Každý z poledníků, který ze severního na jižní a z jižního na severní pól obepínají naši planetu, měří 20 004,5765 kilometrů. Dneska jsem si oběhla polovinu Země.
A kdy jindy si dovolit trochu té obrázkové nostalgie než v den, kdy jsem se stala Polednicí?
Často v žertu (to proto, aby ti, co mě třeba neznají tak dobře, hned nepoznali, jaký jsem magor) říkávám, že s běháním je to úplně stejný jako s jakýmkoliv jiným vztahem. Po počáteční zamilovanosti a naprostým šílenství, kdy tomu druhýmu (rozuměj běhání) úplně propadnete, nemyslíte na nic jinýho, nechcete trávit čas jinak než s ním, cpete ho všem kolem (a záhy tím začnete všechny pěkně otravovat), přijde fáze postupnýho vystřízlivění, kdy se vlny zmírní, hrany obrousí, barvy přestanou tak zářit a buď dokážete tu loď vmanévrovat do klidnějších vod nebo nevyhnutelně ztroskotáte.
A v klidných vodách naše paralela se vztahem dál pokračuje: občas si lezete na nervy, protože máte toho druhýho prokouklýho, ale drtivou většinu času je vám spolu líp než bez sebe a jednoho dne si uvědomíte, že už byste bez něj nedokázali normálně žít. Tehdy je na čase si připustit, že ten druhý / běhání je už asi natrvalo součástí toho, kým jste a do jistý míry vás definuje.
Na rozdíl od mnohých vytrvalců za sebou nemám žádnou sportovní minulost. Jasně, jezdili jsme lyžovat, chodili plavat a pochopitelně, protože z Polabí, jsem jezdila na kole. Ale běhat podél trati z Nymburka do Kamenného zboží (nějakých pět, šest kilometrů úhrnem) jsem ve čtrnácti začala chodit čistě proto, abych mohla trávit nějaký čas s tátou. Později jsem běhala v zoufalé (a nutno podotknout že dosti marné) snaze zhubnout. Po odchodu na vysokou bylo s běháním na řadu let utrum. Nedělala jsem vlastně nic, až jednou večer jsem se v šestadvaceti zvedla, obula si kecky a vyběhla. Tři kilometry po Strašnicích byly čirým utrpením. Ale za dva dny jsem šla znovu a pak znovu a pak znovu...
A během těch následujících dvacet tisíc poledníkových kilometrů jsem běhala šťastná i nešťastná, zdravá i zraněná, s velikou bolestí i neskutečnou radostí, sama i s přáteli, novými, starými, staronovými, po horách, nížinách, kozích stezkách i asfaltu. Běhala jsem s kočárkem, s břichem, s druhým kočárkem. Běhala jsem po plážích i v tělocvičnách na běhátkách, která z duše nesnáším.
Uběhla jsem prvních deset kilometrů, prvních dvacet kilometrů, první maraton...
...a krátce po něm jsem se odvážila projít zrcadlem, dovolila jsem si pomyslet, že bych mohla běhat ultramaratony. Já, která měla na gymnáziu čtyřku z patnáctistovky. A v cíli Valašskýho Hrbu, promoklá a promrzlá, jsem vnímala kromě příšerné zimy a únavy ještě něco: nesmírnou hrdost na sebe samu. Tehdy jsem si sem na blog zapsala, že Hrbem to nekončí, Hrbem to začíná...
Běh mi přivedl do života spoustu úžasných lidí. Někteří zůstali, jiní se postupně vytratili, s některými si třeba ještě někdy zaběhat půjdu, s jinými už nikdy a i na tuhle bolest aspoň trochu pomáhá klást pravou před levou a levou před pravou, protože svět se proto, že já si stýskám, nezastaví a já už zjistila, že je lepší držet s ním krok. Nebo se o to alespoň snažit.
V cíli to není vždycky tak krásný, jako na fotkách, který se dávám. Závody jsou pro mě nesmírně těžký, je to vrchol přípravy, je to cíl, je to meta a já to neumím jinak, než do plných.
A občas se to povedlo. Jindy třeba míň. Vždycky to za to ale stálo.
Běh mi umožnil dostat se na místa, na který bych se jinak nikdy nepodívala. A vnímat nesmírný vděk za to, že tu jsem a že můžu. Mám to obrovský štěstí, že můžu říct, že už teď jsem si splnila celou řadu běžeckých snů, dostala se na dosah mraků a tak blízko sama sobě, že blíž už to ani nejde.
A měla jsem i tu neskonale vzácnou příležitost být u toho, když se běžecký sny plnily jiným, lidem, kteří můj život dělají bláznivějším, barevnějším a bohatším. A který mi ukazují, že hranice jsou jen konstrukt a když nebudu chtít, žádný nebudou existovat.
Utíkám od dětí, když mi z nich třeští hlava, abych se k nim mohla zase vracet. A přestože můj muž moje běhání nechápe a už vůbec nerozumí tomu, proč jsem si musela vybrat zrovna ultratraily, nakonec tam vždycky je. Občas naštvaný, občas nemluví, občas mi něco vyčte, ale je tam.
