...zpíval v hitu roku 1997 slepý operní pěvec Adrea Bocelli v duetu se Sarah Brightman
U mě nadešel čas rozloučit se s mýma prvníma vyloženě trailovýma botama. Už od Kaiseru stojí alloutpeaky na balkoně a já ještě nenašla sílu je hodit do popelnice. Nejdřív jsem je tam odložila, protože děsně, ale fakt děsně po tý cestě v pytli smrti smrděly. Jsou sešlapaný a děravý a prodřený (byť jsme spolu naběhaly jen 1300 kilometrů a člověk by od bot, co stojí skoro tři a půl tisíce, teda čekal větší výdrž) a já je miluju ještě víc, než když jsme se viděly poprvé.
Začínám sentimentálnět. Ráno jsem propadla hysterii, když jsem nemohla najít buff z WS100, který mi Dvanáctka vloni v létě daroval jako motivační záležitost, abych nezapomínala, proč to všechno dělám. Je to takový můj token, který u sebe nosím, abych opravdu nezapomněla.
Jsou prostě věci, se kterými se mi loučí blbě a pak takové, s nimiž se mi loučit nechce ani náhodou. Na druhou stranu jsem se bez sebemenšího zaváhání rozloučila s některými svými běžeckými sny. Po postupně narůstající intenzitě negativní komentářů na adresu Silvy Norticy, je to tamější stovka. Nepotáhnu se do Novohradských hor, aby mě pak štval přístup organizátorů. Na to je podobných podniků už příliš široký výběr a já těch možností něco podobného ročně absolvovat budu mít minimálně. Zvyšující se masovost a počet bodů nutných k tomu, abyste se mohli vůbec do losování o místo na UTMB vhodit, mi je a priori proti srsti. Už těch 650 lidí, co běželo Kaiser, bylo dost, jak to asi musí vypadat, když na horský stezky vyrazí 4500 (nebo kolik jich je) natěšených nadšenců? Jestli se mi někdy podaří dopracovat se do fáze, kdy bych měla odvahu si na nějakou stomílovku v horách troufnout, tam to nebude. Nebo aspoň hned ne.
V síni ovšem taktéž sráti nehodlám a sny a plány mám nadále dostatečně divoké, aby si mohla široká veřejnost ťukat na čelo.
Scénář: William Broyles Jr., Christopher Cleveland, Bettina Gilois
Kamera: Adam Arkapaw
Hudba: Antonio Pinto
Hrají: Kevin Costner, Maria Bello, Morgan Saylor, Vincent Martella, Martha Higareda, Daniel Moncada, Carlos Pratts, Chelsea Rendon, Hector Duran, Catherine Toribio, Vanessa Martinez, Carmyn Xoluv, J. Downing, Rigo Sanchez, Diana Maria Riva, Thomas Longo, Elsie Kate Fisher,Ramiro Rodriguez, Rafael Martinez, Sergio Avelar, Johnny Ortiz, Michael Aguero, Connor Weil,Eloy Casados
T: "To je nějaká Pobřežní hlídka, nebo co?" Ehm... no jo.
Filmů s čistě sportovní tematikou moc nevzniká. A když, většinou se nezaobírají něčím tak okrajovým, jako je vytrvalostní běh. McFarland, USA by pro nás měl být tedy manou nebeskou. Film založený na skutečných událostech o středoškolském týmu přespolních běžců. Navíc s Kevinem Costnerem.
Mám ráda filmy a mám ráda běhání. Filmy o běhání mám obzvlášť ráda. Tedy, dobré filmy o běhání mám obzvlášť ráda, měla bych zdůraznit. Podle hodnocení všude možně má McFarland, USA dobrý film být. No, možná i je, pokud si potrpíte na žánrová klišé, drsného Kevina Costnera, který drží pořád stejnou masku a tón hlasu, aby se v závěru nechal o půl tónu výš dojmout a doplnil to srdečným úsměvem ve stylu Wednesday Adamsové. To vše pod hlavičkou Disneyho. Možná kdyby nebyl film kastrovaný do té míry, aby mohl motivovat děti snad už od plenek, možná kdyby si půjčil trochu té drsnosti ze skutečného místa a lidí, o nichž vypráví, nezanechal by ve mně rozpačitý dojem doprovázený pachutí pouťové klobásy zajedené tureckým medem a zalité pivem. Stejně jako poslední jmenované, ani tenhle počin mi nesedl.
Začíná to slibně. Kevin je středoškolský učitel tělocviku a trenér fotbalového mužstva, jenž neváhá kvůli udržení kázně mrštit po hvězdě týmu kopačkou a trochu mu ten samolibý hezounkovský ksicht poupravit. Na to konto si musí sbalit saky paky, přihodit do auta manželku, dospívající dceru, která vypadá tak na 17+, ale není jí ani 15 (kdo se pak může tomu Polanskému divit) a její malou sestru a spolu s přívěsem už poněkolikáté, neb je to chlapík zásadový s manýry Igora Hnízda, přesídlit za obživou a dalším učitelským postem. Tentokrát míří do žumpy Ameriky, McFarlandu někde na západním pobřeží, kde se pěstují pistácie a žije tam hromada Mexičanů nebo možná jen samí Mexičani, a kde se s rodinou usadí v domku s barevnými zdmi a vyprahlou hlínou na zahrádce.
Nastoupí do tamější školy jako asistent kouče fotbalového mužstva, aby si ho vzápětí znepřátelil. Sleduje děcka při těláku a zjišťuje, že to místním mexickým floutkům sakra slušně běhá. Se zálibou je pozoruje i jeho dcera pod zákonem, které se zamlouvá obzvlášť jedna hrana, která vypadá tak na pětadvacet. Stejně jako je uvěřitelný věk protagonistů, jsou přirozená i moudra, který vypouští z úst.
