The untold want by life and land ne’er granted,
Now voyager sail thou forth to seek and find.
- Walt Whitman
Lakeland 100 - The Untold Want
úterý 2. srpna 2022
"A nejsou jednodušší způsoby, jak si dělat bolest? Třeba se nechat mlátit tyčí přes nohy?"
(I., který nás přijel vyzvednout na letiště)
"Zapomeň, že bys nestíhala cuty! Za tenhle kolotoč jsme zaplatili už tolik, že se na něm budeš vozit, dokud se nepobliješ!!"
(z T. motivační řeči před startem)
pátek 29.7., Coniston, John Ruskin School - registrace
Jsem tady. Musím se štípnout, abych tomu uvěřila a stejně mi to moc nejde. Stojím na louce, na který už teď, čtyři hodiny před startem stomílovky, parkují desítky aut. Je teplo a dusno, sluníčko svítí, ale nad okolními kopci se kupí černý mraky a slibují počasí tak typický pro Lake District (čili déšť a pak ještě víc deště). Nade mnou se tyčí Old Man of Coniston a před mnou se táhne přes hory a doly vidina sto sedmdesáti kilometrů, na jejichž konci bych se měla ocitnout znovu tady.
Tady.
Konečně.
Po všech těch týdnech, měsících a nakonec i letech čekání jsem opravdu tady. Make legends not war vybízí v barvách ukrajinský vlajky vyvedený letošní motto závodu, který se nese v duchu hipísáckých festivalů. V zázemí místní školy to opravdu působí jako na fesťáku: stánky s občerstvením, kadibudky, spousta lidí, stanů, psů, dětí, obytňáků, vevnitř pípy a dobrá nálada.
Organizátoři 50LL100 jsou všeobecně věhlasní tím, že do téhle akce dávají víc než jen trochu sebe sama. Byla jsem už na spoustě běžeckých akcí, ať už v roli toho, kdo se snažil se dostat do cíle nebo toho, kdo pomáhal do cíle jiným, ale od začátku do konce se nic nikde a nikdy nevyrovnalo zážitku, který nám připravili tihle lidi. Jestli o někom můžu říct, že jsou to totální srdcaři, jsou to místní marshalové.
Ve stanu, kde se mám nahlásit a předvést masivní povinnou výbavu, ve který chyběl snad už jen vrtulník a náhrdelník od Cartiera, je vedro a fronta se vine skoro až ven. Odbavujících je ale tolik, že jsem za chvíli na řadě. Paní si mě odškrtne, pán v důchodovém věku v kytičkatým klobouku, pestrobarevných kalhotách a s obrovským symbolem míru na krku mě nechá vybalit celou pracně napěchovanou krosničku, pečlivě kontroluje všechno včetně lepených švů na nepromokavý bundě a kalhotách. Ještě číslo, tracker, fotku a můžu jít.
Venku se fotím u tabule. Směju se na celý kolo, ale vevnitř je malá dušička. Nevěřím si totiž ani za mák. Od prosince jsem v podstatě nic nenaběhala. Strachy jsem se na svoje měsíční objemy radši ani nedívala. Od prosince do března jsem neběhala vůbec - jedno koleno v háji, pak pár opatrných výběhů a druhý koleno v háji. V dubnu výsadek a v květnu výron kotníku. Nakonec jediný těžší a delší trénink představoval výlet s mistrem jediem do Krkonoš a noční výšlap z polský strany na Sněžku. Příprava, o který bych řekla, že mě může dostat možná do cíle maratonu, rozhodně ne závodu v těžkým terénu, který tvoří čtyři maratony za sebou.
A kdyby šlo jen o vzdálenost! Kromě ní jsou tu ještě neúprosný cut-offy - časy, kdy se musíte dostat na check-point - kontrolní stanoviště, kde se můžete najíst, doplnit si pití, obstarat, co potřebujete a pak si pípnete odchod. Pokud se na další CP nezvládnete dostat ve vymezeným čase, končíte. Strašně jsem se bála, že nezvládnu ani první cut (pět hodin v Bootu), natož pak ty další.
Ležím ve vlhký trávě. Mám za sebou brífink, na kterým nám hlavní organizátor Marc (kterýmu jsem za ty roky napsala spoustu mailů a musela jsem být tím neojtravnějším účastníkem, který se pořád ještě nezúčastnil) mimo jiný řekl, že nejvyšší úspěšnost za čtrnáct konaných ročníků byla 64 procent. Sedíme na podlaze v tělocvičně školy, je nás tu skoro šest set, a Marc pokračuje: dřív jsem vždycky říkal, abyste se podívali na člověka nalevo, podali mu ruku a domluvili se, kdo z vás nedokončí, protože statisticky to bude téměř každý druhý. Letos, vzhledem k tomu, co se děje, to ale uděláme jinak. Vždycky jsem mluvil o tom, že jsme tu jedna velká lakelandská rodina a chci, abyste se teď podívali na člověka vedle sebe a řekli mu - vítám tě do rodiny, až nebudeš moct, udělám všechno pro to, abych tě dostal do cíle. Podávám si ruku s klukem vedle mě a slibujeme si, že až se najdeme na nějakým CP ležet s hlavou na stole a/nebo v jídle, pomůžeme si vstát a pokračovat.
Cestou z brífinku potkávám Sabrinu Verjee (kdo neví, kdo je Sabrina, googlí a pak se jde stydět do kouta), ale neodvažuju se ji poprosit o společnou fotku (čehož posléze lituju). Je maličká a hubená a jinak vypadá stejně jako na všech videích, který jsem s ní viděla (další den poběží padesátimílovku, která startuje v Dalemainu, a dá ji za osm a půl hodiny; zabiják, ta holka).
Ležím ve vlhký trávě. Připadá mi, že všechno sleduju očima nezúčastněnýho člověka. Necítím najednou nic. Ani strach, ani nervozitu, ani radost, nic. Jsem prázdná schránka obalená hromadou lycry.
Coniston - Seathwaith (11,3 km - 659 m up)
Prvních třicet kilometrů jsem znala, ty jako by se nepočítaly - a bylo to jedině dobře.
Cukr času zaoblil místní kopce, narovnal terén, vymazal kameny i bahno, všechno bylo ve vzpomínkách snazší...
V Seathwaithu jsem překvapivě rychle. Tak fajn. Všechny minuty navíc ukládám do banky, pořádně se napiju, doplním lahve a vyrážím dál.
Seathwaith - Boot (22,4 km - 1044 m up)
Cestou do kopce za Bootem potkávám chlapíka, který mluví v jednom z lakelandských videí. Ptá se mě, odkud jsem - na startovním čísle na batohu mám českou vlaječku. "Já vás znám! Vy jste taťka Dave! To video jsem viděla snad tisíckrát!" smějeme se. Tuhle stovku běží už počtvrtý - a není zdaleka jediný, kdo se nepřestává vracet. Téměř všichni lidi, se kterýma prohodím pár slov, běží už poněkolikátý. Téměř nikdo z nich nemá za sebou všechny pokusy úspěšně, všichni mi říkají, že jsem si na první stovku nevybrala ani trochu lehký závod, ale že je to nejkrásnější, co kdy běželi. Postupně jim dávám čím dál víc za pravdu. Teď se ale šeří, cesty jsou plný vody a bahna, kousek před Bootem blbě zakopnu, něco mi lupne v levým koleni a najednou nemůžu došlápnout. Do hajzlu!
Do hajzlu fialovýho modrýho zelenýho, tak krásně to šlo! Z kopce a po rovině jsem zvládala klusat, do kopců šlapat poměrně svižným tempem a najednou tohle. Jít můžu, běžet se nedá. Zatínám zuby, mířím na CP a doufám, že to přejde stejně rychle, jako se to objevilo.
Boot - Wesdale Head (31 km - 1341 m up)
Na stanici v Bootu je hromada lidí. Odkládám batoh a sahám pro čelovku. Tam, kde měla být, není. Oblívá mě horko. Že by mi někde vypadla? Co budu dělat? Klid. Dejchej. Půjdeš se záložní malou. Ale ta mi nevydrží! Vydrží. Klid. Nakonec velkou čelovku nacházím vevnitř v batohu, ale těch pár desítek vteřin bylo pekelných.
Beru si flapjack, vdechuju gel, dolejvám vodu, piju colu a odcházím do noci.
Zase špalír. Chlapec Christopher přede mnou se chová jako debil a nepodrží mi ani větvičku. Když pak zahučí po koleno do bažiny, přeju mu to. A protože být svině se nevyplácí, hučím poprvé - a jak se ukáže ani omylem naposled - do bažiny po koleno o pár kroků dál i já.
Cesta do Wesdale Head je vlastně strašně snadná - travnatá pláň, nějaký stoupání tu, samo, je, ale není to zdaleka tak hrozný. Jenže... Jenže to by to nesměly být Lakes. Země je jedno velký bahniště, na kterým stojí voda - liší se to jen poměrem voda/bahno. Co dvacet kroků zapadám po kotník, je to studený, snaží se mi to sežrat botu (pozor na světýlka, miláškové!), kleju jak starej námořník. Začíná pršet. Absolutní tmu krájí světýlka čelovek ostatních běžců. Špalír se roztrhal, pořád ale běžím v dosahu někoho a orientace tím pádem na jinak nijak neznačený trase není problém.
Netrvá dlouho a sbíháme do kempu, od něj už jen po silnici, trávě, přes most a výprava do neznáma může začít.
Je to dlouhý? To mě mrzí... Tak si hezky poposedněte, protože zdaleka nekončíme. Věřte, že mně to přišlo ještě delší.
Wesdale Head - Buttermere (42 km - 2053 m up)
Místní marshalové jsou převlečený za 101 dalmatinů. Každý CP má svoje téma, někde to berou vážně víc, jinde míň, ale všichni jsou stoprocentně připravený pomoct absolutně s čímkoliv (jak později zjistím).
Mám necelý dvě hodiny na cut. O tom se mi ani nesnilo. Jím sendvič, piju kafe, budu potřebovat ještě dva bílý maurtení gely, abych zahnala strašlivou spací krizi, ale mám před sebou nejprudší a nejtěžší stoupání závodu. To, který jsem se na jaře kvůli kolenům rozhodla radši nejít - a jen co CP opustím a cesta se zvedne a já vysoko, převysoko nad sebou uvidím had čelovek šplhající na Black Sail Pass, uvědomím si, kolik rozumu jsem měla.
