Cesta z města

středa 25. října 2017

Někdy během léta v mailu přistála hromadně posílaná pozvánka na první ročník Zapomenutých hor. Ultramaraton v Rychlebských horách, o nichž jsem skutečně nikdy předtím neslyšela (nebo si to alespoň nepamatuju), vypadal nádherně. Říjen je u nás sice nabitý oslavami narozenin, ale říkala jsem si, že to nějak zmáknu. Pak ale čas plynul, organizátoři přišli s podrobnějšími informacemi a mě limit 14 nebo kolika hodin na 74 km ale s údajným převýšením 4300 metrů (nebo tak nějak) přišel natolik brutální, že jsem své rozhodnutí jet za každou cenu začala přehodnocovat. Nakonec jsem se utvrdila, že jsem stará a zhýčkaná a že nemám asi už (téměř) žádný smysl pro dobrodružství, protože jsem poté, co jsem zjistila, že bych v místě musela spát ve stanu nebo v táborové chatičce ve spacáku, usoudila, že nemusím být všude.
Místo toho jsem se pustila do plánování "holčičího dne". Jasně, nehty, masáž, kafíčko, káboška, lodičky... Plán vypadal po dvou večerech strávených klikáním nejdřív v Garmin Connectu pak na Cyklomapách skvěle. 83,84 km - okruh z domova do Svatého Jana pod Skalou a zpátky domů. Já, kamarádka Eva a celodenní opušťák. Že to zní skvěle? Máte recht. Že se to muselo nějak posrat, protože když se na něco moc těším, vždycky to tak dopadne? To si pište.
Ráno vstávám ve 4:50 a v 5:30 vyzvedám E. u nich před barákem. Venku je tma a mlha, ale nebude žádná velká zima a nemělo by ani pršet. Běžíme přes Prahu, mlha se zvedá. E. je hotová, příliš mnoho práce, příliš málo spánku, příliš velký a těžký batoh. Soucítím, protože se mi okamžitě vybaví moje druhá etapa Sedmistovek před pár lety, kdy mě Advid vláčel jak medvědář medvěda a já, totálně hotová, nemohla ke konci už udělat ani krok.Tehdy jsem taky nespala a veškerý běhy nad hodinu, dvě, byly čirým utrpením.
My každopádně probíháme Krčák a míříme k vodě. Uhýbáme z osvětlené cesty kamsi do tmy do lesa, kam nás vedou hodinky. Tyjo. Bojím se krutě. Ale cuknout nesmím, je to moje trasa a musím se tudíž tvářit, že je všechno v pohodě. Ze záhadného důvodu mi v hlavě naskakuje Brácha býval znám jako pa-ra-gáán, co zpívali před miliony let Pokondři (ano, i tohle jsme poslouchávali v autě) a tak si to zpívám a zpívám, dokud se nedostaneme zase pod lampy. Mám z toho radost, adrenalin a svítání spolu s vidinou limonády na benzince za řekou mě nabíjejí a já žvatlám a raduju se.
To, že nejsem z Prahy, je všeobecně známo. To, že Prahu jakš takš znám, beru jako hotovou věc. To, že se mi stane, že most, na který máme vylézt a přes který se máme dostat na druhou stranu ničím jako schody nedisponuje, to ovšem vůbec netuším. A jaký to je pocit, když něco naplánujete a sveze se s vaší blbostí někdo další? Asi takový: Pic kozu do vazu!
Lovím mapu z batohu a řešíme, kde se nejblíž dostaneme na druhý břeh, aniž bychom musely vymýšlet jinou trasu následného běhu. Dospíváme záhy ke zjištění, že nikde. E. mi naštěstí nenadává, nebo aspoň ne nahlas, což neznamená, že by sociální pracovnice na mou adresu nelítaly, ale je fakt, že to asi obstarávám dostatečně hojně sama, takže necítí potřebu (nebo že by mi to fakt neměla za zlý?). Každopádně nakonec balíme mapu a razíme dál podél vody směrem ke Zbraslavi. Padne rozhodnutí, že poběžíme teda spodem a uvidíme, kam to dotáhneme.
U vody je hezky, nikam se neženeme a cesta příjemně utíká. Nakonec se dostáváme na druhou stranu, napojujeme se na cyklostezku a po pauze v Radotíně jsou tu za chvíli Černošice a třicet kilometrů za námi.
Počasí se rozhodlo, že aspoň trochu vyrovná skóre mnou zbabranýho dne - vylejzá sluníčko a les mezi Černošicema a Karlštejnem je absolutně dokonalý. Nejdřív mineme odbočku a snažíme se dostat do kopce mimo stezku. Pán z evidentně dost drahýho domu, u něhož má zaparkovaný dvě evidentně dost drahý auta poněkud znervózní, když mu začneme drápat za domem do srázu v naději, se nahoře napojíme na značenou trasu. Neváhá vylízt na terasu a začít nás zpovídat. Okamžitě si vzpomenu na Denisu, kterou při prvním JUTu, když poté, co padla tma, zabloudila, v tamější kolonii považovali za tipařku a zavolali na ni policejní hlídku. Té pak musela vysvětlovat, že není zlodějka ale běžkyně... Prý to tudy nikam nejde. No, tak on je tady doma, že jo. Pokorně slejzáme kopec a vracíme se do vsi.
Pak už není kam zabloudit.
 Nakonec se dostáváme do Karlštejna. E. to balí, mně se ještě nechce a ač si přijdu jako kurva převlečená za kamaráda, když ji tam nechávám samotnou, vdechnu polívku a pokračuju do Jána.
Cesta je to nádherná. Jen lidí značně přibylo a mně podstatně ubylo sil. Když popáté zakopnu a palec na levý noze už bolí tak, že mám problém normálně došlapovat, začínám zvažovat, že to možná v Jánu zavinu. V tu chvíli zakopávám po šestý a tentokrát to mám i s leteckým programem. Oči vidí, ale nohy už nezvládají reagovat. To brzy. Ve  Sv.Janu mi definitivně dochází motivace. Domů je to odtamtud ještě 45 km, já už mám ale natočeno přes 50, takže volám T., který sbalí holky a dojedou pro mě.
Já zatím postávám a posedávám u kláštera.
Nikdy předtím jsem tu nebyla a je to nádherný místo.