A tady je ten hlavní kámen úrazu. Příběh je sladký jako malinovka a má k realitě asi tak blízko, jako ona k opravdickým malinám. Místní vřelá komunita milých Hispánců se srdíčky na tom správném místě Kevina a jeho rodinu zbaví předsudků, přijmou je mezi sebe a ukážou jim, zač je toho rodinná pospolitost a jak tvrdě musí makat, aby mohli (bezesporu všichni legálně) dál přebývat v zemi zaslíbené a nechcípnout přitom hladem. Letmo se film dotýká témat jako jsou těhotenství nezletilých, násilí v rodinách (tady však jen v dobrém a kvůli práci, lásce, světovému míru a zákazu vyvražďování velryb) nebo působení latinskoamerických gangů.
Nicméně pamatujte, že je to Disney, takže jsou ty scény asi tak surové, jako štěňátka skotačící na růžových obláčcích s duhou na pozadí (jako za nimi, ne na jejich pozadí... i když u Disneyho jeden nikdy neví). Místo toho tu máme ráznou, ale milující mámu rodu, která uspořádá oslavu pro Kevinovu dceru. Ten ji samozřejmě vysklil, abychom tu mohli mít také téma napraveného otce, jenž pochopí jaká je jeho role (a samozřejmě se do budoucna poučí). Matinka najde v místní pedikérce přítelkyni, přestože si nejdřív myslela, že ji nejspíš napálí kulku mezi voči, aby jí mohla čmajznout tu šunku, co s ní jezdí, a prodat její holky do nějakýho bordelu v Tijuaně. Dcerunka se zamiluje do hrany, která jí samozřejmě náklonnost ve vší počestnosti opětuje (zbouchávaj se totiž jenom mladý Mexičanky, bílý holce maximálně nabídne pod otcovým dozorem rámě) a malá ségra je tam prostě do počtu asi jako jeden povinný černoch.
Tak kde je sakra to běhání? Běhání tam je. A jak jinak než prvoplánovitě šablonovitý a plný klišé. Udělejme si krátký seznam obligátních témat, která se v žánru sportovního dramatu musí vyskytovat:
1. talentovaný sportovec, jenž se danému sportu ovšem vůbec věnovat nechce nebo nemůže
2. přísný trenér, které jeho talent vidí a rozhodne se za každou cenu dotlačit svěřence k prvním závodům
3. sympatický, leč nemotorný a neschopný tlouštík do počtu
4. tvrdý, efektně sestříhaný trénink
5. první závody - neúspěšné, přes prsty plácající a burcující
6. váhání, odchod z týmu, srdceryvná řeč, návrat do týmu, ještě tvrdší trénink
7. závody, ve kterých jde o všechno, při kterých se prosadí outsider a dopomůže týmu ke slavnému vítězství
Přepište dějiny, máme tu další klišé nabitý film. Tenhle navíc doplňují scény připomínající křížence mezi Zachraňte Willyho, Pobřežní hlídkou a vlhkými sny E. M. Forstera.
Celkově to prostě nestojí za moc. Jasně, je to asi jediný celovečerní film o přespolním běhu, sportu, jenžto pravidelně jako jediný zůstával na konci září v nabídce povinné tělesné výchovy na FF UK. Potenciál by tu samozřejmě byl, ale to by se museli tvůrci vydat jinou, méně vymydlenou cestou, protože ty vypulírované mexické fešáky jim nikdo nemůže věřit a snímku podráží nohy jeho vlastní bezzubost.
McFarland, USA si nechte třeba k žehlení. Že nežehlíte? Tak se na něj vykašlete úplně. A radši si znovu pusťte Unbreakable (The Western State 100).
Loučím se s Renatou a vybíháme. V davu si obvykle vyhlídnu jednu až dvě oběti, u kterých si řeknu, že ty si prostě dám, protože jsou buď prostorově výraznější nebo vypadají jako příležitostní běžci nebo mi prostě padnou do oka. Tady jsem v davu, který se přese mě (a to jsme stály dost vzadu) promptně přehrnul, nikoho takovýho nenašla. Většina "soupeřů" (ty uvozovky jsou na místě, protože s tím, co kolem mě pelášilo a mizelo v dáli, jsem skutečně soupeřit nemohla) byla výrazně starší, hubenější, svalnatější a šlachovitější než já. Všichni bez výjimky vypadali, že tohle je pro ně denní chleba, že si prostě jdou o víkendu decánko zaběhat do hor a valná většina dojem podtrhovala finisherskými tričky z vražedných skyrunningových/ironmanských/etapových závodů. A kromě nich tu byly dámy, který byste čekali tak někde v kanclu nebo na poště, a který to valily neskutečným stylem.
Běžíme po asfaltu, je to lehce z kopce, smyčka zpátky do Söllu měří 7,8 km a na jejím konci je první cut - nastavený na 50 minutách. Vůbec mě nenapadlo, cuty nějak dramaticky řešit. Podle profilu to vypadalo, že prvních dvacet se tak nějak hezky proběhneme po lehoučce zvlněný rovince a pak přijde velký kopec, seběh, druhý velký kopec a cíl.
Že to nebude tak docela na pohodu mi dochází, když startovní bránou ten den podruhé probíhám čtyři minuty před limitem a za mnou z těch 658 lidí, co mělo běžet, je jich jenom hrstka. No do háje, dyť to není až tak pomalý? Na kdejaký masovější placatý desítce bych se i s tímhle tempem uvelebila v horším případě v první polovině startovního pole. Jenže tady nejsme na masový desítce. Že bude Tour podnik pro velký kluky a holky mi došlo, když jsem se dívala na ono promo video, o kterým jsem psala posledně. Jak moc velká to bude pravda, jsem se přesvědčila záhy.
A prostoru na útrpné sebetrýznění bylo víc než dost. Protože to nešlo. Nešlo to od samýho začátku. Kde udělali soudruzi z NDR chybu? Spala jsem na poměry dost, jedla, vzorně pila, nachystala si po sto letech suplementy, běhala jsem tak moc, jak jen to šlo a mnohdy ještě víc, jako ten křeček tu nastavovala jediný prudší kopeček kousek od baráku, nahoru, dolů, nahoru, dolů... a už to jelo: nemám na to, ježiš, co tu dělám, panebože ještě dvaatřicet kilometrů, já jsem zpocená, mně je zima, chce se mi spát, bože, proč nejsem v posteli? V teplý posteli přikrytá po bradu, proč tu brzo ráno straším? Co z toho mám? A do toho kolem vás v tom krpálu, který tam ale vůbec neměl být a který stoprocentně první polovina startovního pole v pohodě vyběhla, šlapou brutálním tempem rakouský důchodci, co mají lejtka jak tři sešitý jitrnice a při každým kroku na vás ty jitrnice vybafnou: a ty čumíš na co, srágorko?!
