Říká se, že protiklady se přitahují. My jsme s mým mužem v mnoha směrech jak kloni. Občas je to k nezaplacení a jindy spíš k zešílení. Třeba když dojde na naše tvrdý palice. Glen Hansard by tuhle svoji písničku mohl zpívat o nás obou. Jakmile padne kosa na kámen, neustupujeme. Držíme pozice za cenu stalingradských ztrát. Jsme prostě takoví. Je třeba s tím počítat.
Když došlo na plánování závodů na letošní rok, věděla jsem moc dobře, že ten led, po kterým se budu pohybovat, bude asi tak tlustý, jako tohle podtržítko. 
Otevřela jsem termínovku na Běhej, vzala tužku a papír začala psát. S knedlíkem v krku jsem večer odprezentovala své plány. Počítala jsem tak s maximálně 50% úspěchem - v lepším případě. T. seděl a poslouchal.

11. dubna Brdská stezka (50 km)

23. května ŠUTR (54 km)

13. června Okolo Vlasti (půlM)

18. července Jizerský ultratrail (66 km)

srpen Horská výzva

5. září Baroko maraton

10. října Kaisermarathon Söll

A mlčel. Mlčení, jak asi všichni víme, může být dobré a může být špatné. Tohle bylo neidentifikovatelné mlčení. Když jsem se dostala k Horské výzvě, bylo mi sděleno, že to je ale pěkná debilita a tu ať si nechám laskavě na další rok.
Tyjo, takhle nízkou úmrtnost jsem teda nečekala. Nevěřila jsem vlastním uším. Fakt? Vážně? Nevadí? No páni.

A sakra.

Člověk by si fakt měl dát bacha na to, co si přeje - může se vám to totiž velice snadno splnit. A já budu muset hodně, ale hodně běhat. 

Vzhůru do hor (část II.)

Chumelí se chumelí - Víc než srážka s blbcem, bolí srážka s traktorem s pluhem - Sekta gumového kruhu - Všude dobře, tak co doma?

Úterý - cestou necestou
Dopoledne jsem dostala propustku, výměnou za jinou pro T. Já půjdu na dýl běhat, on pojede odpoledne do Zellu na lyže. Celou noc chumelilo. I ráno sem tam zmrzlý zadek nějaký tý vločky neodolal síle zemské přitažlivosti. Ráno jsem uspávala K. na balkoně a R. se činila s lopatou. Tomu říkám praktický cross-fit. Na běhání jsem se pakovala tak dlouho, že ve chvíli, kdy jsem brala kecky, jsem slyšela v chůvičce, jak se K. začíná budit.

Jelikož jsem dokonalá matka, odložila jsem boty a šla vysvobodit svoji sladkou holčičku z kočárku, abych ji mohla nakojit a mohly jsme si vesele další dvě hodiny podávat hračky... Checheche, leda ho-no, sevřela jsem kecky o něco pevněji a tichoučce se vyplížila za dveře. Tam jsem se pro jistotu rozběhla jako myška ke schodům a obula se až před vchodovými dveřmi. Co kdyby pro mě náhodou T. chtěl dojít a zkrátit mi řetěz?

Rozběhla jsem se stejným směrem jako v neděli. Místy chumelilo víc, chvílema vůbec, ve vedlejší vsi jsem opět úspěšně minula odbočku na rybník a místo toho našla odhrnutou silnici do kopce. Hurá do kopce. A sice do kopce delšího než pár set metrů, což je u nás v Hostivaři neexistující jev. Sněhu přibývalo, jak na zemi, tak toho, co se sypal seshora a já měla pořád ještě hodinku času, než bych se měla hlásit do služby.

Konečně můžu zrychlit, předpisy nejsou pro srandu králíkům!

Cesta se vine sympaticky vzhůru, když tu najednou končí u jakéhosi statku. Marně hledám ukazatele turistického značení. Nakonec ho objevím za zády, kterak míří do závěje. Já zamířím radši zpátky, na tohle nemám ani boty ani síly. Dole pod kopcem jsem zaregistrovala šipku zpátky do vsi, tak to zkouším tamtudy. V létě to bude určitě krásná cestička mezi pastvinami. Teď se bojím, abych nezakopla a nezůstala někde ležet jak Hanč s Vrbatou v jednom, za půl roku se budu pro změnu bát pasoucího se dobytka. Jak snadný je život, když máte pro strach uděláno! (Neplést se ze strachu naděláno, to je zase jiný příběh.) Ale je to krásný, je ticho, sníh křupe, trailrocy drží, na okamžik přestává i sněžit, asi abych mohla fotit a pak cestička končí u dalších statků. 

Vydrápu se po čtyřech nad ně, zamířím do lese, odkud mě po pár metrech vyžene veliká cedule s varovným Achtung! a spoustou dalších německých slov. Jelikož si ze čtyř let gymnaziální němčiny pamatuju maximálně tak Schnitzel mit Kartoflen a pár nějakých legračních slov či sousloví + ono Achtung, nic víc si nepřečtu a spokojeně dušu dál do kopce po urolbovaný asi-nejspíš-hádám-silnici.

Míjím stavení, párkrát odkusi zuřivě zaštěká pes, takže už se zase vidím rozcupovaná na nanočástice, a když se zatáhne, začne fičet a rozchumelí se, je na čase udělat ještě fotku z dobytého pomyslného vrcholu a stočit to do údolí. 

Sněží tak, že T. skrečuje lyže a odpoledne se jedeme podívat do Zell am See. Ještě u spodní stanice lanovky to vypadá, že nic neuvidíme. Chumelí tak, že není vidět na metr. Než se ale vyhrabeme z garáží, venku svítí sluníčko a je nádherně. Městečko je to malebný, v ulicích ještě visí vánoční výzdoba, o to kouzelnější to je. Grand Hotel na břehu jezera je jak vystřižený z Hercula Poirota. Mít prachy, nechala bych si něco podobnýho líbit. 

