Hledá se ideální maratonský playlist

středa 8. května 2013

Přátelé, kamarádi, známí i neznámí, začínám si v hlavě sestavovat maratonský playlist. Jestli na ipod dojde nebo ne, je sice ve hvězdách, ale spíš počítám s tím, že mi PH (nikoli 5,5) stejně uteče, protože ho moje tempo nebude bavit a sluchátka tudíž budou třeba. Koneckonců čtyři hodiny poslouchat vlastní funění a dusot těch, co mě budou předbíhat, se mi tak docela nechce.

Jenže mi nějak dochází inspirace. A proto se ptám: jaký jsou vaše osvědčený běžecký vypalovačky? Co vás vždycky spolehlivě nakopne? Je nějaká písnička/y, která/é nikdy ve vašem závodním playlistu nechybí? Podělte se, prosím. Díky! ;-)

P.S.: Ipod je je opravdu záložní varianta aka plán B. Vybíhat budu 100% bez něj a počítám s tím, že ke slovu přijde jen a pouze v případě, že z nějakýho důvodu nebudu moct a budu potřebovat nakopnout. Vzhledem k tomu, jak je malej a lehkej, vejde se s turbošnekem, carbonexem a anticrampem do kapsičky, aniž by mi kvůli tomu padaly trenky ;-). (Nechtějte vědět, kolik smajlíků na těch čtyřech řádkách původně bylo, zjevně jsem se právě dostala na vrcholek maniodepresivní maratonský kružnice, nemůžu se totiž dočkat!! :-D)

It's the final countdown... devatenáctý týden

neděle 5. května 2013



Pondělí 6.5.
volno / volno

Úterý 7.5.
8 km, TF 150-169 / 8,5 km, avgTF 164, 5:30 min/km, venku je jak v prádelně, takhle v neděli být prostě nesmí, protože do kopečků se v děsně zadýchávám a to to tempo pak stojí za vyližzadníčádníčásttěla (nemluvě o celkovým vzhledu - od pasu nahoru jako bych to vzala přes bazén, od pasu dolů jak Polulinda Permanenta, já nechci na fotkách vypadat, jak bych to nestihla doběhnout k toitoice!! :-/). Jinak jsem na svý emoční maratonský kružnici momentálně na vrcholku, protože si po dnešku na tempo 5:20-5:30min/km dost věřím :-) Ne, že mi to pak, až budu ráda, když se proplazím třeba za 4:30:00, budete připomínat!

Středa 8.5.
3x2km, i3min. TF 162-175 / 6 km, avgTF 169,4:52 min/km; venku je nechutně. Takhle v neděli být prostě nesmí, protože bych bídně zhynula už u Klementina (běží se kolem něj vůbec? Měla bych se podívat na mapu... když jsem to před měsícem a půl udělala naposledy, udělalo se mi lehce nevolno. Je to nechutná štreka.), takhle jsem sebou málem švihla jenom u přehrady, kde bylo dost rybářů, chodců, cyklistů a běžců, kteří by mě (snad) zvedli.

Čtvrtek 9.5.
8-10 km klus / 10 km, avgTF 149, 6:20 min/km. Musím to psát po doběhu, teď (v noci) jsem tak unavená, že ani nevěřím, že jsem vlastně dneska byla běhat. Myslím ale, že to bylo fajn a že mi přišlo těch deset dost krátkých. Relativita času v praxi.

Pátek 10.5.
volno

Sobota 11.5.
dopoledne: 8 km (4 km klus, 2 km TF 150-170, 2 km klus) / 8 km s úděsně vysokou tepovkou; včera večer se mi nechtělo spát, ve čtvrt na dvanáct jsem se donutila zalízt do pelechu s tím, že se přinejhorším budu chvíli mlátit, než usnu. Mlátila jsem se ještě ve čtvrt na tři. Když jsem konečně začala zabírat, v půl třetí se vzbudila Máďa a já ji do pěti nosila, zpívala a snažila se bezpočtukrát odložit do postýlky, aniž bych ji vzbudila (dvě a půl hodiny snažení dost jasně vypovídají o úspěšnosti oněch pokusů). V sedm si ji čilou vzala babička a já mohla spát dál. A co myslíte? Před devátou vzhůru, v devět už jsem stlala, protože jsem nevydržela ležet. Ten běh stál za prd, ale jsem ráda, že jsem mohla vyrazit. Bolí mě levý kotník a pravý horní moudrák. Maraton je tady.

