"Jestli má na Balatonu nějaký support smysl, je to na kole."

- mistr jedi

"Představuješ si to jako Hurvínek válku. To už bych spíš věřil, že to uběhneš."

- pan manžel

"Hojrá!"

- všichni, všude, pořád

Ultrabalaton se, jak už název napovídá, neběhá kolem Mácháče, ale kolem největšího jezera ve střední Evropě, kterému se podle Wikipedie přezdívá Magyar tenger a já mu říkala "ten jejich rybnik, kterej tu nejspíš stejně vůbec neni!"

První ročník se konal v roce 2007, takže má v rámci silničního dlouhýho ultra už slušnou tradici (kromě Spartathlonu je to asi nejdelší silniční evropský ultra). Jeho dýlka se během let několikrát změnila od nějakých 207 km po 221 (jestli se pletu, opravte mě a já si to opravím). Letos nás čekalo 216 kilometrů většinou po asfaltu, výjimečně po štěrku, písku nebo kostkách. Nás. 

Protože na jaře, když padla 24h v Basileji, kam jsem měla jet Petra supportovat, jsem řekla, že jestli poběží Ultrabalaton, ten support na kole mu tam pojedu udělat. Udolaná karanténama, domácí výukou a nekončící náloží domácího štěstí bych upřímně jela klidně do Donbasu, San'á nebo třeba Kábulu. Takže jestli Balaton nebo Banát, beru všechno.

V rámci jarních radostí ale padaly plány všech na všechno jako zralý hrušky, a na Ultrabalaton tak přišla řada až s podzimem. Nejdřív to vypadalo, že já nebudu nakonec ve hře vůbec, protože - ach ty plány - jsem měla startovný na Štefánika po Tomovi S. (jemuž pro změnu přesunutý termín z jara kolidoval s jinými závody) a dva týdny po sto padesáti kilometrech ve slovenských Karpatech bych fakt na podobný podnik neměla myšlenky, natož sílu. 

Jak to dopadlo se Slovenskem, víme, takže přetočme o další týden.

Doma postupně odpadli všichni - kromě mě. A tak jsem mohla ven. A tak jsem mohla říct, že ano, opravdu chci nakouknout za brány pekla, ano, pojedu ti ten UB odsupportovat. 

Jedenáct dní před závodem mi T. sundal kolo z háku a já po dvou letech vyjela. 

Abych se po osmi stech metrech vracela, protože vedle zadního ventilku zela díra jak do baně.

Takže znovu. 

Na poprvé jsem se podívala za Vraný a zjistila, že ujet padesát kilometrů není nic nemožnýho.

V následujících sedmi dnech jsem najela dvě stě a jeden kilometr na vrch, v Decathlonu jsme kolo ověsili brašnama a já až do středečního večera, kdy jsem zmateně pobíhala po bytě jak kuře bez hlavy a snažila se zabalit ("JAK se mám sbalit? Jak se na něco takový člověk BALÍ? Co potřebuju? Kolik si mám vzít oblečení? A jídla? Šmarjápanno, já bych to snad radši běžela než tohle..."), nevěřila, že fakt odjedu. Že se to bude fakt konat. 

V posledních dvou letech jsem totiž investovala příliš mnoho energie do podniků, které se nekonaly, a žádná mi už zjevně nezbyla.

Ale ráno přišlo. A přišel i moment, kdy jsem sledovala, jak kluci rvou kolo na střechu. A potom jsem fakt zabouchla dveře a opravdu jsme se rozjeli směr Balatonfüred (ne, žádné vtípky na führera následovat nebudou, protože jsem žádný nedělala, protože jsem korektní a všichni se teď zadíváte tady na to kyvadýlko a na tři mi to uvěříte!)

Kolik ultramaratonců je potřeba k přidělání jednoho kola na střechu?

Na místo jsme dorazili pozdě odpoledne. Perfektní časový plán doznává prvních trhlin poměrně záhy. Hned poté, co jsme vyrazili z absolutně dokonalého reliktu éry minulé, který mi tak připomněl tatranský hotel Odborári, v němž jsme s rodiči před, bratru, pětadvaceti lety strávili jarní prázdniny, do té míry, až jsem musela zamáčknout nostalgickou slzu (včetně lobby prosyceného chlórem linoucím se z bazénu), jsme zjistili, že start se nenachází 400 metrů, jak Petr nadšeně avizoval. Ale dál. Mnohem dál.

Ale tak zase jsme se prošli, že jo.

Annabella SUPERIOR!

V zázemí Ultrabalatonu probíhá technický brífink. Pořadatel: "Does everybody speaks Hungarian?" Já: "NOOO!!!" Pořadatel: "Good, so I will say it only in Hungarian!" *polk* 

Kdo jste nikdy neslyšel maďarštinu, doporučuji doplnit. Nerozumíte ani prd. Jako fakt. Je to neskutečný jazyk. Záhy jsme objevili další kus české výpravy: Lenku, se kterou jsme se konečně na křtu naší knihy poznaly osobně a bylo to ono pověstné setkání jedno ne z milionu ale ze stovek milionů, Ondřeje J. a Přemka. Vyzvedli čísla (já dostala svoje), náramky, který mě opravňovaly plenit občerstvovačky, Petr podepsal vlastní krví, že když umře, je to jeho smůla, a já že místopřísežně slibuju, že ho kdyžtak zakopu, aby s ním neměli oplétačky (a vice versa) a mohli jsme vyrazit pro dropbagy. A pak už jenom pivo, dobalit, provrtat díry do čísla, nachystat kupičku a dobrou s kobrou.

Instruktáž obrazem: vpravo se drž jinak nehodu způsobíš, plantážníku!

Let's get this party started

Pět třicet. Rvu ověšený kolo, který má stoprocentně přes třicet kilo, protože mám velký problém ho uzvednout už teď, do výtahu (P. včera: "Myslíš, že nám dovolí ho vzít na pokoj?" Já: "A myslíš, že se budu někoho ptát?"). Jsem bez sebe strachy. Co jsem to zase udělala? Kam jsem se to zase nacpala? Venku je tma a zima. Nasedám, zapínám světlo a šlápnu. Kolo se pod mnou zavlní a já mám co dělat, abych to ukočírovala. Tak takhle se cítí člověk, když se učí jezdit. To bude ještě veliká legrace. 

Brzy zjistím, že se kolo chová prostě jinak a je potřeba s tím počítat. Vzhledem k tomu, že se mi povedlo nespadnout, dokonce mi ani kolo samotný za celou dobu nespadlo, tuhle část jsem asi vcelku zvládla.

V zázemí se kupí běžci. Svítá. Nebe zrůžoví, zezlátne a zmodrá, babí léto v celý svý kráse. 

Nacházím Lenku, společně čekáme na start. Před sedmou spustí moderátor (nejspíš) motivační řeč, pak  se rozezní hudba z Pirátů z Karibiku, chlapík to (nejspíš, možná taky recitoval Vergilia nebo četl nákupní seznam, kdo ví?) odpočítá a špalír se dává do pohybu. 

Je na čase, abychom se seskupili i my, co jsme se rozhodli se na dalších maximálně dvaatřicet hodin, který představují limit závodu, zhostit role velbloudů, tažných koní, napáječů, kuchařů, podavačů... prostě holek a kluků pro všechno, na všechno a za všech okolností.

Snažím se zahnat myšlenky na to, že jsem v životě ujela nejvíc nějakých osmdesát kilometrů. Že jsem nikdy na kole neseděla dýl jak čtyři hodiny. A že tohle se navíc odehrálo před dvaceti lety. Že jsem opravdu Hurvínek a vyjíždím po odpočtu v 7:30 do války vyzbrojená těžkým kolem a chabou sebedůvěrou. 

Vidíte ty stojánky? Tak ten jsem já neměla. Chcete vědět, jak moc mi chyběl? TAKHLE MOC!

Zkraje jedu s Kvidem, který podporuje kamaráda Dana. Jede UB už podruhý, včera večer v hospodě měl v rukávu hned několik nesmírně zábavných (anebo pěkně děsivých, v závislosti na úhlu pohledu) historek, a začátek mi tak v jeho společnosti hezky uteče.

Po pár kilometrech mezi malebnými vinicemi a s lesknoucí se hladinou Balatonu na obzoru se setkáváme se špalírem běžců. Nekonečně dlouho se probojovávám na špičku, kde konečně nacházím Petra. 

Zařazuju se vedle něj. Zařazuju se za něj. Jedu chvíli před ním. Přichází první společná občerstvovačka. Přichází první test toho, jak to bude celý fungovat.

Mám jednu ruku dlouhou

Čtyřiadvacetihodinovky máme za sebou společný tři. Plus jednu šestihodinovku. Tohle je ale o ligu výš. Tady mě čeká dvacet plus hodin v pohybu a k tomu všechno to ostatní, co na 24h dělám (minus zapisování a sledování času, o to se, upřímně, ani nepokouším, protože to je nad moje síly). Celý to bude nakonec strašně rychlý. Tak rychlý, že teď, den poté, vlastně pořád nechápu, jak a kdy se to odehrálo.

Dolejvám vodu, chystám do ní agáve, v brašnách mám strašnej bordel, nemůžu nic najít, panikařím, pověsím si flašku tak pitomě na řidítka, že to pak málem narvu do jinýho supportéra, protože nemůžu zabrzdit, ale na druhý občerstvovačce už to jde líp a nakonec se mi i tohle podaří dostat do paže.

Když už jsme u tý paže. Strašně jsem se bála, jak to zvládnou mé sedací partie. Protože jak známo, ty z kola bolí jako svině. Po pár zkušebních vyjížďkách se mě zmocnily obavy i o má nebohá, nad klávesnicí věčně nahrbená záda. Že mě ale jako první začne po čtyřech hodinách bolet pravá ruka u ramena způsobem, že kdybych mohla, radši si ji snad uhryžu, to jsem teda nečekala. A že nepřestane a jediný, co se stane, bude to, že se k ní postupně přidají další podivný části těla, to jsem teda taky nepředpokládala. 

Šlapu. Petr běží. A běží krásně. Stejně krásně poběží za dalších pět hodin. A za deset hodin. A za patnáct hodin. Nechápu, jak to dělá, ale přišla jsem si postupem času jako kobra sledující zaříkávačovu flétnu. Svist, ťap, svist, ťap doprovázený šustěním řetězu - soundtrack spousty hodin. Až vyrostu, chtěla bych umět taky tak krásně běhat. Asi si napíšu Ježíškovi. 

