"...jako, jako na mě?" dožadovala se nezapomenutelně Helenka Růžičková na hoštickém zájezdu do Itálie na tržnici.

Jelikož nemohu nadále předstírat, že se vejdu do svýho oblečení (žádnýho, žel bohu) a Lidl s pravidelností japonského rychlovaku přišel s kolekcí běžeckých oděvů, vypravila jsem se minulý pondělí brzy ráno na boxovačku o nové kusy mého poměrně mohutného šatníku funkčních hader (bez legrace, mám jich víc než čehokoliv jinýho!). V sedm deset bylo venku po celonočním lijavci v nastupujícím parném letním dnu jak v indonéském pavilonu, o to příjemnější prostředí pro řádnou bitku naskýtal silně klimatizovaný obchod. Těšila jsem se na pár řádných loktů do žeber, dupanců na kuří oka a vůbec vybití adrenalinu, k mému překvapení se ale u košů s oblečením nikdo nepral. Zjevně je zájem o trička za pár šupů výrazně menší než třeba o dětské holínky nebo neopreny. Další překvapení nastalo, když jsem zjistila, že ke košům budu muset přeci jen lézt - přes hole důchodkyň, které se tam hrabaly jak báby v koksu a znechuceně roztahovaly trička a tříčtvrťáky velikosti M. Zjevně očekávaly, že do nich svou XXL postavu naperou... (ostatně stejně jako já). Nabrala jsem si trenky, tílko, dvoje ponožky a tričko. Pamětliva dávného Štefanova příspěvku na Běhej, kde se dámy pustily do debaty o tom, že běhají jen v černé, neb zeštíhluje, jenž pravil, že běžec má být barevný a pro okolí pozitivní, jsem sáhla po vínových trenkách, vínovém nátělníku a dobře, černém triku - ale to proto, že má fialový lemy a tím pádem ladí s trenýrkama. Nadšeně jsem za to u pokladny vysolila úhrnem pouhých 554 korun a ještě nadšeněji to doma pakovala z pytlíků, rvala na sebe a následně podrobovala zkoušce v terénu.

Takže, copak to tu máme?

Triko (140,-; velikost M (40/42))

Začněme tím, k čemu zatím nemůžu vlastně nic moc víc napsat. Venku jsou taková horka, že jsem v něm ještě nevyběhla, protože na rozdíl od mého maratonského trika, které bylo taky z Lidlu, je tohle tlustý jak kůže z tuleně a určitě se dostane ke slovu až teploty padnou po deset. Případně jej jistě ocení chudé eskymácké děti, kterým ho v opačném případě dozajista v nějakém humanitárním záchvatu pošlu.

Ponožky (70,-, velikost 38/39)
Platí o nich to samé, co o triku. Jednou jsem je ale přeci jen zkusila. Jsou oproti tričku podstatně příjemnější a hezky barevné a málem se mi v nich uvařila noha. Dobře sedí a řekla bych, že do chladnějšího až chladného počasí budou dobrou volbou. Navíc za ty prachy... no, nekup to!

Kraťasy (149,-, velikost M)

Ehm. Tak na ty jsem se těšila vlastně nejvíc. Jak dopadly moje asicsy jsem už psala, na pidikraťásky z decathlonu to zatím radši nebudu ani zkoušet, mohly by puknout jen při pouhém pohledu.

Lidlovský trenky nesedí zrovna ideálně a vytváří pověstné "pudlo" (pro neznalé: pudlo je prostor v kalhotách/kraťasech, do něhož by pánové měli co dát a dámy nikoliv. Terminus technicus používaný naší maminkou kam až paměť sahá dostal nový rozměr v pubertě, kdy matka ve snaze, aby nedošlo k nákupu nepadnoucího kusu, s výkřikem: "Nedělá ti to pudlo?!" rozhrnovala závěsy kabinky a jala se tahat příslušnou část oděvu a zjišťovat, jak sedí a jestli tam to nadbytečné místo je nebo není. Další rozměr situace získávala v okamžiku, kdy se v obchodě nacházeli další jedinci, obzvláště ti opačného pohlaví, odpovídajícího věku a nedej bože i pohledného zjevu. Je mi stydno, jen když o tom píšu... :-). Při běhu se shrnují nahoru a otáčí se naruby, odhalují tak vnitřní síťku. "Praktická kapsička na klíče" - nebo jakže byl vak na zadku inzerován - je vůbec kapitola sama pro sebe. Neprozřetelně jsem do ní ze zvyku hodila před barákem klíče, který mi vzápětí zapadly až tam, kam slunko nesvítí. Jejich následné lovení muselo pro nezasvěceného vypadat asi krapet nechutně (stojím před barákem, čekám na satelity a škrábu se v p*deli...). Běžet s něčím takovým mezi půlkami nebude zrovna příjemné (pokud tedy - no judgment - nemáte mezi půlkami různé předměty rádi, pak je to oděv zn. Ideál!) a milá kapsička se tím diskla od dalšího používání.

Kraťasy mě celkově pěkně zklamaly. Nakonec běhám v průsvitných, svítivě oranžových elasťákách z decathlonu, které mi jsou příliš malé, ale lepší než drátem do oka, aspoň se mi odřeniny na vnitřní straně stehen nezvětšují.

Tílko (125,-, velikost M)
Tady naopak velím yes, yes, yes! Tílko je prima. Lehoučké, příjemné, nikam se nešoupe, nikde nedře, rychle schne.

Samozřejmě se od něj nedají očekávat zázraky, nelichotí, nestahuje, je hned propocený, nemá žádnou kapsičku, ale poměr cena-výkon z něj dělají šampiona.

