Severní vítr je krutý

"Nevíte, jak v autě nastavit klimatizaci na - 6°C? V rádiu říkali, že by rozdíl mezi vnitřkem vozu a venkem neměl být větší než dvanáct stupňů..."

"Ráno mě vzbudilo ťukání na okno. Říkal jsem si, hergot, co to má být, dyť bydlím v sedmým patře. Byl to teploměr a bušil na mě, abych ho pustil dovnitř, že je venku kosa."

Vsadím se, že jste v poslední pár týdnech oba (a spousta dalších na podobný téma) četli.
Jo. Byla zima.
Jasně, to se tak, ehm, v zimě stává, že je zima, že ano, ale ona byla svinská zima. Nevím, jak u vás, ale v Praze i mínus 12 zasluhuje pozornost a v noci padaly teploty ještě podstatněji hloub. A k tomu ani památka po sněhu.
Chodníky a parky se vyprázdnili a instagram zaplnili sportovci, kteří se fotili při svých výkonech venku, aby dokázali světu, jak drsní jsou, že i takovým počasí běhají!
Můžu na ně teď machrovat, jak jsem na rozdíl od nich nad věcí, protože ač jsem běhala, nemám jedinou zmrzlou fotku, ale nebudu to dělat, protože žádnou zmrzlou fotku nemám ne proto, že bych byla tak děsně nad věcí, ale proto, že mi byla tak strašná zima, že zastavit, abych něco fotila, umrznu.
Aby toho nebylo málo, samozřejmě mi v tabulce vyšly na mrazivé dny věhlasné T-Birdovy B2B běhy. To znamená, že dva dny za sebou běžíte něco dlouhýho, co vás dostatečně zrasí. Pokud se to nepovede hned první den, je tu den druhý, který vás 100% dorazí. Zatímco mudarrib si dává třeba dvě padesátky za sebou, pro mě i vidina prvních dvou dvacek - nejdelších běhů od POPu - byla dostatečně děsivá, abych se od pondělka děsila pátku.
Zima totiž  na TB-ho seznamu výmluv figuruje hezky vysoko, někde vedle přílišnýho horka, kocoviny a nutnosti udržovat domácnost čistou a její členy spokojené, najedené a pokud možno v něčem, co není pytel od brambor přepásaný stočeným pytlem na odpadky.
A že mrzne? Mám být prý ráda, že nežijeme víc na severu. Tam totiž mrzne ještě víc. A tak jsem běhala v mrazech a ještě větších mrazech, doma fňukala ve sprše, když jsem se snažila rozmrazit zrudlý stehna, zadek a břicho a doufala, že znovu nelehnu.

O tom, že je běhání kouzelný sport, nikdo nepochybuje. Jeho kouzlo spočívá mimo jiné i v tom, že vám začne vliv běžeckých kamarádů prosakovat do ostatních sfér života, protože každý z nich je má vedle záliby v dlouhých bězích i další, poměrně specifické koníčky. Můj pan trenér (to je za ty dvě třicítky příští týden!) má třeba rád Dánsko. A všechno dánské. I dánskou literaturu. Ve snaze se zavděčit (a počet třicítek v tréninkovém plánu pokud možno snížit), jsem zastřihala ušima v okamžiku, kdy v únoru probleskly první zprávy o tom, že bude v Praze pravděpodobně nejslavnější žijící dánský autor a bude s ním beseda. "No tak půjdeš taky, ne?" No... ehm. Tak jo no. Beseda s Peterem Høegem, od nějž jsem do té doby zvládla akorát rozečíst Cit slečny Smilly pro sníh byla, překvapivě, zábavná. Kromě toho jsme se tam sešli i s Tučňákem a Nikie, což bylo obzvlášť fajn. A mně se znovu potvrdilo, že běhání je prostě super, kromě lesů, vod a strání, vás totiž dokáže zavést na místa, kam byste se nikdy nepodívali. Třeba do knih dánského autora.

#13

Peter Høeg

CIT SLEČNY SMILLY PRO SNÍH

Ze zasněžené střechy domu, kde žije Smilla, třicátnice, na půl Dánka a na půl eskymačka, spadne malý chlapec. Chlapec, kterého Smilla znala a jako jednu z lidských bytostí měla skutečně ráda. Od začátku, protože na rozdíl od většiny smrtelníků pro ni sníh není jen to bílý, studený, z čeho se dají plácat huhuláci, věděla, že tu něco nehraje. To něco se dokáže být mnohem rozsáhlejší, než by si troufala představit s případnými důsledky tak šílenými, že na ně fantazie snad ani nestačí.
Cit slečny Smilly pro sníh je zpočátku napínavou detektivkou. Je to kniha enormně zajímavá, zalidněná neotřelými, v mnohém originálními postavami, které se dostávají do napínavých situací. Jenže pak přijde druhá půlka, děj se přesune na moře, množství postav se snad ztrojnásobí a já se definitivně ztratila. No a přerod Smilly v Laru Croft byl na mě prostě moc.
Kdyby se Høeg držel v celé knize toho, co pro mě tak brilantně fungovalo v první polovině, odpustila bych mu i nadliské výkony Smilly a ohraný syžet. Protože mi zprostředkoval svět, o němž jsem měla jen velice mlhavé tušení. Protože jeho popisy Grónska, tamějšího života a svérázu obyvatel svérázného místa planety, mi učarovaly. Magičtěji na mě už působily jen popisy jídla. Snad nikdy jsem ještě nečetla knihu, ve které by bylo něco tak prostého, jako je vaření, popsáno s takovou poetikou. Bavila mě většina postav "před lodí", detektivko-thrillerová linie byla na mě moc překombinovaná a vlastně mě vůbec nezajímala. Ale vůbec. V jednu chvíli už to všechno začalo být prostě jen absurdní, Smilla Nesmrtelná a všechno takové uklopýtané, udýchané, upocené. Jako pardon, ale kdyby se jí chtěli zbavit, tak ji prostě hodí do vody a nazdar, ne? Uklouzla ve sprše a přepadla přes zábradlí, nazdar. Nějak jsem si neuměla představit, jak to mohlo celé vypadat. I to byl nakonec poměrně velký kámen (haha, vnímáte tu paralelu?) úrazu.
A pořád mi v hlavě vyskakoval Deception Point od Browna - nicméně ten vznikl až celých deset let po Smille, takže jestli se někdo od někoho inspiroval, je jasné, kdo a od koho.

Nicméně si stejně něco dalšího od Høega přečtu a to nejen proto, že se mi podepsal.