Občas mluvíme, nevím o čem, nejspíš technický věci prokládaný debilníma fórama. 

Necháváme za sebou desítky vesnic a osad, parků, lesů, kilometry asfaltu. A čas. 

This is the greatest show

Útržky vzpomínek: konečně jsme u vody. Jedu zrovna napřed na druhou velkou stanici, kde je dropbag. Promenáda. Stojící ruské kolo. Obrovský park se stromy, lavičkami, dětskými hřišti. Dokonale zastřižený trávník. Široké chodníky. A nikde ani noha. Pocit absolutní osamělosti.

Střih.

Úzká cyklostezka. Okolo vysoké rákosí a bažiny. Pocit naprostý nekonečnosti. Kolik světů ještě projedu, než se dostaneme do cíle?

Střih.

Třetí stanice s dropbagem. Deset hodin v závodu. Vyndávám všechno z brašen a rovnám to na stůl. Co potřebuju a co už ne. Sklízím to a rozděluju, co se mnou pojede a co už ne. Ruce se hýbou strašně pomalu. To brzy. Vracím pytel a konečně zase vyrážím. Pojedu nekonečně dlouho, než se mi podaří Petra zase dohnat. Svíravá panika, co všechno jsem tam určitě zapomněla (fyi nic).

Střih.

Odbočila jsem správně? Fakt tam ta šipka byla? Neukazovala jinam? Značení bylo opravdu hodně sporý, občas šipky na reflexním pozadí na sloupech, občas zelený šipky na zemi, často nic. Mapu v hodinkách jsem měla, ale nezapnula si ji, abych neplácala baterku v naivní víře, že to bude určitě dobře značený. Co budu dělat, když ho nedojedu? Je tu někde někdo? Proč tu nikdo není? Strach (fyi neztratili jsme se ani jednou).

Začíná se šeřit. Vyndávám čelovky. Petr běží. A běží. A běží. Logicky. Vykopávat řepu sem nepřijel. 

A já šlapu. A šlapu. A šlapu.

Padne tma. Jedu za Petrem, protože mám na kole červený světlo, tak aby byl vidět. Silnice. Nekonečný roviny. Vesnice za vesnicí. Tak stejný jako u nás. Tak jiný.

Občerstvovačky. Jedna jako druhá. Nabízí až na pětici velkých pořád to samý. Už to jen vidím a je mi na blití. Začíná se mi chtít spát. Krize přicházejí a odcházejí. Ty moje. O Petrových nic nevím, protože na rozdíl ode mě si nestěžuje.

Na jedný ze stanic se musím nutně převlíknout jinak je průser na světě. Ale není kde. Opřu kolo stranou u toitoiky, kde zrovna nikdo nestojí. Vylovím věci a začnu se svlíkat. Jako na potvoru se před kadiboudou vytvoří fronta. Odhopkám za keř, abych zjistila, že tam parkuje celá dodávka štafetářů. Z paměti vyplouvají obrazy koedukovaných sprch na Brdské 50 a poslední bariéry studu a soudnosti se prolamují. Tak se koukněte, jestli to doma nemáte. A taky: kdybych byla chlap, řešil byste to někdo?! 

Z tlustých do tenkých.

Zhasíná mi malá čelovka. Přední světlo se odmlčelo už před třema hodinama. Zastavuju a lovím velkou čelovku. Sundat helmu, sundat vybitou čelovku, nasadit novou, nasadit helmu, uklidit všechno, nasednou, rozšlapat se. Proč to svítí jenom červeně? Kristovanoho, jak se to přepínalo? Psalas o tom, musíš to vědět! Tak jak? JAK?? Zastavit. Sundat helmu, sundat čelovku, přepnout, ok. Nasadit oboje, zapnout. Síla 1600 lumenů mi to napere přímo do očí, protože jsem si protočila světlo ke ksichtu, aniž bych si to uvědomila. Dalších deset minut nevidím vůbec nic.

"Hojrá! hojrá!" pokřikují všichni. Prý to znamená vstávej a koukej makat, říkal Radek Brunner. Slovník maďarsko-slovenský (v jiném jsem to nenašla) to překládá jako Nože! Hore sa! Do toho! Vpred! Uprostřed noci se tak soustředím, abych blížícímu se štafetáři, který půjde přes nás, neřekla moira, až na něj ve chvíli, kdy probíhá, volám: "Mojrá! Mojrá!" Královna lingvistiky odchází ze scény, potlesk utichá.

I got my ticket for the long way 'round the one with the prettiest of views...

Sto šedesát kilometrů. Sto osmdesát kilometrů. Tma. Petr. Vesnice. Tma. Asfalt. Asfalt. Asfalt. Nalejt, zamíchat, podat, odebrat, uklidit, nalejt, zamíchat, podat... šlapej, nespi! 

"Piiionýýýři piiionýýýýýři malovaný děti!" halekám si nahlas a dupu do kopce. Mám pocit, že se potácím nad propastí šílenství. Na kopci se vyloupne občerstvovací stan. Vsadím se, že ti Maďaři tam si tím byli jistí.

Na žádným závodě jsem nezažila tak netečný, až nepříjemný osazenstvo občerstvovaček. Tentokrát bych na prstech jedný ruky spočítala ty s lidma, který byli milí a ochotní a nápomocní. 

Je hluboká noc. Chcete vědět, co dělá Petr? Běží.

Pořád běží.

Občas jde, chvilku, kousek, a pak zase běží.

Chcete vědět, jak to dělá?

Já taky.

Kolo vydává divný zvuky. Přehoupla se druhá v noci. Pak třetí. Mám na sobě zimní triko s dlouhým rukávem, šusťákovou bundu, triko s krátkým rukávem, přidávám ještě památeční mikinu z prvního ročníku JUTu a rukavice. Všechno mě bolí. Absolutně všechno. Tohle přece nemůžu vydržet.

Dvě stě.

Prošla jsem zrcadlem na druhou stranu. Teda, projela. 

Dvě stě.

Magická hranice.

Vzdálenost, na kterou si ani neodvažuju myslet.

Vzdálenost, kterou si ani neumím představit.

A víte co?

Je to strašná dálka.

Jenže do cíle je to ještě šestnáct. A tak pokračujeme dál. 

A já držím.

Never enough

Blíží se konec. Nevyhnutelně. Všechno krásný i hrozný je od prvopočátku odsouzeno skončit. 

Ruce se mi už klepou tak, že mám problém udržet řidítka i oběma naráz. Něco za jízdy podat, začíná být fakt velký problém. Velký problém je i nasedání na kolo. Hlava přestává fungovat. Když otevřu pusu, akorát si stěžuju, tak ji radši držím zavřenou. 

Ve čtyři hodiny píšu Lence, která říkala, že by nám přiběhla naproti. Nespí. A přiběhne.

Předposlední CP. Dlouhý stoupání tmou. To jsou ty maďarský roviny. 

A dole Lenka. Petr se dává do veselý nenucený konverzace. Povídají si až do cíle. Já přestávám cítit nohy od kotníků dolů. Jsou tam. Musí tam být. Jen je vůbec necítím.

Kousek před poslední odbočkou je toho najednou moc. Celá ta dálka, všechny ty hodiny, všechen ten strach, jestli to dokážu, jestli nebudu nakonec jen přítěž, všechno to najednou končí a stává se další vzpomínkou. Zpod brejlí se mi vyhrnou slzy, tečou mi po tvářích a setkávají se na bradě a mě tak bolí ruce, že se nemůžu ani pustit, abych si je utřela. 

A pak už je opravdu konec. Terén k cílový bráně je nejhorší za celý den. Poprvý musím slízt a kousek tu krávu těžkou jako bejk vést, protože pískem bych teď neprojela ani omylem a spadnout teď, to by bylo i na mě příliš vtipný. 

Pípnout. 

Naposledy. A pak už jen k oblouku. 

A pak už se konečně zastavit. 

A pak už konečně nikam nemuset.

Je půl šestý ráno. 

Petr zvládl uběhnout 216 kilometrů za 22 hodin a 39 minut.

Je třináctý celkově, jedenáctý muž.

Děkuju, že jsem u toho mohla být. Že jsem si tohle mohla prožít. 

Bylo to... bylo to... všechno. Všechno a ještě mnohem víc. Bylo to ultra. 

Oba dostáváme medaili. Odsouvám láhve s vodou z jediný lavičky široko daleko a pokouším se o nemožný: lehám si. Dostávám své pověsti slušně vychované dívky, která nejde pro prdel daleko. 

Vím, že musím vstát. Vím, že tu jsem od toho, abych se postarala já. Ale nejde to. Nakonec vyskočím jako srna, když se mi do lýtka zakousne křeč. 

Po bouři zavládne ticho.

A pak za okny začne šumět realita. Je na čase se do ní vrátit.

Jdeme k autu. Lenka mi dává kolo na střechu. Neumím si představit, jak bychom ho tam my dva rvali. To by byla podívaná. 

Poskytne nám azyl u nich v apartmánu. Pár hodin po nás doráží Ondra Jerhot, který to taky celý zvládl skvěle, porval se s krizí a z boje odešel vítězně a se vztyčenou hlavou.

Po pár hodinách jsme jakžtakž schopní se vrátit do zázemí. 

Zafandíme zbytku český výpravy. Neskutečný výkony. Neskutečný příběhy za každým jedním z nich. Obrovský respekt. Obrovský. 

Fotka s vlajkou a pětice vyhoukaných ultráků v akci: "A nemáme ji blbě? Nemá být opačně?"

A pak už domů.

Do Prahy. Do Podolí. Do lékárny.

Psy jsme nesnědli.

Zneužit nebyl jediný supportér.

Výprava proběhla úspěšně.

Jak jsem nikam nejela

V pondělí ráno přišly pokyny - bylo v nich všechno, co jsem si přála vědět a ještě něco navíc.

Ten samý den jsem zakoupila lístek na vlak, zhluboka se nadechla a začala se chystat. 