Suma sumárum - běžecké oblečení z Lidlu je třeba selektovat. Jsou kusy, které stojí za to koupit a jiné, u nichž si pak nevyhnutelně musíte pomyslet, že přeci jen nejsme tak bohatí, abychom si mohli kupovat laciné věci (a kam já sakra dalších pět věcí nacpu?!). Na letáčku vypadají všechny velmi dobře. Není od věci pytlíčky v krámě rozlepit a materiály si osahat (já to nedělám, jsem na to líná a budu s tím muset začít). Do začátku nebo jako v mém případě (doufám!!) na chvíli je to ale dobrá volba a určitě to svůj kus práce odvede.

Nicméně až budu na svém, lidlem se odměňovat nebudu. Kdepak. Pak přijdou ke slovu tyhle krásky: http://skyrunning.cz/2014/04/16/ronhill-tentokrat-zeny/ Už se nemůžu dočkat! 

Je to boj

4. týden

Den první – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut) - po rovince Polabím, venku vedro, nedobrovolný budíček o páté, i tak vybíhám až o půl devátý, nejdřív to víc drhlo, než šlo, ale pak se poměr otočil a bylo fajné, po doběhu jeden střízlík v bazéně (to není kódovaný vzkaz = jedno nealko pivo vypitý ve vodě, protože jsem líná jako veš a nechtělo se mi sprchovat :-D) jako třešnička na dortu

Den druhý – odpočinek - vedro, práce, vedro, blog, vedro, práce... v zásadě nudná neděle

Den třetí – chůze 10 minut; běh 22 minut; chůze 10 minut (celkem 42 minut) - dneska jsem se poprvý začala oblíkat už v šest, mé obavy, že bych se u přehrady mohla v tuhle dobu bát, jsou liché - lidí (skoro) jak na Václaváku, tímto ještě jednou zdravím obzvláště chlapce v šusťákách a matrixovských brýlích: jestli je to tempo na tebe tak vysoký, že nemůžeš odpověď na pozdrav, zpomal! Uženeš se... To platí i pro slečnu v kraťáskách - tak nasraný výraz s pohledem zabodnutým na horizont bych čekala ve fabrice a ne při běhu, no ták, jestli tě to tak nebaví, tak dělej něco jinýho. Čili: opět jsem zdravila a mávala na lidi, kteří mě přehlíželi jako širé lány, člověk si pak přijde jako pako a to mi hýbe žlučí, to nemám ráda.

Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 22 minut; chůze 10 minut (celkem 42 minut) - dneska se nad přehradou valila mlha jak z impresionistickýho obrazu a mám doma v noci spící miminko, nikdy bych nevěřila, že opravdu existují a ono ano! Kdysi jsem prohlásila, že to dřív uvěřím v Boha než v to, že dokážou mimina spát celou noc. Druhého jsem se dočkala, takže Bože, teď by ses měl nějak převést ;-)

Den pátý – odpočinek

Den šestý – odpočinek - budu muset začít psát "volno", protože ten "odpočinek" na mě působí jako provokace...

Den sedmý – chůze 10 minut; běh 23 minut; chůze 10 minut (celkem 43 minut) - s kočárkem, nemám na něj fyzičku, takže dřina, včera jsem si namohla kus zad a venku bude vedro. Hurá, pátek!

Why so serious?

Minulý týden byl úvod trochu moc seriózní, tak tentokrát trošku jinak...

Na světě neexistuje spravedlnost.

Když se Miley Cyrus svlíkla a začala olizovat kladivo, byl z toho celosvětový hit.

Když jsem to udělala já, vyvedla mě ochranka z Hornbachu.

3. týden

Den první – chůze 10 minut; běh 17 minut; chůze 10 minut (celkem 37 minut) - noci jsou vlahé, punkáčí ztrácí čtyřnohé mazlíčky - jinak si přítomnost bílého potkana s černým flekem na zadku, kterého jsme (já a K. v kočárku) potkaly hned před barákem (radši) neumím vysvětlit. Je jen málo živočichů, kteří ve mně vyvolávají tak nelibé pocity, jako zrovna tenhle druh. Jinak vedro, vedro, podej mi to vědro, kočár těžký, K. zavřela oči na posledních pět minut, chvíli dokonce i řev, spousta vyplivlých dudlíků, suma sumárum dneska nic moc.

Den druhý – chůze 10 minut; běh 18 minut; chůze 10 minut (celkem 38 minut) - než my bylo domácím stádem divé zvěře umožněno vyrazit, odbíjely hodiny osmou a venku byl už pořádný pa-řák. Cestou tam kiliánovsky rozkošnicky pableskovalo slunce na hladině přehrady, tak jsem se pokochala, což mě přešlo v okamžiku, kdy se mi začala krajně nepříjemně třít opocená stehna (čili vzápětí) - pro ty, co to nikdy nezažili: je to jako kdybyste o sebe třeli navlhčený houbičky na nádobí tou měkkou stranou... no a kousek od dolního občerstvení mi zdechly hodinky chvíli poté, co jsem je v duchu pochválila, jak dlouho už drží nabitý. Takže mají s pochvalama utrum na piškvorky. Doma vstup na váhu a chmura, krucip*del, jak to, že se mě ty kila držej jak veš kožichu?!

Den třetí – odpočinek - dusno před bouří, ble; večer konečně M. a rozlousknutí velké otázky kolem vázání šátku, hurá!

Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut) - s kočárkem po sedmdesátiminutovým kojení, ble. K. spala šest a půl hodiny v kuse (!!) a mezi kojením měla těch hodin víc jak sedm. To má z toho, že skoro celý odpoledne a večer prořvala. Ještě kdyby ráno u toho prsa nevyváděla jak pominutá a normálně se napila... :-/ U přehrady solidní dusno. Dva kiláky z kopce a po rovině téměř shodně za 7:03 a 7:04, to mě potěšilo.