A kdy jindy si dovolit trochu té obrázkové nostalgie než v den, kdy jsem se stala Polednicí?
Často v žertu (to proto, aby ti, co mě třeba neznají tak dobře, hned nepoznali, jaký jsem magor) říkávám, že s běháním je to úplně stejný jako s jakýmkoliv jiným vztahem. Po počáteční zamilovanosti a naprostým šílenství, kdy tomu druhýmu (rozuměj běhání) úplně propadnete, nemyslíte na nic jinýho, nechcete trávit čas jinak než s ním, cpete ho všem kolem (a záhy tím začnete všechny pěkně otravovat), přijde fáze postupnýho vystřízlivění, kdy se vlny zmírní, hrany obrousí, barvy přestanou tak zářit a buď dokážete tu loď vmanévrovat do klidnějších vod nebo nevyhnutelně ztroskotáte.
A v klidných vodách naše paralela se vztahem dál pokračuje: občas si lezete na nervy, protože máte toho druhýho prokouklýho, ale drtivou většinu času je vám spolu líp než bez sebe a jednoho dne si uvědomíte, že už byste bez něj nedokázali normálně žít. Tehdy je na čase si připustit, že ten druhý / běhání je už asi natrvalo součástí toho, kým jste a do jistý míry vás definuje.
Na rozdíl od mnohých vytrvalců za sebou nemám žádnou sportovní minulost. Jasně, jezdili jsme lyžovat, chodili plavat a pochopitelně, protože z Polabí, jsem jezdila na kole. Ale běhat podél trati z Nymburka do Kamenného zboží (nějakých pět, šest kilometrů úhrnem) jsem ve čtrnácti začala chodit čistě proto, abych mohla trávit nějaký čas s tátou. Později jsem běhala v zoufalé (a nutno podotknout že dosti marné) snaze zhubnout. Po odchodu na vysokou bylo s běháním na řadu let utrum. Nedělala jsem vlastně nic, až jednou večer jsem se v šestadvaceti zvedla, obula si kecky a vyběhla. Tři kilometry po Strašnicích byly čirým utrpením. Ale za dva dny jsem šla znovu a pak znovu a pak znovu...
A během těch následujících dvacet tisíc poledníkových kilometrů jsem běhala šťastná i nešťastná, zdravá i zraněná, s velikou bolestí i neskutečnou radostí, sama i s přáteli, novými, starými, staronovými, po horách, nížinách, kozích stezkách i asfaltu. Běhala jsem s kočárkem, s břichem, s druhým kočárkem. Běhala jsem po plážích i v tělocvičnách na běhátkách, která z duše nesnáším.
Uběhla jsem prvních deset kilometrů, prvních dvacet kilometrů, první maraton...
...a krátce po něm jsem se odvážila projít zrcadlem, dovolila jsem si pomyslet, že bych mohla běhat ultramaratony. Já, která měla na gymnáziu čtyřku z patnáctistovky. A v cíli Valašskýho Hrbu, promoklá a promrzlá, jsem vnímala kromě příšerné zimy a únavy ještě něco: nesmírnou hrdost na sebe samu. Tehdy jsem si sem na blog zapsala, že Hrbem to nekončí, Hrbem to začíná...
Běh mi přivedl do života spoustu úžasných lidí. Někteří zůstali, jiní se postupně vytratili, s některými si třeba ještě někdy zaběhat půjdu, s jinými už nikdy a i na tuhle bolest aspoň trochu pomáhá klást pravou před levou a levou před pravou, protože svět se proto, že já si stýskám, nezastaví a já už zjistila, že je lepší držet s ním krok. Nebo se o to alespoň snažit.
V cíli to není vždycky tak krásný, jako na fotkách, který se dávám. Závody jsou pro mě nesmírně těžký, je to vrchol přípravy, je to cíl, je to meta a já to neumím jinak, než do plných.
A občas se to povedlo. Jindy třeba míň. Vždycky to za to ale stálo.
Běh mi umožnil dostat se na místa, na který bych se jinak nikdy nepodívala. A vnímat nesmírný vděk za to, že tu jsem a že můžu. Mám to obrovský štěstí, že můžu říct, že už teď jsem si splnila celou řadu běžeckých snů, dostala se na dosah mraků a tak blízko sama sobě, že blíž už to ani nejde.
A měla jsem i tu neskonale vzácnou příležitost být u toho, když se běžecký sny plnily jiným, lidem, kteří můj život dělají bláznivějším, barevnějším a bohatším. A který mi ukazují, že hranice jsou jen konstrukt a když nebudu chtít, žádný nebudou existovat.
Utíkám od dětí, když mi z nich třeští hlava, abych se k nim mohla zase vracet. A přestože můj muž moje běhání nechápe a už vůbec nerozumí tomu, proč jsem si musela vybrat zrovna ultratraily, nakonec tam vždycky je. Občas naštvaný, občas nemluví, občas mi něco vyčte, ale je tam.
