Čekání na Kiliana

Dneska to bude o jedný výpravě do kina a nějakých těch knihách (ale je dvou, slibuju!), protože... no, však víte.

Před měsícem mi přišel mail jako žádný předtím. Ten mail mě zval do kina na premiéru filmu Hora mezi námi.Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký reklamní trik nebo prachsprostý spam a už jsem chtěla vrčet, kdo a kde zase vyštrachal můj e-mail. Jenže věc se měla jinak. Měla se nějak takhle:

"Ptáte se proč Vás zveme, a nebo dokonce co za to chceme? Věřte, že nic. Dali jsme si za cíl jsme najít ženy podobné Kate Winslet, která je pro nás vzor přirozené krásy a skvělé matky. Váš blog nás zaujal a řekli jsme si, že právě Vás na slavnostní premiéře chceme mít. Do kina si s sebou můžete vzít doprovod, doporučujeme sestru, kamarádku nebo třeba maminku."

Wow. Jako. Týjo.

Vidíte to tam? Nejen, že mi někdo říká, že jsem krásná, ALE ZÁROVEŇ (a to jako bacha) mi ještě sděluje, že jsem skvělá matka! Teda, ne doslovně, jasně, ale SKORO. A když jste roky zavřený doma, většinu času trávíte v teplákách, případně v čemkoliv, co když se zdevastuje a budete to muset vyhodit, neurve vám to srdce a děti vás prosí, abyste se "taky namalovala" a "byla krásná jako paní učitelka G.", je kompliment podobnýho ražení obvykle to poslední, co slýcháte. A skvělá matka? Nenechte se vysmát. Spíš slýcháte, že jste příšerná matka, protože a) furt někde běháte, b) pracujete c) ječíte na děti, protože jste unavená a nestíháte, protože furt někde běháte (a)nebo pracujete (jó, kdybyste si radši ty děti užila, dokud jsou malý!) a za d) máte ambice! (Ambice jsou totiž ve spojitosti s mateřstvím v okamžiku, kdy tou nejvyšší ambicí nejsou domácí rohlíky, marmelády, softshellový kompletek made by you atp., hotový vitriol, jenž se 100% chystáte nebohému roběti dříve či později přimíchat do (kupovaný! protože jste a, b, c i d) přesnídávky.)
A teď vám chce dát někdo lístky do kina, protože jste podle něj "žena podobná Kate Winslet".
Jako ráda bych tomu věřila.

 Jakože vypadám nějak takhle...

...nebo takhle.

Ale jestli jsme si někdy vzdáleně podobné, tak možná, maximálně, leda tak výrazem - takhle se obvykle tvářím, když odněkud někam vláčím vzpouzející se děti / když někdo v rámci silničního provozu dělá nějaký kokot*ny / všeobecně, když mě někdo (něco) nas*e. Což je, přiznávám, často.

 Anebo ve vzácných chvílích, kdy se mi zadaří a já jsem naopak z nějakýho důvodu veselá:

(Jo, Kate, jeď! Seš moje holka!)

Na premiéru jsem se nedostala, protože u nás to holt funguje tak, že kdo si jako první nahlásí akci, ten na ni jde a tentokrát to byla M., kterou pozvala kamarádka ze školky na oslavu narozenin. To víte, takový šestý narozky je totiž zapotřebí řádně oslavit. A tak jsme šly na oslavu. Ale protože v 20th Century Fox zjevně chápou princip "kdo dřív přijde, ten dřív mele", dostala jsem od nich dva volný lístky, abych si na film zašla, až dostanu vycházku.

A tak jsem šla.

Dneska.

Protože... protože prostě jsem marná.

Ale bylo to super! Teda - samotná výprava, protože jsem byla v kině skoro sama (docela jako za mladých let v Městském kině Sokol u nás doma, kde jsem v letech, kdy jsem žila filmem, byla pečená vařená a dokonce jsem se párkrát stala svědkem oné scény "Jste tu sama, nehrajeme"), protože jsem si koupila nachos s příšernou chemickou sýrovou omáčkou, kterou miluju a velkou colu a nemusela jsem celou dobu jít ani jednou s nikým čůrat, nikdo mi nic neujídal, nikdo mi nic nepil a to, co se odehrávalo na plátně, bylo HRANÝ!

