Setkání anonymních běžců

Ahoj, jmenuju se Jitka, už týden neběhám a stojí to pěkně za ho*no!

Takhle nějak by to vypadalo, kdybych žila v americkým filmu. Sešli bychom se někde ve sklepní místnosti lokálního kostela nebo komunitního centra. K pití by byl tematicky zteplalej jonťák a k zakousnutí nějaký ten gel nebo flapjack. Na nohou prošoupaný kecky, na sobě funkční hadry, slzu v oku, berle nebo kapesník na dosah.

Protože tohle ale americký film není, můžu svůj smutek a stížnosti směřovat maximálně tak na kamarády, lampárnu nebo blog. První jsem zkusila, druhé v duchu dělám už těch víc jak 168 hodin a na třetí došlo teď.

Já totiž neběhám. Už týden. (A mám pocit, jako kdyby to byl rok... nebo možná deset... a jsem přesvědčená, že už nikdy ani běhat nebudu...)

Protože jsem nemocná.

Nemocná do tý míry, že jsem v pátek naklusala po čtyřdenním nátlaku ze strany pana manžela a dvou krátkých voicemailech od TB k panu doktorovi. Svého obvoďáka jsem tak za posledních pět let viděla potřetí. Poprvé, když jsem tam byla těhotná s Madlenkou a potřebovala jsem razítko do těhotenský průkazky. Podruhý, když jsem byla těhotná s Kačenkou a potřebovala jsem razítko do těhotenský průkazky. A potřetí předevčírem. Pan doktor mě poslechl, suše konstatoval, že závod z virózy učinil cosi "bronchitického", napsal atb a s úsměvem mě poslal do řitě, pardon do lékárny.

A zápisek to zasluhuje proto, že já nemoci prostě nedělám. Proč? Protože když přiznám, že jsem nemocná a je mi zle, nemůžu běhat. A já běhat co? Já běhat potřebuju. Když neběhám, jsem protivná. Naprosto objektivně. (Subjektivně to o mně tvrdí hodně lidí, i když běhám, ale těm, prosím, z principu nevěřte.) Taky mám samozřejmě pocit, že okamžitě začínám tloustnout a po těch 10 080 minutách bez běhu vypadám už minimálně jako aktuálně velmi slavná gorila Shinda. O tom, že kraj dubna měl přinýst na počítadle první letošní tisícovku a že za necelý měsíc je ŠUTR, na který se těším jak malej Jarda a kde jsem si napsala čtyři kola, a ježto (spolu se zářijovou B7 a prosincovou P100) tvoří jeden z hrotů letošního trojzubce, ani nemluvím.

Svírala jsem ten recept se stejnou naléhavostí, s jakou mi on svíral srdce. Chtělo se mi plakat. Chtělo se mi křičet. Místo toho jsem se rozkašlala a usoudila, že tohle bych fakt asi nepřeběhala.

Doma jsem se utěšovala čtením jednoho z mých oblíbených zápisků, toho o ATB od VP. Že ho neznáte? To ovšem musíte napravit (snadno a rychle tak učiníte ZDE). A psala jsem kamarádům. Musím říct, že jak je normálně běžecká komunita neskutečně silný support system, jak dojde na nemoci má ta záchranná síť nějak moc velká oka.
Bagatelizování strašlivýho trápení je totiž hrozná věc. Vždycky. Nebagatelizujme rýmičky a vynucené běžecké pauzy. Kamarádům to láme srdce! (A škube úpony.)
Já se navíc dozvěděla, že:
- bych měla využít čas, který nemocí získám, abych se věnovala víc rodině. To mi přišlo jako vtip dne. Abych to rozvinula: matka na mateřské dovolené s rodinou tráví obvykle 24/7. Já to mám díky běhání zkrouhnutý na nějakých 22/7, a i tak opravdu netuším, jak bych s nimi mohla toho času trávit více.
- bych měla něco napracovat do zásoby: to je taky zábavná poznámka - na práci mám denně cca tři hodiny. Hodinu, když K. spí po obědě a dvě večer, když jsem na sebe enormně tvrdá a harpyje usnou relativně rozumně. Když nemůžu běhat, měla by přibýt hodina navíc ráno, nějak jsem ji ovšem nezpozorovala, protože v době, kdy běhávám, se rozmělnila v hromadu nepodstatných, neustále se opakujících úkonů (uklidit po snídani, poklidit běžný bordel, ustlat, nacpat pračku, vyklidit myčku, uklidit sušičku, třikrát uklidit bordel kolem K. židličky, která ráno s ležérností Francouze snídá klidně hodinu a prasí jak při hostinách na středověkým hradě...)
- měla bych odpočívat - tak tenhle bod je vůbec vtipný. Totiž,  když marodíte a je vám fakt blbě, stojí to za prd. Nemůžete číst, protože vám třeští hlava a bolí vás oči, nemůžete na nic koukat, můžete akorát tak spát. Když marodíte a máte malý děti, který neovládají ani vlastní svěrače a samy se najedí jen za cenu toho, že pětimetrový perimetr, v jehož středu sedí, je pak zralý na to vzít ho wapkou, stojí to za pořádnou hromadu hoven, protože si nemůžete lehnout, nicméně blbě je vám jak psovi. To ovšem potomka/y nezajímá.
- na ŠUTRu bych si to měla přehodit na jedno až dvě kola a hezky piánko - z týhle rady mi slejzá sklovina. Chápu, že je ta rada dobře míněná, ale je to jako naházet hračky děcku před očima do kanálu a spláchnout je valníkem močky. To se prostě nedělá!
- si o to moje tělo říkalo - to už mi přijde snad až škodolibý.

Aby toho nebylo málo, K. začala dneska v noci znovu kašlat a M. už v pátek. Hádám, že tímhle kolečkem nekončíme. Jo jo, psi štěkají, karavana kráčí dál!

No, aspoň mám tu Brdskou na co svést.