Na patnáctým je seběh, poodskočím pár dámám, který kolem mě předtím s úsměvem a v družném hovoru prošly (já lapala po dechu a nořila se dál do bažiny běžecký deprese), aby mě hned vzápětí znovu předešly. Na 19,5 kilometru je další cut. Dvě hodiny třicet. Ani náhodou mě nenapadlo, že bych s ním mohla mít problém. Šlapu do kopce, který tu (taktéž) neměl být, předchází mě další a další mamilové, soucitně se mě ptají, jestli jsem ok, asi působím svěže jak sprej na záchod. Chci si někomu postěžovat, ale moje chabá gymnaziální němčina je aktuálně ještě chabější, tak jen kývu, německy se usmívám a jako vrchol občasným povzbuzujícím fanouškům u trati děkuju. Kopec se v serpentinách táhne dál a dál. Kolem projíždí pořadatel na motorce a dodávka. Mamilové zrychlují a dávají se do běhu. Koukám na hodinky a je mi jasný, že tímhle tempem tam za 2:30 nebudu. A je mi to fuk. Ne, není mi to fuk, mám z toho škodolibou radost. No jasně, se*u na to! Beztak tu nemám co dělat. Strčej mě do tý dodávky jako běžence. A T. si pro mě s holkama přijedou, dám si jídlo, kamarádi mě ještě politujou, protože jsou to hodný lidi a já budu mít odškrtnuto. Sem už znovu nechci. Hnus fialovej. Slyšíte, já vám na to SE*U!!
Nakyseleně dupu nahoru. Promotám se staveništěm a nechápu. Hodinky ukazujou na bráně 2:35, ale nikdo mi nic neříká. Jako že mě diskvalifikujou ex post a teď mě nechaj se tu ještě mučit? Nebo co to jako má bejt? Ale lidí je za mnou ještě překvapivě dost a na občerstvovačce u kouzelný chaloupky Rübezahl mají teplou vodu a jonťák. Piju, jím nějakou energetickou tyčku a najednou je mi veseleji. Hodně lidí kolem totiž vypadá zničeněji než já (to jde?) a dlouhý barevný zástup šlapající vzhůru na vrchol Kaiseru mi dodává energii.
Nejsem poslední. Nejsem v tom sama. Jen kdyby mi nebyla taková svinská zima. Šlapu do kopce, který se schovává v mraku. Fouká studený vítr a mně se daří úspěšně zabavit hlavu na dobrou hodinu zvažováním, kdy teda zastavím a vyndám z batohu to triko? Tady? Nebo za další serpentinou?
Chvilku si povídám s paní, která běží už podesátý (ta v bílým triku je ona). Říká, že už si na to přijde stará a že to určitě zvládnu, že já jsem mladá. S tím do toho šlápne a zmizí mi z očí. Výborně! Předcházím prvního prošitýho chlapíka (ten v těch červených podkolenkách), kterej vypadá děsně atleticky a kterýmu je evidentně ouvej.
Nebe se začíná protrhávat, mně přestává bejt až taková zima a najednou se mi to začíná líbit.
Hodně líbit. Hodně hodně líbit. Je tu krásně. Jen škoda, že není zdaleka vidět všechno. Na vrcholku je další pití a jídlo. Fedruju se, zalejvám to cukrama, poctivě koušu tablety a ujišťuju se, že teď už to bude z kopce. Všichni přikyvují. Asi věděli stejný prd jako já a nechtěli mě zarmoutit. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, kde se po kratším, mírným seběhu mohl zase vzít ten kopec?!
Probíháme horní částí lyžařskýho střediska po štěrkových cestičkách kolem vodních nádrží. Je tam spousta lidí na výletu, rodiny s kočárkama, důchodci s hůlkama, sluníčko se nesměle dere z mraků (aby nakonec usoudilo, že se na to taky může krajcvajc a definitivně zalezlo) a já se výborně bavím. Trasa nás vede menším okruhem na jehož konci se probíhá vnitřkem hospody. Nekecám - vběhnete jedněma francouzskýma dveřma a vyběhnete druhýma. Je tam moderátor s mikrofonem a hospoda praská ve švech a celá fandí. Směju se jako blahoslavená chudá duchem, už když tam vbíhám. Slyším jen fandění a ještě gestikuluju, ať koukaj přidat - hospoda div nespadne, jak se zvýší decibely. Kristepane. Rozesměju se nahlas, je to úžasný. Úžasný! Vybíhám ven jak politá živou vodou. Směju se tomu dalších pět kilometrů a ten pocit mě nese ještě hodně daleko.
Hospoda plná fandících nadšenců je ta hnědá tečka uprostřed naproti
Konečně seběh na Hexenwasser, třetí a poslední cut - na 35. kilometru a pěti hodinách. Z kopce se rozbíhám a nechávám hodně lidí za sebou. Proč neběží? To se bojí? Čeho? Cesta je široká, nahoru nespadnou a dole je najdou. Pádím dolů, co stehna dovolí. Trochu se bojím o boty, před startem jsem, decánko pozdě, zaregistrovala, že kromě fešných dír na stranách, o kterých vím, se mi udělaly na obou i méně fešné nad palci a zdálo se, že by se mohly každou chvilkou regulérně prorvat. Skončit kvůli roztržený botě by mě asi krapet nepotěšilo.
