V červnu 2010 jsem na popud svojí sestry založila první blog. Kdesi v hlubinách internetu tehdy vyštrachala výzvu 100 věcí za 1000 dní, v níž si měl každý nadšený tvůrce a odškrtávač seznamů vytvořit soupis toho, co chce v následujících bezmála třech letech stihnout.
Ze seznamu jsem toho stihla minimum. Zato jsem stihla jiný věci.
Třeba přivést na svět Madlenku.
A začít s ní běhat.
Během pár měsíců se ze mě stala máma v běhu. V době, kdy to dělal málokdo, jsem běhala hodně a navrch ještě s kočárem.
A protože najednou původní primárně cestovatelský blog začalo plnit víc a víc článků o běhání a já se rozhodla, že si splním sen a pokusím se pokořit maratonskou metu, založila jsem si blogovou běžeckou odnož.
Psal se leden 2013 a já měla před sebou pětiměsíční přípravu pod vedením Pavla Nováka. Jo, tak velký respekt jsem z těch dvaačtyřiceti kilometrů měla.
A tak jsem si zapisovala tréninkové plány a to, jak se mi je (ne)daří plnit. A propadala se norou v zoufalé snaze dohonit bílého králíka v běžeckých keckách hloub a hloub.
Roky plynuly. A s nimi mizel v minulosti první maraton, první ultra, na svět přišla Kačenka a já dál běhala a psala.
Situace v běžeckém světě se změnila. Běžecký velký třesk vedl k neskutečně rychlému rozpínání, běhal najednou skoro každý, vznikly desítky, možná stovky nových závodů, maraton se změnil v must-do a samozřejmě se rozrostly i řady běhajících matek. A já se skřípěním zubů sledovala, jak je najednou "v běhu" naprosto všechno. Víte, když jsem blog zakládala, google mi na řetězec "v běhu" vyplivl akorát tak výsledky závodů v běhu do vrchu. Jenže ohánějte se pořád tím, že jste tu byli první...
Každému je to fuk a navíc je to zoufale malicherný.
Takže jsem přešla druhou "mámu v běhu" – který nebylo trapný pojmenovat si blog úplně stejně, jen u jiného poskytovatele, a vystupovat pod stejným jménem na sociálních sítích – a pomalu přestala sledovat, kdo, co a kde píše. Potom už byla v běhu i těhu a do kin přišly ženy v běhu a vloni na Kladně, když mě mistr jedi představil jako "mámu v běhu", jsem se poprvý v duchu zkroutila studem.
Ale nechala jsem to být. Hezky česky rebranding je vážně těžká věc, obzvlášť, když žádný brand vlastně nemáte.
A tak jsem to celé nechala plavat.
Možná by to celé dál spokojeně hnilo, kdyby mi po letošním GGUTu nenapsal Kuba. S Kubou se osobně neznáme a jeho první připomínka byla čistě věcná. Druhá mi pak potvrdila to, co jsem dlouho tušila: že si názvem blogu vlastně sama barikáduju cestu k potenciálním čtenářům. Kuba mi tehdy napsal, že název blogu už dřív zaznamenal, ale nikdy by ho nenapadlo ho rozkliknout, dokud nenarazil na můj instagramový příspěvek o závodu.
Protože proč by si měl číst něco o nějaký matce?
No jasně. Proč by měl?
V době, kdy blog vznikal, mě to, že jsem měla malý dítě, do značný míry definovalo. Byla jsem na mateřský, ano, pracovala jsem, snažila jsem se nějak plácat doktorát, ale v prvý řadě se všechno, absolutně všechno točilo kolem Madlenky. Byla jsem prostě běhající máma. A to jsem byla ještě další roky. Jenže od doby, kdy Káťa odrostla (běžeckýmu) kočáru a i ona vykročila vstříc institucionálnímu vzdělání, se epicentrum pohnulo. Přesunulo. Přetvořilo.
Přetvořil se částečně i obsah blogu. Už nepíšu jen o běhání. Píšu i o knížkách, protože co taky pořád psát o tom, že běhám jako pako kolem přehrady? Na závody se dostanu dvakrát třikrát do roka a témata nevyhnutelně dojdou každému, kdo víc píše.
A proto jsme teď tady. Jasně, běhající máma pořád jsem a už vždycky budu (dokud budou nohy sloužit), ale děti už to, jak a kam běhám, nijak zvlášť neovlivňují. Je na čase změnit prostředí. Pálení mostů ovšem není moje oblíbená volnočasová aktivita, takže kompletní blog zůstal tak, jak byl, a tak, jak byl, bude taky pokračovat. Jen v trochu jiné podobě.
Děkuju všem, kdo jste mě celý roky četli (vám, co jste psali hnusný anonymní komentáře, neděkuju), kdo jste mi fandili, povzbuzovali mě, radili mi. S řadou z vás jsem měla možnost se poznat osobně, s mnohými se pořád vídáme, potkáváme se po hospodách a na závodech a na společných výbězích. A je to bezva.
Ne.
Je to skvělý.
Tak jo.
Pojďme na to.
Jak píše jeden z mých nejoblíbenějších autorů: něco končí, něco začíná.
Orwell byl génius s geniálním pozorovacím talentem.
To byla jedna z myšlenek, která mě s emocemi na škále od kristovanoho přes nene po neskutečný, během čtení průběžně provázela.
Ve své absolutně dokonalé přiléhavosti stále (ano, protože lidstvo se ze svých chyb skutečně nedovede poučit - nebo možná nechce? U koryta je přece tak dobře a chybějící páteř docela slušně nahradí mocenský korzet) až bolestně aktuální příběh.
Orwell viděl, chápal, rozuměl a psal.
Jak bychom dneska nějakého Orwella užili.
Otázkou je, jestli bychom mu byli ochotní naslouchat.
Protože čtyři nohy dobrý, dvě špatný! Vlastně pardon, teď se to zpívá jinak... Tak znovu a lépe!
(A poznámka na konec: kniha vznikla na přelomu let 1943/44, a přestože je příběh nadčasový, je nezbytné vnímat i historický kontext, v němž byla psána.)
#48
Delphine de Vigan
ANI POZDĚJI, ANI JINDE
Velice intenzívní a velice nepříjemné čtení o lidech, kteří udělali všechno správně a nakonec to stejně nestačilo.
Mathildě bude čtyřicet, sama vychovává své tři úžasné syny a přestože jí život naložil, nakonec se znovu zvedla, zabojovala a byla by bývala dál bojovala, kdyby to bylo jen na ní. Jenže není. V práci stačí jeden jediný okamžik a všechno je jinak: z místa, které měla tak ráda, je místo naprostého teroru - aneb jak vypadá bossing a jak se asi cítí jeho oběť. A je to sakra nepříjemné.
Thibaultovi už čtyřicet bylo a přestože má v podstatě všechno, nemá nic. Stačil jeden okamžik s kamarády a všechno bylo jinak: budoucnost, která se před ním otevírala, zmizela a on ji musela nahradit její jinou verzí.
Mathilde a Thibault chtějí oba to samé - přeci se musí potkat, ne? Tohle je literatura, tady se dějí zázraky, ne? Nebo snad ne?
...
De Viganin jazyk, úsporný, úderný, pod kůži se zažírající - krátké záznamy, krátké pohledy, krátké výjevy, zevnitř i z venku, tak moc skutečné, že je to až nepříjemné.
...
Většinu knihy jsem řešila, jestli mi to přijde skvělé nebo otravné. Myslím, že i to byl cíl.
(Jen teda ten doslov, to mělo být jako co? K. Vávrová se u mě zařadila hned za nejpříšernější odeonkový doslov Darka Šmída z Betonové zahrady, ze kterého se ještě teď obracím naruby. Já přece vím, o čem ta kniha je, teď jsem ji dočetla! To se nenašel nikdo, kdo by byl schopný nějaké hlubší literární analýzy?)
#49
J. R. R. Tolkien
PÁN PRSTENŮ: SPOLEČENSTVO PRSTENU
Patřím k těm, pro které Tolkiena objevilo až filmové zpracování. Do kin šly tehdy Dvě věže a já Jacksonovu zpracování úhelného kamene fantasy naprosto propadla. Knížka mi před těmi téměř dvěma dekádami připadala nesmírně rozvleklá, až nudná, Tom Bombadil se zařadil vedle Jar Jara Binkse v soutěži o nejotravnější fiktivní postavu a celkově jsem prostě dlouho preferovala filmy před knihami, ač bych to nahlas, samozřejmě, nikdy nepřiznala.
