Já si tu jen odložím nějaké knihy...

#36

Daniel Keyes

RŮŽE PRO ALGERNON

Existuje malá část knih, o nichž si při čtení říkáte, že jsou docela dobré nebo třeba i dost dobré, o části z nich se rozhodnete povědět přátelům, doporučit je rodině, některé dokonce i později koupíte jako dárek. Ale na většinu z toho, co čtěte, si nejspíš po pár týdnech nebo měsících už ani nevzpomenete - masová literatura je obyčejné spotřební zboží, rohlík se šunkou pro duši, potrava, kterou potřebujete, která na chvíli zasytí, ale o výživových, natož kvalitních, hodnotách nemůže být řeč.
A mimo tyhle dvě skupiny je malá množina knihy, které jsou... které jsou něco víc. Ze kterých se až točí hlava, o nichž nechcete NĚKOMU říkat, ale o kterých se chcete bavit S někým nebo raději s každým. Jsou to knihy, které nečtete, ale vdechujete, které se špatně odkládají a ještě hůř vyhánějí z hlavy. Knihy, jež způsobují literární kocoviny a jen těžko se po nich čte něco dalšího.

Růže pro Algernon jsou přesně jednou z těch výjimečných knih.

Jak mi mohla tak dlouho unikat?

Nebudu psát víc, nebudu naznačovat, budu jen říkat - tohle si ale MUSÍTE přečíst. Jako opravdu - tučně a verzálkami.

(Nenechte se odradit starším, naprosto ohavnými českými obálkami, které evokují spíš příběh na úrovni odpadního harlequinu, než sci-fi (i když - jak dlouho ještě?) kladoucí nesmírně závažné morálně-etické otázky.)

#37

Yakup Kadri Karaosmanoğlu

CIZINEC

S odstupem téměř devíti desetiletí vychází v českém překladu významný román moderní turecké literatury, jenž deníkovou formou zachycuje život velkoměstského intelektuála, propagátora kemalistických myšlenek a modernizace Turecka, na zaostalém anatolském venkově. Protiklad městského a venkovského světa však nevyznívá tak, že by z něj některá ze stran vycházela lépe než druhá; obě autor podrobuje zdrcující kritice, která je děsivě aktuální i dnes. 

CELÁ recenze na iLiteratuře TADY.

#38

Aimée de Jongh, Zidrou

NEVYHNUTELNÁ OPOTŘEBOVANOST CITŮ

Ilustrace a kolorování do nádherně podzimních tónů korespondujících s životní etapou hlavních hrdinů jsou skvělé: místy melancholické, jinde surově syrové, tu úchvatně trefné a onde romanticky rozpustilé. Ze scénáře se mi ovšem ježily chlupy a ne tím správných způsobem, který slibuje výjimečný čtenářský zážitek. Po dlouhé době mám zásadní problém se zpracováním vztahu dvou osob, a protože přesně na tom stojí (a pro mě i padá) celý příběh, musím konstatovat jen zklamání. 

Jí je dvaašedesát a kdysi fotila sprosté fotky, teď už dlouho dělá sýry a jmenuje se Mediterranée, jemu je o tři roky míň, celý život dělal stěhováka a jmenuje se Odysseus. Ona ztrácí matku, on práci. Jako bezdětná najednou nemá žádné poslání, on jako vdovec s dospělým synem také ne. A tak se seznámí a v série pro mě dost nepříjemných scének spolu začnou spát, aneb Odysseus začne brázdit Mediterranée, hehe - a podobně hluboké jsou všechny "skryté" motivy, která bychom neměli rezignovat na život, na lásku, na vzrušení a nekopat si zbytečně hrob dopředu (a nechápejte mě špatně - jediné, co mi na celém příběhu přijde skvělé, je právě tohle - sexuální život stárnoucích lidí musí přestat být tabu). 

Z "nového jara" uprostřed podzimu v závěru knihy se mi zježily i vlasy - jestli tohle mělo být hezké, pak rezignuju na svůj smysl pro krásno. 

Chtěla jsem a furt bych ještě chtěla, ale mně to nepřišlo ani roztomilý, ani milý, jen nepříjemný.

#39

Anna Cima

PROBUDÍM SE NA ŠIBUJI

První dvě, tři stránky jsem si říkala, že to je jedno klišé na druhém a že tohle bude solidní průšvih s náběhem na průser. Ale pak se před mnou znovu otevřelo naše orientální tržiště ve druhém patře detašovaného pracoviště FF UK v Celetné, kde dálnovýchodniari sídlili jen na štorc od nás a všechny ty zaprášené skříně, knihy, místnosti, bizarní semináře a ještě bizarnější typy studentů, učitelů a všech, s kým trávíte většinu času, když se zamilujete do divnýho jazyka psanýho divnými znaky, přede mnou znovu ožili a já byla naprosto uchvácená. Takovou míru nostalgie po letech, který mi tak tehdy nepřipadaly, ale byly vlastně nádherný a úžasný, protože jsem se mohla naplno věnovat tomu, co mě maximálně bavilo, jsem u knihy ještě nezažila. 