Ale boty drží, nohy drží, jde to parádně, už jen deset a jsme doma. Na občerstvovačce mají polívku a mně je krásně. To už dám, to už zvládnu. Výborně sebe samu dojímám skoro až k slzám. S břichem ohřátým bujónem šlapu dál. Přehoupneme se přes kopec a panebože, je to tady. Tady to znám. Tady jsme lyžovali. Támhle jsme kupovali Máše plyšovou vránu, tady jedli řízek přes celej talíř a támhle se T. brutálně vysekal a lyži mu dovezl z půlky svahu, kde ji tak nějak pozapomněl, černej instruktor lyžování... Je to jako vběhnout do vlastního revíru.
Rozverně proskočím časovou bránou s dvaceti minutovým náskokem na cut a je mi jasný, že tím pro dnešek legrace skončila.
Kam že? Nahoru, hezky až nahoru. A kudy že? No rovně! Za nosem!!
Nadechuju se a jde se na to. Posledních šest kilometrů. To už dám i kdybych to měla dolízt po čtyřech. Že na to dojde skoro dřív než pozdějc, si uvědomím, když vidím ploužící se dav stoupající přímo vzhůru po sjezdovce. Šlapu za nima, míjím jednoho odpadlíka za druhým a s každým dalším skalpem se mi jde líp. Plíce pálí, nohy se začínají klepat, ale teď přišla moje chvíle. Nakonec se vydrápeme nahoru na traverz. Sbíháme lehoučce dolů, předposlední občerstvovačka - umřela jsem a jsem v nebi - oni tu mají pivo! Mají tu pivo a nikdo ho nepije?! Jeden kelímek, druhej, místní na mě koukají jako na blázna. Snažím se paní, se kterou jsme kousek šlapaly, přesvědčit, že nejsem alkoholik a že je to fakt super věc, ať to taky zkusí. Směje se, že ne, že by se motala. A kdo se v týhle fázi jako nemotá? Nemůžu stát, berou mě křeče, ale v pohybu je to dobrý. Popobíhám, jdu, popobíhám. Vidíme vrcholek. Jenže my se na něj nebudeme drápat. Ještě ne.
Ještě si to pěkně celý oběhneme dokolečka. Je to z kopečka, běžím, co to jde, dokonce i vzhůru se chvílema snažím. Pět set metrů přes koncem vytahuju turbo snack, blbě ho vdechnu a málem se pobliju. Vyhrknou mi do očí slzy, dusím se, ale to svinstvo fakt funguje. Natřikrát ho do sebe silou vůle natlačím a podaří se mi ho obratem nevyhodit. Šlapu jako na klíček, míjím další lidi, který toho mají plný brejle. To máte za to, jak jste mě předbíhali na začátku! Jo, i vy, paní, a vy pane, vy hned dvakrát! Tak kde je sakra ten finiš?
Tady. Hrazení, lidi, na konci, na vrcholku, brána. A přede mnou v kopci tři potenciální skalpy. Pár metrů nade mnou se potácí kluk, dva kroky nahoru, zastaví se, dva kroky, zastaví se. Pod ním paní s oranžovou bundou, kterou jsem z dálky stíhala od Kaiseru. A pán, tak dvakrát mýho věku, co mi furt zdrhal. Mám vás.
Pak je uvidím. Toma s Kačenkou na ruce a Máďu vystrčenou za hrazením. Nebejt to tak příšerně prudký, snad bych to i vyběhla, kolik bylo najednou sil. Ženu se k nim, snažím se nebrečet. Pěti odumřelýma čabajkovýma klobásama, ve který se mi proměnily prsty, svírám Madlenčinu tlapičku a společně šlapeme vzhůru. M. se rozbíhá: "Běžíme, mamí, běžíme!" A tak tím cílem probíháme spolu. Objímám ji, směju se, trošku si vzlyknu.
Beru si od Toma plačící Kačenku. Ta je chvíli v klidu a pak spouští nanovo, protože je ode mě okamžitě úplně mokrá. Jsem totálně durch, není na mě suchý místečko. Potácím se s nima do hospody. Na záchodech se převlíkám, piju pivo, jdu si pro finišerský triko a panebože. Nemůžu se přestat smát. Já to fakt zvládla. Nechápu to. Ale koneckonců nemusím chápat všechno.
Jedna věc mi ale jasná je. Kdybych je dvě neměla, nezvládla bych to. Protože jen díky nim mám tolik síly, kolik mám - a vím, že ji mám. Protože oni vám ukážou, že rezervy máte bezedný. Že když už už padáte na hubu, nikdy nespadnete, protože si to prostě nesmíte dovolit. "Vzdávám se" vám vymažou ze slovníku. Na to prostě nemáte nárok. Blondýně vlasatici budou za šest dní už neskutečný čtyři roky. Už čtyři roky vím s jistotou, že jsme jedna jednotka, ale že musím být občas jen za sebe, abychom mohli být všichni šťastní. (A taky, že jsem se uměla dobře vdát. Díky, T., moc díky. Bez tebe by mi totiž veškerý odhodlání světa bylo stejně k ničemu.)
Při večerním huntování jater pak padají šílený plány na další akce, tvářím se nezúčastněně, ale... snít je nutný. Bez toho to totiž prostě není ono!
PS: Největší frajerka je ale Renata, která zvládla s přehledem celou Tour. Takže R., tahle je pro tebe ;-)
pátek 9.10.2015
Před rokem a půl jsem se odvážila formulovat své někdejší běžecké sny a plány. Dostalo se mi povzbuzení i skepse nejspíš v tom správným poměru, protože když jsem to smíchala s jistou zarputilostí a dostatečně tolerantním zázemím, vyšel mi z toho rok, kdy jsem zvládla splnit první položku ze seznamu spolu s dalšími - menšími - sny, jež tak nějak postupně vykrystalizovaly cestou (ŠUTR54, JUT), abych se ocitla ani ne dvacet čtyři hodin od startu vrcholu letošního roku, který se tyčí do 1829 metrů. Za všechno může tahle fotka:
Vznikla 1.3.2013 na dovolený v Brixen im Thale. Měli jsme tehdy jen Madlenku a s sebou babičku, a zároveň byla M. už tak velká, že se nekojila a my tak mohli jako "za mlada" chodit po odpoledních lyžovat sami. A já ho objevila - cílový prostor Kaisermarathonu, nahoře na vrcholku Hohe Salve, kousek od úžasný hospody s vyhlídkou na tyrolský panoramata a s doběhem do kopce za T. zády:
"Tohle chci jednou běžet!" "Seš blázen..." T. si myslel, že tím je to smeteno ze stolu. Pro mě byly karty loženy. Na podzim 2013 jsem běhala akorát tak na záchod, kdy mě pouze mohutná praxe z očekávání Máši, během něhož jsem měla kvantum příležitostí a času brilantně potrénovat skluzy k míse, zachránila před dennodenním vytírání použitého obsahu žaludku a bylo jasné, že ani ten, ani následující rok plnění tohohle běžeckého snu nebudou přát.