Den pátý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut) - vyrážím pozdě, je skoro půl osmý a venku je vedro, v noci jsme blbě spali, jsem unavená a nikam se mi nechce a už vůbec se mi nechce běhat, a proto jdu. Nestojí to za moc. Vytrvat. Vím, proč to dělám. Vím, proč to dělám. Vím, proč to dělám...

Den šestý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut) - mučí mě ten čtrnáctikilový batoh, co furt tahám, jsem v polovině hubnoucího procesu, teď to, samozřejmě, začíná jít pomaleji a pomaleji, jsou chvíle - jako třeba dneska - kdy mi přijde, že to nejde vůbec...

Den sedmý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut) - další týden za mnou, začíná se mi vybavovat, jak jsem se cítila, když jsem se na podobné místo v tréninkovém plánu dostala po M. - při těch chodeckých pasážích mám na všechny ty pejskaře, cyklisty, běžce, lidi chvátající do práce, co na mě (samozřejmě, jak jinak?) blbě čumí, křičet: ale já běhám! Vážně! Já jít nechci, já musím! Plán to říká... 

Kilian není osel

Ještě nedávno pro mě byl jediný Kilian ten z knížky. Měla bych teda radši psát Kyliján. O čem knížka byla, si už moc nevybavuju; s jistotou ale vím, že o jednom z největších jmen současného ultra, Španělovi Kilianu Jornetovi, jsem ještě před dvěma lety nevěděla ani to, že existuje.
Předminulý týden jsem měla jakýsi nával úzkosti a smutku, že neběhám, že mi to doma roste přes hlavu, že určitě už nikdy běhat nebudu a tak dále a tak dále, že jsem si z toho musela koupit aspoň knihu o běhání.
Na překlad útlého svazku (188 stran) z katalánštiny se čekalo poměrně dlouho. Předem je třeba nakladatelství MF zatleskat za to, že nesáhla, jak u nás bývá špatným zvykem, po anglickém překladu originálu, ale rovnou po něm samotném, byť je psaný jazykem, jenž u nás překladově k těm hojně zastoupeným rozhodně nepatří. Další plusové body putují za snahu o eliminování nesmyslů odbornou revizí v podání Sama a Anny Strakových. Bezva. Potud vše dobré. Chválit se ale nechystám.
Překladově kniha nijak z "běžecké řady" MF nevyčnívá. Je tam pár zjevných nesmyslů a ten první hned na přebalu. Tak jak se vlastně kniha jmenuje? Na deskách stojí Běhej, nebo zemři uvnitř je pak ale všude Běžet, nebo zemřít. Taková decentní minela, zdá se... K těm dalším, překladovým pak namátkou přidám, že maminka mění píchlou pneumatiku na kole a Kilian padá v autobuse do chodbičky. Ehm.

Kostrbatost textu, která mě osobně při čtení dost rušila, ale zjevně na rozdíl od výše jmenovaných lapsů nejde na hlavu překladatele a redaktora. Na bídnou úroveň textu si totiž stěžují i angličtí čtenáři na Amazonu (tam to pro změnu hází na bedra překladatele do angličtiny), jsou však záhy ujišťováni španělským(i) čtenářem, že kniha nemá valnou úroveň ani v Kilianově mateřštině.
Totiž, byť jedním z nejlepších současných ultraběžců, je pořád ročník narození 87 a co byste museli mít v životě za sebou, abyste mohli v nějakých pěta, šestadvaceti sepisovat paměti? Tam, kde měl Jurek v Eat and Run možnost zhodnotit svou kariéru a vlastně celý život z pozice člověka, který některé bitvy vyhrál a jiné prohrál, tam Kilianovi prostě teče mlíko po bradě a sráží se v pseudolyrickofilozofickém traktátu o horách, vyhraných závodech, jedné milence a životních osudech kluka, kterému se v životě vlastně přihodilo "jen" to, že je dříč a má veliký sportovní talent.
Možná, kdyby se mi kniha dostala do ruky před deseti, patnácti lety, vnímala bych ji jinak. Stárnu, cyničtím a bude hůř. Kilian svým dílem aspiruje totiž na minimálně vyšší literaturu, neřku-li rovnou na tu hoch. Není to prachsprosté povídání o sportu, o tréninku, závodech, kámoších a soupeřích, o rodině a o tom, jak těžké je skloubit dráhu profi-sportovce s osobním životem. Ne, je to dílko, které si hraje s časovými linkami, dějovou v podstatě žádnou nemá - najdeme v něm pár vágně popsaných závodů, u některých chybí i název, asi aby autor zdůraznil, že není důležité co, kde a za kolik běžel, ale co přitom prožíval. A já mám problém mu ty oduševnělé a hlubokomyslné pasáže uvěřit. Chlapec od Salomonu lačnící po vítězství po něm vlastně ani tak nebaží, protože i cesta je cíl, a noční les k němu promlouvá a on nohama lehkýma jako gazela tančí tanec pradávných reflexů a smyslů, aby si sáhl na dno a pak zvítězil za staccata dešťových kapek bubnujících na listy kapradin uplakanou sonátu všedně nevšedního dne a blabla pořád dokola.

Přijde to jen mně, nebo vážně vypadá
tak strašně strhaně?

Možná - určitě- tkví můj problém v tom, že jsem od knihy čekala něco jiného. Čekala jsem popis velkých bojů na velkých závodech (třeba ten, který jsme viděli v Unbreakable), čekala jsem trochu toho hloubání o dětství, o rodičích, kteří je nechávali se sestrou bloumat samotné po horách, což by nejen ta česká sociálka neviděla úplně ráda, možná krapet bulvárního sebezpytování, kde se v člověku bere takový hlad po vítězství. Seznámení a balení pozdější přítelkyně působí snad ještě naivnějc. To je tam proto, abychom věděli, že už měl babu?
Kiliane, Kiliane, běhá ti to parádně, o tom žádná. I se na tebe vcelku dobře kouká, ale dovolila bych si navrhnout pro příště trochu jinou taktiku boje: a) počkat ještě nějaký ten pátek, než vydáš pokračování; b) najmout si ghostwritera; c) pokud se ti do béčka nechce, najmout si pořádnýho a tvrdýho redaktora, který ti některý ty "měkký" místa seškrtá a přiměje tě přidat trochu "tvrdých" faktů. Minimálně jeden čtenář to určitě ocení!

