Až příliš viditelné hranice

Když si musela před nějakou dobou Anna Frost kvůli zdravotním potížím udělat pauzu od běhání, uvědomila si, že má zásadní problém: je běžkyně a běhání tvoří všechno, čím je. Nemá nic dalšího. Když nebude běhat, nebude nikdo. A tak začala s umem flerovské tvořilky dělat šperky, které si můžete dokonce i koupit.
Fenomenální Kilian Jornet má zjevně podobný problém. Je absolutní špičkou ve svém sportovním odvětví, jeho jméno má prodejní sílu, měl vlastní seriál o běhání, točí dokumenty, nicméně to očividně jeho kreativnímu duchu nestačí. Kdepak. Bohužel se však nevrhl na šperkařství (paličkování, zavařování, pěstování bonsají...), nýbrž na psaní. Pokud by si jeden myslel, že drsné recenze jeho prvotiny ho od dalších literárních počinů odradí, mýlil se. A jestli jste si v nedávné době Neviditelnou hranici, druhé dílko z pera tohoto skialpinisty a ultratrailisty, pořídili, nebo vám je přinesl Ježíšek a doufáte, že se konečně něco dočtete o běhání, mám pro vás hned na úvod nejužitečnější radu, jakou můžete ve spojitosti s tímto titulem dostat: vyhrabejte účtenku a jděte tu věc vrátit dřív, než bude pozdě. Protože tam, kde je Anna prů-měr, je Kilian prů-ser.

(s. 119) Každé odpoledne během dlouhých hodin ticha píšu do sešitu, abych se zaměstnal. Nesouvisle, bez chuti, bez obsahu... a pak to vydám a ti debilové si to koupí!! 

Není nad to, když má autor tak silnou sebereflexi a ještě se s ní pochlubí v díle samotném.

Neviditelná hranice vyšla v originále v listopadu 2013 a o jejích mohutných kvalitách svědčí mimo jiné i to, že se dodnes nedočkala překladu do angličtiny (kdo se trochu na knižním trhu pohybujete, víte, co to znamená). Jestliže jsem o první knize psala, že je to snůška pseudofilosofických, rádoby lyrických žvástů proložených nějakým tím běháním, která nervózně přešlapuje na prahu a není schopná se rozhodnout, čím vlastně chce být, pak vězte, že Neviditelná hranice je esencí všeho špatného z Běhej nebo zemři.
Před tím, co máte v rukou, by vás měl varovat už přebal. Obvykle se na jeho zadní straně objevují krátké výkřiky z pochvalných recenzí z různých periodik. Tady však nic takového nenajdete, kdepak. Pochvaly na zadní straně totiž směřují ke Kilianovi samotnému. Něco tu neštymuje? Tak se chyťte pevněji, protože pojedeme z kopce: KJ se tentokrát pustil do fiktivního žánru. A to, co stvořil, je 183 stran kvalitativně na úrovni patnáctiletého přemýšlivého středoškoláka, který rád čte (jeho oblíbené jsou Čtyři dohody, Jonathan Livingston Racek a všechno od Paola Coelha; taky jednou přečetl Sto roků samoty a pokusil se prokousat se Foucaultovým kyvadlem, takže si je jistý, že ví, jak má kvalitní literatura vypadat), má pocit, že je velký, nepochopený intelektuál a kypí v něm pocit, že až se dostane na jednooborovou filosofii na FF UK, změní chápání světa.

Co vás tedy čeká? Úvodní dvě kapitoly jsou biografické a jsou to jediné, co má z knihy smysl číst. Místy je výpověď natolik autentická a silná, že mu ten balast, v němž se skoro ztrácí, budete ochotni i odpustit. Ve chvíli, kdy se dostane k syrově surovému popisu úmrtí Stéphana Brosse (+ 17. 6. 2012), k pocitům zmaru a zoufalství, které jej od té doby pronásledují, a výčitkám, jež mu nechtějí dát pokoj, zatají se vám dech. Ano! On to dokáže, tentokrát to bude stát za to.
Ale ono ne. I Kilianovi doma nejspíš říkali, že v nejlepším se má přestat a on je vzal při psaní Hranice vážně. Sice mu děsně vadí, že se z něj stal celosvětový fenomén, kterého poznávají, kamkoliv přijde (nějak se mi to nechce věřit, možná u nich na vsi, ale žádný Nadal nebo Messi fakt není), nicméně se mu ani v nejmenším nepříčí, že mu publikují knihy jen kvůli tomu, kdo je (jinak by se tohohle muselo prodat ještě míň než antologie estonské poezie z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století).
Po úvodu začíná fiktivní literární peklo, zbudované na reálných pilířích. Hlubokomyslné pasáže a výkřiky do tmy vyplňují masturbační fantazie o tělech ruských horolezců. Přes všechna univerzální témata (hledání sebe sama a cesty, kterou se má vydat, když si v pětadvaceti ve svém sportu splnil absolutně všechno, co si splnit chtěl a de facto nemá přímou konkurenci) a potenciál, jež skrývají, je výsledek naprosto útrpný mišmaš. Pro koho vlastně píše? Není to o sportu, není to o cestování, nemá to žádný přesah. Je to mlácení prázdné slámy, po tisící omílané vyprázdněné rádoby duchaplné fráze s hlubokým poselstvím. Postupně se vám při čtení vkrade do mysli neodbytná představa Kiliana, kterak se úporně snaží sepsat zeštíhlenou verzi de Saint-Exupéryho Citadely pro sportovce, v níž by si magický realismus podával ruku s postmodernou.