Na Vánoce 2014 se ale Ježíšek blejsknul a přinesl mi startovný. Někdy v té době jsem teprve zjistila, co je to vlastně za závod - že je to druhý den třídenního seriálu Tour de Tirol, během něhož se běží celkem 75 kilometrů a nastoupá se 3500 metrů. Že se první den běží vcelku nenáročná desítka, druhý den maraton a poslední půlmaraton s hodně drsným profilem po sakra technické trati místy, kam normální smrtelník může vkročit jen jednou v roce a to pouze jako účastník Pölven Trailu v rámci TdT. Měla jsem radost, postupem času se mi podařilo se i zaregistrovat a v létě jsem zjistila, že na celou TdT se chystá i Tučňák, bylo jasný, že se nám na obzoru rýsuje prima akce. Nicméně bylo třeba ještě přežít JUT a srpnová parna, se ctí odběhnout Baroko, vypravit M. po prázdninách znovu do školky, odevzdat nějakou tu práci a celkově jsem nějak událost roku nechala běžet na pozadí s tím, že "je to ještě daleko". Jenže je pátek odpoledne a daleko to vážně není.
Od pondělí jsme opět, letos už potřetí, v Niedernsillu. Počasí si ze mě dělalo celý čtyři dny šoufky - pršelo, mžilo, mraky visely nízko, nebylo vidět nic, byla zima a v noci snad pomalu i mrzlo. Výborně! Uvidím prd a trailový pasáže budou rozdupaný nohama masokrózního počtu 657 ostatních běživších a změní se v blátivou arénu jako z Pevnosti Boyard přesně jako na prvním ročníku Valašskýho Hrbu.
Kudlu nebo spíš hůlku do zad mi vráží Renata zkraje týdne, když mi píše, že podle propozic nesmí být hůlky, jestli to jako vím a chápu stejně? Udělá se mi mdlo, to, čeho jsem se v duchu chytala jako tonoucí pověstného stébla, mi jako vezmou? Respektive mi nedovolí nést s sebou? (Nebo nést ano, ale použít ne?!) Aby toho nebylo málo, pouštím si (konečně?) promo video z loňského ročníku.
Dvanáctka mě uklidňuje svým stoickým: "Klid! Nezapomínej, že nejhorší je smrt z rozděšení!"
Tak se uklidňuju.
Dneska svítilo sluníčko. Udělali jsme si krásný rodinný výlet do hodinu a pět minut vzdáleného Söllu. Cesta hezky ubíhá, M. usíná, K. vřeští, budí M., tak kňourá, idylka jako bič. Konečně parkujeme na kraji vesnice. Dávám K. na záda a jdeme. K. se mele, M. kňourá. Místo plánované pohody, kdy jsem si chtěla obhlídnout stánky, třeba si něčím malým udělat i radost, že, není nad suvenýr, jsme vběhli do stanu s výdejem čísel. Multikulti se tu nepěstuje, všechno jen německy, nakonec odhaduju stolek, kde mi hoch vydá můj pytlík a my prcháme po báječném rodinném focení zpátky na parkoviště.
Jé, mají tu českou vlajku! Vyfoť mě s ní a s holkama - Madlenko, Kačenko, koukejte se na tatínka!
Má naivní představa, že si tam někde sedneme a dáme si pivo a holky štrúdl nebo tak, vzala za své jako loňský sníh. Je fascinující, že bez týdne jsem matkou čtyři roky a furt jsem se nepoučila. Nakonec do sebe tlačíme nějakou housku v pekařství na parkovišti, T. nahání K., která nahání všechny místní čuby, abychom vítězoslavně za mohutného řevu obou dvou odjeli domů.
Tam jako poběžím? Jakože vážně? (ten kopec vzadu je Hohe Salve a na Hohe Salve stojí cílová brána)
Rakušáci jsou se startovními balíčky skrovní, kromě čísla už jen brožurka k závodu, reklama na nealko bíra a záhadný pytlíček müsli a stejně malý pytlíček těstovin.
Ty nakonec v rámci předzávodní přípravy cpu večer do hlavy a v deset padám do postele. Blažená, protože poprvé od druhýho porodu spím bez dětí. T. si je obě nasadil do ložnice, asi má fakt strach, že mu tam někde chcípnu a když nebudu aspoň trochu vyspalá, pravděpodobnost, že se tak stane, se sakra zvýší. Nebo mě má prostě rád. Anebo oboje.
Vstávám v 5:20, vyspalá dorůžova. Pochramstám věci, udělám snídaně a přesně v 6:15 se obouvám přede dveřma. Renata s Leonou jsou tak hodný, že mě odváží na start. Tam zjišťujeme, že jsou dva záchody na všechny ženské účastnice a navíc z nich (těch záchodů, nikoliv účastnit, díky, Náčelníku ;-)) aktuálně vytéká hnědá stružka a tři borci leží pod maringotkou, v ruce koleno a snaží se to opravit ("Kdybys nebyl blbej a učil ses, nemusels jen podávat!").
Kaká stopa aneb důkaz místo slibů
Všude je děsná zima, sedáme si do stanu, obdivujeme z povzdálí Míšu Mertovou a všechny ty děsivý chrty a chrtice, rychle to uteče a je čas postavit se na start.
Vesely netruchlivy
Je mi zima. Nikam se mi nechce. Leda tak do postele.
