Walking on silver lining

čtvrtek 13. března 2014

silver lining
n.
A hopeful or comforting prospect in the midst of difficulty.

[From the proverb "Every cloud has a silver lining".]
(http://www.thefreedictionary.com/silver+lining)

Mluvila jsem s H., prý se teď nacházím ve fázi, kdy vidím to světlo na konci tunelu a není to lokomotiva. Ráda mu to věřím, protože...  

Před téměř dvěma týdny jsem, zdá se, vyběhla do léta naposledy. Břichu se valivý pohyb vpřed vůbec nelíbil a i když Running and Pregnancy slibovalo, že to půjde i v sedmým měsíci, který klepe na dveře (a vstoupí v sobotu), tak za sebe už teď můžu říct, že nepůjde. OK, já bych i zkousla tempo nad osm minut na kilometr, jen abych udržela tepy pod 80%maxTF, snesla bych i to, že musím během čtyřiceti minut dvakrát čůrat (a to jdu ještě dvakrát než odcházím a radši nepočítám kolikrát, když přijdu), ale břicho začlo fest bolet. A jsou prostě limity, který nehodlám pokoušet. Tohle je jeden z nich.

Jinak se naší (opět bezejmenné) holčičce snad daří dobře. Podle poslední kontroly si šprťácky drží stejné datum porodu, já velrybovatím den ode dne víc a víc (abyste si nemysleli, že přeháním, váha minulý týden ukázala +16kg) a schizofrenně se ve mně pere obrovská touha znovu běhat s tím, že si nějak nedokážu představit, že ještě někdy vyběhnu. A že to budu dělat denně. A ještě dýl než hodinu. Nebo třeba dvě. Nebo tři. To jsem jako zvládala? To jako jak? Ba co hůř, to jako proč?!

A pak si k, teď už čím dál výjimečnějšímu, duchaprostému točení nohou na rotopedu pustím něco takového
a každá buňka mýho těla, každá zatracená masochistická buňka mýho těla, chce mít zase tu možnost se ráno poprat s únavou a nechutí a leností, obout se a vyrazit a vrátit se s pocitem, že začínám další den vítězstvím. Nad tím nejnebezpečnějším a nejzákeřnějším soupeřem, který vás dokáže srazit na kolena tak, že je občas strašně těžké znovu vstát a pokračovat. Nad sebou samou.
Není to o časech, není to o kilometrech, je to boji - o tom, že něco máme pevně ve svých rukou, o cílech, který si stanovíme a dosáhneme jich, o tom bezedným, bezbřehým uspokojení, který v tu chvíli cítíme. A který může trvat jen pár minut. Když máme štěstí, vydrží nám zbytek dne, někdy dokonce i pár dalších.

Takže: to jako proč? Proto. Právě proto.

Je libo trochu fazolí?

pátek 7. února 2014

aneb jak překladatel dobil už tak dost podivnou knihu. 
Dean Karnazes se narodil v roce 1962 do rodiny s řeckými kořeny a tohle je jeho příběh. Příběh závisláka na endorfinech, který musí trpět těžkou formou ADHD (nebo kecá), jinak si to, co popisuje, nedokážu vysvětlit. V roce 2006 ji vydalo nakladatelství Triton v brilantním překladu Pavla Dufka. Pro případ, že by tohle četl nějaký Sheldon Cooper: ano, brilantní je myšleno ironicky. 

