Jubileum

pondělí 22. července 2013

Minulou středu padlo prvních pět tisíc... Je to jako kdybyste běželi pětkrát z Prahy do Říma a při poslední cestě to odtamtud vzali ještě do Milána nebo z New Yorku do San Francisca a ještě by vám pár set zbylo k dobru. Kdybyste dodržovali povolenou rychlost mimo obec a jeli devadesátkou, trvalo by vám pět tisíc kilometrů 55 a půl hodiny (je samozřejmě možný, že jsem to blbě spočítala... nebylo by a tom nic překvapivýho ;-). Jestliže se je rozhodnete uběhnout ve stejným stylu, jako já, zabere vám to (s přestávkama) jen něco přes tři roky. Stály za to. Tak vzhůru do dalších pěti tisíc!

Už jsme v Kansasu?

pondělí 15. července 2013

Dorotku a její kouzelné rudé botky snad představovat nemusím. (Jestli někdo tuhle americkou klasiku neznáte, vězte, že je to příběh o holčičce, kterou s jejím malým pejskem přenese tornádo z Kansasu do kouzelné země Oz. Než se jí podaří vrátit se domů, urazí dlouhou cestu, na které ji doprovází tři společníci: Strašák, Zbabělý lev a Plechový dřevorubec... no, takhle napsaný to zní trochu jako Lloyd Weber na tripu a koneckonců - jeden nikdy neví...) Přestože jsem se zařekla, že už nikdy, stala ze mě ve chvíli, kdy jsem je na Běhej objevila mezi inzeráty, hotová Wicked Witch of the West.
A jelikož jsem úspěšnější, než ta zelená paní z videa, stačilo pár čarodejnických abrakadabra...
 ...a jsou tu!!
 Červený, nádherný, pětiprstý, velký tak akorát, hezky z druhý nohy (takže jsem se tomu svými NIKDY zas až tak nezpronevěřila :-). Zatím to vypadá, že sedí nejlíp ze všech, který jsem měla (jen jeden jediný krvavý puchejř pod pravou achillovkou, který se navíc po zahojení znovu neobjevil, yes!). A jak by ne, když jsou tím osudovým sedmým párem! 

Některým závislostem se utíká těžce. Jak mi bylo jednou řečeno: "To je prostě už taková diagnóza!"

Jen ten Toto mi chybí. Třeba mi 12Honza někdy půjčí Deri? ;-)

Okolo Vlasti 2013 aneb závod, který jen tak něco nepřekoná

pondělí 8. července 2013

Když Dušan vloni na podzim vznesl otázku, jestli by si k nim v případě, že by se mu podařilo zorganizovat závod, přijel někdo zaběhnout půlmaraton, neviděla jsem jako problém eventuální účast přislíbit. Dušan mi promine, ale tak co, slibem nezarmoutíš a beztak z toho nic nebude.

Ehm. Teď se teda za tohle veřejný přiznání trochu (víc) stydím, ale neodpustím si ho, protože o to víc vedle něj vynikne výsledek.

Nejen, že se Dušanovi opravdu podařilo první ročník vlastibořickýho půlmaratonu zorganizovat, dokázal navíc přijít s nádhernou tratí, zajistit občerstvení a všechno vymyslet, naplánovat a zařídit tak, že mě nenapadá jediná organizační věc, kterou bych mohla (byť v dobře mínění konstruktivní víře) vytknout. Ani jedna. I to počasí objednal na začátek července při startu ve tři odpoledne parádní.



