Postav se na nároží snu

pondělí 9. prosince 2019

A BOJUJ!
Praví jeden z nejznámějších citátů jednoho z mých nejoblíbenějších moderních arabských básníků, Palestince Mahmúda Darwíše. V pátek o půlnoci jsem se postavila na nároží jednoho ze svých velkých, snad až přehnaně odvážných snů a začala bojovat.

...jsme v lese. Je tma a je tma už spoustu hodin. Ve výseči světla vrhaném čelovkou vidím mokrý listí a nejbližší stromy, kameny, kořeny, svoje hůlky a špičky bot. Právě jsme překročili 115. kilometr. Nikdy v životě jsem naráz takovou vzdálenost neabsolvovala. Netuším, co mě tam čeká. Netuším, jestli dokážu udělat ještě krok, natož dalších dvacet tisíc. Přesně tolik mě totiž dělí od cíle.
Dál už jsou jen lvi.

Než to všechno začalo
Po rakouském debaklu mi nechal Mr. Jedi na whatsappu vzkaz, kde mi říkal, jak moc ho mrzí, že jsem nemohla dokončit, že to je na prd, a aby mi udělal radost a zvedl mi náladu, prohlásil, že bychom si teda mohli dát společně Pražskou stovku. Po loňském DNF, kdy jsem zbaběle končila někde v polovině trasy, jsem měla z téhle legendy, z tohohle běžeckého Mordoru zase o něco větší respekt, ale všichni moc dobře víme, že jsou nabídky, které nejde odmítnout.
V září se objevily parametry trasy - 135 km a 4800 výškových metrů +.
"Když se nebudeme flákat, za 24 hodin to musíme dát!" prohlásil Mr. J. Já si vymínila, že mě nenechá vzdát a nebude mi mít za zlý, když budu zlá. "Dotáhnu tě do Modřan třeba za nohu!" zněla tehdy odpověď.
A pak tu byl pátek šestého a já se snažila sbalit všechno, co budu potřebovat a zároveň to nepřehánět, abych zas netáhla stokilový batůžek plný věcí, které nakonec stejně ani nevytáhnu.
"Co tam proboha vlečeš?" ptá se nevěřícně Petr, když mu dávám poté, co mě po půl desáté večer vyzvedává, potěžkat svůj batoh. No, jen to nejnutnější, co "sparks joy", jak by řekla Marie Kondo - třeba pytlík salámků nebo velkou margotku, to dá rozum!
Během hodiny jsme v mýtské sokolovně, kde probíhá prezence. Vyplníme si kontrolní kartu, nafasujeme tradičně neskutečně podrobný itinerář trasy a čip. Posedáváme s bezmála třemi sty blázny, kteří stejně jako my považují mnohahodinové pobíhání cestou necestou za zábavu.
Někdo se snaží dohnat poslední minuty spánku, jiný využívá situace, aby se pozdravil se starými známými a kamarády, někdo jí. Vidím Filipa, kterého jsem se před třemi lety držela zuby nehty na posledním úseku z Jílového do Prahy, nevím, jestli si mě pamatuje a nechci být za divnýho stalkera (tak kdyžtak zdravím a gratuluju ke skvělýmu času!), potkávám se s Martinem (s tím se psouny), s nímž jsem se seznámila vloni na SUMu, zdravím se s Liborem, se kterým už skoro tradičně prokecáme hodiny na POPu.
S Petrem si dáváme za cíl nebýt optimističtí kreténi, ale to, že bychom to chtěli zvládnout za 24 hodin, zůstává viset ve vzduchu.
Před půlnocí se vydává štrúdl mamilů na plácek za vesnicí, načež se dává do pohybu. Můj reparát dokončení plnotučné trasy Pražské stovky může začít.

0. - 15. km - Birthday Girl
(Mýto - Zbiroh, K3 - občerstvení Trailpoint a Trailmaniacs)
Začátek je nejlehčí a nejtěžší zároveň. Proplétáme se davem, hledáme tempo, které bych byla schopná v klidu držet, nebylo by příliš pomalý, ale zároveň ani moc rychlý. Barevný had čelovek se postupně natahuje. Nohy jsou čerstvý, hlava taky, zároveň ale víte, že celý ten koláč potu a bolesti před vás teprve postavili a než se jím pokoušete, bude to sakra trvat (o tom, že to bude bolet ani nemluvě - ale to my víme a s tím počítáme, tohle bolí každýho, rozdíl je jen v tom, jak se s tím (ne)dokážeme vypořádat).
Je na čase rozjet největší narozeninový mejdan mého života. Co jste si k šestatřicetinám nadělili vy?
Na prvních dvou kontrolách se tvoří špunty. Fixka je totiž v obou případech na samém vrcholku kopce, ve druhém případě šplháme po malé skále a zase dolů, ještě, že tohle nevidí maminka, napadá mě. Ale je chladno, v polích studeně fičí, takže běžíme, co to jen jde, a že to zkraje jde. Kilometry ubíhají a netrvá dlouho a dostáváme se na první čipovou kontrolu.
Ta je na zahradě, hoří tu oheň, je tu Michal z Trailpointu, zdravíme se s lidmi, kteří se rozhodli strávit celou noc péčí o bandu zpocených bláznů. Něco málo sním, vypiju pár kelímků čaje a honem pryč, zima se do mě zakusuje a není čas ztrácet čas.