T. jede nakonec aspoň večer s holkama na lyže. Vrátí se zpocenej, ale spokojenej.

Středa - Až na vrcholky hor, trá-la-lá...

Ráno svítí sluníčko. R. odhazuje sníh, který napadal přes noc. Hory lemující údolí se tyčí na blankytným pozadí, a když se drápu do protějšího kopce, je mi, ach ach, tak blaze.

Přejde mě to v okamžiku, kdy se proti mně vyřítí od jednoho stavení pes. Mám s těmi jejich psími kusy dost velký problém. Upřímně, čím dál větší. Jako malá jsem byla vášnivý kynolog. Psi, pejsci, pesani, nic jinýho mě nezajímalo. Asi jako naši M. dinosauři. Jako ona chce být pa-le-on-to-lož-ka, já chtěla být veterinářka. Přála bych jí, aby - na rozdíl ode mě - nenarazila na nepřekonatelnou zeď chemie, fyziky a biologie. Helga, co tam kousek dál odhazuje sníh, se na mě směje a něco mi říká německy (Achtung, Toaleten ani Speisekarte to neobsahuje, tudíž jí nerozumím). Taky se na ni směju a snažím se jí vysvětlil, že na psa, co štěká a nekouše, nevěřím a že se ho bojím a ať s tím něco udělá. Rozumí mi stejně, jako já jí. Pes mě nakonec nesežere, a tak pokračuju jediným možným směrem: vzhůru. Celou cestu až do chvíle, kdy už fakt nemůžu, řeším, co budu dělat, až tam cestou zpátky bude jen pes a Helga ne. Ubiju ho garminama? Bude se o mně psát aspoň v Blesku (ŠOK: Sežrána psem v Rakousku!!!)? Tam, kam se vydrápu (ok, moc se nedrápu, do kopce to sice je, ale běžet to zvládne i někdo mojí "kvality") je nádherný výhled. Dole, za půlkruhem strážných stromů, je "náš" penzion. Údolí mám jako na dlani. Vyrážím zpátky.

Když si je v duchu složíte vedle sebe, dostanete panoramatický pohled. Mně se to sestavit nepodvedlo.

Za první zatáčkou zaslechnu podezřelý zvuk. Zní to jako... traktor. Jako sakra velký traktor, který, do hajzlu, to snad ne, zabírá celou šířku silnice a s radlicí vepředu si to sakra rychle šine dolů. Já si to šinu podstatně pomaleji a pamětliva toho, jak dopadlo včerejší zastavení na stejným stylem odhrnutý silnici (tvrdě kostrčí na asfalt), už vidím, jak mě na jaře najde rodina odhrnutou na úpatí kopce. Úplně vidím ten maniakální výraz řidiče, se kterým mě jako v amerických hororech nabere a odhodí kamsi daleko a hluboko. Skáču tudíž do první závěje, která se namane. Řidič spíš s nechápavým než maniakálním výrazem prodrncá kolem mě. O tři metry dál se silnice rozšiřuje, aby se tu mohla vyhnout auta. Výborně. Není nad to mít v mrazu zbytečně zmáchaný kalhoty po rozkrok a v botech si domů nést materiál na dva až tři sněhuláky. Traktor navíc parkuje v další zatáčce a řidič se tam vykecává s chlápkem v montérkách. Koukají na mě jako zjara. Opětuji jim stejně inteligentní pohled a mířím psovi v ústrety.
Helga je samozřejmě pryč. Pes ovšem kvótu drží. Velmi volným krokem procházím kolem, vybavuje se mi zápisem Dvanáctky o pasteveckých psech na UT4M. Tenhle je teda tak třetinový, nicméně aplikuju na něj stejnou strategii, kterou měli oni na ty francouzský. Nedívám se na něj, tvářím se, že tam vlastně vůbec nejsem a po očku sleduju, co bude dělat. Chvíli se tváří, že se mi pokusí prohryznout krkavici, pak asi druhým pohledem zjistí, že už mám nejšťavnatější léta za sebou a kdo by se s tím žužlal? A nechá mě žít. Pro dnešek. Úlevně se rozbíhám a mířím k dočasnému domovu.
Tam T. bolí ze včerejška fajfky, takže odpoledne vyrážíme do doporučované místní ZOO. Holky v autě spustí Serenádu pro Hluché hned za druhou vsí a v Zellu už z nich kveteme oba. Když zjistíme, že silnice, která k zoo vede, je v téhle fázi roku skutečně zavřená (aneb rakouským cedulím se na rozdíl od těch českých dá opravdu věřit), opadáme a vadneme. Cesta zpátky má takový grády, že se divím, že si muž nesežral vzteky a zoufalstvím zuby, jak je tiskl, aby na ně neřval. Nakonec zahneme do Kaprunu a vypustíme uječenou zvěř na hřiště pod lanovkou. Ententýky dva špalíky a jsem to já, kdo se může s M. projet na bobový dráze. Je dlouhá. hrozně dlouhá. A prudká! Už jsem psala, že mám závratě? Omrzl mi zadek a hrůzou při představě, že z tý kolejničky vyletíme, jsem si těch 14 euráků, co nás stály lístky, vůbec neužila. Dobře mi tak. Naopak štrůdl s vanilkovým pudinkem, který ztrestáme s M. v restauraci pod dráhou, mi si užívám tak, že se snížím k tomu, abych přemlouvala tříleté dítě, že už má určitě dost, jen aby mi aspoň trochu nechalo.
Večer znovu vybíháme s R. Za vsí se valí mlha, že ani na Blatech takovou neměli. Kecáme, vylévám jí své raněné ego, smějeme se a dokud mě neupozorní na - ty vado, fakt! - strašidelný stavení, ani mě nenapadne, že by se tu člověk vlastně mohl i bát.
Letos první druhá fáze, vymražená a prostě moc krátká na to, abychom si stihly něco pořádně říct. Rozmrznu pod sprchou a tyjo, zítra už poslední den?