Neděle 12.5.
F1080

Maximální minimalismus

pátek 3. května 2013

o mé cestě Tam a zase Zpátky

V neděli jsem si po doběhu fotila dobitou nohu. T. se divil, co to dělám a hlavně proč to dělám. "To budeš někomu ukazovat? To je teda pěkná úchylárna." A já si uvědomila, že má pravdu. Totiž: za ten rok a čtvrt, co jsem se mocí mermo snažila běhat co nejminimalističtěji, jsem zároveň nashromáždila poměrně solidní sbírku fotek mých nohou ne nepodobnou té Kemala beye v jeho muzeu nevinnosti. A na těch nohou jsou: puchýře, modřiny, podlitiny, obrovský mozoly, ještě větší mozoly/puchýře/modřiny a sem tam to doplňuje nějaký efektivní strup.

Jedna za všechny... ta nejčerstvější.

Za ne všechny bolístky můžou pětiprsty a bosoběh. Kdepak. Za částí stojí Madlenčiny kostičky (modřina jako prase na klenbě), pochoďáky v sandálech (puchýře přes celý bříško u palce), případně telemarky v jednu ráno na rohu Dlouhý, protože jsem na výročí chtěla být za dámu a vzala si lodičky, i když v nich už dávno neumím chodit (modřina tak obrovská, že vám ji sem snad dám, protože mi to jinak ani nebudete věřit).

Zároveň musím přiznat, že za druhou částí ty vff jsou. Většinou to, co jsem si vyrobila jinde, podstatně zhoršily a samy přišly se svou troškou do mlýna. Nejlíp nakonec asi seděly ty úplně první, bikily LS. Moje první pětiprsty, dárek od minulého Ježíška. Stejně jako spoustu dalších, i mě napadlo poprvý něco podobnýho zkusit až po přečtení Born to Run. Vzhledem k tomu, že jsem se v tu dobu teprve rozbíhala (kolem 80-100 km měsíčně), nebyl nijak velký problém po těch pár kilácích doma přezout vycpaný mizuna a na pár minut ve vff vyběhnout. Myslím, že se mi vyhnula pověstná bolest lýtek právě proto, že jsem v tu dobu na lýtkách žádný svaly neměla, a tudíž mě nemělo CO bolet. Od jara se z mizun staly boty na pochůzky maximálně k popelnicím a do blízké sámošky a já začala nadšeně vff chválit, kudy jsem chodila.

Proč? Protože mě přestalo bolet pravý koleno, který mě trápilo už před Madlenkou a jen co jsem po porodu vyběhla na dýl, než na sedm, osm kilometrů, stará známá bolest (2/2011 diagnostikovaná jako ITBS, nařízený klid a rázová vlna, která bolela jako sviňa, stála skoro stejně a nakonec jsem to ani nedochodila, protože M.) byla zpátky. V létě jsem si koupila classicy na chození, neb jsem v normálních botech začala zakopávat. Ten pocit výjimečnosti, který jsem v nich měla, mě vyloženě bavil. Další plus pro pětiprsty.