1.5 - 35,2. km - "Ty běžíš od žrádla k žrádlu!"
(Zbiroh - Skryje, K5 - občerstvení Rakovnická 60)
Běžíme po rovině. Běžíme z kopce. Do kopce chodíme. Teď, když se o dva dny později dívám do itineráře trasy a na záznam z garminu, si nejsem schopná vybavit, co přesně se v téhle fázi odehrávalo. Vzpomínám si na Skryjská jezírka - soustavu mostků, cestičku kolem skal, kde to musí být za světla nádherný. Ale nic moc víc.
Pomalu a jistě ustavujeme model fungování: Petr běží přede mnou tak, abych mu taktak stačila, ale abych ho musela pořád stíhat. Občas jdeme, to když si potřebuju chvilku odpočinout. Nemluvíme. Když, tak málo. Dechem je třeba šetřit. Aspoň tím mým rozhodně.
Konečně se dostáváme do vesnice. Začínám intenzivně vnímat tmu kolem sebe a pocit, že už nutně, ale fakt nutně potřebuju na chvíli na světlo.
V penzionu je teplo. Jsou tam kamna, spousta lidí, kteří jedí jednu ze dvou výborných polívek, co máme na výběr a zakusují to ještě lepšími frgály. Zaleju to navrch vineou a notně nacukrovaná vyrážím zpátky do tmy.

35,2. - 51,3. / 53,3. km - Duo Yamaha vrací úder
(Skryje - Velká Buková, K10 - hospůdka Na Kovárně)
Venku mě okamžitě rozklepe zimnice. Jsem durch propocená, i kalhoty mám skoro po kolena promáčený. Vyndávám sluchátka, stejně nemluvíme, tak co - chce se mi strašně spát, potřebuju se soustředit na něco jinýho. Potřebuju se nesoustředit.
Vzápětí si při rovnání propocenýho kulicha přetaženýho přes propocený buff zatížený čelovkou, která se z lehoučkého zařízení už stihla změnit v briketu, připravím o gumový čudlík na sluchátkách. Zbytek času budu tak mít v uchu zabodnutou plastovou tyčku - já si prostě umím udělat dobře.
Začíná svítat.
Jdeme po hřebeni kopce, čelovky už nejsem potřeba. Před námi se rozprostírá nádherná krajina, pod námi jsou Roztoky. Po silnici padající z kopce vidíme běžet lidi a na téčkové křižovatce tak rychle vyhodnotím nalepené šipky jako dolů směřující. Na silnici navazují serpentýnky, seběh je to dlouhý, dobrý kilák a půl. Dole začnu pátrat po hospodě, do který teď míříme (ano, běžím od žrádla k žrádlu, přiznávám se a nestydím se za to). Ptáme se holky s klukem, kteří se vyloupnou za námi, jestli už byla čipová? No jo, byla! Kde? Nahoře, na kopci!
Ne. Ne ne ne ne. NEEEE!!!!
Ale jo.
Takže čelem vzad a vracíme se.
Vyšlápneme si celou tu věc nahoru a pokračujeme dál do hospůdky Na Kovárně. Ztratíme půl hodiny, Petr to korunuje tím, že je to vlastně dobře - na Lakelandu všechny výškový metry jako když najdu. Haha. To jsem se ještě zvládala smát.
Hospůdka je kouzelná. Lidová tvořivost na zdi s jednoprsou ženou s bobrem mě totálně uhrane.
Vdechuju polívku a turka prohlásím za nepitelnýho. Převlíkám se. Měla jsem si ty suchý hadry schovat na později, ale teď se potřebuju nějak nakopnout, namotivovat, povzbudit se. Sloupávám mokrý vrstvy a tlačím je do batohu. Všechno mi strašně trvá.
Konečně vyrážíme.

