GGUT 2019 aneb Sturm und Drang nad Alpami

WhatsApp 8.1.2019

Já: "Bylo by moc šílený začít se na poslední chvíli (= teď) přeci jen chystat do Rakouska? Dalo by se to stihnout?"

Mr. Jedi: "Tak jestli tam chceš vyhrát, na to je to málo času, to jo"

A tak jsem se ve čtvrtek začala po půlroční přípravě balit. Týdny a měsíc jsem se obsedantně vracela k jednotlivým částem trasy, v duchu je zas a znovu běžela a ať bylo venku vedro nebo kosa, fičelo nebo lilo, já polykala desítky kilometrů, drtila schody a kopce, klouzala po trailech nebo sebou mlátila při chabých pokusech o posilování středu o koberec a myslela přitom na Untere Pfandlscharte a na to, že musím, protože až mi vystaví účet, nebude na pozdní lítost prostor. Věděla jsem, že tentokrát to nebude na jistotu, nebudu si moct dovolit vystartovat pod hlavičkou "až tam budu, tak tam budu a já tam budu", protože to bych tam moc dlouho nepobyla. 

Proti předloňsku, kdy jsem se o zdolání 110 kilometrové trasy s převýšením 6500 metrů pokusila poprvé, byl časový limit na zvládnutí celé trasy o celý dvě hodiny zkrácený. Tam, kde to je rychlým běžcům a horským kozám převlečeným za skyrunnery fuk, protože tou dobou už mají dávno po masáži a popíjí na hotelovým balkonku s nohama opřenýma o zábradlí pivko (úplně vás všechny vidím!), my na chvostu prosíme stehna, aby to s náma ještě chvíli vydržely a dovolily nám se doplazit do cíle. Dvě hodiny jsou zkrátka moc a když se zkrátí hned první cut-off na 23. km o hodinu a vy víte, že mezi vámi a Ferleitenem leží 1500 výškových metrů a že posledně jste na to potřebovali 4 hodiny a 13 minut, je to důvod k obavám.

Poslední dny jsem už nedokázala myslet na nic jinýho. Panická hrůza z toho, že celý závod skončí dřív, než začne, protože nedám hned první cut, mi znemožňovala se doopravdy těšit. Bála jsem se, že si to celý zakřiknu, že si to celý podělám (vůbec nejsem pověrčivá, a od tý doby ani jednou), že moje obří očekávání dostanou záhy přes prsty.

V pátek ráno vyrážíme poprvé jen ve dvou, holky zůstaly u babičky a já tak mám s sebou poprvé svou vlastní, jednočlennou crew. Jedeme tzv. "na hanouska". Co je běhat "na krupičku" vědí všichni (kdo ne, tak vězte, že je to běhání do půl těla pojmenované po někdejším nejspíš nejvíc sexy ultratrailistovi, Tondovi Krupickovi, jenžto běhával jen v trenýrkách - kdo nevěří, nechť googlí - a pak mi dá za pravdu), co je jet na závod "na hanouska" se musí teprve všeobecně vžít, ale věřím, že to nebude trvat dlouho. Jak to vypadá? No to je, když jedete v podstatě na poslední chvíli, rezervu mezi příjezdem a registrací máte minimální (třeba až takovou, že v Ordinu musíte nechat auto z půjčovny na blikačkách na kruháči, protože jinak byste tu registraci na Rondu del Cims prostě nestihli) a hned po závodě jedete domů. Čili "in and out". Vyšší level téhož je potom "na hanouska - han(s) solo style" - to prostě jedete to samé, ale sólo. 

