O modrácích

pátek 15. března 2013

Modráky jsou, jak známo, montérky. V Anglii jsme tak říkali oblíbenýmu klubovýmu pití (oblíbený bylo hlavně proto, že jste za libru dostali hned dvě flašky), který si Jirka rád kupoval, protože mu to přišlo děsně cool (o finanční stránce ani nemluvě).

Ilustrační fotka britskýho modráka (Jiřík mi určitě publikování týhle archivní fotky (kde má na Avon party moje eSkový triko s ovečkou... :-) odpustí)
Modrák může být taky modřina, moncl, monokl. To první z posledního výčtu jsem si pořídila minulý týden. Madlenka sedí v židličce a kouká na netu na Mašinku Tomáše. Vypadá zaujatě, tak využívám příležitosti a mizím na dvacet vteřin z místnosti. Přesně v polovině doby spouští M. jekot. Takový, že byste čekali, že minimálně leží s přeraženýma rukama a nohama pod jídelní židlí. Letím ze záchodu, okamžitě zakopávám o vysavač roztažený v chodbě (který tam zůstal, protože jsme nutně!! musely jít štelovat toho nablblýho Tomáše) a plavně přes něj letím, abych si ověřila, že Isaac Newton měl pravdu. Protože jsem padací expert, prapodivně si pod sebe zkřížím nohu a plnou vahou přistanu na bolavým koleni. Jako hrdinný Meresjev se v slzách plazím k pracovně, kde ječí nositelka naší DNA. Ječí a sedí pohodlně v židličce a dožaduje se opětovnýho puštění znělky. Nebýt v tu chvíli bez sebe bolestí, asi bych vážně zvažovala dcerovraždu. Když to vydejchám, opatrně nohu zkouknu. Tak jo. Ze dvě ze tři boule, nějaká modřina, to bude dobrý. A dál to neřeším. Vzhledem k tomu, že většinu činností, který se týkají mě, odbývám v poklusu, na modráka zapomenu. Resp. zapomněla jsem. Do včerejška. Kdy mě po výklusu koleno bolelo fest a já usoudila, že bych se měla podívat, CO přesně mě na něm bolí. Z modráka je zelenák a je podstatně větší, než jsem čekala. A bolí.

konec oblažování fotkama puchejřů, přichází věk modráku

A já nechápu, čemu se ještě divím?

To, že bude mateřství náročný, jsem čekala. Že budu posléze při komunikaci s normálními lidmi za pitomce, jsem nepředpokládala. Ale to bude celý tenhle podnik životu nebezpečný? To mě nikdo nevaroval!

5 komentářů:

  1. Můžeš si to tu přejmenovat na "Máma v letu". :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hmm... že bych si to jméno zaregistrovala? Sichr je sichr... :-D

      Vymazat
  2. Mas muj obdiv, o tom zadna..:)
    Ja vzdycky, kdyz toho mam na sobe vyrazne vic (ted uz jsou deti dospele), treba starost jeste o nekoho, tak to usili o beh jeste vynikne a kdyz uz je nejhur, tak si rikam.. mysli na ty mamy s malymi detmi.. jak ty musi bojovat, aby mohly behat.. A jdu behat! :)
    MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Děkuju, napsala jsem tři různý třeskutě vtipný reakce a pak mi došlo, že jsem vlastně naprosto upřímně (a to nikoli jako Staník Grossů) poctěná (a tudíž bych to měla poděkovat) a že bych chtěla jednou běhat tak dobře a rychle, abych měla tu drzost a odvahu navrhnout společný výběh ;-) (třeba se dočkám dřív, než bude dospělá i Madla)

      Vymazat
    2. Taky to tak mám. Občas se snažím za každou cenu napsat něco vtipného a pak si to rozmyslím a napíšu něco od srdce. :) Asi stárnu. :-D

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!