A pak přijdou výsledky voleb.

Lide český. Národe můj.

To bych blil.

# -8 (52)
David Lloyd, Adam Moore
V JAKO VENDETA
Zvuk je spřízněn s tichem, po němž přišel. Čím svrchovanější bylo ticho, tím více každým otřese úder hromu.
Tohle není roztomilý, zábavný, oddechový příběh. Nenechte se zmást tím, že jsou v něm obrázky.
Je to výkřik zoufalství nad stádností lidstva.
Nad jeho brutalitou.
Nad schopností zbytečně, bezdůvodně ubližovat.
Šílená oslava anarchie, oslava nezbytnosti svobodné vůle.
Přelomové a průlomové dílo, první bez sfxů a bez bublin vysvětlující myšlenkové pochody aktérů s kresbou stejně tísnivou jako příběh sám.
Bravo!
(A máme navíc to štěstí, že ho máme dostupné v brilantní překladu Richarda Podaného.)

#(53)
Ondřej Beránek, Bronislav Ostřanský (eds.)
ISLÁMSKÝ STÁT: BLÍZKÝ VÝCHOD NA KONCI ČASŮ
Islámský stát, teroristická organizace fanatických muslimů, která si klade za cíl ovládnout svět, nás intenzivně strašila v médiích poslední tři roky. A přestože se nakonec ukázala jako neživotaschopná a její síla je de facto zlomena, podařilo se jí docílit toho, že ji ještě vloni považovalo ve výzkumu veřejného mínění prováděného v deseti zemích Evropy za významnou hrozbu 76 % dotázaných... ČÍST DÁL (přesměrování na celou recenzi na webu iliteratura.cz).
Bernard Minier
MRÁZ
I v našem mrazáku je to větší maso

No, tak pěkně děkuju, kdybych těch skoro dvacet (pocitově dvě stě dvacet) hodin strávila čuměním do zdi a pouštěním sliny, nejspíš bych se cítila duševněji obohacenější než teď. Nebo by mi aspoň "nebušilo srdce", "nepolykala bych", "netřásla bych se" a "nejímala by mě závrať" z vědomí, že za TOHLE jsem utratila těžce vydělané peníze, které jsem mohla utratit rozhodně užitečněji - třeba je naházet do automatu nebo je propít. Něco ti, milý čtenáři, prozradím - Ježíšek neexistuje a Mráz je totální ztráta času. Věř mi. Já nevěřila. Teď už věřím. 

