2017 (!) - 2018 (?)

Tak, všichni, kdo chtěli bilancovat už mají z(ne)vesela zbilancováno, ostatní prostě jen začali psát místo sedmičky osmičku a s pocitem, co slavit na tom, že jsme zase o rok blíž smrti, se optimisticky přehoupli do nového roku. A já se definitivně rozhodla, že si nebudu dávat žádná předsevzetí, protože je nikdy nedodržím a jsou pro mě akorát zdrojem impresivní deprese, která vede k patetický panice a o to nikdo nestojí.

V prvé řadě se vypořádám s jedním čtenářským restem.

#-11 (63)

Jiří Markvart

PRAŽSKÁ BUZNA

Stejnojmenný blog zaměstnance pražské reklamky Jiřího Markvarta jsem objevila v létě v pauzách při překládání knihy Rachel Khong, která by měla každým dnem vyjít v Plusu (jestli se tak už náhodou nestalo) a naprosto mě dostal. Když jsem zjistila, že vydal celou knihu, bylo o jeden dárek k Vánocům, jenž jsem si prostě musela přát a který mi prostě musel být splněn, míň.

Pražskou buznu jsem mezi svátky jen lehce pootevřela a už nezavřela. A drží prim nejvtipnější knihy teď už loňského roku. Na kostru blogu (takže ne, není to souborné vydání blogových zápisků, jak je teď děsně - v naprosto debilní - módě) je nabalený celý životní příběh Milana, kuřbuřta z maloměsta, který si ze sebe a z druhých umí dělat naprosto nekorektní, cynickou, hodně drsnou a pro mě tím pádem totálně boží srandu.
Pokud nejste a) zarytý homofob nebo b) skautík, jemuž při byť jen zaslechnutí sprostého slova prasknou ušní bubínky a sleze zubní sklovina nebo c) obojí, což mnohdy značí, že jste stejně jen buzna, co si to ještě nestihla uvědomit / nechce si to připustit, a nejste extra přecitlivělí, budete se bavit. Dozvíte se totiž spoustu věcí, který by vás asi ani nenapadly (jak to chodí v gay sauně? Proč je dobrý dávat si bacha na chlapce, kterým smrdí prsty rybinou? Kdo dělá ráno snídani? Jak vypadá gay trojka? A je Roger fakt pes?), byť tedy za cenu, že už se na kakaový věneček nikdy nedokážete dívat stejně.

Tak. Co bylo roku 2017, je roku 2017 a já můžu konečně uzavřít letopočet, který svými číslicemi sliboval naprostou magii a vlastně v mnohém i magický nakonec byl, byť jsem si pár věcí, které jsem měla v plánu splnit, zase nesplnila. Zase jsem neabsolvovala první stovku a, ehm, jsem nepřečetla padesát knih, které jsem na začátku roku 2017 už měla v knihovně. Co nepřečetla, já se zvládla dostat o deset do mínusu. Jsem prostě dobrá.

A protože jsem si tuhle vyslechla, že je můj blog v poslední době děsně málo o běhu, dáme si malou rekapitulaci, když už jsem nadělala ty printscreeny.
Běžecky byl totiž poslední rok bída s nouzí. Zato mé tukové zásoby si medily.

 Nezvládla jsem ani jeden měsíc překročit tři sta odběhaných kilometrů. Dokonce jsem několikrát nedosáhla ani na dvě stě. Zvládla jsem naopak laborovat nejdřív s nártem a potom s achilovkou do té míry, že mi na balkoně visí kolo. A visí vcelku spokojeně, to kdyby měli náhodou ochránci kol nějaké obavy. A dokonce je moje. Poprvé v životě mám pořádné jednostopé, extrémně ekologické vozidlo a asi by bylo dobré ho vyvětrávat i jindy, než jen tehdy, kdy nemůžu běhat. A jsme u jakéhosi plánu do nového roku číslo jedna.

