Ze života hmyzí matky
(Hra o sedmi dějstvích)

Dějství první - čtvrtek

Jela jsem jako obvykle k mamince pracovat. Než jsem ale zasedla ke krásným starým strojům, na hodinku jsem vyběhla. Dorazím zpátky, holky jsou venku, tak šup do sprchy, ať ten vzácný čas neprobendím úplně.Nahatá jdu z koupelny jen se sluchátkama a ipodem v ruce, hadry na doma mám v patře, v baráku nikdo není, tak co. Beru si půllitr s vodou do jedný, už tak plný ruky a druhou si otevírám nealkáče. Do huby jsem si vrazila celou meruňku, co máma koupila. Když míjím jídelní stůl, říkám si, že si rovnou uklidím ty sluchátka s ipodem do pytlíku, ať to zase nehledám. V tu chvíli mi vyklouzává z ruky flaška s pivem, dopadá na stůl a gejzír jako prase (jak je to nealko a ještě nijak studený), chytám flašku, zahazuju sluchátka a instinktivně si vrážím flašku do tlamy. Všechno by klaplo, kdybych v ní ale neměla už narvanou tu meruňku, na kterou jsem zapomněla. Tu si zarážím do krku, úplně cejtím, jak mi přitom vyskakujou oči z důlků jak komiksový postavičce a hrdlo flašky přitisknutý na meruňku narvanou v puse dělá výborný efekt zahradní hadice přiskříplý prstem. Pivo cáká po celý kuchyni a já, protože jsem debil, se ho pokusím do tý pusy narvat znovu! A divím se, že to nejde (znovu!). Nakonec mě teda napadne, že bych to mohla radši odnýst dopěnit do dřezu, pak si z hrtanu vydloubnu meruňku a jdu ten bordel uklízet. Dál třímám ten pitomej půllitr, sluchátka i já jsem po pivní lázni. Aspoň, že jsem se nestihla oblíct.

Dějství druhé - pátek

Dneska ráno jsem nechala Katku bez plíny, zvládá si docela dojít na nočník. Před odjezdem do školky koukám, nic v něm nevidím, dávám jí plínu. Vezeme Madlu do školky, prší, celá Praha jede autem a mi poskakujeme pětadvacet minut v koloně, než se dostaneme aspoň pod kopec (což normálně trvá maximálně pět minut). Ve školce K. scéna, že tam chce zůstat. Seškrabávám dítě ze dveří, rvu ho do auta a odjíždíme. Doma budím T., ten je během pěti minut pryč, v práci to teď má veselý, v podstatě tam kempuje, domů chodí pozdě, servanej a naštvanej. Jdu stáhnout postele, K. se na mě podezřele už pět minut nevěší, i jdu se podívat, co robě robí. To nestojí u lavice ale nad nočníkem, v ruce Madlinu ponožku, dělá bim bam bim bam a namáčí ji do nočníku. Říkám jí, že to nesmí, do nočníku nic… co to ku*va z toho cáká?!… Jo. Těsně před odchodem se vyčůrala, teď v tom vymáchala fusekli a cákala ty chcanky po celým obýváku (gauč, koberec, stůl, ona sama).

Dějství třetí - stále pátek
Uklidím chcanky, převlíknu postele, přehodím várku holek hader do sušičky, narvu pračku cejchama, zapnu ji. Jdu vyluxovat. K. svačí. Sbalím tříděný odpad, nás obě a jedeme do Svojtky na Želivárně. K. je teď fascinovaná tramvajema, tak nechávám auto na Strašnický, že se ten kousek svezeme tramvají. Už u auta řev, že nechce chodit. Nesu ji. Má skoro třináct kilo. Kupujeme lístek, K. nadšená honí holuby, všem vykládá, že pojede tramvají, prostě super. Jenže pak přijede první z opačnýho směru. Řev. Nedokáže pobrat, že tou nejedeme. Pak přijede další z druhýho směru. Zase řev. Zase vysvětlování. Jako na potvoru přijede ze správnýho směru ta druhá, kterou nemáme jet. K. se sype svět a začíná řvát hystericky. Přistuje k nám takovej plesnivej dědek a začne, že si ji vezme, když bude brečet. V duchu se směju, protože přesně o tomhle fenoménu „odebíračů dětí“ jsem včera četla na jednom mateřským fóru vtipnej článek. A že si ji odvede. S úsměvem mu několikrát opakuju, že to ani náhodou, že ji nikomu dávat nebudu. Dědek je vytrvalej. A jestli chce zmrzlinku? Říkám, že ne, že chce tramvaj, ale my potřebujeme 26 ne 7. Dědek dál vopruzuje. A že jí mám namazat pusu indulonou (má tam zbytek strupu z pátečního skoku plavmo na veselce, kde si udělala píling horního rtu a ještě si ho zvládla na dvou místech prokousnout poté, co jsem ji nenechal hopsnout do jezírka ke zlatým kaprům, a já díky tomu vypadala jak z Carrie a tam, kde jsem normálně hysterická, když holčičky jen fňouknou, jsem jí to zákeřně, naprosto totálně absolutně nesluníčkově, přála). Tak mu říkám, že měla rozbitý ret, že to je z toho. Dědek se ani teď nemá k odchodu. Že jí musím koupit v hračkářství televizku se zvířátky, co hraje. Sděluju mu, že máme doma hraček jak pro děcák a nashledanou a hezký den. Čumí jak vejr. Nadávám si, že jsem ho neposlala do háje hned. V tramvaji K. po zastávce scéna, chce ven, nelíbí se jí to. Ještě že jedeme jen pět minut. Venku nechce chodit. Nesu ji až do Svojtky, tam řve, protože nechce dovnitř. Vevnitř se snaží recepční (mají výdejní místo přímo ve vydavatelství) uchmátnout ze stolu nějaký ostrý papírenský předměty. Platím. K. řve, protože nechce odtamtud. Venku řve, protože nechce ven ze vrat a chce jim tam štrádovat na dvorek. Venku řve, protože chce nosit. Mám papírovou tašku knih za jedenáct stovek, jsou těžký jako prase a do batohu se mi jich vešla sotva polovina. Nesu kachnu, batoh a tašku do kopce na metro. V metru K. záchvat, odmítá stát na schodech. Stojím na jezdících schodech s K. na ruce. Metro = dalších záchvat. na Strašnický jí kupuju řeckou koblihu, dloube ji, hází na zem a ze země pak jí. Nesu ji do auta. Jsem servaná jak pes (vstávala v 5:45). Sedám za volant, než dojedeme k DM (8 minut), spí. Nakoupíme. Jedeme domů. Táhnu krabici plen, dvě tašky, batoh, tašku od tříděnýho a Kateřinu, která odmítá jít domů. Tady si vezme džus, co si vyřvala, uteče s ním do obýváku a když se za ní propracuju, zjistim, že jím polila stůl, koberec, celou podlahu i sebe… ječím...

Dějství čtvrté - sobota
Běžím. Nejde mi to. Nebaví mě to. Na  co si to tu jako hraju? A co to mám ku*a na noze? Ptačí hovno! Obrovský ptačí hovno přes půl lýtka. Výborně. Jak jinak.