Ve středu přišel večer pozitivní výsledek PCR testu T. Ve čtvrtek K., ale to už bylo jasné, že je zle, protože K. není z dětí, které by dobrovolně přišly v šest večer s tím, že jsou unavené a chtějí jít spát. Poté, co jsem jí naměřila horečku, už byl výsledek odpoledního testu jen formalitou.

A tak jsme tady. V karanténě.

Teda. Oni jsou v izolaci, M. je v karanténě a já můžu ven, protože jsem negativní a očkovaná. A tak ven chodím. A smutním za dalším závodem, na který jsem ses těšila a zase na něj nemohla a doufám, že budou všichni v pořádku a říkám si, jak šílená je to doba a jak to bude vypadat dál a ne, prosím, žádné spekulace ani covidové debaty rozpoutávat nechci. Jen... jen je to prostě trochu šílené a neumím si představit, že se to takhle bude dělat už napořád. To by toho ty děti školy moc nenachodily. A to je jen špička ledovce.

Protože nejlepším lékem na smutek ze zhacených plánů jsou nové plány, a protože mistr Jedi řekl, že po mně nemůže chtít, abych mu kolmo supportovala Ultrabalaton, protože budu rozsekaná ze Štefánika, sundala jsem včera po roce a půl (?) z háku kolo a rozhodla se, že je na čase zažít zase trochu něco jinýho.

A pak, pak už si konečně něco zaběhnu.

Mezitím vám třeba něco málo povím - o tom, o čem tu normálně moc nepíšu: o sobě mimo běhání a o svojí práci:

#11

Ajelet Gundar-Gošenová

PROBUDIT LVY

Možná jsem se těšila příliš dlouho, možná jsem si ji příliš dlouho šetřila, ale když jsem se ke Gundar-Gošen konečně dostala, nenašla jsem v ní to, co jsem očekávala.

Probudit lvy pro mě bylo úmorné čtení. Absence dialogů a postav, které by mě přiměly do nich citově investovat, mě mořila, stejně jako nesmírně pomalu se posouvající děj, v němž se v zásadě nic neděje (a to, co se děje, není dvakrát uvěřitelné).

Stejně jako u jihokorejské Kim Čijong ročník 82, i u Lvů jsem měla neustále pocit, jako kdyby si autorka napsala na papír všechna témata, která chce ve svém román nějakým způsobem zpracovat, a pak je jedno po druhém odškrtávala. Všechny situace a momenty jako kdyby jen sloužily k tomu, aby mohla autorka prezentovat nějakou stránku lidské duše a vzájemných vztahů, postojů izraelské společnosti (kde panuje stejný rasismus a šovinismus jako všude jinde).

Snad kdybych knihu četla v jiné době, v jiném rozpoložení. Byl by výsledný dojem lepší, protože je tu všechno, co mám jinak opravdu ráda.

#12

Tove Jansson

ČARODĚJNÁ ZIMA

Muminci budou mít v mém srdci vždycky zvláštní místo.

Teď, když je po víc než čtvrtstoletí od prvního setkání čtu svým dětem, nacházím v nich úplně jiné příběhy, než kdysi. Obrázky jsou pořád stejně kouzelné a muminka bych pořád chtěla mít doma (dobře, klidně celou rodinku, aby mu nebylo smutno), ale místo pohádkového světa teď v knihách paní Tove nacházím svíravou atmosféru a hluboká životní moudra.

Čarodejnou zimu můžeme číst jako příběh o tom, kterak Muminek jako první mumin v historii muminů zažije zimu, setká se s novými i starými přáteli a zažije různá dobrodružství.

Ale můžete ji taky číst jako podobenství o osamění, o krutosti okolního světa a lidí v něm, o tom, že kolem sebe vždycky budete mít nějakou Malou Miu, kterou sice budete mít rádi a ona vás svým způsobem bude mít taky ráda, ale nikdy, nikdy nedá přednost vám před sebou. Že je možné žít v davu a být zoufale osamělý. Že je potřeba poslouchat a vnímat, protože jinak za to můžete zaplatit životem - a že je pak fuk, jak krásní jste byli, ani vám se smrt nevyhne. Že jsou lidé, kterým nikdy nemusíte porozumět a s nimiž nikdy nenajdete společný jazyk, i když se budete snažit. Že některé Velké Pravdy na první pohled (anebo poslech) strašlivě bolí, ale časem zjistíte, že tak to prostě je, tak to prostě chodí, ať se vám to líbí nebo ne (ne, nelíbí se vám to a nikdy se vám to líbit nebude, pokud se z vás tedy nestanou zhrublí, sebestřední cynikové). Že jsou na světě lidé, kterých je všude plno a zároveň si všichni přejí, aby pokud možno nebyli nikde. A že nakonec přijde po každé zimě jaro a že bychom se všichni měli snažit, abychom byli aspoň trošičku jako Muminkova maminka. Svět by pak byl totiž mnohem hezčí místo. 

#13

Robert Holdstock

LAVONDYSS

Přečetli jste Les mytág a neodradil vás? Jste dokonce zvědaví, co se bude dít dál? Pak gratuluji, postupujete do druhého levelu a vítejte v Lavondyss.

V Lesu mytág postavil pan Holdstock na stůl hrací desku, vybavil nás figurkami a kostkami a sledoval, jak se s jeho poněkud nezvyklými pravidly popasujeme. V Lavondyss desku smete ze stolu, figurky nahází do kanálu a kostky sní. A hrajeme!

Malá Tallis, nevlastní sestra Harryho Keetona, má jisté nadání - vidí a slyší to, co většina lidí vidět ani slyšet nedokáže. Zatížená svými schopnostmi i slibem, který dá bratrovi ("Najdu tě!"), nakonec nevyhnutelně mizí v Ryhopském lese. Tentokrát se autor neobtěžuje s žádným vysvětlováním, pokud se vlak rozjede rychleji, než ho vy stíháte dohánět, máte smůlu. Od samého začátku je jasné, že tentokrát půjde hlavně o slova-jména a sílu, kterou jim připisujeme (kterou mají?) od úsvitu času. Koneckonců na počátku přeci bylo Slovo.

Vyprávění o středu všeho, o samotném jádru toho, co je nám všem napříč dějinami společné - o touze a nutkavé potřebě vyprávět příběhy a zajistit si skrze ně nesmrtelnost -, vyžaduje enormní soustředění. Čas totiž v druhé polovině neplyne ani lineárně, ani ve spirále, místo toho se šmodrchá, přeskládává, plete. Nakonec se ocitneme ve zpřítomnělé budoucí minulosti a kdo v téhle fázi neztratil dech (ani sebe), může se pustit do Hloubení.

Při prvním čtení mě Lavondyss znechutilo. Štvala mě Tallis, ubíjely mě zdánlivě samoúčelné manýry a všechna ta na první pohled zbytečná krutost, někde u zříceniny jsem se ztratila a pamatuji si, že Tallisin průchod do Lavondyss mě definitivně dorazil (rozuměj: wtf?). Teď, vyzbrojena skalpem desítek tisíc dalších slov, jsem četla úplně jinou knihu. Tentokrát jsem připravená pokračovat dál. 

#14

Jakuba Katalpa

ZUZANIN DECH

Románů z druhé světové války vzniká pořád nesmírné množství a pocit, že už tohle téma muselo být vytěžené do mrtě, ve mně Katalpina kniha ještě posílila. Dlouho jsem se podobným titulům vyhýbala prostě proto, že mě nijak netěší číst si o utrpení druhých. Nemluvě o tom, že je to v zásadě pořád na jedno kopyto - můžete si nakreslit pavouka postav a jejich osudů a zas tolik možností se před vámi neobjeví. I tady se vše vyvíjí až na pár momentů pavoukovitě, plus je tu nějaké to násilí navíc, snad aby čtenář neměl pocit, že si to utrpení druhých nemohl pořádně vychutnat. Nechybí ani mrtvé zvíře, tím si pojistíte, že vzbudíte emoce i v těch nejzatvrzelejších. Co na tom, že je to po sto padesáté osmé to samé. Pokud jste alespoň trochu zručný spisovatel (a to Katalpa je - a mnohem víc, než jen trochu), úspěch na sebe nenechá dlouho čekat.

Zuzanin dech útočí na čtenáře skrze vůně a vjemy, skrze romantické okamžiky, které jsme alespoň v duchu všichni prožili (vůně rybníků v letní podvečery, zlaté klasy, rozpálené léto, ledové zimy...), skrze jídlo a pití a skrze neustále připomínanou tělesnost (bylo by zajímavé přečíst si knihu znovu a zkusit najít postavu která: nemočí, nekálí (jak do textilu, tak mimo), neslintá, netečou jí nudle, nepotí se, nekrvácí (menstruačně, z ran)). A samozřejmě sází na hluboce zakořeněný smysl pro spravedlnost.

Zajímavý je pro mě motiv návratu vězňů z koncentračních táborů a přístupu společnosti k nim. To je další rozměr celé tragédie holocaustu, na který se často zapomíná - protože osvobozením to mnohdy zdaleka neskončilo.

#15

Elsa Aids

PŘÍPRAVY NA VŠECHNO

Výsek života, do kterého se okamžitě zanoříte tak hluboko, že vlastně ani nepotřebujete vědět, kdo je kdo, nebo kdo jaký je, vy to vlastně tak nějak víte, protože tenhle typ lidí vlastně tak trochu znáte. Zkrachovalci, hledači, nenacházeči, ti, co na společenském žebříku nevylezli nikdy moc vysoko, odpad, chtělo by se říct, ale jak do toho shánění laciných potravin a šňupání ketaminu patří ty galerie, děti, domovy, všechny ty běžné dny?

Přípravy na všechno jsou tragikomickým výsměchem uměleckým kruhům a literatuře, která se snaží být hlubší než hrdlo Lindy Lovelace. Bezejmenný hlavní hrdina, který nedává jména ničemu, kromě pornohereček, a na němž život tak nějak ulpívá a on ho to nechává dělat, přináší svědectví o ztrátě nevinnosti, o světě, který stojí na trojnožce tvořené fascinací násilím, hladem po sexu a paranoií. Střetává se tu vysoká kultura s nízkým životem, a společně se vyrovnávají jako bublina ve vodováze. Tolik ironie na tak malém prostoru. Kondenzovaný pocit zdaleka nejen posledního roku.