Od včerejška přemýšlím, jak popsat akci, která mi nakonec přišla jak setkání a posezení s kamarádama, se kterýma jsme si jen tak mimochodem vyrazili na chvíli zaběhat. Přestože jsme prokazatelně (garmin by přeci nelhal) těch jednadvacet (a kousek dalšího) kilometrů odběhli, spíš, než kopec, kterým D. předem strašil nebo moje naivní představy o čase, kterýho bych mohla dosáhnout, si budu pamatovat, jak mi nějaký racionální živly překazily, abych Aničce (jakožto vítězné ženě) a Jirkovi (jakožto vítěznému muži) cestou z hospody po jedenáctý v noci u místního domova důchodců odstartovala závod ve šplhu pod hvězdnou oblohou na vlastibořický vlajkový sloupy o žraločí ploutev, kterou oba vyhráli (ta Jirkova měla aerodynamičtější tvar, kterýžto se A. líbil podstatně více, než její zkosený a na Bezďovu výzvu, aby se teda vsadili, že Anička sní rychlejc polívkový talíř piva kávovou lžičkou, než Jirka suchý rohlík (prý v případě, že jíte pivo vždycky vyhrajete), lakonicky J. opáčil: "Já pečivo nejím!" a bylo po sázce), Kájovu pozávodní svačinu (já: "Ale chybí ti ještě wasabi!" K: "To mám v batohu, se mi pro něj už nechtělo...") nebo Májino úchvatný tetování. Nesmazatelný zůstane i přenádherný ráno u Dušanů na zahradě, jejich úchvatný domov, Lůcina domácí jahodová šťáva, Důšův chleba, báječná společnost a celá ta neuchopitelná a těžko zachytitelná atmosféra léta, pohody, srandy a nepřenositelnýho pocitu z toho, že máme všichni něco společnýho, něco, co se těm "zvenku" špatně popisuje a ještě hůř chápe (tímto děkuji mé drahé polovičce, že i přesto, že je jedním "z těch venku" se mnou jel a snad se i docela bavil).
Vítězní A. a J. a jejich ploutve, o které se málem svrhla lítá sportovní bitva...
Kája a jeho svačina
Ale zpátky k věci. Ráno jsme vyhrabali v hlubinách zapomnění stan, který se naposledy dostal ke slovu předloni na konci května v norským Stavangeru, kdy jsem chtěla bejt za drsnou zálesáckou ženu, a když už jsem si na přelomu pátýho a šestýho měsíce těhotenství ten šílený roadtrip po Norsku a Švédsku vybrečela (Lofoty doslova), tak přeci nedám najevo, že bych radši než v kempu spala někde v posteli (a bylo mi to naprosto k ničemu, protože přesně po týhle jedný noci jsem to stejně musela přiznat...), sbalili Bublinu a vyrazili. Madlenku jsme odložili u prarodičů a po obědě pokračovali dál na sever. Decentně jsme si zakufrovali, přeci tam nebudeme strašit moc brzy, že, a nakonec to ve chvíli, kdy jsme si teda vyndali mapu, docela bez problémů našli.
U koupaliště se už houfovalo docela dost lidí, zaparkovali jsme za Deni a Michalem, kteří přijeli chvíli před námi, já zaregistrovala Lídu a posléze i většinu ze spřátelených duší z DM (DailyMile, ne tý drogerie). Pozdravit, vyzvednout číslo, převlíct a jít se houfovat. Konečně jsem se osobně setkala s Karlem, kterýžto mě (nevědomky) na DM vlastně přivedl, a který mi slíbil, že mě doprovodí. Naivně jsem si věřila na čas kolem 1:50:00, dokud Dušan nepřiznal, že to za 1:50:00 poběží on (což teda kecal, zvládl o celý šest minut rychlejc). Z toho bylo jasný, že i dvě hodiny budou dost těžce dosažitelná meta.
Po nezbytný společný fotce skoro celý třídy jsme pokračovali v houfování, pro změnu v prostoru startu. Po nezbytný prezenčce (asi aby mohl Dušan posléze vyhodnotit ztráty :-) nás odmávli a my, jak jinak, vyrazili. Kája vedle mě hopkal jak lehkonohá laň, já dusala, funěla a říkala si, že to byl teda zase jalovej nápad. Že se mi vlastně ani nechce nikam běžet, že je to nějak daleko, že jsou všichni děsně rychlí a prostě samá optimistická myšlenka. Jak říkal Radek před startem: "Mně se nikam nechce, nebejt mi trapný, že bych sem jel dvě stě kiláků jenom na pivo, rovnou bych si jedno dal." Pod to jsem se v duchu podepsala hned několikrát.