Dějství páté - stále sobota
Jedeme do ZOO. Půjčujeme u vchodu dřevěný vozíček, protože ten Madlenku vždycky hrozně bavil a určitě bude tím pádem bavit i Kačenku, dyť který dítě by se nechtělo vozit ve vozíčku. Tak třeba to naše. Po dvaceti minutách, kdy taháme tu krávu naprosto zbytečně, je jasný, že jsme opět zvolili přesně špatně - jako vždycky, když vezmu kočár a pak je jasný, že jsem měla mít nosítko a naopak. Dneska by se šikl kočár nebo nosítko, jen ne ten pitomej stokilovej nebrzdící vozík, který s sebou celý den jalově vláčíme. Ale je krásně, jedeme vláčkem ke Gastonovi. Jsme rodičce dbající na zdravou výživu a tak holkám kupujeme nejdřív nanuka a pak párek v rohlíku, to aby nebyly hladový a protivný.  Je to prima. Je to prima přesně tak dlouho, dokud neřeknu, jak je to prima. Samozřejmě s sebou pokaždý vláčím naprosto zbytečně tři až čtyři svačiny, který nikdy nikdo nejí a doma jsem pak nucená je půl tejdne večeřet. Tentokrát na to ostentativně prdím. Tentokrát by je Katka snědla nejspíš všechny. Má hlad a je protivná... Konečně přesvědčujeme Madlu, aby si sedla do vozíku a vzala Katku k sobě. Jedině tak tam vydrží a já ji nemusím nosit (u tatínka totiž zrovna vůbec nechce bejt). Dělá se vedro. Sedáme si do hospody u žiraf. Tom krajně asertivně žádá ženu, co sedí sama u jedinýho relativně volnýho stolu pro čtyři, jestli by nebyla tak hodná a nepřesedla si k jednomu z mnoha prázdných dvoumístných stolků. Je zarputilý a žena to nakonec vzdává. Katka brutálně prasí jídlo. Odmítá jíst svoje těstoviny, odmítá sedět sama na židli. Odmítá sedět v židličce. Sedí u mě, jí moje indický jídlo a já cejtím, jak se mi hlava mění v přetlakovaný papiňák. Můj citlivý a vnímavý muž vyndává telefon a fotí mě, protože mu to přijde krajně vtipný. "Usměj se! Teď je to hrozný, ale pak ti to bude připadat legrační!" Mám chuť je všechny předhodit lvům.

Dějství šesté - neděle
Jedeme na výstavu kreativního hraní na Střeláku. Je to prima. Jen by mě zajímalo, jak se na Kateřinině domovský planetě řekne "ne", protože "ne" to rozhodně není. Jinak si neumím vysvětlit, které části toho slova nerozumí. Opět se ukáže, že s trochou cukru a alkoholu je svět hned veselejší.

Dějství sedmé
...než jsem to napsala, nalila Katka kakao do polívky a celý to rozlila po stolečku, sobě a podlaze. K Vánocům si budu přát wapku.

Ještě nějaký blbý otázky? 

Milá Kačenko...

...před dvěma lety touhle dobou jsme se kodrcali z Neratovic do Prahy, protože mi pan děsně zkušený doktor MuškaJenomZlatá sdělil, že v žádným případě nerodím a co dělám za scény. Za hodinu padesát to bude přesně 730 dní od chvíle, kdy jsi nakonec vykoukla na svět v nymburský porodnici.
Tvůj akční příchod nám měl dát jasně na srozuměnou, že nudit se s tebou v žádným případě nebudeme. Jsi to nejšťastnější a nejuječenější dítě, který znám. Jsi úžasná a znám přesně tvý rozměry a často se uklidňuju vědomím, že bych tě do toho babyboxu pořád ještě nějak nacpala. Je s tebou neskutečná sranda a dokážeš mě vytočit do tak bílýho žáru, že to odporuje fyzikální zákonům. Jsi svá, jsi paličatá, nebojácná a odvážná.
Kačenko, k tvým druhým narozeninám ti se srdce přeju, abys taková zůstala navždy.
Protože svět potřebuje akční ženský.

Potřetí v ráji

Protože jsem Jirkovi V. dneska slíbila, že report bude tentokrát krátký, tak to bude krátký (a všichni, kdo tomu věří, zvednou ruku.)

Všichni je máme, naše miluš. Pro někoho je to turecký med z pouti, pro jiné ponožky v sandálech, jiní nebudou váhat a utratí pětinu platu za exkluzivní whisku nebo super lítsky na fotbal. V mém běžeckém diáři stejně tak nebude (doufám) nikdy chybět Okolo Vlasti.

Byla jsem tam POPRVÉ 
Podruhé jsem měla neprůstřelnou VÝMLUVU
Potřetí jsem si myslela kdovíco, ale upekla jsem se jak dobře naložený BABUČ

To všechno se muselo stát, aby to dneska sedlo jako ta prdel na hrnec (a stejně to nedopadlo tak, jak jsem chtěla - nejsou ta má očekávání už trapná?)

Dvě noci před oslavuji, že jsem přežila další týden à la svobodná matka tak vehementně, že když v jednu ráno přijíždí konečně živitel z práce, mám v sobě skoro celou láhev červeného, culím se jak Rákosníček, mám za sebou tři hodiny hraní Candy Crash Sagy a sjíždění Best of Britain's Got Talent (vůbec nejsem přepracovaná a nepotřebuju aspoň týden někde na Maledivách... ani trochu!). Spím necelých pět hodin. V 5:48 je Máša vzhůru a já s ní. Pracovním pátkem proklopýtám. O půl jedenáctý večer mám zabalený dárky ke Kátiným druhým narozeninám, které budeme po závodu slavit, hotový (téměř) dort a jdu s pompou (anebo spíš bez ní) spát. M. okamžitě spouští svou oblíbenou fňukací etudu = co dvě minuty zaúpí ze spaní. Nemá cenu ji litovat, tím ji totiž rozstřelíte a hysteráček je na světě. V kombinaci s tím, že jsem strašně unavená a zítra mě čeká závod, jsem obzvláště sluníčková a chápavá maminečka. V jedenáct T. jemně, leč rázně raději směřuje vedle. Ve dvě rozehrává v postýlce divadlo hodné scény v Národním K. Vydržím to půl hodiny. S hubou plnou keců o sabotáži budím ve 2:30 T., aby k ní šel. Upadám do komatu. V 5:28 mě budí M: "Maminko! Můžu ipad?!" "Ne!" vydržím odporovat další půl hodinu v naději, že ještě usne a nebude ve tři odpoledne na zabití. Celou dobu si něco šeptá. Je to trochu děsivý a hlavně se u toho nedá spát. V šest rezignuju, dávám jí iPad a jdu spát na gauč. Ten je od večera příjemně rozestlaný, akorát ho mezitím stihnul nepříjemně poblít kocour. Jsem grogy, jenže na spaní v kočičích blitkách jsem bohužel příliš střízlivá. Převlíkám gauč, odháním kocoura a usínám. Protože kočka je zvíře potměšilé, sedá si Prevít na škrábadlo nad mou hlavou a začne chroupat granule. Pak jde na deset minut hrabat do hajzlíku. Cedím skrz zuby cosi o spiknutí a upadám do půl osmý, kdy přichází K. s "Mamííí, mamííííí!!", do blaženého nevědomí. Zdá se mi o zavíraném sportu a výprodeji funkčních tílek s obrázky. Vůbec nejsem postižená.

