Paříž, pařím, paříme

Když spolu žije běžec s neběžcem, je zapotřebí vědět, kdy ještě můžete běhat a kdy už opravdu běhat nemáte. Třeba není dobrý nápad brát si s sebou kecky na dvou a půl denní výlet do Paříže, který dostanete k výročí, na něž jste vy sami zvládli totálně zapomenout (a ano, jste to vy, kdo běžně trvá na slavení nejen všech možných jubileií, ale pomalu i svatýho Vyšuse a ne, otevřeně nikdy nepřiznáte, že je to proto, že jste věčný dítě, který rádo dostává dárky, ne, nikdy!). Je jedno, jak tristní kilometráž v daným měsíci máte, je naprosto fuk, že byste potřebovali běhat a že jste v tomhle nádherným městě, ke kterýmu máte hodně speciální vztah, nikdy neběhali a běhat byste chtěli. Kecky_nechte_doma!
Výjimečně se mi podařilo se ovládnout a dodržet to.
A přestože se to zdálo stejně iluzorní, jako maraton pod čtyři, nakonec jsme opravdu nechali děti u babičky a odletěli jsme. Poprvé po víc jak šesti letech jsme byli sami pryč, daleko od hlučícího davu.

(Minimálně) 12HH určitě ocení krásný sled číslic, jimiž mě před odletem oblažil garmin

**Aby bylo jasno, s dětmi si pořizujete celou škálu úzkostných poruch a psychických potíží. Jednou z nich je tzv. mateřská schizofrenie (nehledejte to, tohle ani google nezná, to je MŮJ vlastní terminus technicus). Jak se něco takového projevuje? Asi nějak takhle: Když jste s dětmi, slovy tenistky Záhlavové-Strýcové, je*ou vás do hlavy a chcete být daleko od nich (nebo se aspoň na minutu zavřít bez jejich asistence na záchodě); jste-li bez dětí, většinu času myslíte jen na to, jestli jsou v pohodě, jak by se jim na místě, kde se zrovna nacházíte, líbilo, a jak už se na ně nesmírně, vesmírně těšíte (čím větší maminečka roku jste, tím později poslední stav nastává).**

Stižena záchvatem mateřské schizofrenie se nesmírně těším, až opravdu přistaneme a já konečně nebudu muset řešit, jestli mají všichni všechno a jestli někomu něco nechybí a budu - pro jednou - zase jen řešit, jestli mám plnou sklenici a dostatečně široký úsměv a zároveň mě svírá panika, co když se něco stane, co když budou babi řvát, co když to bude celý příšerný, cokdyžcokdyžcokdyž.
Ale protože to město miluju (a bylo důvodem, proč jsem ve zralém věku dvanácti let došla za maminkou, že bych ráda chodila někam na francouzštinu (ano, byla jsem divné dítě)), stačilo vylézt z metra v centru, kde jsme měli půjčený byt od T. kamarádky a spolužačky z vysoký, a přiznávám, sklenice byla plná, úsměv široký a schizofrenie u ledu.

Ráno je nádherně. Mám pocit, že se Paříž rozhodla, že nám k tomu výročí přihodí ještě naprosto dokonalý počasí. Je pátek, máme volno, můžeme jít, kam chceme anebo nemusíme chodit vůbec nikam. Ale jsme koneckonců v Paříži a ne v Hostivaři, kde to už známe, a tak jdeme. Eiffelovku, Vítězný oblouk, Louvre i La Défense jsme zvládli před (a tohle bylo drsný počítání) jedenácti lety, kdy jsme tam byli spolu poprvé (a naposledy) a tak vyrážíme tam, kam chci já, protože T. je to jedno.

Vyjedeme výtahem nahoru a užijeme si jeden z nejnádhernějších výhledů na Paříž z téhle strany řeky. T. se směje, že jsem přeci jen udělala nějaký životní pokroky. Před těmi děsně-moc-lety-div-že-jsem-ještě-neměla-plíny jsem měla z výšek a výtahů decánko větší strach (slovy Rimmera: To nebyla panika, to byl nefalšovanej hysterák!) - i on musí uznat, že běhání po horách mi v něčem prospělo.