Módní ikona

Cestou nás zdrží stau kolem Salzburgu a do Kaprunu dorážíme kolem třetí hodiny. Je vedro na padnutí, teploměr v autě hlásí 34 stupňů, v tomhle počasí mě obtěžuje i chodit, neumím si představit, že bych měla běžet. Předpověď hlásí prudkou změnu počasí a bouřky, pro jistotu beru do batohu dvě 250 ml prázdný láhev navíc k povinnému 1,5 litru tekutin, když bude nejhůř, budu soumar - všechno lepší, než chcípnout žízní. GGUT se během pěti let své existence rozrostl v mohutnou akci, která zabírá veliký kus parkoviště pod nově zbudovanou lanovkou i prostranství před ní. Kontrola povinný výbavy je tentokrát velice pečlivá, to jsem snad ještě nezažila. Babča mě donutí vypakovat absolutně všechno, dokonce musím i mávnou na T., aby mi podal telefon, který jsem si k němu odložila, protože ho Babča chce vidět. Naštěstí jsem v klidu, doma jsem pečlivě několikrát překontrolovala, jestli mám všechno (T., předčítá ze seznamu: "Pohlavní svítilna dvakrát - osobní nutrie - poláci, nepovinní, ale silně doporučovaní..."). Dostanu náramek, že jsem teda vzorně sbalená a můžu pro číslo a čip.

U čísla se snažíme zjistit, jestli v Kalsu pustí T. do zázemí, aby mi tam mohl být k ruce. Dokonce jsem mu po vzoru Mr. Jedie sepsala návod na použití (- vyndat odpadky z batohu - doplnit gely - vyndat modrou čelovku, dát dovnitř bílou - přemazat - donutit mě jíst, když se budu vzpjačovat, trvat na tom, abych NĚCO snědla - nenechat mě dlouho sedět - NENECHAT MĚ KŇOURAT!! - POVZBUZOVAT!!! - atd. ...) a těšila jsem se na to, že se konečně nebudu na stanici motat jako Goro před Tokiem a neodejdu, aniž bych neudělala ani polovinu z toho, co bylo potřeba. Jenže anglicky uměli jen ti, co nic nevěděli, takže jsem si akorát vzala číslo a sledovací zařízení a podepsala papír, že když zhebnu, můžu si za to sama.

U Romany, kde jsme ubytovaní, se mi k mému překvapení podaří na hodinu usnout. Pak už je akorát čas na to se sbalit a vyrazit odevzdat drop-bag, poslechnout si brífink a běžet.

Roztleskávači, kteří se mohutně snaží bavit dav, sklízí asi takový úspěch, jako první misionáři na Papui Nový Guinei, jejich jediný štěstí je, že s plným žaludkem se blbě běhá. "Ruce nahoru a tles-ká-me!!!" - nic - "Kdo chce BĚ-ŽET?!?" - nic - "Nikdo??" Roztleskávači se do hlasu vkrádá zoufalství, úplně vidím, jak si říká: "A s tímhle materiálem mám, Scheisse Katze, dělat jako co?!" Nevím, kdo přišel s nápadem, že by mohl pár set introvertních individuí, kterým přijde jako super zábava běhat desítky hodin o samotě někde v horách, přimět, aby si společně zatleskali a zakřepčili na nějakou tucárnu, ale náboj to celý dostává až ve chvíli, kdy už stojíme ve špalíru a z repráků se ozve ústřední melodie Pirátů z Karibiku. 

Začínají se mi klepat ruce. 

Dva roky jsem čekala, než se sem vrátím. 

Dva roky, než seberu odvahu znovu bojovat.

Dva roky, než budu s naprosto neochvějnou jistotou vědět, že jsem ochotná do toho dát všechno.

Five - four - three - two - one - GO!

Špalír se dává do pohybu a já s ním. Běžíme Kaprunem, kolem stojí davy lidí, volají, tleskají, bimbají zvonci. V prvním kopečku začínají lidi přecházet do chůze, zatím to jde, tak běžím, pamětliva lesního krpálu hned za městem, kde budu šlapat přesně tam, kde se v tu chvíli ocitnu; předcházet se nedá, brzdit lidi za sebou fakt nechci.