51,3./53,3. - 63,8./65,8. km - Run boy, run
(Horní Buková - Sýkořice, K13 - nejlepší garáž na celým světě)
Vyšlo slunce. Mraky se protrhávají a my znovu sbíháme do Roztok, kde už to známe. Šlapeme do kopce, potkáváme Pavla Fenyka a míříme ke Křivoklátu. Paprsky se opírají do zeleného mechu, kameny jsou černé, listy mají tisíc odstínů od zlaté po temně hnědou a pod sebou sem tam vidíme vlnící se Berounku.
Pohled na majestátní hrad je vždycky úžasný a Křivoklát majestátní sakra je. Trail kolem něj je boží, peru to z kopce, nerozumně ale s nadšením dospívajícího bígla, teď a tady. Teď a tady se skvěle bavím, tak mě nechte.
U hradu prohlašuju, že bychom si taky měli udělat selfíčko, aby bylo jasný, že jsme tu byli. Můj výraz vydá za deset tisíc slov.
Wuhúú!
Cesta pokrytá popadaným listím vysoko nad řekou je jeden z nejkrásnějších úseků celé trati (určitě byly i podobně krásné, leč na ty jsme se dostali buď ještě potmě nebo už zase potmě). Snažím se běžet.
Nakonec se dostáváme do Sýkořic, kde je v garáži jednoho z rodinných domků další čipová kontrola. A taky naprosto úžasná obsluha. Skáčou tu kolem nás, k jídlu a pití tu dostanete v podstatě cokoliv včetně husy! Petr se ptá, kdy tu byli první - prý už je to dlouho, vlčáci, co trhali asfalt. První tři kluci to tam naprali neskutečným stylem - neumím si představit, jak to v jejich podání vypadalo, ale muselo to stát za to. Vítěz šel skoro dvakrát tak rychle, co my.
Dojídáme palačinku a vynikající čočkovou polívku, ještě chleba s pomazánkou do ruky, docvaknout čaj a šup šup, tohle za tebe nikdo neodběhne!

63,8./65,8. - 74./77. km - Walk, come with me now!
(Sýkořice - Nižbor - sokolovna)
Z tlustých do tenkých. Chvíli to zase jde - vždycky, když se najím a že jsem tentokrát vydržela celou dobu vzorně jíst jako ještě nikdy (za to si dávám velkýho pašáka!), je to tak hodinku, hodinku a půl dobrý. Můžu popobíhat, sice pomalu, ale můžu, jen co se po pauze znovu zahřeju, jsem zase optimistický kretén. Ale ty časy se citelně zkracují. Nemyslete si, že je člověk při podobný akci jedno velký vysmátý sluníčko. Není. Nebo aspoň já nejsem. To přece nemůžu vydržet! Honí se mi hlavou. A taky - kam zas běží? Kam zas jde? To na mě nemůže sakra počkat?? No, nemůže, protože kdyby čekal, tak už mě nikdy nepřinutí se pohybovat aspoň trochu rychle. V tu chvíli už ale nejsem schopná moc rozumně uvažovat. Začínám totiž trpět.
Brána pain cave se za mnou s bouchnutím zavřela.
Kopce nahoru, kopce dolů. Střelba myslivců nahání strach. Bahno je místy lepivý a kluzký. Jen zvedat v něm nohy dá zabrat. Musím pít, abych se nevysušila, jenže když piju, musím čurat, a věřte mi, v zimě se vám, když jste holka, opravdu v těch propocených hadrech nechce se furt svlíkat a oblíkat. O tom, jaká výzva je si s přibývajícími kilometry dřepnout, ani nemluvím.
Z jednoho z kopců v lese to pouštím do plných. Je to blbej nápad, který se mi vymstí. Ale já potřebuju chvíli běžet.
"Geroniiiimooooo!!!!" ženu se lesem s větrem o závod. Dole se směju. (To mě rychle přejde.)
Lezeme do kopce, kam lézt nemáme, slejzáme o kus dál. Cestička se vine podél řeky, bahno, listí, rybáři.
V nižborské sokolovně dostáváme kafe. Snažím se do sebe nasoukat nějaký chleba a sýr. Někdo tu spí na žíněnkách. Hned bych se přidala.
"Zkus se netvářit jako přirození!"
Odcházíme. Pouštím se do boje s čím dál vtíravějšími myšlenkami na to, jak dlouho tohle můžu ještě vydržet? Hodinu? Dvě? Ale to nestačí.
Ukáže se, že jich budeme potřebovat ještě víc než deset.

74/77 - 89/92 km - To hell and back
(Nižbor - Vráž - K19, sokolovna)
Plešivec. Zalehnout do svahu a stoupat. A stoupat. A stoupat. A když si myslíte, že už bude vrchol, stoupat dál. Intenzívně se mi vybavují pocity ze závěrečného stoupání před lety na JUTu, na to vedro a nekonečnou cestu lesem. Na vrcholku sípu jak Dejdar v léčebně. Zapisujeme kontrolu a pokračujeme. Tady to ale znám - tady jsem předloni běžela s Evčou na Karlštejn a pak dál do sv. Jána. Začíná se pomalu a jistě šeřit. Už zase ta tma. Ochlazuje se.
Vylejzáme z lesa na silnici. Posílám Petra napřed na kontrolu, kdyby byla polívka, ať vyzvedne jídlo. Snažím se běžet, ale uvědomuju si, že připomínám spíš komparzistu z Noci oživlých mrtvol než srdnatého maratonce.
Ve vrážské sokolovně sice není polívka, ale je chleba s pomazánkou a okurkou a taky džus a teplo. Chvíli jím a piju, vyndávám čelovku. Osm hodin tmy, osm světla. Poprvé v životě mě čeká na trati druhá noc, tak vzhůru do ní.