Dáme si výstavu moderní fotky a křesťanů v Orientu. První má kouzelnou hlavně druhou část, kde je pár opravdu působivých kousků, křesťané jsou zajímaví, pro nás obzvlášť množství mozaiek z Mádaby a Džeraše, kde jsme před pár (ano, devíti, kristovanohototoletí) lety byli a pak úchvatné intarzované kousky (to je moje slabost), ke konci už oba taháme hnáty za sebou, ani jeden nejsme zvyklý tolik chodit.
**Pro mě je to obecně zajímavá zkušenost. V lednu, když jsme byly s maminkou v Londýně, jsem každý večer vláčela nohy jak lemra. Moje malá maminka (to není eufemismus, já sama jsem nevelkého vzrůstu, ona je ještě o hlavu menší) v pohodě našlapala 20 000 kroků, protože je zvyklá. Já zvyklá chodit nejsem - ok, tak těch pět až deset tisíc po venku jo, ale dvacet? Nohy až u prdele jsem ušoupaný měla! A tady do samý. Odběhat odběhám klidně dvakrát tolik, ale chodit??**
Naštěstí je T. je méně odolnější vůči chůzi, takže ho nohy bolely víc a dřív a já mohla být za hrdinu rambovského střihu, jenžto spolu se šváby přežije i výbuch neutronové bomby a nějakých 18 000 kroků ho nemůže rozhodit.

Starý mapy a intarzie, moje dvě miluš

Přes Lucemburské zahrady jsme to stočili "domů" a večer vyrazili absolvovat to, co bylo v naších očích dekadentním večírkem.

V Lucemburských zahradách - kdyby mě v práci už nechtěli, mám nový zaměstnání jistý, že jo?

Tenhle dekadentní večírek ale zjevně vyráží denně absolvovat stovky ne-li tisíce dalších turistů, a tak na trávníku pod Eiffelovkou, kde jsme rozložili kelímky, víno a vývrtku (co víc taky jeden potřebuje ke štěstí?) kromě nás posedávali hromady turistů a pobíhalo hejno arabských chlapců nabízejících variaci na "Pivo, kola, coca-cola, prvá liga, druhá liga, bundesliga!" (což prý dělával jeden z prodejců na plzeňském koupališti po revoluci).

Aplikace předpovědi počasí slibovala (hrozila) 50% šancí deště. Akorát včas poté, co jsme pomalu dopíjeli, se zvedl vítr. Arabští hoši začali promptně nabízet skládací deštníky. Klobouk dolů, takhle rychle na změnu počasí reaguje snad už jen IKEA.
Nejdřív jsme si říkali, že dojdeme na nejbližší metro. Když jsme k němu zamířili, otevřelo se nebe a začalo lejt. Schovaný pod jedním miniaturním skládacím deštníkem jsme jako vrchní puberťáci prchali zpátky. Nikde nikdo. Proti nám běžela akorát vzrostlá krysa. "Leje tak, že i krysy prchají!" Vstup do metra u Vojenské akademie jsme minuli a nezbylo, než to dojít domů v dešti po svých. Bylo to krásný - ok, přiznávám, i když ho držím na krátkým řetězu a dostává nažrat jen jednou týdně, i ve mně je kus romantika.

Na sobotu domluvil T. průvodkyni. Soukromou průvodkyni. A teď mi povězte, kdo z vás to má?
Ale vážně. Na jaře byl T. pracovně v Paříži a jejich skupina měla soukromou prohlídku po Montmartru. Bylo to natolik zajímavý a zábavný, že mi byl T. i po příletu schopný u fotek vyprávět, co všechno se dozvěděl (a ne, tohle není běžný jev, pan manžel obvykle u jakéhokoliv výkladu zapíná po dvou minutách spořič). Petra, jak se průvodkyně jmenuje, ochotně navrhla už dopředu několik možností, kam by nás mohla vzít, když nemáme zájem o ty nejznámější památky. Vybrali jsme si okolí Bastilly, kanál, procházku, povídání.
Ráno jsme se sešli u Opery, poprchávalo. Dali jsme si kafe, Petra dorazila na čas a ještě v kavárně nám začala vyprávět o Bastille, o tom, jak to v Paříži kdysi vypadalo a jak se ta mýty opředená historie nejspíš doopravdy odvíjela.
A pak jsme vyrazili.