Teď čtu Pána prstenů dětem a nacházím v něm absolutní literární dokonalost příběhu tak epického, že se jím v té či oné míře inspiroval od té doby snad každý autor (nejen) fantasy. A stejně tak v něm nacházím i inspirační zdroje samotného Tolkiena. Místa, jazyky, legendy, báje, mýty...
A stejně jako staré eposy, jež byly určené především k tomu, aby je někdo vyprávěl nahlas, i Společenstvo prstenu, čtené nahlas, má obrovskou moc posluchače uchvátit, zajmout a nepustit.
A Tom Bombadil? Jak to dopadlo s Tomem? Tom je úžasná, úžasná postava, jeho postavení nad časem jako partnera a dohlížitele věčného bytí... ach!
Namárië! Nai hiruvalyë Valimar.
Nai elyë hiruva. Namárië!
(Ale je tedy zapotřebí vzít do ruky poslední edici redigovanou panem Kubánkem.)
#50
Niviaq Korneliussen
HOMO SAPIENNE
Tahle kniha je veliká, šílená jízda. Pět krátkých příběhů z místa, o němž spousta z nás ví akorát tak to, že by si ho Trump rád koupil a že odtamtud byla slečna Smilla, co měla cit pro sníh. Ale dál? Dál je odtamtud pět hrdinů Niviaq Korneliussen, vyšlé hvězdy grónské literatury (Homo sapienne se k nám totiž dostává s jistým zpožděním), která svůj rodný ostrov šokovala řeřavě otevřeným pohledem do myšlení homosexuálně orientovaných a transgender osob žijících v zemi, kde dávají lední medvědi (co já vím?) dobrou noc a na bestseller stačí prodat tisíc kusů (což se Niviaq hravě povedlo).
Homo sapienne je aktuální, přímá a úderná. A zároveň je bolestná a palčivá - jelikož život lesby v Grónsku je autorčinou každodenní realitou, jsou obrazy v knize zachycené nejspíš dost autentické a o to mrazivější. Mezi večírky a afterparty se pohybuje Fia se svým bratrem, jejich kamarádka Arnaq a Sara a Ivinnguaq. Jejich osudy se vzájemně protnou a vzájemně se ovlivní víc, než by se odvážili byť jen doufat nebo než by si přáli.
Je mi naprosto jasné, proč vzbudila kniha takový rozruch. Na mě tam ale bylo těch deviací (bez jakékoliv emoční konotace, kterou si s sebou tohle adjektivum vláčí) prostě moc: hetero není nikdo normální - všechno jsou to ubožáci, slaboši a pokrytci; láska je tu zaměňována se zamilovaností s takovou lehkostí, že by člověk čekal, že je protagonistům o pět, deset let méně a hlavně, všech pět postav přemýšlí a vyjadřuje se úplně stejně - a to mě asi štvalo nejvíc.
Nicméně za přečtení to minimálně už pro možnost nahlédnout do grónské zběsilosti v srdci určitě stojí.
Liou Cch'-sin
PROBLÉM TŘÍ TĚLES
Pokud si vezmu do ruky knihu z žánru hard sci-fi a pak se divím, že je - aha - napěchovaná popisy technologií a astronomických a fyzikálních jevů, pak jsem buď a) sci-fi a jejími subžánry nedotčen; b) ovce, která jde po reklamě a neobtěžuje si přečíst ani anotaci c) mix obojího. Jinak si ten údiv neumím vysvětlit.
Sám příběh byl pro mě minimálně v první polovině nesmírně zajímavý - začíná během čínské kulturní revoluce, jednoho z mých nejméně oblíbených období a míst lidských dějin a překvapivě rychle nabírá spád. Všechno je až do nějakých dvou třetin dostatečně temné a napínavé, aby mě to zvládlo skutečně nadchnout. Jenže pak přichází první z odhalení (očekávaných) a najednou mám problém uvěřit motivacím a jednání (nechci nic prozrazovat, ale zlatý Faber!) a zájem a napětí začínají opadat.
Nicméně je to pořád trilogie, čili mám poměrně vysokou šanci, že celkový dojem bude i tak skvělý. Vzhůru do Temného lesa!
(Interpretace audioverze se chopil velice zdárně Zbyšek Horák, čtrnáct hodin v jeho společnosti uteklo jako nic. Kvalitní překlad byl citelně znát, dobrá práce!)
(Škodolibá představa: instačtenářky se slabostí pro upíry a vlkodlaky vrhající nyvé pohledy podléhající reklamě a bezradně zírající na tu mnohasetstránkovou *N*U*D*U* - tleskám marketingu Hostu, podle reakcí na ig se vám to fakt povedlo prodat! (bez ironie))
Pokud byste si knížku chtěli koupit - mají ji třeba na Audiotéce:
Ultramaratonské běhání zažívá stejný boom jako před pár lety zažilo to maratonské. Jestli je to proto, že maraton už nestačí, že to vypadá dobře na sociálních sítích, že pro lidi kolem jste pak bláznivý machr (anebo jenom blázen) nebo proto, že máme hlubokou potřebu překonávat sebe sama a zároveň prchat z přetechnizovaného, lidmi, starostmi a povinnostmi přeplněného světa do lesů, k sobě samým a k onomu prostému levou před pravou, pravou před levou, nádech - výdech, těžko říct.
Moc dobře si vzpomínám, jak posvátnou hrůzu ve mně maratonská vzdálenost probouzela.
A pak první padesátka.
Jak já se bála - že to nezvládnu, že to tělo a hlava prostě nevydrží.
Ale zvládly to a já vydržela. Ne vždycky, ne všude, ale většinou ano.
A jak se říkává, s jídlem roste chuť - po každém závodě se člověk v závislosti na rozsahu poškození vnější schránky začne dříve či později ptát: Kam dál? Kam teď? Kam příště? (A když to neudělá on, udělají to za něj kamarádi.)
Tak kam příště? Kam teď? Co dál?
Stejně, jako ti nikdo nemůže říct, jaké to je, běžet pět hodin v kuse, deset, patnáct, dvacet, nemůže ti ani nikdo přesně popsat, jaké to je, když se neseš na křídlech bezbřehé euforie, kdy všechno šlape a naopak jaké utrpení se nachází za branami oné "pain cave" nebo-li jeskyně bolesti, v níž - a o tom jsem přesvědčená - všichni při ultra dřív nebo později skončíme a rozdíl je jen v tom, jak dobře nebo blbě si s tím stavem umíme poradit, jak se nám daří se s případnými komplikacemi vypořádat a jestli nás zlomí nebo si zvládneme uchovat přesvědčení, že (dříve či později - ano, opět v závislosti na rozsahu poškození vnější schránky) z ní zase vylezeme ven, jen vydržet běžet. Nebo aspoň jít.
To jsou věci, které si buď musíš prožít sám na vlastní kůži nebo prostě usoudit, že to si můžeš v klidu v teple a suchu domova vrážet pod nehty párátka, protože to je asi podobně dobrý a příjemný nápad.
Rozhodnutí zkusit to, vědomě se vystavit mnohahodinovému nepohodlí, které dost možná skončí neúspěchem, není jednoduché.
Můžete si vzít modrou pilulku, pustit to z hlavy a žít a běhat jako doposud.
Nebo si vezmete červenou a pak bude zapotřebí zjistit, jak hluboké máte rezervy a kolik jste schopní a ochotní jednomu malichernému a v podstatě - v případě amatérských běžců z hlediska zodpovědného života normálního dospělého jedince - naprosto zbytečnému cíli obětovat.
Když jsem si vloni psala Ježíškovi o knihu Iana Corlesse Running Beyond, netušila jsem, co na jejích stránkách najdu.
Jako první na mě vykoukl Crib Goch, stačil jediný pohled, aby se mi roztřásly ruce a srdce a já věděla, že tam jednou musím být.