Vydrž, Prťka, vydrž!

Honza mi svým komentářem připomněl jedno japonský čtyřverší, o který se musím podělit, protože... no protože asi tak...

Pozvednu oči k modrému nebi

nesklopím hlavu pod tíhou vod

jen bosou nohou chci po blátě jít

vytlačit hlubokou stopu

2. týden

Den první – odpočinek - ráno opět budíček před šestou, a jéje. Další skvěle spavý dítě? Jistě, sem s ním! Dopoledne zachraňovala sportovní čest rodiny aspoň Madlenka na sportovním dopoledni na Vesláku. Basket ji nebral, na tenis byla moc dlouhá fronta a ruských kuželek se bála, ale překážkový běh, ó ano, sem s ním! Na milost vzala ještě kopání do branky a dopravní hřiště, byť s podmínkou.

Den druhý – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut) - ty jo, začíná přituhovat, ve středu mě čeká už celých patnáct minut běhu... Ve čtvrt na deset, kdy jsem konečně mohla vyrazit, bylo docela solidní teplíčko a to já tedy nerada. Prvních pět minut běhu bylo náročnějších, než jsem čekala a těch dalších právě naopak, až se mi ani nechtělo zastavovat a zase "potupně" kráčet jako paní Radová na nákup. Ale plán je plán a plány je třeba dodržovat, že áno, k čemu by pak taky byly a jak by k tomu přišli ti, co je píší a nedej bože se tím třeba i živí? Takže deset, deset, deset, a protože to bylo podél Labe, tak i na poměry docela rychle.

Den třetí – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut) - trpaslíci mají radar, jen co za mnou zaklapnou (extrémně tiše!!) dveře, jsou vzhůru a tropí neplechu, aby na mě a mé běhání mohl být (právem, ach jo) muž nasrán od samého začátku. Navíc na mě není spolehnutí, po dokojení v 5:45 jsem si lehla, že si na půl hodinky zavřu oči a pak vstanu a vyrazím, abych jim ty alotria co nejvíc zkomplikovala, no jo, jenže když jsem konečně víka rozlepila, bylo o hodinu víc... ten time manegament, to bude ještě žrádlo... ale fotograf z pátečního focení Kačenky, který trvalo pět a půl hodiny a málem jsem u něj zdechla, poslal první kousek a je překrásný!

Den čtvrtý – odpočinek - psycho den - výprava za L. do práce pro podprsenku (díky, díky, díky!) se ukázala bytí opravdu testem odvahy a vytrvalosti. V autě řvaly jedna přes druhou, na hřišti mi M. zdrhala, K. přicuclá a já co? Nic. Cestou v autě opět řev a doma jako bonus ani jedna nespala... fakt nádhera.

Den pátý – chůze 10 minut; běh 15 minut; chůze 10 minut (celkem 35 minut) - ráno jsem se vyhrabala opravdu brzy, K. začala okamžitě bulet, v koupelně jsem se zvládla tvářit, že to neslyším a nechala tatínkovi, aby se s dcerkou popasovala. Popasoval. Uložil ji do pozice spícího ptáka klováka, ježto dle WHO zvyšuje riziko SIDS (How I luv ya', hubby!), ehm. I to jsem zdárna ignorovala. M. začala ve chvíli, kdy jsem si vzala do ruky boty hulákat, v posteli mi sdělila: "Nepůjdeš běhat, maminko, budeš se mnou spinkat, lehni si, přikrej se..." Poctivě jsem ve několikráte použitých hadrech ulehla do postele, přikryla se a počkala, až znovu usne. Náskok získaný časných vyhrabáním se z postele v pr*eli. Absolutně nemám odhad, jak dlouho mi to kam bude trvat, takže jsem před barák dorazila s pětiminutovou rezervou, chodila jsem tu jak Pešek okolo (nebo spíš jako pako), abych těch pět minut na konci vychodila... A jsme zase u toho, plány se prostě musí dodržovat :-)

Den šestý – chůze 10 minut; běh 15 minut; chůze 10 minut (celkem 35 minut) - ty chodecký pasáže mě začínají štvát, jsem zvědavá, jak rychle se mi po nich začne stejskat, až za čtyři neděle plán skončí a já budu (s)mět začít běhat podle sebe. Dneska mě potěšily hned tři věci: 1. hubený, velmi volně klusající kluk, jehož skalp jsem ukořistila za přehradou; 2. ještě volněji cupitající paní v protisměru, jejíž rozměry od pasu dolů byla větší než moje (yes!); 3. dva kilometry, které jsem běžela jsou podle tabulky za 6:32 a 6:46, to přeci není vůbec marný! Zbytek je dneska nějaký tíživější, než jindy, strašně chybíš, tati, strašně, nemůžu se zbavit představy, jak by ti Kačenka v náručí slušela...

Den sedmý – odpočinek - haha, mám pocit, že "odpočinkový" dny jsou ve finále ty nejnáročnější... že by nějaká kauzalita?

OK, go!