Čtvrtek - Sekta gumového kruhu
R. ráno odhazovala sníh. T. vyrazil na lyže. A já průběžně balila. Taky to tak nesnášíte? Když se máte balit na dovolený, ze který se vám ale sakra nechce domů? Odpoledne krátký výběh za ves. Nasekat fotky kýčovitého západu slunce a stále ještě vánočního Niedernsillu.

A večer - hurá! Aspoň na chvilku s holkama na sjezdovku. Je to tam parádní, nikde ani noha, přijdu si jak malej Rockefeller. Malej proto, že kdybych byla velkej Rockefeller, měl by ten kopec trochu větší sklon a byla by tam sedačková lanovka! Ale nevadí, aspoň na hodinku se transformuju v ušatce s ocáskem a fakt velkým... kusem dvoukotvy, na kterým nikdo nejede.

V jednu chvíli se pod sjezdovkou vynoří fakt veliký chumel tak 16, 17 letých děcek s helmama na hlavě. Vyděšeně se ptám R., co to proboha je? Jestli jdou taky lyžovat? Prý ne, jdou jezdit na obřích nafukovacích pneumatikách. Na těch, co jsme se na nich v pondělí vozili s M. Ptám se, proč mají ty helmy? R.: "Koukej! Mají i instruktáž!" Já: "Cože?!? Na co, proboha??" R.: "Co se divíš? Jsou to Holanďani, v životě neviděli kopec!" Zhruba třicetihlavý hlouček se spolu s instruktorem sklání nad jednou z pneumatik. R.: "Sekta gumového kruhu!" Mám co dělat, abych nespadla z vleku.
Hodina je krátká, uteče jak nic. Holandská skupina spořádaně v helmičkách sjíždí kopeček tak, jak se má. Při jedný jízdě vystupujeme z vleku. Zeshora se kolem nás prořítí partička na podprdelnících. Netřeba dodávat, že zcela postrádají holandskou spořádanost. Čelist mi spadne, když jednoho člena hrbol katapultuje z podprdelníku, on udělá zcela neelegantní salto a hlavou se zakousne do sjezdovky. Ta mu bimbne víc než Bankovi a já si říkám, jestli jsem se právě nestala poprvé v životě svědkem smrti?  Ale kdepak, opilcovo štěstí je stále ve střehu, slečna se, vysmátá jak lečo, vydrápe na nohy, s díky si od V. převezme zastavený podprdelník a se smíchem sbíhá zbytek kopce. Ty vado. To musela být šlupka. Zítra ji bude bolet šiška. Jestlipak si toho přes tu kocovinu vůbec všimne? (Vůbec, ale vůbec jí nezávidím... ehmehm). Před domem ještě hystericky hledám telefon, který V. s ledovým klidem objeví zastrčený v mojí helmě (tu mám v ruce, ne na hlavě - to jen, aby bylo jasno, jsem pako, ale takový ještě (snad) ne). V pokoji se zuřivě dobaluje. Je čas vyklidit pole.

Pátek - na Prahu, Vávro, na Prahu!
Jedeme domů. Cesta ubíhá rychle, zvracet se mi chce jen decentně, holky nějak průběžně jedna přes druhou usínají a neplacatit se prvních pár desítek kilometrů ve vánice (to si R. zase zaháže...), uteklo by to ještě rychleji. Děvčata usoudí, že asi až moc rychle, a tak začínají 60 kilometrů před Prahou vřeštět, až jim sliny stříkaj a oči lezou z důlků. Vzdálenost je vpravdě relativní, a proto poslední třičtvrtě hodina trvá snad dva dny.
Doma vytvořím ze špinavýho prádla v koupelně a po celý chodbě několik irských pohřebních muld, který mi sahají pomalu po ramena a návrat do reality může začít.
Bylo to krásné, bylo toho málo. Nic naplat, v létě budeme muset pokračovat tam, kde jsme skončili!

Vzhůru do hor! (část I.)

(když může P.J. rozdělit Hobita na tři díly, já můžu na dva naši šestidenní dovolenou)
aneb Velký holky neblijou + Zkouším se prokopat ven (v přezkáčích) + Do hlavy ne! = první polovina vysokohorské rodinné kroniky

Letní dovolená se u nás nekonala. Jednak proto, že Kačenka první tři měsíce prořvala a Madlenka řvala solidárně s ní, což dostávalo apokalyptický rozměry obzvlášť při jakékoliv snaze o transport kamkoliv (každá výprava ven končila v slzách pro všechny zúčastněné) a druhak kvůli tomu, že na chleba je třeba vydělávat.
Když se vydělalo na chleba, ukázalo se, že děvčata nadále drží řvací basu a Kačenka nám klidný přemísťování rozhodně nehodlá dát zadarmo.
V listopadu koupila kamarádka April s rodinou penzion ve vesničce Niedernsill kousek od Zell am See. No tak sakra, kdy jindy už bychom měli někam vyrazit? A co víc si normální smrtelník může tak přát, než mít kamarády, co mají penzion v Alpách? No jasně, to, že bude vaše hlídací babička souhlasit s tím, že s vámi pojede a sejme vám tak z beder tu náročnější z ratolestí.
A protože se štěstí občas unaví a sedne na prvního vola po ruce, měla jsem tu kliku, že všichni kolem souhlasili, Kačenka přestala ječet v autě a my se mohli poslední týden v lednu nalodit a vyrazit na Budějice, Vávro, na Budějice!