(Ano, ze svých filmových nároků jsem s během let slevila.)

Hora mezi námi je film na pomezí dobrodružnýho snímku o boji o přežití a romantiky. Fotografka Alex se nutně potřebuje tři dny před Novým rokem dostat do New Yorku, protože se má vdávat. Neurochirurg Ben se nutně potřebuje dostat do Denveru, protože má operovat desetiletýho pacienta. Oba uvíznou na letišti, neb je jejich spoj zrušený kvůli blížící se bouři. V autopůjčovnách nezůstala už ani koloběžka a oba mají dostatečně pádný důvod zariskovat, najmout si soukromé letadélko a nechat se dopravit do Denveru alternativní cestou.

Z plakátu je jasný, že se tam jen tak nedostanou. 

A protože jsou na něm jen oni dva, je asi taky jasný, že pilot ten pád tak úplně nerozchodí.

Dál už je to o tom, jestli má cenu čekat ve vraku letadla, než vás najdou (nemá) nebo se vydat po svých (rozbitých) a pokusit se dorazit do civilizace (má).

Samozřejmě taková cesta divočinou jednoho (s druhým) nevyhnutelně sblíží - a do děje nám po boji o přežití v pořádně vymrazených horách vstupuje romantická linka. A tak je jasný, že aspoň jeden to přežije (sázela jsem na Kate, ta má, koneckonců, v odhazování umrznuvších milenců už praxi) - to byste divačkám nemohly udělat!, jde jen o to, kdo a jak.

Víte, já nejsem úplně ideální materiál na romantický filmy. Ne že bych na ně vůbec nekoukala, většinou u nich třeba žehlím nebo zašívám prádlo nebo balím dárky... a téměř nikdy na ně nechodím do kina. Protože mě stejně jako lapsy v knihách iritují ty ve filmech. A nemám ráda klišé. A na to Hora mezi námi trochu (a s postupem děje) dojíždí víc a víc. A na nezkušenost režiséra. Film totiž zoufale přešlapuje jak ta kočka na prahu a neví, čím chce být víc a snaží se být zároveň jak romantikou, tak dobrodružstvím, a poté, co se na scéně objeví střihy do (nedávné) minulostí snad i uměním. Ve výsledku je to nenáročný prasopes se skvělým obsazením. 

Je jasný, že když s vámi má spadnout letadlo, chcete, aby vás zachránil MUDr. Heimdall.

A když už máte doma malýho, prošedivělýho, bílýho týpka s plastovými obroučkami škaredých brýlí, je záhodno, aby Ten Druhý byl pořádný černoch, který vás dokáže unést (ve všech směrech). 

A když už s vámi jakožto s mužem ztroskotá holka (a ne Heimdall, jenž by se pro přežití hodil přeci jen víc), je na místě, aby nešilhala, neměla nadváhu, měla jenom přenesený koule a když se svlíkne, kino vám závidělo a ne vás v duchu plácalo po rameni za odvahu.

Kate s Idrisem spolu fungují parádně a nemáte nejmenší problém jim to celý věřit, labrador, který je doprovází, je dostatečně roztomilý a scenérie, v nichž se pohybují, berou dech. Jen jsem si nemohla pomoc a pořád čekala, odkud se vynoří běžící Kilian (T: "Jako do trojky, jo?") - nevynořil. 

Buď jak buď to bylo fajn odpoledne a děkuju za možnost se na film vydat. Romantickým duším ze srdce doporučuju, fanouškům obou protagonistů jakbysmet - no a my zbývající máme zas u čeho žehlit - a to taky není marný.

#(54)

Vanessa de Haan

THE RESTLESS SEA

The Restless Sea je další z knih, u které jsem psala (ne)doporučení k případnému překladu do češtiny. Kniha není venku ještě ani v originále, takže ji nehledejte, zatím ji nenajde. A co jsem o ní napsala?