O pár stránek dál začínalo povídání dalším závodu. Jen o kousek vedle. Jen o kousek zvládnutelnějším. Jen o kousek méně šíleném.
"Rovnou ti říkám, že si stejně budu myslet, že nebudeš dostatečně připravená," napsal mi mistr jedi, když jsem ho seznámila s plánem a ochotou udělat cokoliv, abych se tam podívala do cíle a on mi na oplátku v hrubých rysech načrtl, co to bude znamenat.
Když jsem hodila své jméno do loterie, srdce mi bušilo jako vzteklé.
Jaké nervy to byly, když přišlo o dva dny později podvečer samotného losování, je nepřenosné.
Modrou nebo červenou?
Jakou mi vylosují?
Nikdo ti nemůže říct, jaké to je běžet sto mil v kuse.
To je něco, co musíš zažít na vlastní kůži.
Přijede Němec na benzínku. Vytáhne z kastlíku pistoli, strčí si hlaveň do zadku a začne se v něm šťourat.
Obsluha pumpy vyjde ven, čumí na něj a povídá: "Je tohle normální?"
A Němec na to:
"Das ist nicht normal, das ist zupa!"
...vypráví Pavel M. cestou do Plas. Tlemíme se tomu oba jako hovada. Je kolem desátý v noci. V době, kdy se obvykle chystáme leda tak do postele, míříme do Plas u Plzně, abychom o půlnoci spolu s pár desítkami dalších cvoků místo spánku běhali po okolních lesích, dokud nás trasa po zdolání sta kilometrů nezavede zpátky na Velkou louku.
Baroko je láska, kecka pod ním praská - místní maraton byl v roce 2013 můj první trailový, o dva roky později jsem se ještě jednou vrátila a pak už to nějak ne a ne vyjít. Jednou jsem dala přednost B7, vloni to bylo příliš blízko UTW, navíc na stejnou dobu připadá u mamky posvícení a pouť a děti jsou (želbohu) v tom věku, kdy jsou labutě, twister a horská dráha považovány za absolutní highlighty roku a kolotočárům rodiče pár set naházet prostě MUSÍ!
Zároveň jsou (dvakrát bohužel) v tom věku, kdy na ty kraviny nemůžou většinou ještě samotné, takže musí mít dvouhlavý doprovod (a vy, ačkoliv se vám dělá blbě pomalu i v houpacím křesle, se musíte svézt taky, třikrát hurá). A protože život je otázkou priorit, chodila jsem na pouť a nejezdila do Plas.
Po nezdařeném GGUTu jsem doma dostala nabídku, která se prostě neodmítá. "Tak si vyber něco jinýho, ať tu formu prodáš, když už jsi tak trénovala. Co ty Brdy, cos v září běhávala?" "Myslíš Baroko?" "Jo, Baroko!" (Pozn. Víte, tohle je u nás zhruba na stejný úrovni, jako kdyby manželka přinesla po třiceti letech manželovi poukázku do bordelu nebo muž odevzdal zlatou kreditku na víkendový shoppingspree - ať jsem v těch příkladech hezky stereotypní.) Tak jsem se samozřejmě okamžitě přihlásila.
"Tak jsem se přihlásila na tu stovku na Baroko!" hlásím. "Jak stovku?" "No stovku, říkals', že se mám přihlásit, tak jsem se přihlásila." "Ale já myslel, že je to maraton." "Ahá, no jo, ten se tam běhá, ale letos je už potřetí stovka!" "---"
A tak nastalo krátké období přípravy, kdy jsem v rámci letního soustředění na Chateau Veverka běhala po brdských kopečkách a ronila pot a slzy v Polabí, abych se s příchodem nového školního roku dočkala ochlazení a tím i návratu jakés takés energie.
Pátek
Jedeme s Pavlem M. Kdysi jsem mu dělala slečnu Daisy na cestě na Brdskou, tak si dáváme po letech repete. A je to sranda. Pavel nemá dálniční známku ("Věčná škoda trávit čas v autě, když si tam můžu doběhnout!" pravil úřadující mistr republiky v běhu na 24 hodin.) a tak si dáváme tour de okreska. Potkáváme lišky ("Hele! Živou lišku jsem ještě neviděla!" P: "No, vzhledem k tomu, jak rychle jelo to auto v protisměru, už moc dlouho živá nebude...") a srnky, taky spoustu netrpělivých řidičů a smíláme páté přes deváté, abychom o půl jedenácté parkovali na Velké louce, odkud se vybíhá.
Prostory startu jsou luxusně dřevní, většina lidí se vzájemně zná, je tu zima a pije se tu pivo, záchody jsou otevřený jen pánsky, což ve mně evokuje vlnu nostalgického smutku po dřívější Brdský, kde bývaly v místní škole koedukovaný sprchy (tj. odemykaly se jen jedny) a ještě v nich tekla jen studená voda (jeden rok, jeden teplá a jednou byly otevřený dokonce i pánský sprchy) - poprvé mě to dost šokovalo, podruhé už mi to bylo fuk... Tady jsem narazila na chlapíka, který byl konsternován, že je na pánech dáma a ani trochu ho má přítomnost netěšila ("A kam mám jako jít, když jsou dámský zamčený?!").
Hlavní organizátor Kosťa Wiesner a aktuální mistr republiky ve čtyřiadvacetihodinovce Pavel Marek; oba dokázali doběhnout z Athén do Sparty a poklonit se králi Leonidasovi... žádný béčka, tihle kluci
Je kosa. Jako fakt. Nechce se mi se převlíkat, nechce se mi nikam běžet, chce se mi spát. Probíhají debaty o počasí, které se tváří lehce uslzeně. To bude, panečku, mejdan! Ionťák poteče proudem, nažereme se gelů tak, až se poblijeme a ještě budeme moct volit miss(áka) mokrý funkční tričko. Hurá!
Zdravíme se s Ivetou a Pavlem, nálada je dobrá, srandy je pořád kopec. Objevuje se i Roman a Pavel Z. Známých tváří je nakonec dost, to je vždycky fajn, vidět tyhle cvoky (láskyplně myšleno!) pohromadě. Převlíct, dodatečně se namazat, protože na to jsem, chytře, při převlíkání zapomněla a protože dvanáctá pomalu odbila a lampa ještě svítila, je čas řadit se do prostoru startu.
--
vsuvka: fotografický doprovod tentokrát neexistuje. Za množství následujícího textu se omlouvám - kromě pár fotek před startem, mám už jen strom s tabulkou 80 km - ten vám sem, samozřejmě, dám, ale jinak nic, nada, ničevo, je mi líto; třeba se ještě objevím na nějaký fotce od organizátorů, jinak si to holt budete muset snažit představit
--
Značení trati vypadá takhle (vizuální demonstrace fáborku), první občerstvovačka je zhruba na dvacátým kilometru ("Jak na dvacátým? Psali 18,6!" děsí se paní/slečna vedle mě, ta samá, co předtím řešila, že: "Tady je fakt těžký poznat ženskou od chlapa!"), a pak už to jen někdo odpočítal, mužský sbor do toho békal "Kdybys tak náááhodou měl pocit, že jsi sám..." a my se dali do pohybu.
Sobota
Kilometrové kolečko kolem louky, jež jsem překřtila na "Kosťovu pomstu", závod otevírá i uzavírá. To běžíme všichni v hloučku, držím se vzadu, abych nepřekážela vlčákům a snažím se to podle pokynů mistra J. ani nepřepálit, ani se moc nešetřit.
Záhy se vláček natahuje, mizí lampy, zapínám čelovku a svět se na dalších pět, šest hodin smrskne ve výseč jí vrhaného světla a sem tam odrazku značící trať. Značení je, mimochodem, skvělé a musela bych se asi hodně ponořit do myšlenek, abych se ztratila. Prvních dvacet kilometrů je trať společná s tou maratonskou. Jednotlivé úseky poznávám. Trať není žádná rovinka, ale zároveň je až na pár úseků nemilosrdně běhatelná, takže se žádných dlouhých odpočinkových úseků nedočkám. Delších pár je, ale opravdu jen pár. Jinak to tu na člověka furt řve: makej, makej, co jdeš? Tohle je BEŽECKÝ závod, beruško, tak hophop! Proto tu přeci jsi!!
