Kde je naše místo?

Před časem jsem narazila na malý dokument, v němž zazněly velké myšlenky.

Jedna z matadorek ultra, Nikki Kimball (* 1971; jediná trojnásobná vítězka WS 100 (2004, 2006, 2007), vítězka UTMB (2007), Marathonu des Sables (2014) a to je jen náhodný výběr) se v něm pokouší překonat mužský rekord na americkém Long Trailu. Ten měří 438 kilometrů a patří mezi americké stezky, které vedou divočinou a jsou dlouhé jak týden před výplatou (jejich seznam najdete třeba TADY).

Na Nikkin pokus se můžete podívat tady:

http://topdocumentaryfilms.com/finding-traction/

A protože to všichni dozajista uděláte, nebudu se tu rozepisovat o tom, co v dokumentu uvidíte a co se dozvíte. Prozradím, že vás čekají krásné záběry úžasné přírody, obdivuhodný souboj těla a ducha, zajímavé poznámky podpůrného týmu i Nikki samotné.Ta otevřeně hovoří o svých problémech s depresí a má tolik odvahy, že se nebojí celému světu ukázat, jak vypadá naprosté dno, na které si během své snahy o překonání rekordu hrábne. Když ji tam uvidíte sedět uprostřed lesů na kameni, dvaačtyřicetiletou ženu, která zoufale pláče, že už nechce, že si chce na pět minut zdřímnout, že chce umřít, aby se pak zvedla a pokračovala dál, je vám jasný, že když o ní její táta v úvodu prohlašuje, že: "Je tvrdá... Je neskutečně odhodlaná," ví sakra dobře, proč to říká.

Film se vám časem určitě vytratí z paměti, protože na něm není nic zásadního, je to v podstatě reportáž, která v subtilní formě nadhazuje pár zásadních témat: vedle depresí a pocitů stárnoucího sportovce, jehož tělo už nedokáže podávat takové výkony jako dřív, obezity u dětí a snahy o propagaci lepšího životního stylu (tady trochu jako ďáblův advokát zapracoval střih - není úplně moudré kousek od sebe střihnout Nikkino vyznání, kterak chce hlavně lidem ukázat, jak je prima být venku a jakou radost v nich pohyb v přírodě vyvolá, s fází běhu, kdy jí strhávají tejpy i s masem a ona pláče, že chce raději umřít, než jít dál), je tu nakousnutá zásadní otázka postavení žen ve sportu a ve vytrvalostním běhu.

Kde je tedy naše místo?

Nikki velice trefně konstatuje, že ženy při závodech nikdo nesleduje. Když vyhrála UTMB, druhý den vyšla v novinách dvoustrana, kde byly rozhovory, články a fotky snad prvních šesti nebo osmi doběhnuvších mužů a o ní tam byla jedna noticka pod čarou. Jako kdyby její výkon byl o něco horší, než výkon mužů. Proč vlastně ženy při sportu nikdo nesleduje? Protože jsou pomalejší? Protože pořád převládá pocit, že sport je vlastně doménou mužů a nás do něj pustily, protože koneckonců, proč ne, stejně na ně nemáme?
Málokterý výsledkový server, zpravodajství nebo dokument zmiňuje ženy. V titulcích figurují téměř výhradně muži, mnohdy o ženách, ani těch prvních nebo dokonce ani té první, nepadne ani zmínka.
Tak například B7. Když padlo definitivní rozhodnutí, že vrcholkem letošního roku bude právě ona masová beskydská procházka po lese, nakoukala jsem postupně při uspávání všechny dokumenty a reportáže, které o tomhle závodu na internetu jsou. S výjimkou filmu, který byl natočený o ročníku 2012, žádná z reportáží ČT nezmiňuje ženy nebo smíšené dvojice! Na záběrech ze závodu byste vedoucí ženy hledali úplně stejně marně. Poselství? Ženské výkony jsou irelevantní a netřeba o nich referovat, neb nejsou stejně kvalitní jako ty mužské a nikoho vlastně nezajímají.

Můj muž by k tomu řekl, že je to přece jasný, jsou pomalejší, tak co se kdo diví? Že je v pořádku, že sportovkyně mají nižší finanční ohodnocení, že dostávají nižší prize money, protože ve spoustě sportů (třeba v tenisu) je koukat na ženské utrpení, takže všichni sledují hlavně chlapy (s výjimkou biatlonu, pochopitelně). Ne, není misogyn ani sexista, je jen upřímný.

Poprvé mě to trklo, když jsem nějakým omylem osudu vyhrála před pár lety Běh Milíčovským lesem. Pořadatelé vyhlásili asi osm prvních mužů a pak jen mě. Jedinou ženu. Pomyslné stříbro a bronz mělo smolíčka pacholíčka, protože mají vaječníky a ty jejich výkony devalvují. Samozřejmě jsme běžely pomalejc než vítězní muži, ale představte si situaci, kdyby to tak nebylo. Kdyby se na podobným lokálním závodu pro pár nadšenců čirou náhodou sešlo pár hodně rychlých holek, který by podaly stejný výkon, jako první kluci. Co pak? Dostala by diplom úplně stejně jenom ta první, byť by druhá, třetí, čtvrtá... nechaly za sebou chlapskou bednu?

Nebo je zakopaný pes v počtu účastnic proti účastníkům? Ale to, že na závod přijde míň holek přeci taky nemůžu nijak snížit nebo znehodnotit podaný výkon? To znamená, že v tréninku míň makaly?

Jsou tedy ženy v zásadě tolerovaný? Neměly by přeci jen radši sedět na občerstvovačce, v zázemí, dělat chlapovi servis, podat ponožky, vazelínu nebo polívku? Pamatuju si, jak L. vyprávěla, jak na velkých ultra kolem chlapů skákaly na life basech ženský a pomáhaly jim. Kolem holek neskákal nikdo. Čím to asi tak může být... Hm?

A co potom běžecký blogy? Co se vlastně čeká od takový běhající bloggerky, co vás napadne jako první atributy? Růžová, selfíčka vymakanýho břicha nebo aspoň hadříků, fotky jídel, recepty, nějaký ten report ze závodu, prostě "takový ty holčičí věci"? 

Možná to celý vnímám úplně špatně. Možná se hrozně pletu a byla bych za to ráda. Nejde o to být jako muži, to v žádným případě - kdyby příroda chtěla, abychom byly jako muži, stvořila by nás oboupohlavní. Jde o to nebýt vnímané jako doplněk, jak něco navíc, jako něco, co není ve chvíli, kdy dojde na výkon, tak zajímavý. Dokud budou ale oslavovaní za své výkony primárně muži a něco takového, jako byl po loňské P100 rozhovor s vítěznou Zuzkou, bude naprosto výjimečné a utopené v podřadném plátku, nezmění se nic. Neříkám, že máme pálit běžecké podprsenky (jen to ne!) a zahazovat žiletky. Něco se ale změnit musí. Protože vítězství je vítězství. A nemělo by hrát roli, co mají jejich držitelé pod elasťáky.