Netrvá dlouho a stoupání se dočkám. 

Vzpomínkový optimismus neboli cukr času je svinská věc. Zachová jen ty nejdramatičtější okamžiky a všechno ostatní překryje různě hustou mlhou zapomnění. V ní se třeba ztratí to, že ten krpál do Ferleitenu je fakt odpornej. Tak odpornej, že jsem se v něm třikrát málem poblila a říkala si, co tam sakra dělám, že tohle přece nemůžu dál vydržet. Jenže had čelovek se kroutil výš a výš a uhnout nebylo kam. Kameny, kořeny, hlína, přede mnou lidi, za mnou Michal z Prahy, momentálně žijící v Mnichově, který si chtěl povídat. Já chtěla dýchat. Najednou had zastavuje a stojí. Nehýbáme se ani o krok. Čas na hodinkách nemilosrdně pádí vpřed. Po krátký rovince přichází druhá část lesního mordu, stehna ten den poprvé a zdaleka na naposledy pálí, plíce křičí o větší množství kyslíku a já se zaklínám mantrou dnešního dne: levou před pravou, pravou před levou, levou před pravou... 

Pamatuju si, že musím mít průměrný tempo maximálně 10:36, jinak cut nestihnu. Jenže cesta dál stoupá, ne moc, ale dost na to, abych to nedokázala rychleji běžet než jít. Jakmile se konečně kopec otočí, pustím opratě a letím dolů. Lidi v serpentýnkách na louce sbíhají opatrně, já kolem nich pádím, co mi nohy dovolí. Konečně se dostávám s tempem do rozumný roviny, teď to jen udržet. Ještě, že jsem netušila, že místo trojky má být dvojka a 10:36 by mě poslalo štandopéde do postele...

Teď jsem ale na oficiálním 13. (a svém už téměř 15.) km a je tu první možnost doplnit vodu. Ve Fuschu byla předloni jen osvětlená fontánka na náměstíčku, dneska je tu stan a v něm někdo z dobrovolníků pomáhá s doplňování iso drinku a vody. U stanu je fronta a já mířím rovnou k fontánce. Pamětliva domluvené strategie tankuju vody do flašky, naliju do sebe litr, litr doplním, obličej opláchnu v tom, co ve fontánce zůstává, protože i to je čistší než já, a mažu dál. Gel jím v prvním stoupání. (Stejně jako na UTW  i tady mám s sebou Agave 9, který budu průběžně spolu s anticrampy jíst - rovnou můžu říct, že tahle kombinace zafungovala velice dobře a taky mám novou nejoblíbenější příchuť - guaraca lemon cake s vykulenou sovou na obalu.)

Neustále v duchu srovnávám aktuální situaci s tou předloňskou: tady jsem vyndavala sluchátka, tady jsem už byla sama (tentokrát nejsem sama ani na chvilku, neustále kolem mě někdo je) a kolem nikdo, tady ležely krávy, tady mi psala mamka s tetou smsku, tady jsem neběžela, i když to šlo... Koukám jen kousek před sebe do kuželu světla z čelovky, hlavně běžet, hlavně rychle jít, hlavně nezpomalit - a pak zvednu hlavu a málem jsem provedla kraví kolonoskopii! Kde se tam vzala, nevím, ale byla to kráva velká jako kráva a já ji, přísahám, neviděla až do momentu, kdy jsem to do ní málem nakouřila. 

Obíhám ji a támhle, támhle už jsou vidět světla mýtný brány vedle stanice. Sbíháme k ní, snažím se uklidnit tím, že za mnou je hromada lidí a že by přeci nezařízli tolik běžců po dvaadvaceti kilometrech...

