„Je to jenom závod. O nic přeci
nejde. Zkusíš to jindy!“ Utírám si slzy. Na zlomek vteřiny zvažuju, že těm
hodným lidem, co se mě pokoušejí utěšit, vysvětlím, že ne, není to jenom závod,
ale pak jen přikývnu. „Já vím.“ Polknu knedlík v krku. Jak bych jen mohla
vysvětlit něco, co se tak úplně vysvětlit nedá? Jak jenom popsat, že tenhle den
byl posledních devět měsíců mým světlem v temnotách? Mým majákem, bičem,
zlým policajtem s tou nejvlídnější tváří? A nebýt přitom za úplnýho
blázna? A tak se nechám odvést k minibusu a odvézt zpátky do Conistonu.
Maják zhasnul. Loď skončila na
skaliskách. A já promáčená na břehu. Věděla jsem, že se chystám vyplout na
otevřený moře v pramici, která by sotva zvládla překonat Vltavu. Věděla
jsem, že to bude boj a že to bude bolet. „Víš přece, že kdyby se to povedlo,
byl by to hotovej zázrak, že jo?“ řekl mi T. den poté. Vím.
Intro
„I don't wanna go / but baby, we
both know / this is not our time / it's time to say goodbye / until we meet
again / 'cause this is not the end / it will come a day / when we will find our
way…“ zpívala jsem si od eurovize s Loreen, a i když to tak ona
stoprocentně nemyslela, pro mě to bylo osobní vyznání téhle akci. Vrátím se,
slibovala jsem si. Vrátím se a stanu se lakelandskou legendou.
Seathwaith – Boot – Wasdale
Head, zaklínala jsem se noc před operací a polykala slzy. Buttermere –
Braithwaite – Blencathra, zaklínala jsem se v následujících dnech a
týdnech, kdy jsem pochopila, co myslel doktor, když říkal, že „to bude hodně
bolet“. Pochopila jsem taky, jak děsivý je, když najednou nezvládáte něco tak
samozřejmýho, jako je chůze. Jak hrozný je to pocit, když nevíte, jestli to
ještě někdy půjde, jestli ještě někdy budete stejní jako dřív. A můžete vůbec
být stejní? Zjistila jsem, jaký to je žít v trvalý společnosti bolesti.
Dockaray – Dalemain – Howtown. V lednu jsem uběhla první kilometr. Uběhla
je v hodně velkých uvozovkách. Mělo by tam být odkulhala na oválu.
Cvičila jsem, co dva týdny byla
na fyzioterapii a tak trpělivě, jak jsem to jen dokázala, jsem se snažila
vrátit. „Jste na sebe moc tvrdá,“ říkala mi moje fyzio Anička. „Nezačínáte od
nuly, ale hluboko z mínusu!“ Já vím, já vím, jenže… ale… když já… Mardale
Head – Kentmere – Ambleside. Znovu jsem se učila vměstnat do pracovního režimu
běh. A jak operovaná noha sílila, mohla jsem jen bezmocně sledovat, jak se
rapidně horší ta druhá, kterou celá legrace teprve čeká. Pohybovala jsem se po
nesmírně tenkém ledu. Je toho dvaatřicet deka, můžu to tak nechat?
A pak led praskl.
Tři týdny před závodem.
A dál ani krok.
Coniston pátek 28.7. – registrace
„A má teda cenu, abys to
běžela?“ ptalo se mě mnohem víc lidí, než by mi bylo příjemný. „Tak uvidíš, jak
to půjde,“ říkal ten zbytek. Až na Aničku. „To dáte! Vloni jste neměla ani
jednu nohu zdravou, teď máte aspoň jednu!“ Jsem si jistá, že věděla a ví svoje,
ale jak sama říká – kdo je ona, aby mi něco rozmlouvala?
Protože když něco opravdu moc
chci, jsem i sama proti sobě bezmocná.
A tak po roce cpu věci do
pytlíků. Toto je krále, toto půjde kléru, toto poddaným – povinná výbava,
dropbag, věci na sebe – a míříme, tentokrát v plném složení,
z Backbarrow do Conistonu.
Řekla jsem, že se vrátím.
A teď jsem tady. Jsem tady i
s dodo kovbojským kloboukem, protože letošní ročník se nese v duchu Divokýho
západu a na conistonským ranči jsou za pořádný klobouk bonusový body. Mně musel
postačit dámský lovecký klóbrc z dekáče, na který jsem si přišila šňůrky a
nitkou se postarala o to, že držel jakžtakž tvar. (Takže ne, nesnažila jsem se
o imitaci Jacka Sparrowa a v noci, když začalo lít, se ukázal být takový
nepromokavý lovecký klobouček jako docela příhodná součást výstroje a
výzbroje!)