89/92 - 100,6/102,6 - Tanec v temnotách
(Vráž - Karlštejn - K21, restaurace Pod Dračí skálou)
Znovu se mi daří chvíli běžet, a tak běžíme. Netrvá dlouho a ocitáme se na silnici ve Sv. Janu pod Skalou. U kláštera se dáváme do kopce. Čeká nás jediná obracečka dne, pokud nepočítám hospůdku s jednoprsou hráčkou mariáše. Nahoře u kříže jsem nikdy nebyla, je to moje premiéra a děsím se, jak to bude vypadat, protože ač mě běhání z velké části zbavilo mé hrůzy z výšek, není to tak, že by se mnou ani nehnuly.
Stoupáme do svahu. Po chvíli se ocitám na úpatí schodů z klád a kořenů, která mizí kdesi vysoko  nad mou hlavu. Stoupám a trpím. Je mi jasný, že dolů to bude stát za to. U kříže se na lavičce tulí milenci. To musí být žraso - parádní randíčko: je kosa a fičí, ale zahřeje vás mládí a láska, že jo; ale že přes vás neustále lezou smrdutý blbečci s čelovkama a holema, aby si u zábradlí škrtli kontrolu, to snad nemůže vydejchat nikdo. "Pardon, já vás jen překročím. Díky!" Romantika na druhou.
Podle předpokladu to dolů skutečně stojí za to. Cesta na Karlštejn je nekonečná. Jdeme lesem, lezeme přes Bubovické vodopády, ve stoupání mi Petr mizí z očí. Jsem sama. Jsem sama v lese, nevím, jestli jdu správně, nevím, kam mám jít, nevím, kde je. Nořím se po krk do bažiny krize; když konečně dolezu nahoru a doženu ho, mám hrozný vztek. To na mě nemůže počkat? Ve chvíli, kdy otevřu pusu, abych mu vynadala, mi bažina spolkne hlavu a já se rozbrečím. Rozbrečím se zoufalým sebelítostivým pláčem s vytrčeným spodním rtem, který jsem v posledních letech vídala jen u svých dětí. Ano, jsou moje. O tom nemůže být pochyb.
Petr nechápe, co mi hrabe, takže mi nezbude než slzičky utřít a šlapat dál.
Nakonec se toho Karlštejna dočkám. Hospůdka je krásná, krb, teplo, skvělá zvěřinová polívka a konečně pořádný kafe. Až na jediný stůl zabírají veškerý prostor běžci. U toho posledního s rezervací se usadí pár, který se začne okamžitě obírat. Tohle je ovšem vyšší dívčí - hospoda plná smrdutých podivínů... kam se hrabe lavička ve Sv. Janu! TOHLE je ta pravá romantika.
Nicméně nemám kapacity na řešení milostných životů cizích lidí, musím vyřešit to, že do cíle zbývá 32 kilometrů a mně je strašná zima. Petr mi půjčuje svoje náhradní věci - triko, rukavice, čelenku, čepici.
Show must go on. A tak jdeme.