"Odnášíme skládací židle, sbíráme kelímky od džusu, namáčíme mopy v saponátu a vytíráme. V misce na stolku zbyly sušenky. Ochutnám. V lednici někdo nechal energy drink. Dám si ho. Potom zjišťujeme podivnou věc: koš je plný obložených baget. Jsou rozbalené, ale žádná není nakousnutá. Zvláštní. Vybírám jednu po druhé. Nemůžu tomu uvěřit, už je jich celá taška.

Když je uklizeno, přichází produkční. Záhada se vysvětluje. Protože hostující umělci odmítají bílé pečivo a výrobky živočišného původu, zbylo z jejich občerstvení všechno kromě tofu a salátových listů.

Před odchodem se na chvíli posadím do kožené pohovky a listuju v kulturní revui, kam jsem dřív psal. Nedělám to ani tak ze zájmu, spíš proto, abych se necítil jako nádeník. Články jsou takové, jak si je pamatuju. Chytré a dlouhé, namířené proti nerovnosti a konzumu."

(s. 39)

Kam to bude, paninko?

Tak co teď, kam teď? ptala jsem se sama sebe v zásadě vzápětí po Lužkách. Hlavu jsem tam nechala třikrát kompletně dokola, nohy jako by se odmítly účastnit, takže jim to běhalo v podstatě hned, jako kdyby se nechumelilo. 

No jo, ale tak co teda teď? Nejdřív jsem zkusila podnítit plameny velkých snů a přesvědčit T., abychom během třídenní výpravy do Skotska, která se měla konat tenhle víkend (a nekonala, protože jsme usoudili, že opravdu, ale opravdu ještě nezaplatíme pět tisíc za další covidový testy druhý den po příletu, když třetí den zase mizíme domů), sjeli do Walesu a já si odběhla jednu šílenou a šíleně nádhernou stovku tam. "Jak chceš, ale uvědom si, že z potenciálně klidnýho a hezkýho víkendu děláš zase harakiri, který bude bavit jenom tebe," pravil pan manžel. Ok. Tahle červená linie sobectví byla popravdě tak tlustá, že jsem ji moc dobře viděla i já a rozhodla se ji (aspoň pro jednou) nepřekračovat.

Tak ale co? Tak ale kam?

Zaujala mě Stovka podkrkonším. Na webu nic moc informací, ale parametry slibují slušný mordor. Posílám e-mail organizátorovi se sadou dotazů a čekám. Po téměř roce se schází ITB v hospodě a já se snažím tvrdé jádro, které se objevilo, přesvědčit, že rozhodně nutně a nezbytně chtějí být všichni zkraje října na startu. Nechce nikdo. Mé fluidum asi není dostatečné anebo jsme všichni zestárli a vyměkli a bláznivé akce nám už nic neříkají. Když se tak koukám, co kamarádi podnikají, bude to to fludium. Ještě, že mě neživí telemarketing, to bych se dávno pásla někde v parku.

Přichází odpověď a mně dochází, že jsem měla víc štěstí než rozumu, když jsem se hned nepřihlásila a že nedostatek espritu je asi spíš dobře. Letošní Stovka podkrkonoším bude punk par excellence - žádné značení, žádný itinerář, jen záchytné kontrolní body a běž. Tak na to musím ještě trochu dorůst.

Tak ale hergot už, kam?

Ze zoufalého hledání mě vysvobozuje Tomáš S., který mi píše, jestli bych nechtěla jeho startovné na Štefánik trail. Závod se přehazoval kvůli covidu už tolikrát, že teď, když se má konečně fakt konat, Tomáš se ho nemůže zúčastnit, protože má jinou akci. Koukám se na web. 145 km, 5500 m převýšení, 32 hodin limit, z Bradla do Bratislavy. Koukám se na videa na youtubu. A je to jasný. Tady není moc o čem přemýšlet.

Takže tam.

Do startu zbývá pět dní. Nevím zatím nic. Nevím, v kolik hodin odjíždí zaplacený autobus z Bratislavy na Bradlo, kde je start, takže si nemůžu koupit lístek na vlak, neb nevím, jestli ho stihnu. Nevím, jestli mi někdo odveze batoh s věcmi ze startu do cíle, nebo jestli budu muset jet jako magor v běžeckým z Prahy. Nevím, jestli se v prostoru cíle bude aspoň kde umýt. Nevím nic. Psala jsem hlavnímu organizátorovi a ze všech otázek jsem se dozvěděla jen, že autobus pojede možná v poledne, nejpozději ale o půl druhé a ubytování není zajištěné. Zbytek je vo hvezdach, mám vyčkat, přijde email (a nejspíš i kouzelník). Tak vyčkávám. 

Až bude někdo žehrat, že Olafův web je outdated, uvědomte si, že aspoň obsahuje všechny podstatný informace dostatečně dlouho dopředu (včetně toho, že se nemá spát v krmelcích a zdržovat se v katastru jedné obce déle než dvanáct hodin). Tady máme sice impresivní výčet sponzorů a na facebooku fotku se sluchátka phillips - novým sponzorem. Ale jestli bude drop bag nebo co je v povinný výbavě - a je vůbec nějaká? - to ví snad jen déšť a vítr kolem nás...

Bude to legrace. Moc se těším. Stýskalo se mi po dobrodružství a tady se mi ho nejspíš dostane vrchovatě!

#5

Noelle Setevenson

NIMONA

Nimona je zábavná, vtipná a neotřelá.

Dle devítileté majitelky je navíc "cool" a je "super, že mluví úplně normálně" (pochvala za překlad i ode mě). "A taky je hustá a mění se v draka a je to napínavý a nakonec do dopadne tak jako dobře, i když ne úplně dobře."

Tolik k prvnímu plánu, v němž jde o příběh wannabe zlosynky, která se chce učit u toho nejlepšího padoucha v království. Jenže se ukáže, že sovy nejsou tím, čím se zdají být, a i když je tu na první pohled dobro bílé (ok, tak zlaté) a zlo černé, rozhodně nakonec není černobílé.

V druhé rovině lze Nimonu obraz osudu člověka, kterému tak dlouho říkali, že je zrůda, až usoudil, že bude jednodušší zrůdou být, protože lišit se se nevyplácí. Je to příběh i o tom, že je těžké odpouštět, ale stojí to za to.

Vypichovaná LGBT tématika zjevně zaujme jen dospělé - a je to dobře, protože citované majitelce knihy na ní nepřišlo vůbec nic divnýho. 

#6

Jaz

OPRÁSKI SČESKÍ HISTORJE F KOZTCE

Tohle nedělám ráda, fakt ne, generalizace čtenářskýho vkusu je debilita a když má rád někdo vdolky, nemusej mu jet holky, to ví každej malej Zmikund.

Ale tohle, ciwe tohle, tohle přece musí bavit každýho.

Lidi, nebuďte Kundery, děják je super!

#7

William Faulkner

As I Lay Dying

Jedna z knih, které ve mně vzbuzují představu plavání pod ledem. Máte jen pár přesně určených míst, kde se můžete nadechnout, voda je temné, ledová, život vysávající, matoucí... A vy vytrvale kopete a děláte tempa a na určených místech se zhluboka nadechnete a pokračujete dál, až na samotný konec - u někoho sil, u jiného knihy.

Mně se u podobných knih osvědčilo nebojovat a vybrat si směr po proud; když se necháte unášet, jde to totiž všechno mnohem snáz.

Addie Bundrenová a její neobvyklé přání spočinout na hřbitově v rodném, čtyřicet mil vzdáleném městečku, se stala inspirací pro arabského romanopisce Chálida Chalífu a jeho knihu Smrt je dřina. Faulknerův polyfonní, halucinogenní proud volného myšlení je jako rozvodněná řeka, kterou musí rodina s Addieiným tělem v rakvi překonat. Máte jen pár možností, kdy se je čeho chytit a i to málo se láme a drolí. Kontrast světa tam venku, tam dole a života rodiny na odříznuté farmě, vztahy mezi jejími členy, sílící šílenství celé situace. 

Po příliš dlouhé době čtenářský zážitek.

Musím si začít zase trochu víc vybírat.

My mother is a fish.

#8

David Nicholls

US

Us je jednohlasá, britská (starší) verze Věcí, na které nastal čas.

Je příběh páru, ve kterém se jeden snažil příliš a druhý udělal rozumné, praktické rozhodnutí. Je to příběh, ve kterém se mísí nesmírná bolest s bolestí o něco menší, vyvěrající z jiného zdroje - z nepochopení, z marné snahy, z energie směřované snad vždycky špatným směrem.

Přes to přese všechno to není smutné čtení, naopak. Je to příjemné, místy až groteskní, ať už budete s hlavním hrdinou soucítit a budete v něm nacházet jisté paralely s vlastním životem nebo vám bude naopak naprosto cizí.

Douglas, přírodovědec, trochu suchar, ale ne bez smyslu pro humor, potká Connie. Malířku a bohémku a krásku, která mu vyrazí dech. Connie se rozhodne, že Douglas je po všech těch karambolech přesně to, co právě teď, na prahu třicítky, v životě potřebuje. Je pro ní racionálním rozhodnutím, asi jako když si řeknete, že byste toho mekáče už opravdu měli nahradit brokolicí. A tak Connie žvýká brokolici, protože je pro ni dobrá, a Douglas se snaží, aby to, co je, Connie stačilo, jenže jeho okraje prostě nesahají do jejích kruhů a s tím zkrátka někdy nejde nic dělat. Pak přibude do rovnice neznámá, aby zase zmizela a další, aby zůstala. Syn Albie je ale jen kružnicí uvnitř té Connieiny a veškeré Douglasovy snahy jsou od prvopočátku odsouzené k nezdaru.

A teď má Albie odejít na vysokou a Connie čtvrtstoletí soužití bez průsečíků a společné plochy asi stačilo. Asi chce od Douglase odejít. Jenže Douglas se bez boje rozhodně nehodlá své rodiny jen tak vzdát. 

#9

Jakub Szántó

Z IZRASTINY S LÁSKOU

Čtivě popsaná historie vzniku státu Izrael. Pro proizraelskou stranu skvělé čtení, které jí potvrdí to, co si dávno myslí. Pro propalestinskou stranu extrémně iritující, tendenční a stále se opakující sada polopravd a faktů, kdy se říká A, ale už ne B nebo naopak B, ale bez A. Pro stranu neutrální (je taková?) ideální materiál k tomu, aby se zařadila do první skupiny.