Taháme se s pár lidmi, ale není se kam hnát. Ne v mým případě a ne teď. Vyndávám si sluchátka, protože na mě jde fest spaní. "A to se sama v noci v lese nebojíš? Já bych se teda bála," prohlašují občas kamarádky, když dojde řeč na ultra. No, nebojím. Čeho taky? Jak říkává Veverka Sudetský - to se víc bojím v noci ve městě! V lese se není čeho bát - snad jen divokých prasat a ožralých vesničanů (nezaměňovat zaměnitelné).
Z okolí toho moc nevidím a rekonstruovat trasu je takhle brzy po závodě dost těžké, plete se mi, kdy se stalo co a kde jsem potkala koho. Na první občerstvovačku dobíhám nadšená, jsem sice durch propocená tak, že mi pot teče (ano, teče) z rukávů do dlaně a je to jednak strašně nepříjemný a druhak strašně nechutný, mám úplně mokrý tříčtvrťáky a je mi kosa, ale zatím to jde hezky. Hodně piju, něco málo pojím, doliju si láhve, děkuju a vyrážím do tmy.
Teď jsem doopravdy sama.
Začíná poprchávat.
Běžím úzkou cestičkou vysoko nad Střelou, tenhle úsek si pamatuju, patřil k těm nejkrásnějším z celýho maratonu. Ten den ho ale minimálně jeden suverénně strčí do kapsy. V noci to je místo kochačky výzva "kdo nezakopne a nespadne po hubě dolů, vyhrává!" - plním ji zdárně.
Cestičku střídá les, v lese jsou cesty zpevněné nebo jsou tam kusy po jehličí a mezi kořeny, hopkám jako zajíc (brdská škola se hned pozná) a pořád ještě se dobře bavím. Však je to teprve 30k B2B 1/2!
Po dvaceti kilometrech se odpojujeme od maratonské trasy. Mizí kilometrovníky á 1000 metrů, které dosud trasu hezky kouskovaly, a pro mě teď začíná nový závod.
Občerstvovačky jsou zhruba co deset kilometrů. Přestává kapat a začíná mrholit. Pak přestává mrholit a začíná pršet, aby už nepřestalo.
Co byl předtím pot, je teď dešťová voda. Ale tak co, no. Mám sice v batohu nepromokavou bundičku, ale představa, že bych si měla batoh sundavat a něco v něm hrabat, abych si ji pak stejně připlácla na propocený triko, mě natolik odrazuje, že bundu ani nevyndám.
Obrazy noci:
Kapky deště mi tancují před očima ve světle čelovky.
Čas plyne.
Probíhám krajinou, kterou kolem sebe jen tuším.
Jsem na louce, běžím po pruhu slehlé trávy, kterou k zemi zatlačily kola nějakého auta. Cesta se mírně svažuje a mně ve sluchátkách hraje nejspíš jediný intelektuální kousek playlistu - příznačná Nessun dorma (Nikdo nebude spát), když se Pavarotti dostane k velkému finále, rozpřahuji ruce, letím prostorem a plna optimismu zpívám (doufám, že jen potichu a pro sebe, jestli ne, všem v případném okolí se omlouvám za neomluvitelné zprznění Pucciniho) "All'alba vincerò! Vincerò, vincerò!" (Za úsvitu zvítězím! Zvítězím, zvítězím!").
Milosrdný asfalt. Prý to některým lidem vadilo a já bych nikdy nevěřila, že to opravdu připustím nahlas, ale jak já byla za ten kus kulturního povrchu vděčná! Kilometry začaly naskakovat a já konečně zase opravdu běžela.
Občerstvovačky. Zmrzlí dobrovolníci. Ohně. Unavené tváře. Unavené hlasy. Aspoň jeden se ale vždycky snaží pomáhat a povzbuzovat.
Svítání. "To je ale krásný počasí!" hlaholím při doběhu na, podle hodinek, 46. kilometru. Bláhově si myslím, jak nejsem originální. "To už jste dneska snad třetí ženská, co to říká! Ženský jsou takový optimistky!" "No, tak taky bych mohla nadávat, že je hnusně, prší, je mi zima, chce se mi spát a bolí mě nohy. A co bych si pomohla?" směju se. Ale do smíchu mi není.
Bolí mě žaludek. Mám hlad, ale nemůžu nic sníst.
To není dobře.
Ne. Jinak: To je špatně. Sakra špatně. Vím to. Vím to a taky vím, že když s tím nic neudělám, moc dlouho nevydržím.
A pak přijde svítání. Tráva se v sílícím světle podpořeném čelovkovou výsečí magicky leskne. Les voní. Cesta pod nohama ubíhá. Vypínám světýlko. Už se nemůžu dočkat, až ho z hlavy sundám a uklidím ho do batohu.
Nad lesy se zvedají oblaka páry, celá krajina kolem je tak nádherná, tak nesmírně nádherná, že si nemůžu pomoct a chvíli dojatě fňukám. Některý okamžiky jsou prostě větší než vy a je těžké je udržet v sobě.
Dobíhám na další stanici. Nad ohněm si dva kluci pečou buřty. Uklízím čelovku. Snažím se vtipkovat, ale obávám se, že jsem byla spíš trapná. Než to překročí únosnou mez, balím se a pokračuju. Hlavně si nesedat, hlavně se nenechat zlákat písní sirén a nepřijmout nabízené křesílko. Už bych se nezvedla.
Porovnáváme si varhánky nebo ukazuji Benymu, jak se správně modlit k běžeckým bohům? To už zůstane navždy nezodpovězenou ultrazáhadou, jednou z otázek, ježto drásají šedou kůru mozkovou lidstva, kam jen paměť sahá...
Chvíli se bavím tím, že v písničkách v playlistu vyměňuju klíčový slova za run a running. Třeba takový Ed Sheeran a jeho Photograph pak dostává úplně jiný grády. Uznejte, že kdyby zpíval:
"Loving Running can hurt, loving running can hurt sometimes
But it's the only thing that I know
When it gets hard, you know it can get hard sometimes
It is the only thing makes us feel alive
We keep this love run/race in a photograph
We made these memories for ourselves..."
mělo by to hned jiný rozměr. Zkouším to i s jinými songy ("I run all night to get to you is that allright?...") a je to docela sranda.
Pak už mě i písničky otravují a sluchátka vyndávám. Z tlustých v tenkých už nějakou dobu jsem. Teď nastává fáze z tenkých do zatni zuby a šlapej.
Těším se na každý kousek asfaltu. Bolí mě chodidla a běžím jako malá mořská víla. Začínám si stěžovat všem, kdo se objeví na doslech, abych si nestěžovala dovnitř.
Ale - ALE - ani jednou si neslibuju, že budu pálit kecky, ani jednou se nezapřísahám, že tohle už nikdy nebudu dělat, ani jednou si nenadávám, co tam dělám. Průběžně mi chodí smsky - od mamky, sestry, Toma, holek, jedie - dojímají mě, pomáhají mi, těší mě.
Občerstvovačka na 63. km, fotka z galerie od mé jmenovkyně, která se tam o běžce krásně starala - nejlepší čaj!!
Od úsvitu jsem si hlídala hodinky a soustředila se na start maratonu - na desátou hodinu dopolední. Doufala jsem, že bych se na trase mohla potkat s VP, který běžel maraton, že bychom prohodili pár slov a já se namotivovala zabrat. Cílem bylo dostat se na posledních dvacet kilometrů v čase, aby tohle bylo možné.
Do šedesátýho kilometru to bylo v pohodě. Od sedmdesátýho to ale začalo být fakt krušný.
A tehdy jsme se vrátili zpátky ke Střele. Na cestičku přes kameny a pod kmeny stromů, mezi srázy, kde uhání přes kameny voda. Měkká zem pod nohama, déšť, esence bytí.
Nemůžu běžet, musím jít. Ještě na stanici před údolím jsem doběhla Romana a dokonce i viděla Pavla Z., dlouho jsem kluky měla před sebou, ale stáhnout jsem je nedokázala. Naopak. Tehdy jsem začala fest zpomalovat.