Znovu čekám ve frontě ve stanu.
Znovu mi kontrolují pas a povinnou výbavu. Dostávám číslo. Když registruju
holky na dětský jednomílový závod pro budoucí lakelandské legendy, zjistím, že
vedle mě stojí sám Marc, otec zakladatel a ředitel. Jsem tak starstrucked, že
než stihnu Tomovi říct, že se s ním musím vyfotit, je pryč a já tam
zapomenu obálku s číslem. Už jen tracker, vyfotit se před cedulí a ještě
venku a je pomalu čas začít se chystat.
Volám Petře B., která letos taky
běží, kdepak je. Mám její hůlky a potřebuju jí je předat. Potkáváme se na
louce. Chudáka zasypu veškerým infem, který jsem nasákla, rosným bodem počínaje
a počtem vlasů všech účastníků dohromady konče. Musí si připadat jako člověk,
který omylem zabloudil na koncert Taylor Swift a ocitl se v kotli echtovních
swifties.
Převlíkám se, balím věci do
batohu. Čas najednou letí jako splašený a s Peťou musíme popoběhnout,
abysme stihly začátek povinnýho brífingu. Marc a uncle Terry jsou opět vtipný a
dojemný a Marcovo „koukejte si to užít, nikdy nevíte, jestli to není naposledy“
tne do živýho.
Protože opravdu nikdy nevíte.
Coniston – Seathwaith – 11 km
„Don't you know I'm still standin' better than I ever
did? / lookin' like a true survivor, feelin' like a little kid“
Stojíme s Peťou ve špalíru.
Točím. Posloucháme Nessun Dorma a já si slibuju All'alba, vincerò! Vincerò! Vincerò!
Za úsvitu zvítězím! Zvítězím! Zvítězím! Deset… devět… osm… Myslím na Gandalfa.
Sedm…šest…pět… Jen mě mají čekat na úsvitu druhého a ne pátého dne. Čtyři…tři…
dva… Co tu dělám? Jedna! GO!
Dávám se do pohybu. Peťa při první
příležitosti prchá. Já téměř vzápětí musím přejít do chůze. Hned za vsí se u
nástupu na singletrail udělá špunt. Čekáme. Najednou mi někdo klepe na rameno.
Otáčím se a vidím kluka, se kterým jsme vloni šli kus cesty z Dockaray do
Dalemainu a pak se potkali ještě na chvíli za Dalemainem. Zdraví mě a přeje mi
hodně štěstí! Sledujeme se vzájemně na ig, jeho žena běží padesátku. Je to
krásný setkání.
První kopec je fajn, ale už při
seběhu k parkovišti vím, že ducha loňských Vánoc nevzkřísím. Pravá noha mě
s každým krokem bolí, nemůžu běžet rovnoměrně. Dobře. Tak tohle bude
dlouhý výlet. Snažím se nepropadat trudomyslnosti, zatímco mě předchází další a
další lidi. Mladý, starý, hubený, tlustý, kluci, holky… Všichni jsou na tom líp
než já. Nikdo nekulhá.
Každý z nich má svůj
příběh. Každý jeden z nich ušel nějakou cestu, než se dostal sem,
připomínám si. Nech to plynout. Je to tvůj den, tvůj závod, je jedno, kolikátá
seš. Zvažuju, že vyndám telefon a zavolám Tomovi, abych mu řekla, jak hrozný to
je. A pak si uvědomím, že se chovám jako blázen. Vždyť jsem tady! Jsem přesně
tam, kde chci být a není jediný místo na světě, kde bych byla v tuhle
chvíli radši.
Tak šlapej, princezno.
Vrchol. Snažím se rozběhnout,
ale moc to nejde.
Oukej, nevadí, budu prostě hrát
s těma kartama, který jsem dostala.
Hlavně klid.
Seathwaith – Boot – 22 km
„Where it's covered in all the colored
lights / where the runaways are runnin' the night / impossible comes true, it's
takin' over you / oh, this is the greatest show“
Začátek mi připadá kratší, než
jsem si pamatovala, a o tolik těžší, protože vím, že vloni jsem tady běžela a
tady taky, tady jsem byla za tak a tak dlouhou dobu a teď to prostě nejde.
