Týden osmý

Plán/Plnění:

Pondělí 18.2.

Úterý 19.2.

Středa 20.2.

Čtvrtek 21.2.

30 minut / Abych toho všeho drbání a otejkání neměla málo, vzbudila jsem se s Madlenkou v pět ráno s pocitem, že je něco špatně. Špatně bylo mně a to sakra hodně. První objetí mísy proběhlo o necelou hodinu dýl a do dvou odpoledne jsem se téhle činnosti věnovala sakra intenzívně. T. odjel do práce, aby se tam jen otočil a zase se vracel domů, protože já byla ráda, že jsem ráda. O M. bych se fakt v tomhle stavu postarat nezvládla. Po druhý hodině jsem usnula. Spala jsem do pěti, kdy jsem rozlepila oko, abych zjistila, že mi nic není. Zkusila jsem se napít. Dobrý. Najíst. Taky dobrý. Tak jsem se oblíkla a vyběhla. Poprvý potmě a bylo to skvělý. Sice brutálně pomalu, za půl hodinu jsem nenaklusala ani čtyři kilometry, ale mrzlo a já byla ráda, že mi je líp a že snad přeci jen nakonec na ty hory odjedeme

Pátek 22.2.

40-45 minut / v rodném městě, chumelilo, potmě, nikde ani noha, bylo to vážně jako průlet hvězdokupou. Měla jsem klusat, což jsem poctivě dělala, jen ty tepy… Ty tepy se drží proklatě nahoře. Poslední dva kilometry jsem zrychlovala, což bych teda neměla a věděla jsem, že se mudarrib bude zlobit, ale prostě jsem si nutně potřebovala dokázat, že ještě furt zvládnu aspoň 5:15min/km. Zvládnu. Jen bych to podle tepáku neměla přežít. Tepák kecá!

Sobota 23.2.

VOLNO / jedeme do Afriky, jedeme do Zimbabwe… aneb na Plzeň, Vávro, na Plzeň!

Neděle 24.2.

8 km klus / 8 km do kopce z kopce, je tu krásně, sníh se třpytil, nad vsí jsem našla vyfrézovanou cestičku, kde předem nechala stopy jen nějaká místní kočina, ticho, nikde ani živáčka, nikde ani mrtváčka, do kopce a na rovince minimusky slušně drží, z kopce je to ve stylu kdo maže, ten jede a NB jsou zjevně mazaný všema mastma; ke konci už bolelo koleno (jak to? Vždyť teď byla docela dlouhá pauza??) a klus to připomínalo jen rychlostí, TF bohužel rozhodně ne… ach jo.