V devět vyzvedávám v částečném limbu Ritu. Motáme se po okreskách, R. je skvělý navigátor, properem všechnomožný, ale stejně si nestihneme skoro nic říct. Na dálnici se najednou objevuje kolona, blikačky, brzdím a beru sjezd spolu s dalšími desítkami podobně fikaných řidičů. Manželé na telefonu poradí s cestou a nakonec jsme i s objížďkou jen s desetiminutovým zpožděním na místě.

Potkáváme se se všemi možnými známými, kamarády, stejně jako s do té doby pouze virtuálními tvářemi. Počasí je božský. Proti loňský třicítce se teploměr drží cudně pod dvackou, mraky umravňují sluníčko a ve vzduchu smrdí tvrdá práce. Na počasí se dneska fakt nevymluvím.

Vyzvedáváme věci, dáváme malý pivo a pomalu a jistě je čas se šibovat na start.

 Ve všem tom družném rozhovoru pomalu prošvihneme start. Strkám do uší sluchátka a odevzdávám se do vůle běžeckého manitou. Totiž, od Šutru prožívám strašlivou běžeckou kocovinu. Nejsem schopná se restartovat. Nemám chuť běhat, nemám sílu běhat, nemám DŮVOD běhat. A teď musím, protože tohle je závod a ty já si užívat nechodím. Teď je čas na tajemný elixír krve, potu a slz. Takže makám. Nebo se o to aspoň snažím.

Mám pocit, jako bych běžela v nafouklým igeliťáku. Nohy se boří i na asfaltu, blbě se mi dejchá. Snažím si mozkomorsky připomínat ty ještě mnohem bídnější pocity z vyhřátýho loňska, kdy mě předbíhal Pavel jakožto vodič na dvě hodiny a já byla prošitá jako vaťak v sibiřským gulagu už někde na šestým kilometru. Přestože jsem tu potřetí, pamatuju si jen části trasy. Záhy je tu zámek. Málokdy se vám poštěstí, abyste se mohli proběhnout zámeckým nádvořím a zahradou, natož takového skvostu, jako je Sychrov. Je to krásný. Je tu svatba, za běhu gratuluju nevěstě. Jsem sice pomalá, ale je mi dobře a podezřele veselo. Igeliťák se propichuje v prvním kopci, za ním je občerstvovačka (jedna z mnoha, díky za ně!!) a božský seběh lesem. A zase ten pocit. Pro tohle tu jsem, pro tohle to dělám, krok, skok, kořen, ruce, nohy, stromy, vzduch... magická souhra... dýchám... běžím... tedy jsem.

Kilometry ubíhají tak nějak mimoděk. Celá trasa mi přijde podstatně snazší než vloni. Sluníčko jen sem tam nesměle vykoukne zpoza mraků, aby zase vzápětí bázlivě zalezlo. Hladím trávu u cesty. V sebězích rozpřahuju ruce a nechám endorfiny, aby mě pohltily a zajmuly v sobě. Louky a asfalt. Vyvážená kombinace jak reklamy na jogurt nebo vitaminy v prášku. Na úpatí obávaného Trávničáku mi v playlistu vychází snad až magicky Cloud Cult:

Beru to jako výzvu. Nejdřív skalpuju slečnu v oranžových kraťasech, která mi celý závod utíkala, pak další v červeném, do toho Dušanovy hlášky nastříkané sprejem na silnici... Volím strategii maďarských rychlochodců v důchodu, co si mě mažou na chleba na Brdský a předběhocházím další holku. Konečně jsme nahoře, Lůca a Michal fotí, já jsem mimo a mobilizuju veškerý síly, abych se rozběhla. Všechny rezervy padají, poslední občerstvovačka a dva kilometry. Jedu na vír v nádrži. Každý krok bolí, každý nádech pálí. Tak kdy už tam budeme? Bleskový propočet. Jestli to bude přesně půlmaraton, dám to konečně pod dvě.

Jenže není a nedám. 

Tráva přes pole. Nemůžu. Nohy neposlouchají. Kopeček za statkem se psem na šňůře. No tak, zaber stará, už jsme skoro ve stáji, no tak, za všechny, co už se nikdy neproběhnou... Per to tam! Peru. Peru to tam tak, že sbírám další, tentokrát pánský skalp a pak je tu opravdu konec. Kopeček a seběh do cíle.
Konečně můžu zastavit. Konečně si můžu sednout. Konečně si můžu lehnout.

Letos jsem na to potřebovala dvě hodiny a tři minuty.

Jdeme s Michalem, který to dal excelentně za 1:51, pro pivo. Mezitím dobíhá Rita. Jdeme přát, pijeme, kecáme, je mi krásně.

A protože jsem slíbila, že to bude krátký, Káťa doma čeká jen na maminku, abychom mohli rozjet pořádný mejdan, a Ritě jede z Bolky autobus, který musíme stihnout, nezbývá, než sehnat všechny naše blízké na společnou fotku...

...a vyrazit.

Důšo, Lůco, díky.
                     

                        Tak, jak to děláte, je to výjimečný a báječný.

                                                                                         

                                                                                    Jaký pán, takový krám.

Tak za rok zase.

Rock Paper Scissors Lizard Spock

Včerejší výprava do Šárky byla plná poprvé.

Poprvé jsem stála na startu čtyř kol odhodlaná všechny čtyři odběhnout.
Poprvé se o mě v průběhu na občerstvovačce někdo nádherně staral.
Poprvé mi úplně cizí člověk řekl, že mám krásný nohy!
Poprvé jsem běžela úplně sama, po limitu, s vědomím, že všichni ti lidi v zázemí tam čekají jen kvůli mně.
Poprvé o mě bylo královsky postaráno i po doběhu.
A hlavně: poprvé jsem zažila, že hlava opravdu může utáhnout tělo, které už není schopné a ochotné udělat ani krok.

