A u Big Backyard's Ultra ještě zůstaneme, tentokrát v téměř hodinovém dokumentu o následujícím (tedy loňském) ročníku.

#34

Pavel Göbl

PENIS PRAVDY 2012: NEJPOKLESLEJŠÍ VERZE APOKALYPSY OD ČASŮ BIBLE

Četla jsem už kdejakou kravinu, přečetla jsem i knihy, které se všeobecně považují za literaturu kvalitní ba dokonce i náročnou, ale takový sprostý guláš, jako je tohle, jsem ještě nečetla.

Ne že bych tam neviděla ten výsměch době a lidem a bortícím se hodnotám a nově vznikajícímu (ne)řádu. Ne že bych nechápala, že se autor celým tímhle retellingem, jak je dneska moderní říkat, Dařbujána a Pandrholy výborně baví a v době, která se tak stydí si nahlas prdnout, že radši praskne, se otevřeně vysmívá kde komu včetně cikánů a jehovistů a feministek a zbohatlíků a politiků... A ne že by se v knize neobjevily nápady, které mi přišly samy o sobě zajímavé. Jen mě to prostě jako celek zoufale nebavilo.

Nejvtipnější na tom celém na konec je to, že jsem tuhle knihu před lety pod vlivem doporučení iLiteratury koupila vlastní mamince pod stromeček. Kristovanoho.

#35

Pavel Kolář

PŘÍBĚH ČESKÉ REKORDWOMAN: ZÁKULISÍ NEJVĚTŠÍHO SPORTOVNÍHO SKANDÁLU PRVNÍ REPUBLIKY

Nesmírně zajímavá kniha o neskutečném osudu, který měl naštěstí dobrý konec. Zdena Koubková, prvorepubliková rekordwoman, sbírala světové rekordy a medaile na někdejších nejprestižnějších závodech jako na běžícím páse. Holka z vesnice u Brna se podívala do světa a závodila s těmi nejlepšími, jenže něco v téhle větě je špatně: Zdenka Koubková byla totiž zároveň od narození i Zdeněk Koubek. V druhé polovině třicátých let už nedokázal pokračovat v životě jako žena, svěřil se do péče lékařů, kteří u sportovkyně shledali znaky hermafroditismu s převahou mužských rysů. Trvalo to sice dlouhé měsíce, ale ze Zdeňky se nakonec fyzicky i úředně stal Zdeněk. Kniha se však tomuto nejdramatičtějším období života v podstatě vyhýbá a odbude jej citacemi z lékařských zpráv. Pozornost upírá na dobu, kdy byl Zdeněk ještě Zdenkou, stručně se věnuje jeho dětství a obšírněji době jejího příchodu do Prahy a účasti na závodech. Tón vyprávění i zvolená ichforma usilují o navození historického dojmu a částečně se jim daří a částečně ne. Jen těžko uvěřit tomu, že by Zdena/Zdeněk až do dvaceti let nepochyboval o tom, že je mezi nohama stejný jako ostatní dívky - koneckonců měl pět starších sester. Těžko uvěřit, že by se u nich doma neřešilo, CO se jim to vlastně narodilo - a kdyby to nebylo zřejmé u miminka, u rostoucího dítěte už to přeci zřejmé být muselo.

Pochybnosti a vnitřní rozervanost, kterou zákonitě Zdenozdeněk musel prožívat, autor naprosto opomíjí - stejně jako stud a strach z odhalení. A přitom si sotva umíme představit, jak urputné boje se musely v jeho/jejím nitru odehrávat. Máme třicátá léta, nejen, že je trestná homosexualita, ženy nesmí bez povolení nosit ani kalhoty! 

Fascinující je i román Lídy Merlínové, ve kterém Zdenozdeněk ztvárnil hlavní úlohu, stejně jako autorka sama. Prostor, který autor věnoval citacím, je zcela logický (už méně pak ony pokusy o jakousi obsahovou analýzu) - škoda, že se o něm, o vztahu Lídy a Zdenozdeňka a o jeho obsahu nedozvíme víc i v samotném vyprávění.

Zcela chybí alespoň poznámka o tom, zda autor čerpal převážně ze své fantazie a dobového tisku a máme tudíž v ruce čirou fikci opentlenou fakty nebo měl k ruce osobní korespondenci, diář, deník nebo něco takového.

To, o čem kniha píše, je neuvěřitelné (už jen to, kolik žen ve vrcholové atletice té doby byly z pohledu biologie ve skutečnosti muži), způsob podání se však tak usilovně snaží nebulvarizovat, že v důsledku vyznívá poněkud bezpohlavně.

Navzdory všem výtkám je to ale kniha, kterou rozhodně stojí za to přečíst!

#36

Paolo Cognetti

NIKDY NEVYSTOUPAT NA VRCHOL

Krásná jednohubka z jedné cesty, kterou ale spolknete dřív, než si pořádně uvědomíte, jak chutná a další už bohužel není. Je nám líto.

Je to vyprávění o himálajském treku, o přátelství, o boji s vlastním těle a jeho slabostmi, o lidech (a zvířatech), které na takové cestě potkáte, trochu o tradicích, trochu o životě tam nahoře, tam daleko...

Óm mani padme húm

(Je mě trochu cynicky po přečtení doslovu napadlo, jestli útlá knížka nevznikla jen proto, že se autor rozhodl krapet vytěžit slávu, které se mu konečně dostalo, protože budovat z ničeho zero waste penzion uprostřed Alp je určitě dost drahá sranda...)

Co jsem četla a viděla a přišlo mi to zajímavý III

Každý, kdo to tu delší dobu sleduje ví, že jsou určitý závody a podniky, který mě fascinují víc než jiný. A že příčku nejvyšší drží ve svých zákeřných tlapách ikonický Barkley Marathons. O tom, kde se Barkley zúčastní, rozhoduje v drtivé většinu případů muž, který za celou ideou stojí - Gary "Lazarus Lake" Cantrall. Nenechte se zmást Lazových vidláckým zjevem, v mládí běhal jak drak a tomu, co dělá, rozumí brilantně. Zároveň postrádá jakýkoliv sentiment, který je v jeho případě, zdá se, nahrazen řádnou dávku cynismu a vybroušeného smyslu pro černý humor. 

Kromě Barkley organizuje Laz i akci nazvanou Big Backyard's Ultra (pojmenovanou podle jeho psa, Biga), která se do našeho širšího povědomí dostala letos na jaře, kdy se její koronavirové globální podoby zúčastnil Radek Brunner, aby celému světu ukázal, jak se na lopatu sedá. Lazův Big's Backyard se koná u Laze "doma". Princip je prostý - každou hodinu musíte oběhnout stanovený, zhruba sedmikilometrový okruh (za 24 hodin tak máte přesně 100 mil). Jakmile se dostanete do zázemí, zbytek času, který případně zbývá do celé hodiny, máte volno. Krátce před uplynutím hodinového limitu si musíte stoupnout do vyznačeného čtverce a v celou se vybíhá. Kdo není ve čtverci, končí.

Vyhrává ten, kdo vydrží běžet nejdýl.

Jak prosté a ve své prostotě nesmiřitelně brutální:

#31

Polona Glavanová

NOC V EVROPĚ

Prázdní lidé v plném vlaku. Všichni uvažují stejně (o ničem), všichni mluví stejně (o ničem), všichni jsou mladí, zdraví, perspektivní a všichni jedou jedním nočním vlakem z Paříže do Amasteru - tenhle prvek je tu nejspíš jen proto, aby mohla Polona říct, že nepíše jen povídky (spoiler i tohle jsou povídky - plus teda ten vlak, který postavy "spojuje"). Stejně dobře by mohli sedět ve stejné kavárně nebo u výběhu želv. Hm.

Buď lesk knihy ta těch necelých 20 let dost zmatněl nebo toho roku ve Slovinsku nikdo nic dobrého nenapsal... Tohle byl proste motoráček prodrncalo to kolem a ani vítr to pořádně nerozfoukalo.

#32

Hudá Barakát

NOČNÍ POŠTA

Noční pošta libanonské autorky Hudy Barakát získala vloni prestižní cenu IPAF, o níž se často hovoří jako o "arabském Bookeru". Noční poštu tvoří soubor dopisů, jejichž autoři jsou bez výjimky zoufalci, vyděděnci, vyhnanci, uprchlíci, které okolnosti dostaly na samé dno. V momentech, kdy mají pocit, že už nemohou dál, píší svým milencům, sourozencům, rodičům a prosí o pomoc nebo odpuštění. 