Knížka ke mně připutovala Čestou poštou bez přebalu. Mít ho, bude mě snad bavit ještě víc. Totiž, ve Státech kniha vyšla v téhle podobě: 
Jaká kreativní múza líbala českého grafika při tvorbě obálky, snad radši ani nechci vědět. Chápu, že je to fotografie Deana, jež vyšla v jakémsi časopise, ale proboha - víc než knížku o běhání mi to evokuje představu východoněmeckýho gay-scheisse porna (ne že bych nějaký někdy viděla, ale jestli někdy vyšlo na VHS, muselo mít na krabičce něco podobnýho!). 
Ale tak budiž, přebal se dá sundat nebo strčit do novin, ale až jednou čeští vydavatelé pochopí, že knihu v mnoha případech prodává právě přebal, bude na světě zase veseleji. 
Titul otevírá dramatická scéna: Dean vybíhá do noci, nechává za sebou karavan s rodiči, ženou i dětmi a osaměle duše po silnici v Napa Valley nebo-li, jak nám překladatel servíruje: Napském údolí. Aby bylo předem jasno, nemám formální překladatelské vzdělání. To mi nebrání se téhle bohulibé činnosti (za peníze) věnovat poslední dekádu. A co jsem se stihla za ty roky naučit, je, že pro některé místopisné názvy máme české ekvivalenty, máme Kapské město, Havaj a Kolín nad Rýnem, ale místo Mt. Blancu nemáme Bílou horu ani se v Paříži, alespoň co já vím, běžně neprocházíme po Elysejských polích... Proto není důvod, aby Deanova drahá polovička studovala na Tichomořské univerzitě nebo aby se autor odvážně pustil do absolvování Vytrvalostních běhu západními státy na sto mil, nebo se ráno v tréninku rozbíhal přes Zlatou bránu (ó ano, přesně přes ten, pro San Francisco (Svatýho Františka?) ikonický, Golden Gate Bridge). Nevím jak vás, ale mě při čtení i tohle strašně rušilo. 
Ale zpátky do Deanova království: do noci panující nad východním pobřežím Spojených států. Autor vybíhá a dostává hlad. Popisuje oblíbené řetězce (opět přeložené tak, že kdybyste chtěli vědět, kde doopravdy nakupuje, museli byste si je přeložit zpátky do originálu), které mají otevřeno 24/7, a kde jsou vám schopní doručit jídlo, aniž byste jim dali přesnou adresu. Dean tedy volá do nonstopu s pizzou a objednává si obří porci jídla. Na konci probíhá naprosto dechberoucí rozhovor, jenž předznamenal můj postoj k celému textu:
"'To má logiku. Můžu vám přivézt ještě něco?'
'Je ve městě Starbucks?'
'Jo, ale teď maj určitě zavříno. Kdybyste chtěl, já mám fazolí hromadu. Než bude pizza hotová, trochu vám jich ohřeju…'" (str.16)
Beans jsou skutečně fazole. Ale nejen ty. V každém případě, díky, překladateli, teď už vím, že nejlepším drinkem při nočních bězích do neznáma, je hromádka pořádně ohřátých fazolí. Ani jsem netušila, že Starbucks nabízí i tohle.
Po dramatickém úvodu se vracíme do Deanova dětství a k jeho běžeckým začátkům. Sám o sobě tvrdí, že nemá žádný zvláštní talent. Bez něj ovšem už na střední škole exceluje v přespolním běhu. Pak s během na deset let skončí. Chvíli se hodně fláká, chlastá a tak, než tragicky zemře jeho mladší sestra. To ho hodně sebere a začne sekat latinu. Dostuduje (překladatelův hokej v titulech a úrovni jeho dosaženého vzdělání jsem se ani nepokoušela rozklíčovat... spokojila jsem se s tím, že asi PhD. z výživy nemá) a vezme si holku, se kterou chodí už od střední. Po divoké oslavě třicetin, kde v baru poté, co jeho manželka odejde dřív domů, pochlastává s nějakou sexy kočkou („...Poručil jsem jí (co? Co?) skleničku (haha, aha). Ona mi to pak oplatila…“ (str.49)), který dá samozřejmě kvinde, se vrací domů, svlíká se do spoďárů a místo toho, co by normální čtenář od nalitýho třicátníka s notně nabuzeným libidem očekával, vyráží ven a běží... a běží... a běží... po deseti letech nicnedělání si lupne celonoční padesátku. Tomu říkám, panečku, kluk bez špetky vrozených předpokladů (mluví ze mě, pochopitelně, závist - jako vždy).
Mitch Buchanon hadr
A pak už to jde ráz naráz - začne běhat, aby netrpěla žena a posléze rodina, běhá po nocích. Spí čtyři hodiny denně, maká jak šroub, skáče kolem dětí. A do toho sází stomílový závody jak Baťa cvičky. Tak mi řekněte, kde soudruzi z NDR udělali chybu? Proč mám furt pocit, že každou chvílí musí začít ta o Karkulce? Kolik energie se vejde do jednoho těla, aby z toho ještě nebyla (regulérní) diagnóza nějaký poruchy žláz s vnitřní sekrecí nebo tak něčeho? 
Dean nám každopádně odběhne Western States, na který, kdybyste to náhodou netušili, borci vyráží s baterkami v rukou (?) a hlavně náhlavními lampami. Páni. Já teda nemám ani lampu, ani čelovku, ale třeba někdo z vás... co? Máte už svou náhlavní lampu? 
Dalším šíleným podnikem, do kterého se pustí, je děsuplný Badwater Marathon, který mu dal pořádně přes pazoury, a kde se - opět pro nás nezasvěcené - běží po dlážděné cestě. Ty bláho. Nikdy mě to nelákalo, ale po tomhle bych to chtěla aspoň vidět! 
No a pak tu máme marathon na Jižním pólu. To už je fakt silný kafe, nevím nevím, co by na tu hromadu přeletů nad jediným nedotčeným kontinentem řekli ekologové, ale bez nich by nevznikla tahle fotka, která má bezesporu své kouzlo: 
Ano, ten chlápek fakt stojí nahatej na Jižním pólu. 