Záhy se chytám Stevena, který je podle vlaječky na čísle z Irska. Šlape naprosto mechanickým tempem, to mám od Petra nacvičený, to mi vyhovuje, zavěšuju se za něj jak na Tour. Vím, že měl modro žlutý hoky, černý ponožky, černý kraťasy a modrý tričko a číslo 376. Půjdu s ním další dvě hodiny, pomůže mi dostat se přes technicky nejtěžší pasáž závodu, ale kdybych teď vedle něj seděla, nepoznám ho.
Šlapeme do kopce, kameny záhy začnou tvořit schody, serpetiny jsou nekonečný a prudký a já mockrát v duchu děkuju za výpravu na Sněžku, který jako by to z oka vypadlo. Na CP jsem si vzala bundu a teď jsem za ni nesmírně vděčná - prudký vítr žene ledový déšť, vedle cesty kus pod vrcholem sedí tři běžci a vedle nich leží někdo zabalený v oranžovým pytli i s hlavou. Není to hezký pohled.
Steven šlape jako stroj a já se ho držím, jako kdyby na tom závisel můj život. V duchu Marcovy výzvy se stávám Stevenovým otravným příbuzným, tím, kterýho se prostě nemůžete zbavit, ať děláte cokoliv.
Přejdeme vrcholek a místo seběhu za odměnu nás čeká technická pasáž dolů. Mokrý kameny, proudy vody, kam šlápne Steven, tam šlápnu já, dýchám mu na záda, pořád tak trochu čekám, že se otočí a z toho půl metru, co nás dělí, mě požádá, jestli bych už laskavě nemohla jít do hajzlu.
Neudělá to.
Cesta se dole narovná jen na pár metrů a následuje další stoupání a po něm další klesání. Celý svět se smrskl na hoky přede mnou.
Chce se mi spát, mám hlad, jsem hrozně unavená. Ale mám překvapivě hodně síly a žádný temný myšlenky. Jdu od CP k CP. Od jídla k jídlu. Od cutu ke cutu. Jdu. Levá před pravou, pravá před levou.
Stevena opravdu uvisím až na CP v Buttermeru. Těsně před ním mu děkuju a slibuju, že mu v cíli koupím pivo. Říká mi, že hlavní je přečkat noc, a pak už mi mizí z očí tak rychle, jak jen to zvládá.
Buttermere - Braithwaite (52,5 km - 2626 m up)
Tohle CP má jako motiv dio de los muertos. Dostanu tu vynadáno, že s plnou pusou (párku v toasťáku) se nemluví, ale jahodovej milkshake dostanu i tak. Mám chuť tý krásně vyzdobený paní něco říct, ale to bych musela znovu otevřít pusu plnou polorožvejkanýho párku a dostala bych nejspíš tím pádem další kartáč a na to jaksi nemám sílu.
A tak slopu nejdřív jahodový mlíko a pak čokoládový a jím toast a lebedím si, jak hezky se mi to bude pozdějc zvracet. Nikdo se nesměje. Zjevně nejsem ve formě.
Paní od koktejlů vyprovází svýho partnera, který taky běží. "Jdi si svým tempem. Nedovol nikomu, aby ti vzal tvůj závod. Dokážeš to. A teď zvedni prdel a koukej mazat!!"
Leje, promáčený boty začínají zavánět dost nepříjemnýma problémama s chodidlama, a tak se zvedám taky (obrazně, není si tu kde sednout - naštěstí) a mažu.
Mám to štěstí (anebo smůlu, záleží na úhlu pohledu), že si pod čísly v road booku, který detailně popisuje trasu, neumím vlastně pořádně nic představit. Ale 573 výškových metrů, který mám teď nastoupat, jsou míň než 667, který jsme zdolali v poslední etapě, takže to přeci musí být snazší, ne? Dneska mi to s tím humorem ale opravdu jde...
Visím v holích a stoupám kolmo po bahnitý cestičce strání kamsi vzhůru. Vysoko nad sebou vidím řídký had čelovek, který putují po vrstevnici, aby se po chvíli stočily znovu kolmo vzhůru a takhle ještě několikrát.
Hloubku pod sebou jenom tuším. Místy se cestička na chvilku narovná, slezeme po kamenech, přelezeme strž, kterou se valí voda a znovu pěkně nahoru. V pár okamžicích si uvědomuju, že by stačilo, aby mi to podjelo a čert ví, kde by mě sebrali. Zakazuju si na to ale myslet. Mám před sebou úkol, mám před sebou cestu, vede na vrchol a je to jediný, co teď na světě existuje. Moje bytí se smrsklo na kužel světla vrhanýho čelovkou. Zatím se mi daří lidi předcházet, vím, že to nebude trvat dlouho a jen co se to trochu narovná, začnou si mě zase mazat zpátky na chleba oni. Kluk přede mnou klouže v bahně a padá. Říkám si, že má teda pěknou smůlu a musím být opatrná. V dalším stoupání se pode mnou urve převis a já padám taky - naštěstí na cestu a do bahna, takže do měkkýho. Bude to můj jediný pád za celý den.
Nepřestává pršet.
A fičet.
Jako bonus se přidá mlha. Tuším v ní vrchol a tak jí to ani nemám za zlý.
Na vrcholku míjím Stevena, který hrabe bundu. Trošku škodolibě zařazuju rychlost O neboli Odvaha a pouštím se z kopce. Daří se mi běžet až do vesnice, kde mě čeká první velký CP v teple.
Braithwaith - Blencathra Centre (66,2 km - 3104 m up)
Najednou jsem z deště v suchu, je tu hromada světla a taky lidí. Sedí u stolů, jedí, převlíkají se, ošetřují bebíčka, dávají se dohromady před další cestou, končí... Já rozhodně končit nehodlám. Mluvím sama se sebou nahlas a drze využívám toho, že nás startovalo jen pět cizinců a nikdo mi tím pádem nerozumí. "Dojdeš se vyčůrat, namažeš se." ... "Supr, šikulka. Vezmeš si těstoviny a kafe." ... "Sníš to a zuješ si boty." ...notyvole. Že to není úplně dobrý mi bylo, samozřejmě, jasný - koneckonců jsou to moje nohy. To, co mě ale čekalo, když jsem sloupla (doslova) ponožky, mě poněkud šokovalo.
Tzv. "wet feet" znám jenom z běžeckýho porna. Vím, že je to problém a vím, že dokáže zlikvidovat i ty nejlepší z nejlepších. Teď sedím durch v místnosti plný smrdutých mokrých psů, který se tvářej jako lidi, a čumím jako bluma na dvě vrásčitý, úplně bílý rozbředlý filé ze školní jídelny, který kdysi bejvaly mýma chodidlama.
Stačí jeden pohled na nehty a je jasný, že bude rychlejší dopočítat se těch, který zůstanou (dva). "A kurva." Ok. Takže vazelínu, suchý ponožky a co nejrychlejc mazat do Dalemainu, kde mám náhradní boty. Zjišťuju, že na filé se mi udělaly bonusový puchejře. Rvu nohy zpátky do bot. "Jaká rozkoš!" ulevuju si hlasitě. Nahážu do sebe trochu jídla, jeden hrnek kafe, jeden něčeho jinýho, dolít lahve, krosničku na bolavý záda a odchod, než mě začnou napadat nějaký kraviny typu, že už to možná stačilo.
Venku parkuje autobus připravený odvízt DNF chudáky domů. Věnuju jim tichou myšlenku a posilněna jejich bolestí (jednou svině, dycky svině) se vydávám vstříc úsvitu.
Čeká mě dlouhý, v podstatě rovný úsek po asfaltu. Nejsem schopná běžet. Jakmile zahneme do lesa, cejtím, že se mi otevřel batoh a než se naděju, celej jeho obsah se válí na zemi. Tak super! S použitím značnýho množství hrubý síly rvu všechno zpátky. Proč toho jenom táhnu tolik?! Předejde mě hromada lidí a mně to z nějakýho neznámýho důvodu furt vadí. Jako kdyby na tom jakkoliv sešlo.
Cesta se zvedá a příjemný stoupání se vine vzhůru. Začíná pršet. Cesta se vlní a pak vede téměř po vrstevnici na virtuální CP, který má ohlídat, že si to nikdo nezkrátí a opravdu obejde celý údolí. Je to krásný, ale teď už neprší, teď už regulérně leje. Krátce před CP mě předejde jakýsi Dave. Hodinky mě navádí na travnatou cestičku dolů, Dave to obchází o pár metrů delší kamenitou cestou, na kterou se ta moje napojuje. Vehementně na mě mává, že jdu jako blbě a musím se vrátit a obejít to! Tyvole Dave, ty seš taky debil, co? Ale tak ok, tak se teda těch dvacet metrů vracím. Dave mi mezitím utíká, snad ho to zahřálo u osrdečníku.
Popobíhám, co jen to jde. Na hlavu mi padá proud vody ze sprchy, nohy mam ponořený v mělce napuštěný vaně plný kamenů.
Cejtím, jak se filé drolí a bobtnají na něm další puchejře. S každým krokem z kopce se fialový, odlupující se nehty dotknou látky bot. S každým krokem se mi propocená, promáčená látka kraťasů otře o rozedřený třísla. Každý krok se stává mým vlastním malým vnitřním peklem. Kolotoč se roztáčí.
Máte dost? Věřte mi, že já měla taky. Teď ale neodcházejte. Teď to začne bejt napínavý. Teď totiž začínám opravdu trpět.
Blencathra Centre - Dockray (78,5 km - 3521 m up)
Tenhle CP má rockový téma. Hudba tu hraje dobrá, ale tácy jsou vyžraný a marshalové po celý noci zjevně dost unavený. Já jsem v kopci zjistila, že mám - aniž bych si to uvědomovala - totálně ledový předloktí, venku dál leje, a tak vyndávám suchý triko s dlouhým a nepromokavou bundu. Složitě se soukám z nacucaných hadrů do suchýho.
Venku začal nový den.
Než se vyhrabu, už jen mrholí a dělá se teplo. To triko s dlouhým byl ale blbej nápad.
Nevadí! Co vadí, je zjevně změna v trase proti loňsku a můj fail v podobě starý gpx. Naštěstí jsou kolem lidi a tak se jich zoufale držím. Oni, na rozdíl ode mě, jsou ale schopní po zbrusu nový cyklostezce běžet, já mám krizi, chce se mi spát, nohy mě bolí a cítím, jak se mi na vnější straně levýho chodidla rodí zjevně třetí noha (na puchejř je to moc velký).