Vnitřní provázanost byla na mě tak vachrlatá, že kdyby nebyla žádná, nic by se nezměnilo a celé to bylo tak nepříjemné a depresivní, že mi i ten nevelký rozsah přišel úmorný. S Hudou jsem se minula už v jejím Kameni smíchu, na nějž jsem ovšem při čtení o pár let později radikálně změnila názor. Třeba mě to čeká i s touhle knížkou...

#33

Jonáš Zbořil

NOVÁ DIVOČINA

život je zatím milosrdný

má práci s uhlovodíky

někde jinde

všude na hřišti se po zápase

válí chemie

kudy život projde

tam nechá spoušť

dítě pláče ve vedlejším pokoji

život mu montuje zuby

ach bože život je tak blízko

a čenichá

(s. 23)

Zkraje jsem nevěděla, nebyla si jistá, nedokázala se naladit, sladit. První vlna mi utekla, druhá taky, ale na třetí jsem se začínala chytat a pak jsem se vezla s velkou radostí.

(A graficky je kniha jedna velká krása.)

dálnice

dálnice je páteř státu

posetá chmýřím hubených jedlí

a billboardů

oťukáváme se od humpolce

v káefcéčku devět křížů

už si říkáme křestním

není pravda že země je rozdělená

dálnice je nová koncertní síň

večerem duní basa kol

tenory sedanů

až bude nejhůř

sejdeme se tu

prosvítíme kosti lesa

cesta za brnem je dlouhé loučení

na mokrý asfalt padají konfety blinkrů

některá auta se objímají

(s. 52)

Co jsem četla a viděla a přišlo mi to zajímavý II

A u legendy ještě zůstaneme. Na úplně opačném konci, než kde běžela Courtney, je ocas startovního pole, lidi jako já nebo možná i vy, kteří se na velkých podnicích perou o cuty, kteří se snaží běhání skloubit s běžným provozem, s prací, rodinou, každodenními povinnostmi, a které prostě živé nedostanou. 

Ti pak na Western States 100 občas dobíhají během tzv. Golden Hour - zlaté hodiny, poslední hodiny před třicetihodinovým limitem.

A právě jim je věnovaný následující (krátký a krásný) dokument.

#28

Petr Borkovec

WERNISCH

Výrek

Dnes žádné plyšové teče,

krouhá to do tmy vším ostrým,

co se namane. Ráno mladý kos

zíval do světa a vypadal

jak tmavý kosatec než praskne.

A pozdě odpoledne, tak po páté,

přilétl na štít a opakoval to.

"Co nevidíš, na to nemyslíš,

a to, co vidíš - na to jako bys vzpomínal.

Já s tebou neumím žít."

(s. 75)

Některé více, jiné méně, některé hodně, jiné vůbec, někdy jen kousek, jindy všechno, tuhle jen slovo, onde celé řádky.

Ale pořád mnohem víc ano než ne.

#29

Michal Vrba

PRAK

Máme moc rádi kladné hrdiny, hrdiny s velkým H, kteří překonají slabost a pochybnosti (ty mít musí, jinak se s nimi nedokážeme ztotožnit) a nakonec nám ukážou, jak by se správný člověk měl v mezní situaci zachovat.

Jenže takhle to v životě moc často nechodí. Jistě, máme své hrdiny, kteří nám jdou svou odvahou příkladem, ale v porovnání s počtem bezejmenných duší, které světem prošly a zase z něj odešly, aniž by se na jeho běhu z pohledu Velkých Dějin zásadně podepsaly, jsou miliardy.

Prak je jedním z příběhů, který nám odmítá naservírovat hrdinu bílého či černého, sem tam s cákancem šedivé - ne, ústřední postava je velmi, velmi šedá. Ve své uvěřitelnosti a civilnosti jsou jeho osudy strhující a jeho jednání tak pochopitelné. Právě v oné obyčejnosti, v tom, jak - ano, tohle se skutečně mohlo stát a možná se to i dělo - tkví kouzlo Praku, které mě naprosto strhlo.

Viděli jste někdy kočku zahnanou do kouta? Ví, že nemá nejmenší šanci, možná i ví, jak proti mnohonásobně větší a silnějšímu nepříteli vypadá legračně a když si uvědomí, že nemůže utéct - že už skutečně nemá kam - přitiskne uši k hlavě, vycení zuby a začne syčet. Je to krátké a dramatické a často patetické gesto odvahy.

Marek L., náš hlavní hrdina, se podvolí nátlaku ze strany gestapa a začne přepisovat německé novinové články do češtiny. Pro okolí je kolaborant a srab, pro manželku je kolaborant a srab a sám pro sebe je kolaborant a srab. Po odchodu ženy a zpřetrhání vazeb na rodinu a kamarády, mu nezbývá nic, než výčitky. Jenže pak se Marek ocitne zahnaný v koutě své vlastní hlavy a prosmýknout se nemá kudy. Sklopí uši k hlavě, vycení zuby a zasyčí...

#30

Omar Chajjám

ROBÁIJJÁT

"Prý v ráji húrisky jsou, plné krás,

tam mléko, strdí, víno v každý čas -

tak proč bych nepil víno, nemiloval krásky,

když nakonec to stejné bude zas?!"

(s. 52)

Bravurně sestavený výbor z díla jednoho z největší velikánů, které kdy nosila zem, v úžasných překladech doplněný přepisem skvělé přednášky našeho předního odborníka Jana Rypky a studiemi Evy Štolbové, jež má na svědomí většinu ve výboru uvedených překladů (jaký génius a jaká zvůle minulého režimu!), a Jiřího Bečky, jenž navíc celý výbor k vydání připravil.  

"Do ouška kolo nebes zašeptá ti:

- Tajemství Osudu snad chtěl bys znáti?

Kdybych mělo moc nad svým vlastním kroužením,

samo sebe bych spasit chtělo od závrati!"

(s. 61)

Bez ohledu na to, zda právě pro vás bude Chajjám básníkem pesimismu nebo budete v jeho rozverných, kacířských verších nacházet optimistické tóny, tento výbor by vám rozhodně neměl ujít. Jsou verše plné tak velké životní moudrosti, že kdybychom si ze čtení odnesli byť jen zlomek, budeme poslední stránku otáčet o tolik bohatší.

"Jako nejlepší tvůj kamarád dám ti radu:

neboj se nebes, točících se bez řádu a ladu.

Usedni v koutku svého dvorku spokojenosti

a pozoruj ten svět a jeho maškarádu."

(s. 112)

 

Co jsem četla a viděla a přišlo mi to zajímavý I

Minulý týden jsem zjistila, že jsem na blogu neměla jedinou přečtenou knihu od... eee... dubna? Stejně jako nelze předpokládat, že bych jen tak v tichosti přestala běhat, je nesmyslný očekávat, že bych přestala číst. 

Pár dní po Kladně jsem si byla opatrně zaběhat a nohy a plíce byly sice utahaný, ale na to, jak pekelně mi v neděli po závodu bylo, všechno drží a funguje, jak má. Covidový čachry nás připravili nejen o vrcholně romantický výlet ve dvou do Lake Districtu, kde já se chystala zničit a T. relaxovat v pronajaté chaloupce pod jedním z fellů, ale i o rodinnou koupáckou dovolenou. Nakonec jsme měli to štěstí, že jsme se na deset dní vešli do našeho oblíbeného Haus Gassneru v Niedernsillu, kde se to dokonce na pár dní změnilo v takový decentní soustředěníčko a kde jsem potěšeně zkonstatovala, že holky už by toho ušly i vcelku dost a otevírají se nám tudíž další obzory.

V mezidobí jsem viděla pár velmi zajímavých a zábavných videí, krátkých filmů a seriálů, které s tím naším praštěným koníčkem tak či onak souvisí a které třeba někomu z vás utekly.

Plán na následující dny je prostý (schválně, jak dlouho mi to vydrží):

každý den se vám pokusím naservírovat pravidelnou dávku emocí v podobě jednoho videa a třech knih - nebo jenom knih, až dojdou videa.

Pohodlně se usaďte, začínáme!

Nelze začít nikým a ničím menším, než nádherným krátkým dokumentem Salomonu o mé milované Courtney Dauwalter a její loňské účasti na legendárním Western States 100. 

Ta holka je prostě úžasná a to, že otevřeně mluví i o odvrácených stranách závodů, o tom, že ne vždycky se to povede a to, že se to nepovede, je prostě součást ultra a není to konec světa, je parádní. 