Knihu uzavírá štafeta, kterou autor běžel jen sám za sebe, podnik dlouhý skoro tři sta kilometrů. Po doběhu nepadl hubou k zemi. Ne. Vyrazil na pár hodin s děckama do lunaparku. Jak říkám, úplně ne-ab-normální chlap bez špetky přirozenýho talentu. Nemyslíte?

Takže vedle překladu plnýho minel tu máme přiběh o člověku, kterýmu se podařilo mít všechno: práci, rodinu, ultra-tréninky a ultra-závody. Nešidí nic. Všechno zvládá na sto procent. A já mu to nevěřím. A tady se nám láme chleba - protože mu to nevěřím, nedokážu s ním sympatizovat, nemotivuje mě, naopak. Zpětně znovu a znovu přehodnocuju Jurekovo Eat and Run, které u mě s dalšími a dalšími knihami s běžeckou tématikou, které se mi dostaly do rukou, stoupá na pomyslným hitparádovým žebříčku výš a výš. Když se dívám na jeho fotky, vidím podivnou směsici thymolinového vyphotoshopovaného svalovce se servaným chlapem s koňským obličejem. 
Tam, kde ve mně maratonský pošetilosti vyvolaly alespoň nějaký emoce, tam mě Noční běžec nechal naprosto chladnou. Od začátku, do konečných odpovědí na nejčastěji pokládané otázky ("...nejsem žádný velký alkoholik..." ještě toho trochu!), jsem furt čekala, kdy to přijde. Jiskra. Inspirace. Motivace. Chuť vyběhnout. Chuť omrknout profil některýho z odběhnutých závodů. Ani nudle. Číst tohle před pár lety, tak snad ani běhat nezačnu. Dean z toho pro mě vychází jak cvok. Jako adrenalinový závislák, kterýmu extrémní běhy slouží jako způsob, jak zahnat absťák. A o těhle lidech si nepotřebuju číst. A už vůbec nepotřebuju něco podobnýho absolvovat. Takže proč si na tuhle knihu udělat čas? Snad jen proto, že už jste všechny ostatní o běhání přečetli, chcete si zkrátit čekání na další díl A Song of Ice and Fire a máte zvrhlou slabost pro mizerný překlady. Jinak bude asi lepší počkat si na Kiliana. Snad se ho překladatel zhostí s trochu větším umem a doufejme, že tahle katalánská gazela píše trochu zajímavěji, než americký Řek popíjející uprostřed Napskýho údolí fazole.