Petra nás provedla místy, kam by se normální turista asi neměl nejmenší šanci dostat (leda by se ztratil anebo by si tam šel zaběhat - případně obojí). Skvělý civilní, ale zároveň úžasně zasvěcený výklad způsoboval, že ani druhý den neměla mateřská schizofrenie šanci, sklenice přetékala a já nemít uši, zubím se tak, že by se mi dala odklopit hlava.

Kdysi jsem snila, že v jednom takovém domě budu, až budu dospělá, žít...

Petra nám vybírá víno

Procházíme čtvrtí, na tubusu metra je zahrada, rostou tam stromy a růže, jsou tam lavičky a krásný výhled na obě strany. Chodí tam lidi na procházku, je tam spousta běžců. Splynutí města s přírodou. Pořád se dozvídáme spoustu zajímavých věcí. Věděli jste třeba, že zdobné balkony ve druhém patře jsou proto, že tam původně bydleli ti bohatí? A jak se stavělo do výšky, přibylo jako to honosné patro bohatých patro páté? A přesně tam jsou kovaná, zdobná zábradlí. A nahoře, úplně nahoře, bydlely služky a dodnes jsou to největší kamrlíky? Jdeme na trh. Mají tam nádhernou zeleninu a úžasné ovoce. Řezané kytky. Zastavujeme se v baru, kde mají ústřice a víno. Vybírám si z osmi (nebo kolika) druhů ústřic. Petra objednává jídlo a vevnitř i pití. Je tam narváno. Pařížané vesele pijí a pojídají, venku se na chodníku kupí davy. Sem se cizinci jen tak nedostanou. Ústřice jsou skvělý. Dokonalý. Tmavý chleba, slaný máslo, skvělý víno. Ježiš, já tak ráda jím! Je to úžasný den.

Petra

Podíváme se do secesní restaurace, kde se pořádají salsové neděle, podíváme se do dvorků, kde jsou původní pumpy na vodu a bizarně tažené elektrické kabely. Vidím Paříž jako nikdy předtím. Tak, jak ji někdo, kdo v ní nežije (a nechce toho o ní opravdu hodně vědět), nikdy poznat nemůže. Na oběd jdeme do thajskýho bistra, do kterýho by nás nikdy nenapadlo jít. Jídlo je výborný. Celý je to neskutečně hipsterský, vychytaný a naprosto boží, tak nějak si představuju New York (tam jsem taky nebyla).

Pak už je čas se rozloučit.

Naprosto s čistým svědomím (a ne, nic jsme za to nedostali) můžu Petru každýmu, kdo chce zažít Paříž jinak, blíž, intenzivněji, podle svýho, doporučit. Kdybyste měl někdo chuť něco podobnýho absolvovat, není nic snazšího - klik SEM (Petřiny stránky).

My zamíříme přes Champs Elysées kolem Eiffelovky domů. Její křehká a zároveň tak pevná konstrukce mě nepřestává fascinovat. Vypadá jako by ji Gustave vytvořil z krajky. Nemůžu si pomoct a musím u oplocených nohou, k nimž už se dneska nedostanete, vzpomínat na rok ajn cvaj, kdy jsem tam byla poprvé - s rodiči a sestrou, renaultem 21, na cestě z dovolené ve Španělsku. Tehdy jsme dojeli do Paříže nad ránem, aniž bychom věděli, kam jedeme, zamířili jsme do centra. Taťka zaparkoval pod Eiffelovkou a v parku mamka vytáhla plynovou bombu (!) a na vařiči se jala ohřívat párky (!!). A tak jsme tam jako správní Rumuni seděli na lavičce a tlačili do hlavy párky. Tohle už nemá nikdo šanci prožít. Byla to nádherná, přenádherná doba.