Ale to tak. nic takovýho. Za chvíli je tu odpočet, výstřel z děla a dost bylo planých úvah...
Začala nám školka a se školkou nám začaly radosti v podobě volnějších dní a školkových bacilů. Školkový bacil je pěknej prevít a každý, kdo s ním přišel do styku, mi to potvrdí. Objevuje se podobně zvaně jako strýček Pepin a zůstává taktéž obdobně dlouho. Ten, kdo ho dotáhne, se z toho (alespoň u nás) vylíže nejrychleji a zbytek tlupy si ho pak vesele předává.
Ráno před Barokem bylo jasný, že je to tady: sezóna babího léta a školkových bacilů začala. Další týden jsem bruslila na hraně, abych se v sobotu dorazila a další čtyři (čtyři!!!) dny nevyběhla, protože jsem prostě nebyla absolutně schopná. V zásadě ničeho. Natož běhu. Měla jsem pocit, že mi v hlavě roste druhá hlava, podstatně větší, než ta první a usilovně si snaží prorazit cestu ven. Ve čtvrtek ráno nula naběhaných kilometrů, T. služebně v Irsku a já s deadlinem na odevzdání čehosi, co zdaleka nemá podobu, v níž bych byla ochotná pustit to z ruky. Přijela babička. A já místo, abych zasedla ke klávesnici, jsem obula kecky a jala se molitanovou hlavu venčit.
Znáte ty pohádky, ve kterých se vše zlé nakonec v dobré obrátí? Kdy všechno vypadá černě a ve finále je to maximálně bledě šedé? Tak víte, o čem budu psát.
Mně bílou do černé zaručeně dokážou přidat:
1. Běžecký kamarádi, za kterými se vypravím přes půl Prahy, který vždycky ráda vidím, který jsou tak hodný, že mi půjčí svoje hole, abych si je kvůli jednomu závodu nemusela kupovat a který mají tak fantastický dveře, že okamžitě lituju volby oboru, protože přesně u takových pánů profesorů bych chtěla ten svůj opus magnum psát.
Domů jsem poprvý v životě běžela s hůlkama na batohu. Přišla jsem si docela jako Xavier Thévenard (kdybych ho nesla na zádech místo těch holí, nemohli by na mě lidi koukat vyjevenějc). Pak jsem sice z fotek konstatovala, že jsem si je dala úplně blbě a není tudíž divu, že mám otlačenou pravou část zad, ale nevadí, to se doladí! Ještě je čas. Moc ho není, ale ještě je.
2. Nedělní dlouhý, na který vám jiný kamarád bez otálení kývne a vy najednou běžíte s bronzovým medailistou z dánské stomílovky, s někým, kdo dostal za to, že běžel děsně daleko fakt rychle dokonce i peníze a dvě a půl hodiny uběhnou, ani nevíte jak. Poslouchání úžasnýho povídání o stomílovce a probíhání pražskými favelas. Parádní exkurze po odvrácené tváři stověžaté matičky pod heslem: už vím, kam se přestěhoval Karlín, co měl temnou duši.
Kdybyste si chtěli přečíst, jak takový běh Dánskem vypadá, můžete v medailistově podání TADY, a od dalších účastníků zájezdu TADY a TADY. A protože jeden pohled může říct víc než sto slov, dodávám video kamaráda Pavla (toho, co mi dělal garde na konci JUTu):
3. Hodinový výběh s Radkem Brunnerem - že je to blbost? Ale kdeže. Navíc ho můžete absolvovat taky - stačí, když si rozhovor s ním stáhnete (TADY) a pustíte do sluchátek. Věřte mi, stojí za to. Je to veliká dávka pohody a běžeckýho optimismu, kdy jsem až po hodině zpátky u auta zjistila, že se rozpršelo.
Objemově ten týden rozhodně zázračný nebyl, ale tak jako v pohádkách, i mně ty moje tři sudičky nakonec ke štěstí (aspoň malýmu, běžeckýmu) nakonec pomohly. Díky vám za to! (Psi štěkají, ale karavana jde dál...)
A protože jsem konečně po 15 měsících K. odstavila, můžu začít znovu holdovat truňku, což se je projevuje všelijak, třeba tak, že po večerech místo práce píšu básně (a kdybyste si je chtěli přečíst, můžete TADY).
Je sobota pátého září a já se za deset minut sedm snažím potichu proplížit chodbou ven z bytu, abych byla před barákem včas a kamarádka Rita, které dělám dneska cestou do Plasů závozníka (ergo je tak hodná, že sveze), na mě nemusela moc dlouho čekat.
Naivně předpokládám, že všichni ostatní členové domácnosti blaženě spí, když se z pokojíčku ozve už notně rozhořčené: "Hotovó!!" V následující pěti minutách trhám rekord ve vylejvání nočníku, chystání oblečení, náhradního oblečení a oblečení na ven, což jsem včera jaksi nestihla a vysvětluju M., že až si nebude chtít hrát, má jít tátu potichoučku vzbudit, aby přitom neprobudila i Kačenku (zlatý voči, který to viděly, ale naděje umírá poslední).
M.: "A maminko, kdy už budu dospělá a budu moct s tebou běhat ty maratony?"
Rozpouštím se v louži růžový vody.
"Brzy, Madlenko, už brzy!"
Baroko maraton jsem běžela poprvé a naposledy předloni. Líbil se mi moc, vedro, který ten den bylo, se mi líbilo už o poznání míň, nicméně jsem si pamatovala krásný úseky podél řeky a taky spoustu občerstvovaček, ukopnutý nehet a šílené obíhání ještě šílenější, po obvodu kilometr měřící louky na začátku a na konci celého podniku. Suma sumárum když jsem se vloni zamýšlela na tím, co bych tak letos chtěla běžet, bylo Baroko spolu s Brdskou na seznamu jako první (asi že jsou oboje tak krásně zkraje abecedy).