Od samého začátku je jasné, na kterém břehu v tomhle nešťastném konfliktu, kde nemá pravdu vůbec nikdo a mají ji všichni, leží autorovy sympatie. Ono to ani jinak není možné. Ve chvíli, kdy jste vírou i historií vlastního rodu neoddělitelně svázáni s jednou stranou, je jasné, za koho kopete.

Pokud by to byl osobní pohled autora na palestinsko-izraelský konflikt, bylo by to naprosto v pořádku. Pokud k tomu ovšem přistoupíte jako k populárně naučné práci prezentující fakta, je to špatně. Kniha je nezdrojovaná, čili vše, co je prezentováno, by měl laskavý čtenář brát jako holý fakt. Jenže takhle to nefuguje, pokud chci pracovat s fakty, měl by se o to do nejzazší možné míry pokoušet. A ne si vyzobávat, co se mi hodí. Nemluvě o tom, že je příliš snadné dát větší prostor jedné straně, ukázat ji v lepším světle, vysvětlit, proč je její verze ta správná. V tomhle případě je to Izrael, Židé a židé.

A je to škoda. To, že pro Palestince to není žádná Havaj, se dočteme až na straně 283 z 300. A z kontextu vyplyne, že si za to vlastně můžou sami.

Zbastlené přepisy arabských jmen a arabštiny nejspíš nakrknou jen hrstku čtenářů.

Zázrak se nekoná. Žádný netendenční grál mezi českými knihami o nejdelším konfliktu v moderních dějinách v rukou netřímáme. Je ovšem otázkou, zde se ho na šachovnici, kde nemáme ani černá, ani bílá políčka, jen různě šedá, můžeme vůbec dočkat.

(Celá má regulérní recenze na iLiteratura.cz TADY)

#10

John Morressy

KEDRIGERN A HLAS PRO PRINCEZNU

"Ja!"

Děti jsou dobré na spoustu věcí - třeba na to, že si konečně doplníte znalosti takové klasiky, jako jsou vyprávění o Kedrigernovi.

Keddie je dosud mladý, teprve stopadesátiletý čaroděj, který nesnáší cestování, lidi, společnost a hlavně a především alchymisty. Přesto usoudí, že je možná nejvyšší čas na zásadní krok: na svatbu. Kde ale najít tu pravou?Nečekejte literární skvost, toho se nedočkáte. Tady dostanete nepohádkovou pohádku, která se laskavě vysmívá žánru, plnou proradných pěvců, zákeřných princů, zkažených kouzel (nejprve ti dvanácti způsoby popíšu kvality marmelády, kterou máme k dnešní snídani!) a žabích Princezen.Po dočtení hrozí riziko touhy po vlastnictví jedné Eleanory z měděné hlavy a nejednoho domácího trola.

"Kvák," řekla něžně.

Hurvínek v Lužkách aneb Babičko, proč máš tak velký batoh?

Tak si dáme místo LL Lužky, co? 

Navrhl před dvěma týdny mistr jedi, aby mi spravil náladu, protože je to hodný chlapec a i ti snesou jen určitou míru kvílení a sebelítosti. Jsou nabídky, které se neodmítají a nemusí vám je dělat ani chlapík s knírkem, fedorou a v obleku s úzkým proužkem. 

Myslela jsem, že to bude taková náplast na zlomený běžecký srdíčko, pár hrubých stehů. Že to bude den venku a že to v pohodě zvládnu, vždyť jsem teď přece skvěle připravená. Trasa? Mapa? No jo, tak si půjčíme tu, kterou tuhle běžel Pavel Fenyk (díky!), dal Lužky už podevátý, tak to bude určitě v pohodě. Dva drop-bagy a v neděli odpoledne si pak hodím lehký tenýsek. 

Nejdřív by bylo asi dobrý říct, co to vlastně to PVLH24 je za akci. Vy všichni, kdo víte (což jste asi skoro všichni) nebo jste to dokonce už absolvovali (dtto), tenhle odstavec s klidným svědomím přeskočte, o nic nepřijde. PVLH24 neboli Prominentní vrcholy Lužických hor je výzva, kterou běžcům předložil Martin Bláha a její základní princip kopíruje Bob Graham Round (to už si kdyžtak vygooglete). Máte stanovených 18 vrcholů v Lužických horách a máte 24 hodiny na to, abyste je všechny oběhli a vrátili se do výchozího bodu. Jak prosté, milý Watsone. Trasu si můžete vymyslet sami, jak to udělá s pitím a jídlem, je jen na vás, stejně jako kdy poběžíte. Musíte se akorát nahlásit, zaplatit drobný poplatek na provoz klubu a pak už jen doufat, že se do něj dostanete. Na to, abyste se dostali do členský tabulky, musíte celou tu srandu stihnout v limitu. Úmrtnost je zhruba každý druhý, takže to není nic, co byste dali s prstem v nose.

Dlouho bylo PVLH akcí pro, řekněme, specifický okruh lidí. Já je měla zasuté v poličce: jednou určitě, teď asi radši ještě ne. Vloni se s příchodem korony a karantén a uzávěr roztrhl pytel s úspěšnými absolventy a klub se masivně rozrostl. Někteří je dali už několikrát, protože dlouho nebyly žádný závody, nebylo, co jinýho podniknout a tady? Tady nebyl problém. Museli jste se sice v některých obdobích vyhnout zabíhání do Německa a nemělo vás asi jít hodně, protože se měl udržovat social distancing, ale to je tak všechno.

V tu chvíli jsem si řekla, že když to dělaj všichni, tak já to dělat - aspoň teď - nebudu a pustila je z hlavy. 

Martin mi pár dní před startem napsal, že se jim tam hezky množí vlci. Vlci? Panebože, co když skončím tak, že mě sežerou v Lužkách vlci?! V úterý před závodem jsem si na poslední chvíli objednala nový hadry, když trpět, tak u toho aspoň dobře vypadat (nedorazily) a píšu Petrovi, že budu fakt kočka, načež přichází odpověď: "To ty vlci tam určitě děsně ocení. A babičko, proč máš tak velký batoh?"

No, a jsme tady. Je sobota odpoledne, rozvezli jsme pití na 15. km, a dva drop-bagy s proviantem na 45. a 80. km ("Proč máš v tom pytli ty věci ještě pytlíkách?" "Aby to nevyhrabalo a nesežralo nějaký zvíře!" "Hahaha, to chci vidět!" - kolem čtvrtý ráno vytahuje Petr svoji látkovou tašku a zjišťuje, že mu ji něco rozkousalo a to něco mu sežralo půlku tatranky (pak se to asi podívalo na složení a zbytek mu nechalo) - děti, pokud se nechcete s lesní faunou dělit o sušenky, věřte igelitu!), dokonce jsme našli ve Svoru místo, kde se dá zaparkovat a je čas dobalit a vyrazit.

Že bude tahle akce ještě veliká sranda, mi mělo být jasný už ve chvíli, kdy jsem řešila, jestli si s sebou brát původní vložky do bot, kdyby ortopedický nefungovaly, jak mají, a zjistila, že jsem si sbalila dvě levý ze dvou různých bot. ("To nevadí ne?" "Vypadám snad, že mám dvě levý nohy?!") Lehce po šestý hodině vyrážíme.

Říká se - velice moudře a velice pravdivě - že kdo je připraven, není překvapen. Ó, jak já se divila! 

Nebojte, nebudu vás mučit popisem osmnácti kopců. A ne, rozhodně to není proto, že se mi, obzvlášť ty bez přístupových cest, slily v jeden velký nekonečný kopec plný šutrů, listí, klacků, vysoký trávy, vysoký trávy plný šutrů a klacků, po kterých se buď snažíte vydrápat nahoru nebo opatrně slízt dolů, protože jsem všechno, jen ne technický bombarďák, který by to dokázal prát v něčem takovým hlava nehlava.

Prvních pár kopců je v zásadě pohoda. Nahoru se jde, dolů se běží, všechno mezitím se řídí stejným heslem. Když teď koukám na seznam prvních vrcholů, mám pocit, že nebyly až tak hrozný - ale nejspíš je to důsledek přetížení paměti, kdy raný vzpomínky překryly ty pozdější plus jsem samozřejmě byla o poznání čerstvější a ještě mohla běžet. 

Popová skála

Příliš záhy se dostávám do divnýho stavu, se kterým budu bojovat vlastně až do konce: do paniky, že mi dojde voda. Totiž, tady si nemáte, kde co koupit, jestli tu jsou nějaký prameny a studánky, nenarazili jsme na ně (příprava, kočičko, pří-pra-va!) a já piju jako houba, protože se prostě pekelně potím. Přestože jsem u sebe většinou měla třeba ještě půllitr a Petr se se mnou hojně dělil o svoje zásoby (on nesl od začátku dva litry, já nejdřív litr a půl, od 45. už taky dva litry a pak jednu chvíli k tomuhle ještě skoro litr v ruce), stejně jsem se týhle obsedantní myšlenky nedokázala zbavit.

Petr, Hvozd a kočka ("Přestaň mě fotit, musíme jít!")

Vyvrcholilo to pod Luží, kde jsem už nedělala nic jinýho, než mlela o tom, že mi dojde voda a umřu žízní a co jako budu dělat a proč tu nemají studánky, Lužky jedny *nepěkný*, to je děs, až to Petr nevydržel a těsně pod kopcem se mě vyrazil zachránit před jistou smrtí, která by po další půlhodině podobných keců nejspíš - jeho rukou - nevyhnutelně nastala. Zaplul do Kinder und Familien hotelu, kde to podle dunící hudby a salv smíchu i před půlnocí pěkně žilo, s cílem sehnat pití. Sedla jsem si na kámen venku, zavřela oči a začala se poddávat představě, že si nahoře na Luži na chvilku lehnu. Na pět minut. Nebo na dvě. A usnu si. Petr se záhy vynořil s litrem vody. "Všichni jsou tam vožralý a na záchodech trvalo sto let, než se odpustila teplá voda!" To bylo radosti na Starém bělidle! (A ne, lehnout mě nenechal, v tu chvíli mi to přišlo na úrovni zločinu proti lidskosti!)