První dojmy byly nevalný, kniha je opravdu dlouhá a zkraje pro čtenáře naprosto nepochopitelná. Zdánlivě bez hlubšího smyslu přeskakuje mezi jednotlivými postavami, přičemž dvě mají něco společného a jedna je totálně mimo - dvě kapitoly o tomhle, dvě o tamtom, tři o někom jiném, dvě zase o tom druhém... Později, když už víme kdo, s kým, jak, proč a za kolik, se děj rozběhne a nakonec je to docela napínavé čtení. Jenže to skutečně trvá nějakých 200 - 250 stran (tedy v mé 700 stránkové verzi).
Děj se začíná odvíjet v Londýně zkraje druhé světové války. Jack, což je, jak se posléze ukáže, jedna z hlavních postav, je patnáctiletý zlodějíček, který se pohybuje na ulici se svou mladší sestrou Elizabeth řečenou Betsy. Začátek je jak z Chňaplkerýho Fina, popisy doků, útěků, krádeží. Ostrý střih. Na scéně se objevuje Olivie. Olivie - druhá hlavní postava - pochází (jak jinak - schematičnost je bohužel jen z ústředních rysů románu) z horní společenské vrstvy a je rodinou expedována do Skotska na panství tetičky Nancy. Tam se Olivii moc nelíbí, musí si sama topit a bydlí v malinké boudičce, ale je to holka jak má být, postaví se tomu čelem a s prostředím se sympaticky sžije (popisy přírody a života na skotským venkově budou asi mnohým připadat úmorný, mně se ale moc líbily, ale je možný, že to jde kompletně na vrub mojí šílený slabosti pro tuhle část světa). Střih, další kapitoly jsou o Charliem - třetí ústřední postavě (že jich je moc? Nebojte, pár jim pomře - budiž autorce připsáno k dobru, že se s lidmi ani zvířaty nemaže). Charlie je sirota ze stejného společenského ranku jako Olivia, příhodně je kmotřencem tetičky Nancy, ještě příhodněji zachrání Olivii ve vlaku před obtěžujícími vojáky a nejpříhodněji se do ní bláznivě zamiluje. Charlie je nicméně letec, takže u tetičky se jen ohřeje a je čas vojančit.
Kolem 120. strany se na scéně znovu objevuje Jack - v době, kdy už si čtenář říká, kdo to sakra byl a proč jsem o něm vůbec musela 50 stran číst?! (Tady je pořeba zmínit, že má autorka v knížce místy výpadky v ději - asi kvůli škrtání a jedna scéna je špatně přehozená - tj. o postavě se automaticky hovoří jako o někom a co je zač se ovšem dozvídáme až později... ) Jack se dává se svým kamarádem Carlem k obchodnímu námořnictvu. Postupně se dozvídáme, že nějak utekl od mámy poté, co poslala jeho sestru Betsy do bezpečí na venkov, ale jak a proč, to asi vypadlo při redakci. Každopádně Carl s Jackem podstupují tvrdý trénink - prostředí obchodního (zásobovacího? nejsem v téhle terminologii absolutně kovaná, druhá světová mě nikdy nebavila - stačila mi Jiskra života, Na západní frontě klid a Král krysa a o mém pacifismu bylo rozhodnuto) námořnictva pro mě představovalo jeden z největších plusů knihy, nic jsem o něm nevěděla a jsem zase chytřejší - nakonec absolvují a můžou se přidat ke královskýmu obchodnímu námořnictvu. Tehdy Jack zjišťuje, že jeho mámu zabila bomba a sestra je čert ví kde.
Děj přeskakuje mezi postavami, až dojde k nevyhnutelnému a Jack se čirou náhodou setká s Olivií, neboť loďstvo začne mít tajný přístav v lochu (jako fjordu ne jako báni), u kterého Olivia provizorně žije.
Takže máme tu Charlieho létajícího ve válce zamilovaného do Olivie.
Olivii, která bere Charlieho jako kamaráda a která se zamiluje do Jacka, který je pro ni naprosto společensky nepřijatelný.
Jacka zamilovaného do společensky nepřijatelné Olivie.
Nezvěstnou Betsy, kterou chce Jack najít..
A taky zachráněnýho pilota Luftwaffe, kterýho samo najde Olivie, vyléčí ho, skamarádí se s ním, schová ho a pak mu pomůže utýct (to aby bylo jasný, že i náckové byli hodní kluci - nebo aspoň někteří).
Tak.
Jack musí na moře - je součástí arktického zásobovacího konvoje, který vozil zásoby do Ruska. To je druhý plus knihy, protože o tom jsem taky nic nevěděla.
Nebudu dál unavovat dějem. Neustále někdo někde troskotá a zachraňuje se. Trpí a trpí ještě víc, Betsy se najde - šlape v Londýně - překvapivě se setká s Charliem, s nímž pak otěhotní.
Mezitím otěhotní (taktéž) při tenkrát poprvé i Olivie s Jackem.
Někdo potratí, někdo donosí, někdo se vzchopí, jinej se chová jako totální fracek, někdo umře, někdo přežije - standardní mix.
Máme tu ovšem i neuvěřitelné náhody (za mě spolu s šablonovitými postavami až hrůza největší slabina kniha), zázračná vyléčení z PTSD lusknutím prstů, muže, kteří pro svou čest neváhají zemřít, lágr, v němž jsou lepší podmínky než byly na pionýrských táborech a nakonec hrdinskou smrt a happyend v rámci možností.
Knížka je psaná svižně, přesto působí místy úmorně, protože máte prostě pocit, že tohle sestřelení a tamto potopení už si mohla autorka ušetřit.
Ale nakonec je to stejně podstatně lepší než drtivá většina toho, co je dneska považované širokou čtenářskou veřejností za "super knihu". Něco se z ní dozvíte, dokáže ve vás vzbudit nějaké emoce, rozhodně urazí vaši inteligenci. Asi už i na knižním poli slevuju z nároků, protože tohle už mi přestává připadat jako málo.