Rok 1992

Večer máme od Petry tipy na hromadu míst, kam vyrazit. Kde se najíst. Kde zažít pravou, živoucí Paříž. Zůstáváme doma. Nachodili jsme skoro dvacet tisíc kroků, pijeme víno, jíme sýr. Užíváme si klišé. Čtu si. Synchronně začínáme trpět mateřskou schizofrenií. Je čas jet domů.

A co jsem četla v Paříži?

#-8 (52)

Sylvain Savoia, Marzena Sowa

MARZI 1984-1987

Krásně ilustrovaný komiks, který výborně přibližuje realitu, jež je podle reakcí v komentářích na Databázi knih naštěstí pro postrevoluční generace natolik vzdálená, že nemají mladší čtenáři problém přirovnat Marzi k obrazům Satrapina Persepolisu.
Děj Marzi samozřejmě není tak dramatický jako  zmiňovaný Persepolis jednoduše proto, že v osmdesátých letech ve východním Polsku byl nejdramatičtějším radioaktivní mrak z Černobylu a nedostatek potravinových a benzinových lístků (to díkybohu nepamatuju ani já).
Savoiaova kresba je kouzelná, detaily úžasné a každodenní dětský život na sídlišti jako stará rukavice, do které po letech vklouznete, a i když smrdí a je tak demodé, že byste ji nikdy znovu nenosili, překvapí vás, jak skvěle vám pořád sedí - jasně, že jsme se taky vozili ve výtahu, zvonili na sousedy a utíkali, hráli si na chodbě a záviděli těm, kdo měli někoho na západě a kdo nosil hezké věci, měl igelitku a tričko s Mickey Mousem. A první Barbíny? Ach...
Jedna hvězda navíc za to, že mám konečně komiks, na kterém se mi bude jednou velmi dobře vlastním dětem vysvětlovat, jak vypadal ten skutečný život za socíku. Protože tohle není daleký Írán, tady to bylo hodně podobné - jsou to i naše dějiny, nudné, fádní, hnědé, šedé, bez akce? Ano, přesně tak.

#-9 (53)

Alen Mešković

UKULELE JAM

Prozatím nejlepší kniha letošního roku. 

Ukulele Jam na mě volalo, vábilo mě a já od první chvíle, kdy jsem viděla přebal, věděla, že ho prostě musím mít. 

Vyprávění dánského spisovatele bosenského původu je pravděpodobně jednou z nejsilnějších výpovědí o absurditě balkánské války, kterou jsem četla a to bez toho, aby muselo pracovat se scénami z bojů, se smrtí, s krví a s drastickými výjevy. Vůbec ne. Čtenář se na tři roky stane bosenským uprchlíkem Emirem Pozderem přezdívaným Miki, který je spolu s rodiči po vypuknutí bojů deportován do bývalého vojenského letoviska Majbule na břehu Jaderského moře. Tam žijí v hotelovém pokoji, chodí do jídelny, táta nemá práci, máma nemá práci, Miki se snaží aspoň vyučit a nezešílet z toho, že o všechno přišel, že se kamarádi objevují a zase mizí, jak s rodiči postupně ti šťastnější opouští zemi a hlavně z toho, že jeho Mr. No, velký brácha Neno, je čert ví kde, jestli vůbec někde. 

Miki s nenuceností patnácti, šestnáctiletýho kluka balí první holky, pije první piva, poslouchá první metal a zároveň svými poznámkami a komentáři dává poznat, jak šílený je život uprchlíků - nebo v jejich případě nucených vysídlenců - a jak absurdní byl propuknuvší etnický konflikt. 

Mešković ve svém románu perfektní bruslí na hraně nenucenosti, humoru a dobře známých situací z dob dospívání a extrémně silné generační výpovědi. Nenechte se zmást, tohle není lehké prázdninové čtení - koneckonců, jak sám hrdina říká, jasně, jsme u moře, to je bezva, ale prázdniny po čtrnácti dnech končí, my tu trčíme už třetí rok.