Jenže on ten pesimismus jednomu vydrží blbě, když: běžíte loukama a po loukách, kolem lesů a občas i v
nich, sem tam stojí na chodníku místní a nadšeně tleskají a povzbuzují vás, doběhnete k nádhernýmu zámku, který vypadá, jako by ho přenesli ze severu Anglie (a kde mají na jedný věži stoprocentně odlitýho Důšu v běhu ;-), chvíli po startu vás dojede kolmo kamarád, kterej bude dělat celou trasu paparazziho a vy se budete muset smát vždycky, když někde vybafne a celou dobu kecáte se svým pacerem (už jen to, že tohle můžu napsat! :-) o všem možným i nemožným od závodů, přes plány do budoucna, výjezdy, výběhy až po historii jeho účesu ;-).
Z kopce mi to, přiznávám, běželo výrazně líp než do kopce. Chvíli jsme se zvládli držet Radka, ale ten mi vrátil PIM i s úroky a utekl nám. Po druhý (?) občerstvovačce jsme zapomněli odehnout do lesa (musím
přiznat, že jsem po značení vůbec nekoukala a nechávala to na Kájovi; Lída s Ajronmenem nás - bohužel k jejich smůle, následovala a nebýt toho, že Kája po pár desítkách metrů prohlásil: "Hele, tady jsme už byli!", bych tam bývala byla běhala dokolečka ještě teď), takže jsme si trochu zaběhli.
Kopec, který podle nápisu na zemi "neběhá ani Lída" :-D jsem vydusala s tím, že tu slečnu v oranžovým
Kdo z vás kdy měl TAKOVÝHLE
doprovod? :-) 
nátělníku, kterou chudáka Kája vytipoval už na startu a prohlásil: "Ale tuhle přeci předběhneme, ne!", prostě MUSÍM dát (zvládla se před nás dostat, když jsme kufrovali). V tom samým kopci se mi vybavil rozhovor s Danem Orálkem, kde se ho ptali, jestli chodí běhat s přítelkyní. On že společně vyráží spíš na tenis, že s ním moc běhat nechce, protože jí vadí, že kolem ní běhává dokolečka. Kája přede mnou v tu chvíli běžel (stále lehkonoze jako ze začátku) pozpátku a něco mi vykládal ;-).
Tajným (a teď už teda veřejně známým) cílem závodu se v průběhu, kdy bylo jasný, že i dvě hodiny jsou chimérou, stal, aspoň o metr, skalp Lídy. Jenže Lída je prostě ultra a stovkama ošlehaná běžkyně. Její tempo mi ke konci přišlo jak srdeční sval - steady-steady-steady-steady... zatímco moje nohy přestávaly poslouchat, její kmitaly dál jako ručička metronomu. Budu muset ještě hodně běhat, než si splním i tenhle cíl ;-).
Na posledních dvou kilometrech jsem došla ještě jednoho poznání. Pochopila jsem, jak přesně se cítil můj tatínek v Pardubicích, kdy jsem ho v dobrý víře ke konci motivovala a on, ač mě má jinak opravdu moc rád, na mě štěkl: "Vím, že to myslíš dobře, jsem fakt rád, že běžíš se mnou, ale prosím tě, drž už hubu!!" Mám trochu výčitku, protože jsem jako správná dcera svého otce něco podobnýho zavrčela ke konci na Káju. Tímto se omlouvám, mám tě fakt ráda, ale uááá!! Jak já ti záviděla, že jsi v pozici toho, kdo na moje "bolí mě kotník" ... "bolí mě lejtko" ... "mám křeč v prstech na noze" ... "já už fakt nemůžu" ... odpovídal: "Tak na to nemysli!" "Trošku zrychlíme, ne?" a "To přejde! Už tam skoro jsme!" ;-)
Nakonec jsme tam už fakt skoro byli. Trvalo nám to dvě hodiny, čtyři minuty a čtyřicet osm vteřin (ovšem pozor, čtvrté místo v mé kategorii! A to nás v ní tentokrát ani nebylo pět jako na Hrbu, ale celých 12! A první dvě braly babický, což se vlastně nepočítá... takže stříbro? :-D). Cílem jsme to vzali kvaltem rukou společnou a nerozdílnou (Kája mě chtěl, asi džentlmensky, nechat běžet napřed - a to tedy ne, táhl jsi mě celou dobu, tak na těch fotkách budeš hezky se mnou! ;-)