V hlavě se mi odehrává masakr u Thermopyl.
V jediným technickým úseku
mi ujíždí bahno pod nohama, padám a přisedám si hůlku. Já z toho vyjdu
dobře, hůlka to má ale za sebou. Kurwabober. Co teď budu dělat? Jak budu bez
hůlky lízt na Black Sail Pass? A na ten hnusnej kopec po něm? A na Cauldron?
Cauldron?? Haha. Tak u toho chci být, až tam dolezeš.
Začíná se totiž šeřit a já při
pohledu na hodinky vím, že v Bootu budu mít zhruba 45 minut na cut. To
není dobrý. Jestli mě něco děsilo, byly to cuty. Věděla jsem, že budu mít dost
možná velký problém je stíhat. Ne. Kecám. Věděla jsem jistě, že budu mít
problém je stíhat. Jen jsem si to odmítala plně připustit.
A teď stojím uprostřed jeviště,
světla září, v sále je zhasnuto a na mně je tuhle show odehrát.
Jdeme ve skupince, kluk přede
mnou na místě, kde se dá běžet a kde bych mohla popobíhat, jen rychle jde.
Nemám ho kudy předejít a nechci mu říkat, aby uhnul, protože chvilkama běží a
to je pak jasný, že je rychlejší než já.
Čas je neúprosný. Brána. TO
místo. Nejsou tu panely, ale kus cesty z plochých kamenů. Tak ahoj, vy
svině odporný, pěkně děkuju a neděkuju.
I když…
Kostel, silnice, snažím se běžet
na CP, je už úplná tma. Vyndám si čelovku a poprosím někoho, aby mi slepil
hůlku. Bude to dobrý.
Boot – Wasdale Head – 31 km
„I am my mother’s savage daughter / the
one who runs barefoot / cursing sharp stones“
Není to dobrý.
Není to vůbec dobrý.
Hůlku mi sice kluci omotali
páskou, ale jakmile se o ni opřu, prolomí se. Oukej, takže mám jednu funkční a
druhou nevím co s ní. To mi teda dlouho nevydržely.
Začíná pršet. Co padá seshora je
ale absolutní odvar toho, co je na zemi. Jestli jsem si při předchozích dvou
návštěvách myslela, že je tahle pasáž mokrá, nevěděla jsem, co je to mokrá.
Mám pocit, že jdu fakt dobře, že
spěchám, popobíhám, z kopce běžím, ale kdepak. Ztrácím drahocenný minuty.
Všude je voda a bahno a bahnitá voda. Ve chvíli, kdy už dělám šestý krok za
sebou po kotníky ve vodě a zaboha nedokážu najít pevnou půdu, se mi vybaví
lakelandský skyrunning Martina VP a jeho hláška o tom, kterak plavali do cíle.
V tý samý chvíli se za mnou vyloupnou dva kluci a já jim navrhuju, že
můžeme do Wasdalu doplavat. Nesmějou se. A přitom takovej dobrej fó-dohajzluuž!
Rvu nohu z bahna a doufám, že na ní bude bota.
K silnici běžím. A běžím i po
silnici a stejně ve chvíli, kdy dorazím na CP, mám třicet minut na cut, jednu
hůlku, promáchaný nohy a pocit, že tohle není příliš velký sousto, tohle je
sousto, který musím vyplivnout, jinak se jím udusím. Teď. Hned.
Wasdale Head – Buttermere – 42 km
„'Cause I'm not givin' up / I'm not givin'
up, givin' up / No not yet / Even when I'm down to my last breath / Even when
they say there's nothin' left / So don't give up on me“
Oukej. „Můžu židli?“ ptám se
prvního kluka převlečenýho za Sandy. Letošní téma je Pomáda. „Jasně!“ Podává mi
židličku. „Lidi, máte 25 minut!“ „Musím si převlíct ponožky, jinak stejně
končím.“ Vytahuju pytlík s ubrousky a zinkovou mastí a druhý
s ponožkama. Klepou se mi ruce. Prší. Všude je voda. Snažím se rozšněrovat
bahnem obalený tkaničky. Stahuju promáchaný ponožky. Kontroluju nohy. Vedle mě
sedí nesdílný kluk, který přezouval už v Bootu a i tady opečovává nohy.
Zoufale mačkám mast a nic z ní neleze. „Potřebuju silnýho chlapa!“ volám
zoufale. Johnny v paruce přiskakuje a v duchu všech místních marshalů
mi okamžitě pomáhá namazat rozmáčený nohy.