Tady je krásně vidět, jak jsem vloni proti rokům předchozím upadla. Paradoxně jsem toho nejvíc naběhala, když byly holky malinký - rok 2016 mohl být vysloveně legendární, mějme na paměti, že jsem v půlce října v podstatě přestala běhat, protože jsem čekala K. a ta o sobě začala už ve velikosti zrnka rýže dávat hodně nepříjemně vědět.
No, každopádně hůř už bylo, teď už mě snad čekají jen samé světlé zítřky. A co od nich čekám? Hlavně žádná další zranění a bolístky, ideálně to zvládnout úplně bez nich a naběhat přeci jen o něco víc, než vloni. Ideálně se co nejlíp zvládnout připravit na UTW, abych ho mohla absolvovat se ctí a ještě ideálněji přitom shodit to sádlo, co jsem si za loňský rok tak spokojeně nashromáždila.

A taky konečně zaběhnout tu první stovku.

Přemítala jsem, jestli mám dál psát o knížkách, protože přeci jen, tohle měl být a dlouho byl blog o běhání a maximálně tak o běhání a dětech, ale o těch jsem nikdy nechtěla moc psát, protože jedna věc je být exhibouš a druhá exhibovat někoho jinýho, kdo se navíc zatím nemůže ani bránit (mluvím o nevinném psaní o rodinných zážitcích a ne o pedofilním pasáctví, aby nedošlo k mýlce!). Ale protože a jelikož jsem z různých stran slyšela - jó, o týhle knížce jsem u tebe četl(a), tak tu knihy zůstanou. Jen už se nebudu usilovně snažit pročíst se svojí knihovnou, protože je to a) k ničemu b) předem určené k neúspěchu c) blbost, neb je na světě příliš mnoho příliš úžasných knih, které je prostě nutné občas přečíst dřív, než tu hromadu úžasných knih, které už mám ustájené doma. 

#1

Philip Roth

AMERICKÁ IDYLA

"Nekompromisně obyčejný příběh"
Tahle tři slova, která stojí na přebalu mého vydání a poslední z knih, které jsem dostala teď už předloni pod stromeček a jež jsem byla odhodlaná přečíst (abych si mohla přát novou várku), zcela vystihují podstatu Rothova románu. Barvité, extrémně hutné vyprávění o osudu posledního člena rukavičkářské židovské rodiny Levovů, je mnohovrstevnaté do té míry, že se z toho může až zatočit hlava.
Na celospolečenské úrovni tu máme obraz mizející živočišného druhu "pracujícího Američana z vyšší střední třídy", jehož rodiče přišli do Spojených států jako Nikdo a svou pílí a vytrvalostí se vypracovali na Někoho. Je to obraz mizejících průmyslových odvětví, odlivu výroby do lacinějšího (a pak ještě víc laciného) zahraničí a definitivní zánik některých oborů pevně spjatých s vrtkavým vkusem společnosti.
Na vrstvě prostřední je tu obraz krize tradiční rodiny. Bratr Jerry, čtyřikrát ženatý a samotný vypravěč, který záhy po začátku knihy mizí a čtenář už neví, zda to, co čte je fikce či skutečnost, jenž naopak žádnou rodinu nezaložil - oba modely ostře konfrontuje touha hlavní postavy po normálnosti, všednosti, po tom, dělat věci tak, jak se dělat mají.
A nakonec je tu vnitřní život hrdiny, jeho zmatek, tápání, bolest, strach. Jeho touhy a (brutálně zklamané) naděje. A naprosté zoufalství nad tím, jak se život vyvinul - jak mohl, když on sám přeci dělal vždycky všechno správně?
Aby toho na čtenáře nebylo málo, vyprávění je plné časových meandrů a obrovského množství ramen, jež se odpojují a zase vracejí k hlavnímu toku a které do sebe zapadají jako perfektně vysoustružené kousky dřevěné skládačky.
Není to příjemné čtení, není to ve své intenzitě ani hezké čtení. Opravdu moc jsem chtěla tu knížku nesnášet a opravdu moc jsem jí chtěla dát nějaké blbé hodnocení, protože mě při čtení strašlivě štvala. Ale to byl asi její účel - zvednout nás, co toužíme po normálnosti, všednosti a dělání věcí tak, jak se mají, ze židle a nakopat nám zadek.
Nekompromisně.
Obyčejně.

A co bude dál? Třeba něco z našeho vánočního metru knih a jedné zelené (anebo taky ne, nechte se překvapit...)