Pak ale začaly problémy. V červenci bikily praskly na palcích. Ok, měly odběháno něco ke 1200 km, říkala jsem si, že od takových šlupek nic víc asi ani čekat nemůžu a s klidným svědomím je hodila do popelnice. Mezitím se u classiců odlepila látková vrstva od podrážky. Šla jsem je reklamovat, s trochou řečí mi je vzali a nechali zalepit. Zpátky do července - boty se rozpadají přesně den před plánovanou Nike štafetou na 1500 m, kterou mám běžet s A., H. a nějakým jejich kamarádem. Cestou na Letnou se teda stavujeme v Rejoicu a já zdlouhavě řeším, jaký boty, když: bikily praskly, kde praskly a běhám hlavně po asfaltu. Dostávám dokonce na ucho pána (distributora?), řeším to i s ním a nakonec společnými silami s ním a paní prodavačkou vybíráme seeyi. Jsem nadšená, dokud mi při druhým výběhu nerozřežou nohu do krve. Ale tak co, zalepíme, když náplast spadne, zatneme zuby a přeběháme to, ne? Jasně. Jen co jsem přeběhala bebíčka, praskla jim podrážka. Jo. Po 200 km. Boty za tři a půl tisíce. Tak jo, pro mě to byla jasná ukázka vadnýho kusu, neviděla jsem v tom nejmenší problém. To se přeci stává, ne? Paní prodavačka nevěřícně kroutí hlavou a boty samozřejmě k reklamaci bere. Běhám v classicách. Drží. Jaký je moje překvapení, když mi v sobotu dopoledne cestou na plzeňský 1/2m volá paní z Rejoicu, že je reklamace zamítnutá a mám si pro boty přijít. Snažím se z ní dostat, jak je to možný. Později se dozvídám, že jsem je prý neužívala k určenému účelu (v závorce stojí: běh, chůze, fitness). Nikdy jsem z nich - ani po písemném vyjádření nesouhlasu - nedostala, CO jsem v nich teda jako měla dělat?! Odvolání je zamítnuto. Vadná jsem já, ne boty. Nemám chuť se dál handrkovat. Asi jsem měla. Píšu na cetrálu vibramu. Z té italské se mi maily opakovaně vrací, z americké se omlouvají, ale prý to je na kolezích z Evropy. Nakonec seeyi putují do kontejneru, classicy se po pár zimních bězích rozlepují znovu a já objednávám první pár přes ebay. Jelikož mi běhání ve vff asi není přáno, první pár vůbec nedorazí. Číňan mající do té doby 100% hodnocení ode dne, kdy jsem si je já objednala a zaplatila, neposlal nikomu ani nudli. Další pár mi je malý. Nachází domov u L., snad bude dobře sloužit. Do třetice všeho dobrého zlého dorazily první KSOčka. Jsou parádní. Jenže...

...po pár výbězích začnou do krve dřít i ty. Snažím se to přeběhat, ale tentokrát to prostě nejde. Puchejře se dělají dál, dřou se do krve a furt dokola. Odběhla jsem v nich Pardubice, den na to dalších dvaadvacet. Snažila se zdecimovaný nohy (já vím, že nerozumně) ignorovat. V neděli jsem po doběhu zjistila, že dělám krvavý ťápoty. A bylo to.

Přestože je běh ve vff jedinečný a má tak blízko k běhu naboso, jak jen bota asi může mít, nezbylo mi, než kapitulovat a přiznat si, že v nich letošní PIM nepoběžím.

Tak. A co teď? Nakonec se rozhodnu, že přes svá velkohubá prohlášení, že od českého distributora už ani prd a kolečko, že ty prachy radši uvařím a vypiju, než aby je dostal on, zkusím sehnat co nejdřív nový pár. Nikde ale model a velikost, který potřebuju, nemají. Čekací lhůta: třicet (!!!) dní. To tu byly ty ze Států výrazně dřív :-/.

V minimuskách běžet nemůžu. Zimou jsme spolu proběhaly zdárně, ale přijdou mi těžký. Jsem v nich pomalá. Jako bych tahala na každý noze o kilo navíc (a věřím, že si to jenom namlouvám, ale na výsledným pocitu to nic nemění).

V úterý vyrážíme do ZOO, cestou se stavujeme v letenským Trailpointu. Evžen radí a pomáhá jako minule. Poučena z předchozí zkušenosti ze sebe rovnou sypu co, jak a proč chci. Během chvíle je jasno. Původně vyhlídnuté Inov8 bare-x lite 150 v mojí velikosti nemají. Merrelly, které vypadají moc dobře, jsou taky jen pro velký kluky. Zkouším tedy jiný Inov8 - bare-x 180. A je z toho láska na první zavázání tkaničky. Chybí už jen obligátní proběhnutí po ulici a je ruka v rukávu.