Když jsem se zkraje roku rozhodovala, kam bych letos ráda běžela, ocitl se ŠUTR na vahách proti stovce na Silvě Nortice. Zvažovala jsem to docela dlouho, nakonec dostal přednost Šutr, v klidu se na start dopravím ráno metrem, netřeba hrotit dopravu, časy nebo dokonce přespávání.
Klasicky dva dny před závodem spím na prd. Říkala jsem si, že to sem snad ani nebudu psát, protože tyhle předzávodní výhovorky už nikoho nedojmou. Tak jen telegraficky: noc ze čtvrtka na pátek = čínský vězení (23:00-0:30 Madla ječí co deset minut ze spaní, jakmile začnu usínat nebo usnu, jsem vzhůru. Když už pak spát můžu, jsem z toho tak na nervy, že stejně usnu až po druhý hodině); noc z pátku na sobotu = 3:00 budíček, ječící K., která pročůrala plínu, pyžamo i postýlku a posléze nemůže usnout. Tady už nastupuje hlava rodiny a solidárně mě kormidluje spát k M., ta vstává v 5:50, tak mám aspoň jistotu že nezaspím.
Cestou v metru si říkám, že jestli tam bude Libor z DM, musím ho 100% poznat a hlásit se k němu dřív než on ke mně, abych odčinila ten loňský trapas, kdy jsem spolu šli konec třetího kola a já ho vůbec ale vůbec nepoznala. Na Bořislavce čumím jak husa do flašky na jízdní řády, hlásí se ke mně chlápek v běžeckým. Když vidí, že nechápu, představuje se mi jako... Libor. Sakra. Snažím se něco trapně vyblekotat o nedostatku spánku, ale asi jsem to moc nezachránila.
V zázemí startu to žije. Lidí je tam jak mraků, těch magorů, co se rozhodlo se celou sobotu grilovat v šáreckým údolí, je opravdu požehnaně. Přidávám se k ITB hloučku, zdravím se s TB, který přiběhl jen tak pozdravit a zase běží domů, využívám Renatiny účasti na organizaci a dávám si k ní svačinku (dvě třetinky a housku s vazelínou (na housce je máslo a šunka, vazelína je v kelímku a slouží k předcházení případných sedřenin a následných bojů s Karkulčiným nemesis, její konzumaci s houskou nedoporučuju)). Čas letí jako splašený, pár Satanových hlášek a už je čas seřadit se na start.
V plánu je běžet všechna kola co nejrovnoměrněji, nikam se nehnat, ideálně 2:10, s rezervou na devítihodinový limit. Jeho pokoření a dokončení jsou jediným cílem dneška. Prostě to dojít a dojít to tak, aby mě ještě změřili. První tři kola jsem domluvená s Pavlem, se kterým v září poběžíme B7, poslední jsem odhodlaná dát sama, Pavel se chystá s dcerou za kulturou, tak se musí jet domů ještě zkulturnit.

První kolo 0.-18.km (2:09:41) Pohoda

Pohoda jazz. Takový příjemný, společenský proběhnutí přírodou. Kousek zkraje se mnou běží Pavel Z., záhy ho ale pouštím z vodítka, ať se trochu proskotačí tím jarním lesem, když už se sem táhnul. Pavel F., to aby se to nepletlo, se mnou běží dál. Je sice teplo, ale nikam se neženeme, povídáme si, do kopců chodíme, na občerstvovačce pijeme, něco málo jíme a vesele to celý utíká. Najednou je tu už před jedenáctou dopolední notně vyhřátá Baba, tenhle úsek nemám ráda, ale co, už jen to betonový monstrum a schody a poprvé to máme za sebou. Něco málo pojíst, popít, nabídka jak na snídani v Alcronu, paráda, humoru máme jak v únoru, vyrážíme do druhýho kola.

Druhý kolo 18.-36.km (2:23:26) Mračna v ráji
Jsme totálně poslední. Občas dotáhneme takovýho hodně hubenýho, staršího maratonce, co má stehna jako já ruce, když se ale v pralesním seběhu rozhodne Pavel získat nový indiánský jméno (Ten, který kácí hlavou stromy), uteče nám definitivně. To si takhle běžíte hromadama prašný hlíny, do kterýho se vám vaše silničky bořej a kloužou, takže se z jedný z nejoblíbenějších pasáží trasy stává suverénně ta nejvíc o hubu, když tu rána jako z děla a parťák před vámi se kácí, jak kdyby ho ta vystřelená koule trefila. Pavel není zrovna kapesní nicméně v souboji on vs. strom vyhrál strom (ale přišel aspoň o kůru). Pavel má malou díru v hlavě, snažím se mu z toho umýt aspoň bordel, no je to takovej kvalitní běžecký bonding, to si prostě nenaplánujete. Tvrdí, že je ok, přemýšlím, co se mi vesmír snaží naznačit, když mi během týdne padnou k nohám dva chlapi (a oba to dost bolí)... Běžíme dál, Pavel občas zbledne, občas se mu zamotá hlava, já ho varuju, ať se ani neopovažuje omdlívat, zvracet nebo mít otřes mozku, jsem poloviční než on, jak bych ho asi měla odvláčet někam do civilizace? A dávám k dobru historku o našem kamarádovi Petrovi, který kdysi schytal na bowlingu ránu koulí, byl furt v pohodě, pak se doma poblil do vany a byl z toho těžkej otřes mozku... Tím Pavla definitivně uklidním.
Cestou potkáváme Denisu s Tomáškem, fotí, fandí. Jako jediný člověk za celý dlouhý den.

Všechny pasáže mi začínají už teď připadat podezřele delší v porovnání s prvním kolem. Je mi fakt hnusný vedro a nedostává se mi pití. Začínám si lehce nadávat, že jsem si nevzala batoh a obě láhve. Na občerstvovačce tvrdneme výrazně dýl. V druhý polovině si začínám uvědomovat, že mě bolí nohy a jen co se pochválím, že netrpím na puchýře, jasně cítím, jak se mi na prstech levý nohy začínají minimálně dva libový dělat. Panebože, já jsem prostě nepoučitelná!
Z kopce dolů, do kopce nahoru. Na Babu za ty poslední dvě hodiny někdo nalil olej na smažení a škrtl pod ní. Vybíháme z borovýho hájku a já dostávám od vedra přes hubu. Silně mi to připomene ty chvíle, kdy doletíte z normálního podnebí někam do tepla a vystoupíte z klimatizovanýho letadla. Jenže tam se po vás chce, abyste maximálně tak doběhli na záchod nebo ještě líp do prvního baru, tady se zuby nehty snažím zahnat myšlenku na to, že sem budu muset dneska ještě dvakrát.
Schody dolů, betonová zrůdnost nahoru a ty prokletý schody. Myslím na pivo, který mám ve svačinovým balíčku, na housku a na to, že mám hlad jako vlk. To je takový vedlejší produkt soužití s malými dětmi. Úporná snaha o dodržování režimku, díky kterýmu máte během poobědovýho spánku čas pracovat, nevyhnutelně vyústí v to, že onen režimek převezmete i vy. Úderem dvanáctý jsem tudíž dostala hroznej hlad. V jednu, kdy jsme doběhli do zázemí podruhý, už mě hlady píchalo v boku a nutně jsem potřebovala kafe a klid.
O první část problému se mi postarala Renata, která byla naprosto zlatá. Přiskočila, pivo podala (otevřela!), housku rozbalila, slovem přátelským povzbudila. Evžen mi vzal prázdnou flašku a vrátil plnou. "Ty máš krásný nohy! Na těch to musí běžet!" hlásí paní vedle Renaty. Kuckám pivo. Když se vám celý dětství a dospívání kvůli něčemu pošklebují, těžko čekáte, že u někoho jinýho, cizího by to mohlo vzbudit takový zájem, že to až musí pochválit. Poprvý v životě mi někdo složil takový kompliment. Někdo pochválil moje křivý nohy, zdroj celoživotního mindráku. Když už kvůli ničemu jinýmu, tak pro tuhle chvíli stálo za to sem jet.

Dopíjím pivo, sním většinu housky (yes!), děkuju Renatě, protože je to prostě zlatá ženská a jdu hledat Pavla, abychom vyrazili, už tu jsme moc dlouho a mě začínají tuhnout nohy. Vyrážíme. Už teď je jasný, že dneska to zadarmo nebude.