Jakmile začnete trochu víc běhat a absolvujete pár delších závodů, snadno se necháte ukolíbat pocitem, že maraton není taková štreka a že ho dáte prostě v pohodě kdykoliv a (skoro) kdekoliv. Omyl! Pokud jste na tom s teplem podobně jako já, čili vás na něj baví v teoretické rovině myslet ve chvíli, kdy je venku aspoň třicet čísel sněhu a na teploměru mínus deset, ale jakmile se rtuť vyšplhá nad pětadvacet, jste zralí na infarkt, je vám jasné, kolik jsem toho v letošním propečeném létě naběhala. A jakou to mělo kvalitu. Jsem totiž jako sněhulák Olaf z - u nás teď tak populárního -Ledového království.
Jen já neměla svůj osobní sněhový mráček a tak jsem musela téměř veškeré síly přes léto soustředit na to, aby ze mě nezbyla jen louže a na běhání už moc sil nezbývalo.
V pátek jsem dostala strach. Co si tam proboha počnu?
Když ale přijde T. s tím, že pro mě s holkama přijedou, hážu černý scénáře za hlavu a ráno vysmátá s vidinou mnohahodinového opušťáku, kdy nebudu muset nikoho hlídat, kam zas leze, jak se snaží připravit se o život a mě o zbytky nervů, jestli (ne)jedl a co to proboha zase žere, jestli nemá načůráno v gatích a jestli dost pije, aby měl co čůrat, vplula k Rituš do auta a mohla po Napoleonsku zavelet: Na Plzeň, Vávro! Na Plzeň! Cestou jsem opět mlčela, jak zařezaná - tak moc, že jsme kvůli tomu tichu skoro neslyšely navigaci a málem přejely sjezd. Dobrá věc se nakonec ale podařila a po oslavném vůbec-se-mi-nechce-děsně-chcát tanečku na parkovišti jsme se mohly odebrat do prostoru startu. Vyzvednout číslo, čip, na záchod, pozdravit Soňu, znovu na záchod (a to ještě třikrát), odložit věci, pozdravit Pavla, nezmrznout na startu a běžíme!
Jestli váháte, kdy a kde si odběhnout první trailový maraton, vyrazte do Plasů. Vážně. Startovné za hubičku, servis perfektní, organizace skvělá, jen ty kilometrovníky, to je prostě místní bolest - ty je potřeba ignorovat. Nejdřív jsou děsně daleko od sebe, pak jsou najednou nasilážovaný jeden na druhým, abyste nakonec doběhli do cíle o něco dřív, než byste podle většina gps měřičů vzdáleností měli. Pokud se na to, kde jste a jak rychle běžíte, upínáte tak jako já, věřte prostě svým orlojům a plaské kilometrovníky berte pouze orientačně.
Jinak je to paráda. Je krásně, chladno, prvních pár kilometrů běžíme s Rituš spolu, ubíhá to, ani nevím jak. Míjíme Renatu a v prvním delším stoupání pokračuju sama. Pozůstatky rakouskýho soustřední (pardon, rodinné dovolené) se projevují a jde to lehce. Jelikož startuje maraton zároveň s půlkou, na níž je přihlášeno skoro třikrát víc lidí než na maraton, mám koho předbíhat a to mě baví. Naprosto sadisticky si užívám, jak ostatní kolem mě do kopce funí, jak nemůžou a jak já můžu (však na mě taky dojde). Po kopečku občerstvovačka, po ní silnice, a pak už se odbíhá do zlatých lánů polí, kolem se otvírá krajina, sluníčko svítí, ale ne moc, vítr zafukuje, ale příjemně a je to prostě nádhera. Na dvacátým kilometru se ke mně připojuje zrzavá holčina, ze které se vyklube ultračka a pětinásobná maminka k tomu. Sbírám čelist ze země a vracím se zpátky na stromy.
žrací z občerstvovačky na 25.km - snad se nebude kolegyně zlobit, že ji tu takhle vystavuju, ale vážení, tahle slečna má pět děti - jojo, takhle se na lopatu sedá! (anebo nemožné neexistuje, je to jen v hlavě - alespoň když dojde na běh a rodinu)
Později se odpojuju, protože mám zjevně stejnou "diagnózu" jako Dvanáctka a prostě potřebuju být sama. Je pravda, že nejlíp mi je, když kolem mě nikdo není. Od dvanáctýho kilometru mám na dohled dvojici holek, kterou neúspěšně stíhám až do cíle, jinak většinu času nikoho nepotkám. Tak se mi to líbí. Takový krásný, dlouhý sobotní běh v přírodě s občerstvením na každým rohu a po každým kopci a výsledkovou listinou v cíli.
Všechno jde dobře až do nějakýho třicátýho kilometru. Už zkraje jsem poprvý v životě pozorovala, že mě nějak divně bolí nohy, že se tváří, že by si rády trochu křečly a to já neznám. To neumím. Respektive znám. Znám to velmi dobře s finálních fází obou těhotenství, kdy mě chytaly tak strašný křeče do lejtek, že jsem kvičela bolestí jak kuchaný podsvinče a mlátila sebou jak vyvrženej vorvaň (když máte pupek, že přes něj nedosáhnete na volant, je to to jediný, co můžete dělat), ale ne z běhání a při běhání. Po tom třicátým se mi začne navíc z banánů obalovaných v soli zvedat brutálně žaludek, a aby toho nebylo málo a já byla správně vyvážená (jako strava z reklamy), přidají se i kolena. Obě. Poslední deset trpím. S každým dalším kilometrem o něco víc. Snažím se makat, chtěla jsem to letos stihnout pod čtyři třicet a je jasný, že to nebude zadarmo. Na občerstvovačkách tvrdí, že už jen šest do cíle, už jen z kopce (což teď bolí pomalu víc než nahoru), už jen dva, už jen... jenže ono je to o pár set metrů víc, který se ale umí neskutečně natáhnout. Nezastavit se na poslední občerstvovačce (nebo na tý první), byla bych si ten svůj cíl splnila. Jenže taky bych se možná zblila, protože mi ten slanej banán šel fest nahoru. Po čtyřech hodinách a pětadvaceti minutách je tu znovu louka a mně je jasný, že pod čtyři třicet to nebude, protože to tam prostě nejni. Snažím se běžet, co to dá, ale moc to nedá. Takže nakonec čas o třináct minut lepší než předloni, což je ovšem taky hezká cifra.