B. A. Paris

ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI

Protože stejně jako každý můj komentář k něčemu, co je podle mě (totální) kravina, i tehle bude obsahovat nějaké ty *SPOILERY*, radím nepokračovat ve čtení, pokud jste tedy pevně rozhodnutí pustit se do knihy, jejíž zápletka je děravá jako řešeto a hrdinka taková blbka, že jsem poprvé v životě (nebo po hodně dlouhý době) fandila záporákovi a doufala, že už jí konečně něco pořádnýho udělá.
To byl totiž hlavní kámen úrazu celý knihy - nevyvolala ve mně ani špetku soucitu s postavami, který mi byly naprosto fuk. Nenašla jsem tam ani jedinou napínavou, natož děsivou scénu. Celý to bylo průhledný a nudný. Kdyby autorka budovala napětí postupně, kdyby odkrývala podstatu záporáka po jednotlivých scénách, kdyby se hrdince dělo něco horšího, než jen to, že sedí zavřená doma... Pak možná. Takhle? Jen snůška nelogičností, která je podstatně méně děsivá než výsledky posledních voleb.

Zápletka je prostá - Grace žije v navenek dokonalém manželství s dokonalým mužem, dokonalým domem, dokonalým zevnějškem. Na všechny působí jako maximálně zamilovaný pár (no nevím, nevím, stalkovat chlap kámošku i na dámy v hospodě, rozhodně by si to jako znak zamilovanosti nevykládala...), ale skutečnost je - bu bu bu - děsivá! Jack totiž Grace vězní! Ano! Je to úchyl a drží ji doma. Jako páku používá její postiženou sestru, vyhrožuje jí, že jinak její sestru šoupne do ústavu a tak ho Grace nechá, aby z ní dělal magora, držel ji pod zámkem a chystal se na to, až si v po dosažení sestřiny plnoletosti děvče s Downovým syndromem přiveze domů, zamkne ho do sklepa a umučí. Zní to strašidelně? No, tak věřte, že to strašidelný fakt není.
Hlavní hrdinka Grace je úžasná, soběstační, citlivá, inteligentní a schopná žena. Přes to přese všechno se nechá snadno uhranout čtyřicátníkem, krasavcem inteligentním, právníkem, jenž je ze záhadných důvodů stále svobodný (dámy, vnímáte to? 40+ fešák, svobodný a bez závazků? Bez rodiny? Kdo nezpozorní, je pitomý a naivní). Vůbec mu nevadí, že má téměř dospělou sestrou s Downovým syndromem, o kterou se Grace bude muset postarat, protože jejich rodiče o ni nestojí (už jen tahle premisa je dosti vachrlatá - je dost těžké starat se o postiženého Downem i pro dospělé rodiče, natož pro pubertální dítě-sourozence, každý, kdo tomu věří, zvedne ruku) a jí není vůbec divný, že ji požádá po pár schůzkách o ruku. Každá holka, která kdy viděla Sex ve městě (takže všechny, kdo tvrdí, že ne, dívá se na něj dodnes), ví, že si NIKDY nesmí vzít chlapa, se kterým ještě nespala (pokud to tedy není proti jejímu náboženskýmu přesvědčení) - Charlotte se kvůli nám obětovala, abychom my všechny věděly, že je to osudová chyba!