Třetí kolo 34.-54.km (2:37:33) Proč tohle dělám?
Po prvním seběhu vede trasa velkou loukou. Ta louka je jako hrnec plný vařících se brambor, ze kterýho někdo v okamžiku, kdy jsme k ní doběhli, sundal pokličku. Zalapám po dechu. V prvním výstupu začínám hlásit, že to asi taky zabalím a přestávám mluvit. Chuť zabalit závod v průběhu, když mě už všechno bolí a chce se mi spát a vlastně vůbec nevím, proč tohle dělám, mívám poměrně často, mlčím málokdy. TB to krásně ironicky v poslední běžecký hospodě glosoval, když prohlásil, že má doma pět ženských a když si potřebuje od toho rambajzu odpočinout, jde běhat se mnou.
Mám problém rozběhnout se i na rovince, všechen asfalt, všechno sluníčko mi bere strašně sil. Z kopců mě bolí kolena, do kopců mě bolí úplně všechno, na rovině se mi blbě dejchá. Piju jak houba, takže mi láhev nestačí ani na půl kola. Pavel cupitá přede mnou. Celý den mě provází neodbytný pocit, že se se mnou musí strašně nudit, že ho to přece nemůže bavit a co tam se mnou v těch Beskydech bude jako dělat?
Na občerstvovačku se sotva dovleču. Cestou nás nad hřbitovem předbíhá první žena na tři okruhy, je proti mně poloviční a má ty krásný běžecký salomoní šatičky od Anny Frost. Je o hodinu před námi, nádherně, lehce a elegantně cupitá. Já mám hlavu rozpařenou jak Pohlreich gril, potím se jako vrata od chlíva, pálí mě chodidla a sunu se vpřed valivým, setrvačným pohybem. U stolku pod stromy si dávám nealko pivo a optimisticky nedopitou polovinu zacvakávám víčkem s tím, že si ho dopiju v dalším kole. Pavel mě povzbuzuje. "Když už muž nejel kvůli tvýmu šutru na hokej, tak to přece musíš dát celý!" a "Na Sedmičku tě beru, protože to máš srovnaný v hlavě!" No tak to je už těžkej kalibr, po tomhle bych to musela dolízt i po čtyřech. Takový důvěry, a zklamat ji?
Plazíme se do kopců, na Babě je takový dusno, že mám pocit, jako by mi někdo napařil na hlavu igeliťák. Být dostatečně hydratovaná, tak na schodech pláču, takhle nemám co.
Někde za námi je Libor, kterýho jsme doběhli před občerstvovačkou. Nejsem poslední. Libor tvrdí, že jestli půjdu do čtvrtýho, půjde taky.

Jsme v zázemí, kde se o mě Renata zase nádherně stará, Evžen doplňuje vodu a Michal položí zásadní otázku: "Jdeš do čtvrtýho?" nezbývá, než říct: "Jdu, ale počkáte tu na mě?" Michal zaúpí, protože moc dobře ví, co to znamená. Limit nemám šanci ani náhodou stihnout. Budou tu kvůli mně muset trčet. Domluva je rychlá a závěr jasný: časomíru v sedm vypnou. Loučím se s Pavlem, Renata se na mě krásně směje, že tu na mě počkají, ať koukám běžet. A tak běžím.

Čtvrtý kolo 54.-72.km (2:39:53) Ultra se běhá hlavou
Tahle hláška, na kterou dřív či později narazíte v jakýmkoliv vyprávění o ultra, mě vždycky fascinovala a tak trochu vytáčela. Protože u mě prostě neplatila. Buď to v nohách bylo nebo nebylo a kde nic není, tam ani smrt nebere. Tentokrát je to ale všechno jinak. V prvním stoupání píšu T., že teda čtvrtý kolo ano a ať dorazí spíš na půl sedmou (kdybych se obtěžovala podívat, kolik je hodin, nikdy bych takovou hloupost nemohla napsat), píšu i Michalovi, který sliboval, že přijde zafandit do cíle. Píšu Ritě, která mě povzbuzuje. Zapínám hudbu a vypínám sebe.
Po čtvrtý ten den kloužu z prašnýho svahu, vyhýbám se Pavlovu stromu, dušu štěrkovou cestičku a těším se na každý kopec, kdy budu moct jít. Snažím se nevypít si všechnu vodu a i když se příjemně ochladilo, mám pořád strašnou žízeň a je mi horko. Tělo samovolně přechází do chůze, pohled na mě, jak ho rozbíhám, musí být neuvěřitelně komický. Zuřivě rozpohybuju lokty tak, aby nohy prostě chca nechca musely následovat. Cupitám, ťap ťap, ťapity ťap, levá před pravou, pravá před levou, vražedný tempo sedm minut na kilometr. Utěšuju se Pavlovým: "Když se dostaneš na občerstvovačku, tak už to pak třeba i dojdeš." A je tady. Michalův brácha, který celý den s úsměvem dolejval pití, mě s tím stejným úsměvem vítá, i když jsem zoufale poslední na trati a on tu tvrdne jenom kvůli mně. Piju, něco málo jím, beru vodu, děkuju, loučím se a znovu divoce komíhám lokty. Dávám se do pohybu. Každý odběhnutý kus v duchu oslavuju. Celý mi to přijde nějaký dlouhý, jak se i na běhacích pasážích ploužím. I můj oblíbený seběh je nějaký delší. Za ním naskočí na hodinkách devět hodin od startu. Limit.
Tak to jsem nezvládla.
Opět.
Další plán a cíl, který jsem si stanovila neúměrně optimisticky vzhledem ke svým schopnostem.
Už i na Babě začíná být snesitelně. Představuju si pivo v cíli. A zmrzlinu. Hromadu zmrzliny. Tolik zmrzliny, že bych se do ní mohla zahrabat. A vanu. Ne, bazén! Hektolitry chladivý vody. Schody do lesa a seběh bolí jako prase. Jak jsem se sem vlastně dostala? Nevím. Tohle kolo je celý jako v mlze. Betonová příšera, přitahuju se za zábradlí a jsem nahoře ten den snad nejrychleji. Chce se mi řvát. Ale nemám sílu, nejsem schopná pořádně ani pozdravit kluka od časomíry, který se mi vypravil naproti a kterýho potkávám kousek od schodů. Šlapeme je spolu. Nahoře dopíjím vodu a pak hurá do cíle, už je to vážně kousek. V lese najednou proti mně běží Michal. Snaží se mě vyhecovat, ale mávám na něj, ať je zticha. Mám totálně dost, bolí mě hlava, bolí mě tělo, bolí mě úplně naprosto totálně všechno. Nemůžu mluvit. Chci se ho zeptat, jak se mu vedlo, chci mu poděkovat, protože je to od něj krásný, že se sem z domova ještě jednou vypravil jen kvůli mně, chci se tím dojmout, ale jsem totálně vyschlá, kdyby mě někdo poskládal, budu šustit jak pečicí papír. Michal hlásí, že T. je s dětmi v cíli a že ho to vedro taky zmohlo. A pak je to tady. Madlenka, Káťa, Tom a všichni ostatní. Madlenka fandí, běží se mnou, Káťa za námi. Potlesk, pípnutí.