Musím říct, že rezervy žádný nezůstaly, že jsem opravdu dělala, co jsem mohla a že jsem si to - myslím, že hodně i díky Kájovi - skvěle užila.
A v cíli konečně začala ta správná sranda, konečně jsem se seznámila s Evčou a Zdeňkem, zatleskali jsme vítězům, a pak už jen pivo, grilovaný maso, ještě víc piva, odvážlivci ve vodě (Dušan: "To je pyl, to nejsou s*ačky!"), přesun do hospůdky, skvělá společnost a debata o všem možným. Zajímavý je, že jsme se nakonec skoro nebavili o běhání :-) Jen škoda, že spousta lidí odjela už odpoledne nebo navečer (David, Lída, Magda s Radkem), i tak to ale stálo rozhodně za to. V noci Dušan ještě rozdělal oheň a ráno bylo jako z reklamy na Čechy.
Jedno je jistý už teď: jestli budu za rok běhat, a jestli Dušan zorganizuje i druhý ročník, určitě znovu vyrazím(e). A věřte mi, že vy u toho rozhodně nechcete chybět!

O motivaci

čtvrtek 4. července 2013

Taky to znáte? Že se vám vlastně nechce běhat? Že už ani nevíte, proč jste začali a už vůbec ne, proč byste v tom měli pokračovat? Ze setrvačnosti se oblíknete, obujete se (alespoň někteří z nás), vezmete klíče, houknete, za jak dlouho budete doma a zabouchnete za sebou. Před barákem čumíte jako bulíci na chytající se satelity, přemýšlíte kudy a jak poběžíte, během prvního kilometru nechápete, kdo a kdy vám vyměnil nohy za ty dvě neohebný, bolavý a těžký tyče z tvrdý gumy, kdy jste začali zase kouřit, že vás bolí na prsou a přemýšlíte, jaká je maximální tepová frekvence, při který váš srdeční sval nedopadne jako napěněná plechovka piva v horkým letním dnu. Ale snažíte se běžet. Po hodině, dvou, kdy si průběžně říkáte: "A proč? ... A jak ještě daleko? ... Tak moc?" se konečně vracíte domů. Tam vás čeká další kolo vysvětlování, proč vlastně? A proč to neděláte jako XY a YX, který taky běhají, ale "rozumně" (ergo dvakrát, třikrát týdně hezky pět šest kiláčků)? Těžko hledáte argumenty, když je sami nemáte a navíc musíte (byť zásadně v duchu) přiznat, že je to pravda, že jste si našli časově občas sakra náročný koníček (a ani nezkoušejte vytahovat kolik hodin týdně běhá takový Radek Brunner nebo Dan Orálek - s tím opravdu neuspějete), že jím trávíte týdně docela dost hodin, že tím nabouráváte případný příjemný rodinný dopoledne, když už se večery kvůli práci nekonají, že kvůli tomu, že VY chcete běhat, si NIKDO ráno nepřispí (i když by mohl), že ten sobec jste tu vlastně vy a že jste prostě endorfinový závisláci.
Přihlásíte se na pár šílených závodů, protože doufáte, že vás to nakopne v tréninku. A stejně, když se ráno obouváte a berete si klíče, zavíráte dveře a říkáte si, tak jo, dneska zkusím ty kopce, stejně ta radost a nadšení nějak chybí.
Co ale s tím? V rámci duševní hygieny a sebereflexe musím přiznat, že se navíc prostě nejsem schopná ztotožnit s Honzovým článkem o tom, že přílišné sebeporovnávání s ostatníma je v zásadě nezdravý sebemrskačství. Idea je to krásná, moc se líbí a rozhodně by mi prospělo, kdybych se podle ní řídila, jenže já to nějak... prostě... nedokážu. A tak se dál (zbytečně, vím) užírám tím, že ostatním stačí na stejný časy třetinový objemy a že buď jsem fakt totální antitalent nebo něco dělám blbě anebo (co hůř) obojí naráz. Dál mě drtí, že běhám stejně rychle, ne-li pomaleji, jako na podzim, přičemž od té doby uplynulo dalších tři tisíce kilometrů, že všichni raketově letí nahoru, jen já po vzoru Lajky padám k zemi. Ani diplom z Milíčovskýho háje na tom nic moc nezměnil. 
Když je nejhůř a nepomáhají ani dlouhodobý plány, ani motivace od přátel, pořád je tu ještě internet. Ten anonymní. A tak sedím a hledám něco, co by mě nakoplo, co by mě přimělo přestat se nimrat ve zbytečnostech, co by mi pomohlo se (aspoň na chvíli) znovu nadchnout. Dneska zafungovalo tohle
(**Vstaň a začni zářit!*Je šest ráno a dřív, než se stihneš natáhnout po budíku, začnou do tebe hlasy v hlavě hučet, že je moc brzy, moc velká tma a zima, než abys lezl z postele*Bolavé svaly se stále vzpouzí a předstírají, že neslyší, když jim tvůj mozek přikazuje, aby se pohnuly*Celá legie hlasů na tebe křičí jednohlasné svolení budík zamáčknout*Vrať se do říše snů!*Jenže tebe jejich názor nezajímá*Ty ses rozhodl, že budeš poslouchat hlas, který jim odporuje!*Hlas, který ti připomíná, že tu byl důvod, proč jsi ten budík v první řadě nařídil*Takže sednout*Spusť nohy na zem a neohlížej se, protože nás čeká práce*Vítej v mlýnici!*Co jiného je každý den, než nekonečná řada soubojů mezi správnou a snadnou cestou*Deset tisíc pramenů se před tebou rozlévá jako říční delta*každý z nich slibuje cestu nejmenšího odporu*Jenže ty vyrazíš proti proudu*a když tuhle volbu učiníš*když se rozhodneš obrátit se zády k tomu, co je pohodlné, bezpečné a co někteří nazývají zdravý rozum…*Tak to je den první*Odteď to už bude jenom těžší*Takže se ujisti, že je to něco, co vážně chceš*Protože tu vždycky bude jednoduchá úniková cesta připravená tě odnést s sebou*Stačí se jen pohnout*To ty ale neuděláš, nebo ano?*Každý krok s sebou přináší rozhodnutí udělat další*Jsi na cestě, teď ale není čas přemítat o tom, jak daleko jsi došel*Bojuješ s protivníkem, kterého nevidíš, ale cítíš ho v patách*Cítíš, jak ti dýchá na záda*Víš, co to je?*Jsi to ty!*Tvoje obavy, pochyby, nejistoty, hezky vyrovnané jako popravčí četa nachystaná sestřelit tě z nebes*Neztrácej však odvahu*I když není snadné je porazit, rozhodně nejsou nepřemožitelní*Pamatuj, tohle je mlýnice, je to bitva na život a na smrt mezi tebou a tvou hlavou*tvým tělem a ďáblem usazeným na tvém rameni, který ti našeptává, že je to jen hra*nic než ztráta času*tvoji protivníci jsou silnější*Přehluš ten hlas nejistoty tlukotem srdce!*Spal všechny pochybnosti v ohni, který plápolá pod tvýma nohama*Pamatuj, za co se rveme a pořád mysli na to, že energie je krutá milenka*Dokáže se při sebemenší chybě mžiku obrátit proti tobě*Nikdy nepřestane hledat slabé místo v tvé zbroji*Ten jeden nepatrný pocit, na který ses zapomněl připravit*Dokud se zákeřnosti schovávají v maličkostech, zůstává velká otázka:*Víc už tomu dát nemůžeš?*Jsi si jistý?*A když odpověď zní ano, pak jsi udělal všechno, co jsi mohl, aby ses připravil na boj*Tehdy je čas vystoupit a směle se postavit nepříteli*tomu, který se skrývá ve tvém nitru*V tu chvíli se musíš pustit do otevřeného boje na nepřátelském území*Jsi lev uprostřed lví smečky, všichni se ženete za stejnou plachou kořistí se stejně zoufalým hladem, který říká, že jen vítězství tě dokáže udržet při životě*Takže věř tomu hlasu, který tvrdí, že může běžet trochu rychleji*a makat tvrději, a že fyzikální zákony jsou pro tebe jenom pouhé návrhy*Štěstí je poslední přání těch, kteří chtějí uvěřit, že zvítězit můžete náhodou*Pot je na druhou stranu těch, kteří vědí, že je to otázka volby*Takže se rozhodni hned teď, protože osud na nikoho nečeká*A až přijde tvůj čas a tisíc různých hlasů se ti bude snažit namluvit, že nejsi připravený*poslouchej místo nich ten osamělý hlásek v pozadí*ten, který říká:*„Jsi připravený.“*„Máš natrénováno.“*Teď už je to jen na tobě.*
Tak vstaň a začni zářit!**)


A co platí na vás?