Sobota - na palubu!
Sranda začala už před odjezdem. V pohodě dorazíme k mamce, T. namontuje rakev na střechu a já začnu cpát nekonečnou řadu tašek s jídlem do auta. Když teď napíšu, že ve chvíli, kdy je rakev na střeše, nejdou zadní dveře oktávky kombíka tak docela zvednout, bude asi jasný, co následovalo. Nejdřív jsem se knockautovala o zamykání uprostřed. Odvrávorala jsem na plot a sesula se k zemi. Muž mě litoval. Podruhé jsem to vzala o hranu, to už mě litoval méně a když jsem se do třetice nabodla o roh, prohlásil cosi o tom, jestli není na čase to buď udělat pořádně nebo vůbec.
Porušili jsme všechny fyzikální zákony a narvaly do přeplněného japonského metra dalších šest tašek. Mít auto zástěrky, dřeme je stoprocentně o zem. Nechala jsem se zapresovat mezi autosedačky dětí, nohy si ležérna hodila na středovou opěrku (obě podlážky pod dětma byly zarovnaný v tu dobu ještě úhledně naskládanýma taškama, krabicema s jídlem a pytlema s hračkama) a naivně počítala s tím, že nejdýl za dvě hodiny mě z týhle pozice maminka vysvobodí a prostřídáme se.
Když jsem psala, že nám K. nedala to ježdění autem zadarmo, mám tu dovětek: děti jsou prohnaný
bestie a když už máte pocit, že máte vyhráno, přijdou s něčím, čím vám ten samolibej škleb setřou z ksichtu jak zpocený okno. K. se jala při pohledu na vedle sedící babičku ječet jak siréna, do pěti vteřin se přidala Madla, která předtím ječela, že nechce sedět vedle mě, ale vedle babí a mně nezbylo, než se na první možný zastávce vpresnout zpátky.

Po sedmi hodinách týhle taškařice jsme přistáli u Aprilovic na parkovišti. Vypotácela jsem se ven. Posledních pět hodin jsem přemítala, jestli pobliju děti nebo ty dva šťastlivce, co seděli v první třídě. Bylo mi zle. Bylo mi fakt hrozně zle. V hlavě mi armáda permoníků těžila šedé buňky mozkové a žaludek stávkoval natolik, že jsem od jedenácti nic nejedla a to ve mně běžně samohyby všeho druhy probouzí Pavlovův reflex vypěstovaný na školních výletech, jejichž nejlepší součástí bývala svačina. Jakmile se se mnou dá něco do pohybu (vyjma kolotoče), dostanu hlad. Většinou si první polovinu svačiny sežeru na prvních dvaceti kilometrech libovolně dlouhé cesty. Druhou do hodiny, a pak něco k zakousnutí somruju co druhou benzínku. (Ano, je mě podstatně snazší šatit než živit.) Tentokrát to bylo všechno jinak.
Navíc místo, abych se věnovala oblíbený části dovolený: zabydlujeme se a zkoumáme, kde jsme se to ocitli, jsem se motala jak vítr v bedně a snažila se nějak udržovat děti v neřvacím módu a sebe ve vertikální poloze. Ani jedno se mi moc nedařilo. K. jsem ještě jakš takš zvládla připravit na spaní. Pak se do mě dala taková zima, že jsem si v mikině natažené přes pyžamo a s kapucí na hlavě a v tlustých fuseklích zalezla pod dvě peřiny a zbaběle usnula dřív, než mi T. šoupl do pelechu Madlu.
O tři hodiny pozdějc jsem se vzbudila zpocená jako prase v přetopeným pokoji. Měla jsem hlad jako vlk. Svět byl hned růžovější. Za oknem měsíc osvětloval sněhem zapadaný hory tyčící se na opačný straně údolí. Kousek od nás zářil kostel a vánoční strom. Optimisticky jsem zhluboka vydechla. To nejhorší máme pro tuhle dovolenou za sebou.
A pak mi došlo, že se nějak musíme dostat domů.

Neděle - Wonnovou doma nemáme

Ráno mi bylo tak dobře (čti neumírala jsem jako o pár hodin dřív), že jsem se sbalila, nechala si od R. poradit kudytudy a vyrazila se proběhnout. První vesnice se ukázala být i na další dny prokletou, protože v ní prostě nejsem schopná najít tu správnou odbočku, resp. vždycky uhnu někam jinam a tudíž mi během prvního pobytu zjevně místní rybník zůstane utajen. Nedotčený sníh nemá chybu. Pobíhám jenom chvilku, žaludek po včerejšku zjevně ještě neopustil veškerý revoluční elán a nakonec se stočím brzo zpátky k provizornímu domovu. Cestou ještě okouknu místní kravín, který vypadá jak náš skanzen a zjistím, že jsem nastoupala metry jak u maminky v Polabí. Herdek, tak kudy do těch kopců?

Odpoledne sbalíme holky, lyže a vyrazíme pěšmo na místní dětský vlek, kde se má odehrát Madlenčina lyžařská premiéra. Už cestou tam protestuje, protože není dost sněhu, aby ji mohl T. táhnout na bobech. Nechce šlapat, je to docela daleko a do kopce a já už vidím, jak celá lyžařská odysea dopadne. Obouvám ji do malinkých roztomilých přezkáčů.

Naše sny o budoucí světový šampionce vzaly záhy za své. Třicet vteřin to vypadalo nadějně, pak se jí sjely lyže a bylo vymalováno. Řev, slzy stříkaly skoro až na náves, a když kolem sebe začala při zvedání zběsile kopat lyžičkama s proklatě nabroušenýma hranama, došla mému - jinak poměrně klidnému a flegmatickému - muži trpělivost. Máša ječela, že chce dolů z lyží, Tomáš ji přesvědčoval, že to musí zkoušet, načež se M. zabejčila zabejčením velikým (jak by napsal pan prof. Tauer) a to už s ní nikdo nehne. Místo, aby trénovala Máša lyžování, trénovali jsme my bicáky, tricáky a záda na Golema taháním bobů do svahu. Tak že bychom změnili disciplínu?
Ale abychom nebyli tak docela zklamaní rodiče, Kačenka odpoledne zvedla ruce a sedla si bez držení.