Vypravování o oslavě narozenin sultána běhu Abú Jahjá

úterý 28. ledna 2014

A vypravuje se také mezi jiným, že žil ve velkém městě sultán běhu Abú Jahjá. Jeho lid jej miloval pro jeho veselou, přátelskou a sdílnou povahu. Sultán choval se k lidu svému vždy s přívětivostí převelikou, času vždy našel si, aby jej vlídným slovem či milým psaní povzbudil.
I přiblížil se den narozenin sultánových. Jeho poddaní neodvážili se slavnost vystrojit, neb sultán sám vyhlásil, že oslavovat den svůj během by rád. Sezval proto přátel svých, princů, princezen, i poddaných svých do parku lesnatého, kde zvesela všichni tak, jak sultán přál si, během výročí zrození jeho oslavovali.
Minuly svátky vánoční i starý rok překlenul se v nový. Tu jedna z princezen rozhodla se, že sultána bez oslavy ponechati možné není. Jala se tedy sultánky tázati, zda choti jejímu byl dostatečný banket v měsících padajících listů vystrojen. I dozvěděla se, že nebyl. Rozeslala tedy holuby elektronické do všech stran světa, jež vzlétli ke slunci jako šípy vojskem vystřelené. Vraceli se záhy, načež rozhodnuto jednomyslně bylo: sultán oslavy opožděné dočká se. 
Princezna běhu zařizování potřebných ujala se, leč úkol nelehký čekal ji. Jasné bylo, že oslava v tajnosti nachystána být musí, by překvapení sultánovo bylo dostatečné. Holubi neúnavně mávali křídly z per z nul a jedniček stvořených na svých nekonečných cestách mezi princeznou a sezvanými hosty. Dary vybrány byly, zhotoveny, do papírů skvostných zabaleny, i sladkostí nesmírných zajištěno bylo k sultánově poctě.
A zastihlo mě ráno, i zmlkla jsem v řeči, k níž mi dovoleno dáno.

Když pak nastala noc čtyřiadvacátá po roce novém, co stalo se, pravím vám: V oře železného z večera jsem usedla i s dcerou svou a na oslavu vydaly jsme se. Mráz i tma halily sezvané hosty, kteřížto před místem hostiny konání již netrpělivě čekali. Po schodech do útrob sálů sestupovat jsme se jali, kde u stolů dřevěných hosté seděli a v sále nejzazším i sultán se svými věrnými moku sladového nic netuše upíjel. 
S písní na rtech vstoupila skupina přátel sultánových do síně a jeho překvapení dozajista nezměrné bylo. Všichni sultánu drahému mnoho šťastných let v běhu přáli, dary předávali i pozdviženou sklenkou najevo svou přízeň a přání dali. 
Pak sedělo se a pilo, jak na oslavách takových pít a sedět se má. Stoly pod hojností pokrmů prohýbaly se a všichni šťastní byli, že sultána překvapit mohli a že radost do srdce jeho zanést dokázali. 
Buď tedy jako sultán z té země vzdálené ke svým poddaným a blízkým vždy sdílný, měj srdce otevřené a každý pak šťasten bude, když oslavovat po boku tvém bude moci.

PS: Honza tak dlouho ponoukal, abych něco napsala ve stylu Tisíce a jedné noci, že se to semínko prostě jednou chytit muselo. Máš cos chtěl, sultáne ;-) Ještě jednou všechno nejnejnej!

