Je libo trochu fazolí?

aneb jak překladatel dobil už tak dost podivnou knihu. 

Dean Karnazes se narodil v roce 1962 do rodiny s řeckými kořeny a tohle je jeho příběh. Příběh závisláka na endorfinech, který musí trpět těžkou formou ADHD (nebo kecá), jinak si to, co popisuje, nedokážu vysvětlit. V roce 2006 ji vydalo nakladatelství Triton v brilantním překladu Pavla Dufka. Pro případ, že by tohle četl nějaký Sheldon Cooper: ano, brilantní je myšleno ironicky. 

Knížka ke mně připutovala Čestou poštou bez přebalu. Mít ho, bude mě snad bavit ještě víc. Totiž, ve Státech kniha vyšla v téhle podobě: 

Jaká kreativní múza líbala českého grafika při tvorbě obálky, snad radši ani nechci vědět. Chápu, že je to fotografie Deana, jež vyšla v jakémsi časopise, ale proboha - víc než knížku o běhání mi to evokuje představu východoněmeckýho gay-scheisse porna (ne že bych nějaký někdy viděla, ale jestli někdy vyšlo na VHS, muselo mít na krabičce něco podobnýho!). 

Ale tak budiž, přebal se dá sundat nebo strčit do novin, ale až jednou čeští vydavatelé pochopí, že knihu v mnoha případech prodává právě přebal, bude na světě zase veseleji. 

Titul otevírá dramatická scéna: Dean vybíhá do noci, nechává za sebou karavan s rodiči, ženou i dětmi a osaměle duše po silnici v Napa Valley nebo-li, jak nám překladatel servíruje: Napském údolí. Aby bylo předem jasno, nemám formální překladatelské vzdělání. To mi nebrání se téhle bohulibé činnosti (za peníze) věnovat poslední dekádu. A co jsem se stihla za ty roky naučit, je, že pro některé místopisné názvy máme české ekvivalenty, máme Kapské město, Havaj a Kolín nad Rýnem, ale místo Mt. Blancu nemáme Bílou horu ani se v Paříži, alespoň co já vím, běžně neprocházíme po Elysejských polích... Proto není důvod, aby Deanova drahá polovička studovala na Tichomořské univerzitě nebo aby se autor odvážně pustil do absolvování Vytrvalostních běhu západními státy na sto mil, nebo se ráno v tréninku rozbíhal přes Zlatou bránu (ó ano, přesně přes ten, pro San Francisco (Svatýho Františka?) ikonický, Golden Gate Bridge). Nevím jak vás, ale mě při čtení i tohle strašně rušilo. 

Ale zpátky do Deanova království: do noci panující nad východním pobřežím Spojených států. Autor vybíhá a dostává hlad. Popisuje oblíbené řetězce (opět přeložené tak, že kdybyste chtěli vědět, kde doopravdy nakupuje, museli byste si je přeložit zpátky do originálu), které mají otevřeno 24/7, a kde jsou vám schopní doručit jídlo, aniž byste jim dali přesnou adresu. Dean tedy volá do nonstopu s pizzou a objednává si obří porci jídla. Na konci probíhá naprosto dechberoucí rozhovor, jenž předznamenal můj postoj k celému textu:

"'To má logiku. Můžu vám přivézt ještě něco?'

'Je ve městě Starbucks?'

'Jo, ale teď maj určitě zavříno. Kdybyste chtěl, já mám fazolí hromadu. Než bude pizza hotová, trochu vám jich ohřeju…'" (str.16)

Beans jsou skutečně fazole. Ale nejen ty. V každém případě, díky, překladateli, teď už vím, že nejlepším drinkem při nočních bězích do neznáma, je hromádka pořádně ohřátých fazolí. Ani jsem netušila, že Starbucks nabízí i tohle.

Po dramatickém úvodu se vracíme do Deanova dětství a k jeho běžeckým začátkům. Sám o sobě tvrdí, že nemá žádný zvláštní talent. Bez něj ovšem už na střední škole exceluje v přespolním běhu. Pak s během na deset let skončí. Chvíli se hodně fláká, chlastá a tak, než tragicky zemře jeho mladší sestra. To ho hodně sebere a začne sekat latinu. Dostuduje (překladatelův hokej v titulech a úrovni jeho dosaženého vzdělání jsem se ani nepokoušela rozklíčovat... spokojila jsem se s tím, že asi PhD. z výživy nemá) a vezme si holku, se kterou chodí už od střední. Po divoké oslavě třicetin, kde v baru poté, co jeho manželka odejde dřív domů, pochlastává s nějakou sexy kočkou („...Poručil jsem jí (co? Co?) skleničku (haha, aha). Ona mi to pak oplatila…“ (str.49)), který dá samozřejmě kvinde, se vrací domů, svlíká se do spoďárů a místo toho, co by normální čtenář od nalitýho třicátníka s notně nabuzeným libidem očekával, vyráží ven a běží... a běží... a běží... po deseti letech nicnedělání si lupne celonoční padesátku. Tomu říkám, panečku, kluk bez špetky vrozených předpokladů (mluví ze mě, pochopitelně, závist - jako vždy).