100,6/102,6 - 115,6/117,6 km - Hopeless wanderer
(Karlštejn - Černošice, K25 - sokolovna)
Je sedm hodin. Jsem rozhodnutá se o těch 24 hodin porvat. Jsem rozhodnutá nechat tam všechno. Chvíli se rvu jak o život. Vyrážíme. Jeden kopec, pak další, ještě chvíli to jde, a pak je jasný, že je hotovo. Vymalováno. Nohy odmítají udělat byť jediný krok. Odmítají poslechnout. Nechtějí se ohnout, nechtějí už nikam jít, už mají dost, už se namakaly až až, už ne...
Jsem na svém 115. kilometru. Nikdy jsem se takhle daleko na jeden zátah nedostala. V kuželu světla čelovky vidím mokré listy, okolní stromy a Petrovy reflexní prvky, který se s dalšími a dalšími ubíhajícími hodinami podivně kroutí a přeskupují, místy mám pocit, že se snažím dostihnout podivného ufouna a vždycky mi chvilku trvá, než si v hlavě poskládám, kdo to přede mnou vlastně je.
"Já už nemůžu..." slyším se říkat nahlas. A pak zastavuju úplně. Jsme v lese nad Černošicema. Stojím, klepu se a jsem přesvědčená, že už se odtud nikdy nedostanu. Petr mi dává náhradní bundu a strká mě z lesa. "Za dva kilometry je občerstvovačka. Zahřeješ se. Klidně si na dvacet minut usneš. To už dojdeme!" "Ne... ne... ne... já už ne-mů-žuuuu." "Ale můžeš. Blbá zpráva je, že tam musíme přes ten kopec naproti, tam, jak jsou nahoře světýlka. Pak to akorát seběhneme a budeme v tý sokolovně." "---"
A tak šlapu do kopce. Protože cesta zpátky není. Můžu jen dopředu.
Černošice. Světla v chodbě jsou strašně ostrý, v přízemí duní hudba, kontrola je v patře - dvoje schody jsou jak výsměch. Drápu se nahoru. Přijde mi, že je tam strašná zima. Piju čaj, snažím se něco sníst, ale teď už je to problém.
Na jedné z židliček sedí Michal. Ten Michal, co jsme spolu šlapali do prvního kopce na GGUTu a který mě předbíhal někde na 70. km na Baroku. Sedí tam a balí to.
Chystá se tam skončit víc lidí. Chtěla jsem skončit i já, ale jak to vidím, dostávám zdravý vztek. Tak to teda ne! Já tu nedělám třiadvacet hodin klauni, abych to tady zabalila. Živou mě nedostanou! "Jdeme." "Nechceš si ještě odpočinout?" "Ne, jdeme, musím jít, jdeme."
Balíme se.
Vycházíme před sokolovnu a necháváme se znovu, tentokrát už naposledy, spolknout tmou.

115,6/117,6 - 134,5/136,6 - We're going home
(Černošice - Praha-Kamýk, ZŠ Zárubova - CÍL)
Peklo.
Očistec.
Nebe.
Moje pokusy o popoběhnutí jsou k smíchu. Ještě chvíli to jde - tři, čtyři kilometry a pak už ne.
Schody v Radotíně jsou... prostě tam jsou a je jich hodně. Nevím, jestli se mám smát, nebo brečet.
Dostanu se ještě někdy domů?
Dostanu?
Most přes Berounku. A pak další přes Vltavu.
Na konci plot po prsa. Přeskoč, přelez, jinak dál nejdeš. Problém je, že už nezvládnu zvednout nohu pomalu ani třicet čísel nad zem. Nakonec se na něj nějak vydrápu, ale je to teda pohled pro bohy. Olaf sem měl nainstalovat kameru, výsledné video by natrhlo nejednu bránici, věřím, že podobně elegantní jsem nebyla jen já. Příště můžeme čekat plot pod proudem aneb Není nad to udržovat ovečky stále ve střehu!
Míříme k cíli, který je ale pořád strašně daleko - pět kilometrů je stejně vzdálených jako Andromeda. Komořanská rokle.
Opírám se o hůlky, nechci nic jinýho, než si lehnout a spát. Můžu si lehnout tady? Prosím? Keře a pařezy kolem se mění ve zvířata a pak zpátky v to, čím skutečně jsou. Je tu nosorožec a načesaný pekinéz. Je tu mozkomor.
A je tu poslední kontrola.
"Yeeeessss!!!" volá vítězně kluk za námi, když k ní dorazí.
Drápeme se do kopce z rokle, abychom zamířili do té Modřanské.
Mám pocit, že jsem uvízla v noční můře a do konce trvání světa budu bloudit po mokrém listí mezi kameny a kořeny po Olafových značkách. Ale všechno má svůj konec.
Poslední kopec. Drápu se nahoru, dvakrát málem přepadnu nazad, jednou se zaseknu na spadlém kmeni - jednu nohu na druhé straně a tu druhou prostě nejsem schopná zvednout a dostat nahoru.
Sídliště.
Znovu slzy. Tentokrát ze směsi obrovské úlevy, hrdosti, radosti. Tohle bylo velký, tak velký, o tolik větší než já, že je jedno, kolik tisíc znaků o tom napíšu, nepostihne to ani zlomek toho, co jsem v těch lesích nechala.
Ještě jednou mezi stromy.
Poslední kopeček.
Do tmy zářící obdélníky oken místní základky.
Naposledy pípnout. Poděkovat vrchnímu loutkáři a smeknout před ním a všemi, kdo se na téhle neskutečné akci podílí.

Tam, kde za dokončení pěti kilometrů dostaneme medaili a tričko a igelitku plnou krámů a termofolii a já nevím co všechno ještě, tady vyfasujete diplom, samolepku a placku. Myslím, že to punkovýho ducha Pražský stovky vystihuje nejvíc.
Převlíkám se, bereme ubera a jedeme domů.

Doma mi T. pomáhá do sprchy a do postele. Prý zním docela souvisle. Usínám.
Budím se za pět hodin rozsekaná jako v životě ne. Celá neděle je v mlze. Spím. Jím. Spím.