Na chvíli osamím a vůbec si nejsem jistá, kam mám jít dál. Předchází mě houf lidí. To jednomu nepřidá.
Stoupáme loukama, sálá z nich dusný horko - vykouklo sluníčko a určitě nejen já jsem v tu chvíli začala znovu prosit za déšť. Po stínu tu totiž není nikde ani památky. Jdete po otevřených pláních a kopcích a paprsky vás nemilosrdně olizují. Nejsem ale sama, komu není úplně nejlíp. Je krásně vidět, jak se každýmu ta sinusoida vlní jinak - sbírám ty, co mě předběhli před deseti dvaceti kilometry a naopak mě sbírají ti, co jsem je naposledy viděla hluboko v noci.
Cesta do Dockray nepatří k těžkým částem trasy, ale táhne se jak smrad. Snažím se popobíhat nebo aspoň rychle jít. Snažím se udržet si dobrou náladu. Jsem za polovinou. No tak, dobrý je to, dobrý je to!
Dockray - Dalemain (94,8 km - 3891 m up)
A na chvíli tomu i sama věřím. Ve stanu na parkovišti uprostřed ničeho sežeru tác mandarinek. V životě jsem jich na posezení (postavení? Sednout si se neodvažuju) nesnědla víc a v životě mi nechutnaly víc. Před odchodem volám Tomovi, cítím se překvapivě dobře. V týhle fázi ještě věřím.
Chvíli to ještě jde. Běžím s jakýmsi Alexandrem. Chvíli si povídáme (lidi jsou tu dost nepovídaví, což mi nijak zvlášť nevadí, ale je to nezvyk, to přiznávám). Je tu už popátý, třikrát dokončil. Vypráví mi, jak to poprvé bral jako přípravu na UTMB, že se považoval za dobrýho běžce, ale dolezl to tu za 38 hodin - podle něj je to těžší než ikonický francouzský ultra a zároveň je to jediný závod, na který se vrací, protože má prostě jedinečnou atmosféru a kouzlo.
Běžíme poprvý za celý den lesem. Potkáváme hodně lidí. Cestička se najednou drápe vysoko nad jezero. Kolem kvete vřes. Země je černá, kapradí sytě zelený, vřes hraje všemi odstíny fialový, kameny jsou šedý. Ta krása mě nutí zastavit a chvíli se jenom dívat.
A pak to začne jít prudce z kopce. Nohy namočený dobrých osmnáct hodin ve vodě začínají soupeřit s krvavými třísly o pozornost. Dostává se jí oběma. Nemůžu běžet, nemůžu ani rychlejc jít. Jako bonus se mi chce pekelně čůrat a není prostě totálně kam! Po obou stranách cesty roste tak hustý kapradí, že se do něj nedá zalízt. Alternují ho ploty, zídky, velice řídký les, v němž se prochází davy lidí. Teplota stoupá a moje zoufalství s ní.
Já se do toho Dalemainu snad nedostanu.
Předcházejí a předbíhají mě další a další lidi.
A já se na spirále zoufalství propadám níž a níž.
A pak je tu sklep.
Jestli si myslíte, že tím dno končí, jste na omylu.
Sotva pletu nohama. Mám před sebou ještě minimálně pět kilometrů na CP, nemůžu došlápnou ani na jednu nohu, třísla a stehna mám v jednom ohni. Snažím se nesoustředit na nic jinýho než na na mantru levá před pravou, pravá před levou a nevyhnutelně se dostaneš na konec.
Na dně je poklop.
A pod tím poklopem je další prostor.
Rovná cesta k panství, kde je velký CP, odkud startuje 50mílová varianta závodu, kde mám jediný drop bag na trase a tím pádem suchý boty a oblečení a kde čeká Tom, nebere konce.
Lidi jdoucí proti mně mi fandí a chválí mě. První ještě ustojím, u druhých už brečím.
Brečím, protože jsem si jistá, že končím, tohle prostě nejde, neumím si představit, jak bych mohla takhle pokračovat? Mám sice cca dvouhodinový náskok na cut, ale doteď jsem zvládala jít v tempu kolem pěti a půl kilometru v hodině, když jsem popobíhala, celý se to ještě zrychlovalo, ale tohle je opravdu mizérie.
Před stanem potkávám Toma. Ten má dobrou náladu, protože mi to jde hezky a věří, že budu pokračovat. V pár větách o informuju o tom, v jaký prdeli jsem. To ho nepotěší. Na stanici za mnou nemůže. Chvíli se tam motám, převlíkám se, pak si poponáším křesílko, který mi tam dali, k pásce, za kterou je T. a řešíme, co teda teď.
Chodidla teď vypadají jako filé, který někdo nestrávený vyblil.
Fialovočerný odchlíplý nehty zdobí koruny puchejřů. Nejhorší je ale na levý noze hned pod palcem a ukazováčkem, táhne se v ohybu a mezi prsty, je hluboký, nedá se k němu dostat a hlavně se nedá pořádně zalepit. Mutant na vnější straně je tak velký, že nemůžu narvat nohu zpátky do (suchý) boty. Pravá noha nemohla zůstat pozadu a její puchejřová výstavka je taky monstrózní.
T. se opatrně ptá, jestli teda končím. Já sedím v koutku sklepa pod sklepem a jsem na dně se silama. Jak s tímhle můžu pokračovat? Každý krok je čirý peklo - bez ohledu na množství vazelíny a pudru to bolí jako svině. Jdu si pro něco k jídlu, ale nedovedu si představit, že bych cokoliv snědla.
A pak se přede mnou objeví chlapík, který moje zmatený já odkáže zpátky na křesílko s tím, že za mnou pošle zdravotníka.
U křesílka mě odchytne další marshalka, má hipísácký kalhoty a znak míru a čelenku a je na mě tak hrozně hodná, že se znovu rozbrečím. "To zvládneš. Ošetříme nohy a to půjde. Odtud do Conistonu se to dá dojít. A víš, proč to vím? Protože jsem to šla!"
Přichází nejdřív jeden kluk, co mi okoukne nohy. Je mi ho upřímně líto. Ale prý těch zrasovaných nohou bylo dneska fakt hodně. Pak ho vystřídá jiný. Ten se pustí do lepení. Nevím, jestli u toho mám křičet nebo radši rovnou omdlít. Oba kluci jsou zlatý. "To cos dokázala je neuvěřitelný!" "Není," vzlykám. "To teda je! Tohle, co děláte, nevydrží skoro nikdo. Minulý týden jsem šel na tříhodinový trek a musel jsem to vzdát!" Ještě chvíli mi olepují nohy a valí mi do hlavy, že to dám.
Až se zvednu, mechanicky sbalím věci, dám Tomovi drop bag plnej smrdutejch věcí a zkusím udělat pár kroků. "To nejde. To prostě fakt nejde." - "Dobře, tak půjdeme tady kousek po louce a pak uvidíš. Kdyby to nešlo, dojdu pro auto a odvezu tě."
A tak jdeme.
Každý krok bolí, ale náplasti poskytují přeci jen trochu úlevy.
Po pár set metrech se T. ptá: "Tak co?"
Nadechnu se. Vydechnu. Kam až jsem ochotná zajít? A kam až můžu?
"Vím, že toho budu strašně litovat..." - vidím, jak se T. nadechuje, aby mi řekl, že to nevadí, že jsem došla daleko - "...ale uvidíme se v Conistonu!"
Takhle překvapenýho jsem ho za těch bez mála osmnáct společných let ještě neviděla.
Dalemain - Howtown (106,3 km - 4185 m up)
Louka je mokrá a opečovaný nohy jsou během pár minut zase namočený. Kdosi mi říká, že Howtown je jenom osm kilometrů - čemuž z neznámého důvodu uvěřím a pak mi to přijde, logicky, hrozně dlouhý.
Už zase potřebuju čůrat. Už zase není kde. Nakonec objevím jeden zakrslý keřík a pod heslem "Paula Redcliff peeing and winning" kašlu na poslední zbytky zábran. Oč to mají pánové jednodušší...
Krátce poté musím zout botu, protože mám pocit, že se mi to, čím mi chlapec obložil puchejř pod palcem, shrnulo - neshrnulo, jen jsem se připravila o dalších deset patnáct minut...
Snažím se kmitat nohama. Chvíli si povídám s chlapíkem, který v Dalemainu odložil zraněnýho kamaráda a má sil na rozdávání. Je to demoralizující.
V Howtownu se pokouším nahodit systém mandarinkama. To, co zabralo v Dockray, ale tentokrát nezafunguje.
Labutí píseň se chýlí ke konci.
Howtown - Mardale Head (121,5 km - 4950 m up)
Zpětně nevím, kdy přesně se to zlomilo. Z praskliny trčí ostrý třísky a zabodávají se mi do každýho kousku těla. Nejspíš jsem málo jedla, což v kombinaci s chodidly, třísly a kopcem jako prase, který mě teď čekal, vedlo k tomu, že jsem na dně pod dnem našátrala ještě jeden poklop - a zvedla ho.
Visím v hůlkách. Kopec nade mnou je prudký, bahno klouže, vím, kam jdu, byla jsem tu o Velikonocích, vím, že má několik falešných vrcholů. A taky vím, že zásobárny jsou do mrtě vyprázdněný.
Nemám co dát.
Pod poklopem je skála. Zarývám do ní nehty.
Počítám kroky. Po deseti pauza.
Pak po dvaceti.
Pak zvládnu dvě stě naráz.
Pauza.
Pauza.
Já. Už. Nemůžu.
Skála odmítá povolit, nehty se trhají, plní se krví...
Cpu do sebe na sílu tyčinku, žaludek se bouří, rvu do sebe gel. To nemůžu ustát.
Nakonec se vydrápu nahoru. Zvlněný hřeben je delší, než jsem si pamatovala. A totálně rozrytý od téměř tří tisíc účastníků pasedátimílovky.
Jako ze sna potkávám na cestě stádo koní. Nevím, jestli můžu jenom tak běžet mezi nima a tak je zdlouhavě obcházím.
Z kopce to bolí snad ještě víc než nahoru.
A pak je tu nekonečný sešup bahnem, kameny a kapradím na cestu nad jezerem.
A tam je to místo, kde jsem si uvědomila, že tuhle míru bolesti už snášet nedokážu.
Každý máme nějaký limit. Hranici.
Tohle byla ta moje.
Vyhrabu telefon. K mýmu překvapení mám signál. Volám T. Bulím jak malej smrad. Říkám mu, že v Mardale Head končím.
Bulím pak ještě chvíli. Dovolím si ten svůj veliký, převeliký sen oplakat a pak jdu dál.