Aneb trenýrkový poporodní plán pro starší a nepokročilé

Od porodu uběhlo dvacet dní. Během těch dvaceti dní jsem stihla shodit bídných 12,3 kila (ty tři desetiny jsou podstatný, protože každá desetina nahoru vám v tomhle období může zkazit náladu na celý den a naopak), takže to vypadá, že mě čeká opět půlrok hubnutí. Nevadí. Hlavně když to nějak půjde (teď dělám hrdinku, jak mi je, když se mám oblíct a jít někam ven, vědět nechtějte. Jsem schopná se napěchovat do dvou sukní a tím končím, tvá Máňa, ještěže aspoň ty trika jsou docela vytahovací...). Taky jsem si stihla pořídit zánět v pravým krajáči mléka a vyfasovat na to atb, což jsem se dozvěděla po libovém výletu do nemocniční ambulance minulý víkend, neb hrozilo, že ještě chvíli a zničím jediný suvenýr, který si babička dovezla z poslední dovolené z Egypta (= rtuťový teploměr). Čtyřicítky jsem měla poprvé v životě a není to nic, co bych si nějak nutně musela zopakovat. Každopádně se na to nabalily ještě nějaký další zdravotní problémy a z velkýho plánu vyrazit už minulý víkend sešlo. . Děvčata doma ječí jedna přes druhou, Kačenka řve z principu kdykoliv není u prsa nebo se nechová (občas řve i při obou těchto činnostech, asi abychom během pěti minut nezapomněli, jak vztekle dokáže to okaté růžolící miminko vřískat) a Máďa řve kdykoliv začne řvát Kačenka. Prostě je to radost. Nejdřív jsem si říkala, že začnu nějaký pondělí, ale sobota je koneckonců stejně dobrý den, jako každé jiné pondělí a já nutně, nutně, nutně potřebuju tu chvilku pro sebe, kdy po mně nikdo nebude nic chtít. Takže jsem se dneska nasoukala (doslova) do kraťasů, narolovala na sebe tílko a vyrazila jsem. Den první, týden první. Klapka. Kamera. Ááá, akce!!

1. týden

Den první – chůze 10 minut; běh 1 minuta; chůze 5 minut; běh 1 minuta; chůze 5 minut; běh 1 minuta; chůze 2 minuty (celkem 25 minut) - ještěže jsem s sebou vzala tu vodu. Venku je šestadvacet a dusno. Piju jak duha. Nebo jako Kačenka. Kraťásky na podstatně menší prdel a stehna (který jsem mívala a v tý době jsem měla pocit, jakou nemám obrovskou prdel a stehna...co bych za ně teď dala!) se mi nepříjemně rolují nahoru, stehna se třou o sebe, nahoru se roluje i tílko (taktéž na podstatně menší cemr, než jakým aktuálně disponuji) a odhaluje, co má rozhodně zůstat skryto. Lidi na mě civí, nedivím se, taky jsem vždycky na oplácané jedince nasoukané ve sportovní oblečení evidentně o číslo až dvě menším koukala (a myslela si nepěkné věci, za což se teď teda všem těmhle jedincům omlouvám, vůbec to ode mě nebylo pěkné). Pozitivní zjištění je, že běžet LZE. Byť teda tepovka míří do nebeských sfér, zastavovat se mi už po minutě nechce. Ale jsem na sebe přísná. Jít se ploužit osmičkovým tempem na pětku mi přijde kontraproduktivní. Věřím plánu a věřím, že když se mi podaří potlačit ego, výsledek se dostaví. Teď se ještě přimět k tomu plácání se na koberci = posilování středu. Birell za odměnu. Juch.

Den druhý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut) - vyrazila jsem podstatně později, než jsem zamýšlela. Člověk zapomene, jak nepředvídatelné stvoření takový čerstvý trpaslík je a proč vlastně s tím kočárem běhal jako pako, když to přeci jde krásně i bez něj... Nakonec ve vedru, naštěstí ještě podél řeky, birell po doběhu excelentní, méně excelentní (a to je ještě tvrdej eufemismus) je, že mé drahé asicsové kraťásky jaksi při jednom z mnoha pokusů o stažení do míst, kam patří, nevydržely nápor aktuální stehenní hmoty a praskly. Ehm. Mám se snažit tvářit, že za to může to mnohé praní za poslední čtyři roky, co je mám? Bude to k něčemu? Pochybuju. Od porodu dnes kulaté tři týdny.

Den třetí – odpočinek - první den jen s děvčaty, psycho na druhou (kdyby mě někdo vzal ve speše kudlou, byla bych mu bývala byla asi i vděčná!), řvou jedna přes druhou... Nakonec navečer aspoň 15 km na rotopedu - venku se schylovalo k bouřce, vevnitř hlásil teploměr sedmadvacet stupňů a ze mě lilo jak z konve. Zhruba po jedenácti kilometrech mě přišla Máša píchat do prdelního špeku, asi abych točila nohama rychlejc. Ještěže neví, kde jsou špendlíky...

Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut) - venku je jak v prádelně; nepřestává mě zarážet, kdo si dobrovolně nechá zvětši poprsí a ještě za to zaplatí? Vždyť je to akorát k vzteku! Lidl slibuje od čtvrtka sportovní prádlo, nezbude mi, než se tam jet o nějakou mamutí velikosti poboxovat, za ty prachy, no nekup to!

Den pátý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut) - dneska se mi poprvé tvrdě nechtělo, ale šla jsem. Pozdějc, než by bylo zdrávo, takže jsem po návratu mezi dveřma hned dostala uřvaným miminkem; jedna řve, protože proto a druhá proto, že řve první a já mám sto chutí seřvat obě na jednu hromadu. Včera pro M. objednány červený "Otíky", snad brzy dojdou, budou jí a budou fungovat, tenhle cirkus je na mě krapet moc... Těším se na zítřejší volno.

Den šestý – odpočinek - volno bodlo, i tak to byl dost psycho den...