Bojuju s tím, abych uvěřila, že se to celé vážně stalo. Že jsem tam opravdu byla, že jsem to celé prožila a že jsem to přežila. Že jsem to dokázala.

Spoustu hodin na trase jsem se dušovala, že už NIKDY nic podobnýho neabsolvuju. Spoustu času jsem věnovala i přemítání o tom, jak se zbavím registrace na Lakeland. Už teď se sama sobě směju.

Jako vždycky i tentokrát musím na závěr poděkovat - a tentokrát hlavně a nejvíc Petrovi, protože i když jsem to tušila, teď už vím, že mám v tobě takovýho kamaráda, jakýho spousta lidí nenajde za celý život. Šel jsi do toho s tím, že mě do těch Modřan odvlečeš třeba za nohu a odvlekl. A nechápu, že jsi mě v tom Jánu nehodil ze skály, já bych se na tvým místě zabila už v sobotu nad ránem!

Veliké díky Olafovi a všem, kdo se podíleli na organizaci, byli jste do jednoho úžasní!
A díky i mému backupu doma, bez něj bych tohle dělat nemohla - ultra není o tom jednom nebo dvou dnech, kdy jdete na dřeň, kdy se jdete zničit. Je to o těch desítkách a stovkách hodin, které naběháme mezitím, které jsou nám doma nucení tolerovat. A tolerují.

Tak zas někdy někde příště. Snů, za které se chci ještě zkusit porvat, totiž na tom seznamu zbývá ještě pořád dost. 

45 komentářů:

  1. ! Tak tak.. sny je nejen dobre, ale potrebne si plnit... a jak rika klasik, neni lepsi podpara viry nez existence zazraku.
    Uzivej si skvele pocity i rozbite telo, ktere ti pripomina, ze to bylo sakra pekny a skutecny.
    12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-) Tohle jsou fakt takové malé Lurdy!
      Ještě jednou gratulace ke skvělému výsledku!

      Vymazat
  2. No a jestli ses tentokrat nepoblila, ja to udelala za tebe uz jen z toho cteni! Tohle je tak husty, ze mi to hlava vubec nebere! Jak jsi to mohla prezit?! ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Představ si, že ne. A to jsem si myslela, že když jsem tohohle džina pustila z lahve, budu se téhle kratochvíli oddávat už pravidelně.
      A nevím, taky to nechápu :-D

      Vymazat
  3. "They say it's the last song. They don't know us, you see. It's only last song if we let it be". Tak přesně tohle mě napadlo, co se bude skrývat pod kapitolou nazvanou Tanec v temnotách :) Moc gratuluju ještě jednou a moc díky za tyhle reporty, kdy to můžu ZATÍM aspoň takto prožít taky. Jsi skvěla!! Love&puppies

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuju tobě za podporu! A o tebe strach nemám, jakmile bude příležitost, doběhneš ještě mnohem, mnohem dál ;-)

      Vymazat
  4. Teda Jitus, to je pekelny cteni, nejak jsem nezaznamel nic o bolave noze z minuleho prispevku. Ze by opravdu nejen pomaly ale i dlouhy beh byly lecive? Nebo to teprve prichazi k sobe? Nebo to upadlo? Tvarit se jak prirozeni je naprosto smrtelna hlaska, dekuji za prodlouzeni zivota! A samozrejme velka gratulace k finisherstvi, fakt teda respekt..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! Bylo to... velký. Prostě velký. Myslím, že v mnoha směrech pro mě osobně i přelomový, uvidíme :-)
      Noha bolela a pak už bolelo všechno tak, že nevím, co víc. Překvapivě rychle se dávám dohromady, přijdu o nějaký nehty, mám pár puchýřů, ale zdá se, že nic dramatickýho - dneska jsem už zvládla i vylízt na židli a slízt z ní, abych dosáhl do horní skříňky v kuchyni, což považuju za veliké vítězství :-D

      Vymazat
    2. Tak to je super! No pristi rok me to ceka taky, pred P100 se nelze vecne schovavat :)

      Vymazat
  5. Smekám a klaním se před vámi oběma, nejen před velkým loutkářem...
    A musím říct, že teď mě skoro úplně přestala mrzet moje neúčast, protože tvoje vyprávění je lepší, vtipnější a barevnější, než by mohly být moje vlastní vzpomínky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mrzelo mě, když jsem zahlídla, že se zbavuješ registrace :-( A leda houby, ty bys to stihl ještě za světla, čili bys to měl celé mnohem, mnohem barevnější ;-)