Na konci údolí se drápeme do kopečku, je prudký a jeden krok vedle by stejně jako v následujících pasážích znamenal pád dost hluboko a z dost strmého svahu, aby se člověk nehezky potloukl. Jsem unavená. Brnkám nohama. Bolí mě žaludek. Za poslední hodiny jsem do něj zvládla dostat kromě koly, vody a ionťáku jen tři gely a cliff bar tyčku, která mě hodně zvedla. Jinak nic. To je zlýzlýzlý.
Najednou se objevují kilometrovníky maratonu. Kdy? Jak?
A pak je tady.
V tu chvíli se mi vypíná telefon. Kleju tak, že slyšet to Malý medvěd, okamžitě se se mnou přestane kamarádit. V dešti lovím v batohu pytlík s externím zdrojem a kabel. Napojuju telefon a naštvaně volám Tomovi, ať je cca na druhou hodinu v Plasích, že prší, vybíjí se mi mobil a podle hodinek bych tam měla být ve 14:05 a budu chtít jet asap domů.
Rvu telefon s kabelem a zdrojem do pytlíku a do batohu. Jde to fakt blbě. Nesnáším, když moje technika nefunguje tak, jak by měla a když mě neposlouchá. Jako fakt hodně. Víc už nesnáším jen nevychovaný psy na volno, idiotský řidiče a samozvaný internetový odborníky na všechno. (Necelých deset kilometrů před cílem se mi proto vybijou i hodinky. Karma je zdarma, přátelé!)
Potkávám lidi, co běží půlmaraton. Teda spíš jdou. Já se snažím běžet, co se do mě vejde. Jít bych mohla - šestnáctihodinový limit, kterého jsem se vážně bála, stíhám v pohodě, jenže pak by to vůbec, ale vůbec neutíkalo. Snažím se držet pokynů: do kopce choď, rovinky a z kopce běž!
Na stanici hrajou na kytaru a zpívají. "Tak abyste to věděla, tak já vám vyznám láááásku...!"
Mně hraje v hlavě už nějakou dobu dokola jeden verš z Aviciiho tucárny Without you, kterýmu pořádně nerozumím, ale přísahala bych, že se tam zpívá "guacamoli eat without you". I můj unavený mozek ví, že je to blbost, ale sakra! Dyť to tam je! Ať to jde pryč! Já-už-to-nechci-poslouchat!!
Předposlední stanice v lese. Parta holek. "To si vůbec neumím představit, být takhle dlouho někde sama!" říká jedna druhé, když se loučím. Nějakou dobu pak přemýšlím, jestli je to mor dnešní doby, nebo jestli jsme obecně nastavení na existenci ve skupině a samota nás děsí...
Tahám se s klukem v zeleným s modrým batohem. Vždycky mě někde doběhne, pak mu pouteču. A zase.
Od poslední občerstvovačky běžíme spolu. Čeká na mě, když už nemůžu. Začíná mě hrozně bolet levý koleno, ve kterým mi při prudkým seběhu před nějakými třiceti kilometry ruplo. Hlásím zbývající kilometry. Snažím se povídat, ale pak na to kašlu. Stojí mě to příliš sil, který už nemám.
Tři kilometry.
Mlčky běžím za svým novým parťákem.
Loukou.
Lesem.
Dva kilometry.
Po asfaltu.
Do parku.
"Stovkaři! Respekt! Fakt respekt!" huláká na nás kluk s maratonským číslem. "Jste hustý!" Směju se. "Vidíš, jsme hustý! Tak to máme dobrý!" říkám parťákovi.
Kosťova pomsta.
Kilometr.
Leje.
Tráva pod nohama je udusaná a samý bahno.
"Stovka! Kluci, jste frajeři!! Fakt velký frajeři!!" volá na nás další míjející maratonec. "Hele, to je dobrý, jsem dokonce i kluk!" sděluju parťákovi.
V rámci chabých možností a omezené hybnosti všech svalů včetně těch obličejových se smějeme.
A pak je to tady.
Oblouk. Pípnutí. "Jaký máš číslo?" "Šedesát jedna!" hlásím ten den naposledy své magické numero, které dává dohromady co? No jasně, tu zatracenou sedmičku!
14:13:07
Neuvěřitelný. Neskutečný. Nekonečný. Nesmazatelný.
Přesně takový to bylo.
Podáváme si s parťákem ruce, objetí, rozloučení.
Ani nevím, jak se jmenuje.
(Teď už teda z výsledkovky vím - ahoj Pavle! Kdybys to třeba náhodou četl, tak mě moc těšilo, nebýt tvé společnosti, byl by ten konec mnohem těžší.)
Motám se v prostoru za cílem. Paní, co mi odštípává čip mě chválí, stejně jako další lidi, který potkáváme. Stovka? Gratuluju! - Respekt - Super! Kdybych mohla, brečím dojetím. Jenže jsem tak vyčerpaná, že jsem ráda, že s omezenou hybností a ne zrovna stoprocentně fungujícími smysly zaostřím Toma (ale přehlídnu VP, který dorazil do cíle minutu po nás). "Co chceš? Co pro tebe můžu udělat?" ptá se. "Vypadáš líp, než když jsme tě tu vyzvedávali posledně po tom maratonu," dodává. Beru si koláček a jdu se do stanu převlíct. Potkávám Pavla, zdravíme se, gratuluju mu a Ivet ke skvělýmu času.
Ve stanu s hekáním zuju boty, chvilku mi trvá, než mi docvakne, že ty jasně bílý fleky na palcích jsou... palce. Protrhly se mi moje absurdně drahý goretexový ponožky a teď mi z nich trčí konečky absolutně vymáchaných palců. Sloupávám ponožky a zděšeně koukám na bílý, svrasklý chodidla. Tohle teda neznám - snad z dokumentů, fotek a vyprávění jiných, ale mně se to teda povedlo poprvý.
Zmateně řeším, co a kam položit. Sloupávám věci, který jsou nasáklý vodou.
Na nohy komplikovaně nasazuju žabky a potácím ze stanu.
Je mi strašná zima. Cestou potkávám ještě Pavla Z. a pak i Romana. Suneme se s Tomem, který má od pondělí z fotbalu zničený koleno, jako dva zombíci k autu. Usínám.
Budím se v Praze.
Je mi brutálně zle.
T. staví a já bosa vedle výpadovky na letiště bliju jak šakal.
Taky poprvý. Dneska jsem zjevně pod svoje možnosti neběhala. ("Blití patří k ultra jako mládí k socialismus!" konstatuje 12HH.)
Doma po sprše okamžitě usínám, budím se na polívku a na dalších jedenáct hodin odpadávám.
Neděle
Koleno, který jsem včera neohnula, dneska jen lehce pobolívá. Chodím normálně. Paradoxně mě kromě kolena nejvíc bolí pravá ruka - od ramene po zápěstí. A to jako proč?! A jsem unavená, tyhle propařený noci mi dávají nějak zabrat.
Baroko 100 je nádherný. Je nesmírně rozmanitý a náročný, ale zároveň běhatelný a už z podstaty rychlý. Je to komorní akce se zázemím počítajícím se stovkami lidí, kteří další den vybíhají na kratší trasy. Je to s láskou a nesmírnou pečlivostí chystaná akce, která si zaslouží pozornost a místo v běžeckých kalendářích.
Díky, Kosťo, byl to nezapomenutelný den.
Prostě zupa!
Román ze země, kde hlavním smyslem lidského bytí zůstává zajištění trvání života, z místa, kde tuhle primární funkci naší existenci ještě nestihl tak docela překrýt nános lidskoprávních výdobytků nové doby a kde oblast, kterou my považujeme za navýsost intimní, zůstává jako odhalený, živý drát, z něhož odletují jiskry. "Zůstaň se mnou" je román o nesmiřitelné síle tradic, o tom, že některé boje jsou od začátku marné, o dobrých záměrech, jež budou po zásluze potrestány a o děsivé moci matriarchátu. Je to příběh o tom, že i nejsilnějších železnou ty můžete pomalým ohýbáním zlomit a taky o tom, že na některé věci ani sebevětší, sebeupřímnější a sebeosudovější láska nestačí, obzvlášť, když ji něco sžírá v samotném středu.
Skutečně skvělý příběh. "Zůstaň se mnou" se snadno stává po "Cestě na sever" Tajjiba as-Sáliha druhým nejlepším africkým románem, který jsem kdy četla.