Už nespěchám.
Už nikdy nebudu běhat. Je to strašně hloupý koníček. Budu dělat marmelády. Budu jezdit s dětma pomalinku na kole. Na prahu čtyřicítky dospěju a budu rozumná.
Je to nekonečný. Smráká se. Vím, že mám na cut necelou hodinu. A vím, že bych to měla zkusit. Vím, že bych to neměla vzdávat. Ale skála se ani nehnula. Kolotoč se točí tak rychle, že už nechci nic jinýho, než z něj vystoupit.
CP Mardale Head - 27 hodin 39 minut od startu.
"Jsi v pohodě?" ptá se mě marshal s brejličkama.
"Nejsem. Končím." Už zase ty slzy.
Bere mě podpaží a vede mě ke stanu. Chce vědět proč. Chce mi pomoct - něco sníš a půjdeš dál! Už je to jenom kousek!
Nepůjdu. Nemůžu. Nejde to. Ne. Jsem fakt rozhodnutá. Vím. že mám čas.
Postupně se u mě vystřídají tři zaříkávači. Nikomu z nich se nepovede postavit mě na nohy.
Pak mi konečně někdo odstřihne tracker a kolotoč se zastavuje.
... ... ...
Jedna z marshalek mi pomáhá se kompletně převlíct. Nechápu, kde se v těch lidech bere tolik ochoty a empatie. Jsou strašně zlatý. Vedou mě do autobusu plnýho mrtvol. Smrdí to tam k zalknutí. Svezu se vedle holčiny, co si něco provedla na padesátce s kyčlí.
Není tu signál. Jsme na konci světa. Nikdo tu nežije. Končí tu silnice. Leje. Už zase. Nakonec chytám na chvíli autobusovou wifi a píšu Tomovi, aby pro mě přijel. Čekám tam přes dvě hodiny, ale čert to vem.
V tu chvíli nelituju vůbec ničeho.
Když se konečně před půlnocí objeví, s úlevou se svezu do auta a okamžitě usínám.
V hotelu ze sebe sloupu věci. Strhám tejpy. Ve sprše se mi zatmí před očima, pobliju se a pak upadnu na čtyři hodiny do komatu.
V šest mě vzbudí pekelný hlad.
Celou neděli strávíme tím, že spím a v mezičase mě T. vozí na jídlo.
Večer ležím v posteli.
V televizi pobíhá Will Smith s pomrkávajícím robotem a pak Gerard Butler s americkým prezidentem.
A já píšu hlavnímu organizátorovi Marcovi, abych mu poděkovala.
Maratonci říkají, že nebe je limit.
Ultramaratonci říkají, že na Měsíci jsou stopy.
A já mu děkuju, že nám dovolil jich na něj pár set přidat. Děkuju mu za to, jak úžasnou akci přivedl k životu a píšu mu, že už chápu, proč mi tolik lidí říkalo, že se sem nepřestávají vracet.
Píšu taky, že běžet LL100 byl můj veliký sen a on a všichni ti, kdo se na jeho realizaci podíleli, jsou už navždycky jeho součástí.
A že ten sen nekončí. Že vím, že se sem jednou vrátím a stanu se lakelandskou legendou.
A myslím to naprosto vážně.
neděle 17. července 2022
Čím delší je prodleva mezi jednotlivými zápisky, tím hůř se navazuje. Obzvlášť, pokud se neděje nic, o čem by stálo za to psát nebo o čem bych chtěla psát.
#5
Za dvanáct dní se postavím na start, budu se třást, bud mít ledový ruce a nebudu cítit nohy. Srdce mi bude tlouct jako vzteklý, zmocní se mě pekelná únava a poslední, co budu chtít, bude někam běžet. Mám to takhle pokaždý. Na každým startu mi je hrozně. A pak mi je první kilometry ještě hůř.
Letos se přidává nesmírně intenzivní pocit, že nejsem připravená. Nemůžu být. Objektivně prostě nemůžu. Zranění, který se vlekly od prosince až do května, mi znemožnily naběhat to, co jsem si předsevzala. Přinutily mě naučit se plavat kraula a sundat poprvý od UB kolo z háku, ale moc dobře si uvědomuju, že na sto sedmdesát kilometrů to prostě stačit nestačí. Ale stejně tak už vím, že hlava je mocná. A taky vím, že nejen závodní úspěch často závisí na jediným: jak moc to chci? A když to nechci dost, jsem proti vší síle, která se tlačí zvenku, bezmocná. A naopak.
A já chci moc. To je neochvějná jistota, s níž do Lakes pojedu. Za těch víc jak dvanáct let, co běhám, jsem nikdy nic nechtěla víc. A to bude stačit. Minimálně na to, abych sebrala odvahu, postavila se na start a nechala se po dlouhých dvou letech (ano, naposledy jsem v závodě startovala přesně před dvěma lety na Kladně) strhnout davem.
Bude to boj. A bude to boj mě samý se mnou samou. Nikdo mi nebude bránit postavit se na start a běžet. Nemusím se nikoho dovolovat, jestli můžu odjet. Jestli se o to můžu pokusit.
A je dobrý si připomínat, jaký privilegium to je a jak šťastná jsem, že můžu. Že můžu v zásadě cokoliv.
A je to jenom na mně.
Nezapomínejme, prosím, na ty, který to tak nemají.
#3
Lenka Elbe
URANOVA
Jedna z variací na podobenství o věčném zlu dřímajícím v temných koutech kolektivního vědomí lidstva - oné esence, která tráví duši a kvůli které máme i v jednadvacátém století války, přestože se v podstatě jednomyslně shodneme, že jsou špatné, kdy lidé trpí a umírají mnohdy zcela zbytečně a často jen pro potěchu (ať už přímou nebo nepřímou) někoho dostatečně zvráceného. Zrůdy se rodily a rodit se budou. A jejich výskyt a to, čeho jsou schopné a čeho zhusta dokážou dosáhnout, je nakonec vlastně absurdnější než existence takových jedněch jáchymovských lázních provoněný makovým závinem.
Uranova je svěže zelená jako rádium, je to takové finské podivno v českých kulisách, které mě rozhodně bavilo, ale nakonec mu chybělo cosi stejně neuchopitelného, kvůli čemu po mně jen neškodně sklouzlo a zaplulo do odpadu docela jako ten sliz.
Má ovšem úžasnou obálku (dílo autorky), na tu se nemůžu vynadívat. Ta fakt nemá chybu.
#4
Tana Frenchová
SLÍDIL
Cal Hooper má dost - po celém životě u policie chce mít na důchod konečně klid. A kde jinde by ho mohl najít, když ne v zapadlé irské vesnici? Cal se stěhuje z rušného Chicaga do zapadákova na opačné straně oceánu, chce si svépomocí opravit starou chalupu, chodit s místňáky do jediné putyky široko daleko, rybařit a lovit králíky a hlavně se do ničeho nemotat, do ničeho nešťourat, nešlapat na žádná kuří oka.
Jenže pak se u Cala na zahradě objeví kluk a jeho starost se postupně stane i tou Calovou a než se naděje, bude z jeho klidného důchodu šlapák po kuřích očích.
Slídil mě nesmírně bavil - napínavý detektivní příběh se skvělou atmosférou překrásného irského venkova, svéráznými postavami a hlavním hrdinou, který mi sedl jako už dlouho nikdo ne. Jo, život je pes a realita je krutá - i na místech pohádkově krásných.
Knížku jsem překládala vloni na jaře a musím říct, že mě společnost Cala Hoopera opravdu těšila. Strávili jsme spolu pár měsíců a je to opravdu dobrej chlápek. Zkuste, uvidíte!
Zuzana Říhová
CESTOU ŠPENDLÍKŮ NEBO JEHEL
Tohle není knížka o životě na českém venkově. Nesnaží se zobrazit, jak se u nás žije v Horní Dolní pod Smrkem, Kdo si chce přečíst knížku o životě na českém venkově, sáhne po jiném autorovi či autorce - po takovém, který si za cíl klade zasadit děj na český venkov.
Toliko řečeno, vyrazme do Podlesí.
Na místo odtržené od světa a zároveň kousek od Hradce a vlastně i od Prahy. Na místo, kam když jedete, nepotkáte velmi dlouho (podezřele dlouho) žádné jiné auto. Není to Shyamalanova vesnice, ze které byste nemohli jen tak odejít, ale tak trochu vlastně je. Není to načinčané místečko jako v Hot Shots, ale vlastně taky tak trochu je. Není to reálná vesnice jako ta ve Slídilovi od Frenchové, ale taky tak trochu je.
Je to místo, které budete poznávat. Nejen jeho kulisy a obyvatele dávné, nové i dočasné, budete poznávat to, co je pod povrchem, to co vás obklopí, to co není vidět, ale vy to vnímáte, ach bože, jak moc to vnímáte, smrdí to a ten smrad, to není kravín, to je něco mnohem horšího. Z toho se nezvedá jen žaludek, z toho se svírá krk i srdce.
Bohu nemilý Bohumil a bohu stejně tak nemilá Bohumila přijíždějí začít znovu. Jsou spolu a jsou si cizí, někdo přešlápl a někdo nepodržel, někdo mluvil, někdo mlčel, všichni to známe. Přijíždějí do chalupy v rokli, v temné, hluboké rokli na okraji vsi, kde se chlastá, kouří, bije, šmíruje, kde se zahušťují představy pěkně hustou jíškou z přepuštěného sexu vymíchaného bolestí. Kde se na utrpení nahlíží z odstupu kroku, dvou, tří. Kde se na všechny kolem nahlíží spatra, přestože se žije ve sklepě. S bohu nemilými přijíždí Kluk. Kluk jako defekt, jako závaží, jako něco, co se nepovedlo, jak mělo, co nedopadlo, jak mělo a prozradilo toho o nás tolik, že to, co teď víme, se nám hnusí víc než rození nebo inseminování krav. Je to smrdutá rána, která se nezhojí, kterou si zas a znovu rozryjeme, vytrháme stehy, sledujeme, jak hnije. Kluk neobtěžkaný jménem. Tak jako ona nebohá Karkulka, které se vlastně říkalo kapuce nebo klobouček, o níž nevíme, jestli to byla Maruška nebo Jarmilka. Karkulka. Kluk.