Sestup z Luže je jedna z věcí, kterou si budu asi dlouho pamatovat. Po šutrech dolů, potmě, to bylo opravdu výživný. Stejně jako celý den i tady to probíhalo tak, že Petr šel o kus přede mnou, tak, aby na mě viděl, ale ne dost na to, aby mě slyšel - a když jsem začala ztrácet, zastavil se a počkal. Jen co jsem ho došla, znovu vyrazil. Zní to jako dobrý mindfuck? Tak věřte, že nebyl zdaleka jediný. 

Kromě absence občerstvovaček, kterou jsem začala vnímat už docela brzo - a který jsou opravdu skvělá věc, protože nejen, že nemusíte táhnout dvacet kilo věcí, ale krásně vám celý závod rozbijí na menší úseky, je vlastně samotný základní formát výzvy náročný na hlavu. Jdete do kopce - na část z nich nevede žádná cesta, takže se drápete prostě někudy - a jen co se vydrápete nahoru, otáčíte se a často jdete stejnou cestou dolů (jdete, protože už nemůžete běžet, že jo, nebo je tam takový terén, že byste to stejně neběželi, i kdybyste mohli - a který se záhy postará o to, že stoprocentně nebudete moct) a znovu a znovu... a znovu. Jste tam dobrovolně, jste tam proto, že jste tam chtěli být, jste tam proto, že vás tohle baví - ehm?

Na 45. jsem se těšila děsně moc, nakonec to byla jen další z mnoha následujících shitshow. Nesnědla jsem v podstatě nic, něco málo jsem zvládla vypít, nevěděla jsem, kde mám levou a kde pravou, natož co dělají. Čelovka vážila snad tunu, dala se do mě hrozná zima, protože jsem byla durch propocená, bolela mě problematická pata a říkala si, že tohle bude asi ještě legrace.

Měla jsem pravdu. 

Nakonec se dočkám svítání. Pod jedním z oněch vrcholů nahoru les a šutry, dolů les a šutry, no to mi ho teda vyndej! ji konečně můžu sundat. Na padesátým kilometru zvracím. Všechna pečlivě vypitá cola a voda jdou pápá lálá grci grci, ale je mi líp. Takže vysmrkat a jde se dál. Esteticky příjemný sport je to, to říkám pořád. Kolem sedmý ráno dorážíme do Chřibský. Zbývá nám 46 kilometrů. Ještě netuším, že je půjdeme dvanáct hodin. 

Nanuk a fanta, snídaně šampionů!

S každým dalším vrcholem roste moje přesvědčení, že tohle nedám. A v hlavě se mi rozjíždí oblíbený obávány kolotoč debilních keců: na to nemáš! Na co si tu hraješ? O co ti jde? A to jsi chtěla běžet sto mil? Vtipálku! Měla by ses na to už konečně vykašlat! atd. atd. Sluníčko stoupá a připaluje, já se peču ve vlastní šťávě a těch osmnáct hodin ve sračkách, co jsem nakonec strávila, bylo opravdu výživných. Na druhou stranu je holý fakt, že když to jde skvěle, je to strašně snadný. Když to nejde, je to teprve ten správný boj. 

A já bojuju. Čím dál víc.

Kdyby Petr dostal pětikorunu pokaždý, když jsem mu na jeho: "Tak popoběhneme." odpověděla: "Ale já se snažím!", byl by milionář. Kdyby za každý: "Já už ale opravdu nemůžu. Já už nemám, kde brát!" mohl by do vesmíru vyslat vlastní raketu, který by ani trochu nevypadala jako penis. Teď, den poté, nechápu a nesmírně ho obdivuju za to, že mě nehodil ani z jedný skály nebo nestrčil ze svahu. 

Den postupuje. Prodíráme se lesem. Zakopávám o klacky a vrážím si je do nohou. Vypadám jak kdybych si vyrazila užít do BDSM salonu a ne do přírody. Ještě víc šutrů, luk, lesů, klacků. Vyhlašuju soutěž o největšího klíšťáka. Kdo si po návratu najde víc klíšťat, vyhrává a stává se Velkým klíšťákem (vyhraje Petr). Morálka se zvedá vždycky cestou z kopce a pak jde zase do háje. Drop-bag na 80. Aspoň něco sníst, dolejt vodu, birell, cola, do ruky flašku s Jardou (to je totiž nealko pití letošního léta - to příšerný spojení nápoje s Jágrem je prostě tak bizarní, že teď zásadně běhám někam pro Jardu a pak s Jardou) a jde se dál. 

Střední vrch je ukázkový. Jdete milion let do kopce po cestě, z tý uhnete na pěšinu do lesa, která vede do ještě prudšího kopce, abyste se na konci museli vyšplhat na skálu. Tam kolega dovolí se akorát napít a už zase musíte dolů, protože se vám povedlo nabrat takový zpoždění, že budete muset zabrat, jestli chcete stihnout limit. 

Tohle byl můj breaking point. Cestou dolů jsem zvládla ještě aspoň trochu běžet, ale věděla jsme, že tím končím. Dole v Nových mlýnech sděluju Petrovi, že na žádný další ***** kopec už nelezu, že toho mám dost a že končím, finoto, ende, schluss! "No, ale stejně jsme od Svoru dvacet kiláků..." "Jezdí tu vlak!" Sedáme na lavičku před nádražím. Petr se mě snaží namotivovat mapkou - hele, kolik už máme hotovo. Teď to přece nezabalíš! Zabalím, jasně že zabalím! Seru vám tu na to. Nakonec se stejně zvednu a jdu dál. Ale fakt už jen jdu. A zbytek dne to nebude vypadat o moc jinak.

Běžně se stává, že máte při podobných akcích chvíle, kdy to nejde a pak to zase jde a pak to nejde a tak furt dokola. Já se z toho dna už nevyhrabala a musím říct, že boj, který jsem svedla v dalších hodinách byl jeden z nejtvrdších a nejtěžších. A jestli je ultra o překonávání sebe sama a všemožných hranic, pak jsem jeho ideu naplnila beze zbytku.

Při slejzání z Malýho buku ztratíme cestu. Nechtěli jsme jít napřímo lesem, protože jsem prošitá jak péřovka, jenže cesta, která měla z Medvědího vrchu podle mapy vést, tam prostě nebyla. Místo ní jeden z mnoha polomů. Za ním houština, za ní les. Brečím, nadávám, zapřísahám se, že mi celý Klíč může vlízt někam, protože JÁ na něj rozhodně lízt nebudu. Ozývá se hrom. Předpověď strašila přívalovým deštěm. No to je teda ale super! Tak co ještě? Zasekávám se tam tak, že když se konečně ocitneme na silnici, máme za sebou čtyřiadvacet hodin a tím pádem i limit.

Dojdeme pod Klíč. Petr: "Tak co, jdeme rovnou k autu?" Já: "Nevím." Petr: "Tak kam odcházíš?" Já (mimo sebe): "No, nahoru."

Taktika našeptávače, kterou Petr ke konci zvolil, prý fungovala jak hadr na bejka. Moc nevěděl, co už se mnou a tohle zafungovalo. Těsně pod vrcholem Klíče se zasekávám. "Já už nemůžu, já už nemám sílu, bééé." P: "Tak jdeme dolů?" Já - du du du.

Jsme nahoře. Hotovo. Fakt že jo. Dokázali jsme to. Dokázala jsem to. Tak moc jsem to chtěla zabalit a tak moc jsem byla přesvědčená, že to prostě nedám, že jsem to dala.

Teď už jen k autu.

 

Jedna z mých oblíbených hlášek (nepřekvapivě od mé velké oblíbenkyně Courtney) zní: "One step at a time and you will inevitably cross the finish line." A je v tom všechno, co musíte o závodění vědět. A druhá, tentokrát od Garyho Robbinse, doplňuje: "It's not supposed to feel good."

A tak jsem jako tak želvička z Oprásků z českích dějin nakonec šla, šla, šla, až jsem se k tomu autu ve Svoru znovu dostala. 

Hodinky jsem vypnula po šílených 25 hodinách, 45 minutách a 55 vteřinách.

Že jsme nestihli limit? A? 

Ne, zatím mě to fakt nemrzí, Petr měl pravdu v tom, že kdybych nedokončila bez ohledu na čas, byla bych strašně zklamaná. Že nejsem v tabulce a nedostanu náramek? No jo, jsou horší věci.

V téměř jakýmkoliv okamžiku během toho nekonečnýho dne bych vám řekla, že ne, že to nestojí za to, že je to hrozný a příšerný a ne, nevím, proč to sakra zas a znovu dělám. Nějaký šváb na mozku? Nejspíš. 

Teď - necelých 24 hodin poté si říkám, že to bylo vlastně nesmírně brutální a plný okamžiků a situací, který mi zase umožnily zjistit, co jsem zač, potvrdit si, že mám toho nejlepšího kámoše a mistra na světě a že na tom občasným utrpení uprostřed všeho toho pohodlí moderního života fakt něco je.

Martine, díky, žes tomuhle dal vzniknout!

Čekání na zázrak

 "...zázrak se nekoná, ne-ko-nááá..." zpívala blahé paměti v jedné z písniček z alba Folclore Znouzectnost.

I mně, stejně jako kašpárkovi v téhle Divné písničce o divné popravě, tahle divná doba plná divných nařízení srazila hlavu. Nebo mi spíš strašák do zelí Boris zabouchl dveře před nosem a ukázal vztyčený prostředníček. 

Před dvěma hodinama přistálo v Londýně moje letadlo. A já sedím doma v Praze, protože ač česká média spustila palbu o tom, jak nám Británie po netrpělivě vyhlíženým zasedání vlády 12. července mohutně rozvolňuje, pravda je trochu jinde. Ano, Británie skutečně rozvolnila, ale na rozdíl od nás v ní platila až do pondělka tohohle týdne podstatně tvrdší opatření. Ta, kterých my se zbavili už na jaře, Britové museli dál dodržovat. A spolu s povolením restaurací a klubů a shromažďováním skupinek čítajících víc než šest lidí u někoho doma, vyhlásili prasopsa, který mě nepřestává žrát. 