O snech, převážně těch bláznivých

úterý 21. ledna 2014

H. zvedá železo, L. odhazuje cenťáky jako na běžícím páse...

...a na mě padaly chmury, že už se nikdy nerozběhnu, že už navždy zůstanu koulí, že si to (podle toho, jak se k tomu staví pan manžel) druhý a poslední těhotenství vůbec neužívám, že se nejsem schopná na to miminko, co už nějaký ten den pravidelným (zatím jen decentním a veskrze roztomilým) kopáním hlásí svou přítomnost, vůbec naladit a vlastně ani moc těšit. A k tomu nadějné vyhlídky na zákrok někdy v době po porodu, kterému asi neuteču, neb mi pan doktor na poslední poradně zabodl prst do pupíku a prohlásil: "Je tam!" Já v naivní víře, že to něco je adresováno potomkovi se s přitroublým úsměvem otázala: "A co?" Zpražil mě jak brazilskou kávu: "Pupeční kýla! To bude chtít výhledově spravit."
Doma jsem se zeptala googlu, co že to vlastně znamená. Odpověď mi, ačkoliv jsem to asi měla čekat, vyrazila dech a nahnala do očí slzičky. Operace, anestezie, dva až tři dny ve špitále, čtrnáct dní rekonvalescence, dva měsíce klidu. Panebože. Abyste rozuměli, nejzávažnější lékařský zákrok, který jsem v životě absolvovala, bylo vytržení krčních mandlí před dvanácti lety s lokálním umrtvením. A předtím možná rovnátka. Ne že by byl porod procházka růžovým sadem, do toho orgasmického měl asi tak daleko jako ty krční mandle do "banálního a díky anestezii bezbolestného zákroku", jenž mi byl slibován (omdlela jsem jim už na sále, pak cestou na pokoj, a pak ještě jednou a bolelo to jako svině). Jenže co má být jako tohle?
Doma miminko, k tomu neutahatelnou Madlenku a já se mám nechat někde řezat? A ležet? A BÝT V KLIDU?! To se, prosím, dělá jako jak? O velkých plánech na návrat k předtěhotenský běžecký rutině ani nemluvě. Stejně jako o závodech, které jsem si už stihla naplánovat a dalších, na něž jsem si troufale začala myslet.
Chtěla jsem si stěžovat. Chtěla jsem se litovat a doufala jsem, že na oplátku politujete vy mě. V neděli jsem podruhé v minulém týdnu vyrazila na těch svých momentálně standardních pět až šest kilometrů. Venku naštěstí pučelo jaro v plném proudu, takže nevadilo, že se už nevejdu do normálních dlouhých kalhot a že už se ke slovu dostaly ty, které jsem si kupovala, když jsem čekala M. Jsou totiž naprosto geniální neb nemají v pase ani gumu, ani šňůrku, ani nic. Buď se zaseknou a drží nebo padají. Teď se mají sakra o co zasekávat, takže se z nich rázem stal nejpohodlnější kousek běžeckýho šatníku.


Nezdá se to, ale přírůstek na váze se nebezpečně blíží dvoucifernému číslu. Když si vzpomenu, jaký peklo bylo tahat tu skoro třicetikilovou krosnu, v níž se transformovala kila s M., je mi mdlo. O tom, jaká fuška byla je shodit ani nemluvě. Nelíbí se mi to. Ne, oprava. Děsí mě to a štve mě to a furt čekám, kdy přijde ten všemi příručkami a chytrými weby slibovaný příval energie v druhém trimestru. Jsem v půlce pátého měsíce a ne a ne se dočkat (jako dneska ráno, kdy jsem okýnko využitelné ke krátkýmu běhu - navíc v jednom z nejmilovanějších počasí - prvním sněhu, prachsprostě prospala...). V celé téhle ne zrovna pozitivně laděné atmosféře mi přišel jako na zavolanou mail od R. a ta chmura se tak nějak samovolně rozpustila. Však ono to půjde. Však ono se to poddá. Jak říkal Jan Werich: "Všechno se přečká. Tečka."
Takže místo na věci příští-děsivé jsem začala zase myslet na události, který si odmítám nechat ujít. Proč? Protože chci, moc chci.
Honza měl tuhle na blogu pocit, že má příliš velký, bláznivý a odvážný cíl. Já jsem oproti tomu přesvědčená, že ten jeho je naprosto reálný a v jeho podání i splnitelný a to ještě s velkou rezervou. Aby (nejen on) věděl, jak takový příliš velký, bláznivý, odvážný a nejspíš i nesplnitelný sny vypadají, tady je můj, postupně krystalizující, seznam - plán na příští pětiletku:

- První je na řadě Brdská stezka, ideálně 2015; odvážně ji řadím mezi ty splnitelné, reálné, zvládnutelné a doma odsouhlasitelné. (YES, SIR!)

A dál už to půjde jen z tlustých do tenčích a tenčích a tenčích...
- Silva Nortica 103 km, drze sním o tom, že když o tom budu doma hodně hodně mluvit, třeba mi to bude dopřáno, aniž bychom si kvůli tomu museli jít po krku (a pak je tu, pochopitelně, takový zanedbatelný detail, jakože na to zvládnu natrénovat tak, abych bídně nezhynula už před polovinou)

- Silva otvírá pole snům bláznivým. Po jejím boku stojí Kaisermarathon Söll a Jungfrau marathon; tady to bude ještě větší boj (přípravu ponechme stranou :-), už se moc těším na sáhodlouhé debaty o tom, že zase jedeme na dovolenou jenom kvůli mýmu běhání, že je to šílenost, blbost, sebevražda.