#25

Philip Pullman

JANTAROVÉ KUKÁTKO

Poslední díly -logií to mají od samého začátku těžké. Musí - nebo se to od nich alespoň očekává - všechno (do)vysvětlit, neexistující uzlíky svázat, existující dotáhnout, vypořádat se s postavami a situacemi, do nichž je autoři stihli dostat a kde je naposledy zanechali.

A Jantarové kukátko to rozhodně nemělo lehké.

Protože to je v zásadě pohádkový příběh, nemůže chybět uvazování a utahování každé jedné nitky, takže se dočkáme závěrečné bitvy, velkých gest i velké lásky.  A protože to je všechno, jen ne pohádkový příběh, je tu snad každá podoba bolesti z loučení, je tu odvaha z přesvědčení, je tu statečnost pramenící z pevného charakteru, kterou bychom chtěli disponovat asi všichni. Pullmanovy Temné esence sází na dobro v nás, na to, že se nakonec všechno převrátí na světlou stranu Síly. Věří, že konec nepřijde a že když budeme chtít, budeme vždycky spolu, byť třeba ne tak, jak bychom si přáli ze všeho nejvíc. Je to oslava rozumu a zvídavého ducha. Je to kniha vybízející k vzájemnému chápání, k tomu, abychom k jiným světům přistupovali s otevřenou myslí a srdcem a žili, dokud můžeme. Je to útěšný příběh.

Pochovejme své deamony. Všichni je máme. A vyprávějme!

 

Kdo nenašel odpovědi, nečetl pozorně.

A kdo si nepřečte pozorně zadání, dostane za pět.

#26

Matěj Balga

SAUDADE: NA KOLE A KAJAKU KOLEM SVĚTA

Na začátek si uděláme malý pokus - jaké emoce ve vás vyvolává následující věta?

"No jo, jenomže v realitě ve svém srdci jdu místo romantickou japonskou zahradou s růžovýma sakurama jenom smutným osamělým korytem vyschlé řeky, kde už dokonce ani při oblevě mého zmrzlého srdce nepotečou žádné  potoky slz, nýbrž jenom hořké sliny mých nenarozených dětí, a cíl, který mě čeká, není hebký načechraný domácký pelíšek, ale oprýskaný turistický ukazatel nabízející volbu mezi dvěma studenýma polňačkama na kamenitém, větrném konci světa, z nichž jedna vede krajem s otrávenými jablky a ta druhá vyprahlou pustinou k příslibům, ke kterým nikdy nemusím stihnout dojít a které se dost možná nikdy nenaplní." (s. 379)

Jste inspirováni? Nadšeni? Uneseni hloubkou myšlenek a poetikou jazyka?

Pak můj komentář ignorujte, přimyslete si, kolik chcete hvězd a šup do krámu pro knížku!

Pokud jste se už jen z téhle věty otočili naruby, bacha na to, tohle možná nebude čtení pro vás.

Pro mě teda rozhodně nebylo.

Ano, autor zvládl objet celý svět na kole, stopem, autobusem, přeletět letadlem a čtyři měsíce (plus mínus autobus) se plavit po jihoamerické Napo a pak i po Amazonce. Zjevně o tom psal blog a pak mu v Albatrosu v rámci vlny rozpoutané Ládíkem Ziburou, na níž se svezl každý, kdo někam šel nebo jel, čím bizarnějším způsobem, tím lépe, ten blog vydali.

Kdo čeká nějaké poznatky z cesty, bude zklamán. Na ty pro velké myšlenky a pravdy nezbylo místo. Z bezmála čtyřsetstránkové knihy mě opravdu bavila jen pasáž z Aljašky a to ještě jen místo, kde se autor snažil přebrodit divokou řeku i s kolem. Tam bylo vidět, že potenciál tu je, leč se totálně utopil v neskutečném množství balastu a takového klišé, že jsem ke konci pojala podezření, že si z nás Balga dělá celou dobu ukrutnou prdel a skvěle se baví tím, jak rádobypoeticko hlubokomyslnou sračku vyplodil a jak na to bude balit holky.

Když bychom text osekali od toho neskutečného množství rozjímavých větiček, zbudou nám tři roky ve společnosti chudáka zlomého ukňouraného svedého opuštěného (pasáže, kdy s autorem pláčeme nad ztracenou láskou, nad zlomeným srdíčkem a nad tím, jak je svět chladné místo), který je téměř nonstop v lihu (kniha by se totiž mohla klidně jmenovat S alkoholikem na kole a kajaku kolem světa a komu vadilo, že Zibura leje v Arménii, Balgovi se vyhne obloukem)/ je sjetej/sjetej a v lihu a zároveň nesmírně poeticky ohne všechno, co se hejbe a ohnout se nechá, případně o ohejbání aspoň (poeticky!) sní. Do toho, asi aby vyvážil tu hlubokomyslnost, máme pravidelnou dávku defekace, její kvality a podoby a nadávání na zkaženost konzumního světa a jeho tupých a nudných obyvatel, loutek, které se nechávají manipulovat systémem.

Ehm.

Po prvních pár stránkách mě napadlo, že takhle by psal Jan Němec, kdyby neuměl psát.

O množství hrubek ani nemluvě (korektorka by měla vrátit honorář - slunce vychází s malým s, měsíc svítí s malým m a mně a mě nestřílíme od boku...)

Já zůstanu u Zibury, na tohle jsem buď moc stará a cynická nebo jsem holt ta loutka uvízlá v tenatech materialismu, co hloubku svobodného ducha českého wannabe Kerouaca prostě nedokáže ocenit.

#27

Helen Walshová

TAK UŽ SPI

Přestože o tom už pěkných pár minut uvažuju, nedokážu přijít na to, komu je tahle kniha určená.

Ženy, které si těhotenstvím, porodem, šestinedělím a následující nekonečnou řadou nedělí, jimž okolí už nepřisuzuje větší váhu a které s to větší vahou dopadají na matky samotné, neprošly, tohle nemají absolutně šanci pobrat (to není machrování, tak to prostě je). Ženy, které už tohle mají za sebou, vědí, že tohle je prostě celé tak přitažené za vlasy, že to snad autorka ani nemůže myslet vážně (osm dní po porodu zvažovat sex s cizím člověkem? Helen podle všeho dítě má, tak musí vědět už jen to, co a odkud odevšad z člověka v téhle fázi teče... a že poslední věc, na kterou byste měli byť jen pomyšlení, je sex).

Hlavní hrdince, třicetileté Rachel, se podařilo během jediného setkání s první láskou, s níž se neviděla 15 let, otěhotnět (vnímáte tu originalitu? Jo? Protože já mám na tenhle motiv už tak strašnou alergii, že ve mně vyvolává touhu knihám, v nichž ženy na jeden zásun těhotní jak na běžícím pásu, udělat něco moc moc ošklivého...). Je rozhodnutá onomu muži o dítěti neříct (základní premisa jinak podle všeho racionální, vzdělané, empatické ženy je, že by o ni a dítě stejně nestál a navíc se ucházel o skvělé pracovní místo a co kdyby ho dostal? To by se o něm přeci mohl postarat, teda pardon, jsem se spletla - to by mu to přeci mohla překazit! WTF??) a všechno zvládnout sama.

Dopadne to tak, jak očekáváte - nezvládne to vůbec. Má sice milujícího otce, milující nevlastní matku, milující, starostlivé přátele, ale k čertu s nima. Rachel radši půjdu s pětitýdenním miminem k cizí holce, kterou právě potkala a tam se vožere. Jako vážně. A rozhodně ne poprvé.

Rachel totiž utrpí trauma při přirozeném porodu (wtf2 - znám opravdu děsivé množství žen, kterým se na duši i těle velice, velice neblaze podepsal lékařsky vedený porod a následná "péče", neznám ani jednu, kterou by zdevastoval porod přirozený, vlastně jsem až doteď o něčem takovém neměla ani ponětí... Tohle fakt existuje?), jenž skončil příchodem zcela zdravého miminka na svět, aniž by na její tělesné schránce zanechalo nějaké zásadnější stopy.

Rachel se nicméně od tohohle okamžiku začne chovat jako totální magor. Tvrdí, že miminko vůbec nespí (podle všeho spí docela dost - nebo normálně, soudě dle osobních zkušeností), že má problémy s kojením a zároveň si odmítá nechat od kohokoliv pomoct, téměř od prvního týdne chlastá, nechává miminko samotné doma a běhá po venku, ztrácí kontakt s realitou a celkově se chová jako absolutně nezodpovědný jedinec, který by měl mít na starost maximálně dřevěnýho kačera a ne mimino.