Ten samý den jsem je vzala na několikahodinovou procházku po Stromovce a taky se podívat na nový sloninec a hrošinec (moc hezký! :-). Druhý den jsme si daly ostřejší test - a botky prošly na jedničku, asi i tu hvězdičku by si zasloužily.


Vzala jsem je na chodníky, betonovku, asfalt i do lesa. Do bahnitých kopečků, přes kořeny i zámkovku. Všude bota parádně drží. Na to, že je to pořád bota botovatá, poskytuje neuvěřitelný počet zpětných vazeb od povrchu. Podrážka je tak měkká, že je stočíte do roličky, jak na šířku, tak na dýlku. Zbytek boty krásně větrá, přestože (nebo právě proto?) je měkoučký a bota působí na noze jako papučka. Včera jsme si daly klus s rovinkama a i při nich jen a jen těšily. Samozřejmě je potřeba tím pádem čekat, že velký kameny budou bolet, na pukliny v asfaltu je lepší nešlapat a celkově se vyplatí dodržovat "vff režim". Což mi ale vyhovuje.

Když jsem pro boty šla, doufala jsem, že seženu něco, co zvládnu do PIMu zaběhat a posléze si pětiprsty někde koupím. Místo toho jsem narazila na poklad. Navíc v barvách máty a chilli. Momentálně jsem nadšená do té míry, že o vff zatím neuvažuju. Ta výjimečnost na první pohled mi bude chybět, ale v tom důležitějším bodu obžaloby, kontaktu s povrchem, v němž jsou vff viny v plném rozsahu, jim tyhle inov8 zdatně konkurují. Jen doufám, že za rok nebude historie našeho vztahu připomínat tu, co mám s pětiprsty. Držte mi palce. Ty na nohou. A v botech ;-).

Osmnáctý týden

neděle 28. dubna 2013


Plán / plnění:

Pondělí 29.4.
Volno / volno (až na první hodinu plavání s M.; vzpírání skoro dvanáctikilovýho trpaslíka, byť ve vodě, pobíhání s ním tamtéž za pěveckého doprovodu jednoho vysílí... tím jedním jsem dneska já)

Úterý 30.4.
6 km klus + rovinky / 10 km úhrnem, úlovkem dneška jsou inov8 bare-x 180, zbytek dne jsem v nich procourala po Stromovce a ZOO, bolí mě nohy, jak kdybych toho naběhala aspoň třikrát tolik...

Středa 1.5.
16 km TF 150-162 / ó ano, ó ano!! 16,5 km, 5:24 min/km, avgTF 158 (TF 150-162) - test botek samochodek, úžasný kontakt s povrchem, v lese parádně drží, na asfaltu jsou ultrarychlý, jsem nadšená! A to bylo strachu... ;-)

Čtvrtek 2.5.
12 km klus / 12 km, 6:22 min/km, avgTF 143; poměrně vysoká tepovka na to, že bylo chladno a běželo se hezky. Botky zatím dělají jen samou radost. PIM se blíží. Většinu času mám co dělat, abych myslela i na něco jinýho než na sebe na startu, pátým, desátým, dvacátým, třicátým... kilometru... a hlavně na sebe v cíli :-D. T. večer přinesl fixky na textil, je čas pustit se do výroby maratonského trika.

Pátek 3.5.
Volno / ještěže tak, vypadá to na další zuby zub

Sobota 4.5.
3x3km, i5min, TF 162-175 / Venku krásně pod mrakem, v noci spánek na prd, první kilometr nejrychleji ever (4:13) a zbytek stál za prd. Posledně jsem to nevytepala přes 173, tentokrát se musela brzdit, protože to přes těch 175 lezlo neustále. Po doběhu začalo do hodiny děsně lejt. Aspoň že to můžu svést na ty zuby a dusno před bouří :-). Odpoledne crcání se speciálním maratonským trikem, který se krapet rozpilo v pračce a výborný buřty na ohni. Zub (čtyřka vpravo dole) se zdá se zdárně klube, už aby byl venku. A pak už jen devět.