Mitch Buchanon hadr

A pak už to jde ráz naráz - začne běhat, aby netrpěla žena a posléze rodina, běhá po nocích. Spí čtyři hodiny denně, maká jak šroub, skáče kolem dětí. A do toho sází stomílový závody jak Baťa cvičky. Tak mi řekněte, kde soudruzi z NDR udělali chybu? Proč mám furt pocit, že každou chvílí musí začít ta o Karkulce? Kolik energie se vejde do jednoho těla, aby z toho ještě nebyla (regulérní) diagnóza nějaký poruchy žláz s vnitřní sekrecí nebo tak něčeho? 

Dean nám každopádně odběhne Western States, na který, kdybyste to náhodou netušili, borci vyráží s baterkami v rukou (?) a hlavně náhlavními lampami. Páni. Já teda nemám ani lampu, ani čelovku, ale třeba někdo z vás... co? Máte už svou náhlavní lampu? 

Dalším šíleným podnikem, do kterého se pustí, je děsuplný Badwater Marathon, který mu dal pořádně přes pazoury, a kde se - opět pro nás nezasvěcené - běží po dlážděné cestě. Ty bláho. Nikdy mě to nelákalo, ale po tomhle bych to chtěla aspoň vidět! 

No a pak tu máme marathon na Jižním pólu. To už je fakt silný kafe, nevím nevím, co by na tu hromadu přeletů nad jediným nedotčeným kontinentem řekli ekologové, ale bez nich by nevznikla tahle fotka, která má bezesporu své kouzlo: 

Ano, ten chlápek fakt stojí nahatej na Jižním pólu. 

Knihu uzavírá štafeta, kterou autor běžel jen sám za sebe, podnik dlouhý skoro tři sta kilometrů. Po doběhu nepadl hubou k zemi. Ne. Vyrazil na pár hodin s děckama do lunaparku. Jak říkám, úplně ne-ab-normální chlap bez špetky přirozenýho talentu. Nemyslíte?

Takže vedle překladu plnýho minel tu máme přiběh o člověku, kterýmu se podařilo mít všechno: práci, rodinu, ultra-tréninky a ultra-závody. Nešidí nic. Všechno zvládá na sto procent. A já mu to nevěřím. A tady se nám láme chleba - protože mu to nevěřím, nedokážu s ním sympatizovat, nemotivuje mě, naopak. Zpětně znovu a znovu přehodnocuju Jurekovo Eat and Run, které u mě s dalšími a dalšími knihami s běžeckou tématikou, které se mi dostaly do rukou, stoupá na pomyslným hitparádovým žebříčku výš a výš. Když se dívám na jeho fotky, vidím podivnou směsici thymolinového vyphotoshopovaného svalovce se servaným chlapem s koňským obličejem. 

Tam, kde ve mně maratonský pošetilosti vyvolaly alespoň nějaký emoce, tam mě Noční běžec nechal naprosto chladnou. Od začátku, do konečných odpovědí na nejčastěji pokládané otázky ("...nejsem žádný velký alkoholik..." ještě toho trochu!), jsem furt čekala, kdy to přijde. Jiskra. Inspirace. Motivace. Chuť vyběhnout. Chuť omrknout profil některýho z odběhnutých závodů. Ani nudle. Číst tohle před pár lety, tak snad ani běhat nezačnu. Dean z toho pro mě vychází jak cvok. Jako adrenalinový závislák, kterýmu extrémní běhy slouží jako způsob, jak zahnat absťák. A o těhle lidech si nepotřebuju číst. A už vůbec nepotřebuju něco podobnýho absolvovat. Takže proč si na tuhle knihu udělat čas? Snad jen proto, že už jste všechny ostatní o běhání přečetli, chcete si zkrátit čekání na další díl A Song of Ice and Fire a máte zvrhlou slabost pro mizerný překlady. Jinak bude asi lepší počkat si na Kiliana. Snad se ho překladatel zhostí s trochu větším umem a doufejme, že tahle katalánská gazela píše trochu zajímavěji, než americký Řek popíjející uprostřed Napskýho údolí fazole.