Takže zpátky na začátek: Pro koho je tahle kniha vlastně určená? Totiž: netuším, jak by mi ve chvíli, kdy jsem se sama probděla se řvoucím dítětem až k halucinacím a opravdu nepěkným  myšlenkám, mohlo pomoct čtení o ženské, které vědomě ubližuje vlastnímu dítěti. To je totiž téma, na které jste ve chvíli, kdy máte sami mimino, nesmírně citliví (na tom se asi shodneme). Stejně tak nechápu, co by mi v době, kdy jsem děti neměla, mohla tahle kniha dát? Že je porod a mateřství absolutní peklo? Aha, tak to chceš!A co mi mohla dát teď? Eeeeee... býlý?

Takže tu pochválím překlad a velice, velice vtipnou a zdařilou obálku. A půjdem zase o dům dál.

Kladenská transcendence 2020

Vím naprosto přesně, kdy jsem se dozvěděla o existenci čtyřiadvacetihodinovky. Bylo to v roce 2013 krátce po startu Baroko maratonu. Vybíhali jsme s 12Honzou a Běžícím stínem na Kosťovu pomstu, neboli úvodní a závěrečný kilometrový kolečko kolem louky, u níž se startuje (a finišuje) a Stín vyprávěl, kterak nedávno zvítězil na 24hodinovce, neb jakožto čerstvý otec uvyklý spánkový deprivaci odolal lákání Hypnose a prostě jako jediný nešel spát. Vůbec jsem nechápala, o čem to sakra mluví. Jak nešel spát? Jak běhal celý den a celou noc? Jak dokola na kilometrovým okruhu? Co je TOHLE za blbost?

Dalších pět let jsem se zcela upřímně dušovala, že jsem pro každou špatnost, ale TAHLE blbost je prostě mimo i moje tabulky, a to jsou moje tabulky dost bizarní. Jenže pak přišlo jarní mistrovství v Temešváru, kde jsem sledovala online přenos a fandila naší výpravě a onen neustále se opakující pohyb na neustále stejným prostoru mi začal připadat vlastně docela magický. V létě jsem pak supportovala v Kladně mistra jedie a zbytek je už známá historie. 

Se čtyřiadvacetihodinovkou jsem to prostě měla jako s populárním hercem nebo zpěvákem, nad kterým ohrnujete nos a nechápete, co na něm všichni vidí? A pak jdete do kina nebo si pustíte písničku, a jste v tom až po uši. No, tak já v tom byla, řekněme, zhruba po pás a říkala si, že jednou bych si tohle chtěla taky zkusit. Zjistit, jaký to je, zjistit, kam až se dokážu dostat, co vydržím, jakou mind game mi zvládne kroužení na kilometrovým okruhu přichystat.

Že se z někdy stane teď, jsem si připustila až ve chvíli, kdy jsem sedala v Bad Blumau za volant. V tu chvíli bylo jasný, že to, co mi Petr před dvěma nebo třemi týdny napsal, se stalo. Bylo to něco v duchu: A když to v Bad Blumau zaběhnu tak, jak bych chtěl, půjdeš místo mě Kladno.

Tečka.

Ta tečka je tam důležitá.

Nebyl tam otazník - nebyla tam vlastně vůbec žádná otázka. Prostě tam půjdeš a zkusíš si, jaký to je - a uvidíme, co to s tebou udělá.

Na první pohled to vypadá jako vcelku neškodná záležitost. Jakmile odstartujete, v podstatě jste už vyhráli. Čas budete mít každopádně v cíli stejný jako vítěz a stačí kilometr a jste zapsaní ve výsledkový listině. Kolik za těch dvacet čtyři hodin zvládnete uběhnout, tolik uběhnete. Nikdo vás tam nebude držet do konce. Nebudete mít DNF, když odejdete dřív. Když se zastavíte a nebudete běhat, vaše volba. Když půjdete spát, půjdete. Když budete chodit, vaše věc. Vnímáte, jak veliký a ostrý háček v tom vězí? Jak těžký to ve svojí snadnosti je? 

Převýšení v podstatě nula, na Kladně pár ostrých, po několika hodinách hodně nepříjemných zatáček, ale skvělý zázemí, skvělý servis, nesmírně milí pořadatelé, hromada známých i kamarádů, parádní atmosféra. 

Jste neustále někomu na očích: Neustále vás někdo povzbuzuje, máte s sebou eventuálně svůj support, jehož jedinou náplní je vás den a noc oprašovat a plnit každé vaše přání. Jste venku a děláte, co vás baví.

A zároveň - jste neustále někomu na očích: Bolí vás to? Zapomeňte na to, že by vás nikdo neviděl, když máte slabou chvilku. Trpíte? Počítejte s diváky. Vždycky kolem vás někdo bude. Vždycky. Zvracíte? Motáte se? Nemůžete udělat už ani krok? Zapomeňte na kout, do kterýho byste si mohli zalízt. Jediný kout, který budete mít k dispozici, je uvnitř vlastní hlavy. A ani tam to nebude, minimálně chvílema, žádná Riviéra.

Kam až jste schopní zajít? Jak hluboko si dokážete hrábnout? Kolik toho vydrží vaše tělo? A kolik hlava?

S tou mojí si navíc už od čtvrtka nehezky pohrává vědomí, že jsem touhle dobou měla být v Lake Districtu. Měla jsem běžet to, co jsem si vysnila, to, co mě hnalo ven v zimě, když byla tma, co mě nutilo jít ještě o krok dál, ještě o dva. Měla jsem prožívat největší dobrodružství svýho života. Aspoň takový byl plán. Místo toho jsem se chystala poprat s absolutní antitezí ultratrailu. Ke všem otázkám se tak přidávala nevyhnutelně i ta pro mě nakonec vždycky, když dojde na lámání chleba (a ono na něj pokaždý dojde) nejzásadnější: Jak moc to chci?

V sobotu mě Petr vyzvedává před desátou. Jsem strašně nervózní. Strašně. Je větší teplo, než bych si přála ("A co čekáš, když jdeš na závod dvacátýho pátýho července?" pravil muž), od prosince je to první závod, navíc tam bude tolik známých tváří... 

Zázemí na Kladně vypadá přesně tak, jak si ho pamatuju. Dáváme si věci ke stanu, kde je usazený Radek Brunner a jeho support v podobě loňský mistryně a držitelky českýho rekordu na 24h Radky Churaňový (to je, mimochodem, jedno z kouzel ultra - v jakým jiným sportu se s vámi naprosto normálně baví ti nejlepší? A co baví? Podporují vás? Nevím, kolikrát se mě v následujících hodinách Radka ptala, jestli něco nechci, a nabízela mi různý věci, ale bylo to mockrát a bylo to od ní neskutečně milý). 

Dvacet minut před startem začíná představení účastníků. Hlavní organizátor postupně všechny vyvolá, přesuneme se z jednoho hloučku do druhýho a já zjišťuju, kolik lidí tu znám - je tu Honza, Veverka Pražský (který se vůbec nejmenuje Veverka, ať nejste zmatení jako moje maminka, která tuhle marně hledala jeho článek v Hrotu a furt tam nikde žádnýho Veverku neviděla), je tu Důša, který organizuje Okolo Vlasti a podzimní Strom ultra, jsou tu spartathlonisti - kluci, který tu váleli předloni, je tu Kosťa, který organizuje Baroko a je tu i Lenka Berrouche, který to běhá naprosto fenomenálně... V podstatě skoro každý, kdo u nás něco dlouhýho na silnici běhá, tu je - ať už jako účastník nebo v roli supportu. 

O komunitě a komunitním životě se teď hodně mluví - je to něco, co znovu objevujeme a zjišťujeme, že ono medvědí samotářství spoustě z nás vlastně vůbec nesvědčí. Pocit sounáležitosti se skupinou, která má cosi velkýho společnýho, je pro mě v tenhle moment nesmírně silný. 

V poledne se bez velkých cavyků připojujeme do proudu běžců na 48 hodin, kteří startovali už o den dřív. Plán je jasný - od začátku se budu snažit držet tepy pod 145, když vystoupají půjdu. A protože jsem rozhodnutá neudělat žádnou chybu, který se můžu vyvarovat, dělám ji rovnou a dělám ji pro sichr prvních pár hodin. Jenže se mi běží dobře a běží kolem všichni, přeci nebudu hned chodit? Je to těžký boj s egem a nějakou dobu prohrávám, ve chvíli, kdy mi konečně dojde, že tohle ale nemůžu vydržet, je dost možná už pozdě. 