I japonská linka mi přišla skvělá a bavila mě - to nenásilné seznamování s japonskou kulturou, literaturou, se současnou realitou, to se povedlo opravdu moc. 

Z anotace jsem se příběhu trochu bála, ale téměř do konce plynul naprosto nenásilně. Jen na závěr přibylo až příliš mnoho náhod a i když se všechny volné konce uspokojivě svázaly, ty uzlíky jsou přeci jen ještě trochu vachrlatý. 

Přesto je Probudím se na Šibuji zábavný a nesmírně lehkou rukou psaný román (ten jazyk!) a všechny výtky (sem tam nějaké to naprosto zbytečné klišé a vycpávková vedlejší linka, které by nikomu a ničemu nechyběla) jsem ochotná polknout, protože prostě víc takových prvotin! Doufám, že Anna bude ve své tvorbě pokračovat a bude kvalitativně jen a jen růst. Moc bych jí to přála.

#40

Rich Roll

HLEDÁNÍ ULTRA

#41

Jana Šrámková

HRUŠKADÓTTIR

Útlá novela o lásce a ztrátě v různých formách plná lyrických obrazů, originálních metafor a obratů, která tlačí příliš na pilu, než aby mě dokázala skutečně očarovat. 

Znáte to, jak se říká, že když je z někoho příliš znát a cítit, že něco moc moc chce, okolí má tendence toho zneužívat? Přesně tenhle pocit ve mně Hruškadóttir vyvolala. Příliš chtěla, příliš toužila, příliš se snažila - připadala mi jako několik zdařilých seminárních prací - pár větších, pár menší - z hodin tvůrčího psaní pospojovaných jednou prostou linií do jediného celku. Ta snaha být jako paní učitelka Fischerová je prostě moc okatá. Snad proto, že paní Danielu považuju za jednu z nejlepších českých spisovatelek a Šrámková se jí v mých očích snažila až moc usilovně přiblížit nebo proto, že těch knih od nedávno dvacetiletých českých talentů jsem v poslední době četla až příliš mnoho - zkrátka to na mě prostě nezafungovalo. I když jsem cítila, že by mělo, protože tenhle malý kotlík obsahuje všechny mé oblíbené ingredience a protože se to skutečně skvěle četlo. 

Co se mi ovšem doopravdy moc líbilo (jestli se to tak dá vůbec napsat), byla nevyjasněná tenze mezi Šimonem a Veronikou, to lavírování, ten vnitřní boj, ta absolutní absence řešení, kdy jsou všechny možnosti špatně. Tam se pro mě zračil autorčin obrovský tvůrčí potenciál. Nicméně od vydání uběhlo už jedenáct let, můžeme pro dobro české literatury jen doufat, že nakonec nezůstane nevyužitý.

André Aciman

CALL ME BY YOUR NAME

Tak trochu Zkrocená hora, tak trochu Muzeum nevinnosti, hojně zalité Itálií uprostřed léta. 

Kniha o oblékání kůže Milovaného, o tom, že i když se s druhým dokážeme plně prolnout, dokážeme se stát Jím, dokážeme akceptovat a plně přijmout jeho nejprachsprostější lidskou podstatu i s veškerým jejím, v romantických novelách nikdy nezmiňovanými, vyměšováním a potřebami, pořád nás svět, konvence, realita a onen "paralelní" život, jenž jsme nuceni mnohdy žít, abychom si mohli uchovat masku, kterou jsme se rozhodli nosit (nebo kterou nosit musíme, abychom mohli být tím, čím být chceme) může od sebe odtrhnout. 

Kniha o bolesti, nejistotě, tápání a tělesnosti plná úvah, myšlenek a postřehů, které budete mít možná chuť si někam zapsat. 

Kniha o animálnosti touhy uprostřed rozpáleného léta s atmosférou popsanou tak, že nedá vydechnout. O lidech, s nimiž byste se chtěli scházet u jednoho stolu, protože by vám mohli tolik dát (a jejichž dny musí mít oněch mysticko-magických 72 hodin, jinak to snad není možné). A pro některé z nás možná i vzpomínka na nějakého našeho Olivera. 

A ano, jsou tam scény, ze kterých se křiví pusa, ale mají svůj smysl, alespoň já ho v nich nacházím, byť připouštím, že na broskev se asi minimálně nějaký čas nebudou dívat jako dřív. 

(Zábavná představa: kniha v rukou homofoba: "Vraťte mi peníze! Vymažte mi ty obrazy z hlavy!") 

Narátor Armie Hammer dodal svým přednesem knize další, úchvatný rozměr.

(Česky vydal v roce 2018 #booklab po názvem Dej mi své jméno)