- na konci téhle cesty snů se vypíná má osamělá hora (i s tím drakem). Dokud se o ní vloni nezmínil Stín v jednom z komentářů, ani mě nenapadlo na ni myslet. Od té doby při přemítání kam dál, vždycky skončím u ní. U Ereboru. 168 kilometrů do dýlky a skoro deset do výšky v limit 46 hodin.

A pak čí sny jsou šílené!

Lubošovy pošetilosti aneb Potrefená husa zakejhala

sobota 4. ledna 2014

Máme za sebou začátek roku. Mnozí kamarádi bilancovali rok starý, jiní se optimisticky dívají do toho dalšího, vymýšlí termínovky, plánují závody a hlavně: běhají. Ze mě se stává pomalu a jistě Saturday/Sunday Runner, z nějakýho, mně neznámýho, důvodu se mi poprvé po dvou letech běhat prostě nechce. Byť bych mohla. Břicho, pravda, roste rychlostí světla, stejně rychle naskakují další a další kila na váze, nicméně rozhýbat se ještě zvládám, ale tu nechuť, tu ne a ne přeprat. Nejzvláštnější na tom je, že když už se přinutím, bývá to fajn a domů se vracívám naprosto přesvědčená, že zítra vyběhnu znovu. Další den ale většinou nikam nejdu, ani ten potom. To, co mi vždycky chybělo na rychlosti, jsem doháněla aspoň odhodláním a zaťatostí. Záhadně se obě vytratily. Nevadí. Však ony se zase vrátí.
Rozhodla jsem se na další rok nic neplánovat. Doufám, že se po porodu k běhání vrátím aspoň podobně brzy, jako s Madlenkou. Kdyby to chtělo vyjít, Brdská 2015 mi už neuteče ;-).
To, že neběhám, ovšem neznamená, že si o běhání nečtu a že do běhání a do knih o běhání nemůžu kibicovat.
Před pár měsíci se na DM objevil odkaz na připravovanou knihu Luboše Brabce Maraton a jiné pošetilosti. Přečetla jsem si průvodní slovo k celému projektu, v němž autor vyzýval běžecko-čtenářskou obec k předplacení jeho díla. Princip je prostý - pošlete dvě stovky a v případě, že se tímto způsobem vybere cílová částka potřebná k vydání, autor vám pak jeden výtisk zašle. I s věnováním. Odůvodnění celého projektu mi přišlo natolik arogantní (něco ve stylu: Já se nebudu obtěžovat obíhat nějaké vydavatele!!), že jsem to hodila za hlavu.
Pak jsem v igelitce nafasované na Baroku našla pohlednici s reklamou a vzápětí se dozvěděla, že se na projektu podílí T. kolega a že už je jen pár posledních výtisků. Čtoucí běžeckou obec zjevně ještě vaření se Scottem, Tarahumarové v barevných sukních ani Angláni vláčící rodinu přes půl světa nesaturovali a prostoru pro publikování zážitků z běhu je dost. Cílová částka se vybrala bez problémů. Vybrala a výrazně překročila. S autorovým tónem jsem měla nejspíš problém jen já. Knížku jsem si nakonec objednala. Asi že jsem přející, nebo možná (spíš) aby mi něco neuteklo.
Brožovaná, útlá knížka dorazila během pár dní i se slíbeným, moc milým, věnováním. Hezký přebal a osobní poděkování na první stránce. Pouštím se nadšeně do čtení. Úvod mě pobaví natolik, že ho předčítám T. Místy se směju nahlas, což mě přejde jakmile dočtu ke konci - autor svou první desítku v životě bez nulové přípravy se solidní nadváhou lupnul v Běchovicích pod hodinu. Tak tohle nebude moje liga, to je jasný od začátku.