Ve chvíli, kdy dostanu rozum, se nám režim ustálí do podoby, která je ve svojí pravidelnosti nesmírně uklidňující. Od stanu s občerstvením jdu, přebírám si od Petra to, co mi nachystal, zahýbám doleva na chodníček se zámkovou dlažbou, jím/piju a čekám, až mi spadnou tepy ke 120. V tu chvíli se obvykle dostávám zhruba do poloviny chodníčku a znovu se rozbíhám. Po zámkovce následuje asfalt a prudké esíčko - doleva a za chvilku doprava, to bolí už zkraje a je jasný, že čím později bude, tím to bude horší. A pak už jen asfalt parkem, na konci zatočit a zpátky ke startu. Tam zase prudká doleva a znovu přejít na chvíli do chůze. A znovu. A znovu. A znovu.

Na co jsi myslela? ptala se mě pak maminka. Na nic. Vážně. Čekala jsem hodiny přemítání o nesmrtelnosti chrousta, ale nemyslela jsem fakt na nic. Každou chvíli mě předbíhal někdo ze známých, většinou mi to nedalo a musela jsem na ně něco zavolat (v noci jsem je už trochu lekala, ale prostě mi to nedalo - tímto se omlouvám hlavně Lence, se kterou se osobně neznáme - ale běželas tak krásně, že to nešlo jinak, a ne, nejsem žádnej nebezpečnej stalker, neboj). Většinu času jsem myslela akorát na to, co bych snědla a vypila teď a že hurá, už jsem zase u tohohle koše, a teď u toho a tady to bude lehoulince z kopce a hele, už jsme v zázemí a teď to hezky sníst/vypít... 

Čas plynul, kilometry naskakovaly. Pak mě začla bolet pravá noha - v lékařským stanu mi holky se zlatýma ručičkama propíchly a zalepily ten den první a rozhodně ne poslední puchýř.

Přiblížil se večer. Těšila jsem se, až se setmí, po večerech se mi běhá dobře, mám ráda, jak v létě voní vzduch, když se den překlápí v noc, mám ráda ten pocit, kdy se začíná ochlazovat, a hlavně jsem věděla, že se pak nevyhnutelně převalí půlnoc a půjdeme do reálný druhý poloviny. 

Před půlnocí mám ale strašnou krizi. Chce se mi hrozně spát, prosím o pauzu, vymýšlím si tisíc a jeden důvod, proč musím zastavit. Nemohla bych si na chvíli sednout? Nemohla bych si na chvíli lehnout? Jenom na chviličku? Nakonec vymýšlím naprosto geniální řešení a dvě kola si vychutnávám jeho brilantnost. "Peťo, ty si tady stoupneš, jo, a nebudeš se vůbec hejbat a já si o tebe opřu hlavu a na minutu si zavřu oči. Jo? Na minutu, fakt slibuju, na minutu!!" Opírám se Petrovi o rameno a kdybych dokázala chvíli držet chlebárnu zavřenou, věřím, že bych fakt na minutu usnula. 

Po osmdesátým kilometru chytám druhý dech. Dalších zhruba deset je to čirá radost. A je to zároveň labutí píseň celýho dne. Krátce po stovce už to nejde. Bolí mě chodidla, bolí mě pravý koleno, jdu si nechat propíchnout a zalepit další puchýře, slečna mě masíruje, ve stanu zkysnu nakonec skoro hodinu. Klepu se jak Leonardo di Caprio na konci Titaniku. Když už konečně vstanu, vím, že dneska těch sto mil nepadne. 

Celý tělo od hlavy až k patě vyhlašuje stávku. Zvracím. Je mi sice o trochu líp, ale pokus to rozběhnout je naprosto marný. Mám před sebou perspektivu nějakých sedmi prochozených hodin s rozsekaným, podlamujícím se kolenem a morálkou pod psa. Sto čtyři nebo sto třicet čtyři, jaký je to v tom rozdíl? 

Po krátký poradě to balím. 

Tady už není co dál dokazovat. Ani sobě, ani nikomu jinýmu.

Loučíme se a mířím do Prahy. 

Celý dopoledne mi je hrozně zle. Tohle jsem ještě nikdy nezažila. Pak to postupně, podobně jako hodně těžká kocovina, odezní. Dneska jsem unavená, jasně, že jsem a jasně, že mě bolí nohy, ale koleno se zdá být vcelku v pořádku, stejně jako kotník. Rozum velí, že jsme udělali to nejlepší možný rozhodnutí, který mi umožní začít znovu brzy běhat.

Vím, kde jsem udělala chyby, kterých jsem se mohla a měla vyvarovat. Stejně tak vím, že bez Petra jako supportu bych se nedostala ani tam, kam jsem se dostala. Netuším, jak a jestli ti za to všechno dokážu někdy dostatečně poděkovat. Myslím, že ne. 

Vím i, co můžu zlepšit, až se (jestli se) zase ocitnu zpátky na straně toho, kdo míchá a podává - tenhle vhled z opačnýho břehu je absolutně nepřenositelný. 

Na racionální úrovni to bylo nějakých patnáct, šestnáct hodin strávených běháním - tak dlouho jsem v kuse vlastně ještě nikdy neběžela. V horách do kopců chodíte, pokud se do nich rovnou neplazíte. Terén je rozmanitý, vlní se, mění se jeho charakter. Navíc každá stovka dobrá, takže co.

Na iracionální to je o něčem jiným. Je to nesmírně intenzivní směs pocitů, zjištění, uvědomění si. 

Čtyřiadvacetihodinovka je... nelítostná. Krutá. Nemilosrdná. Nezná smilování a neodpouští. 

Je to úplně jiná disciplína, než cokoliv, co jsem doteď zažila.

Je to esence vytrvalostního běhu. Je to jeho samotný jádro. Je to běh osekaný o naprosto všechno. O krásu okolí, o endorfiny z rychlosti, o nesmírně motivující motor vidiny konkrétního cíle za konkrétní vzdálenost. Je to běh sám. Nic víc, nic míň. 

A když zjistíte, že tohle vám stačí, že víc nepotřebujete, máte najednou před sebou onu živnou půdu, ze který pak můžou vzejít ty stovky a tisíce kilometrů v tréninku. Ze který může vzejít jistota, že navzdory všemu jste tohle určitě nedělali naposledy. 

Vždycky se totiž můžete dostat o kus dál.

24h Bad Blumau 2020 aneb Luigi fandit jedině ferrari

Před dvěma lety jsem se jakožto správný padavan bez většího rozmýšlení zhostila role svačinářky a vodonoše na mistrovství republiky v běhu na 24 hodin na Kladně a s radostí a písní na rtech tam oprašovala mistra jedie. 

Nebylo to v zásadě nic těžkého, občas člověk podal tohle pití, občas jiné, na konci ho kluci, když omdlel, propleskli, odnesli na stupně vítězů, shrábli jsme mistrovský titul a jeli domů. Prostě mejdan jako každej druhej.

Za poslední roky se toho hodně změnilo. Teda, záleží (jako vždy) na úhlu pohledu. Čtyřiadvacetihodinovka je pořád dost bizarní disciplína a když se o ní zmíníte před běžnými lidmi, vyvolává různé reakce - od (nejobvyklejších) žádných přes "Proč tohle někdo dělá?" po "No já tohle chápu, taky dělám hromadu kravin, třeba jezdím kroužkovat labutě!" (pravil náš lukostřelecký instruktor na pondělní hodině, kdy jsem se svůj mizerný výkon chabě pokoušela svést na spánkovou deprivaci).

Na běžeckém poli se nicméně podstatně změnil Petrův přístup a výkon. Po sanremovském peaku následovalo spartathlonské dno - a tam, kde by se na celý tenhle cirkus snad každý vykašlal, se on rozhodl, že ode dna se nejlíp odráží a vzal to zu grunt. 

Sledovat jarní přípravu, kdy tam šlehal jeden mordor za druhým, běhal šedesát kilometrů na Letné v tempu 4:45, aby za dva týdny dal padesátku ve Stromovce ještě rychleji, bylo děsivý a fascinující zároveň. Zatímco se běžný svět zaobíral koronavirem a tím, jestli je nebo není nutný nosit roušky a když už sakra půjdou ty děti školy, Petr řešil, kde prodat formu. Jarní 24hodinovka v Basileji samozřejmě (spolu s hromadou plánů nás všech) padla a jak nás roušky štvaly čím dál víc a děti (alespoň některé) se vrátily do vzdělávacích institucí, začalo být nad slunce jasnější, že první letošní výlet za hranice bude směřovat do štýrského lázeňského městečka (spíš vesnice) Bad Blumau. Tam žijí nejspíš samí optimisté, kteří mají pro strach uděláno, a tak ohlášený závod nejen nezrušili, ale dokonce ho uskutečnili.