Pondělí - Vnitřní haranti
Když máte dvě malý děti a jen jednu hlídací babičku, nezbývá vám, než se na sjezdovce prostřídat. Na doporučení R. s V., kterého se nám dostalo předchozího večera při popíjení v jejich úžasném obýváku s úžasnými trámy a pecí, jsme vyrazili na kopec do vedlejší vsi. Je tam dvoukotva, horní část sjezdovky vypadá docela dobře, druhá polovina, která bývá tři dny v týdnu osvětlená pro noční lyžování, je nefalšovaný kriplplácek. Babička odešla s Mášou a bobama napřed, my nejdřív vyndali sáňky, pak kočár, když jsem se s ním zasekla na půli cesty a vrátila se k autu (pro velký úspěch) znovu pro sáňky, kurvovala tam má drahá polovička a marně se snažila narvat se do přezkáčů. Nakonec to (vesele a zcela bez vulgarit! haha) vzdala a dalších dvacet minut jsme se přeli o to, kdo tebe bude jezdit, jestli vůbec někdo. Nedokázali jsme se dohodnout, tak jsme šli na pivo.

Po obědový pauze jsme si vyjeli oba kopeček s Mášou na pneumatice. Tý se víc líbila pomalá cesta nahoru, než sešup dolů, tak jsme ji do třetice nenutili (byť by se můj vnitřní harant ještě rád povozil). Vnitřní harant se zjevně probudil i v mém muži, pročež jsem při původně z legrace zamýšlený koulovačce - aby teda Madlenka viděla, jaká legrace ten sníh je -, schytala pár dobře mířených ran sněhem mezi oči. Tak to ovšem, pane, ne! Hážu vám rukavici a taste!! Z velký legrace byla bitka na život a na sníh a plačící M., který mydlící se rodiče nepřišli dvakrát vtipní.

Kačenka spokojeně spala v sáních a po obligátním sněhulákovi jsme se vypravili zpátky na ubikace.

Večer jsem měla premiéru s čelovkou. R. mi půjčila relikvii V. z Afriky, bohužel mi nedovolila blikat červenozelenou variantou neplašící zvířata na řidiče, ale i tak to bylo parádní. Tma, zima, zníh. Světla vesnice jsme nechaly brzy za sebou a i když z toho bylo jen pár minut a pár kilometrů, vrátila jsem nadšená. Neměla jsem daleko k tomu, abych poskakovala jako štěně bígla. Chodit večer běhat, možná bych byla po nocích produktivnější. A co teprve, kdybych si mohla svobodně zelenorudě zablikat na řidiče?

Jak jsem testovala běžecké kočárky - týden druhý

Co tomu předcházelo?

Vrátíme se v čase na konec listopadu. Nastal druhý týden mého velkolepého projektu, jehož výsledkem měl být největší a nejkomplexnější test běžeckých kočárků. Vrhla jsem se do něj po hlavě, obepsala jsem a obvolala všechny distributory běžeckých kočárů a vozíků, kteří mě jen napadli. Ti co mě nenapadli, ty jsem si vygooglila. O kontakt na distributory B.O.B.u se postaral sám pan šéf.
Mezitím jsem si dojela do Komořan pro Thule Glide. A jala jsem se cpát krychličku do kuličky (což mi vůbec, ale vůbec není podobné, rozhodně tímhle stylem běžně nefunguju a jestli vám to bude

někdo tvrdit, tak lže!). Glide na první pohled vypadá fórově a vachrlatě. Má stejně blbý systém pětibodových pásů jako třeba B.O.B, tak do něj normální fusak nedáte. A nemá hlubokou korbu. Kačenka samozřejmě na necelém půl roce neseděla, takže včil co s tím? Navzdory vlastnímu přesvědčení jsem vystlala kočár dekama, do dalších dvou zabalila Kačku a strčila ji do kočáru sklopenýho tak moc do lehu, jak jen to šlo (naštěstí to šlo dost). Pamětliva hrůzostrašné historky o chlapečkovi, který tatínkovi na běžkovýletě umrznul ve vozíku, kterou mi Franta jednou vyprávěl, jsem trnula hrůzou, aby mě nastupující zimní chlad nepřipravil o dítě. Hystericky jsem ji tudíž co chvíli kontrolovala. Vůbec ji má hlava narvaná v kočáru a soustředěné naslouchání, jestli dýchá, nebudilo. Ani trošičku. (Aspoň jsem mohla být nakrklá jen sama na sebe.)
Při běhu byl kočár v zásadě fajn, taková odlehčenější, odpružená a dražší mutace toho mýho. Dá se jako jediný ze všech kočárů, co jsem doma potom měla složit jednou rukou, do kufru byste ho možná hodili i přes ulici. Kolem a kolem byl vlastně fajn, ale... Nějak je ten výsledný dojem strašně inertní, neurazí, nepotěší. A ta brzda, co vypadá jako z tlustšího drátku zakončená v plastových komponentech mě prostě nepřesvědčila. Nevěřím, navzdory ujišťování distributora, že se během pár měsíců nevylomí. Na druhou stranu kdybych chtěla běhat jenom asfalt a měla sedící dítě, proč volit něco jiného, když tohle má v zásadě všechno? Je lehký, úsporný, pohodlný a složíte ho i s dítětem na ruce nebo v ruce, což takhle napsaný nevypadá jako žádný velký terno, ale jakmile vrátí realita úder, oceníte to bezpočtukrát.