Neděle 5.5.
16 km dch / V noci lilo ještě trochu víc, když jsem vybíhala, bylo 19 stupňů ve stínu a dusno jako prase. Šest kilometrů od baráku máme úžasný les. Byla jsem poprvý. Proč tu já husa drtím ten asfalt?! Každopádně dneska bylo i těch 16 nějakých dlouhých. Za týden bych touhle dobou už snad měla být v cíli. Bojím se. Těším se. Jsem zvědavá. Už aby to bylo. Anebo radši ne, radši bych měla ještě aspoň měsíc, dva běhat... dneska (opět) vysoká avgTF (163), 5:41 min/km, 12 asfalt, zbytek lesní kopečky

Sedmnáctý týden

úterý 23. dubna 2013


Plán/plnění:
Pondělí 22.4.
Volno / volno... co se stalo pohádko? Ztratilo se kuřátko. Pípá pípá mezi poli, pípá pípá nožky bolí...

Úterý 23.4.
6 km klus + rovinky / 6 km klus (6:24 min/km, avgTF 142), 10x100m (maxTF 182) se 100m mk a poklusem domů, úhrnem 10 km (1:02:09, 6:05 min/km). Venku je teplo, venku je velký teplo. Proč furt potkávám běžce v teplákovkách? Lidi, není vám vedro? A nezdravíte náhodou proto, že je vám takový vedro, že mě ani nevidíte, jak na vás mávám? Všechno začíná kvíst a pučet, hurá, čůrací roští se bude hledat zase o něco snáz. (omlouvám se za naturalistickou vložku, Zola by měl radost)

Středa 24.4.
4km klus + 10x200m s mk 100m, frekvenčně, ostřeji, výklus / úhrnem 10 km, o moc k tomu není co dodat, snad jen, že ty dvoustovky už docela (dost) bolí a že ta poslední byla výrazně pomalejší, než ty předchozí.

Čtvrtek 25.4.
16-18km dch / chuť zavelela 18, garmin naměřil dokonce lehce přes, 5:44 min/km, ale vysoký tepy - avgTF 158; na patnáctým kilometru bylo jasný, že to (opět) odnese levý prsteníček. Nechápu to - dobře, tak tam mám rozervanou botu, cpe se mi tam malíček, ale tak krvavý puchejř jsme si už třikrát odbyli, zahojilo se to, přestala jsem lepit, furt dobrý, furt dobrý a bum, jsme tam, kde jsme byli?! Každopádně jsem vff zula a poslední tři doběhla naboso. Lidi civěli, jako by sami nohy neměli, či co... Teď (jedenáct v noci) mě teda dost bolí levá klenba. A záda. Ale to může být (a asi i bude) od tahání Madly. Zítra se uvidí.

Pátek 26.4.
8 km klus + rovinky / 12 km, vedro vedro, podej mi to vědro. Příště to chce nechat petku na kraji hráze. Poprvé v životě na Krupickovou! Překročila jsem vlastní stín a usoudila, že já na sebe nevidím, komu se nelíbím, ten na mě taky koukat nemusí a kdo by se pak s tím trikem tahal? Bylo to super, vážně, zkuste to!

Sobota 27.4.
4x4 km, i7min, TF 162-175 / 16 km, avgTF164, 5:04min/km; au. Kde jsou ty doby, kdy jsem měla problém udržet se s tepem na nejvyšší hranici, dneska jsem to zaboha nemohla od první čtyřky vyhnat ani k těm 170; po dlouhý době se mi doma po návratu udělalo zle nedobře a s hlavou mezi balkonovýma dveřma jsem to musela rozdejchat. Svádím to na dusno před a po dešti. Jinak teda žádná hitparáda a poslední čtyři už vyloženě bolely.

15:31.21.005:31
24:47.01.004:47
34:46.31.004:46
44:50.81.004:51
54:48.81.004:49
64:59.01.004:59
75:00.61.005:01
84:56.01.004:56
94:58.51.004:59
105:06.21.005:06
115:01.51.005:01
124:59.01.004:59
135:01.21.005:01
145:13.61.005:14
155:42.51.005:42
165:25.81.005:26
17:03.80.016:05


Neděle 28.4.
18-22km dch / 21 km, 6:05 min/km, avgTF 143 (max160), dneska mě teda bolí celej člověk, po zutí jsem zjitila, že mi teče krev levý nohy u palce a z pravýho prsteníčku... no jo, tak si holt ty nový boty koupím, no ;-)

Poprvé jako doprovod...

sobota 20. dubna 2013

...aneb jak jsme s tatínkem běželi Pardubický vinařský půlmaraton.