V cíli medaile, pomeranč, mé nesouvislé blábolení a snaha dovolat se T., kterýho s holčičkama marně vyhlížím. Když mi konečně telefon zvedne, dozvím se, že jsou ještě v Praze, protože K. dlouho usnula, teď ji vzbudil a za chvíli můžou vyjet. Spadne mi čelist. Je mi zima, strašlivě mě všechno bolí, kyčel, kotník, kolena, jak Frankensteinovo monstrum se sunu do stanu s batohama, kde se jich válí už jen poskrovnu (měla jsem pocit, že za mnou je ještě spousta lidí, zas tak moc jich ovšem nebylo) a motám se k lavičkám, kde sedí tvrdé jádro ITB. Kluci a Petra jsou zlatí, dostávám magnesium na nohy, pivo a párek mi je donesen až pod noc, a když mi je nabídnut i odvoz do Prahy, neváhám a vyžírkovsky se nechávám od Pavla odvézt až před barák. Zatleskáme ještě Renatě, která si po doběhu přebírá zaslouženou stříbrnou medaili a vyrážíme. Cesta domů je parádní, jestli jsem kecala nesmysly, připočti to, Pavle, prosím, celkovému vyčerpání organismu :-).
Jelikož jsem holka šikovná a domů si vezu kromě igelitky se slevama i všechny nehty na nohou, je potřeba si poté, co bosá vypadnu z auta, zkopnout prsty o místní vystouplý kanál. Kdo umí, umí.
Až se budu v prosinci rozhodovat, kam v dalším roce, tak nějak tuším, že září je jasné.
Před časem jsem psala o první části Summits of My Life Kiliana Jorneta. Z dokumentu jsem nebyla dvakrát nadšená, ale filmů o běhání je jak šafránu, a když už vás Ohnivé vozypo stopadesáté druhé nebaví a Unbreakable znáte líp, než kde je který výmol a kořen na pravidelném běžeckém okruhu (případně Dvanáctka skládání stanu), nezbývá vám příliš možností, po čem sáhnout. Pokud zvolíte Déjame vivir, připravte se na podstatně lépe poskládaný, solidně šlapající hodinový dokument zakončený desetiminutovými záběry, které vám stoprocentně vyrazí dech (pokud se tak nestane a vy se budete následujícími řádky cítit poškozeni a obráni o slibovaný zážitek, stavte se, zdarma onen dojem úderem tupým předmětem ráda dodatečně navodím).
Na rozdíl od první části Summits of My Life, se tentokrát dočkáme alespoň zběžného představení účinkujících - rychlý titulek na úvod, aby bylo všem jasné, o koho se vlastně jedná, v zásadě stačí. Pořád chybí jakékoliv uvedení závodů a rekordů, které Kilian v Dejamé vivir absolvuje, což je škoda, protože místy se jednotlivé závody a podniky přelévají jeden v druhý tak, že má divák problém se orientovat. A že nás tentokrát s sebou vezmu za skutečnými perlami: snaha o překonání rekordu ve výstupu a sestupu na Mt. Blanc, běh na horu Elbrus uprostřed Ruska, kam jede Kilian autem (!) a neskutečný, absolutně dechberoucí výstup a sestup Matterhornu, kdy K. překonává dosavadní rekord Itala Bruna Bruniho.
Kiliana v dokumentu doprovází přítelkyně Emelie Forsbergová a kamarád Mathéo Jacquemoud, francouzský skialpinista, který ač už čtvrt století na světě, vypadá jako kapánek odrostlý Budulínek. Možná si, tak jako já, budete muset pořád připomínat, že tenhle věčně usměvavý klouček není žádný pojídač hrášku, jenž ve volných chvíli tře liščí ocasy ebenovými tyčemi, nýbrž další terminátor upravený pro sakra rychlý pohyb ve vysokých horách. Nejkouzelnější postavou pro mě ale byla jednoznačně Mathéova babička, taková ta správná bábinka, se kterou má rekordman evidentně kouzelný vztah, a která prožila život vysoko v horách a to, co vnouček dělá, ji nechává naprosto chladnou - asi že si vůbec neuvědomuje, komu vaří večeře a s kým po odpoledních mastí karty a kouká na telku (v jedné krásné scéně poté, poté co se Mathéo pokusí s Kilianem překonat rekord ve výstupu a sestupu na Mt. Blanc, v němž nemůže kvůli zraněnému kolenu nakonec pokračovat, v cíli říká: "Babi se mě ptala: 'Tak co, prošel ses včera hezky?'... Říkám jí, že budu muset ráno brzy vstávat, abych znovu vyrazil na Mt. Blanc. 'Aha, znovu na Mt. Blanc? Tak se hezky projdi. A budeš večer zpátky?' říkám, ne v poledne, tak na mě čeká, že si spolu dáme oběd."). Tentokrát jsme ušetřeni dojímavých řečí o přírodním založení Kiliana, místo toho jsou nám naservírovaní kouzelní Rusáci se zlatými zuby žijící v plechových boudách na úbočí skalnaté hory a nějaké ty historické záběry z počátků skyrunningu. To vše podbarvené skvěle vybranou hudbou.
Jestli vás prvních padesát minut Kilian nijak zásadně nepřekvapí, věřte, že posledních deset vám dokáže, proč jsou (skoro) všichni z toho drobnýho kluka auf. To, co na Matterhornu předvedl, v mých očích naprosto popírá fyzikální zákony. Jak tam jako může běžet a nespadnout?! To má na nohou přísavky jako žába nebo ho v mládí kousl pavouk?!
Absolut vodka by si ho mohla dát do reklamy - Absolut Run. Anebo možná až a absurd?
Jestli čekáte, že se dozvíte něco víc o Kilianovi a jeho (osobním) životě, tréninku, stravování, plánech, snech, obavách atd., opět se nedočkáte. Není to dokument o něm samém, ale o jeho běžeckých podnicích a ty jsou tentokrát naservírované se vší parádou.