(Jen poznámka na okraj, to že nikdo z řetězce překladatel-redaktorka-korektorka netuší, že tchyně se píše podle vzoru svině s krátkým i, bych asi ještě skousla, že někomu sem tam ulítne idiom a my tak nezačínáme na čistém stole, ale spíš (třeba) s čistým štítem, budiž, že v sedmém pádu neděkujeme Pavlovi Novákovi, ale Pavlu Novákovi, no, stane se, ale přát (!) upřímnou soustrast může jen naprostá hyena nebo hlupák. Ráda bych dál věřila, že alespoň na vzniku knih se ani jedna sorta nepodílí.)
#43
Viktorie Hanišová
REKONSTRUKCE
Vyprávění o životě po životě. O tom, kam až doputují vlnky, když u kraje zčeříme vodu a kolik lodí a lodiček nevědomky rozhoupáme. O tom, že najít kmen stromu, když cestujete od konce kořene, nemusí být vůbec snadné a taky o tom, že ho dost možná ani nenajdete (ale jak to, vždyť tam přeci někde být MUSÍ?). Taky o tom, jak trýznivé jsou otázky bez odpovědí a o tom, že jedna společná pravda neexistuje. Ano, můžeme začít na prstech vypočítávat snad až zbytečná klišé třeba to o jediné nejlepší kamarádce, která je proti outsiderce úplná hvězda, byť sama pochybuje (jak přes kopírák s Hruškoudóttir i Probudím se na Šibuji, ať nemusím lovit moc daleko v paměti a samozřejmě spoustou dalších knih), o chladném domově vedle chladné, zlomené příbuzné, jež se hrdinky ujme po tragédii (Hana) nebo třeba stereotypní postavy na škole. Můžeme nechápat, proč některé kroky Eliška (ne)udělala, ale to bychom ztratili ze zřetele to hlavní: to, jak zoufale potřebujeme odpovědi, jak zoufale potřebujeme vědět a jak zoufale potřebujeme pochopit, když se stane něco tak šíleného, jako je vražda dítěte vlastní matkou. Proč to udělala? A proč zemřel jen její bratr? Proč lidi jednají, jak jednají, proč (ne)udělali tohle a (ne)udělali tamto? A když odpovědi nedostaneme, nenajdeme, když nám je nikdo není schopný dát, může nás snadno stáhnout psychotický vír jejich hledání, který nás pohltí, aby nás mohl s klidným svědomím sem tam vyplivnout, protože moc dobře ví, že z pole jeho přitažlivost se nemůžeme nikdy vymanit.
#44
Marta Breen, Jenny Jordahl
NEOHROŽENÉ ŽENY
Jednoduchá, sympaticky akční a rozverná kresba, stejně jako kolorování podle jednotlivých témat a čistý, prostý lettering se mi líbily opravdu moc. Co nechápu je scénář - pro je tedy kniha určená? Pro dospělého jsou to všechno v zásadě známé informace a kniha jen klouže lehounce po povrchu, navíc v části věnované právům LGBTQUI najednou nepochopitelně zahrnuje i boj mužů; pro děti jsou, podle mě, pasáže o sexu, antikoncepci a potratech příliš přímočaré a explicitní, než abych chtěla, aby to četla třeba osmi, desetiletá dcera (kterou by naopak části věnované lidskoprávní emancipaci mohly informačně obohatit).
Stejnou záhadou je klíč k výběru osobností, jimž je v knize věnován větší prostor.
Snad kdyby si autorka vzala menší sousto a neaspirovala na předložení dvou set padesáti let dějin na sto třicet (nebo kolika) stránkách, dopadlo by to o poznání lépe.
Je dobře, velice dobře, že si připomínáme, že ženská práva rozhodně nejsou samozřejmostí, že si je ty nejstatečnější z nás byly ochotné vydobýt i za cenu vlastního života - a rozhodně bychom s tím neměli přestávat. Jen tady výsledek skončil někde mezi rybou a rakem.
#45
David Nicholls
STARTER FOR TEN
Základní příběhová linka je v zásadě dosti banální. Podivný, čerstvě devatenáctiletý poloviční sirotek se spoustou beďarů a vědomostí odjíždí na vysokou školu. Doma nechává matku a dva podivný kámoše, který místo, aby za peníze daňových poplatníků lili někde na koleji, jdou pracovat.
Brian Beďar se okamžitě po příjezdu seznámí s blondýnou a brunetou, kdo uhodne, která bude ta krásná a úchvatná a zlomí mu srdce, a která bude sarkastická, inteligentní a svoje srdce mu ochotná dát, má u mě karamelku.
Kromě řešení holek a toho, jak by rád nějakou (jednu konkrétní - neprozrazuji, karamela v sázce!) měl, brutálního vylejvání se, sem tam chození do školy, se v knize ještě řeší účast v inteleguánštější verzi Risku pro vysokoškoláky, po níž Brian moc touží.
A taky to, že vztahy, které neoprašujete, se začnou rozpadat a že hrneček můžete sice slepovat, ale už nikdy se na to ouško prostě nebudete moct spolehnout stoprocentně.
Zní to debilně? Jenže ono to vůbec, ale vůbec debilní není. Naopak. Je to tak vtipný, že jsem musela kusy předčítat nahlas, že jsem se u toho smála opravdu nespolečenským způsobem a že jsem si tolikrát řekla, že jsme si s Brianem krutě podobní, že bych se nad sebou měla vážně zamyslet. Jako bonus se to vážně výborně čte.
(Btw to, jak se v roce 1985 chovaly anglické matky ke svým dětem, si dnešní obyvatelé mamahotelů neumějí představit v těch nejčernějších nočních můrách!)
#46
Leila Slimani, Laetitia Coryn
SEX A LŽÍ
Krásně vyvedený komiks s nesmírně půvabnou kresbou, příjemným letteringem a atmosféru úžasně budujícím kolorováním. Komiks dobře přeložený ke kontroverznímu, leč nadmíru aktuálnímu (a fascinujícímu) tématu od kontroverzní autorky, tak co by se asi mohlo pokazit?
Třeba to, že "Sex a lži" kloužou po povrchu a vrší za sebe známá témata, jež vzbuzují silné emoce, ale které nejsou (bohužel) zdaleka výsadou Maroka, ani MENA regionu, jak bychom si ve své západní povýšenosti rádi mysleli ("Ach, je dobré si připomínat, jak skvěle se tu máme!" Bullshit! Podle Amnesty International je u nás ročně znásilněno 7000 (!) žen, ale 2 % pachatelů jsou potrestány; policie v roce 2017 vykázala 1348 případů domácího násilí - a to jsou jen ty, které jsou hlášeny oficiálně, jak daleko to doma musí zajít, abyste to šli hlásit?; v USA byly ještě po roce 2000 státy, kde nebylo znásilnění v manželství považováno za trestný čin, pokud nebylo užito nadměrného násilí; potratový zákon v Polsku; potratové komise a růžové složky vedení STB na homosexuály do roku 1989 u nás...).
Autorka skáče od tématu k tématu, naznačuje, že tohle je vina islámu a tohle patriarchátu, ale zůstává jen u výkřiků a náhodného házení nepodložených faktů (marně jsem se snažila dohledat například zdroj, jenž by potvrdil to, že Maroko bylo v roce 2015 údajně 5. největším konzumentem porna na světě - v žádném z žebříčků, které jsem našla, se nedostalo ani do top20!)
Ploché zdůrazňování zvyklostí, právních uspořádání a společenské situace vede k posilování stereotypních představ a poslední, co v současné době potřebujeme, je další hon na čarodějnice v rámci MENA.
Chápu, proč komiks vznikl a proč je to pro autorku (stejně jako vydavatele) tak atraktivní téma. Sex prodává, to je prostě fakt. Jenže problematika v komiksu zachycená není ani omylem výhradní doménou Maroka nebo MENA regionu - důraz na panenství, manželskou poslušnost a silný patriarchát je typický třeba i sikhy; Číňanky před svatbou by rozhodně neměly mít pohlavní styk a mohla bych nejspíš pokračovat dál, ale to bych se už opakovala. Stejně tak to není tak jednoduché, protože obvykle se kořeny restrikcí v oblasti sexu a sexuality hledají v kolonizačním období, jež šlo ruku v ruce s vývozem viktoriánské morálky.