Abych začala od Adama (a jako vždy zeširoka): před třemi lety jsem v dubnu zoufale plácala diplomku. Nešlo to a nešlo a já si vzpomněla, že jsem o svaťáku každý ráno v šest vyběhla, aby se mi pak líp učilo. Maturovala jsem jako vrchní šprt a neviděla jsem důvod, proč by něco, co zafungovalo jednou, nemohlo zabrat i podruhý. Diplomku jsem dopsala. Obhájila. A během následujících let vycucala v dalších článcích do mrtě. O necelý rok později jsem v návalu štědrovečerního furiantství přihlásila sebe i tátu na Hervis. Taťka je celoživotní rekreační sportovec, v tu dobu už zase docela dost běhal, tak mi to přišlo jako dostatečně vtipný dárek pod stromeček. Úspěch měl veliký. Oba jsme se pustili do tréninku podle plánu z Runner's World a šlo to hezky, než u mě přišlo ITBS a Madla a já doběhala. Kdybych věděla na jak dlouho, plakala bych vzteky ještě usilovněji. Tatínek nicméně Hervis dal za 2:15 (možná si ten rok pamatujete, ze dne na den se strašně oteplilo, snad o dvacet stupňů, a lidi tam padali jako mouchy). Vloni běžel Hervis znovu, připravoval se poctivě, já mu poctivě s Madlou v nosítku fandila, protože jsem neměla odvahu se po pár stech kilometrech se stále bídnou výkonností postavit na start s ním. Tentokrát byl trénink intenzívnější, usilovnější a cílenější. Jenže foukalo a na patnáctým kilometru ho chytla křeč do stehna a nepustila. Dopajdal to za 2:14. V létě jsme usoudili, že Hervis je už tak trapně drahej, že ho z trucu nepoběžíme a našli jsme si Pardubice. Že si teda konečně něco zaběhneme spolu. Jenže přes zimu táta laboroval s kotníkem, pak měsíc chrchlal, takže příprava v kostce skoro žádná. Jestli naběhal letos lehce přes tři sta, je to hodně.

Totiž - nutno ještě podotknouti: my spolu nikdy běhat nebyli. Nejdřív byl moc rychlej táta a utíkal mi. Pak mi tvrdil, že jsem na něj moc rychlá já. Těšila jsem se. Moc. Pak mi PN napsal, že by byl radši, kdybych běžela jenom nymburskou desítku a půlku vynechala. Je to moc blízko u maratonu, já blbě spím a navíc jsme měli poměrně dlouhý výpadek kvůli tý masivní alergii. Dobře. To už se mi schroupávalo hůř. Ale co. Tak jsem zkusila navrhnout, že bych teda šla s tátou jako jeho osobní bodyguard, s tím, že čas bude mezi 2:20-2:30. 
A bylo po problému.

Houfování před startem
Dva z tanku mínus pes
Dneska ráno ukazoval teploměr deset stupňů, radar sliboval přeháňky a organizačně se nám vys*alo všechno, co mohlo. Nakonec jsme zvládli v plánované sestavě (já, taťka, T., sestra a neteř) vyrazit (byť s dvacetiminutovým zpožděním). Jen tak tak jsme si stihli vyzvednout startovní čísla. V tu dobu už jsem byla modrá jak moje elasťáky, drkotaly mi zuby a musela jsem se sama sobě smát, když jsem si vzpomněla, že jsem si ráno při pohledu na teploměr říkala, že to poběžím v tričku. Přesunuli jsme se ke startu a já si říkala, že přeci nenastydnu takhle trapně chvíli před PIMem. Vzorně se ke mně hlásila Anička s Honzou - díky! Moc ráda jsem vás viděla (přiznávám, že bych vás jinak nepoznala) - a za chvíli jsme se už houfovali před startem.