Poprvé první

úterý 18. června 2013

Před víkendem jsem zjistila, že nedělní Běh Milíčovským hájem není v neděli, ale v sobotu. To nám to ale pěkně začíná. V pátek jsem ještě v jedenáct psala Deni, že to vidím bledě, že s ní budu nejspíš držet basu a nikam nepůjdu. S Madlenkou jsme strávili celý odpoledne na Letný, cestou domů samozřejmě odpadla pět minut před barákem a, jak se dalo tím pádem čekat, usnul až a po půl jedenáctý. Já tím pádem nestihla vymezenou porci práce, takže se mi přelila na sobotu, kdy navíc měla dorazit moje fyzioterapeutka na hodinu ar. Celkově prostě konstelace nefandila závodu startujícímu zhruba v době, kdy Madlenka chodívá spát (a usíná jen u mě na ruce)... 
Nakonec se to ale všechno zvládlo, pozdější večerka znamenala i pozdější vstávání a tím pádem i posunutí obědovýho spaní a já mohla vyrazit. Na start jsem si to chtěla inteligentně zkrátit přes les, což vedlo akorát tak k tomu, že jsem se lehce ztratila, brodila se bahnem a nadávala si, že jsem cvok, že jsem chtěla přece lehce klusat a ne se vyflusat cestou na start! Nakonec jsem zjistila, že prezence a start je vedle oblázkovýho hřiště, kde jsme nedávno byly s Deni s dětma a kolem kterýho běhám(e), takže jsem naprosto zbytečně absolvovala brození močály... no nic. Nevadí. 
Kromě Pavla jsem nikoho z chystajících se borců a borkyň neznala, sice jsem podle fotek z DM identifikovala Michala B. a Honzu D., ale bylo mi hloupý se k nim nějak vehementně hlásit. Tak jsem si říkala, že sama už takhle nikam nepůjdu, tohle postávání před startem mi nedělá dobře. V půlu nás pořadatelé odmávli a vyrazilo se. Bahno bylo, ale žádný beskydský bahenní zábaly se nekonaly, první kolo dobrý, negativní split mám opět jako krávu, něco s tím budu muset udělat. Jako bonus jsem ve druhým kole zakufrovala (už jsem funěla a automaticky to brala po cestě, kterou běhávám), naštěstí na mě nějaká dobrá duše zavolala a otočila mě i chudáka, kterej mě slepě následoval. Decentně mi to rozhodilo sandál, takže mě pak předběhli ještě dva borci, ale nevadí. Ke konci jsem byla ráda, že trať nemá víc než necelých devět a že se budu moct už brzo, brzičko a ještě dřív napít. 
V cíli jsem opět bezprizorně postávala, děsně nenápadně nakukovala pořadateli do papíru a snažila se zjistit, kolik holek doběhlo před mnou. Nakonec mi jedna slečna na přímý dotaz, jestli byla ona první, vysvětlila, že vůbec neběžela a že první jsem já :-D Takže místo výklusu domů jsem se jala nadšeně obvolávat masy (T. a Deni), že jsem (neuvěřitelné!!!!) vyhrála a že musí T. naložit Máďu a musí pro mě dojet, protože bude vyhlášení a to si nesmí nechat ujít. Přijeli pro mě, vyhlášení sice nestihli, ale nevadí :-). Diplom si vystavím na svou běžeckou nástěnku, poslední podobný jsem dostala před jednadvaceti lety na LDT Hryzely. Radost z něj mám podobnou :-)


Mé první ultra aneb O bahenní lázni… část III.

