Když to nejde

tak to poběží, říkávám (si) často. Když to ale neběží, protože to bolí tak, že to ani nejde, o běhání se píše těžko. Těžko se na něj i myslí, člověk zvyklý běhat, člověk tzv. "zoldovatělý", má s vysazením poměrně velký problém, obzvlášť v případě, kdy přijal za svá určitá hesla třeba jako "to přeběháš", "to vydržíš", "to přejde" a jako bonus je zvyklý, že ho vlastně pořád někde něco bolí, že běhá pod únavou a že to k tomu prostě tak nějak patří. Je zvyklý se kousnout. Ví, jak vypadá bolest a umí s ní nějak naložit. Špatně se o běhání píše, když vás něco, o čem víte, že vás to těšívalo, bolí už delší dobu natolik, že se vám kvůli tomu nechce ráno lézt z postele. Špatně se běhá, když je to všechno jen běh útrpný a jediné, co vlastně sledujete, je JAK moc to bolí.
Minulý víkend to bolelo tak, že jsem s Mr. J. ani nedoběhla a musela jsem se potupně vrátit k autu.
To pak nikdy nevím, co bolí víc - jestli noha nebo raněné běžecké ego.
Došlo to tak daleko, že jsem zašla za podiatričkou, které shledala vbočené palce, propadlé klenby a s konstatováním, že nemít tak široké nohy, neběhám už dávno, mi vyrobila vložky. Ty sice ulevily bolavé vnější hraně, ale udělal se mi z nich epesní puchýř na klenbě. A na něm ještě jeden.
A tak teď neběhám.
Což zní jako hloupost a malichernost a nic, kvůli čemu je potřeba se trápit. No, tak neběháš! Jenže... jenže příští týden je P100. A co? Řeknete si. Tak tam nepůjdeš a co se stane? Nic se nestane. Takže? Nic. Nic nic nic. Máte chuť křičet, protože racionálně víte, že musíte poslouchat tělo, protože jiný nemáte a když to pokaždé necháte zajít ještě o kus dál, budu mu pokaždé trvat o kus dýl, než se vzpamatuje. Jenže jste zároveň Olda a Olda, ten jak známo, běhá pořád...

Takže proto dneska jen knihy (a palce, aby měl klid zázračné účinky a já se mohla v pátek podruhé pokusit vyrazit na celou trasu a moct si po roce říkat: Vidět Mořany a zemřít!).

#56

Liou Cch'-sin

TEMNÝ LES

Druhý díl přinesl překvapivě drtivou většinu odpovědí na drtivou většinu otázek, které postuloval první díl. Ubral na technických popisech, přidal na politikaření, posunul hodiny o pár (set) let vpřed a celé to pocukroval vizí budoucnosti, v níž jsou lidé jiní a vlastně pořád stejní, ve které jsme se jako živočichové posunuli, ale vlastně se nehnuli moc z místa.
Na scéně se objevují nové postavy i staří známí, jejich vývoj a motivace jsou tentokrát (pro mě) podstatně pochopitelnější a srozumitelnější, byť k ději pár výhrad mám (a rozebírat je tu nebudu, protože bych musela zbytečně vyzrazovat děj a o to nikdo nestojí). Kromě zajímavé ústřední zápletky a toho, že autor bravurně zvládl její vysvětlení (což se mnohým nezdaří - vystaví oblouk a po pár stech stranách z něj pak žuchnete tvrdě na zem a nechápete, která bije a že tohle je jako všechno?), mě velmi, velmi baví posunuté epicentrum pohledu do Říše středu, je to jiné, je to zajímavé, je to, řekněme, osvěžující. Stejně jako absence autorovy sentimentality vůči postavám a překvapivé tahy.
Velký palec nahoru za skvělý překlad Aleše Drobka, na knize je vidět obrovská porce práce.
Otázkou je, o čem bude opět o něco rozsáhlejší třetí díl, když už vlastně víme, jak to dopadlo. Nebo nevíme?