„Co ještě potřebuješ?“
„Polívku!“ Odepíná mi z batohu hrnek a ve chvíli mi ho vrací. Polívka je
horká. Spálím si jazyk. Ale se zhruba deseti minutama na cut se balím. „To
zvládneš! Jak se jmenuješ?“ ptá se Johnny. „Uvidíme se v Conistonu!!“
Mizím do noci. Prší. Vloni jsem
tu měla Steva. Letos mám jen jednu hůlku, druhou zlomenou nesu v ruce,
protože se teď nedá složit. Kopec se zvedá. Předejdou mě dva lidi. Jak to sakra
dělají, že chodí tak hrozně rychle?!
V zoufalství hůlku lámu
úplně a strkám za opasek, abych ji už nemusela nýst. Za zády mám pár čelovek,
většina se přibližuje, předejde mě kluk, co ošetřoval chodidla, a já se ho
prostě nedokážu držet. Black Sail Pass je strmější než ve vzpomínkách, strmější
a delší. A teď už definitivně leje.
Tohle nemůžu zvládnout. Co budu
dělat? Mám se vrátit? Ale jak? Co teď? Bolí mě ruka a záda, bolí mě hrozně
nohy, nemám kde brát, co jsem to provedla? Co jsem to, sakra, provedla?
Vím, že nesmím zastavit.
Během chvíle bych prochladla,
kolem mě není ani noha, fičí, já mám kraťasy, triko a šusťákovku. A klobouk!
Jestli zastavím, koleduju si o velký průser. V duchu doufám, že nestihnu
cut. Že dojdu do Buttermeru a bude pozdě. Že budu mít naprosto legitimní důvod,
proč tohohle šílenství nechat.
Nakonec se vrcholu dočkám. A
cestou dolů dokonce seberu pár lidí.
Vím, že bude následovat ještě
jeden kopec. Pamatuju si, jak mě vloni překvapil a vím, že z něj byl dost
šílený sestup, ale nemůžu si zaboha vybavit, jak vypadal. Byl dlouhej? Jak moc?
Cpu do sebe gel, zvedá se mi žaludek, ale to mě teď nezajímá. Musím tohle
přežít. Slíbila jsem přece, že se mi nic nestane.
Druhý vrchol je naštěstí
milosrdnější a dolů to jde vcelku dobře.
Buttermere mě nezachrání. Přijdu
tam s půlhodinovým náskokem na cut.
Buttermere – Braithwaite – 52,5 km
„I’m, not giving in / I'm not giving in
/ not giving in / ooh, I'm not giving in, yeah-yeah“
Dívám
se na zaparkovaný, nastartovaný, vyhřátý autobus připravený odvízt mrtvoly do
Conistonu. Strašně do něj toužím nastoupit. Tak moc, že vypiju dva hrnky
jahodovýho mlíka, poprosím marshalku, aby vyhodila prasklou hůlku, a nechám se
přesvědčit, že vzdát to můžu na dalším CP. „Ten kopec, co teď bude, je ale
hrozně hnusnej,“ skuhrám. „Já vím,“ utěšuje mě holka od vody. „Ale tu nejtěžší
pasáž máš za sebou! To zvládneš! Jdi, uvidíš. Kdyžtak se vrátíš!“ Dobře.
Jdu.
Prší.
A
všude je strašnýho bahna. Ale strašnýho.
Kopec,
co mě teď čeká, je obluda, na který nastoupáme 573 metrů na šesti kilometrech.
Jde se kolmo vzhůru bahnem, který klouže, boty mlaskají a boří se. Jedna hůlka
lepší než nic. Daří se mi dohnat skupinku kluků, který jsem předcházela před
Buttermerem. Vede je sir Roderick, který celý závod jde. Na nohou pohorky a
absolutně vyrovnaný konzistentní tempo. Vytáhne nás skoro na vrchol, kde se
velení ujme mladý Asiat, se kterým jsem si chvilku před CP povídala. Běhá rok a
tohle je jeho první ultra. Šlape jak hodinky.
Kopec
nemá konec.
Kus
po vrstevnici, kdy si člověk ale kvůli bahnu a hloubce, kterou pod sebou dneska
nejen tuším, ale už i vidím, protože začíná svítat, moc neodpočine a pak
zalehnout do svahu. Poslední stoupání ale fakt nemá konec.
Každý
kopec má konec.