Ve čtvrtek jsem jela Thule vrátit a vyzvedla jsem si Croozer. S naivitou a suverénností amatérskýho blbečka jsem nedávala moc pozor na (jako se ukázalo příliš) bleskovou instruktáž, co se kde a jak vyndává a zandává, jak se to složí a rozloží, lup miminovník, lup další výbavu, tady máte tohle, sem podpis, hodím vám to do auta a už jsme na odjezdu. Je konec listopadu, venku fičí ledový vítr, Kačenka je nevrlá a usíná mi cestou. Před barákem se málem zlomím, když vozík bafnu a jmu se ho vytahovat z kufru (prostor fabie combi zabíral beze zbytku). Jakmile je tělo venku, vytáhnu nástavce na přední kolo. A do hajzlu. Jak se to? Kam se to? No do prdele... Začíná mi být kosa. Mrznou mi ruce a prsty a asi na osmý pokus konečně jeden z nástavců končí kde má a jak má. Placatím se na silnici dobrou čtvrt hodinu. Kačenka se probouzí a okamžitě začíná hystericky řvát. Jenže co já můžu dělat? Nahoru to nějak dostat musím, ji samotnou doma nechat nemůžu, abych to šla skládat potom... Takže dál méně než více úspěšně skládám vozík a kurvuju pod vousy. Nakonec se mi ho podaří sestavit, vytáhnu Kačenku s autosedačkou, batoh na záda a hurá domů. Anebo ne? Nejdřív se zasekneme ve vchodových dveřích. Ježíš, to je ale obrovská těžká kráva. Jak s tím mohla Denisa běhat? Jak s tím může někdo dobrovolně běhat? Otevírám druhý křídlo dveří, Kačenka řve, já jsem zmrzlá a zároveň mi od nervů stékají čůrky potu po spáncích a za límeček. Výborně!intermezzo: U nás v paneláku máme abnormálně velký výtah - na panelák. Je dlouhý, má široký dveře, no prostě zn. ideál nejen na stěhování.

Přijíždí výtah, otevírám dvoukřídlý vnitřní dveře a... zarážím si madlo do žaludku, zpětný ráz mě odhodí i s autosedačku o pár kroků vzad. Jakmile znovu nabudu rovnováhu, zjišťuju, kde se stala chyba (už jsi čet' Mladý svět?). Nemusím být žádný velký počtář, abych viděla, že dveře jsou prostě užší než je rozchod croozeru. Do hajzlu. Co teď? Když to složím, nebude mi to k ničemu. Když sundám kolo, bude mi to k tomu samýmu. Vozík má totiž vepředu narázníky jak tank na šířku zadních kol. Bafnu teda tu věc (která to u mě tímto okamžikem prostě prohrála, i kdyby byla sebelepší), nakloním ji jak jeptiška citroena v Četníkovi ze Saint Tropez a soukám ji do výtahu. Je těžká. Je sakra těžká. A velká. Větší než já (což není tak těžký). Našoupu ji nějak dovnitř. Jednou nohou držím otevřený dveře a snažím se překonat fyzikální zákony a dostat do výtahu i stranou odloženou Kačenku. O pár pater výš scénku opakuji opačným směrem. Když se za mnou konečně zaklapnou dveře bytu, jsem vyčerpanější než po dvacce v tempu.

Croozer ve finále nebyla žádná tragédie. Nebo alespoň ne taková, na jakou to po prvních společných chvílích vypadalo. O víkendu jsem ho vzala s sebou k mamce a povozila v něm Madlenku. Ta po několika měsících, kdy doma po obědě prostě nebude a nebude spát, to zalomila a chrněla zkroucená jak paragraf zachumlaná v péřový dece skoro hodinu.
Letošní model croozeru je dražší než ten starý, protože je nově vybavený odpružením. S Madlenkou znát bylo, s Kačenkou ne. Je to vážně spíš řešení pro cyklisty, co si jdou sem tam zaklusat. Běžecký krok to neumožňuje a pořizovat si to jako běžecký kočár je nesmysl. Je dražší než všechny běžecký kočáry a i o polovinu levnější xlander udělá lepší službu.
Mezitím mi původně zábavný charitativní projekt nabobtnal do obřích rozměrů. Z pár kočárků se mi rodil seriál o devíti dílech. Vzhledem k tomu, že jako správný workoholik nepřestávám pracovat ani s dětma, měla jsem nadějné vyhlídky na naprosto klidný a pokojný Advent. Budiž mi tak!

Běh a maraton aneb Užitečná a přístupná běžecká grafika pro všechny

Dlouho jsme si nic nepřečetli, že? Jestli vám Běžíšek nechal pod stromečkem nějakou tu korunu a další funkční triko nebo elasťáky už vážně nemáte kam dát, kupte si knihu. Jinak. Kupte si Běh a maraton. Za 332 korun dostanete 192 stran křídového papíru plných vymazlené běžecké infografiky.

Knížka, o jejíž poměrně zdařilý český překlad se postaraly Jolana Malátková, Leona Maříková a Markéta Schubertová a redakčně ji zaštítila Petra Diestlerová, vyšla v loňském roce v Knižním klubu. Z pro mě záhadného důvodu nejsou na přebalu ani v tiráži uvedeni autoři, nicméně pokud jste vytrvalí a propracujete se na úplně poslední stranu (nebo jako někteří máte tendenci dívat se nejdřív na konec), objevíte tam jejich stručné představení. Kdo tedy za touto publikací stojí? Podepsaní jsou pod ní tři Britové: sportovec a fotbalový, rugbyový a baseballový trenér Glen Thurgood, osobní trenér Gareth Sapstead a fyzioterapeut (?) Chris Stankiewicz. A jestli si myslí, že se takhle schovají, mají smůlu. Internet nakonec napráská každého. I je:

Víme tedy už kdo, je na čase říct si to podstatnější - co.
Běh a maraton rozhodně není publikace, kterou byste si přečetli za večer, odložili a měli hotovo. Je to spíš než čtení do vany příručka, kterou otevřete, když budete potřebovat:
- zjistit nebo si oživit jak vlastně funguje ten dokonalý stroj schovaný pod kůží (první část: Běžecká laboratoř)
- vyzkoušet si názorně předvedené dynamické protahování před a po doběhu (část druhá: Příprava na běh)
- sednout si a popřemýšlet, jak strukturovat trénink, případně se nechat inspirovat některým z tréninkových plánů (část třetí: Plánování tréninku)
- konečně začít s posilováním nejen středu, ale i dalších, pro běh podstatných, svalových skupin (část čtvrtá: Pracujte na své síle)
- v rámci přípravy na závod si ověřit, že máte dobře rozvržené stravování a pitný režim, případně se před prvními závody informovat, jak se na lopatu sedá (část pátá: Závod)
- v případě, že vás něco bolí a nechce se vám ani náhodou k doktorovi, se diagnostikovat podle poslední části věnované nejčastějším zdravotním potížím, s nimiž se běžci potýkají (část šestá: Nezbytná údržba).
Každý velký celek se dělí do tematických subkapitol. Většina zabírá přesně dvojstranu, krátké texty doplňuje zmiňovaná bohatá, barevná a přehledná infografiká, případně fotka.

Pokud už běháte dlouho a zkratky jako VO2 max nebo GI už pro vás dávno nejsou zkratkami, o plantární fascii nejen víte, kde ji najde, ale i jak bolí a jak ji léčit a rady typu měňte boty po 500 km nebo po šesti měsících vás rozesmějí, protože to byste tedy rychle přišli na buben, asi se v Běhu a maratonu nic moc nového nedočtete.

Jestliže ale jen matně tušíte, že glykemický index je jakási hodnota potravin, která nějak souvisí s - ééé - no zkrátka s něčím, plantárka je na noze, ale to je asi tak všechno, Běh a maraton vám to a mnoho dalšího snadno a rychle osvětlí.
Osobně mě nejvíc zaujaly blbuvzdorně prezentovaná cvičení, ať už ta, která by se měla provádět před a po běhu (vypadají skutečně natolik sympaticky, že i já, notorický neprotahovač a nerozklusávač, uvažuju o tom, že je alespoň vyzkouším), cviky, kterými posílíte střed těla (těch je v knize celkem sedmnáct) nebo čtyřiadvacet prvků "rezistenčního tréninku" (jestli jako já netušíte, co to je, pak vězte, že je to: "...jakýkoliv druh tréninku, při kterém vaše svaly pracují proti odporu, tedy rezistenci. Té můžete dosáhnout pomocí činek, pružného pásu nebo vlastní hmotnosti těla." (s. 128)). Zajímavé jsou i typy na cvičení s pěnovým válcem, které podle všeho funguje jako kvalitní automasáž.

Předkládané tréninkové plány vypadají pestře a zajímavě. Osobně mi přijde, že toho s nimi tedy nijak moc nenaběháte, ale asi to stačí a možná platí, že méně je někdy více. Každopádně si ale nedovedu představit, že bych po každém maratonu další čtyři neděle neběhala a jen si sem tam šla na půl hodinku zaklusat, stejně jako mi nejde do hlavy maratonská příprava s týdenní kilometráží kolem 50 (to běhám teď a mám pocit, že toho teda moc nenaběhám). Kvalitu plánů bude však muset posoudit někdo zkušenější, moje nesystematické pobíhání nenese žádné velké plody a tudíž se rozhodně nepovažuji za osobu, která by zrovna do téhle části běžeckého života mohla dvakrát krafat.

Běh a maraton je praktický průvodce běžcovým tělem. Poradí vám, co jíst, kolik pít, jak se přichystat na závod i jak cvičit. Prozradí vám, jak fungují svaly, plíce nebo kolena. A na závěr vás jasně a stručně zasvětí do zranění, která vás možná neminou. Při tom všem vás nebude zatěžovat příliš obtížnými pojmy ani čísly.

Komu se bude hodit: zvídavým začátečníkům, laxním běžcům, jež zasáhla nutkavá potřeba se dozvědět o tom kladení levé před pravou něco víc a všem, kteří netuší, co tomu pobíhajícímu bláznovi dát k blížícím se narozeninám/svátku/Vánocům.

(Pro běžecké polygloty jsou k dispozici i další jazykové edice: :-)

Kdybyste si knížku chtěli koupit, můžete tak učinit ZDE. Odkaz vás přesměruje na internetové knihkupectví Martinus.cz. Jelikož jsem členem jejich affiliate programu bude mi v takovém případě vyplaceno velmi skromné procento z ceny, které poputuje do kasičky na startovné :-).