Na stanici je hromada lidí, rychle si dolívám pití, když začne jeden z organizátorů nabádat, abychom se doběhli za stanici pípnout, že je čtvrt hodina do cutu a že pak se můžeme vrátit. Pepíčku, pípni! Pípám. Pípám a jdu si pro čaj. Jsem šťastná. Další část si pamatuju jako relativně snadnou až do samotnýho stoupání na Untere Pfandlscharte, kde na nějakých třech kilometrech nastoupáme přes tisíc metrů. Na stanici se nezdržuju - stejně jako ve Fuschu, i tady je to jiné kafe - mají tu v podstatě všechno včetně teplý polívky (do vývaru si můžete přihodit dle preferencí těstovinku (a)nebo zeleninu) a čaje, gely, redbull, ale i meloun, rajčata, sladký i slaný - kromě klasiky i malý klobásky a nakrájený sýr. Stejně dobře zásobený jsou všechny stanice, dál už mají třeba i kafe - na tohle by si mohl stěžovat jen naprostý pitomec - a gel jím až za ní. Popobíhám, chvilkama jdu, vím, že mě čeká masakr, vím i, že největší časovou hrůzu mám za sebou.

Netrvá dlouho a pořád ještě dvouproudá, zpevněná cesta se začne zvedat. Stoupáme a já začínám předcházet lidi. Je mi dobře, nic mě v tu chvíli netrápí, třetí hodina ranní minula, spala bych, ale světýlka v kopci, který tuším před sebou, dávají jasně na srozuměnou, že mě čeká jiná práce. A stejně jako v případě prvního kopce, i tady mi cukr času nalhal, že to vlastně nebylo tak strašný. Bylo. Jako fakt. Šlapeme vzhůru v cestičce zakouslý ve svahu, kameny jsou na ní vysoký a moje nohy zoufale krátký (za ten den si na nepoměr velikosti nerostů a mých dolních končetin budu sama sobě i všem kolem stěžovat ještě mockrát). Stezka je tak úzká, že hole se do ní už nevejdou, bez nich bych ale nejspíš spadla a sebrali by mě o pár (set) metrů níž, zabodávám je do podrostu kolem a je mi jasný, že ramena, záda ani ruce mi za tohle nepoděkují (jo, to máš z toho, že seš líná cvičit!). 

Stoupáme absurdně dlouho, tak kde je ten vrchol? Přichází první krize. Ve chvíli, kdy se přehoupneme přes hranu a já nad sebou spatřím had čelovek mířící kamsi do háje vysoko nade mnou, se mi zvedne žaludek. Mám hrozný hlad, mám žízeň, není kam uhnout, není kde se zastavit. A hlavně: mám strach se zastavit. Slibuju si, že ještě kousek a fakt něco sním a vypiju. Podaří se mi poodskočit lidem za mnou, piju, gel už po ruce nemám, vyndávám gelový bonbony, ale zpocenou rukou je nemůžu otevřít. Víte, jak vypadá hluboký zoufalství? Tak přesně tak jsem se v tu chvíli cítila. Ale levou před pravou, pravou před levou. Drápeme se vzhůru a furt pryč. Začínám si dělat pauzy. Tři nádechy a dál. Víc si nepovoluju. Občas někoho předejdu. Občas někdo mě. Je to nekonečný, ale pak je tu kamenný pole a nad ním... nad ním sněhový splaz. Fouká ledový, ale bunda se mi tahat nechce, to vydržím, říkám si, nejsem z cukru, taková kosa není. No, není do chvíle, než musíme přebrodit rozvodněnou říčku. Ledová voda mi nateče vrchem do bot. Ježiš, to studí!

Zapírám se do holí a začínám šlapat po sněhu vzhůru. Nade mnou týpek v dynafitích botách (vidím kočku v odrazu čelovky) a červených kraťasech. Víc z něj nevidím, víc vidět nepotřebuju, kam šlápne on, šlápnu já, on krok, já krok, držím se ho zuby nehty, přepínám na autopilota, levá, pravá, levá, pravá, od sněhu mi po nohou vzlíná šílená zima.  

