Jak jsem testovala běžecké kočárky - týden první

Je 18. listopadu. Dostávám email od šéfredaktora Bezva běhu, že by rádi převěsili (?? nebo jak se tomu v rámci internetových článků říká?) dvě moje ublognutí. Tak proč ne, každý blogger má v sobě kousek exhibouše, ať už si to připouští nebo ne. A když už jsem se takhle dostala ke slovu, nedalo mi, abych nevytáhla svou starou ohranou písničku: co takhle test běžeckých kočárků?
Totiž, než jsem zjistila, že čekáme Madlenku, pobíhala jsem jen tak občas, sem tam, půlmaraton pro mě byla dálka předaleká a zároveň jsem měla pocit, jaký že to nejsem běžec. Přesto mě ani nenapadlo kupovat běžecký kočárek. Že to byla zásadní chyba, jsem si uvědomila už zjara následujícího roku, kdy jsem si během pár měsíců stihla uběhat solidní závislost a zjistila jsem, že s normálním kočárkem se sice běhat dá, ale je to teda sakra fuška. Tak jsem doma začala zasévat semínka druhýho kočáru, tentokrát nějakýho pořádnýho běžeckýho speciálu. Můj od přírody děsně optimistický a pro běh nadšený manžel (ano, je ode mě sviňárna nechat vám tu ironii kapat z monitoru až na stůl a ne, nebudu ty louže sarkasmu na podlaze za vás vytírat) mi to vesele odsouhlasil. Se skřípěním zubů mě

tehdy odvezl do jakési vsi kdesi za Prahou, kde paní prodávala RedCasle SportJogg. Kupovala ho prý hlavně na inliny a do lesa, který měli za barákem. Kočárek byl parádní - tři obrovská kola a kromě sportovní verze i hluboká korba mi učarovaly. Čert vem, že nemá žádný odpružení (myslím, že jsem si radši i myslela, že to nemá žádný), zadní kola jsou přidělaný na šrouby a když povolíte přední rychloupínák, čeká vás příjemná hodinka strávená centrováním. Byl můj, byl lehoučký a dalo se s ním parádně běhat. A tak jsem běhala. Před pár dny jsem ze zvědavosti počítala, kolik jsem s ním už úhrnem natočila. Vychází to na bez mála dva tisíce kilometrů. Při procházení tréninkovýho deníku jsem jen zírala, jak jsem tam s ním sázela klidně 60, 70 km týdně, jen to fiklo. Sekvence 19, 19, 14, 21 je pro mě stále záhadou. Jak jsem to...? Kdy jsem to...? Cože...? Dr. House sice (oprávněně) tvrdí, že "Everybody lies", ale v tomhle případě mluví TD pravdu, nic než pravdu a k tomu mu dopomáhá Běžecký Manitou. Někdy v té době jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že by bylo skvělý udělat velký test běžeckých kočárků. Hezky kompletně a komplexně otestovat nabídku na českým trhu. Jenže kdo nějakýmu bloggujícímu nýmandovi půjčí (občas sakra drahý) kočár? Jasně, přesně ten samý člověk, který za vás bude od teď do skonání věků odvádět daně. A tak jsem si aspoň sepsala přehled tehdejší nabídky. Dodneška jsou to dva neustále čtené články s konstatním počtem přístupů kolem 50 týdně (což není vzhledem k ostatním statistikám málo).

Pan vrchní šéf s návrhem souhlasil a věci se daly velice rychle do pohybu. Tak rychle, že se mi z toho až zatočila hlava. Vzápětí se mi ozval zástupce firmy Dvě plus dvě, kteří k nám vozí Croozery a Thule (pod ně spadají i někdejší Charioty). Mail sem, mail tam a po jednom telefonátu jsem druhý den ráno mířila do Komořan pro prvního pokusnýho králíka. Chariot CX1.
Dostalo se mi obsáhlý přednášky co kde jak s kým a za kolik. Neminula mě ani rozborka sborka. A já se poprvé v následujících týdnech zamilovala. O tom, jaký je Chariot, píšu v recenzi. Co ale nepíšu, jsou čirý subjektivní pocity - ten vozík je krásnej. Slintám si nad ním podobně jako nad pěkným autem. Je lehoučkej, ovladatelnej, má skluz jak dobře namazaný olympionikovy běžky. A je drahej jako prase. A stejně tak i velkej. Dostala jsem ho sbalenej ve fusaku, který mi pan Zouhar, budiž mu za to dík, ochotně odnesl až k autu a nacpal ho do kufru. Z něj už jsem ho ale před barákem musela vypáčit sama. Pamětliva peněz, na který by mě vyšly prorvaný fólie na bocích a střeše vozíku, jsem se k němu blížila jak Krokodýl Dundee ke kořisti. Vytáhla jsem fusak s funěním z kufru, že si ho teda hodím na rameno jako pan Zouhar, do druhý bafnu Kačku v autosedačce a jdeme, jakýpak copak. No jo, jenže můj geniál plán jaksi nezapočítal fakt, že on byl o hlavu (a možná i víc) vyšší než já. Jako Quasimodo s uskřípnutýma zádama jsem se zalomila do pravýho úhlu a jala se vláčet tu věc spolu s dítětem do baráku. Upřímně, denně to fakt dělat nemusím. Doma jsem si ho láskyplně vypakovala, sestavila (kam se hrabe Merkur!) a šla hned ozkoušet.
Kačenka není zrovna fanda pohybujících se předmětů opatřených koly. Už se to lepší, takže většinou neřve permanentně, ale samohyby prostě nejsou její cup of tea. Takže když se mi po dvaceti minutách vzbudila, viděla jsem všechny svatý. Ale bylo ticho. Žádný protesty. Žádný brek. Ona viděla ven a byla spokojený mimino! O víkendu jsem do něj nacpala i Madlu, ta byla nadšená, že se veze a celou cestu doplňovala audiokomentářem. Kdyby u toho nepotřebovala, abych jí odpovídala, měla bych s sebou hotový rádio Jerevan.
S těžkým srdem jsem ho po neděli vracela. Místo něj jsem si ale odvážela takovou lehoučkou potvůrku, co na první pohled vypadala tak fórově, že jsem se jí skoro až bála. Začal druhý týden. Týden, kdy jsem běhala s Thule Glide a Croozerem. Týden, kdy mi celý projekt pod rukama nabobtnal do rozměrů, který mě opravdu překvapily. Ale o tom příště. Když seriál, tak se vším všudy.