Ne, nechci tu tvrdit, že to, co je v komiksu popisované, se neděje a že to není problém. Ano, děje a ano, je. Ale chtělo by to zamést si nejdřív před vlastním prahem, než budeme vynášet soudy o jiných. Pro člověka problematikou netknutého to bude nicméně zajímavé čtení, které ho, jak můžu jen doufat, přivede ke studiu literatury, která přináší podstatně kompletnější a komplexnější obraz podstatně komplexnější otázky.
S běžeckými memoáry mám tak trochu problém. To je vám ale překvapení, že? Kdo by to byl řekl? Obvykle mi v nich NĚCO (víc) chybí a musím přiznat, že jsem sama se sebou uzavřela dohodu, že už si žádné další kupovat nebudu, protože pak tu stejně akorát prskám jedovou slinu, na kterou není nikdo zvědavý. Ehm.
Když se po sociálních sítích rozkřiklo, že knihu sepisuje i životní partnerka Kiliana Jorneta, Emelie Forsberg (kterou asi nemusím představovat jménem jejího muže, neb sama o sobě obstojí víc než jen dobře), dušovala jsem se, že ne, tohle číst nebudu.
Nic proti Emilce, běžecky je to holka nadmíru šikovná, ale jinak jsem si říkala, o čem by mohla tehdy třicetiletá holka (nar. 12/1986) psát? Navíc je na mě moc sluníčková... Tedy, věřím, že taková ve skutečnosti je, že je opravdu přírodní bytostí s láskou k pohybu a hlíně a že ji takový život těší a uspokojuje... ale mě tyhle lidi z fotek s motivačními citáty prostě neberou. Jsem hnusný, cynický, závistivý trpaslík, a je mi to fuk.
Jenže pak jsem dostala možnost si knížku půjčit od Evy Ž. a tím pádem se s jedním z našich velkých skyrunnerských talentů osobně setkat, a to bych byla navíc i blbý trpaslík, kdybych situace nevyužila (a to bych ráda věřila, že nejsem). Ze setkání jsem si kromě skvělých dojmů odnášela i vizuálně nesmírně krásnou knihu.
A vizuální stránka neboli, jak píší sofistikovanější literární kritici, provedení knihy, je na ní taky to nejlepší - pevná vazba, tvrdý papír, nádherné fotky. Ok. Jakožto milovník běžeckého porna, který si na splín listuje a zakládá Corlessovu knihu, jsem byla rozhodnutá dát Emilce šanci a přistupovala jsem k ní (věřte, nevěřte) skutečně s otevřenou myslí.
Dopadlo to bohužel tak, jak muselo, když donutíte napsat memoáry někoho, kdo vlastně vůbec nechce mluvit o sobě a svém osobním životě. Že je to odvážné tvrzení? Ale kdeže.
Jak Emelie, tak Kilian působí jako lidi, kteří žijí svůj sen - živí je to, co milují a co dělají sakra dobře. Za život profesionální atleta v našem sportu platí daň v podobě do značné míry ztraceného soukromí. Ve Sky Runner to místy prosakuje více, místy méně: musím být vidět, musím být známou tváří, musím vystupovat na sociálních sítích - a to mě spolu s tím, že bych mohla přijít o radost ze sportu, od dráhy profíka odrazovalo. A tak oba jako úlitbu bohům Salomonu zveřejňují jeden post denně, sem tam nějaké stories z tréninku nebo závodu, které doplňují motivační, příjemné a velice neosobní komentáře, jež by mohl psát v podstatě kdokoliv.
Pozor! To není kritika! Já je upřímně obdivuju za to, že si stojí za svým, že se nenechali pohltit a že ustoupí, ale neprodají se úplně. Jen tak málo, jak mohou.
A tak nějak si představuju, že Sky Runner vznikla: Salomon: "Emelie, vydáš knihu. Bude se to hezky prodávat. Kilian ti do ní dá fotky." Emelie: "Nechci psát o sobě a nebudu psát o sobě!" Salomon: "Ok, ale něco zaznít musí." Emelie: "Dobře, ale nebudu spát o své rodině, nebudu psát o svém vztahu, nebudu psát o svém životě." Salomon: "Jasně, jak chceš, prostě napiš něco, co budeme moct prodat."(Za Salomon si případně dosaďte kohokoliv, kdo z toho mohl něco vytřískat.)
Takže máme knihu, ve které Emelie hyenovité fanoušky nechá nahlédnout do své kuchyně (pár receptů), do svého trenýrkového deníčku (pár tréninkových modelů, ale natolik obecných, abyste na ně narazili v každém druhém běžeckém časopise, čili radily dobře, ale neprozrazovaly příliš), do jogínské rutiny (hromada fotek) a do výstupu na Čo Oju (ten je zachycený v Kilianově třetím osobním dokumentu Summits of My Life, čili v podstatě osobní info zadarmo - to už všichni vědí).
Zbytek je naprosto inertní povídaní o tom, jak běhá, jak se snaží, aby se jí z tréninku nevytratila hravost a jak jí celý tenhle život baví. Celé je to takové blebleble, protože odmítá říct cokoliv osobního. Dokud se nezraní. Kapitola o tom, co pro ni znamenala roční pauza po zranění a operaci kolene, je suverénně nejlepší a podle mě i nejpřínosnější z celé knihy, protože v ní jako v jediné otevřela ty dveře na víc, než jen na škvírečku. Jasně, všechno, co píše, známe z příběhů mnoha vrcholových sportovců, kteří se museli nějakým způsobem vypořádat s nucenou přestávkou v kariéře, ale každý jeden z těch příběhů má svou osobní sílu. Emelie není výjimkou.
Největším průšvihem ale nakonec není neosobní a v podstatě bezobsažné vyprávění člověka, který píše autobiografii odhodlaný o sobě vlastně nic neprozradit. Průšvih, pardon průser, je překlad do angličtiny.
A fakt veliký.
Znáte pana Kaplana?
H*Y*M*A*N*A*K*A*P*L*A*N*A?
Tak překladu Sky Runner se zhostila S*A*R*A*O*R*S*T*A*D*I*U*S*.
Víte, on existuje důvod, proč by člověk neměl překládat do jiného, než mateřského jazyka. A když necháte vydělat kamarádku z lyžařského týmu, může to být nakonec medvědí služba. Ten překlad je totiž fakt špatný. Místy je to opravdu na hranici / za hranicí srozumitelnosti. Vy, jakožto nerodilí mluvčí, smysl pochopíte, protože taky v angličtině NĚJAK tvoříte věty, ale minimálně budete cítit, že je to špatně. Že takhle se to opravdu neříká.
O množství typografických chyb ani nemluvě. V tak malém množství textu je to opravdu ostuda - nemluvě o tom, že se objevují i v perexech, a to je teprve něco.
Text pak vyznívá jako psaný hotentotem, který nerozumět jazyku vašeho kmene, ale snažit se masabob zavděčit.
Takže je možná nejlepší pořídit si Sky Runner jako motivační literaturu švédsky - vizuálně běžeckou a textově jazykovou, protože jednou, jednou se ten jazyk Ingmara Bergmana opravdu naučím, a pak si to přečtu a uvidíme, jestli je to tak blbé a plytké i v originále!
Existuje malá část knih, o nichž si při čtení říkáte, že jsou docela dobré nebo třeba i dost dobré, o části z nich se rozhodnete povědět přátelům, doporučit je rodině, některé dokonce i později koupíte jako dárek. Ale na většinu z toho, co čtěte, si nejspíš po pár týdnech nebo měsících už ani nevzpomenete - masová literatura je obyčejné spotřební zboží, rohlík se šunkou pro duši, potrava, kterou potřebujete, která na chvíli zasytí, ale o výživových, natož kvalitních, hodnotách nemůže být řeč. A mimo tyhle dvě skupiny je malá množina knihy, které jsou... které jsou něco víc. Ze kterých se až točí hlava, o nichž nechcete NĚKOMU říkat, ale o kterých se chcete bavit S někým nebo raději s každým. Jsou to knihy, které nečtete, ale vdechujete, které se špatně odkládají a ještě hůř vyhánějí z hlavy. Knihy, jež způsobují literární kocoviny a jen těžko se po nich čte něco dalšího.