Začíná svítat a já vidím kříž na vrcholku. Hloubka pode mnou mě už nedojímá, nemám strach, jen už sakra chci chvíli běžet z kopce! Nahoře nás čeká hromada sněhu. Tam, kde tekl potok, je rozvodněná říčka. Jezero pod námi pokrývají popraskaný ledový kry. Poté, co mi znovu nateče ledová voda do bot, to už nevydržím a beru si bundu. Mám tak zmrzlý ruce, že hole vnímám jen intuitivně. Určitě je držím, protože je vidím, takže mi pazoury cestou neupadly, ale jinak bych si na to nevsadila. Nasazuju kapuci a zapínám bundu ke krku. Blbej nápad. Límec je vysoký a já tím pádem dostanu pořádnou dávku eau de zpocenej běžec. Voním tak, že mám co dělat, abych si do bundičky nenablila. 

Ještě jedno stoupání a pak konečně z kopce dolů. Nevím, kde má paměť vykouzlila přesvědčení, že je to v pohodě běhatelný. Není. Možná v poslední čtvrtině, ale vršek zhopsávám, jak jen to jde. Chce se mi čůrat a závidím všem klukům, který jen hodí zádička k cestě a mají vystaráno. Já tu nemám kolem ani blbej zakrslej keř. Kde jsou všechny ty šutry, když je člověk potřebuje? 

Než se naděju, je tu Glocknerhaus. A já mám najednou dvě hodiny náskok na cut. 

Provádím sérii úkonů, který jsem si opakovala poslední čtvrt hodinu - zavázat levou tkaničku, doplnit pití, něco sníst, vyndat gely - kde mám, sakra, gely? Přehrabuju batoh. Do hajzlu. Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu! Kde je ten pitomej pytlík?! Nedala jsem ho omylem do drop-bagu, že ne? Že nejsem takovej idiot?? Kristovanoho, jsem. Fakt, že jsem. Panika mi bublá v prsou a stoupá do krku a začíná tlačit za unavenýma očima a hrozí, že se transformuje v absurdně nemístný pláč. Beru pití, beru pro sichr dva gely, co nabízí stanice, roztrhávám bonbony a tyčinku, co mám v kapse, a jdu. Nepanikař. Klid. To bude stačit. Dejchej. 

Dejchám.

A běžím.

Z dalšího kopce si z minula pamatuju akorát mlhu a záchranáře, který mi šel v patách jakožto poslednímu účastníkovi závodu, kterýho z Glocknerhausu pustili, a za zadkem mi odznačoval trasu. 

Teď je to jiný kafe.

Mám hromadu času. Obrovský, nadýchaný polštář z hektolitru potu a utrpení, který jsem nechala ve výstupu na Untere Pfandlscharte. 

Vyšlo slunce a kopce kolem, stejně jako ten nad mojí hlavou, jsou překrásný. 

Drápeme se pořád výš. Pauzičky začínají zabírat pět nadechnutí. Ale pořád platí, že občas někoho předejdu já, občas někdo mě. Pamatuju na to, že mám za sebou jen zlomek trasy, slunce svítí, lidi kolem se na mě smějou a ten polštář je tak měkký...

Začínám sama se sebou hrát hru "za jak dlouho". Za jak dlouho budu nahoře? Jdu závod čistě proti času. Neřeším, na kterým jsem kilometru. Jen to, kolik hodin už uběhlo a kolik mi zbývá do dalšího cutu. Budu nahoře za hodinu? Stihnu to? Stihnu. Dívám se do hloubky pod sebou a na skálu nade mnou, kterou sem tam zdobí vlaječky a po které máme vylézt a poprvý v životě necítím strach. Není to elegantní, není to zkušený, ale chytám se rukama prvního dostupnýho kamene a pomalu lezu nahoru k hlídkujícím záchranářům. 

Výhled na druhý straně mi vyrazí dech. Další z míst, z nichž jsem předtím nic neviděla.