pátek 7. června 2013

Dobíhá mě „parťák“. Přehodnocuju plán s fuseklema. Je mi jasný, že i když mě nic netrápí, sednout si, už mě nikdo nezvedne. Vybíháme společně. Prohlašuje, že teď už to dědek dá. Říkám, že však, když to dá máma, proč by to nedal dědek?
Zjišťuju, že z týhle části trati si nic nepamatuju. Jen že tady kosil pán trávu a v tomhle stoupání na téměř výjimečným kousku asfaltky u vleků mě poprvý a téměř naposledy předběhla holka v oranžovým svítivým tričku. Vím, že bude ještě jedna občerstvovačka a že k ní povede dlouhý stoupání. Taky vím, že to na ni mám čtyři kilometry a cestou mi změří čas na maraton. Probíhám jím někdy v rozstřelu 5:23-27, nevzpomínám si přesně. Těší mě to. Těší mě i to, že běžím sama. Nikde nikdo. Nahoře na kopci se choulí kolem ohně organizátoři. Omlouvají se, že už mají jen zbytek rohlíků, jinak je tam (krom piva) všechno. Beru si radši banán se solí, ionťák a vyrážím. Dál žmoulám housku, snažím se co půl hodiny aspoň ukousnout, carbonexy jsem do sebe narvala čtyři, víc nezvládám. Anticrampy polykám vzorně á hodina a půl. Nohy drží. Kolena drží.
Do cíle zbývá devět. To už dám. Musím. Vím, že bude pár táhlejších seběhů. Že bude i pár nehezkých kopců si už nevybavuju. Ale to nevadí. To by ještě šlo. Sedm kilometrů před cílem se ale udělá tak černo, že skoro nevidím, kam šlapu. Během chvíle začíná lejt. A to tak, že brutálně. Během minuty jsem durch. Aspoň nebudu mít pochcaný fotky z cíle. Always look on the bright side of life, tu-dum-tu-dum-tu-dum-tu-dum-tu-dum!
Však on tě ten smích přejde…
Posledních pět kilometrů se mění v čirý peklo. Leje. Po kopcích se valí voda. Já se sunu jak ledoborec Družba nezastavitelně vpřed. Pamětliva Olafova příspěvku na Běhej, že při tempu nad osm minut na kilometr je chůze efektivnější než běh, do ní v kopcích přecházím čím dál častějc. Na rovinkách se musím nutit do běhu. „Tak támhle od toho klacíku“ nebo „od toho šutru/kamene/kmene/stromu“ poběžíš. Padesátka. Být cíl tady, je mi dobře. Prý je to jen psychologický a být cíl na padesátým, je mi dobře na 47. Věřím tomu. Myslím na Honzu (díky moc za všechny povzbuzující slova, i tentokrát na ně došlo a zase pomohly!), Lídu a další, kteří se ve stejný den snažili pokořit 103 km na Silvě Nortice.
V tu dobu se už nedá cesta ani jít, natož běžet. Přede mnou tu produsali dvakrát skoro všichni na padesátkový trati, všichni na třicítkový a všichni na patnáctce. Umíte si představit, jak taková bahnitá cesta, kterou není možný kvůli terénu a porostu bokem kopírovat, uprostřed slejváku jako kráva, vypadá? Tak víte, čím jsem se brodila a proč jsem měla v tý chvíli aktuální tempo k deseti minutám na kilometr. Na jednapadesátým jsem popoběhla. Držím housku. Krok, dva a jak v animáku Loony Tunes mi podjíždí levá noha a já se ve zpomaleným záběru kácím bokem do bahna. Nekecám, fakt jsem udělala blátivou vlnu. Musím se smát. Sbírám se. Celej levej bok mám od bahna. Od podrážky do podpaží. Včetně obličeje. Zbytek housky to koupil naplno. Tak to už jíst nebudu. Ani z úcty k hladovějícím sirotkům v Africe. První, co mě napadá, je, že mě Tom v tomhle stavu nevezme do auta. Pak zjišťuju, že mě nic nebolí. Snažím se utřít bahno z obličeje (pochcaná fotka vedle tý, na který bych vypadala jako černý muž, co pod bičem otrokáře žil, najednou vypadá jak titulka z Vogue), marně. Zjišťuju, že pes bude zakopaný v tom, že mám od bahna obalený ruce. Otírám si je o kalhoty. Další blbej nápad. Ty jsou zabahněný ještě víc. No nic. Sorry, Deni, nakonec pomohly tvoje návleky na ruce otočený naruby;-).
Pak před sebou vidím další dva běžce. Jako býk vypuštěný do arény přidávám. Posledních pár kopečků se snažím aspoň z části běžet. Na hodinkách proběhne sedmá hodina, tempo leze lehce přes osm minut na kilometr. Najednou vidím v dálce bílou vlajku označující cíl. Přidávám. Moderátor hlásí moje přistání, lidi kolem tleskají. Je to tady. Jsem tu. Zvládla jsem to. Můžu padnout.
7:01:14
Jedna z organizátorek mi podává půllitr s vodou. Jak příznačný. Přemýšlím, jestli se jím z recese nepoleju, ale pak na to kašlu. Je tu Tom s Máďou, Deni, Martin, Petr… jak ráda je vidím. Najednou mi dochází, jak strašná mi je zima.
Ve sprchách nakonec nemám odvahu na sebe tu ledovou vodu pustit, tak si jen sprchuju levý lejtko, na kterým bahno vytvořilo krustu. Zjišťuju, že tam přeci jen asi nějaký ten kámen byl, noha je trochu sedřená, žádný drama. Zima je horší. Mám modrý ruce, pusu, začínám se klepat. Když jsem ze sebe sloupla ponožky, udělalo se mi regulérně blivno. Potácím se zpátky do stanu za ostatními. Oblíkám si triko s logem závodu, jednu šusťákovku, druhou, mikinu navrch. Deni mu půjčuje svoje krásný bílý tlustý icebreakery. Všechno marný. Klepu se jak ratlík. Zdravím se s Michalem, který tam srdnatě čekal od devíti od rána, než doběhne Deni třicítku a pak společně na mě. Děkuju. Jste zlatý přezlatý!!
Madlenka fňuká, že chce maminku. Maminka má naraženej loket a je ráda, že se udrží na nohou a na to, že bych ji mohla nosit, fakt nemám kapacitu. Na to se ale nikdo neptá, že?
Takže se narychlo loučím s Petrem a Martinem, doufám, že se brzy potkáme znovu na nějakým suchým závodě a trochu pokecáme, tohle bylo děsně rychlý.
Během chvíle jsme doma. Stojím pod sprchou a nemůžu uvěřit tomu, že jsem to uběhla. Že je to za mnou. Večer zase trvá M., než usne, nosím ji přes hodinu. Loket bolí. Nohy bolí. Ve finále je ale nejhorší levý koleno, který si pozdějc večer narazím o stolek.
Nebudu lhát, že mi dneska nic není. Jo, musím chodit ze schodů bokem, jo, bojím se, že přijdu o polovinu nehtů, ale zvládli jsme vyrazit na pěší výlet na Pustevny a Radegasta. To už přeci něco znamená! Z kopce to sice nebyla žádná hitparáda, ale i s Madlou na zádech jsem to zvládla. Přesvědčila jsem se, že:
-          opravdu platí, že „čo bolí, to prebolí“ – nejdřív se ozval levý hamstring, po pár kilometrech to přešlo; pak jsem blbě šlápla a nějakou dobu mě bolel pravej kotník (Před koncem jsem si zvládla přidupnout větev a vrazit si ji přímo nad kotník, tak to, ovšem, bolelo a stále bolí fest…), pak to přešlo, levej hamstring a pravej kotník… kupodivu o sobě vůbec nedaly vědět kolena.
-          lesy, louky, stráně… aneb jak praví samolepka, kterou mám nalepenou na nárazníku auta – …Mountains, mud, miles and more…, jo, tohle je něco, co vám žádný silniční závod nedá. Nikdo, kdo to nezažil, mi neuvěří, že jsem se výborně bavila. Vlastně i ten pád byl vtipnej. Jediný, co mě štvalo, byly ty úseky, kdy jsem musela stát a hledat, kudy to aspoň nějak projdu.
-          i první ročník se dá organizačně precizně zvládnout
-          s kamarády na trati, rodinou a dalšími přáteli čekajícími v cíli se běží snáz
-          jídlo a pití na trati je strašně důležitý; jedna z těch dvou holek, se kterýma jsem se předbíhala, už na obrátce říkala, že ji bolí žaludek. Neumím si představit, jak bych v takovým stavu běžela.
-          velmurek nemá chybu J
-          minimusky do podobnýho terénu nebrat, hůlky by se naopak šikly
-          Hrbem to neskončilo, Hrbem to začíná!