Krátké, maximálně párstránkové glosy o běhání ve mně vyvolávaly poměrně rozmanitou škálu emocí. Od těch pozitivních, příjemných a souhlasných přes hrstku inertních až po (bohužel příliš často) negativní. Zjistila jsem, že mám s autorovým stylem zásadní problém. Totiž, přijde mi, že má na věci až příliš jednostranné názory, že některá témata jsou pro něj buď černá nebo bílá a že šedou zónu naprosto (záměrně) ignoruje. Samozřejmě, komentář má vyjadřovat pisatelovo stanovisko, ale nevím, jestli tenhle styl psaní nemá přeci jen radši zůstat různě rozvěšený na blozích. Naprosto otevřeně přiznávám, že v mnohé kritice totiž Luboš trefil hřebíček na hlavičku a potrefené husy se to dotklo. A začala přemýšlet. Je opravdu možné, že jsme my, pomalí, leč nadšení běžci začátečníci terčem posměchu a jistého opovržení všech sub40 na desítkách a sub3 na maratonech? Že jsme pro ně chodci, co se cpou někam, kam nemají?
Tohle je takové moje věčné téma. Přestože jsem běhala hodně, systematicky i nesystematicky, v botách vycpaných i bosá, po lesích i asfaltu, s kočárem i sama, nikdy jsem neběhala rychle. Vlastně běhám stále zoufale pomalu. I po devatenácti nebo kolika týdnech systematické přípravy na maraton, jsem stanovený cíl nejen nesplnila, ale přešvihla ho o plných sedmnáct minut. To je, prosím, při běhání, sakra dlouhý časový úsek (mnohdy subjektivně nekonečný). A tak nějak mě ukonejšili všichni moji rychle běhající známí, kteří nemají problém nás šneky povzbudit, podpořit a zjevně klamně ve mně vzbudili dojem, že to tak mají všichni. A oni nemají. Tohle zjištění jaksi ranilo mé běžecké (ne)sebevědomí.
Že mnozí považují minimalismus za módní vlnu, která stejně rychle pomine, jako přišla, která je vlastně nebezpečná a která patří k pseudo-přírodním běžcům, to není nic novýho. Trochu jsem nepochopila poukazování na absurditu minimalistů běhajících s gpskou na zápěstí a ve funkčních hadrech. A co jako? Že pro mě osobně není vycpaná bota to pravý ořechový, protože mám prostě křivý nohy, jednu delší než druhou a jakmile si vycpu boty, odejde mi pravý koleno, přeci ještě neznamená, že musím běhat v maturitním triku a trenkách z tělocviku až do důchodu a čas měřit podle slunce!
Ta jistá arogance, se kterou jsou předkládaný podle mě místy snad až nebezpečný názory (každý, kdo běhá s pitím je v zásadě blbec; vlastně každý, kdo má pořád po ruce pití, je blbec...), je přesně to, co mě na Lubošově stylu štvalo vlastně od prvního otevření jeho webu až do konce knihy. A je fuk, jestli šlo o tykání a vykání mezi běžci (zásadně všem tykám - od té doby, co mi na nymburský desítce stihl dvakrát vynadat pán narozený ve čtyřicátých letech, že běžci a svazáci si zásadně tykají. Pořádný kus cesty mě odtáhl, aby mi nakonec po sérii hecařských hlášek, jež bohužel nepadly na úrodnou půdu (vytrhni chlup na dlani, když tam nejni!), s omluvou utekl, takový to byl frajer!) nebo o názor na ultra (všechno přes maraton je blbost). Naopak s jinými (krásná "čeština" v běžecký terminologii, aneb vzhůru na Run Czech!) nelze než souhlasit.
Část čtenářů bude s Lubošovým pohledem souhlasit, část se proti němu bude ohrazovat. Ve finále tedy kniha splňuje to, co by si přál asi každý autor: chladnou vás nenechá a jen tak na ni nezapomenete. Byť to může být i proto, že takhle jste si při čtení už dlouho nezakejhali.