      Vymazat
  6. Ahoj Jitko, gratuluju ke krásnému výkonu. 135km v tak náročném terénu, to je plnohodnotný, dospělácký ultra co budí respekt. Já sledoval průběžně výsledky na webu a když jsem v sobotu v podvečer viděl, že už se venku stmívá, je nevlídno a kolik ještě spoustě běžců zbývá kilometrů, tak i v teple obýváku mi z té představy, co máte ještě před sebou, bylo těžko. To už chce pořádný odhodlání pustit se do druhé noci a s tratí se poprat. V Černošicích se dobře ze závodu odstupuje, vlak je kousek, jezdí do Prahy často a rychle, a tak jsem rád a oceňuju, že ses rozhodla nedělat klauni a úspěšně ses vypořádala s přetěžkým zbytkem trati. Předvedli jste s Petrem skvělý výkon a perfektní je i zápisek o něm. Martin M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :-)
      Vlaky sice z Černošic jezdí často, ale já jsem z druhýho konce Prahy a domů by mi to fakt tu hodinu a půl takhle v noci klidně trvalo - navíc ty DNF pak bolí stejně vždycky víc, než všechny namožený svaly a slejzající nehty dohromady. Ale bylo to drsný, nebudu dělat hrdinku a tvářit se, že ne - ale na tom, že zážitky nemusí být dobré, hlavně když jsou silné, je spousta pravdy :-D.

      Vymazat
  7. Velká gratulace k dokončení; ale opravdu...klobouk dolů. Úplně jsem z toho cítil ten boj a neskutečné odhodlání, skoro jako bych tam sám byl. A u poslední části jsem se teda i pěkně pobavil, protože tyhle stavy už taky trochu znám. Takže díky za supr report a přeju rychlou regeneraci.
    Jiřík K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :-) Boj to byl veliký, ale řekla bych, že přesně proto to děláme a že ho potřebujeme, protože bez něj by to nemělo takovou váhu ;-).

      Vymazat
  8. Pri patecnim pobihani jsem si na Tebe vzpomnela jestli uz Te bolest netrapi a prala Ti,aby ne.I kvuli sobe,abych si mohla precist Tvuj zapisek,kdyz tak pekne pises:)
    Ja sama se rozbiham po svalovem zraneni po par tydnech a nejde to vubec lehce,nemuzu se do toho vubec oprit..tak zkousim obden,protoze denne to moc nejde. Byla jsem Rychle a zbesile kdyz jsem se pred 2ma lety vratila k behu po spouste let. Ale uz zase trochu skacu pres kaluze,jsem trpeliva,trochu ubulena,ale bojuju,jak srdecni tak pricne pruhovanou:)
    Kdybys prece jen nekdy precetla Karla Ove Knausgarda dil 4. Muj boj-Tanec v temnotach:) rada si prectu Tvuj nazor. Ja ctu 5.dil jeho hexalogie,vypada jako nuda,neni to nuda..
    At Ti to beha!
    Sylva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju.
      Držím palce, aby se zranění co nejdřív uzdravilo a mohla jsi lítat, co ti křídla dovolí!
      Na Karla třeba někdy dojde, to-read list je sakra dlouhý :-) ale dkěuju za tip!

      Vymazat
  9. Zdravím a gratuluji velmi velice, dala jsi to parádně, report je dokonalý a tradičně vtipný. A teď trochu z jiného soudku: zaujalo mě, že sis to dala k 36. narozkám, já jsem si dala Bčko k 63. A jelikož Honza je navíc 63. ročník, měli bychom si na to ve čtvrtek dát panáka, co říkáš?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc a nápodobně! Veliká gratulace :-) A všechno nejlepší! To jsem netušila, že slavíme ve stejný den!! :-) Ve čtvrtek se, bohužel, neuvidíme, já čtvrtky nikdy nemůžu - ale určitě to zdárně zapijete i beze mě! ;-)

      Vymazat
    2. Tak jo, dáme si za tebe :-). úBtw já měla narozky už v listopadu, beru to tak přibližně./ A neplánovaně jsem 4x zakufrovala (největší lama ever), takže jsem uběhla 63 km, což mě nakonec potěšilo :-). Ať noha nezlobí a ať ti to běhá !

      Vymazat
    3. Tak to dodatečně všechno nej :-) Mně to vyšlo přímo na závod, nejdelší a nejintenzivnější party mého života :-D

      Vymazat
  10. Skvělý článek, v lednu mě čeká první ultra (57 km) a přesně tohle potřebuju číst, abych si to v hlavě srovnala a uložila si to, až budu trpět. Smekám, jsi skvělá, moc gratuluji a díky za inspiraci!
    Veronika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Budu držet palce, určitě to bude velkolepý! A děkuju :-)