Před startem
Po výstřelu všichni vyrazili. Vzhledem k tomu, co měl táta naběháno, bylo tempo

Po prvním kole...
prvního okruhu vražedný. Ale já ho nehnala, jak mi na jeho konci ufuněně vyčítal. Držela jsem se vedle něj nebo půl kroku za ním. Každopádně první okruh byl celý tempem pod šest, což je jeho nejlepší letošní čas na takový vzdálenosti. V prvním kole jsme na sebe taky nabalili týpka, kterého jsme předběhli, já mu řekla, ať maká a drží se nás. On že teda jo a skoro až do cíle to tak taky bylo (doběhl nakonec dvě, tři minuty po nás, potřásli jsme si rukama, pogratulovali si, poděkovali za hezký zážitek... tahle setkání mě fakt baví čím dál víc).

...a po druhým
Ve druhým kolem už začal taťka čím dál častějc zastavovat. Přiznám se, že tenhle styl běhu mi je strašně cizí a dost by mě vyčerpával. To se radši budu ploužit, než abych zastavila nebo přešla do chůze (Deni potvrdí, jak umím být s tím svým "tak aspoň lehoučce klusej!" otravná ;-). Jenže táta zastavil, předklonil se, deset, patnáct vteřin se vydejchával a znovu vyrazil. Nejdřív to bylo děsivý. Na kurzu první pomoci jsem sice na podzim byla, ale obávám se, že bych v tu chvíli zapomněla absolutně všechno. Pak jsem si zvykla a ke konci se na něj už i trochu zlobila. Od nějakýho čtrnáctýho kilometru jsem totiž dostala párkrát vynadáno, že na něj nemám mluvit a mám ho nechat být :-). (a to jsem mu ani neřekla, aby se kousnul!) Trápilo mě, jak se trápil. Snažila jsem se ho donutit, abychom teda zpomalili, doklusali to, hezky v klidu. Kdepak. Co chvíli jsme stáli, vždycky nás pár lidí předběhlo, vzápětí jsme vyrazili a vzali je zase my.

Je dobojováno
Lehce schvácen, silně šťast


Cílem jsme proběhli v čase 2:20:17 (RT 2:19:11), teda výrazně dřív, než jsem odhadovala. Nebyli jsme poslední :-). Vyfasovali jsme vodu, tyčinku a překrásnou medaili. Moc mě potěšilo, že se v cíli stavila Pája s rodinou. Příjemný setkání po víc jak půl roce.

s Tím-který-se-nás-chtěl-držet
Sečteno podtrženo: Pardubice mě nadchly. Euforicky jsem si užívala trať, to, že běžím konečně s tátou a že nám to krásně jde. Teď už chápu, proč si tam lidi jezdí pro osobáky a proč se tam rádi vrací. Pevně věřím, že i mně se tam poštěstí vrátit a tentokrát ze sebe dostanu všechno já.


PS: Ani, Honzo, Tome, úžasný časy!!!

Prodám VELMURa

pátek 19. dubna 2013

Převeliká radost z Ultimate Direction Ultra Vest Scotta Jureka byla krátká. Marně jsem se přemlouvala, že mi není velká. Je. A tak ji nabízím vám, přátelé a kamarádi moji, za 3.700,-.

Ještě jednou sem dávám promo video:


Vestička je opravdu lehoučká, vychytaná do posledního detailu, nepotíte se pod ní, vejde se toho do ní velká spousta - tohle jsem do ní bez potíží nacpala (víc už mě nic ani nenapadlo) a celá jedna kapsa zůstala úplně prázdná:

Takhle vypadá nacpaná obsahem nahoře na zádech: 

A patří k ní i dvě flašky, které drží jako židovská víra. Ty jediný jsem ozkoušela, takže samozřejmě vyvařím.  Zároveň můžu říct, že je to první flaška, se kterou jsem běžela přes tři hodiny v ruce a vůbec mi nevadila. Má příjemný povrch a je ergonomicky tvarovaná - parádně sedí do ruky. Navíc má na hrdle dvě membrány, takže z nich nevyšplouchne ani kapka.
Kdybyste měl kdokoliv zájem, pište. Ozkoušet si ji samozřejmě můžete v Praze, případně v Nymburce.