#57

Jitka Malečková, Petr Kučera

Z ISTANBULU AŽ NA KONEC SVĚTA

Jaké tři věci vás jako první napadnou, když se řekne osmanská říše? Harémy? Sultáni? Velbloudi? A co asi napadlo její obyvatele, když se řekla Evropa? Nebo naopak Arábie? Osmanská říše stála s Istanbulem, svým epicentrem, pevně (a pak už o něco méně pevně) rozkročena mezi Východem a Západem, nebyla ani ryba ani rak a zároveň bylo ryborakem a stejně tak se cítili i její obyvatelé. Na přelomu 19. a 20. století se vrstva intelektuálů, jež vzhlížela průmyslovému a kulturnímu pokroku západní Evropy vypravovala na objevné cesty a svým krajanům o nich referovala, případně psala anglicky pro západní společnost a naopak se snažila ukázat, jak vnímá Evropu cizinec.
Dva naši přední turkologové zpracovali osmnáct dobových cestopisů a knihu rozdělili do tří velkých kapitol - první je věnovaná popisům cest mužů na Západ, druhá dílům žen cestujícím tímtéž směrem a poslední oběma skupinám putujícím na Východ, do arabských zemí. Gendrové rozdělení je na místě, obě skupiny cestovaly z rozdílných důvodů a o své zkušenosti referovaly rozdílně - a je to čtení nadmíru zajímavé, poučné, místy vysloveně zábavné a zároveň přístupné.
Knize není v zásadě co vytýkat - pokud vás toto téma zajímá, najdete v ní všechno, co byste od podobné práce mohli požadovat.
Kdyby někoho zajímala regulérní recenze, tak směle na iLiteraturu TUDY.

#58

Petr Borkovec

HERBÁŘ K ČEMUSI HORŠÍMU

Tyhle básně, to je prostě štěstí z poutě, nikdy nevíte, co si zrovna vytáhnete, nikdy nevíte, co na vás čeká na další stránce - bude to Erben? Nebo Vážná Věc? Nebo Na-prostý Výs-měch? Bude to báseň o úmrtí pornohvězd? A co třeba latinský medailonek autora? Je toho o deset deka víc, můžu to tak nechat? Co to bude dál, mladá pani? Jeden pytlík za pětikorunu! Pojďte blíž! U nás každý vyhrává!
A každá báseň a každá tretka z pytlíku je svým způsobem naprosto bizarní a pokud tu hru budete hrát s autorem, můžete se nechat pohledem na pavouka poskakujícího do rytmu mačkaného gumového balkonku ukolébat a nechat si třeba něco zdát. Třeba něco o broucích, angreštu nebo němě vykřičené výčitce.
Ale jo, asi si nakonec aspoň jeden pytlík vezmu - trocha toho štěstí na pozdějc se dycky může hodit.

Kormorán
Rybožrout jeden! Už si nezobne!
Rybáři děkují! A ryby taky! Jen tak dál.
Nemají kormoráni nějaký mor,
že by se mohli vystřílet ve velkém?
Člověče, něco vymyslíme, žádnej strach!
Lovu zdar, jen ať padají dál.
Chudáčci, jeho rodina! Určitě
se bez něj moc trápí - tak jim
od toho trápení pomůžeme, ne?
Dobrý způsob řešení migrace černých žroutů.
Lovu zdar! Moc pěkně vybarvenej!
Prsa naložit v mlíce a pak do guláše.
To se jako fakt dá jíst? Jeden by řek,
že bude tuhej a smrdět rybinou.
Vykosti prsa, nech je vychladnout,
pak na den do mlíka a normální guláš.
Dík, potvora černá - člověk se pořád učí.
(s. 48)