Den sedmý – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut) - budíček 5:40; ještě v 6:25
kojím. Kačenka místo toho, aby zabrala, má oči jak koláče a je jasný, že tady se spát nebude. T. vypadá jako z Noci oživlých mrtvol, takže mi nezbývá, než navzdory předsevzetí a nadějím, sbalit K. do kočárku a vyrazit s ním. Here we go again... aspoň mám na co svést to, že jsem málem v půlce kopečka (nastoupaných vražedných 34 metrů!) padla za vlast a za národ. Podprsenka z Lidlu je totálně k ničemu, možná tak pro korejské plavkyně, ale ne pro hrudník mých aktuálních rozměrů. Z kopečka to bylo čirý utrpení, nikdy by mě nenapadlo, že právě tahle část těla může takhle bolet. To bude chtít poladit. Lidl podprdu ovšem od velikosti větší než žádné nebrat, aspoň ne na běhání.

A ještě trocha suché teorie na závěr:
po porodu je třeba vyčkat, než očistky ztratí jasně červenou barvu. Pokud po návratu zjistíte, že jste začaly znovu krvácet, na půl hodiny si lehněte a dejte tomu dalších pár dní. Noste s sebou pití, případně i nějaký gel nebo tyčinku, obzvlášť, pokud kojíte. U gelů jen pozor, aby neobsahovaly kofein nebo tein, stejně jako na množství cukrů. 

Má druhá padesátka

V září 2013 jsem běžela Baroko maraton. Stejně tak i 12Honza a Běžící stín, který byl tou dobou v Čechách a já měla tak možnost poznat další ultralegendu. První dvě kola kolem louky jsem se kluků srdnatě držela a dozvěděla se tak, že každé dítě se na ultra počítá za 50 km. Stín dal k dobru historku o vyhrané čtyřiadvacetihodinovce, kde zvládl, jakožto poměrně čerstvý dvojnásobný otec uvyklý nočnímu bdění, jako jediný nespat. Před šestadvaceti hodinami se po devětatřiceti týdnech a pěti dnech (oficiálně) vyklubala na svět MOJE druhá padesátka.

Ale pěkně popořádku.

Stejně jako s Madlenkou, i tentokrát jsem si nemohla odpustit: zvracení, přibírání rychlostí blesku (rodit jsem šla s vražednými devadesáti a půl kilogramy živé váhy - tedy s osmadvaceti kily navíc), otejkání, funění a ve finále - poslíčky. Nebo-li Braxtony-Hicksovy kontrakce, které směřují kam? Kamkoliv jinam, jen ne k porodu. Posledních čtrnáct dní jsem téměř denně od rána do noci měla různě intenzivní pocit, že už rodíme a že už to bude. Jednou jsem zalarmovala Toma, aby přijel z práce, že se určitě něco děje. Moje sestra, která se měla tentokrát zhostit Moničiny role, byla jako na trní, protože jsem ji zásobovala hutnou dávkou zpráv o tom, že už možná, asi, já nevím, uvidíme... Stejně na trní byla i moje maminka, která se v celé show měla zhostit role hlídačky prvorozené nositelky DNA. Aby toho nebylo málo - a drama dostalo pořádný říz, od 8.6. do 16.6. se v Podolí, kde jsem chtěla znovu rodit, uzavíraly kvůli malování sály. Tentokrát jsem byla odhodlaná rodit v případě, že bude všechno v pořádku, ambulantně, a proto mi pediatrička ochotná Kačenku po ambuporodu převzít do péče odjíždí 18. na dovolenou. Je naprosto evidentní, na který den připadl vypočítaný termín porodu. Nebo snad není? Vzhledem k tomu, že statisticky se v tento den rodí jen 2% všech dětí, se sedmnáctým nebylo radno počítat, a tak jsme začali spřádat náhradní plány. Nejdřív jsme si řekli, že budeme rodit v Nymburce, to jsme nakonec vzhledem k vývoji událostí zavrhli a já se rozhodla pro vychvalované Neratovice. Byla jsem se tam podívat, tamější PA mě svým přístupem nadchla a ruka byla v rukávě. Anebo ne?

Je pátek 13.6. V noci bliju jak šakal. To tu dlouho nebylo. Ráno znovu. Je mi divně. Tom je nadšený, protože pátky jsou v práci nejnáročnější a tenhle pátek je ještě výrazně libovější. Nicméně zůstává doma, snaží se pracovat odtud a nakonec po obědě odjíždí pro mamku, protože mně je ouvej a poprvé mi nevadí, že budu v porodnici kdyžtak za hňupa, který nepozná druhý porod. Vyrážíme. Neratovice najednou nejsou tak příjemné, jak mi napoprvé přišly. Sestra natočí monitor, tam se ukážou dvě nepravidelný, nijak extra velký kontrakce. Doktorka mě prohlídne a konstatuje, že se nic neděje a že se miminku vede dobře. Jedeme domů. Je mi hrozně. Kromě toho, že jsem teda ten hňup, co nepozná druhý porod, mě navíc všechno doopravdy, vážně, na mou duši na psí uši na kočičí svědomí, bolí a nevím, co s tím budu dělat. Co by. To, co vždycky. Zaspím to. V sobotu je klid. Umyju poslední okna v bytě, ať to mám hotový, byť se sotva valím. V noci mě ve dvě ráno budí kontrakce, kterou nejde zaspat. Za deset minut přichází další. A další. V půl čtvrté rezignuju na spaní, vykutálím své mohutné já z postele a jmu se ho pěchovat do sto dvacet centimetrů dlouhé vany plné horké vody. Poučka praví, že voda to buď uspíší nebo rozežene. Z vany slyším, jak T. chrápe, M. funí a já se záhy co sedm minut a pak co pět navzdory fyzikální nemožnosti daného úkonu v naší miniaturní vaně kroutím jak žížala. Po čtyřiceti minutách dávám sprchu a lezu ven. Madlenka chce k mamince, tak mi ji Tom nese do postele. Já nevydržím ležet, chodím po obýváku, jsem unavená jako pes a nakonec si lehnu na gauč, kde se interval protáhne znovu k deseti až dvanácti minutám a já mezitím upadám do bezvědomí. Jsem tak unavená. Ne, nechci rodit. Chci spát! Jenže to mám zřejmě smůlu. Průběžně píšu Alče co a jak, znovu napouštím vanu a lezu do ní. Mezitím vstává Tom a po něm i Madlenka. Že jde asi do tuhýho si uvědomím ve chvíli, kdy mluvím ve vaně s Alčou, do toho chci zapnout měření další kontrakce a v tu chvíli se hovor přerušuje. Začínám nadávat na telefon a rozpláču se, že je to krám, že potřebuju, aby to fungovalo a tohle mě ne-po-slou-chááá, bééé. Lezu teda z vany a dávám Alče zelenou, aby nabrala mamku a přijely. Mezitím se oblíkám, Tom krmí Máďu a sebe snídaní, chystá se na odjezd.