Totiž: od chvíle, kdy UK vystoupila z EU, to působí, jako kdyby si nejradši ty svoje ostrovy omotali ostnatým drátem a nechali zbytek světa, ať se točí bez nich. To, že jsme na semaforu EU zelený a tím pádem neškodný už dva měsíce, UK vůbec nezajímá. Pro ně jsme dál oranžoví neboli amber. Zelený jsou jen země Commonwealthu a pak ty, kam Britové jezdí rádi na dovču, protože nepustit je druhý rok k moři, by mohlo politikům zlomit vaz. Pro cestující do UK z oranžových zemí dál platí povinnost desetidenní karantény v místě pobytu (případně zkrácený pětidenní, kdy ovšem musíte být na místě plných pět dní a zaplatit si ještě jeden test navíc), je fuk, kolik máte očkování a jestli jste si svůj čip už v pohodě sesynchronizovali s internetovým bankovnictvím a chytáte teď signál z Proxima Centauri. Pokud jste ale plně očkovaný v rámci NHS - ergo očkovali vás v Británii, po návratu z oranžového státu do karantény nemusíte. Dává vám to smysl? Vidíte v tom rozdíl? Chápete to? Já ne. 

S testy jsem počítala. Na očkování jsem naběhla natěšená, jak jen to šlo, protože jsem přesně tohle očekávala - že to bude potřeba. Že ale britští vládnoucí populisti udělají něco takovýho, to mě překvapilo. Tohle je prostě nefér, je to sprostý a ať jdou s tímhle cirkusem do háje. 

Lakeland 100 zítra v šest večer normálně odstartuje. Já jsem sice připravená, jak jen být můžu, na startu ale nebudu. Protože si nemůžu (a ani nechci) dovolit sedět někde zavřená deset dní. Mám vztek a je mi to hrozně líto.

Jasně, je to jen závod, když nejde o život, jde o hovno, bude za rok, můžu si zaběhnout něco jinýho, neděláme to přece pro závody, baví nás trénink samotný atd. atd. Jenže ne. Tohle pro mě nebyl jenom závod. Byl to TEN závod. V září to budou od loterie už dva roky. Je to TEN závod, na který jsem se dvaadvacet měsíců těšila, připravovala, snila o něm. TEN závod, na který jsem se (ano, nezdravě) upínala celý ten podělaný rok a půl, kdy jsem ryla držkou v zemi stylem, že jsem si to ani neuměla představit a pevně doufám, že se do tý samý situace už nikdy nedostanu, protože už prostě nemám kde brát - ani fyzicky, ani psychicky. Ale vždycky, když už to šlo od nuly do záporných čísel, tu byl TEN závod, těch pět dní mimo realitu, pět dní, kdy mě měli pustit z toho kolotoče, na kterým už mi došly všechny blicí pytlíky, a já měla aspoň na těch pár desítek hodin nechat všechno ostatní zmizet. 

Že se rouhám? Tak ať. Pro někoho byly covidový měsíce snazší, pro někoho těžší, někdo trpěl samotnou, jiný přemírou kontaktu. Ano, samozřejmě, že jsou na tom lidi mnohem hůř. Ale ne, jejich utrpení mi nijak neulehčí, nejsem ten typ. A není to tak, že bych nebyla vděčná za to, co mám - pozor, já jsem velmi, velmi vděčná - neznamená to ale, že toho prostě nebylo moc. A že ono moc zmizí mávnutím proutku. Protože vyčerpaný rezervy se přes noc nezaplní. Ani za týden. A čert ví, jestli se vůbec někdy.

V duchu jsem běžela a šla každý úsek trasy, viděla všechny videa, četla všechno, co jsem našla, psala si s lidma, který to absolvovali. V duchu jsem mnohokrát uspěla i selhala. Vychutnávala si cestu i trpěla. Byla jsem na dně a vstávala z něj. Nikdy mě ale nenapadlo, že tam nebudu vůbec. 

Je to JEN závod a zároveň je to všechno, jen ne "jen". 

Poté, co mi přišel e-mail z český ambasády (ano, psala jsem i na ambasádu), který definitivně udělal za mým letošním snažením tlustou čáru, která ohlašovala, že do Connistonu se nepodívám, zavládlo divný vzduchoprázdno. Někdo mi vzal něco, co jsem nikdy neměla. Pobrečela jsem si. Zanadávala si. A další den odjela na Závist, protože jsem tam měla odběhat hodinu a půl. 

It's ain't over 'till it's over, prohlásil Rocky. 

It's ain't over yet.

V sobotu mi ten úplněk na cestu bude přece jen svítit. Jen na trochu jinou.

#81

Petra Soukupová

VĚCI, NA KTERÉ NASTAL ČAS

Knížky Petra Soukupové jsou jak strup. Víte, že byste si ho neměli strhávat, že byste do něj neměli šťourat, ale je to taková slastná bolest a bolestná slast, že to stejně děláte, i když víte, že vám pak poteče krev, že se vám pak udělá jizva, že se to celé bude hojit dýl, že je to blbost. Stejně vám to nedá. A nakonec zůstanete jen s posledním vláskem kůže, se štiplavým zabolením... A příště to uděláte znovu, protože si prostě nemůžete pomoct.

Ani Věci, na které nastal čas nejsou jiné - i u nich se všechno svírá. Ať chcete nebo nechcete, pokud jste žili nebo žijete ve stejném uspořádání, najdete v příběhu Alice, Richarda a jejich dětí střípky, které budou odrážet váš vlastní život. A možná i střepy. A možná hodně velké střepy. Čím větší, tím větší paseku napáchají.

Věci, které nastal čas jsou, stejně jako Petřiny předchozí knihy, jen prostým zachycením normálnosti v její holé, až surové běžnosti, ubíjející stereotypnosti, pomíjivosti, nevratnosti. Je to obrázek vztahu, ve kterém nebyl moc důvod spolu být, ale nebyl ani důvod spolu nebýt a tak spolu ti dva prostě zůstali a nechali se unášet líným proudem. A život šel tak, jak život chodí, děti, práce, oba pocit, že dělají maximum a že ten druhý by se mohl trochu víc snažit, trochu víc chápat, trochu míň prudit, trochu víc nechat dýchat - vždyť přeci nechci tolik?! A nakonec už daleko od sebe, příliš daleko a i když by se možná dalo doplavat zpátky k sobě, je otázka, jestli to má cenu? Petra Soukupová pro mě zůstává mou nejoblíbenější českou autorkou. Bez zaváhání. (Jen ten název jsem nepochopila.)

#1

Jan Tomeš

TRNY V ČASE

Nechodím do čajoven ani k Džoudymu, filosofii z povinného základu u "Hadíka" jsem měla blahé paměti za tři (nicméně k tomu, abych měla pocit, že čtu něco chytrého, mi ani tak nestačí, když autor ví, jak se píše Leibniz) a nevěřím, že když si něco moc přejete, celý vesmír se spojí, aby vám to splnil.

Zjevně jsme se s knihou ocitly každá na opačné strašně trhliny v čase, protože jinak si to naprosté minutí neumím vysvětlit (nebo umím, ale to by se asi neposlouchalo úplně dobře).

Nesedlo mi vlastně nic - ani plytký, nevypsaný styl, ani hlavní dvojice (ona je protivná, on je protivný), ani jejich drhnoucí dialogy (od cringe seznámení až po úplný závěr - takhle spolu skutečně nějací lidé mluví? Opravdu je možné holce, kterou vidíte dvě vteřiny nabízet počítač (aniž byste byl Alzák) a opravdu můžete klukovi, kterého jste viděli jednou, psát takhle osobní věci?), ani filozofické hopskurzy a už vůbec ne sportovní vložky a dávno vyexpirované popkulturní odkazy. Z "krucantů" a hanění Prousta se mi ježily chlupy, stejně jako z pasáží, které příliš okatě (a marně) snažily být děsně hluboké. Happy v end v duchu "však on to vesmírek všechno zařídí a pokud nezařídí, je to proto, že sis to málo přál", je fakt džouk on jů.

#2

Ičigo Takano

ORANGE. KNIHA DRUHÁ

#3

Kore Yamazaki

ČARODĚJOVA NEVĚSTA 2

Stále kouzelně roztomilé - sbližování Naho s Kakeruem je nesmírně křehké, působí jak z jiného světa. Netuším, na kolik odráží skutečnou realitu dvoření v Japonsku, ale na člověka z toho dýchá nostalgie. Kresba je krásná, překlad plyne a nezbývá, než si povzdechnout, že by bylo úžasné, kdyby i ve skutečnosti byli lidé ochotni obětovat tolik pro druhé.

V naprostém kontrastu je pro mě bonusový Astronaut, který je po oranžovém poupěti jak pěst na oko a místo, aby byl přidanou hodnotou, celkový dojem sráží - melancholie je rozcupovaná na kousky a navozená atmosféra nenávratně v háji. Nikdy bych nevěřila, jak dokáže černobílý obrázek nepříjemně vřeštět a scénář mi zůstává záhadou. O čem, že to je?! Jakože cože?

Krásná kresba, která mě nesmírně baví a okouzluje, nedokázala tentokrát vyvážit na můj vkus příliš slabý scénář, jenž děj v zásadě nikam neposouvá.

Škoda, že není k dispozici omnibus, to by mohl být dojem úplně jiný.

#4

Raina Telgemeierová

NERVY

Všichni, kdo mají Rainu T. rádi, budou víc než spokojení, protože se vám opět dostane kombinace milé a krásně kolorované kresby s vtipným a nadčasovým scénářem, který bude mít největší odezvu u dívek, jež se mohou v hlavní hrdince naplno vidět (tj. kolem desátého roku). Svět v tomhle věku ztrácí pevné kontury, přeskupuje se, mění se vztahy, měníte se vy, mění se zdánlivě (a skutečně) všechno. Není to lehká doba a je fajn vědět, že v tom nejste sami.

A kdo Rainu ještě nemiluje, ten si přečte Nervy, nikdy není pozdě zamilovat si dalšího autora!

Jo Nesbo

SPASITEL

První setkání s Harrym Holem (v audioverzi načtené D. Matáskem) dopadlo o poznání lépe, než jsem čekala.

Po pár zkušenostech se severskými detektivkami jsem se Nesbemu cíleně vyhýbala - samoúčelné násilí mi vadí a rozhodně ho nevyhledávám. A od nekorunovaného krále severské krimi jsem přesně tohle čekala. I proto mě Spasitel příjemně překvapil.