#59

Marek Herman

NAJDĚTE SI SVÉHO MARŤANA

Tahle kniha mě tak vytáčela v tolika směrech, že už od začátku bude tak trochu marná snaha je všechny postihnout, protože to se snad ani nedá.
Začnu tím, že psát populárně naučnou práci s tím, že otevřeně prohlásím, že je to kompilát bez citací, protože ty beztak nikdo nečte, považuju za extrémně drzé, samolibé a naprosto stupidní. Při čtení jsou ze změn stylů jasně patrné přeložené pasáže, přeformulované pasáže a pasáže, které autor píše sám - to by byl takový problém přiznat autorství? Celý text tak ve finále působí jako agresivní demagogie: TAKHLE to je, TOHLE je pravda, TOHLE je fakt. Není. Fakt ne.
Stejně jako není pan Herman psycholog - je učitel a jediná kapitola z knihy, která mi připadala zajímá, byla ta věnovaná výuce. Ono totiž ne nadarmo sedí člověk ty roky nad těmi příšernými skripty a učí se teorie. Za prvé se pak vyhne tomu, že bude objevovat dávno objevenou Ameriku, za druhé se mu notně rozšíří obzory a za třetí nebude prezentovat překonané modely jako objevné (nebo má aspoň větší šanci).
Pokud bychom žili v Americe, byl by pan Herman motivátor. To je totiž jeho publikace: motivační knížka pro (údajně) lepší život a porozumění sobě a okolí.
A motivoval by své posluchače k posilování patriarchátu a své názory by představoval jako milé, vstřícné, navoněné a krásné.
Co mě štvalo nejvíc? V prvé řadě se dozvíte, že otec je v rodině od toho, aby všechno posral. I kdyby se postavil na hlavu, stejně bude vždycky reprezentovat ten špatný proud, bude chtít od dětí výkony, bude je podle nich hodnotit a celkově je prostě od začátku jasné, že chlap je vlastně k ničemu a celkově jen kazí - máme ho tedy kvůli tomu, že vydělává prachy a pro zachování rovnováhy (jaký byl asi autorův tatínek?). Pánové, nesnažte se, nemá to cenu. Všichni jste jako přes kopírák, diverzita neexistuje. Jděte se zahrabat nebo na fotbal, to je ve výsledku jedno. Středobodem vesmíru je MATKA a jediným skutečným posláním ženy v životě je stát se MATKOU. Pokud nechce, je to proto, že měl její na výkon orientovaný otec příliš velký vliv a ona je zkažená ambicemi, které nicméně ve skutečnosti nemá, protože její SKUTEČNOU životní touhou, je být MATKOU. A ne ledajakou matkou: matkou na plný úvazek, matkou vždy přítomnou, laskavou, chápavou, tolerující, milující, hladící, vařící, chladící, atd. Od chvíle, kdy konečně jakožto ženy splníme své poslání - tedy se staneme matkami - leží na nás osud naše roběte v plném rozsahu (no pressure, dámy). Jakmile si dovolíme projevit emoce (třeba pekelnou nasranost) totálně jsme to podělaly a už to NIKDY nenapravíme a naše robě bude mít za dvacet let o čem vykládat na kožen(kov)ém gauči svému terapeutovi. Ženy ve skutečnosti nechtějí budovat kariéry a nechtějí skloubit rodinu s prací, každá žena totiž ve skutečnosti touží po tom, být stepfordská panička - jen některé si to ještě neuvědomily, politujme je a pomozme jim stát se lepšími! (Např. bordel po dětech uklízí s úsměvem (to je důležité! Na spratky dělající bordel se neřve - oni nedělají bordel, oni jsou kreativní!) matky a argumentují tím, že by se otcové zlobili, kdyby si ve vytopené koupelně umokřili ponožky (s. 122) a kdyby sáhli na hadr, asi by jim slezly jejich šovinistické nehty).
Úsměvná je i adorace doby minulé - autor má nejspíš rád Josefa Ladu a představuje si, jak dříve žila rodina pospolu a všichni měli na sebe čas a všechno bylo idylické a hodnoty byly hodnotné a kdo umřel, šel po zásluze do nebíčka nebo do peklíčka. Nějaká emancipace nebo třeba vznik něčeho, jako jsou práva dítěte, volební právo pro ženy, možnost studovat atd. určitě existovalo vždycky, nikdo nedřel do úmoru, nikdo nikoho beztrestně nezneužíval, protože tak se to určitě vždycky nedělalo, otcové houpali děti na kolenou a ty ráno nešly makat na pole. Kde že. Podobné výkřiky o tom, jak je dnešní doba hrozná a jak bylo dřív líp, jsou fakt k smíchu. Kdy dřív? To by mě teda zajímalo.
Jazykově kniha osciluje mezi bodrými "prcky" a "pipinkami" (ano, tak je označen pohlavní orgán dospělé ženy: "Prst prochází zlatým kroužkem (pipinkou) a tím nevěsta získává vytouženého (zlatého) pindíka" (s 176), - to jako vážně) a odbornými termíny. Sem tam to autor proloží nějakým svým shrnutím namátkově vybrané teorie (psychoanalýza) a svou interpretací (kolektivní podvědomí), vše hojně opepřené wordovskými kulatými smajlíky a mračítky. Už to mě mělo varovat - pokud není člověk schopný napsat text tak, aby bylo jeho vyznění jasné a musí si pomáhat emoticony, je něco špatně (nemluvím o neformálním projevu, tohle je kniha, která se dočkala několika (!) vydání). O gramaticky špatném stupňování a psaní procent mlčím, to jsou proti zbytku kosmetické vady.
Suma sumárum: pan Herman je asi takový spisovatel a psycholog jako já jsem venerolog nebo neurochirurg. Kdo si nechá udělat lobotomii jako první?

#60

Richard Brautigan

ANO, RYBÍ HUDBA

 Jedna ze zásadních knih mého života - moje první setkání s touhle sbírkou proběhlo někdy v roce 97, kdy ji má sestra přinesla domů a po pivu a cigaretách mi představila i svět volnýho verše.
Po všech těch letech si pořád ještě řadu z básniček v ní obsažených pamatuju zpaměti (byly první, který jsem se naučila nazpaměť, aniž by to byl úkol z češtiny), a po všech těch letech mě Brautiganova hravost a poetika (v) obyčejnosti pořád ještě nesmírně baví.
(A kdo práskne mé sestře, že je její knížka u mě, je synem/dcerou smrti!)

 V lásce prší