(sepsáno 2.6.2013)

Mé první ultra aneb O bahenní lázni… část II.

1.6.2013
Po šestý hodině jsme se potáceli obývákem a kuchyní jak dva zombíci, jediný čerstvý člen domácnosti byla M. A za oknem, tam se honily temně šedý mraky, který slibovaly déšť. Spoustu deště. Přes noc vyhasl krb, ze zimy od dlažby na zemi mi začaly drkotat zuby. To nám ten den ale pěkně začíná. Dělám snídani a vařím sedmičku čaje s medem, který si – opět na Michalovu radu – leju do jedný z lahví. Pozdějc ho ocením bezpočtunásobně.
Po sedmý hodině mi přichází smska od Petra z DM, který je tak hodný, že mě vyzvedne a odveze na start. Ještě jednou děkuju, pánbu ti to vrátí na dětech! ;-) Že nezaspal (já četla, že nespal a litovala ho a soucítila s ním…) a že vyráží. Začínám zvažovat, jestli by ideální výbavu nepředstavovala ta na braný cvičení. Poohlížím se po zavařovacích gumičkách, žádný nenacházím a plán s igeliťákama a pláštěnkou vzdávám. Po půl osmý se obývákem line známý zápach, pár vteřin předtím, než píše Petr, že je před vrátkama. Takže Tom nejen, že ho nemůže jít ani pozdravit, ale musí ještě likvidovat biologickou zbraň hromadnýho ničení sám (M. se v poslední době při podobný akci děsně vzteká, takže je to obzvlášť zábavná a osvěžující činnost…).
Voda pode mnou, voda nade mnou. Mraky zmizely, nebe je ocelově šedý a prší. Konečně se poznáváme s Petrem osobně. Valí to na start, až kousek od odbočky k němu přiznává, že mu navigace na seznamu napsala cestu o dvacet (?) minut delší, než ta v mobilu, což by znamenalo, že bychom prošvihli svoz autobusu a tím pádem i start. Jsem nervózní, venku prší čím dál víc. Stát se to, nezlobila bych se na něj ani v nejmenším a přičetla bych to řízení osudu. Holt kadar a s tím nenaděláš nic!
Parkujeme na nejvzdálenějším aparcaderu u letiště. Na autobus tam čeká – pro mě překvapivý – množství běžců. Totiž, jediný trail, jaký jsem kdy závodně běžela, byl na podzim ŠUTR. A to ještě jedno kolo. Tam na těch 54 km chodívá pár lidí. Dvacet? Třicet max. A tady se nakonec na start 53 km postavilo snad 110 bláznů, který se rozhodli oslavit den dětí vodou a blátem. Mínus gumáky, plus startovní číslo. Jinak stejný ingredience jako před (několika) desetiletími.
V houfu čekajících jsme našli Vítka. Další velmi milý osobní setkání. Autobus, vezoucí nás na cestu vedoucí ke startu (ó ano, ještě jsme si vydupali nějaký dva kiláčky do kopečka, než jsme se k inkriminovanýmu hotelu Vsácký cáb dostali), byl plný běžců. Mít na to koule, vyfotila bych si to a ukázala to doma T., který tvrdí, že v tomhle počasí přeci nikdo normální neběhá.
U hotelu se projevily další stránky skvělý organizace závodu. A to naprosto bez ironie. Všechno šlapalo jako na drátkách, prezence, start, značení, úžasný občerstvovačky, už dneska (2. 6.) jsou prý oficiální výsledky, na trati se fotilo i točilo, v cíli pak klobása, pivo, kofola, jen v tý sprše mohla týct teplá voda. To bych fakt ocenila.
V 9:40 vybíháme. Teda, všichni ostatní vybíhají, já se držím na ocasu rozhodnutá ignorovat všechny chrty a gazely a držet tempo mezi 6:30-7:30 min/km, pokud to teda jen trochu půjde. Ano, je to pomalý. Ano, vím to a uvědomuju si to a uvědomuju si i, že to mnozí (většina?) považují za tempo, se kterým bych na podobnou trať vůbec neměla lézt. Já ale chtěla sama sobě a všem kolem zas a znovu dokázat, že „nemožné“ je ve spoustě případů jen koncept, kterým si omlouváme vlastní lenost. A taky strach z neúspěchu. Navíc jsem slíbila, že se nezničím. Nikdy jsem nic takhle dlouhýho neběžela, natož v horách, a radši riskovala, že budu poslední a bude se tam placatit, než aby mi na obrátce (nebo ještě dřív) došly síly. Jedno DNF mám, stačilo.