A v hlavní roli zvíře v nás. Vlk, kterého v duchu krmíme, vlk, kterého bychom tolikrát chtěli nakrmit ve skutečnosti. Společnost, která se krmí - schovaná za monitory, za obrazovkami, za displeji, kochá se bolestí, utrpením a násilím, rochní si v trápení jiných. Tohle není horor, kde se slastně bojíme. Tohle je obžaloba a my jsme vinni ve všech bodech.
A v hlavní roli jazyk. Vyprávění. Promluva. Symboly. Všechno má v knize Zuzany Říhové hlas, všechno. I to, o čem pro klid vlastní duše tvrdíme, že je to němé. A každé slovo tu má své místo. Četba toho jazyka bolí, fyzicky bolí - čtenář se s první stránkou vydává na cestu do lesa a musí si zvolit: jehly nebo špendlíky? Tak honem, babička čeká. A vlk taky.
#6
Lloyd Alexander
KRONIKY PRYDAINU - KNIHA PRVNÍ
Americká klasika, která v první knize a v polovině druhé vychází z Tolkiena tak moc a tak neobratně, že mě to od dočítání málem odradilo. Mladší potomek naštěstí pokračovat chtěl značně zarputile, že jsme to dočetly - za což jsme jí nakonec i se starší potomkou vděčné, neb konec druhé knihy (od trojice čarodějek) a celá třetí kniha byly výborné.
Zkraje jsem nemohla značně nesourodé skupince hlavních hrdinů přijít na chuť - však si to vezměte: frackovitý Frodo, který se chová velice často jako totální dylina, protivný Gimli, chlupatý nenažraný Glum, který má mluvit vtipně, ale jakmile přesáhnete jistou věkovou hranici, bude vás to akorát iritovat, k tomu princezna se zlatou tretkou dost nešťastně do češtiny přeloženou jako šidítko (vzkaz do překladatelského nebe panu Medkovi: šidítko je dudlík!), kdy jsem se nemohla zbavit představy mladé dívky s dudanem v ruce; nechybí Saruman v ženské verzi, Sauron v mužské verzi, který místo skřetů vaří v kotlíku zombíky... jinak jsou tu samo i čarodějové a bitvy a taky dost podezřele (ano, pedofilně, tak já to napíšu) působící bard, který se rád podřídí rozmarům partičky dětí a věčně hladového člověkopsa...
Jejich dobrodružství v The Castle of Llyr mi ale přišlo už natolik originální a zábavné (obzvláště přerostlá kočička se mi líbila), že se vrhneme i do druhého dílu. Schválně, jestli se autorovi podařilo se definitivně odpoutat z nesmírně silného gravitačního pole LOTR. Vzhledem k tomu, že mě se zbývajícími dvěma knihami a sebranými povídkami čeká spousta večerů, si držím palce.
Perlička na závěr: Prydain znamená welšsky Velká Británie a (g)wen(yn) bílá.
#7
Junot Díaz
KRÁTKÝ, LEČ DIVUPLNÝ ŽIVOT OSKARA WAJDA
Chodíte rádi na pouť? A jaký je váš nejoblíbenější blitkostroj? Twister? Centrifuga? Pořádná horská dráha?
Tak si představte, že jste právě spořádali cukrovou vatu, grilovanou klobásu, želé hady a langoš s kečupem a sejrem a zalili to jedním pětipivem a samozřejmě vám přišlo jako supr nápad vlízt na ten nejlepší blitkostroj, kterej matějská nabízí.
Hudba huláká, puberťáci se smějou, atrakce se dává do pohybu.
Otevíráte první stránku a Díaz vás chytá do svých spárů a už se vezete.
Oskar Wajd je pekelná jízda, která vám zamotá hlavu i žaludek a který se zároveň nebudete moct nabažit, protože má sakraprácedohájezelenýho absolutně všechno, co má hustej román mít.
Junotův styl je naprosto zběsilej a jde hlavou přímo proti zdi a pak znovu a znovu a vy, protože jste si koupili žeton a obsluha za váma zacvakla řetízek, se prostě vezete s ním.
A dostane se vám všeho (historie Dominikánský republiky, Trujillova diktatura, život Dominikánců v newyorským exilu, rodinný vztahy, skvělá práce s popkulturními odkazy, využití poznámek pod čarou způsobem, že mi z toho pomalu tekly sliny - všechno v překladu, nad kterým jsem se tetelila blahem) a na konci vám autor bez špetky sentimentu zakroutí krkem a hodí vás na hnůj - a vy mu ještě poděkujete, protože tuhle jízdu jste namoudušinapsíuši navzdory tomu, že jste si během ní párkrát nablili do pusy, pekelně užili.
A netvrďte mi, že jsem vám to teď totálně neprodala!
pondělí 16. května 2022
neděle někdy po poledni, kdesi na česko-polský hranici
Já: "Kluci, já mám ale takovej problém... Když člověk píše o sobě, ví, co chce a co už nechce sdílet, ale tohle je o vás a já nevím, co všechno tam můžu napsat?"
Jirka: "Napiš tam všechno!"
Tak dobře.
O víkendu jsem byla svědkem toho, jak se rodí rekordy, a tohle je jejich příběh.
Šampionát v běhu na 24 hodin, Pabianice, Polsko, 14. až 15. května 2022
Bez dvou měsíců jsou to přesně dva roky, co jsem sevřela v dlaních volant rozpálený od badblumauského sluníčka, sešlápla plyn a pomalu se rozjela pryč od zázemí čtyřiadvacetihodinovky, ze kterého si Petr odvážel do té doby svůj největší triumf - osobní rekord v hodnotě 241,990 km. Tehdy jsem řekla něco, co se mělo stát leitmotivem dalších týdnů a měsíců. "A příště, příště to bude 250, protože já vím, že to dokážeš. Já vím, že na to máš. A řekni, nebylo by to krásný?"
Vloni, když jsme odjížděli ze stejného místa, jsme sice vezli k náhrobnímu kameni pro vítěze ještě šampionskou kulatinu, ale triumf to nebyl. Ať jsme si nalhávali těch šest hodin do Prahy cokoliv, oba jsme moc dobře věděli, že to, pro co jsme tam přijeli, si zpátky nevezeme, a taky že to něco bude před Petrem viset jako mrkev, od který nebude mít pokoj, dokud ji nedožene.
Protože na rozdíl od jiných mrkví (kupříkladu mého vítězství na UTMB) se tahle houpala opravdu těsně na dosah. A koho by to neštvalo?
Už nevím, kdy přesně přišel Petr s tím, že letošní pokus proběhne v Polsku, protože tam pozvali Radka Brunnera a on s sebou chce vzít jeho a ještě Jirku Horčičku a že kdybych teda jako jela taky a odsupportovala mu to ("Ale fakt už naposledy, tuhle blbinu už běhat nechci!"), zlobit se nebude. Každopádně už žádný Rakousko, žádný Kladno, tentokrát se pojede na sever.
Pátek aneb Lamely a led
Dopoledne vyrážíme z HočoPočo směr Pabianice. U Pardubic nabereme posledního pasažéra a v sestavě Petr Válek, Jiří Horčička (první lajna, běh) a já a Radek Brunner (druhá lajna, support) míříme na Łódź, Vávro, na Łódź. Už cestou pomluvíme všechny známé i neznámé, směju se jako dlouho ne, tohle bude dobrej víkend (kdybych jen věděla...), nevycváleně sežereme polovinu krabice neskutečně dobrých toastů a waflí a dokonce dvou různých (!) buchet od Zuzky, kterou nám nachystala na sobotu, a konstatujeme, že máme kliku, že se Jirka uměl tak dobře oženit. Odpoledne dorážíme na místo a jako první jedeme na registraci a omrknout, kde nás to teda čeká.
Kluci se upíšou speciální ultra směsí vlastních slz, potu a krve, že když umřou, můžou si za to sami, dostanou za to výměnou svačinový balíček bez svačiny, zato s číslem, projdeme si trať a shodneme se, že je skvělá (1725 metrů dlouhý okruh s krásným asfaltovým povrchem tvoří dostatečně široká, navíc včetně krajů umetená (!) cesta a celou dobu ho stíní vzrostlé stromy), obhlídneme stan, jejž nám organizátoři vyhradili (i ten je top - jsou v něm rozkládací stoly a světla, další den do něj navíc Radek natáhne velkou prodlužovačku) a je načase se ubytovat, najíst a jít spát.
Hotel, který Petr vybral, nás svým exteriérem poněkud zaskočí. Vypadá jako ubytovna, která pamatuje lepší časy. Přes silnici se navíc rozkládá veliký hřbitov, snad aby to chlapci neměli daleko? Nakonec je to jeden z oněch vzácných případů, kdy nahoře fuj a dole huj, a kdybyste se tam někdo na ten závod třeba chystal, tak hotel Włókniarz můžu jenom doporučit.
Během večeře dorazí do nedaleké pizzerky i zbytek osazenstva stanu ve složení Kosťa Wiesner, Dušan Miškovič (1. lajna, běh), Jára Urban (2. lajna, support), Martin Liška (3. lajna, fotografie). Vzhledem k tomu, že už druhý pivo přinesou tak teplý, že ho ani já nedokážu vypít, zvedáme se a odcházíme. Jsem odhodlaná realizovat výhružku plaváním, a protože Radek se zjevně dokáže chytit každý blbosti a rozhodně není z těch, kdo cuknou první, opravdu jsme málem šli plavat - místo ve 20:50 ovšem poslední plavce do "plywatka" pouštěli ve 20:15 a tím pádem následovala podstatně rozumnější večerka. (Chlapcům v hospodě do dalšího piva nastrouhali led, aby ho teda měli studený - čili odešli jsme opravdu včas. Pizzu měli nicméně dobrou.)
Sobota, den - Jáma a droždí
Budík mi zvoní v 5:20. Vysvobodí mě z neklidnýho spánku, kdy jsem se při každým otočení probudila a už od pěti jsem civěla do stropu. Přestože Radek, jakožto nedezignovaný vůdce výpravy, stanovil sraz v kuchyňce na 5:40, tak ačkoliv vzorně v 5:40 postávám v recepci, noří se hotelové chodby do ticha. Postupně se začnou všichni trousit. Chlapci donesou z auta kávovar, který Jirka sbalil s sebou poté, co jsem se ve whatsappové skupině dožadovala filtrů do cestovního kávovaru. Až do poslední chvíle jsem myslela, že si dělá srandu. Nedělal.
Po šestý hodině zamíříme na start. Problém s parkováním co nejblíž startu vyřeší Radek s elegancí sobě vlastní - tak si prostě přeparkuje ředitel závodu a je to! (Až nebude chtít prodávat sekačky, navrhuji kariéru zaříkávače, myslím, že lepší materiál nenajdete.)