Konec. 9:50:39
Máďa chce na hřiště. Káťa se ode mě nechce hnout. Obě si stihly během chvilky naházet do hlavy prach a listí. Snažím se vstřebat dojmy a informace. Neprochází ani jedno. Potácím se k lavičce. Michal mi gratuluje a dává mi cenu pro druhou ženu. Bedna mimo limit. Na to už musíte být fakt machr.

Renata kolem mě zase skáče. Proč to dělá? Vždyť nemusí, proč se na mě nevykašle? Dyť může jít domů nebo do hospody nebo kamkoliv jinam? Jsem jí tak vděčná. Tomáš bere Madlu na hřiště. Renata mi dává pomeranče, pivo, jídlo, pomáhá mi mejt nohy, abych se mohla převlíct. Neustále mě někdo chválí. Za co? Že tu kvůli mně byli o hodinu dýl? Pocit vítězství a úspěchu se nějak ne a ne dostavit. Dokončila jsem. Ale je to fakt výhra?

Den poté...
V noci jsem spala jako špalek. Mám hlad jako vlk a smedná som ako ťava. Ráno jsem se snažila sebe samu přesvědčit, že jsem děsně v pohodě. K. mi nastavila budíček na 6:10. Ranní rutina, snídaně, úklid, vyluxovat, vyprat. Odpadnout. Jsem ráda, že máme na záchodě futra. Vstávání je totiž nejhorší. Marně čekám, kdy přijde ten pozávodní rauš, soudruzi z NDR někde museli udělat chybu, protože ta nejsladší odměna v podobě přírodního heroinu tentokrát nenaskočila.

Ale zvládla jsem to. Další položka z dlouhého seznamu To Run je odškrnuta.
Myslela jsem, že tam zdechnu... bylo to ale krásný umírání.

(Za fotky moc děkuji Digimu, Deni a T.)

Padá hvězda - něco si přej!

K nohám mi vesmírná tělesa nepadají každý den. A protože tahle hvězda se sama zvedla (a dál běžela), tak jsem to bez skrupulí udělala...

...a víte, co se říká - když si něco opravdu moc přejete, celý svět se spojí, abyste toho mohli dosáhnout.

Tak mně se to splnilo.

Pavel sehnal startovný.

Zbytek už bude je na mně.

(Čirou náhodou jsem zjistila, že jsem se ocitla v nominaci na Mama blog roku - tak kdyby se vám třeba chtělo hlasovat - mrk mrk - tak můžete tady: http://www.mamablogroku.cz/nominovane/)

První služební běhání aneb tak to ste tu blbo!

Všechno, co se do OFICIÁLNÍ ZPRÁVY z akce Zet nevešlo a vejít ani nemělo a nemohlo.

Před pár týdny mi pan Šéf poslal mail, jestli bych si nechtěla udělat s rodinou výlet do Bratislavy. Že se tam běží nějaká charitativní akce sponzorovaná RedBullem, rádi by tam někoho od nás měli a kolega T.N., co měl původně jet, k všeobecnému úžasu a nezměrnému překvapení jede raději se skyrunningovou repre do Francie. Pan manžel prohlásil, že děcka do Asie kvůli mýmu běhání tahat nebude a tak nezbylo, než hledat náhradního parťáka, neb když už si ho s sebou vzít můžu, tak si ho s sebou i vezmu. Výběr byl snadný a jelikož je má kamarádka Rita pro každou špatnost, o složení výpravy bylo záhy rozhodnuto. Stejně jako o tom, že tedy 8.5. poběžíme jakýsi závod Wings for Life. 

 

O co vlastně jde si můžete sami přečíst v odkazovaným článku, tak to udělejte, já taky musela. A možná i měla dřív, než jsem to nadšeně jak ten lumík odkejvala. Jasně, to víte, že si zaplatíme startovný, vy nám přeci uhradíte cestu a hotel a v den závodu občerstvení, no tak to dá rozum, navíc na charitu, ano ano, dobrou věc je třeba podpořit. Až pak mi R. psala, kolik na tu charitu přispějeme. Nasucho jsem polkla, představila si, co všechno jsem si za danou sumu mohla koupit a rozhodla se konat dobro a spasit svět.

Nezbývalo, než zajistit logistiku, sbalit sebe na velkolepou výpravu do krajiny, kde hromy divobijú, a děti s T. k babi a hlavně si proboha nenechat ujet vlak. Protože R. je ještě větší střelec než já, vzorně se skoro celou cestu chystala na zkoušku, na kterou šla dneska. Neodradila ji ani povídací paní, co seděla s námi na čtyřsedačce a která jela kamsi na Slovensko do lázní a dokonce ani zpívající pán, jenž jel z Kolína do Pardubic a kterému se o zážitek desetiletí postarala dáma ve středních letech, rudých šatech a odvážných podpatcích, ježto se mu cestou na záchod velmi (ne)elegantně skácela do klína. Pán, podotkněme, že už hodně v letech, z toho měl v prvním sledu málem smrt a ve druhém zásek hodný čtyřletého dítěte, když pak zbytek cesty do Pardubic strávil opakování dvou vět - jak se lekl, že on se vůbec neleká a jak ona dupla tím podpatkem a ona se lekl (a to se vůbec neleká!). 

Studujme, ať neumřeme blbý

Hotel jsme našly po čuchu téměř okamžitě, po prvním pivu ve vlaku daly druhý na pokoji a vydaly se hledat obchodní dům Eurovea, kde mělo být zázemí závody a kde nám taky měli dát startovní balíček a R., která to nechala plynout tak dlouho, až jí online registrace uplynula, zapsat. I vypravily jsme se. Já vyzbrojená hodně náznakovou, černobílou mapou z google maps a povědomím, že tam někam, protože tam někde je řeka a u ní ten chrám konzumu, který potřebujeme. Bylo teplo a nikde ani noha. Jen sem tam nějaká v policejních kanadách. Netuším, co se sedmýho v ono hlavním městě, které mi víc než cokoliv jinýho připomínalo zmenšenou Plzeň, odehrávalo, ale lidi to do ulic nenahnalo. Někde za kašnou na hlavním (vylidněném) náměstí jsme blbě zahly a během chvilky se ocitly v ulicích a mezi domy, které mi připadaly pomezí Vinohrad a Vršovic. Jelikož mě příroda vybavila extrémním pochopením pro muže, kteří trvají na tom, že vědí kam j(e)dou a rozhodně se nepotřebují ptát na cestu, byl to Rita, kdo rozhodil korpulentní Sloveně s dospívajícím synem totálně sandál. Položila jí totiž pravděpodobně ten nejpodivnější dotaz, jaký v životě dostala: "Dobrý den, kudy se prosím dostaneme k nákupnímu centru Eurovea?" (slyšíte tu hlubokou ontologicko existenciální rovinu, jež vám prostě musí nutně vyrazit dech?) Slovena poulí oči, jak kdyby na ni spustila plynně mandarínsky a instinktivně tiskne kabelku blíž k tělu. "Tak to neviem! To ste tu blbo!!"

Ještě, že nám to osvětlila, to by nás nenapadlo. My měly za to, že stojíme před tím! Ale vážně, raději nekomunikující místňáci, než arabští bratři, kteří vás kdykoliv ochotně pošlou kamkoliv, přestože absolutně netuší, o čem mluvíte, jen aby vás nezklamali a aby vám dali nějakou odpověď (kolik kilometrů navíc jsem díky tomu v hrozných vedrech a bizarních destinacích nachodila ráda na požádání povyprávím).