Ha ha.

Jsme odsouzeni k smrti nebo k životu? Až do dnešního dne jsem si tuhle otázku nepoložil, ale teď začíná dávat smysl. Všichni jsme odsouzeni k smrti. Nikdo nemůže smrti uniknout. Můžeš být ten nejbohatší, nejzdravější, nejsilnější, je to jedno. Všichni skončíme stejně: sami v jámě, jenom kůže a kosti. Ale co nám zůstane, bude to, co jsme prožili. Emoce, lidé, to, co jsme se naučili, a to, co jsme dokázali dát jiným. A to je rozsudek života. Žít je tak jednoduché, ale zároveň tak těžké. Existovat, každý umí existovat, ale žít? Je každý schopen žít? (s. 171)

O čem, že to vlastně je? Kilianovo alter ego se stejně jako jako autor sám vypořádá se ztrátou, pije, paří, šuká všechno, co se nechá (béé), snaží se zapomenout a nedaří se mu. Seznamuje se s tajemnou Švédkou, teda pardon, Slovinkou, odjíždí s ní k ní do hor, tam běhají a šoustají a on je děsně oduševnělý a nakonec odjíždí se slzou v srdci a trnem v oku (nebo možná obráceně) do Tibetu, kde se chce pokusit vylézt nalehko s lyžemi na nějakou horu. Pokud nejste horolezci nebo skialpinisti, nic vám to neřekne, takže to není třeba moc řešit. Prostě odjede do hor, které mu slouží jako další platforma dalších děsně hlubokých žvástů. Setkává se s tam s Rusem a (tuším) Amíkem a spolu tedy podniknou výstup na onu horu. Toť vše. Nic dalšího se tam nestane.
Děsivě chytré a objevné myšlenky jsou kromě sáhodlouhých vnitřních monologů a úvah servírované v pocitově ještě delších dialozích, které jsou tuhé jako hovězí plátek doplňující ve školních jídelnách koprovku s vejcem.

"Svoboda je iluze," řekl Alexandr, který si k nám přisedl, aniž bychom si toho všimli. "Svoboda končí v okamžiku, kdy uděláme nějaké rozhodnutí. Do té doby ano, jsme svobodní, máme svobodu volby. Ale jakmile začneme přemýšlet, ztrácíme svobodu, protože děláme rozhodnutí a ta předurčují naše činy. Ale když přemýšlíme, tak taky nejsme svobodní."

"Tomu nerozumím," podotkl jsem (já taky ne). "Když přemýšlíme, nejsme svobodní. A když nepřemýšlíme, tak taky ne? V čem tedy spočívá svoboda?"

"Skutečná svoboda spočívá v nevědomosti. Podívej, nejhorší na vojně není pobyt tam, to je nesmysl. Nejhorší jsou návraty, na konci vojny, po odchodu z armády... Čím lépe něco známe, tím méně jsme svobodní, protože o to víc automatických reakci si vytváříme. Znalostmi si stavíme svou vlastní hradbu návyků."

"Takže myšlením se nedá dojít ke svobodě?"

"Ano, ale je to těžké. Jsme svobodní, když jsme schopni vyhnout se svým automatismům. K tomu je nutné přestat věřit ve věci, které jsme pokládali za dané." (s. 107-108)

Postavy si toporně přihrávají a místy krkolomný překlad a ledabylá redakce jim rozhodně neprospívají. I tentokrát se o překlad z katalánštiny (za což stejně jako u předchozího titulu naprosto upřímně tleskám) postaral Vít Klouček, redakce jde pak na vrub Tomáše Dimtera. V textu zůstalo navíc po hříchu obrovské množství vykřičníků, které však čeština nesnáší zrovna dobře a máte tak permanentní pocit, že na vás někdo křičí.

Jedno prvenství však knize nemůžu upřít: je to suverénně nejhorší kniha, jakou jsem v letošním roce přečetla (a že čtu hodně bizarní věci).

Kilian se rád prezentuje jako milovník přírody, jenž s ní chce žít v co největším souladu, nezatěžovat ji, neškodit. A tak mám pro něj na závěr (opět) jednu radu: Kiliane, buď ekologický a nedopusť, aby kvůli tvým blábolům museli pokácet byť jen jediný další strom. Běhej a proboha, už nic nepiš! Země ti bude vděčná.