Dál to bez *SPOILERŮ* psát nejde, takže jestli vás varování na krabičce cigaret neodradilo, dál nečtěte, ať o to bombastické, suprácké a děsivácké rozuzlení nepřijdete. 
Mráz měl být prvním dílem bestsellerové trilogie s majorem Servazem v hlavní roli. Sliboval "mrazivou atmosféru" a "napětí". Místo toho je to totální sbírka ohraných motivů, bezhlavě naházených na hromadu vidlema - ta absence hlavy je zpočátku skutečně slibná a prvotní scény lákají napětím a neotřelým prostředí. 
Na konečné stanici lanovky, jež slouží k údržbě velké podzemní vodovodní elektrárny kdesi v Pyrenejích, je nalezeno tělo koně s uříznutou hlavou - navíc přivázané ke sloupu. No ty brďo. Záhy na to je nalezena další mrtvola, tentokrát člověka, a pak další... Připočtěte k tomu unikátní psychiatrické zařízení, kde jsou drženi ti největší psychopati se sexuálními úchylkami, jež stojí jen opodál a mladou švýcarskou psycholožku, která do něj přijíždí pracovat. To zní jako docela solidní karty ne? S těmi už by se měla dát sehrát poměrně kvalitní partie - ne? 
Ne, když je příběh děravý jak gatě Toma Sawyera, zápletka přitažená za vlasy, všechny postavy absurdně traumatizované a nesympatické, rozuzlení vyloženě k smíchu a děj tak ukecaný, že by to uspalo i kovaného insomniaka.
Hlavní hrdina je kriminalista z Toulouse, což je takový pidi město, kde žije skoro o sto tisíc lidí víc než v Brně, takže je jasný, že pan major má nulový zkušenosti se zločinci a zločiny. Jinak se nedá vysvětlit, proč ho všechno děsí, proč ho neustále zalévá pot a proč se pořád klepe. Možná nám autor jen zatajil, že major Sralbotka (počítejte se mnou - bojí se: výšek, rychlé jízdy na čemkoli a v čemkoli včetně automobilu, létání, koní, hor, ostatních jedoucích automobilů a střelby) má Parkinsona, protože jinak se to, že se věčně klepe jak drahej pes, nedává vůbec smysl. Navíc ho roztřese pohled na každou mrtvolu, novou, starou, vyfocenou, pitvanou. Kromě toho, že je to fakt srábek non plus ultras je to navíc totální lama a hňup, který se narodil nejspíš jako osmdesátiletý jedinec a posledních devětatřicet let žije v akvárku. Jinak těžko vysvětlit jeho staromilský názory dohnaný ad absurdum nebo třeba fakt, že neví, kdo je Kurt Cobain (v době jeho smrti mu muselo být lehce přes dvacet, KAŽDÝ, kdo žil v 90. letech, ví, kdo byl Kurt Cobain!). Jeho trapné házení latinských citátů a otřepaná záliba v klasické hudbě mě ke konci iritovaly tak, že jsem měla chuť mu klikou z gramofonu... no... prostě udělat něco nepěknýho. Kromě toho, že je zaprděnej, neumí pomalu ani zapnout počítač a furt žehrá na to, jak jsou dneska lidi příšerní, příšerní, příšerní (to za nás nebylo! Ne ne!), věří každýmu, kdo mu dá najíst, má těžké potíže se sebeovládáním, neustále se vzteká a všechno ho (když se zrovna neklepe a nebledne hrůzou) vytáčí, selhává v otcovské roli na plné čáře a neumí si ani dobít mobil. 
Pak tu máme ženský protějšek, což je prostě Catwoman, co je navíc na holky, s jednou se bude i líbat a to je prostě děsně cool, sexy a jasně to dokazuje, že Minier nemá s homoušema problém (proto jsou tam hned dva, chybí už jen černoch na kolečkovém křesle, abychom to měli komplet). 
A jedeme dál. Jaký smysl má sáhodlouhé představování ženské hlavní postavy, o níž se dozvíme naprosto všechno včetně počtu dětí jejího milence a toho, na co její rodiče mysleli 5. 3. 1958, když jediné, co má udělat, je to celé vyřešit tím, že vleze někomu do počítače? K čemu je těch tisíc keců, které vůbec s příběhem nesouvisí? Co je mi do toho, co má Sralbotka namazanýho na chlebu? A k čemu mi je vědět, co všechno je namazaný na dalších chlebech, které by mohl sníst? 
Pak je tu děj - o jeho nelogičnost už psali jiní a fakt, že se to celé rozlouskne naprosto banálně (v audioverzi) dobré 4 hodiny před koncem, dojem absolutního zmaru a zoufalství (čtenářova) jen podtrhují. 
K plejádě nelogičností si ještě připišme fakt, že oběti své agresory znaly, nevěřím, že by se za celé roky nikdo neozval. A to, že by státní zástupce dovolil, aby se na vyšetřování podílela oběť vyšetřovaného trestného činu, to je taková blbost, že se mi až nedostává adjektiv. 
A pár otázek nakonec - proč chyběla ta hlava? Proč pachatelé nesmazali maily, když už byli ochotní vybít celé údolí, aby se na ně nepřišlo? Proč nevzali DNA při rutinním vyšetření? Proč se pomstili zrovna teď? Proč v tom vůbec vrah figuroval, když si mohl zaplatit všechno a všechny? A kdo byl ten chudák, co ječel v táboře? A proč jsem to vlastně poslouchala? P-r-o-č?!? 