Vracíme se zpátky v kruhu. Dál trvám na tom, že vím, kam jdeme a že bychom tam stoprocentně došly. Jsem označena za chlapa. To mě vyburcuje a tentokrát se vrhám do akce já. Odchytávám paní, která vypadá, že v Bratislavě žije posledních dvě stě let. Ta nás posílá tam, kam jsme před chvílí šly a skončily jsme "blbo". Inu, opakování matka moudrosti (nadále tvrdím, že přesně vím, kam jsme šly a že bychom tam i tak došly). Konečně trefujeme správnou ulici a ocitáme se v historických uličkách plných ožratých Anglánů, obchůdků se stejně vkusnými suvenýry (tady se jim ovšem říká suveníry) jaký seženete v Celetný a hospůdek. Předem se snažíme vytipovat, kde se odměníme za vynaloženou turistickou námahu. Obchoďák už nacházíme poté, co objevíme to jejich Labe, bez problémů. Stejně tak bez problémů proběhne i vyzvedávání startovního čísla, Ritina registrace, moje přelepení startovního koridoru z posledního červenýho na druhý oranžový (otázka na to, za kolik mám maraton, na kterou se ve formuláři ptali, ve mně vyvolala podobnou reakci, jakou obvykle v mém věku začíná mít většina žen: co je vám sakra po tom?!). 

Pak už bylo jen potřeba najít stravovací zařízení, kde budeme moct doplnit tekutý palivo, na hotelu si po dlouhý době smíchy pořvat u "Jak jsem jel krále Šumavy", usoudit, že dva a půl nebo tři litry piva nejsou až takovej rozdíl a padnout za vlast. No, tak aspoň v jednom směru jsem náš spolek přátel piva s menší závislostí na běhu zvládla úspěšně reprezentovat.

Pravého parťáka poznáte podle shodného přístupu k pitnému režimu

Neděle

Budím se zbytečně brzy, i tak jsem spala o nějaký dvě hodiny víc, než běžně doma. Jdeme snídat, cestou nám dává PR slečna z Redbullu pásky pro vstup do vily vyv/holených. Protože jsme se rozhodly, že zkusíme běžet na Ritin osobák na půlmaratonu, což by nám mělo přesně vyjít na dobu, kdy by nás mělo dohnat catcher car, pečlivě se držíme všech předzávodních zásad. Nepožívaly jsme tudíž alkohol, šly jsme děsně brzy spát a snídáme jen to, co máme ozkoušené.

Nacpaný, s narvanými batohy o váze dobře živeného tříletého dítěte (nechtějte po nás jiná přirovnání, tahle jsou jediná, která máme bravurně v malíčku, rukou, zádech a ramenou) míříme na start. Už v půl desátý ukazuje teploměr 23°C. Dneska teda nejspíš neumrzneme. Provedeme nezbytný předzávodní přípravy, posedíme chvíli na střešní terase, která je součástí oné "friends zóny", kam můžete jen s tím fešným papírovým náramkem, a jde se na start. V koridoru se hromadně pod vedením moderátora lidi rozcvičují, stojím a přemýšlím, kolik z nich si zvládne  pět minut před výběhem něco natáhnout. Pak už si to odpočítáme a vyrážíme. Je teploučko a kolem jsou hrozný davy lidí. Naposledy jsem závod s účastí nad tisíc hlav běžela v květnu 2013. A už to zase dlouho neudělám. Asfalt je rozpálený, město je rozpálený, já jsem rozpálená.

Občerstvovačky jsou místo po pěti po třech kilákách, což je bezva. Už míň bezva je, že se zjevně nikdo těm chudákům dobrovolníkům neobtěžoval sdělit, jak to mají dělat, aby na kelímek s vodou nemuseli běžci čekat jak v klubu na báru. Je to zoufalý. Proč je na pátým kilometru proboha jídlo a na osmým mi musí nalít vodu do dlaní, abych nemusela minuty čekat na kelímek? Držím tempo, hlídám čas, koukám po ideální trase, hezky stínem, když už teda dušeme městem. Baví mě to a baví mě to moc, přijdu si děsně důležitá, až do onoho osmýho kilometru, kde na mě nevyjde pití a Rita dostane od jakýhosi borce do obličeje kelímkem. Dupeme na most a mně je najednou strašná zima, žaludek se mi splete do housky a mně se jasný, že kombinace antibiotikový rýmičky a vedra mi dala žlutou. Můžu být za tvrďačku a koledovat si o červenou, díky který bych nejspíš za dva týdny nenastoupila na Šutru. Anebo se na to vykašlu, nechám Ritu, který to krásně šlape, běžet a zbytek nějak odťapu. A tak dalších pět set metrů práskám ego bičem, než to definitivně vzdá, zaleze do kouta a já sděluji R. své rozhodnutí. Během chvíle mi zmizí z očí a já dalších sedm a půl kilometru cupitám tempem nad šest. Nic mě nebolí, nic mě netrápí, jen si přijdu jako totální loser, ale na to ještě nikdo neumřel. 

Po třinácti kilometrech betonu, asfaltu, nekonečný tříproudý silnice a neskutečně nudný scenérie se dostáváme za město. Je tu řeka, pole, a další nekonečný asfaltový obzory. A chvíli po kilometrovníku s šestnáctkou taky catcher car.

Zastavuju a jsem ráda, že už nikam nemusím. Pomalu šlapu s celým stádem dál, snažím se zjistit, jak je to s těmi autobusy, co nás mají odpravit zpět na start a kterých bylo město plný. Tady ale není ani trabant, natož "luxusní bus" slibovaný v brožurkách. Všichni vědí to samé, co Jon Snow.

Trvá další dva kilometry, než k několika zaparkovaným dojdeme. Mezitím projede náklaďák, ze kterýho nafasujeme igelitku s vodou a sušenkou. Raduju se, parádně bodnou, mám hlad a chce se mi strašně spát. U autobusu najdu R., která zvládla o dva a půl kilometru víc. Honí nás tam z busu do busu, slečny, které to tam mají organizovat, čumí, jak když nadloube, na otázky nereagují, na otázky pokládané nerudně a zvýšeným hlasem reagují úplně stejně. Začínám být nasraná, což v kombinaci s únavou a hladem je u mě hotový molotovův koktejl. Nakonec nás napěchují s razancí japonských nacpávačů metra do autobusu, který zůstává stát na místě. Uvnitř je smrad jak ve vopičárně a dýchatelno asi jako v indonéským pavilonu. Začínám vrčet. Je tu zjevně hromada tolerantních Slováků a jedna nakvašená Češka, protože ostatní mlčí. Vrčím ještě chvíli, nakonec se tiše přidá muž vedle, ať teda jedeme, nebo ať ty pitomý dveře otevře. Řidič argumentuje "puštěnou klímou". Nevím, na koho co pouštěl, ale k nám se nic jako studený vzduch nedostalo. Je sice bezva, že podávají dovnitř vody, ale tu já zatím ještě dýchat neumím.