It's the final countdown

V pátek před závodem jsem na dopoledne odložila harpyje u Válků výměnou za Petra a jeho dva černé kufry plné závodní radosti a mohli jsme vyrazit. Množství propriet se zvýšilo stejnou měrou jako množství informací, se kterými jsem měla pracovat. Dostala jsem tabulky a opakovaný brífink, jak se co nabíjí, jak se co míchá a co se ode mě vlastně (ne)chce.

Jen co jsme se po pár světelných letech proplazili po D1 a za Ulanbátarem zahnuli na dálnici na Vídeň, ocitli jsme se konečně na dohled státní hranici. 

hlavní tah Brno - Vídeň

Do Bad Blumau jsme dorazili pozdě odpoledne. Sluníčko to solidně pralo, zázemí vypadalo vcelku sympaticky. Petr se upsal vlastní krví, že když tam umře, je to jen a jen jeho blbost a mohli jsme vyrazit okouknout trať. No, že by to bylo úplně runner friendly, to se teda říct nedalo. Chvíli jsme zkoumali, jestli se nám ta nakloněná rovina jen zdá nebo nezdá, zvažovali, kolik stínu tam asi přes den bude (žádný) a jak velký masakr bude představovat seběh po pěšince a následný dřevěný oblouček mostku s prudkou zatáčkou vpravo (velký). Očíhli jsme možná místa pro můj roh hojnosti (100% dokonalé) a pak už nebyl důvod tam dál okounět.

ééééé, Olda jak dál?

Po večeři, propočtu sacharidů v supplementech a stotřicátýosmý kontrole kufrů a tabulek už nezbývalo, než to pro pátek zabalit a poslat se do říše snů. 

Zítra to vypukne.

Guajira Guantanamera

Už po příjezdu do Bad Blumau je jasný, že dneska nikomu kosa nebude (pokud si neužene hodně libový úpal). Vybalujeme věci, chystám si, co budu potřebovat. Kolem krouží účastníci maratonu - to bylo trochu zvláštní. Na Kladně se kromě 24h běhala i 48h, tady v sobotu i v neděli ráno startoval maraton, běžela se i štafeta na 24 hodin, průběžně se tam objevovali lidi s čísly, která jsem nezvládla zařadit nikam a v deset v noci vybíhali dvanáctihodinovkáři (ježiš, to je slovo). Na úzké cestičce se tudíž neustále někdo motal - s pokročilou dobou čím dál víc. 

Pohoda vánoční - takhle se tam celou dobu tvářil, že děsně běhá a pak si prostě došel pro cenu

Kolem mě jsou další stany, stolky a obytňáky jiných podpůrných skupinek. Už teď se potím a to stojím ve stínu - jsem vděčná, že v tomhle nemusím nikam běžet, protože to bych daleko nedoběhla.

Dost bylo ale keců, je čas makat. 

Jdeme na start, kdosi odpočítává, zazní výstřel a všech 87 zúčastněných se dává do pohybu, aby se - pokud všechno půjde podle jejich plánu - dalších 24 hodin nezastavili.

Vracím se ke stolku, my watch just started.

První hodiny ubíhají rychle a zároveň velice klidně. Míchám pití, zapisuju tabulku, chodím sbírat vypitý a zahozený flašky. Kousek ode mě má svou deku a stan malý Ital se dvěma kluky, kteří podporují běžící Ukrajinku - po nějaký době vytahuje Talián kytaru a spouští Guantanameru. Vydrží mu to docela dlouho. Pro velký úspěch přidává ještě Feliz Navidad. Chvíli si čtu, chvíli pozoruju lidi kolem sebe.

Plešatý chlapík po mé pravici supportuje Rumuny. Nebo jsem si to aspoň zkraje myslela, ale zjevně dělal podporu hlavně Rumunce a nadšení z něj úplně tryskalo. Nadšenější už byla jen partnerka jednoho z běžců usazená přímo proti mně. Celou dobu čuměla do mobilu. Občas vstala a muži něco podala, ale většinu času se tvářila, že tam není. Párkrát odešla do krámu, o půlnoci si zalezla do stanu a já pak se směsí pobavení a soucitu pozorovala chlapíka, jak tam krouží zmatenej jak Goro před Tokiem a snaží se namíchat si pití. Ráno pak paní vstala, sbalila komplet výbavu, týpkovi tam nechala jen rozkládací židli (známý hospodský efekt "na ježka" už tři hodiny před zavíračkou) a když pak zvracel, nezúčastněně ho poplácávala v duchu Sheldona Coopera po zádech. 

Postarší dvojice s obytňákem pomáhá stejně starému kamarádovi, paní háčkuje, pán celou dobu sleduje výsledky na tabletu. V noci naštěstí svítí, takže i něco vidím.

Hodiny plynou, míchám, Petr běží. Kolem druhé poprvé zmiňuje, že ho začínají brát křeče. Vedro je k zalknutí, já jsem propocená a to popobíhám jen kousky s pitím. Snažím se znít pozitivně: vydrž, ve tři kulminuje teplota, pak se ochladí, je vedro, to bude dobrý. Už jen dvě hodiny! - Už jen dvě hodiny budu pak slibovat až do osmi, kdy se konečně opravdu začne lehce ochlazovat. 

Under pressure

Psát o někom jiným je vždycky trochu vošajstlich, obzvlášť když je jasný, že ten jiný není žádná fiktivní osoba. Těžko se hledá hranice, co ještě napsat a co už nechat na tom druhým. 

Křečový intermezzo nicméně znamenalo přeřazení na jinou rychlost - je tu problém a ten problém je potřeba vyřešit. Teď. Hned. 

Sypu do Petra solný tablety, leju do něj magnesium. Píšu Radkovi Brunnerovi, který mi vzápětí volá a radí, co ještě zkusit a co by mohlo zabrat. Dávám prášky podle rady, mraveneček křečuje dál, ale nezastavuje, popobíhá, chodí, poctivě polyká všechno, co mu dávám do ruky.

Tlačím očima hodiny dopředu. Je jasný, že dokud to vedro nepoleví, líp nebude. Držím si palce, hlavně aby nebylo hůř. Čas je naštěstí stejně neúprosný jako milosrdný a večer nakonec přijde. Stíny se protáhnou, sluníčko zaleze za kopec a najednou to zase jde. Najednou to zase běží.

Víte, jak to vypadá, když se z popela rodí fénix? Já už jo.

Noční běs

Padá soumrak. Křeče odeznívají, kombinace všeho možnýho i nemožnýho zjevně spolu s klesající teplotou zabrala. Do noci Petr vbíhá na prvním místě, kousek za ním je druhý Rumun a třetí Rakušák, kteří mu rozhodně nehodlají dát onen měkký cenný kov zadarmo. 

Na Kladně se noc vlekla, tady hodiny letí jako blázen. 

S každou další získává Petr náskok na původní plán - 240 kilometrů - sto metrů, dvě stě, čtyři sta. Zabíhá si osobák na sto mil.

Do konce zbývá strašně moc času. Do konce zbývá šíleně málo času.

Propočítávám jídlo, propočítávám pití, propočítávám tempa a časy, noc se mi slejvá - slibuju, že bude brzy světlo, chodím pro kafe a polívku. Sleduju, jak si vedou konkurenti. 

Na rozdíl od Kladna Petr vůbec nechodí. Běží furt furt furt furt pryč. Nezastavuje, snad na pár kroků, když je potřeba něco v rychlosti přendat, domluvit, ale i tak většinou popobíhám vedle, aby neztrácel cenný vteřiny, cenný metry. 

Pak se do tábořiště vplíží úsvit. 

Velice rychle se začne znovu oteplovat. Je jasný, že nejen soupeři, ale ani závod samotný to dneska nikomu neulehčí.

Time to do or die

Poslední dvě hodiny jsou nejhorší. Teda pro mě rozhodně. Mám strašný strach, že něco podělám, že blbě odhadnu, co Petr ještě snese, že začne blít, že mu dojde, že mu tam pošlu něco, co udělá paseku.

Opatrně se ptám: Chtělo by to v příštím kole gel, dáš ho ještě? - Jasně! // Zkusíme v příštím kole trochu piva? // Na, vypij ještě to magnesium, sichr je sichr. // Čepici, brýle, tyhle ne, ty se potí, vodu? Tak poslední maurten // Ještě by bylo dobrý, kdybys dopil ten sponser... aspoň trošku. // Poslední dnešní agave, zvládneš ho? - Jasně!

Poslední agave, poslední zápisek do tabulky, poslední hodina.