Hned v prvním seběhu bylo jasný, že to bude boj na život a na zvrtlý kotníky v lepším případě. Bahno rozježděný od traktorů a rozdusaný stovkou párů v rozhodně-vhodnější-obuvi-než-byla-ta-moje klouzalo jako svině a to je ještě eufemismus. Pár trsů trávy uprostřed cesty bylo vzápětí odsouzeno k smrti udupáním a následným udušením ve vrstvách bláta. Podmáčený okraje cesty, kterou lemoval místy tak hustý les, že se nedalo běžet jinudy, mi na osmým kilometru sežraly botu (přesně v tu dobu jsem si samozřejmě začala libovat, jak rada Mapo funguje a vazelínou namazaný nohy, v tý době už v nacucaných fuseklích, vůbec nestudí). Podařilo se mi vytáhnout nohu i S botou, takže v zásadě úspěch (podobnou akci jsem pak absolvovala asi pětkrát, pokaždé když už přestaly nohy až tak studit). Stoupání byly nakonec pomalu větším odpočinkem než seběhy, který byly v mým podání buď kamikadze letem lesem vedle cesty nebo připo**aným cupitáním s elitním skluzem, o němž by běžkaři mohli jen snít. Část cesty jsem se předbíhala se dvěma holkama, později se mi podařilo jim utýct a běžela jsem s chlapíkem, se kterým jsme dokonce i prohodili pár slov. To bylo moc fajn. Někde kolem dvacátýho kilometru kolem nás propádil první muž závodu. Za ním druhý. Záhy jsem se dočkala i Vítka. Něco mi říkal, ale měla jsem sluchátka, tak netuším, co to bylo. Běžel lehce jako laňka, já dusala jako slonice a doufala, že už brzy bude ten poslední krpál a obrátka. Přeci jen, cesta domů je vždycky kratší.
Krpálu jsem se dočkala. Nepršet a nebýt ráda, že jsem ráda, vyfotila bych vám ho. Drápala jsem se vzhůru k průzoru kdesi vysoko nade mnou, který na mě působil jako světlo na konci tunelu. Tam v altánku svačili dva turisti; na hekající cvoky, který se z posledních sil vydrápali nahoru, koukali dost podezřívavě. Asi se báli, že jim sežereme svačiny, vypijeme limonádu a donutíme běžet s náma.
Než jsem do sebe nalila zbytek čaje, „parťák“ mi vzal kramle. Následoval masakr seběh. Myslím, že jsem v tu chvíli stvořila absolutně novou běžeckou techniku násobenou hrůzou z toho, že jsem někde blbě uhnula (přeci mi nemohl za deset vteřin takhle zmizet?) a že kufruju a budu to muset dupat nahoru. Tehdy padlo rozhodnutí, že v tom případě to balím, protože po pár minutách volnýho pádu mi bylo jasný, že tohle bych nahoru nevyšla, ani kdybych chtěla. Pak se mi ale dostali do zornýho úhlu běžci, kteří už měli otočku za sebou a vraceli se do cíle.
27. kilometr. Obrátka. Občerstvovačka. Zastavuju. Piju trochu piva. Jím banán a hlavně vytahuju suchý triko. A čelenku. Roztřesenýma, promáchanýma rukama cpu do batohu tílko a kšiltovku. Zvažuju, že si vezmu suchý fusekle. Jenže to už přibíhají obě holky a než se pobalím, i mizí. S nimi i další běžec, kterýho jsem dala někde kolem desátýho kilometru. Tak to zase prr. Rozhoduju se, že se budu na suchý ponožky těšit na občerstvovačku na 41. Rozbíhám se. Nejdřív to moc nejde, ale po první kopečku je krátký klesání a pak rovinka po asfaltu. Dobíhám chlápka i obě holky, který přechází i v mírným stoupání do chůze. Další mužský skalp a už je tu můj „parťák“. I toho nechávám nakonec za sebou. Nakopává mě to a přidávám. Na občerstvovačce mi kleslo tempo k osmi minutám na kilometr. Třicet vteřin stahuju na dalších pěti jak nic. Jde to krásně. Předbíhám další a další chlapy, pískám si, na jedný z mála zelených luk s famózním výhledem na obě strany neodolám a dělám letadlo (Deni ví, Deni zná, ostatní si budou muset počkat na nějakou moji běžeckou euforku). Třicátý kilometr. Trochu bolí zadní stehenní sval, na střídačku na pravý i levý noze. Ale furt běžím, a to i do většiny kopců, ubíhá to. Pomalu, ale jistě a já se výborně bavím.
Druhý dech, třetí dech. Míjím jednu veselku a před občerstvovačkou druhou. Fotí nevěstu na louce, je krásná a já se dojímám. Někdy v tý době vytahuju housku. Tehdy přišla snad jediná větší krize. Po prvním soustu se mi zvedne žaludek a zamotá hlava. Přemýšlím, jestli budu zvracet hned nebo za chvíli. Přecházím do chůze, pomalinku piju. Je to lepší. Zkouším běžet. Jde to. Tak jo. Tempo klesá k 7:45 min/km. Nevadí. Tak aspoň ať je to pod těch osm. A sedm hodin celkem. Tajně jsem doufala v 6:30:00, nahlas v 7:00:00…

Občerstvovačka je opět výborná. K paní s pánem, co tam byli už ráno, se připojil ještě mladej kluk. Všechny instruuje, co mají jíst a pít podle toho, jak jim je (na žaludek čokoládu s rohlíkem, na křeče banán se solí, na osvěžení meloun, hlt piva, trochu hroznovýho cukru, chce někdo na cestu müsli tyčinku?). Volám Tomovi, aby vyrazili, že mi chybí 13 kilometrů do cíle. Že budou ještě dlouhý, jsem tušila, že budou TAK dlouhý, ne.