Závěrem slovíčko k interpretaci. Jiří Žák má moc příjemný hlas, čte většinou hezky, ale ta anglická výslovnost, to je fakt známka [punku], zlatý digi, zlatý adidi, to mu to nemůže někdo foneticky napsat?

9 komentářů:

  1. Tak já se dokonce přihlásil na Dailymile, abych viděl, kolik to bylo kilometrů a mohl tě patřičně pochválit, ale nic tam není. Nebo jsem slepý, což je taky možnost. :-) Každopádně asi bude něco pravda na těch dětech, které jsou každé za 50 km.

    Jinak knížku Všemi dary obdarovaná už Pája dočetla a moc se jí líbila. Teď ji má půjčenou její ségra a pak jsem na řadě já. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Dyť je to na Garminu. Já už na DM nějakou dobu nechodím, žralo to příliš času a nebavilo mě neustále všechno přepisovat z connectu. S dětma bezesporu, doporučuju otestovat na vlastní kůži! ;-)

      A jsem ráda, že se Melanie líbila.

      Vymazat
    2. Na Garmina jsem koukal jako první, ale asi to bylo moc dozadu. Ještě kouknu. :-)

      Vymazat
  2. To je úžasný výlet, ten se ti moc poved. Já bych ho hodnotil jako super vydařený. Myslím si, že ty Rychleby ... ty by se ti také líbily. Ubytování v chatičce a ve vlastním spacáku luxusní, občerstvení skvělé (včetně piva), atmosféra neopakovatelná (organizátoři usměvaví a milí), trať špičková a přitom extra náročná, ty rozhledy, ta úžasná místa - některé pasáže jakoby značil Olaf.
    Navíc ty zážitky - na jedněch kamenech jsem to položil a už se těším, jak tu jizvu z toho pádu, budu moci jednou ukazovat vnoučatům :) Někdo by ten závod možná nazval jako brutální, nebo extrémní, ale já ho hodnotím jako super extra skvělý. Každopádně jsem si to moc užil a věřím, že ty by jsi byla také nadšená. Jo a ten limit, ten by jsi podle mne stihla.
    A samozřejmě moc děkuji za knižní tipy/varování, ano Mráz nebudu číst. :)
    Ať se daří
    MM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To zní naprosto úžasně! Doufám, že válečné zranění předvedeš v nějaký hospodě a že to vyjde třeba za rok. My máme ten říjen plný rodinných oslav a těžko se to dávalo dohromady. Jdeš na P100?
      A není zač, jsem ráda, že to někdo čte a neštve ho to :-).

      Vymazat
  3. Karlstej.. a balkanska stezka.. Tedy Srbsko a Svaty Jan pod Skalou.. to jsou moje srdecni cesty. Ani nevis, jak se zase tesim, ze tam nekde vybehnu... Na hovory s domorodci, asi reflexni vestu s sebou, ... no uz aby to bylo!:)
    Ty Rychlebske hory .. to me taky mrzi.. ale clovek nemuze mit zase uplne vsechno.. Treba to vyjde naprezrok.. MSF! Nasim pranim zdar! 12:)

    OdpovědětVymazat
  4. To je teda peknej vylet :-). Ve Svatym Janovi jsem byla naposledy - nelekni se - pred 35ti lety. Blahoprejeme vsem (ten vas rijen!) a pomalu se chystame na navrat z dovoleny.

    OdpovědětVymazat
  5. Škoda, že jste to nedorazily :-) ale i tak to musel být krásný výlet. Ten most Inteligence - přes něj začíná Okoloběh Prahy z Hamru. Ať Ti to hezky běhá a snad se brzy uvidíme! tb

    OdpovědětVymazat
  6. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!