Viděla jsem v životě už hodně lidí rvát se za něco, co pro ně bylo důležitý. To, jak se rval v neděli ráno Petr, to jsem ještě neviděla.

A pak se všechna ta dřina posledních měsíců, všechny hodiny věnovaný přípravě, všechno úsilí, všechno přemáhání, všechny ty okamžiky, kdy se člověku strašně nechce a stejně jde, kdy vás všechno bolí a stejně to odběháte, protnuly. A na tabuli naskočilo 240 kilometrů. Za necelých 24 hodin.

Siréna přesně v deset zastavuje Petra po 241,99 kilometrech.

Je to tam. 

Je to tam se vší parádou.

Když světla zhasnou a hlediště se vyprázdní...

Vlna se láme, padá a na břeh dorazí už jen pěna. Najednou je ticho. Chodíme ve stínu, držím si palce, aby Petr neomdlel, protože ač jsem si od Veverky Pražského vyžádala whatsappový hopskurs oživování zemdlelých, nerada bych jej použila.

Chvíli to sice vypadá bledě, ale nakonec se podaří situaci utřepat. Petr leží na karimatce, nohy nahoře a snaží se rozdejchat všechnu tu nekonečnou tíhu okamžiku. Pět metrů od něj leží v křesílku zhroucená vítězka - a s nohama nahoře na pytli s odpadky se snaží o to samý.

Pobíhám tam jak kuře bez hlavy a snažím se všechno nějak sbalit. A vstřebat. Ne že by to šlo.

V poledne je v prostoru cíle vyhlášení vítězů.

Dorážíme chvíli před a nacházíme vítěznou Rumunku zhroucenou na lehátku. Vítězové mají držet při sobě, a tak se Petr hroutí na zem vedle ní. 

hlavu nemá, protože by se mi tam oba prostě nevešli

Je to prostě krásný, zdraví prospěšný koníček, který děláme pro radost - to říkám pořád. Jo a taky pro fotky na instagram a facebook, to dá rozum!

Ceremoniál je bizarní a naštěstí rychlý. Petr dostává kus šutru a šampaňský, jdu se umejt a vyrážíme na šestihodinovou cestu domů. Původní plán, že si předtím chvíli dáchnu, zamítám - dokud mám v sobě dost adrenalinu, jedeme.

Už jsem zjistila, že nejsurreálnější je na podobných podnicích návrat do reality. Pro svět tam venku, mimo naši bublinu, jsme prostě banda magorů, co by mohla stejně dobře kroužkovat labutě.

Supportovat na čtyřiadvacetihodinovce, a ještě navíc šampiona, je nesmírně zábavný. A náročný. A napínavý. A když to klapne, je z toho neskutečně silný zážitek.

Je načase, aby si to Petr taky zkusil. 

A radši dřív než později. 

Tak se uvidíme na Kladně. Držte mi palce, protože tahle labuť bude drsná.

Žiješ ještě vůbec?

No jo, jasně, že žiju.

A běháš ještě vůbec?

No to je ale blbá otázka. Vzhledem k tomu, že je splněná základní premisa (žiju), tak je snad jasné, že i běhám - maratonec Olda přeci běhá pořád! 

No dobře. Tak pořád ne.

Neběhá třeba tehdy, když si vyběhá znovu ten samý problém, co měl před necelým rokem a místo, aby ho řešil v zárodku, s ním jako to pako běhá dál a dál a dál, až pak už vlastně ani moc neběhá, ale spíš jen pajdá, aby to nakonec musel vzdát a kapitulovat.

Po vítězném únoru, přišel hořký březen.

V dubnu jsem šlapala a doufala, že to bude stačit. 

Samozřejmě to nestačilo.

Pak přišel konečně Ten Týden a s ním prvních čtyřicet, pak šedesát, pak osmdesát... 

Účes i noha držely a tak jsem se mohla pomalu (a snad jistě) začít zase rozbíhat. 

Postupně jsme si mohli konečně přestat hrát na bandity...

...a jen co znovu otevřely obchoďáky, vyprázdnily se nejen polabské stezky, ale i pražské lesy.

Mě ovšem z lesů, luk a strání cesta má zavedla na místo, na které bych ještě před pár lety přísahala, že nikdy nevlezu, děkuju pěkně, gymnaziální tělocvik stačil.

A tam, v kouzelné zahradě uprostřed jednoho velkého sídliště, jejíž bránu otevírá každý den v osm ráno místní správce, se ocitnete v naprosto jiném světě. Na místě, které může pro mnohé (právem) představovat nejdokonalejší symbol úmorné dřiny, jsem si uvědomila, že jsem už strašně dlouho běhala ze setrvačnosti. 

Kolem až dusivě voněly keře, uprostřed kopali kluci fotbal a ve mně se na dráze probudilo dítě, který tak rádo běhalo - a běhalo rychle. A uvědomila jsem si, že tahle radost mi scházela už hodně dlouho. Ne že by mě běhání nebavilo, spíš se z něj tím věčným opakováním stejných tras něco vytratilo.

A tak teď chodím aspoň dvakrát týdně do kouzelné zahrady schovaný mezi paneláky a snažím se donutit tělo, aby si nejen vzpomnělo na to, že ho běhat rychle bavívalo, ale aby to zase znovu dokázalo. Ne že by mi to dvakrát šlo, ale tak snad není všem dnům konec.

Jo a taky jsem si potvrdila, že jsem skutečně s definitivní platností úchyl: objevila jsem dokonalou eau de běžec - vůně rozpáleného tartanu. Ach!

#26

Philip Pullman

JANTAROVÉ KUKÁTKO

Poslední díly -logií to mají od samého začátku těžké. Musí - nebo se to od nich alespoň očekává - všechno (do)vysvětlit, neexistující uzlíky svázat, existující dotáhnout, vypořádat se s postavami a situacemi, do nichž je autoři stihli dostat a kde je naposledy zanechali.

A Jantarové kukátko to rozhodně nemělo lehké.

Protože to je v zásadě pohádkový příběh, nemůže chybět uvazování a utahování každé jedné nitky, takže se dočkáme závěrečné bitvy, velkých gest i velké lásky.  A protože to je všechno, jen ne pohádkový příběh, je tu snad každá podoba bolesti z loučení, je tu odvaha z přesvědčení, je tu statečnost pramenící z pevného charakteru, kterou bychom chtěli disponovat asi všichni. Pullmanovy Temné esence sází na dobro v nás, na to, že se nakonec všechno převrátí na světlou stranu Síly. Věří, že konec nepřijde a že když budeme chtít, budeme vždycky spolu, byť třeba ne tak, jak bychom si přáli ze všeho nejvíc. Je to oslava rozumu a zvídavého ducha. Je to kniha vybízející k vzájemnému chápání, k tomu, abychom k jiným světům přistupovali s otevřenou myslí a srdcem a žili, dokud můžeme. Je to útěšný příběh.

Pochovejme své deamony. Všichni je máme. A vyprávějme!

 

Kdo nenašel odpovědi, nečetl pozorně.

A kdo si nepřečte pozorně zadání, dostane za pět.

#27

Matěj Balga

SAUDADE: NA KOLE A V KAJAKU KOLEM SVĚTA

Na začátek si uděláme malý pokus - jaké emoce ve vás vyvolává následující věta?

"No jo, jenomže v realitě ve svém srdci jdu místo romantickou japonskou zahradou s růžovýma sakurama jenom smutným osamělým korytem vyschlé řeky, kde už dokonce ani při oblevě mého zmrzlého srdce nepotečou žádné  potoky slz, nýbrž jenom hořké sliny mých nenarozených dětí, a cíl, který mě čeká, není hebký načechraný domácký pelíšek, ale oprýskaný turistický ukazatel nabízející volbu mezi dvěma studenýma polňačkama na kamenitém, větrném konci světa, z nichž jedna vede krajem s otrávenými jablky a ta druhá vyprahlou pustinou k příslibům, ke kterým nikdy nemusím stihnout dojít a které se dost možná nikdy nenaplní." (s. 379)

Jste inspirování? Nadšeni? Uneseni hloubkou myšlenek a poetikou jazyka?

Pak můj komentář ignorujte, přimyslete si, kolik chcete hvězd a šup do krámu pro knížku!

Pokud jste se už jen z téhle věty otočili naruby, bacha na to, tohle možná nebude čtení pro vás.

Pro mě teda rozhodně nebylo.