Nakonec se dáváme do pohybu. Jsem kyselá jak pani na úřadě za přepážkou číslo devět, po který hodinu po začátku úředních hodin něco děsně drze chcete (třeba aby dělala svou práci). Zpátky na startu nám při vystupování z autobusu všichni tleskají, nechápu, ale líbí se mi to. Dostáváme medaile, který jsem vůbec nečekala. Studená sprcha mě lehce dorazí, jsem zralá ulehnout na první volný půl metr čtvereční a usnout. Místo toho dáváme zpátky na střeše pivko a sendvič a bavíme se nechápavými pohledy místních vip, kteří si nás jaksi (to jako proč?) nedokážou zařadit.

Hodiny letí jako splašený, my se na nádraží vlečeme pomalu, je čas vyrazit domů. A protože je všude narváno, tak druhu třidu do Prahy Intercity,v jidelňaku celú cestu valime kyty. Výsadek je o půlnoci zdárně u konce. 

Byl to zajímavý podnik, startovný je na moje poměry teda hodně vysoký (skoro tisícovka), jde sice na dobrou věc, ale mě na tyhle masový věci moc neužije. Trasa je spíš pro rychlíky, který z toho za ty prachy aspoň něco mají, je to placka, samý asfalt. Organizace bezva, akorát teda ten svoz, to byla Achillova pata celýho podniku. S tím by chtělo něco udělat. Jen škoda, že to není doma, jezdit za tím takovou štreku by se mi asi normálně nechtělo. Když ale svoji práci milujete, není prostě co řešit. 

Setkání anonymních běžců

Ahoj, jmenuju se Jitka, už týden neběhám a stojí to pěkně za ho*no!

Takhle nějak by to vypadalo, kdybych žila v americkým filmu. Sešli bychom se někde ve sklepní místnosti lokálního kostela nebo komunitního centra. K pití by byl tematicky zteplalej jonťák a k zakousnutí nějaký ten gel nebo flapjack. Na nohou prošoupaný kecky, na sobě funkční hadry, slzu v oku, berle nebo kapesník na dosah.

Protože tohle ale americký film není, můžu svůj smutek a stížnosti směřovat maximálně tak na kamarády, lampárnu nebo blog. První jsem zkusila, druhé v duchu dělám už těch víc jak 168 hodin a na třetí došlo teď.

Já totiž neběhám. Už týden. (A mám pocit, jako kdyby to byl rok... nebo možná deset... a jsem přesvědčená, že už nikdy ani běhat nebudu...)

Protože jsem nemocná.

Nemocná do tý míry, že jsem v pátek naklusala po čtyřdenním nátlaku ze strany pana manžela a dvou krátkých voicemailech od TB k panu doktorovi. Svého obvoďáka jsem tak za posledních pět let viděla potřetí. Poprvé, když jsem tam byla těhotná s Madlenkou a potřebovala jsem razítko do těhotenský průkazky. Podruhý, když jsem byla těhotná s Kačenkou a potřebovala jsem razítko do těhotenský průkazky. A potřetí předevčírem. Pan doktor mě poslechl, suše konstatoval, že závod z virózy učinil cosi "bronchitického", napsal atb a s úsměvem mě poslal do řitě, pardon do lékárny.

A zápisek to zasluhuje proto, že já nemoci prostě nedělám. Proč? Protože když přiznám, že jsem nemocná a je mi zle, nemůžu běhat. A já běhat co? Já běhat potřebuju. Když neběhám, jsem protivná. Naprosto objektivně. (Subjektivně to o mně tvrdí hodně lidí, i když běhám, ale těm, prosím, z principu nevěřte.) Taky mám samozřejmě pocit, že okamžitě začínám tloustnout a po těch 10 080 minutách bez běhu vypadám už minimálně jako aktuálně velmi slavná gorila Shinda. O tom, že kraj dubna měl přinýst na počítadle první letošní tisícovku a že za necelý měsíc je ŠUTR, na který se těším jak malej Jarda a kde jsem si napsala čtyři kola, a ježto (spolu se zářijovou B7 a prosincovou P100) tvoří jeden z hrotů letošního trojzubce, ani nemluvím.

Svírala jsem ten recept se stejnou naléhavostí, s jakou mi on svíral srdce. Chtělo se mi plakat. Chtělo se mi křičet. Místo toho jsem se rozkašlala a usoudila, že tohle bych fakt asi nepřeběhala.

Doma jsem se utěšovala čtením jednoho z mých oblíbených zápisků, toho o ATB od VP. Že ho neznáte? To ovšem musíte napravit (snadno a rychle tak učiníte ZDE). A psala jsem kamarádům. Musím říct, že jak je normálně běžecká komunita neskutečně silný support system, jak dojde na nemoci má ta záchranná síť nějak moc velká oka.
Bagatelizování strašlivýho trápení je totiž hrozná věc. Vždycky. Nebagatelizujme rýmičky a vynucené běžecké pauzy. Kamarádům to láme srdce! (A škube úpony.)
Já se navíc dozvěděla, že:
- bych měla využít čas, který nemocí získám, abych se věnovala víc rodině. To mi přišlo jako vtip dne. Abych to rozvinula: matka na mateřské dovolené s rodinou tráví obvykle 24/7. Já to mám díky běhání zkrouhnutý na nějakých 22/7, a i tak opravdu netuším, jak bych s nimi mohla toho času trávit více.
- bych měla něco napracovat do zásoby: to je taky zábavná poznámka - na práci mám denně cca tři hodiny. Hodinu, když K. spí po obědě a dvě večer, když jsem na sebe enormně tvrdá a harpyje usnou relativně rozumně. Když nemůžu běhat, měla by přibýt hodina navíc ráno, nějak jsem ji ovšem nezpozorovala, protože v době, kdy běhávám, se rozmělnila v hromadu nepodstatných, neustále se opakujících úkonů (uklidit po snídani, poklidit běžný bordel, ustlat, nacpat pračku, vyklidit myčku, uklidit sušičku, třikrát uklidit bordel kolem K. židličky, která ráno s ležérností Francouze snídá klidně hodinu a prasí jak při hostinách na středověkým hradě...)
- měla bych odpočívat - tak tenhle bod je vůbec vtipný. Totiž,  když marodíte a je vám fakt blbě, stojí to za prd. Nemůžete číst, protože vám třeští hlava a bolí vás oči, nemůžete na nic koukat, můžete akorát tak spát. Když marodíte a máte malý děti, který neovládají ani vlastní svěrače a samy se najedí jen za cenu toho, že pětimetrový perimetr, v jehož středu sedí, je pak zralý na to vzít ho wapkou, stojí to za pořádnou hromadu hoven, protože si nemůžete lehnout, nicméně blbě je vám jak psovi. To ovšem potomka/y nezajímá.
- na ŠUTRu bych si to měla přehodit na jedno až dvě kola a hezky piánko - z týhle rady mi slejzá sklovina. Chápu, že je ta rada dobře míněná, ale je to jako naházet hračky děcku před očima do kanálu a spláchnout je valníkem močky. To se prostě nedělá!
- si o to moje tělo říkalo - to už mi přijde snad až škodolibý.

Aby toho nebylo málo, K. začala dneska v noci znovu kašlat a M. už v pátek. Hádám, že tímhle kolečkem nekončíme. Jo jo, psi štěkají, karavana kráčí dál!

No, aspoň mám tu Brdskou na co svést.