      Vymazat
  11. Emigrant v Curychu10. prosince 2019 22:06

    Pekny cteni. Respekt a gratulace k dokonceni! Mit takoveho anam cara - soul mate (cestina dle me nema vhodny ekvivalent) je velka vyhra a rozhodne pomuze.
    O tom, ze by ses na dalsi podobne srandy nemela vydat lze premyslet maximalne behem zavodu, pak ten pocit obvykle odezni a spravni sportaci se pusti do dalsi vyzvy.
    Tak brzke znovudokupydani a s predstihem pekne svatky. T.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Krásný svátky i tobě! :-) A děkuju moc. Anam cara jsem si musela vygooglit a to je tak krásný a přesný, že bych to líp vystihnout nedokázala, přesně tak!
      Jinak samozřejmě, kecky jsem nespálila, registraci neprodala - do neděle volno a pak je potřeba se do toho zase obout, od ledna začíná masakr, jinak to tam v létě nemám šanci dát ;-)

      Vymazat
  12. Jseš prostě hustá!!! Na to mi ani slova nestačej :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Jíťo, jsi úžasná! A tvoje psaní tomu dává další rozměr. Myslel jsem na vás, když jsem vv sobotu lehce klusal a pak se válel na gauči v županu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :-) Takový chvály... hele, já na gauče, župany, postele, spaní, spaní, spaní... myslela hodně intenzivně spoustu hodin :-D

      Vymazat
  14. Gratuluji k překonání sebe sama! A v čem to proboha běháš, že to máš tak mokré?

    Martin (s psounama)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já gratuluju tobě :-) Běhám v tom nejlepším, co je, strašně se potím, bojuju s tím, jak to jde (čili kvalitní výbavou), ale na některý věci prostě vyzrát nejde, ty jde jen vydržet.

      Vymazat
  15. Gratuluji k výkonu a děkuji za pěkně popsané pocity člověka na Pražské stovce. Připomněla jste mi mojí PS v roce 2012 (122 km, 4200 m+). Bohužel byla mojí poslední - člověku nemůže být věčně šedesát!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! :-) Upřímně jsem zvědavá, na kolik zaúřaduje cukr času, jak bude držet tělo a jestli se ještě někdy odvážím se postavit na start :-).

      Vymazat
  16. Velka gratulace. A ten clanek? Definitivne jsem se rozhodl, ze pristi rok na Baroku zkusim 100. I kdyz s casem 5h na maratonu to bude velka vyzva :-) no, napoprve aspon do Chyse :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc! :-) Baroko je nádherný, je zrádný v tom, jak je i pro normálního smrtelníka (nejen pro asfalt trhající vlčáky :-) běhatelný a nutí tě furt makat. Navíc se tam dá startovat o dvě hodiny dřív, kdyby tě děsil ten 16hodinový limit... Tak se třeba uvidíme v Plasích na startu! :-)

      Vymazat
  17. Moc blahořeju! Konečně máš odškrtnuto :) Myslela jsem na tebe. Co tě nezabije, to tě posílí ;)

    OdpovědětVymazat
  18. Skvělé, Jitko, gratuluju! Už se těším někdy v budoucnu na report ze Spartathlonu!
    Dáša

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc a ne, to fakt ne, nevím, jaký úpal by se mi musel přihodit, abych začala tímhle směrem byť jen uvažovat, natož se pak někdy dostala na takovou výkonnostní úroveň, abych se vůbec kvalifikovala... :-) :-) Ale jsi hodná, že mi takhle věříš :-D

      Vymazat
  19. Jitko gratuluji k úspěšnému splnění tvého snu. Sledovali jsme Tebe s Peťou a ostatní kamarády s Janinou pozorně na onlinu :-) Krásně jste zabojovali. Není nad to, když má člověk na takovouto akci spolehlivého parťáka. Tak ať se ti daří i na dalších dlouhých ultra! Přeji ti a tvým blízkým klidný a pohodový adventní čas a také opožděně vše nej... hlavně pevné zdraví ke tvým narozeninám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuju :-) Krásné svátky i vám a do nového roku jen vše dobré!

      Vymazat
  20. Jitko, díky tvým zážitkům a pocitům jsem si sám připomněl, jaké to bylo, když jsem běžel P100 poprvé. Měl jsem to úplně stejně radost z běhu (do 24h to dám), emoce, únava, vůle dostat se do cíle, noc oživlých mrtvol (ta druhá noc) i podobný čas 27:42. Jen ty lvi jsem měl už na 63km. Gratuluju k té odvaze do toho jít, samozřejmě k dokončení a silnému zážitku, který si zasloužíš.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jsem se na okamžik zasnila, že bych se třeba mohla někdy zlepšit jako ty - že by mi to třeba mohla běhat přibližně, vzdáleně podobně, tak nějak... a bylo to hezkých pár vteřin :-D Každopádně děkuju moc - a veliká gratulace k neskutečnému výkonu ještě jednou tobě!!

      Vymazat
  21. Nebezela jsi cast minuly rok nebo letos s Lenkou Vacvalovou?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdepak. Lenka je výkonnostně jinde než já. Vloni jsem ji viděla na startu, letos, pokud se nepletu, neběžela.

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!