Ano, autor zvládl objet celý svět na kole, stopem, autobusem, přeletět letadlem a čtyři měsíce (plus mínus autobus) se plavit po jihoamerické Napo a pak i po Amazonce. Zjevně o tom psal blog a pak mu v Albatrosu v rámci vlny rozpoutané Ládíkem Ziburou, na níž se svezl každý, kdo někam šel nebo jel, čím bizarnějším způsobem, tím lépe, ten blog vydali.

Kdo čeká nějaké poznatky z cesty, bude zklamán. Na ty pro velké myšlenky a pravdy nezbylo místo. Z bezmála čtyřsetstránkové knihy mě opravdu bavila jen pasáž z Aljašky a to ještě jen místo, kde se autor snažil přebrodit divokou řeku i s kolem. Tam bylo vidět, že potenciál tu je, leč se totálně utopil v neskutečném množství balastu a takového klišé, že jsem ke konci pojala podezření, že si z nás Balga dělá celou dobu ukrutnou prdel a skvěle se baví tím, jak rádobypoeticko hlubokomyslnou sračku vyplodil a jak na to bude balit holky.

Když bychom text osekali od toho neskutečného množství rozjímavých větiček, zbudou nám tři roky ve společnosti chudáka zlomeného ukňouraného svedeného opuštěného (pasáže, kdy s autorem pláčeme nad ztracenou láskou, nad zlomeným srdíčkem a nad tím, jak je svět chladné místo), který je téměř nonstop v lihu (kniha by se totiž mohla klidně jmenovat S alkoholikem na kole a kajaku kolem světa a komu vadilo, že Zibura leje v Arménii, Balgovi se vyhne obloukem)/ je sjetej/sjetej a v lihu a zároveň nesmírně poeticky ohne všechno, co se hejbe a ohnout se nechá, případně o ohejbání aspoň (poeticky!) sní. Do toho, asi aby vyvážil tu hlubokomyslnost, máme pravidelnou dávku defekace, její kvality a podoby a nadávání na zkaženost konzumního světa a jeho tupých a nudných obyvatel, loutek, které se nechávají manipulovat systémem.

Ehm.

Po prvních pár stránkách mě napadlo, že takhle by psal Jan Němec, kdyby neuměl psát.

O množství hrubek ani nemluvě (korektorka by měla vrátit honorář - slunce vychází s malým s, měsíc svítí s malým m a mně a mě nestřílíme od boku...)

Já zůstanu u Zibury, na tohle jsem buď moc stará a cynická nebo jsem holt ta loutka uvízlá v tenatech materialismu, co hloubku svobodného ducha českého wannabe Kerouaca prostě nedokáže ocenit.

#28

Petr Borkovec

WERNISCH

Výrek

Dnes žádné plyšové teče,

krouhá to do tmy vším ostrým,

co se namane. Ráno mladý kos

zíval do světa a vypadal

jak tmavý kosatec než praskne.

A pozdě odpoledne, tak po páté,

přilétl na štít a opakoval to.

"Co nevidíš, na to nemyslíš,

a to, co vidíš - na to jako bys vzpomínal.

Já s tebou neumím žít."

(s. 75)

Některé více, jiné méně, některé hodně, jiné vůbec, někdy jen kousek, jindy všechno, tuhle jen slovo, onde celé řádky.

Ale pořád mnohem víc ano než ne.

#29

Helen Walshová

    TAK UŽ SPI

Přestože o tom už pěkných pár minut uvažuju, nedokážu přijít na to, komu je tahle kniha určená.

Ženy, které si těhotenstvím, porodem, šestinedělím a následující nekonečnou řadou nedělí, jimž okolí už nepřisuzuje větší váhu a které s to větší vahou dopadají na matky samotné, neprošly, tohle nemají absolutně šanci pobrat (to není machrování, tak to prostě je). Ženy, které už tohle mají za sebou, vědí, že tohle je prostě celé tak přitažené za vlasy, že to snad autorka ani nemůže myslet vážně (osm dní po porodu zvažovat sex s cizím člověkem? Helen podle všeho dítě má, tak musí vědět už jen to, co a odkud odevšad z člověka v téhle fázi teče... a že poslední věc, na kterou byste měli byť jen pomyšlení, je sex).

Hlavní hrdince, třicetileté Rachel, se podařilo během jediného setkání s první láskou, s níž se neviděla 15 let, otěhotnět (vnímáte tu originalitu? Jo? Protože já mám na tenhle motiv už tak strašnou alergii, že ve mně vyvolává touhu knihám, v nichž ženy na jeden zásun těhotní jak na běžícím pásu, udělat něco moc moc ošklivého...). Je rozhodnutá onomu muži o dítěti neříct (základní premisa jinak podle všeho racionální, vzdělané, empatické ženy je, že by o ni a dítě stejně nestál a navíc se ucházel o skvělé pracovní místo a co kdyby ho dostal? To by se o něm přeci mohl postarat, teda pardon, jsem se spletla - to by mu to přeci mohla překazit! WTF??) a všechno zvládnout sama.

Dopadne to tak, jak očekáváte - nezvládne to vůbec. Má sice milujícího otce, milující nevlastní matku, milující, starostlivé přátele, ale k čertu s nima. Rachel radši půjdu s pětitýdenním miminem k cizí holce, kterou právě potkala a tam se vožere. Jako vážně. A rozhodně ne poprvé.

Rachel totiž utrpí trauma při přirozeném porodu (wtf2 - znám opravdu děsivé množství žen, kterým se na duši i těle velice, velice neblaze podepsal lékařsky vedený porod a následná "péče", neznám ani jednu, kterou by zdevastoval porod přirozený, vlastně jsem až doteď o něčem takovém neměla ani ponětí... Tohle fakt existuje?), jenž skončil příchodem zcela zdravého miminka na svět, aniž by na její tělesné schránce zanechalo nějaké zásadnější stopy.

Rachel se nicméně od tohohle okamžiku začne chovat jako totální magor. Tvrdí, že miminko vůbec nespí (podle všeho spí docela dost - nebo normálně, soudě dle osobních zkušeností), že má problémy s kojením a zároveň si odmítá nechat od kohokoliv pomoct, téměř od prvního týdne chlastá, nechává miminko samotné doma a běhá po venku, ztrácí kontakt s realitou a celkově se chová jako absolutně nezodpovědný jedinec, který by měl mít na starost maximálně dřevěnýho kačera a ne mimino.

Takže zpátky na začátek: Pro koho je tahle kniha vlastně určená? Totiž: netuším, jak by mi ve chvíli, kdy jsem se sama probděla se řvoucím dítětem až k halucinacím a opravdu nepěkným  myšlenkám, mohlo pomoct čtení o ženské, které vědomě ubližuje vlastnímu dítěti. To je totiž téma, na které jste ve chvíli, kdy máte sami mimino, nesmírně citliví (na tom se asi shodneme). Stejně tak nechápu, co by mi v době, kdy jsem děti neměla, mohla tahle kniha dát? Že je porod a mateřství absolutní peklo? Aha, tak to chceš!A co mi mohla dát teď? Eeeeee... býlý?

Takže tu pochválím překlad a velice, velice vtipnou a zdařilou obálku. A půjdem zase o dům dál.

#30

Omar Chajjám

ROBÁ'IJJÁT

"Prý v ráji húrisky jsou, plné krás,

tam mléko, strdí, víno v každý čas -

tak proč bych nepil víno, nemiloval krásky,

když nakonec to stejné bude zas?!"

(s. 52)

Bravurně sestavený výbor z díla jednoho z největší velikánů, které kdy nosila zem, v úžasných překladech doplněný přepisem skvělé přednášky našeho předního odborníka Jana Rypky a studiemi Evy Štolbové, jež má na svědomí většinu ve výboru uvedených překladů (jaký génius a jaká zvůle minulého režimu!), a Jiřího Bečky, jenž navíc celý výbor k vydání připravil.  

"Do ouška kolo nebes zašeptá ti:

- Tajemství Osudu snad chtěl bys znáti?

Kdybych mělo moc nad svým vlastním kroužením,

samo sebe bych spasit chtělo od závrati!"

(s. 61)

Bez ohledu na to, zda právě pro vás bude Chajjám básníkem pesimismu nebo budete v jeho rozverných, kacířských verších nacházet optimistické tóny, tento výbor by vám rozhodně neměl ujít. Jsou verše plné tak velké životní moudrosti, že kdybychom si ze čtení odnesli byť jen zlomek, budeme poslední stránku otáčet o tolik bohatší.

"Jako nejlepší tvůj kamarád dám ti radu:

neboj se nebes, točících se bez řádu a ladu.

Usedni v koutku svého dvorku spokojenosti

a pozoruj ten svět a jeho maškarádu."

(s. 112)