Odtaháme všechny krámy do našeho modrého stanu, zabereme jeden stůl, vypakujeme každý svého malého chemika, uděláme pár fotek před startem a pak už je čas. Čas, aby se naši koníci seřadili za zelenočerným obloukem. Čas prodat tu strašlivou dřinu posledních ne týdnů nebo měsíců, ale let, protože to, co měli oba v plánu, se nezrodí jen tak. Chce to nesmírnou vůli, odhodlání a cílevědomost. Chce to konzistenci a víru. Chce to mít neochvějnou jistotu, že tohle opravdu chcete a chcete to sakra moc.
Znovu se mi potvrdilo, jak unikátní je duch malých sportů - kolem silničního ultra se na té vrcholové úrovni, kam kluci patří, nemotá zas tolik lidí, takže se všichni znají. Kdyby Radek běžel, jak měl v plánu, s klukama by svedli solidní souboj. Protože mu zdravotní stav nedolil připravit se tak, jak by si představoval, nestartoval, a přesto do Pabianice jel, kluky odvezl, Jirku s nesmírným nasazením odsupportoval a zase je odvezl domů. Nevím, co prožíval, vím, že mně by to na jeho místě bylo sakra líto, ale místo toho, aby se někde nasraně užíral, pomohl splnit sny kamarádům. Tak jestli tohle není dokonalý příklad týmovýho ducha ultra, tak co už?
Čas plyne. Vzorně zapisuju všechno, co Petrovi dávám. Dostáváme se všichni do rytmu. Zjišťujeme, co a jak, aby to celé klapalo co nejlíp. Radek mě posílá pro palačinku, je mu blbý si pro ni jít, když tam teď byl. Radek se jde s Járou proběhnout. Dvě hodinky mám oba koníky jen pro sebe. To je teprve šrumec. Jedno kolo jim v tu dobu trvá kolem osmi minut. Neběží spolu, takže to znamená namíchat to, co je zrovna na menu, počkat, až se objeví, podat, zapsat, vzít to, co má nachystaný ten druhý, počkat, až se objeví, podat, zapsat, nachystat prvnímu to, co zrovna potřebuje...
V mezičase mi dvorní fotograf plzeňské sekce Lišin (dřív, než jsem se stihla jako blbec zeptat, odkud je, že má tak zajímavý jméno, jsem se dozvěděla, že je to přezdívka) vypráví o neskutečných výpravách do střední Asie, do Afghánistánu a Pákistánu a taková uzbecká sauna se stane vysloveně hitem. Tu a tam odejde kluky nafotit (a část fotek tady je jeho).
Po poledni se kluci vrací, Radek si přebírá svého koníčka. Prohlašuje, že místní palačinky jsou nejlepší. Objevuje se Zbyněk, který zítra běží stovku (v kilometrech, nikoli v metrech), zatím pomáhá v pitstopu a hlavně dokáže spočítat snad absolutně všechno, takže konečně vím, jak na tom ten Petr proti svému plánu je, protože já jsem v tomhle směru absolutně marná. Radek si jde pro palačinky.
Při převlíkání Petra do jinýho trika, kdy se nám to nejdřív se Zbyňkem a pak s Radkem povede tak, že Petr nemusí vůbec zastavit, jen přejde do rychlýho kroku, Radek konstatuje, že je to docela jak v kuchařský soutěži. "Honem do spíže! Droždí beru! Máš mouku? Mám!!"
Chlapci se tímto stávají droždím.
Hodiny plynou a vzdálenost, kterou urazili, uspokojivě kyne. Jirka se dostává před Petra a naprosto stabilně běží dál a dál. Radek prokládá palačinky místní selekcí buchet. Jednomyslně se shodujeme, že ta medovníková s náplní by tuhle pečicí soutěž suverénně vyhrála.
Objevují se obvyklý problémy - někdo má pocit, že mu chybí kolo, někoho něco bolí, někomu dochází, někoho trápí břicho, jsme na řešení tři, a kdyby se udělovala cena za nejlepší problem solvery, museli bysme ji dostat my, jinak by to prostě bylo cinklý jak letošní Eurovize.
Všechno se v rámci možností totiž daří utřepat a já musím říct, že když neleží všechna odpovědnost jenom na vás a máte k ruce další lidi, kteří vám můžou pomoct a poradit nebo dojít něco vyřešit za vás, je to o poznání snazší.
Radek jí palačinku.
Sobota/neděle noc a ráno - Zmrzlý slzy a čáry máry rekordy
Postupně se snese noc. Kolem sedmý večerní má Petr zhruba desetiminutový náskok na plán a u Jirky začínají kluci mluvit o tom, že když vydrží, mohl by jít na český rekord. Ten držel od MS v Albi v roce 2019 Ondra Velička s 265,646 km. Kurva, Jiřine, makej, koníčku, říkám si pokaždý, když kolem elegantně proběhne tempem, který momentálně neudržím ani na deset kiláků.
Po půlnoci Martin zahlásí, že jde teda spát. Za stanem se stočí do spacáku a jako obří housenka zůstane v záhonku až do rána. Nechápu, jak v tom bordelu a smradu může spát. Může. Na tenhle level drsnosti se nikdy nedostanu.
My spát nejdeme, my budeme pařit až do rána!
Radek jí palačinku.
Noc se mi slejvá ještě víc než den. Nejsem schopná si srovnat, co bylo před čím.
Začínám se klepat. Narcius a Napoli, naše fialová dostihová stáj, nejlepší, jakou v týhle hře můžete mít, kluše dál. Na rozdíl od nich já přípravu na tenhle závod těžce podcenila. Teplota klesá na pět stupňů a zatvrzele se tam drží. Radek mi půjčuje svůj spacák s ještěrkou, jsem mu nesmírně vděčná, být tam sama, už mi touhle dobou kanou slzičky sebelítosti a mění se na tvářích v palčivé ledové krystalky... Takhle obstarám Petra, zamotám se do spacáku, co stihl mezitím vychladnout, sednu si, pocitově minutu sedím a už zase vyskakuju, protože už je tady zas!
"Začíná mi docházet. Udělej něco," informuje mě poněkolikáté Petr, který je hluboko po půlnoci zalezlý pěkně v nitru pain cave a kutá a kutá a kutá. Vidím na něm, jak strašně to bolí. Vím, že trpí. Umím si tak trochu představit, jak moc. Přijdu si zoufale bezmocná. Tak co ještě zkusit? "Neboj, budu čarovat!" slibuju mu. Vracím se do stanu a zkouším kde co. S Radkovou pomocí do sebe nacpe nějaký brambory, pozdějc i kus palačinky. A Narcius běží a běží a běží. Jak by mohl neběžet? Na blbý koně já totiž zásadně nesázím.
"Jirko, makéééj!" řveme co osm minut. V určitý fázi noci Radek svému koníkovi nakázal, aby se držel Melounka a Napoli poslechl. Nechápeme jak, ale Jirka ještě zrychlil a s vedoucím mužem krouží snad hodiny. Je to neuvěřitelný spektákl. "Jak se ti to povedlo?" ptala jsem se po závodu. "No, Radek řekl, že se ho mám držet, tak jsem se ho držel." - "A když pak zrychlil?" - "Tak jsem zrychlil taky." Takhle jednoduchý to je.
Radek jí palačinku, já mrznu, Jára počítá mezičasy.
Všechny postavy v příběhu jsou skutečné a všechno, co je tu popsané, se stalo.
Propracováváme se nocí. Čím víc čas postupuje, tím těžší je vymyslet něco, co by Petra udrželo v chodu a zároveň ho to nepřeklopilo do nějakýho průseru. Co tam ještě poslat, aby motor pracoval dál? A co už bude moc? Náskok pomalinku ubývá - tak pomalinku, že nepřestávám věřit, že si ten svůj velký, 250kilometrový sen konečně po zásluze splní. Odmítám akceptovat, že by z toho byl "jen" pěkný osobák. Ne. Ne a ne a ne. Nebolet mě ty moje dementní kolena, ještě bych si na just dupla. Běží po tenoučkém laně nataženém nad propastí hořkého zklamání. Co když to budu já, kdo ho z něj strčí dolů? Co když mu to poseru?
Ve stanovým městečku, který vyrostlo kolem cesty na louce, panuje ticho. Spousta závodníků polykající hutný koláč 48hodinovky šla spát stejně jako supportéři. Část závodníků na 24hodin si chtě nechtě musela sednout nebo lehnout. Chodím pro láhve, který kluci odhazují do krabice na opačné straně louky. Chodím pro čaj a kafe a palačinky a do kadibudky a noc nebere konce.
A pak zbývají čtyři hodiny. Je strašná zima. Je to dlouhý a zároveň to strašlivě rychle utíká. Čtyřiadvacetihodinový paradox. Už zase v bublině. Už zase ten pocit, že jsem se ocitla v alternativní realitě. Že můj normální život žije někdo jiný. Že já budu už napořád ulepenýma zmrzlýma prstama míchat pití. "Fakt mi fest dochází." Oukej, tak buď anebo. Sahám po bílým maurtenu, který jsem měla zakázaný, protože v tréninku Petrovi nesedl. Buď to zabere a bude to lepší, anebo to nezabere a pak je to ale stejně jedno, proč to nevyjde. Lano nad propastí se houpe.
Nebe světlá. Blíží se úsvit. Blíží se konec.
A koníci běží a běží a běží.
To, co kluci dokázali, stojí člověka strašný úsilí. Ono to vypadá strašně jednoduše a vlastně snadně. Ale není. Vážně není. Jsem přesvědčená, že každý sebepřekonání člověka trochu změní. Výprava do mikrosvěta 24hodinovky nevyhnutelně odkryje charaktery všech členů družiny.
Strašně bych si přála vědět, co se člověku odehrává v hlavě, když už ví. Když ví, že tentokrát se všechno protnulo, že "má dáti-dal" je v absolutní rovnováze. Že je to doma. Je to jako oko bouře? Nebo uvnitř naopak všechno zuří? Já to nikdy nepoznám, protože takhle dobrá prostě nikdy nebudu, ale mám to obrovské, obrovské štěstí stát na okraji té bouře a sledovat kamarády, kteří to dokázali. Kteří zase, znovu, dokázali, že některý hranice si kreslíme sami, že žádný skleněný strop není přidělaný napevno, že limity jsou tu od toho, abychom je prolamovali.
Dvě hodiny.
"Vydrž, krásně deš, máš na to a moc dobře to víš!!!"