PF 2015

(Nesvatý) POP druhý

Vloni kluci a holky z našeho běžeckého kroužku přátel piva občas myslících na běh (nebo je to oficiálně opačně?) spustili vlnu "okoloběhů". Běželo se okolo Liberce, Kladna i Berouna, ale hlavně Prahy. Toho první partyzánské oběhu Prahy jsem se zúčastnila na celé dva kilometry podél přehrady. Vlastně zúčastnily jsme se - mateřský plurál je tu na místě, protože jsem byla ve čtvrtém měsíci a táhla tudíž Kačenkou s sebou. Tehdy jsem si říkala: tak za rok celý!
A to jsem nejspíš spadla z višně. Jak mě mohlo něco takovýho napadnout? Když pominu docela zanedbatelný fakt, že ti, kdo běželi celou trasu, natočili třiasedmdesát kilometrů a pár set metrů k tomu, jsem evidentně zapomněla na poměrně podstatnou skutečnost: ač jsou muži evolučně vybaveni trpělivostí, shovívavostí a otcovským géniem, když dojde na kojení jsou platní jako sáňky... 24. prosince v Čechách. A protože Kačenka pořád preferuje tekutou stravu, nemám šanci dostat delší vycházky než na dvě, maximálně dvě a půl hodiny (ale to už chytám nerva, že mi tu chuďátko moje milovaný pláče hlady a já, krkvačí matka, si někde trajdám). Takže když Martin vyhlásil druhý ročník POPu, zasnila jsem se a odložila to ad acta.
Předevčírem jsme ještě obráželi příbuzné (Ježíšek u nás totiž dárky trousí všude možně) a do toho mi přišel mail od Honzy v duchu - tak co, jdeš zítra?
Ono je to už zítra?! Cestou domů Madlenka spala a Kačenka vřeštěla jen trochu, tudíž se mi naskytla jedinečná možnost předestřít onu nabídku, kterou nelze odmítnout. Jako bonus k tomu, že budu přes dvě hodiny pryč, jsem měla ještě tu drzost/odvahu prosit, jestli by mě do Vysočan, kde jsem se plánovala připojit, nehodili autem? Nakonec to ani nebolelo a nevycházet K. zrovna spaní, T. by mě s holkama fakt i odvezl. Takhle jsem jela busem. Přes třicet minut. Sama. SAMA!
To je stav, který oceníte asi až ve chvíli, kdy vám doma konstantně někdo (vy?) ječí. Když jsem se před pár lety poprvé v životě ocitla sama na stáži v Turecku, a aby mi to uteklo, jezdila jsem o víkendech po výletech (což znamenalo 8-10 v autobuse jen na cestě tam), samota mě tížila, byť jsem na sebe samozřejmě byla - právem, jak jinak? - pyšná, že to zvládám. Teď to bylo až surreálný. Kdesi v hloubi se ozývaly starý návyky, který se děsily toho, jak takovou dobu jen tak, bez ničeho, vydržím? Totiž, před holčičkama jsem tyhle ztrátový časy eliminovala téměř na nulu. Málokdy jsem jezdila bez knížky nebo jinýho čtení a sluchátek v uších. Ani vteřinu nazmar! Asi bych i řešila, co si o mně ostatní lidi v autobusu budou myslet - kecky, elasťáky (za normálních okolností potupný toť kus oděvu pro někoho, kdo jako já, má celoživotní mindrák z křivých a ne zrovna hubených nohou), šusťákovka a především nezbytná ledvinka. Do módního policisty mám daleko, ale tohle je faux-pas i pro mě. Tentokrát však žádná knížka, žádná hudba, žádný řešení zkoumavých pohledů. Bylo mi to fuk a bylo mi krásně. Ani se mi ve Vysočanech od toho topení, co mi příjemně hřálo zadek, nechtělo zvedat. Ale co naplat.
Seběhla jsem k cyklostezce, kde jsem měla potkat běžící chumel. Ten nikde. Mezitím mi Martin psal, že tam budou ve dvacet. Bylo 12:10 a mrzlo. Rozhodla jsem se jim běžet naproti. Po chvíli jsem posílala zprávu, abych se ujistila, že běžím správně. Po dalších dvou kilometrech, kdy vymizely i maminky s kočárky a posléze i pejskaři, jsem nevydržela s nervama a jala se Martina otravovat telefonem.
Opět se mi potvrdilo to, že mezi běžci je zvýšená koncentrace fajn lidí. Možná by si měl někdo požádat o nějaký grant na sociologický zkoumání abnormální pohodovosti běhající části populace. Poměrně dlouho jsem řešila, kde jsem a kde jsou oni, kam jsem běžela a jestli jsem blbě nebo ne, načež v okamžiku, kdy jsem zavěsila, se všichni vyloupli zpoza horizontu. Dlouhý barevný běžící had starých i nových tváří. Další z řady nadmíru příjemných setkání s těmi, které jsem už měla tu čest a možnost poznat stejně jako s těmi, s nimiž jsem se viděla poprvé (nebudu vyjmenovávat, protože bych 100% na někoho zapomněla). Pohodovým tempem se pokračovalo dál na Malešice. Po Praze v zásadě neběhám. Křižuju blízké okolí, ale dál jsem se pustila jen jednou s Deni a Michalem a jednou, možná dvakrát jsem běžela do centra do školy. Je zvláštní běžet v místech, kde normálně jezdíte akorát autem. Po obligátní zastávce v Lidlu, kde Honza opět vyžadoval razítko, aby měl potvrzené zdržení od vyšší autority na mě padla tíseň (čti: začala jsem hysterčit), že to ovšem do dvou domů nemůžu stihnout a všem těm chudákům, co měli konečně po pětačtyřiceti kilometrech pauzu, v duchu vyčítala, že se děsně pomalu cpou, zatímco mně stoprocentně doma umírá hlady kojenec (pro OSSZ: neumíral). Po úžasným malešickým industriálu jsem se nechala na Černokostelecký vycukat a rozhodla se vypravit na bus. V tu chvíli celý had překročil Rubikon a já tam zůstala jak voják v poli. Nestihla jsem se ani s nikým, kromě Martina, rozloučit.
Pokusila jsem se na zbytku rodiny vyžebrat odvoz, což mi neprošlo. Chvíli jsem mrzla na zastávce, abych chytla autobus aspoň na Zahraďák. Jak unáhlený bylo moje rozhodnutí, jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem ze Švehlovky mířila k nám a na opačný straně křižovatky vidím známý pestrobarevný štrůdl. Stihla bych to. Teda skoro. Ale stejně rychle, ušetřila bych třicet dva korun a nevymrzla na kost. Brod byl daleko, gatě u kotníků. Škoda. Moje.
Doufám, že za rok to zvládnu celý. A třeba i se závěrečnou hospodou. Martine, kluci, holky, díky :-).

A jak to viděli ostatní? Honza, Leona, David, Martin