Růže pro Algernon jsou přesně jednou z těch výjimečných knih.
Jak mi mohla tak dlouho unikat?
Nebudu psát víc, nebudu naznačovat, budu jen říkat - tohle si ale MUSÍTE přečíst. Jako opravdu - tučně a verzálkami.
(Nenechte se odradit starším, naprosto ohavnými českými obálkami, které evokují spíš příběh na úrovni odpadního harlequinu, než sci-fi (i když - jak dlouho ještě?) kladoucí nesmírně závažné morálně-etické otázky.)
#37
Yakup Kadri Karaosmanoğlu
CIZINEC
S odstupem téměř devíti desetiletí vychází v českém překladu významný román moderní turecké literatury, jenž deníkovou formou zachycuje život velkoměstského intelektuála, propagátora kemalistických myšlenek a modernizace Turecka, na zaostalém anatolském venkově. Protiklad městského a venkovského světa však nevyznívá tak, že by z něj některá ze stran vycházela lépe než druhá; obě autor podrobuje zdrcující kritice, která je děsivě aktuální i dnes.
Ilustrace a kolorování do nádherně podzimních tónů korespondujících s životní etapou hlavních hrdinů jsou skvělé: místy melancholické, jinde surově syrové, tu úchvatně trefné a onde romanticky rozpustilé. Ze scénáře se mi ovšem ježily chlupy a ne tím správných způsobem, který slibuje výjimečný čtenářský zážitek. Po dlouhé době mám zásadní problém se zpracováním vztahu dvou osob, a protože přesně na tom stojí (a pro mě i padá) celý příběh, musím konstatovat jen zklamání.
Jí je dvaašedesát a kdysi fotila sprosté fotky, teď už dlouho dělá sýry a jmenuje se Mediterranée, jemu je o tři roky míň, celý život dělal stěhováka a jmenuje se Odysseus. Ona ztrácí matku, on práci. Jako bezdětná najednou nemá žádné poslání, on jako vdovec s dospělým synem také ne. A tak se seznámí a v série pro mě dost nepříjemných scének spolu začnou spát, aneb Odysseus začne brázdit Mediterranée, hehe - a podobně hluboké jsou všechny "skryté" motivy, která bychom neměli rezignovat na život, na lásku, na vzrušení a nekopat si zbytečně hrob dopředu (a nechápejte mě špatně - jediné, co mi na celém příběhu přijde skvělé, je právě tohle - sexuální život stárnoucích lidí musí přestat být tabu).
Z "nového jara" uprostřed podzimu v závěru knihy se mi zježily i vlasy - jestli tohle mělo být hezké, pak rezignuju na svůj smysl pro krásno.
Chtěla jsem a furt bych ještě chtěla, ale mně to nepřišlo ani roztomilý, ani milý, jen nepříjemný.
#39
Anna Cima
PROBUDÍM SE NA ŠIBUJI
První dvě, tři stránky jsem si říkala, že to je jedno klišé na druhém a že tohle bude solidní průšvih s náběhem na průser. Ale pak se před mnou znovu otevřelo naše orientální tržiště ve druhém patře detašovaného pracoviště FF UK v Celetné, kde dálnovýchodniari sídlili jen na štorc od nás a všechny ty zaprášené skříně, knihy, místnosti, bizarní semináře a ještě bizarnější typy studentů, učitelů a všech, s kým trávíte většinu času, když se zamilujete do divnýho jazyka psanýho divnými znaky, přede mnou znovu ožili a já byla naprosto uchvácená. Takovou míru nostalgie po letech, který mi tak tehdy nepřipadaly, ale byly vlastně nádherný a úžasný, protože jsem se mohla naplno věnovat tomu, co mě maximálně bavilo, jsem u knihy ještě nezažila.
I japonská linka mi přišla skvělá a bavila mě - to nenásilné seznamování s japonskou kulturou, literaturou, se současnou realitou, to se povedlo opravdu moc.
Z anotace jsem se příběhu trochu bála, ale téměř do konce plynul naprosto nenásilně. Jen na závěr přibylo až příliš mnoho náhod a i když se všechny volné konce uspokojivě svázaly, ty uzlíky jsou přeci jen ještě trochu vachrlatý.
Přesto je Probudím se na Šibuji zábavný a nesmírně lehkou rukou psaný román (ten jazyk!) a všechny výtky (sem tam nějaké to naprosto zbytečné klišé a vycpávková vedlejší linka, které by nikomu a ničemu nechyběla) jsem ochotná polknout, protože prostě víc takových prvotin! Doufám, že Anna bude ve své tvorbě pokračovat a bude kvalitativně jen a jen růst. Moc bych jí to přála.
Útlá novela o lásce a ztrátě v různých formách plná lyrických obrazů, originálních metafor a obratů, která tlačí příliš na pilu, než aby mě dokázala skutečně očarovat.
Znáte to, jak se říká, že když je z někoho příliš znát a cítit, že něco moc moc chce, okolí má tendence toho zneužívat? Přesně tenhle pocit ve mně Hruškadóttir vyvolala. Příliš chtěla, příliš toužila, příliš se snažila - připadala mi jako několik zdařilých seminárních prací - pár větších, pár menší - z hodin tvůrčího psaní pospojovaných jednou prostou linií do jediného celku. Ta snaha být jako paní učitelka Fischerová je prostě moc okatá. Snad proto, že paní Danielu považuju za jednu z nejlepších českých spisovatelek a Šrámková se jí v mých očích snažila až moc usilovně přiblížit nebo proto, že těch knih od nedávno dvacetiletých českých talentů jsem v poslední době četla až příliš mnoho - zkrátka to na mě prostě nezafungovalo. I když jsem cítila, že by mělo, protože tenhle malý kotlík obsahuje všechny mé oblíbené ingredience a protože se to skutečně skvěle četlo.
Co se mi ovšem doopravdy moc líbilo (jestli se to tak dá vůbec napsat), byla nevyjasněná tenze mezi Šimonem a Veronikou, to lavírování, ten vnitřní boj, ta absolutní absence řešení, kdy jsou všechny možnosti špatně. Tam se pro mě zračil autorčin obrovský tvůrčí potenciál. Nicméně od vydání uběhlo už jedenáct let, můžeme pro dobro české literatury jen doufat, že nakonec nezůstane nevyužitý.
André Aciman
CALL ME BY YOUR NAME
Tak trochu Zkrocená hora, tak trochu Muzeum nevinnosti, hojně zalité Itálií uprostřed léta.
Kniha o oblékání kůže Milovaného, o tom, že i když se s druhým dokážeme plně prolnout, dokážeme se stát Jím, dokážeme akceptovat a plně přijmout jeho nejprachsprostější lidskou podstatu i s veškerým jejím, v romantických novelách nikdy nezmiňovanými, vyměšováním a potřebami, pořád nás svět, konvence, realita a onen "paralelní" život, jenž jsme nuceni mnohdy žít, abychom si mohli uchovat masku, kterou jsme se rozhodli nosit (nebo kterou nosit musíme, abychom mohli být tím, čím být chceme) může od sebe odtrhnout.
Kniha o bolesti, nejistotě, tápání a tělesnosti plná úvah, myšlenek a postřehů, které budete mít možná chuť si někam zapsat.
Kniha o animálnosti touhy uprostřed rozpáleného léta s atmosférou popsanou tak, že nedá vydechnout. O lidech, s nimiž byste se chtěli scházet u jednoho stolu, protože by vám mohli tolik dát (a jejichž dny musí mít oněch mysticko-magických 72 hodin, jinak to snad není možné). A pro některé z nás možná i vzpomínka na nějakého našeho Olivera.
A ano, jsou tam scény, ze kterých se křiví pusa, ale mají svůj smysl, alespoň já ho v nich nacházím, byť připouštím, že na broskev se asi minimálně nějaký čas nebudou dívat jako dřív.
(Zábavná představa: kniha v rukou homofoba: "Vraťte mi peníze! Vymažte mi ty obrazy z hlavy!")
Narátor Armie Hammer dodal svým přednesem knize další, úchvatný rozměr.