Holky přijíždí a rovnou se pakujeme k odjezdu. V autě je sranda, zjevně se rozhodli, že ze mě to mimino nevyklepou jenom jízdou po českých Padesáti odstínech šedi, ale posichrujou to i pár záchvaty smíchu. Při kontrakcích si klekám na zadní sedadla, funím. V Neratkách mě PA připojí v koupelně na monitor, mám ještě dost humoru komentovat křivky, který z něj lezou - vypadají jako profil UT4M. Pak ale přichází službu konající doktor. O panu M. jsem četla, ale... je mi nesympatický od první chvíle. Vyšetření a způsob, jakým se mnou posléze komunikuje můj pocit jen prohlubují. Nikdy jsem se ve zdravotnictví nesetkala s někým, kdo by mi byl tak strašně proti srsti. Nejdřív mi vynadá, že jsem nezačla užívat okamžitě lék, který mi v pátek večer doporučila jeho kolegyně (T. ho měl to dopoledne na nákupu, na který už neodjel, obstarat), pak mi sdělí, že tam není žádný pokrok, že nerodím. Poté dalších dvacet minut čekám, než jedním prstem naťuká zprávu. Je to ubíjející. Říkám si, že by všichni doktoři a policisté měli povinně absolvovat kurz psaní na stroji a dokud nebudou umět aspoň osmi, neměl by je nikdo zaměstnat. Kontrakce chodí a já trpím. Nechápu to. Pak mi sdělí, že kvůli pozitivnímu streptokokovi a onomu zásadnímu léku, který jsem si nevzala, mě hospitalizují na čtyřlůžáku, budou mi natáčet monitor a pozorovat mě. V tu chvíli se mi chce brečet. To ne! Já nikde sama nebudu. Mám tu Toma a Alču a potřebuju je mít celou dobu s sebou, proto tu přeci jsou! Nechci být někde s cizíma. Je 11:30. Jdu za nima ven a domlouváme se. A. přichází s plánem: projdeme se po parku a uvidíme, buď se vrátíme nebo pojedeme domů, případně můžeme jet domů, a když se to rozjede, sbalíme se a vyrazíme do Nymburka. Budeme u mamky a kdyžtak porodíme tam. Venku se kroutím, nemůžu moc chodit, hodně to bolí. Jdeme do parku, kde to na mě padá a začínám plakat, že už nechci zpátky, že už nechci, aby na mě ten člověk znovu sahal. Tom mě objímá a říká, že přeci nemusím, že teda jedeme pryč. Strašně se mi ulevuje. Cestou do Phy většinu času klečím, srandičky mi došly a začínám kňourat. Doma se rychle pakujeme. Já se zavírám v ložnici, aby mě Máša neviděla v tomhle stavu a tam se snažím na čtyřech prodýchávat, což se mi moc nedaří. Během chvíle vyrážíme. Tom bere do auta mamku a Madlenku, já si klekám na zadním sedadle k Alče. Je 13:10 a A. píše švárovi, že vyrážíme do Nbk a budeme asi rodit tam. Bolest je čím dál horší. Je mi fuk, co si o mně musí ostatní účastníci silničního provozu myslet, křičím si a na střídačku se zakusuju do středovýho opěráku na hlavu. Sestra to valí po dálnici. Mezi kontrakcema si povídáme, řešíme Vraždy v Midsomeru a podobně podstatný záležitosti, na nichž beze vší pochybnosti stojí a padá osud lidstva. Sjíždíme na Lysou. Tehdy prý došel Alče humor, protože já přestala mluvit. Začala jsem jinak křičet a ona vyhlížet obzvlášť hezký místo u krajnice, kde bychom kdyžtak mohly porodit. Koneckonců kvete luční mák, fotky by z toho byly hezký.