Na počest svýho tehdejšího doprovodu a jeho bratrskýho dělení se o tyčinku lion vyndávám tu svoji. Jdu, jím a nechávám tu okolní nádheru, aby mi vyrážela dech.

Svět je nádherný místo. 

Je nádherný tu být. Je nádherný moct dělat to, co nás baví.

Točíme se kolem hory, mírně stoupáme a já vyhlížím restauraci, kde měli na zahrádce korýtko a pramen. Dělá se horko. Sluníčko mi olizuje zátylek, funím do sebemenšího kopečku, což notně narušuje duškovský moment čirýho vděku.

Tak kde sakra je ta hospoda? Herdek už. 

Samozřejmě, že se dočkám, ale zdá se mi, že mi to začíná nějak moc trvat. Neměla bych být schopná aspoň trochu přidat? Zrychlit? Snažím se, ale moc to nejde. Na výstup na poslední vrchol Pfortscharte už potřebuju při pauzičkách sedm nádechů, abych mohla dál. Tohohle úseku jsem se hodně bála. Pamatovala jsem si ujíždějící, klouzavý kamení, krpál, padák, strach. A krpál i padák tam je, stejně jako kamenní, ale strach ani tentokrát nepřichází. 

Odtud jsme přišli

Můj polský kámoš pro tuhle část trasy - on na mě pomalu a nahlas polsky, já na něj pomalu a nahlas česky, a jak jsme se domluvili. Prý má za sebou čtyři Spartathlony, ale tohle, tohle je těžší!

A dolů...

Klesáme. Vím, že teď bude dlouhý seběh. Nedaří se mi ale rozkmitat nohy tak, jak bych si představovala. Když už konečně chytím rytmus a dostanu se na zpevněnou, širokou cestu, zastaví mě trojice turistek a něco mi říkají německy. Nerozumím ani slovo a chci běžet dál. Jenže to nemůžu - lámanou angličtinou mi vysvětlují, že bude přistávat vrtulník a že dál nesmíme!

O pár metrů dál je holka v organizátorský vestě, která to potvrzuje, nikdo nesmí dál. Jak dlouho? Dvacet minut. 

Dvacet minut?

Za chvíli skutečně přilítá červená helikoptéra. Na laně visí člověk, kterýho spouštějí do průrvy, kde teče potok. Vrtulník odlítá. Čekáme. Dobíhají další a další lidi. "Tebe jsem se snažil dohnat dvacet kilometrů," sděluje mi vysoký chlapík v modrým tričku, který se zastavuje po nějakých pěti, deseti minutách vedle mě. "Ale seš na mě moc silná!" Takhle se, pánové, lichotí holce v propocených funkčních hadrech! Helikoptéra se vrací a vyzvedává záchranáře a s ním nějakou paní. Letí pryč. Teď můžeme letět i my. 

Jenže po pauze se nohám už nechce. Najednou jsem jak z kamene, všechno mě bolí. Vzápětí je navíc Lucknerhütte a další občerstvovačka. To mi taky nepřidá. Zdržím se dýl, než bych chtěla. Spousta lidí, kteří nemuseli zastavovat, mi mizí z dohledu. Jako bonus hodinky ohlásí slabou baterku. No tak super. Znovu přecházím do chůze, zapojuju kabel a hodinky hážu do batohu. V zásadě je nepotřebuju. Vím, že mám hodinu a půl náskok na cut v Kalsu, to mi stačí.

V profilu, který Mr. Jedi opoznámkoval, je u další části šipka a nápis "kopec, který jsi nečekala". Předloni jsem totiž úplně zapomněla, že mezi Lucknerhütte a Kalsem je ještě jeden kopec. A vzápětí zjistila, že to není žádný hrbolek. I tentokrát se drápeme na sluníčku výsekem na louky a po nich vzhůru a dál. Přijde mi, že snad couvám. Co mi sakra tak trvá? Začínám být netrpělivá. Proč mi to najednou nejde? Jo, bolí mě nohy, ale tak co se divím, že jo. No tak, hlavu vzhůru, bude Kals, bude Tom, bude grepový birell, šlapej! 