Každý
kopec má konec.
Každý
kopec…
Tak
kde je?
Sto
kroků. Dvě stě kroků. Pět set.
Každý
kopec…
Já
už nemůžu!
Já
už fakt nemůžu!!
No,
jenže ty musíš. Když uhneš a pustíš ty za sebou, co se stane? Odejdou ti a? A
budeš v háji dvojnásob.
A
protože každý kopec opravdu má konec, má ho i tenhle.
Snažím
se běžet dolů, protože vím, že tady jsem běžela, ale moc dlouho mi to nevydrží.
Kus
pod vrcholem blbě uhnu. Jeden z chlapíků na mě naštěstí zavolá a já se
vracím jen pár kroků, ale stejně mi to vezme síly.
Cesta
do vsi nebere konce. Jak mi to jen mohlo připadat krátký? Na CP přicházím
s 18minutovou rezervou.
Braithwaite – Blencathra Centre 66,2 km
„Don’t stop believin’ / hold on to that feelin’“
Jsem rozhodnutá jít, dokud mě
v závodě nezastaví. Dokud budu stíhat cuty, prostě půjdu. Teď si ale musím
dojít na záchod a přezout ponožky, protože jinak to stejně nemá smysl.
Jedna z marshalek mi pomáhá
s mastí, nevím, co to je za pitomou tubu, ale leze to z ní jak
z chlupatý deky. Chlapík u pití je upřímně nadšený, že potkal někoho
z Český republiky – „To je poprvý!“ „Omluvte Keithe, on necestuje,“
zasahuje další z marshalek. Beru si na
cestu talíř s těstovina a čtyři minuty před cutem odcházím.
Jsem poslední v závodě.
Během chvilky mě předběhne kluk,
co tam pár hodin spal a je totálně fresh a já osamím.
Cesta je to dlouhá. Čtrnáct
kilometrů a tři hodiny. „Jestli umíš chodit rychle, můžeš to stihnout.“ Neumím.
Ani normálně ne, natož teď. Ale co. Zázraky se přeci dějí, že jo?
Jenže to bych nesměla nejdřív
zakufrovat a vzápětí za Keswickem začít zvracet. Všechno je jedou poprvý.
V tomhle případě blití v závodu. Trvá to snad sto let. Nejsem schopná
se ani napít. Vyndávám telefon a snažím se dovolat Tomovi, abych mu řekla, že
další cut už nestíhám a budu potřebovat, aby pro mě do Blencathry dojel.
Nedovolám se.
A tak jdu. Jdu tak, jak mi to
jen tělo dovolí.
Začal nový den.
Je krásně.
Svítí sluníčko.
A pastviny jsou zelený a třpytí
se na nich kapky vody, kolem pospávají ovečky, paprsky olizují okolní kopce,
opírají se temně modrých ploch jezer hluboko v údolí, skálu protíná
vodopád. Cesta je černá, vřes jasně fialový. A já nemůžu už ani popoběhnout.
Je hotovo.
A mně pořád zbývá nějakých pět
šest kilometrů, který musím absolvovat.
Mířím na virtuální checkpoint,
během chvilky se zatáhne, začne fičet a pršet. Lakes se se mnou loučí po svým.
Na CP dorážím patnáct minut po
cutu.
Jak uvidím marshala, co mi jde
naproti, začnou mi týct slzy.
„Je to jenom závod. O nic přeci
nejde. Zkusíš to jindy!“
Epilog
Vím, že bylo holý šílenství sem
jezdit. Vím, že postavit se na start bez pořádnýho tréninku, s jednou
nohou sešroubovanou a druhou rozbitou, bylo jako jít s prakem na draka, ale
můžu já za to, že nepřestávám věřit na zázraky?
Mohla bych se vymlouvat na
hromadu věcí – na počasí a hůlky a zranění a málo pomerančovýho pití na
občerstvovačkách a moc bahna a deště, ale nebudu. Fyzicky jsem na to prostě
neměla. Duše se sem ale musela vrátit, musela to ještě jednou zažít. Protože
Marc má pravdu, nikdo nevíme, co zítřek přinese. Je možný, že to bylo moje
naposledy. V půlce srpna mě čeká rezonance pravýho kolene, další kolo
rentgenů a čtyřiadvacátýho pak konzultace a naplánování operace. Nevím, jak to
celý dopadne.
Vím ale, že každý kopec má
konec.
A že na zázraky já věřit
nepřestanu nikdy.