"Jirko, bombáá! Mazéééc! Makéééj!"
"Poď, poď, poď, to dáš!"
"Makej makej makej!!!"
Tak kolik?
Kolik ještě?
Kolik to bude?
Hodina.
Pět minut.
Pět minut do konce a my už to víme - Petr si domů odveze to, pro co přijel. To, kvůli čemu dřel. A s Petrem povezeme domů i novýho českýho rekordmana v běhu na dvacet čtyři hodin.
 |
| radost |
Jdeme s Járou Petrovi naproti. Jsem vděčná, že tam nejsem sama a že mi pomůže, až - jestli - se mu zase udělá blbě.
A pak se ozve siréna a je konec.
Narcius - 250,843 km // Napoli - 267,109 km
Radek na šéfa závodu: "Však jsem ti říkal, že ti přivezu šampiony!"
Vedeme Petra do cíle, kde už sedí Jirka. Postupně se u modrého stanu sejdeme všichni.
A já to tam balím a koukám na ně. Na kluky, který jsou na první pohled úplně stejný jako vy nebo já. Choděj do práce, maj rodiny, obyčejný starosti, normální povinnosti. Nakupujou, utahujou kapající kohoutky, řešej blbý známky dětí. A pak, když na to přijde, dokážou něco absolutně fenomenálního. Prostě proto, že chtěli a chtěli sakra moc. Tak moc, že jim to za to všechno stálo.
Naskládáme všechno do auta, strčíme do něj i fialovozelenýho Petra a Jirku, který se začíná klepat, a jedeme se do nedaleký školy umejt, abychom se v autě vyhřátým květnovým sluníčkem vzájemně neusmrděli.
A pak už jen zafandit Zbynďovi aspoň jednou na stovce (a bez rozloučení odjet, jsme to ale kamarádi - omluvou budiž, že čtyři úplně vyhrabaný hlavy nedaj dohromady ani jednu plně funkční) a počkat na vyhlášení.
Během něj do mě dloube nějaká polská důchodkyně. Jsem z ní ve strašným nervu, jednak jí vůbec nerozumím a druhak na mě sahá. Cizí člověk na mě nemá co sahat. "Radku! Udělej s ní něco! Ať na mě nešahá!!" málem se rozbrečím. I tohle s váma udělá čtyřiadvacet hodin na nohou a ve střehu.
A pak tleskáme a koukáme, jak kluci dostávají poháry a ceny a Jirka navíc zlotý šek a svítícího LED jelena, kterýho mu budu závidět až do konce svých dní.
A pak se fotíme na tablo vysoké školy ultramaratonské.
A pak jdeme k autu a jedeme domů.
Opírám si hlavu o rozpálený okýnko a snažím se zpracovat, čeho jsem to byla právě svědkem, a nejde mi to.
U Pardubic předáme rekordmana a dostaneme od Zuzky nádherný perníkový medaile.
Doma se najím, před osmou hodinou upadnu do komatu a s trhnutím se vzbudím ve čtvrt na sedm. Nechápu, kde to jsem a co se to stalo.
Teleport do reality proběhl úspěšně. Všichni přežili.
Jirka včera zvládl dokonce i lekci na duolingu a tudíž nepřišel o 103denní streak. Za mě ji musela udělat Madlenka.
Medaili jsem sežrala a byla výborná.
Nepřečetla jsem ani jednu knihu.
Radek snědl 896 palačinek. Všechny mu chutnaly.
Namíchali jsme skoro sto litrů pití a rozdali tři kila sacharidů.
V Pabianici jsme otevřeli zlatou bránu silničního ultramaratonu.
Ještě uvidíme, co se z ní vyvalí za démony.
HOŠI, DĚKUJU!!
Nebo já jsem o tom aspoň přesvědčená.
neděle 24. dubna 2022
...ale můžeš si koupit letenku do Lake Districtu a to vyjde skoro nastejno.
Před týdnem jsme se po dlouhých měsících, který jsme strávili uvězněný na zemi, vraceli vysoko nad mraky zpátky domů. A já se snažila srovnat si v hlavě to, co jsem v předchozích třech dnech viděla a prožila.
Když jsem se před třemi lety rozhodla, že Lakeland 100 bude ta moje první velká stomílovka, nad vlastní drzostí jsem se roztřásla strachy. Když jsem se na konci léta 2019 dozvěděla, že jsem prošla losováním a budu se moct postavit na start, zhluboka jsem se nadechla. A jako bych od tý chvíle zadržovala dech.
Petr byl tehdy poměrně skeptický, jestli je reálný, abych se na něco takovýho s mým režimem a povinnostma stihla připravit. Já byla odhodlaná se o to porvat. Na Velikonoce 2020 jsme měli s T. odletět do Conistonu, vesničky, která hostí HQ závodu, místa startu, místa cíle, místa, kde se rodí lakelandské legendy.
Když v březnu 2020 přišel první lockdown, naivně jsem si představovala, že v dubnu odletíme. Když jsem zjistila, že nejen, že nikam nepoletím, ale ani nic nepoběžím, brečela jsem. Je to jenom běhání, že jo? Že ne.
A tak hlavu vzhůru, startovný organizátoři všem převedli, já si stejně uhnala anémii a čert ví, jak by to tam dopadlo a že by to stejně nejspíš nedopadlo, dopadla bych akorát tak já - na hubu a tvrdě. Racionalizace. Kdesi v hloubi duše mi přibyla další kulička smutku z kvarkový hmoty. Jestli mi něco ty covidový roky vzaly, pak schopnost se na cokoliv upřímně těšit. A jak já to uměla. Není to tak velká daň, samozřejmě. Ale je...
Další Velikonoce, další letenky, další ubytování, další zranění, další vertikální kilometry na Závisti, další letenky na léto, další ubytování, další storna. Další maily hlavnímu organizátorovi, kterýmu jsem už musela pekelně lízt na nervy. Další kulička. Menší. Lehčí. Stejně jsem brečela, nebudu tvrdit, že ne. Místo LL Lužky. K bolavý duši ještě bolavý ego. Dostala jsem po právu na prdel, jasně že jo.
Marc, hlavní organizátor LL100, potvrzuje, že mi převede startovný ještě na další rok. A já ohřívám dvakrát vychladlý sen. Krmím se tisíckrát ohranýma vysněnýma výjevama a situacema, jsem jich přejedená, ale žvýkám, polykám, jsem vzorný strávník.
Lužky podruhý. Lužky veliký, převeliký, největší.
A z mraků pád na zem a přímo na koleno. A pak na druhý. Měsíc, dva, tři, čtyři... Neběhám, živím naději (jsem vzorný strávník), věřím, doufám, nevzdávám se. Zpívám si původně nejspíš milostnou písničku, která by ale stejně tak mohla být nakrásně o zoufalým vztahu zraněnýho běžce k jeho pošahanýmu koníčku: I will fight for you, I always do until my heart is black and blue... budu se za tebe rvát, dokud nebude moje srdce samá modřina... A týdny plynou...
A pak přišly Velikonoce.
Třetí v řadě - letenky, ubytování, půjčit auto... Běžím k Petrovi pro gely ("Nehroť to, prostě to nějak ujdi.") Vezu holky k mamce. Furt tomu nevěřím. Balím kufr. Furt tomu nevěřím. Snáším na hromádku hadry, boty, flašky, jídlo, hole. Kontroluju trasu v hodinkách. Kontroluju trasu v Road Booku.
Je ráno. Jedeme na letiště. Jedeme. Na. Letiště. Možná je čas uvěřit.
A pak už jsme nad mraky, a pak už jsme vysoko, a pak už sedíme v autě a na cedulích jsou všechny ty známý místa: Preston (sedmnáct let zpátky jsem na tamější UCLAN strávila semestr, nikdy jsem se tam nevrátila), Lancaster, Blackburn, Blackpool. A pak se na ceduli objeví Lakes. Jsem tady.
A pak zastavujeme u jezera. Tak rychle, jak mi kolena dovolí, se škrábu z kamenitýho náspu. Stojím na břehu. Kolem je ticho. Vlnky něžně pleskají o kameny. Nadechuju se. Je čas uvěřit.
Den první - Old Man of Coniston
750 m up, 9 km, 3 hodiny
Jsem nekompromisní - nevím, jak ty, ale já jdu na ten kopec, to stihneme, jasně, píšou dvě a půl hodiny nahoru, ale to daj děcka v crocsech s nahatou barbínou v ruce. Jsem otravná a urputná, jak to umím jen já, když o něco fakt hodně stojím. Takže strašně. Takže jdeme.
A je to nádherný. Ne. Je to překrásný. Kolem cesty kvete hlodáš a voní tak, až se hlava točí. Stezka se vine mezi pastvinami a vzhůru výš a výš, protíná starý břidlicový důl až k jezeru obklopenýmu prstencem vrcholků.
Jsem šťastná jako blecha. Tom o poznání méně. Svět je v rovnováze.
A protože každý kopec má vrchol - i to mě ultra naučilo - i Dead Man of Coniston někde vrcholí.
A pak tam stojím, fičí tak, že neslyším vlastního slova a přede mnou se táhne hřeben okolních hor, rozkládá se údolí lemovaný dalšími a dalšími kopci, jezero přímo pod námi, další za sousedním vrcholem, další, obrovské dole v údolí a pak moře. Nejradši bych tu zůstala, dokud by mi vítr nevyfoukal z hlavy i tu poslední myšlenku, ale Tom se otočí na patě, řekne něco ve smyslu, pěkný, ale je mi kosa, tak mě dojdi a zmizí.
A tak udělám pár fotek, zjistím, že tu není signál, usoudím (spoiler: chybně), že je to asi jen tím, že jsme vysoko a mimo civilizaci, něco natočím a vydám se za tím.
Doufám, že kolena budou držet. Doufám, že zítra to půjde. Že to poběží.
A pak už jen bysgod a sglodion, pivo a příliš malá postel s jednou jedinou příliš velkou dekou.
Něco tak krásnýho jako dneska jsem už dlouho neviděla. A už hodně dlouho jsem se tak mizerně nevyspala.
Svět je v rovnováze.
Den druhý
Z Conistonu do Wasdale Head
33 km, 1330 m up, 6 hodin 52 minut
Na snídani se nacpu tak, že už živě vidím, jak v prvním kopci bliju (neblila jsem), ale všechno je to děsně dobrý a sakraprácehergotfagot, já jsem fakt tady!