Zastavujeme jen krátce před barákem, aby Alča vyběhla pro moji peněženku - mám v ní doklady a obavu, že budou potřebovat kartičku pojišťovny. Stavíme před porodnicí, drápu se z auta, bolí to jako tisíc čertů a jako na potvoru postává na parkovišti dost lidí. Nemám nejmenší chuť se v tomhle stavu někde producírovat. Tom parkuje vedle, zvládám mu ještě sdělit, ať kameru netahá s sebou, že pro ni v klidu dojde, jestli nás přijmou. JESTLI. Haha. Dušeme schody do druhýho patra - porodnictví totiž vtipně sídlí vysoko v mracích, kam výtah nejezdí. Cestou mě lámou dvě kontrakce, visím na zábradlí. Alča zvoní nahoře na sestru. Přichází PA. A. jí sděluje, že jede se ségrou. PA: "A kde je?" A: "Někde na schodech, asi tam rodí!" Je 14:10 a A. píše Honzovi, že jsme v porodnici, jinak to už nejde a jdeme na příjem. Jakmile se dostanu PA do zorného pole, strhne se šrumec. Okamžitě si bere průkazku a prohlašuje, že to bude rychlý. Mám se svlíct a lehnout si na lehátko. To s díky odmítám a kácím se na všechny čtyři. Přichází sestra a svorně mě s PA během kontrakcí nutí funět místo mého tvrdého tréninku hrdelních mongolských zpěvů. Jenže to nejde, mám strašnou žízeň a krátký dýchání rovná se smrt udušením. PA prohlašuje, že monitor už nestihneme a taky že mi musí rychle rychle dát kvůli pozitivnímu streptokokovi ATB. Já si furt říkám, co vyšiluje, ještě mě neprohlídla, třeba se to nikam nehnulo a pošlou mě zase domů! Napíchává mi kanylu a během dvou, tří minut mám ATB v sobě. Pak mě prohlíží. Hlásí zbytek lemu a volá na sestru, ať přivede doktorku, že jdeme rodit. 14:23. Švagr dostává od své ženy smsku: Rodíme. Teda ne teď, ale už to frčí. Převlíkají mě do eráru a pomáhají vstát ze země (kam mi před chvílí přinesli žíněnku). Bolí mě záda jako prase, o zbytku těla ani nemluvě. Potácím se ke křeslu, cestou míjím místnost s vanou, kterou znám z Alčiných fotek od porodu s Vojtíškem.

Lezu na křeslo. Nejdřív se vzpírám nohám na opěrkách, že v týhle poloze ale rodit nechci a pak už mi to je jedno. Zavírám oči a snažím se dělat, co mi říkají. Zaznamenám, že přišel někdo další. Drobná, hezounká, mladá holčinka v zástěře. Kdo to je? Sanitářka? Ale houby, je to paní doktorka a ukáže se, že je naprosto skvělá. Drtím ruku Tomovi a PA, Alča mi otírá čelo. Kačenku už drží jen voda. Takže píchnout vodu a jde se tlačit. Cokoliv, co dělají, jakýkoliv kontakt kohokoliv se mnou... Abú Ghraíb hadr! Bolí to jak tisíc čertů. PA: "A to má paní třístránkový porodní plán, který si nikdo ani nestihl přečíst!" Doktorka si ho mezi kontrakcema přináší a u okna bokem čte. Najednou je tu tlak. Od Mádi si pamatuju, že tohle už bylo rychlý velký finále. Finále zahalený těžkou mlhou předchozích dvou hodin. Teď mám pocit, že mám smysly naprosto zostřený, vnímám každou vteřinu a každá další kontrakce a tři zatlačení jsou naprosto nekonečný. Tlačila jsem prý tak vehementně, až jsem fialověla, říkal Tom. Prý se o mě docela bál. Vím, že mi říkal: "Proboha, nadechni se!!" PA se ptala, jestlipak není paní potápěčka, když takhle zadržuje dech. A: "Ne, ultramaratonec!" (Ok, jen jednou a jen na třiapadesát, ale ten titul se mi prostě líbí). Doktorka chce, abych si lehla na bok, že takhle hlavička sestoupí a pak se mimo kontrakci vrací zpátky. Prosím, abych nemusela, nechce se mi hýbat, nechci nikam dávat nohu, jak mi je najednou v týhle poloze líp. Nakonec se hecnu a přetáčím se na bok. Mám pocit, že mě ten tlak rozerve. Tlačím, tlačím, přichází ono památné "To pálí! To pálí!" bez něhož by už asi žádný můj porod nebyl kompletní. Doktorka mě ujišťuje, že to jsou vlásky a že už to bude dobrý. Že nemám tlačit, jen zhluboka dýchat, že teď už to půjde samo. Stíhám ještě prosit, aby mě nestříhali. A taky že jo, hlavička, ramínka a je tu. 14:58. Kačenka, 3630g dokonalosti.

Je fialová, stříhají ji a nesou odsát. Lokla si plodovky, ale během chvíle zrůžoví. Tom s Alčou jsou celou dobu s ní, zastaví dětskou, aby ji neoblíkala, že si ji dáme do ručníku. Nejdřív se jí to nelíbí, pak souhlasí. Nesou mi ji, zabalíme ji a paní doktorka mě kontroluje. Bez poranění. Kačenka se přisává a já rodím placentu. Nechávají nás o samotě. PA přinese papíry k vyplnění, Alča Tomovi vítězný pivo. Posíláme smsky a já furt nechápu, že je to za mnou. Že jsme všichni. Vždyť jsou tři hodiny! V poledne mi tvrdili, že nerodím. Tak jak, kdy?! Po dvou hodinách se znovu objevuje PA s tím, že mě ubytují na sedmnáctce, tatínek dojde teď pro postýlku a... T: "My na vás máme ještě jedno přání. Rádi bychom šli domů." PA vykulí oči, ale zachová dekorum a sdělí nám, že to ona ale nemůže rozhodnout, že zavolá paní doktorku a pediatričku. Na vyjednávám s pediatrou teď nemám kapacitu, opouštím scénu a jdu do sprchy. Během chvíle přichází Alča i Tom s Kačenkou a hudbou pro mé uši: odcházíme.

Balím věci, převlíkám to malinkatý, perfektní stvoření, úžasnýho člověka, kterýho jsme stvořili. Podepisujeme revers. Všichni jsou přesto, že jsme první, kdo kdy v Nymburce porodil ambulantně, milí. Nikdo ničím nevyhrožuje. Nikdo nás ničím nestraší. Všichni se usmívají a nejvíc ze všech já.

Je šest hodin a my odjíždíme domů.

Jsem v cíli.

Stojíme na startu.