Runner Reloaded

pondělí 16. prosince 2013

Kdybychom u nás měli rozšířené spolky anonymních setkávačů bojujících s různými hroznými a ještě horšími návyky, mohla bych se z fleku přidat do toho se zkratkou AP. Anonymních poblijónů. Na dnešním setkání bych vystoupila před dav z části zeleno-šedo-bílých zhroucených postav a hrdě prohlásila: "Ahoj, jmenuji se Jitka a už devět dní jsem nezvracela!"
S návratem mezi ty, kteří se každé ráno (a několikrát za noc) neutvrzují hodně zblízka o tom, že "sakra, zítra už ten záchod fakt musím umýt!", začala vystrkovat růžky i má lehká běžecká obsese. V pátek dorazila maminka hlídat M., abych si mohla (konečněpovícjakdvouletechnofuj!) umýt pořádně kuchyň. Poté, co jsem se téhle bohulibé činnosti věnovala osm a půl hodiny a ještě furt byla schopná mluvit, jsem usoudila, že co je proti tomu pár kiláčků pseudoběhu?
Abych si to náhodou nerozmyslela, roztroubila jsem plán zítra vyrazit, do všech (třech) stran. Když jsem po obědě začala štrachat v regálu s běžeckými věcmi, uvědomila jsem si, že to možná nebude až tak jednoduché. Totiž, když tak nějak trochu víc a pravidelnějc běháte, vypadáte nějak. Když běhat přestanete, cpete do sebe prasárny, v břiše máte mimino velký jako citron a k tomu vám hormonální smršť nadělá paseku s jistými (do té doby takřka neexistujícími) partiemi, vypadáte jinak. No a běžecký oblečení ač elastický, není (bohužel) roztahovací donekonečna.
Naprala jsem se do spoďárů, který se mi nelítostně zařízly do počínajícího převisu na bocích a na zadku stvořily cosi, co tvořit fakt nemají. Zaúpěla jsem. Poté jsem se pokusila nafutrovat nezvyklé vnady do podprsenky. Šlo to ztuha. Na zádech se mi vylouply další dva jezevčíci. Začala jsem funět. Ještěže aspoň ty ponožky jsou mi furt stejně. Nasoukala jsem se do trika, který Kačku decentně spláclo. Dobře, to není nejhorší. Pak ovšem přišly na řadu elasťáky. Rozhodla jsem se zahájit bojkot zrcadel. Větrovku jsem taktak dopla, nezbylo, než se opásat technikou a vyrazit.
Funěla jsem jak mašinka Tomáš, užitečnější jsem byla o poznání méně. Párkrát jsem nevěřícně ťukla do garminího sklíčka a snažila se mu naznačit, že by ty hodnoty TF mohl třeba přehodnotit. Nepřehodnotil. Čas o půl minuty na kilometry horší než v listopadu, tepy ovšem v průměru o deset vyšší. A tady teda rozhodně neplatí, že čím víc, tím líp.
V neděli jsem si spravila náladu. 12Honza si jen tak, protože byla neděle a vlastně to není tak daleko, zaběhl dvacet kiláků do mého revíru vyzvednout zásadní, literárně vysoce hodnotný a hmotnostně ještě hodnotnější svazek. A protože jak zpívá Janek Ledecký, sny se mají plnit, aspoň o Váánocííích, mně se jeden běžecký splnil a já si necelou hodinku mohla s Honzou zaběhat. Což bylo naprosto skvělý. Probrali jsme život, vesmír a tak vůbec a říkám si, že v takovýhle společnosti to ultra prostě MUSÍ utíkat (skoro) samo!
Doma jsem byla dotázána, co jsem si šlehla, že se směju jak šťastnej debil. Sedm kilometrů v tempu sedm třicet a svítila jsem až do večera :-).

PS: Scénky z manželské života:
Já (stojím před zrcadlem a zoufale cpu běžecký triko do elasťáků): "Vypadám jak jitrnice. Strhaná jitrnice!"
Můj muž: "Co se divíš? Ještě před týdnem jsi byla čiperná dvacítka, teď už ti táhne na čtyřicet!"
Jo, já se prostě uměla vdát ;-)

Hvězda mediální

sobota 14. prosince 2013

D. mi do mailu poslala vzpomínku na jednu šílenou červnovou akci (díky!). Těžko uvěřit, že jsem tam fakt byla :-). (Ale podle všeho byla.)