JáJsemFaktTady - zopakovala jsem si to skoro stejně tolikrát, jako že je to neskutečná krása. Občas je potřeba se štípat.
Navleču na sebe veškerou výstroj a výzbroj a při pohledu do zrcadla si okamžitě vzpomenu na onen vtip o jednotce strašlivých mořských kocourů:
Americká speciální jednotka Strašliví mořští kocouři se připravuje na misi do Afghánistánu. Vyhlásí poplach a za několik minut je celá jednotka nastoupena v plné zbroji. Jen voják Jonson chybí. Přijde po dobré půlhodině.
Seržant řve: "Jonsone, všichni naši chlapci jsou dávno připraveni natrhnout prdel tomu Tálibanu a ty jdeš pozdě!"
"Víte, seržante," vysvětluje Jonson, "dostal jsem signál o poplachu když jsem byl v posteli. Vyskočil jsem, rychle jsem si oblékl maskáče, nasadil přilbu a nabarvil si tváře maskovacími barvami. Opásal jsem se řemenem, k němu dozadu připevnil granáty, vlevo zavěsil tesák a napravo pistoli. Navlékl jsem si neprůstřelnou vestu a nasadil ochranné brýle. Do kapsiček u vesty jsem si nacpal náhradní zásobníky s náboji, do podpažních pouzder zasunul finský nůž a Beretu a na záda přehodil batoh s minami. Na pravé rameno jsem si pověsil samopal a na levé bazuku. Na levé předloktí upevnil minivysílačku, na pravé škrtící strunu a bombičku s paralyzujícím plynem. Do zubu jsem vzal dýku, do pravé ruky M-16, do levé kulomet. Už jsem byl na odchodu, když jsem se náhodou uviděl v zrcadle. Tak jsem se lek, až jsem se posral a musel jsem začít znova.
 |
| Mňau |
Plán byl prostý - když to nepůjde, Tom pro mě dojede, prostě zavolám a domluvíme nejbližší místo, kde by mě mohl naložit. Až po pár hodinách zjišťuju, že tady se ale nikoho nedovoláte. Signál není totiž nikde. Nárazově a naprosto nelogicky naskočí v okruhu metru, dvou uprostřed pastviny na úbočí kopce, aby pak nenávratně na další dvě hodiny zmizel.
Cesta je překrásná. Po zhruba dvou hodinách mi dojde voda. Jako velice naivní se ukáže i další představa: totiž že si v případě potřeby něco koupím v nějakým koloniálu ve vesničkách, kterýma budu jednou za pár hodin probíhat. Nikde není NIC.
.jpg)
A tak strávím spoustu času zaseklá na otázce, co budu pít. Potoků je tu spousta. Je tu ale i spousta pasoucích se ovcí a co když ta voda není ale ani trochu pitná? Vydržím to řešit další hodinu, než usoudím, že jedovatý to snad nebude a nevyberu potůček, který vypadá relativně čistě a divoce. Se slovy našeho pana veterináře: "Parazity léčit umíme!" v hlavě naplním obě flašky a pokračuju.
Přes mokřady, po cestách, kousek lesem, ale těch je tu jen malinko, nahoru a dolů a furt dál. Navigace na šestkových fénixech je jiný příběh. Já ty trojky opravdu upřímně milovala - měly pro mě velikou citovou hodnotu a byla jsem s nima vážně moc spokojená, ale tohle, tohle je jiný stroj. Nemít je, jsem tisíckrát ztracená. Takhle jsem zakufrovala možná třikrát, ale vždycky jen na pár metrů. Za to Road Book, to je jiná, tam jsem kolikrát nechápala, která tluče, ani když jsem na tom kterým místě přímo stála.
Potmě to bude ovšem jiná sranda.
.jpg)
V Bootu, což bude CP2, jsem si v místní hospodě dala limonádu, zjistila, že na záchodech teče jen teplá (čili potok to jistí) a našla na silnici před ní půl metr čtvereční, kde jsem chytila signál. Kolena mě bolely jak čert, zítra je taky den. Volám Tomovi. Zjišťuju, že sem by přijel za hodinu, na další CP za hodinu dvacet. Takže se domluvíme, že mě nabere ve Wasdale Head.
Pokračuju přes mokřady a kolem jezera. Kopce kolem mě jsou najednou daleko, obrovský prostor na všechny strany, nekonečný nebe nad hlavou, slyšet je jenom můj dech. Nikde nikdo. Naprosto nikde nikdo. Je to až děsivý - ne že bych řešila, co bych dělala, kdybych tady teď blbě šlápla, protože tady by vás až na pár líně se pasoucích ovcí fakt nikdo neslyšel křičet, spíš je v tom jistá tíseň z malosti, možná je to tím, že od obzoru k obzoru se táhne hnědá linie kopců a není vidět dál, možná tím, že jsem už vážně hodně unavená... každopádně se těším do auta a domů.
Ale na to si ještě počkám.
Ve Wasdale Head sbíhám ke kempu. Čeká mě ještě pořádný kus po pekelně úzký silnici. Stejně jako skoro všechny tady je obousměrná, ale vejde se na ni jen jedno auto a po obou stranách je lemovaná kamennou zídkou. A aut tu jezdí fakt hodně. Když už konečně dolezu k Innu, kde se máme sejít, mám dost.
Vyndám telefon a nic. Žádný signál. Jdu kolem hospody. Nic. Kde ho tady budu hledat?
Jako těžká smrdutá prošívaná deka na mě padá zoufalství.
Vytahuju margotku poslední záchrany a jako král vysílám do boje hordu sacharidů.
Nakonec se potkáme na parkovišti. Do Conistonu se vracíme hodinu a půl, silnice je úzká, šplhá do prudkých kopců a padá dolů, před námi jede naštěstí obytná dodávka a proráží nám cestu. Do lýtek se mi zakusují zoubky drobných křečí, před ubytováním nejsem schopná vylízt z auta. Zítřek bude stát za to.
Den třetí
Z Howtownu do Ambleside
38 km, 1720 m, 8 hodin 30 minut
Oba dny nakonec zkracuju proti plánu o deset kilometrů, i tak už dneska není důvod se šetřit. Ráno se domluvíme, že mě T. hodí o kousek dál na trasu. Najít bod, kde se napojím, je nakonec těžší, než jsem čekala (já jsem takovej věčnej Diviš - já a moje naivní představy, že).
Z Howtownu na CP v Mardale Head je to patnáct kilometrů a přes sedm set výškových metrů. Zjišťuju, že většinu z nich nastoupám hned zkraje. Hole do rukou, laktát do svalů a vzhůru vzhůru, až tam, kde mizí cesta a vítr fičí. Je to nádherný, nohy bolí a šlapou a to je hlavní. Nahoře se přede mnou otevře obrovská zvlněná podmáčená pláň porostlá hnědo-žlutou trávou. Jdu podle čáry na hodinkách, protože tu není jediný bod, podle kterýho byste se mohli zorientovat.
Říkám si, jak krásný by to tu bylo, kdybych mohla běžet, což moc nemůžu, a taky, že sem se ale fakt nesmím dostat v noci, jinak tu budu bloudit až do skonání světa!
A pak mě čeká nekonečný a překrásný trail podél jezera. V propozicích k loňskýmu ročníku stálo, že tahle sekce je známá jako "the killer". Hm. Co je na tom překrásným single trailu nad jezerem zabijáckýho? Po hodině, kdy jsem furt nebyla na konci, bych přísahala, že absolutně všechno: bahno, potůčky, kameny, kameny, kameny... a pak znovu a v jiným poměru a velikosti.
Do Mardale Head se dostávám dost pomuchlaná. Čokošku, přídavný půllitr vody z batohu (dneska jsem poučená, dneska z potoků vypiju jen dva litry vody...), věnovat letmou myšlenku tomu, že by do Lake Districtu měl konečně dorazit geniální koncept kiosku, a vzhůru do dalšího stoupání.
V houfu ovcí kousek za vrcholkem chytám na dvě minuty signál. Volám, čtu smsky, snažím se nemyslet na to, že za chvíli to celý končí a zítra už budu touhle dobou v Praze. Snažím se na to myslet a o to víc si toho, kde jsem, vážit, i když to kurevsky bolí. A protože to bolí fakt hodně, když se kopec trošku narovná a ztratí něco ze svojí strmosti, rozbíhám se. Může to bolet ještě víc? Uvidíme.
Dostávám se do údolí, procházím přes dvůr farmy (to je tady dost zvláštní a nepříjemný, že těm lidem tu místy lezete pomalu do obýváku - můj nehezký zážitek s vlčáky v Krkonoších se mi tu několikrát hodně zle promítl, to bych si i odpustila) a stoupám vzhůru.
Kameny, kameny, kameny. Nahoru. Dolů.
Kousek po asfaltu. Ty nejroztomilejší jehňátka toho dne. A pak masakrózní přelez zídky - krát čtyři.
Mířím do Kentmeru. Jsem unavená a mozek si dělá co chce - okamžitě ho překřtí na Kitmíra podle psa Sedmispáčů z Efesu a připomene mi, že až budu mít jednou psa, přísahala jsem, že se bude jmenovat Kitmír... (občas se někdo ptá, na co při ultra celou dobu myslím - tak když už na něco, tak na podobně zásadní věci.)
Při seběhu jsem vytáhla sluchátka a teď už hraju oblíbenou hru, na kolik písniček? Říkám si, že na tři bych se mohla dostat na vrcholek - playlist je toho dne na mojí straně a jako druhou servíruje jednáctiminutovýho Meatloafa. Zatímco on ještě slibuje, že by pro lásku udělal cokoliv, ale tohle neudělá (co sakra to ono je?! Co??), já se rozhlížím kolem a vím, že sem se prostě musím vrátit.
A pak znovu dolů. Bolí to. Bolí to hrozně. A já natahuju nohy a opravdu běžím. Tak jo, pojď si pro mě, ukaž, co umíš! Je tohle všechno? Tak to ses moc nevytáhla! Vyzývám bolest, směju se jí do ksichtu, dneska si na mě nepřijde, dneska mě nedostane. Mě totiž dneska už nic nezlomí.
Poslední nahoru dolů. Nekonečný Ambleside.
Volám Tomovi. "Ty už jsi tam?" Jsem. Sundávám batoh. Sedám si na zídku. Vypínám hodinky. Tak jo.
Hotovo.
Vydechla jsem.
A pak jsem se zhluboka nadechla a zadržela dech.
I obyčejný lidi můžou dokázat neobyčejný věci. Nebo se o to aspoň pokusit.
Tak v létě.