A díky němu můžu běhat jako idiot.
Takže přátelé, kamarádi, na vás, na vaše bláznivý cíle, na vaši energii a nadšení, na naše šílený sny, bez kterých to prostě nejde a na dalších dvacet tisíc!
Krasne napsany! Libi se mi, jak tu cestu má na jednu stranu každý jinou, ale na druhou stranu toho máme my běžci tolik společného. A ty jsi v mnohém z toho můj velky vzor. Love&Puppies
OdpovědětVymazatDěkuju moc, ve finále se ty naše příběhy všechny podobají, co? A neblázni, já nemůžu být ničí vzor! ;-)
VymazatBud mi definitivne zmekl mozek,protoze me to uplne rozbrecelo,nebo je to objektivne super casosbernej dojak
OdpovědětVymazat... doufam, ze to druhy.Jsi husta;)
Nezměkl, mám taky vlhké oči. :)
VymazatTo mi nedělejte, nebo budu taky bulet ;-)
VymazatTeda Polednice, krásně ji to napsala. Moc se mi líbí to přirovnání ke vztahu, sedí to perfektně. A ty fotky... Krásná posloupnost a Idiot to zabil. :-D
OdpovědětVymazatP.S. Konečně jsem se po knížkách o zahrádkaření dostal ke Všemi dary obdarované a moc se mi líbí (jsem zhruba ve třetině).
Děkuju :-) Tady je celý ten text: http://www.bezvabeh.cz/clanek/5766-status-ve-vztahu-s-behem Je to trochu ujetý, ale... řekněme, že to, co považujeme za skvělý způsob trávení řasu taky není úplně standardní :-)
VymazatLetí to šíleně co? Od našich Sedmistovek je to už šest let (jestli počítám dobře)...
PS: Tak to jsem ráda! Snad se ti bude líbit celá ;-)
Tak já mám "Friend with benefits". :-D Moc hezký článek!
VymazatJo a počítáš dobře, Miss ultra. :-) To jsem byl ještě hubenej kluk. :-D
Vymazat:-D Miss ultra, ty seš prdlej! A teď jsi co, hubenej chlap?! :-D
VymazatMiss ultra je popisek pod jednou fotkou na mém zápisku ze sedmistovek.;-) Nechci se chválit (trochu jo), ale ty popisky fotek mi i po letech přijdou vtipný. :-D
VymazatTeď jsem kluk, co o buchty přišel. :D
Vymazat:-P a já už si myslela... :-D
VymazatMoc pěkný sumář! Budu držet palce na GGUT! Co bude další výzva?
OdpovědětVymazatDěkuju ;-) A děkuju! Budu to potřebovat! Další výzvy jsou samozřejmě už teď jasný a jsou zase o něco (o dost) drzejší a šílenější :-D
Vymazathttps://lakeland100.com/
http://www.berghausdragonsbackrace.com/ (2023)
a samozřejmě
https://www.wser.org/
;-) zůstávám pokorným, skromným děvčetem...
a co ten oběh ostrova?
VymazatTen Dragon vypadá hodně šíleně! :-) To bude krásný! Všechno!
VymazatTam nejdřív vyšleme jako sondu Vobíhal El Profesora a pak se uvidí ;-) A Drak je nádherný masakr, zatím jsem pevně rozhodnutá si na něj našetřit (startovný je astronomický) a dát si ho čtyřicátinám :-D
VymazatHezkej plán!
VymazatJsi hrozně moc šikovná! :)
VymazatAle asi větší blázen, než jsem myslel :D
WSER si dovedu představit docela reálně (díky víme komu), ale o Dragon's Back Race jsem dodnes ani nic netušil... Do lesů v Tennessee tě to netáhne? :)
Kájo, neblázni, tolik a takovou chválu si vůbec nezasloužím!
VymazatA tak se podívej ještě na Cape Wrath Ultra :-) (ale na to bych už nenašetřila ;-)
Do lesů v Tennessee... jak to napsat, abych nezněla jako úplný úchyl? ... Tak jasně, hned! Kdo by nejel?! :-D :-D
Pěkně sepsány, pěkná nostalgie. A co až budeš sumirovat cestu k dvojité polednici.... Ať to běhá, a GGUT ať sedne!
OdpovědětVymazatDěkuju moc :-) No, to bude teprve něco - to už ale nebudu Polednice, ale Rovnice! :-D
VymazatAhoj, super článek. Já jsem teď v období manévrování do klidnějších vod (nebo "vystřízlivění" po počáteční zamilovanosti :-) a bojuju s doznívajícím zraněním. Tak doufám, že jednoho krásného dne se budu moci ohlédnout a vidět něco podobného co Ty. Protože když ho miluješ, není co řešit :-D Ať to behá! Anna
OdpovědětVymazatO tom vůbec nepochybuju! A přesně tak - to jsou ty "things we do for love" :-)
VymazatMoc hezky napsaný a na GGUT držím palce!!!
OdpovědětVymazatDěkuju a děkuju ;-)
Vymazat