Záporák se projeví už o svatební noci, pipi Grace s ním i přesto odletí od Thajska, kde, chudinka, musí snášet malý hotelový pokoj, politujme ji. Záporák jí tam vyloží karty, to taky dává smysl, všechno na sebe nabonzovat. Ona místo, aby okamžitě utekla, zůstane. Protože nemá pas a peníze! Panenkoskákavá!! Jsou lidi, co chodí pěšky! Asi o nich ještě neslyšela... ale jsou tací! A mimochodem - v takové zemi, jako je Thajsko, je rozhodně lepší nápad než hysterčit na recepci, že je můj muž vrah, říct, že je to pašerák heroinu, co má v žaludku 15 sáčků matroše. Nějakou dobu by se Záporák z lochu nedostal, to mi věřte. Celý příběh se drolí, pohromadě nedrží vůbec nic – je to jeden detail na druhém – třeba to, že Záporák si Grace přivlastňuje jako manželku na svatební cestě proto, že ona má mít v pasu napsané jeho příjmení - tak všichni víme, jak dlouho trvá, než úřady zprocesují fakt, že jste vdaní/ženatí a teprve potom si lze nechat dělat nový pas. Oni ovšem odletěli hned druhý den po uzavření sňatku... Takže 100% měla pas se SVÝM jménem.
A takhle bych mohla pokračovat celou knihu - dala by se trhat scéna za scénou, protože snad žádná nedává smysl. Od postav, které se s nenuceností soudruha v Bartolomějský vyptávají během prvního setkání na věci, na něž se mnohdy nezeptáme ani těch, které známe roky, přes to, že nikomu není divný chování Záporáka a "utrpení" hrdinky - jako jo, omezuje ji, nepouští ji ven, ale nic horšího, než že jí co tři dny dává čistý pyžamo a občas ji zavře do sklepa mezi obrázky, jí nedělá (no, to na tom Natascha Kampuschová byla hůř), po tu největší nelogičnost se sestrou - chudinka Millie by musela do ústavu! Jasně, tak ji přivez a radši ji umuč k smrti a mě taky. Blbka blbkovatá. Fakt jsem měla veliký potíže ji litovat a to nejen proto, že jsem souběžně s touhle knihou četla titul odehrávající se během druhé světové války, kde lidi SKUTEČNĚ trpěli.
Interpretace Simony Pekové to dorazila úplně. Ne, že by četla špatně, to ne, ale je naprosto nevhodná - je dvakrát tak stará jako hrdinka, což bohužel u románu psaného v ich formě strašlivě ruší. O její výslovnosti některých slov ani nemluvě – obzvláště z "Tájska" a "menažera" jsem kvetla jak pouštní kaktus po dešti.
Takže ne.
Ne.
Ne.
Vím, že jsem se už u Minierova Mrazu dušovala, že už nic takovýho alespoň v dohledný době nebudu číst ani poslouchat, takže si za to můžu vlastně sama. Snad už jsem dostatečně poučená.