Šlapu. 

Jako fakt. 

Seběh dolů je nekonečný. Krátký serpentýnky v lese na tři, čtyři kroky a zatáčka, kameny, kořeny, prach, zahnout, zahnout, zahnout... Neumím si představit, že bych nemohla, jako někteří, aspoň popobíhat, to bych dolů snad nedolezla nikdy. Takhle se přeci jen dostávám do Kalsu. Tentokrát s Rundweg počítám. Není zdaleka tak dlouhá, jak mi přišla posledně, na co zapomínám, je finální (nekonečný) seběh do samotný vesnice.

Ale i tam se, jak jinak, dostanu. 

Jen co pípnu v Musikpavillonu, hlásím se o svých dvacet minut navíc ke cutu, který slibovala holka v zelený vestě. Sedí tam i hlavní organizátor, kouká, jako kdybych po něm chtěla jedno jeho dítě nebo aspoň ledvinu, když je teda lakomej. Snažím se mu vysvětlit, že pro mě je dvacet minut moře času a fakt je nutně, jakože opravdu nutně potřebuju. Tak to prý vyřeší po závodě. Netuším, jestli v tu dobu už tušil (nebo věděl), že tohle opravdu nebude muset dělat...

Je tu Tom. Má můj drop-bag, má připravený všechno, co jsem po něm chtěla. Převlíkám se, mám sedřenou lopatku od batohu, přemazávám, sykám bolestí, moje nebohý záda... Snažím se do sebe dostat těstoviny. Žaludek se bouří. Tom trvá na tom, že budu jíst. Jsem unavená a chci spát. Nechci jíst, nechci nikam běžet, chci si lehnout! Tak proč mám na zádech batoh, usmívám se do foťáku a odcházím?

Co odcházím, já dokonce imituju běh! Ale ne dlouho. Po pár minutách ozáří všechno kolem blesk, země se zachvěje a nebe se otevře a na mě začnou valit kýble vody. Rychle oblíkám bundu a jdu dál. No tak prší, no. 

Ze soustavy tunýlků nad řekou nezbylo nic. Trasa vede jinudy po nově zbudovaný široký cestě a do černočernýho, nekonečnýho tunelu, ve kterým musím vyndat baterku na mobilu, abych vůbec věděla, kam jdu. 

Když už konečně chytnu rytmus a běho-šlapu tak, že možná k tomu polštáři i něco přihodím, objeví se první vracející se závodník. Ptám se, jestli je v pohodě v domnění, že to balí. "Závod je zrušený!" "Cože?" "Bouřky!" ... další dva kluci mi to potvrzují. "Ale dojdi si tam pípnout." Ne. Ne ne ne. Ne! Jak to? Na konci údolí před námi je modrý nebe s pár bílými mráčky. Ano, nad skálou po pravici je slyšet hrom, ale nijak blízko. Neprší. Tak... další a další vracející se lidi. "Byla jsem tu pětkrát a z toho to třikrát kvůli počasí zrušili!" říká mi další vracející se závodnice. 

Nodohajzlu. Volám Tomovi. Snažím se napsat Petrovi. Není tu signál, a tak se zklamaně a naštvaně sunu pomalu vpřed. Už ani nepředstírám úsilí. Takový marný snahy. 

Na Kalser-Tauern Hausu mi to organizátoři potvrdí, zapíšou si mě, dostaneme pivo na podnik. Skupinka, která se nás tam sejde, je poslední, již pustili z Kalsu. Dolů nemusíme tím pádem naštěstí pěšky jako všichni ostatní, ale sveze nás dodávka. Jsem za to nesmírně ráda. 

Dám se do řeči s Holanďanem usazeným vedle mě. Tohle mě na závodech baví. Že můžete prohodit pár slov se spoustou různých lidí. Většina na úsměv reaguje úsměvem a na fórek fórkem.

Dole prší a fouká studený. Máme počkat na shuttle do Kaprunu. Okamžitě se začínám klepat. Modrají mi nehty. Stoprocentně mám modrou i pusu, což mi vzápětí potvrzuje jeden z chlapíků. Beru si triko s dlouhým rukávem, jednu z položek masivní povinný výbavy. Schovávám se do lobby hotelu, u kterýho čekáme. Nekontrolovaně vibruju.

Přijíždí autobus. Pořád nechápu, co se stalo. Pořád mi nedochází, že závod pro mě a spoustu dalších v tu chvíli skončil (jen mezi Kalsem a Kalser-Tauernem nás stáhli 150; dokončilo jen 6 žen (padl traťový rekord) a cca 50 mužů). V autobuse si vedle mě sedá Jakub. Nikdy v životě jsme se neviděli, ale bavíme se jako starý kámoši. Celou cestu do Kaprunu mi vypráví - o tom, jak studoval čínštinu na Tchaj-wanu nebo jak běhal na Reunionu. Jeho nadhled a klid se plíživě vkrádá do mojí vyprázdněný, stahaný schránky.

Když přijedeme do Kaprunu, vlastně ani nejsem smutná. Jsem ráda, že jsem tu znovu byla. Že jsem strávila nesmírně dlouhý, nesmírně náročný a nesmírně nádherný den v horách. S Jakubem se ani nerozloučím - hledá svou ženu, která běžela 50k, a já už chci jíst a spát. Tak kdybys to třeba čirou náhodou četl, opravdu moc mě těšilo! Můžeme jít třeba někdy spolu běhat (anebo taky ne). 

V Kaprunu dostaneme i tak finisherskou medaili. Radost z ní ale nemám. Víc, než cokoliv - než to, že žádná bouřka na Rudolfku podle meteoradaru vůbec nepřišla, mě mrzí reakce organizátorů. Nebo spíš její absence. Na instagramu jsou akorát radostný fotky, ani slovo o tom, že čtyři pětiny účastníků toho, co má být hlavní trasa, neměli možnost dokončit. Na facebooku je info o tom, že počasí je nevyzpytatelný. Ok, tak jo, ale jak to hodláte řešit dál? ptají se lidi. Proč není alternativní trasa, když víte, že ten problém tady máte opakovaně? Jiný termín prý možný není - jak říkala Romana, v červnu je tam ještě příliš mnoho sněhu a v srpnu už zase sněží. Dobře. Ale tak co s tím? Zůstává mi z toho pachuť na patře, přeci jen to není pouťák za pětistovku a nakonec to vypadá, že záleží jen na eliťácích a zbytek je všem fuk. A to by neměl. Jestli jo, tak nás tam nepouštějte. Nastavte limit na 21 hodin a nazdar.

V žádným případě ale netvrdím, že je lepší riskovat a ohrožovat účastníky - v ten samý den večer na Südtirol Ultra Skyrace zemřela po zásahu bleskem čtyřiačtyřicetiletá Norka, která se po přerušení závodu vracela se skupinkou běžců na stanici. 

Koneckonců všichni vědí, že jenom blbec, jako Zoubele, v bouřce utíká.

Ale být tak blízko, tak moc blízko a nemoct si sáhnout... Přijdu si jako zoufalý, uhrovitý puberťák s předkusem a popelníky na očích, který si skoro zatančil s vnadnou, opilou spolužačkou na lyžáku. 

Příště prostě někam, kde mají stabilnější počasí. 

Třeba do Lake Districtu, tam prší pořád!

PS: Veliké díky všem, kdo mi psali - před závodem, během něj i po něj, jste skvělí!