Hole je detektiv ze staré školy, drsňák, vochlasta, ale se srdcem na pravém místě, sice cynik, ale oddaný své práci. Nesbe netrpí zbytečným sentimentem a závěrečné rozuzlení bylo pro mě dostatečně uspokojivé. Pohled do fungování Armády spásy, o níž jsem dosud věděla jen to, že pomáhají potřebným, byl vítaný bonus. 

Nascar v Bad Blumau 2021

aneb Znovu a lépe?

Znáte závody Nascar? Od roku 1948 se jezdí v Americe, jsou nesmírně populární a podle mě taky nesmírně nudný (prosím, je tu někdo, koho Nascar baví? A pokud ano, vysvětlíte mi, PROČ?) – auta při nich objedou 400krát okruh a natočí 600 mil. Obvykle jim to trvá mezi čtyřma a půl až pěti hodinama. Včera a vlastně i předevčírem jsem se vrátila jako vítězství obhajují svačinářka do Bad Blumau, abych si znovu zahrála na mechanika. Představuju si, že pro všechny vnější pozorovatele podobné události to musí být asi podobně zábavný jako Nascar. Akorát tyhle Bleskové McQueenové nejdou po čtyřech hodinkách na pivko. Na to si počkají o dvacet víc.

Už loni cestou domů z Bad Blumau samozřejmě zaznělo, že příště dál, že ta pohádka nekončí a že skleněný stropy jsou od toho, aby se zvedaly, případně úplně rozbíjely. Těch 250, o kterých jsem tehdy mluvila, se nakonec transformovalo v hodnotu, na kterou se Šéftrenér rozhodl cílit. Strach má velký oči, adrenalin ještě větší. 

Těm, kdo běhají, asi není nutný nijak zvlášť vysvětlovat, co to znamená - tahle matika je dost snadná. A je z ní zřejmý, že tady už není prostor na chyby, není tu prostor vlastně na nic moc, kromě nascarovýho kroužení. Snad kdyby Petr zvládal běhat tréninkový šedesátikilometrový běhy (ano, je to správně) v průměru za 3:50/km a ne 4:45/km, pak by těch 250 nebylo tak závratných. Ale i on má své limity – a bylo jasný, že tohle bude přesně takový, jaký to mám na závodech ráda: na krev a na slzy. 

Ve vesničce kousek od Gratzu se startovalo stejně jako loni v deset hodin dopoledne v sobotu (pro pomalejší – a v deset hodin v neděli se končilo). V pátek jsme vyrazili už dopoledne. Jen cesta do Brna trvala přes tři hodiny, to abysme si tu D1 mohli pečlivě vychutnat. Do Brna se dostáváme výrazně po poledni. Jak je známo, čas jsou peníze, a těch (skoro) nikdo nemáme přehršel, a tak stavíme na oběd u OC Futurum. Teda. Rádi bysme. Nájezd k obchoďáku je jak z blbýho vtipu. Když ho konečně trefíme, oddechnu si, že tu nejsem s T. Je totiž jasný, že absolvovat tohle pan manžel, počkal by si, až vlezeme dovnitř a začal by to velice hlasitě komentovat. A tak když vlezeme dovnitř, Šéftrenér se rozhlídne, jestli je kolem dost lidí (je) a prohlásí: "Pojmenujou to Futurum, a přitom to tu vypadá jak v Rakovníku!" Hned si přijdu jako doma.

Protože Brno je, jak známo, předměstí Vídně, kolem Vídně si střihneme úplně stejnou kolonu. Do Bad Blumau se dohrabeme po nějakých osmi a půl hodinách.

Podepiš, že když zhebneš, nebudeš s tím nikoho otravovat!

Potěšeně konstatujeme, že je chladnějc a že je trať v zásadě rovná, že pěšinku k mostku zlikvidovali a je tu teď stezka vysypaná kamínky, že je cestička za mostem, kde jsem vloni měla základnu, rozšířená, že k mostku přistavili mobilní záchodky – a že to tu už teď vypadá jako na fesťáku. 

Všude stojí obytňáky, stany, lidi tu mají stoly, lavice, party stany, no ty brďo, abych se vůbec někam vešla! Rozšířená stezka znamená víc místa pro běžce (bezva) a míň pro mě (už ne tak bezva). Podaří se mi Petra přesvědčit, že Rakousko nejsou Čechy a že mu do rána jeho rozkládací decathloní stolek určitě nikdo neukradne, a zabereme jím ozkoušený flek mezi stromy (jinak nejsem vůbec pověrčivá a mám moc ráda změny). 

Ze dne už toho moc nezbývá. Takže ubytování, jídlo, pivo, spát.

Tohle bude naše třetí společná čtyřiadvacetihodinovka v rozvržení Petr běží, já supportuju. Stejně jako u obou předchozích nechám na něm, co všechno bude chtít o tom, jak to šlo a nešlo, napsat. Dál už to bude hlavně o tom, jaký to je, když se váš šéftrenér pokusí ten svůj skleněný strop zase o něco zvednout a vaším úkolem je být k ruce a podávat, pokud možno, ty správný nástroje. 

Suroviny

Zkraje jde všechno, jak má. Mám svou tabulku, k tabulce mám další papíry s prázdnými tabulkami, který si vyplňuju. Mám nějaký teoretický hodnoty, kterých se prvních devět hodin budu bez větších potíží držet. Zatím to není žádná velká věda.

Známý rytmus chytím rychle. Petr krouží, já míchám a zapisuju. Chvílema si čtu a pozoruju lidi kolem. Ty běžící i ostatní crew. Je to zajímavá směs.

Jsou tu zjevně rodinní příslušníci i kamarádi. Někdo ví, co dělá, většina sedí ve stínu, hájí pevnost a na předsunutém stolku mají účastníci vyrovnaný samoobslužný bar. Mezi čtyřiadvacetihodinovkáři se motají účastníci akce deset maratonů v deseti dnech (Proč? Proboha proč někdo běží deset maratonů ve štýrský vesnici na okruhu, který nemá ani kilák a půl?! Chápejte, já mám dost posunutou laťku toho, co mi přijde normální - koneckonců i 24h už jsem si taky zkusila, ale tohle... Tohle jako proč?), šestihodinovkáři, kteří startovali zároveň, a štafety. Jsou tu lidi, kteří od začátku jen chodí, jsou tu ambiciózní štafetáři, kteří posedávají s partičkou v party stanu, aby jednou za dvě hodiny oběhli sprintem dvě kolečka a tvářili se naprdnutě, že jim tam někdo překáží. Jsou tu mladý, starý, děti, psi, občas projede někdo na kole (wtf?), občas se tu motá někdo s kočárem na procházce (double wtf?). 

fesťák

Dělá se teplo (odpoledne je osmadvacet stupňů a sluníčko, k bazénu do plavek akorát, na běhání trochu peklo), lidi začínají odpadávat. Já šejkuju jak profík. Kolega naproti nejdřív mrazí sprejem jednu achilovku, pak druhou, jak tak na něj koukám, říkám si, chlapče, ty to máš za pár. A taky že jo. Nicméně zůstává a stává se z něj Pan Kafe (neustále svému kolegovi, který vydrží až do konce, nabízí kafe). Prostor na sledování okolí dává postupně vzniknout fascinující skupince mých oblíbenců. Hned vedle má stole Chrchel. Běží šestihodinovku (naštěstí) a kdykoliv se á dvacet minut zastaví, tahá to až z paty. Je tu Zvracející veganka, Pan Hanuman (droboučký snědý chlapík, který cupitá maratony a v ruce svírá telefon, ze kterýho se hlasitě linou indický písničky), Psí žena (Italka, co běží maratony a po skončení obejde celý stanový městečko a s hláškou "Can I touch it?" se vrhá na všechny psy kolem), Zestárlá ufňukaná Uršula, Křivule 1 a Křivule 2 (oba berou záda, každýho do jedný strany, oba chodí (jeden 22 a druhý 21 (!) hodin), a když se trefí vedle sebe, musí se trefit správně, aby se nemlátili hlavama), jsou tu lidi, který jsem tu viděla vloni (Pan Guantanamera znovu supportuje ženu, ta tentokrát vydrží běhat do konce, on tentokrát hraje jen chvilku, a Růžový Olaf) a lidi, který jsem viděla na Kladně. 

Čas plyne. Petr uběhne sto kilometrů. Já míchám a počítám. Popoběhnu, něco podám, něco donesu, vyčistím brejle, přidám opalovák, pomůžu s trikem, dám čepici. Dalo by se říct, že je to v zásadě nuda, ale to pořadatelé přeci nemůžou dopustit! A tak má vedoucí muž od začátku závodu problémy s čipem. Čas od času se mu nějaký kolo prostě nezapočítá. Když ale běžíte na osobák na hranici svých sil, nemůžete si dovolit zastavit se ve stanu organizátorů a něco tam s nima řešit. Takže jdu čtyřikrát řešit vypadnutý kolo. Tvrdě narážím do jazykový bariéry. Moje gymnaziální paní profesorka mi odpustí, ale ze čtyř let němčiny zbyly akorát tak znalosti na objednání piva, schnitzlu a doptání se wo ist záchod? S bídou vyškrábu číslovky, abych jim vysvětlila, o koho mi vůbec jde. 

předávka brejlí - nezastavujeme, máme zpoždění

Celá akce s čipem vrcholí v momentě, kdy se nezapočítají čtyři kola, a Petr následně dostane úplně nový číslo. Kola, který naběhal mu klikají zpětně ručně. Druhý muž v pořadí, Slovinec Luka, na mě gestikuluje, co se stalo? Nezdá se, že by mu Petra bylo dvakrát líto, koneckonců je to furt závod. Nechápu, proč se ptá, ale pohled do průběžnýho pořadí mi jeho lehce nadšený zmatek osvětlí. Petr se propadá prudce dozadu. Luka je první. Pak Petr zmizí z tabulky úplně, aby se znovu objevil po hodině a půl na špičce. Znovu jdu reklamovat chybějící kola. Nakonec se to nějak srovnalo, ale klobouk dolů před Petrem, který na sobě nedal vůbec nic znát, a jestli ho to zdeptalo, neviděla jsem to ani já. 

Mezitím teplota kulminuje, Petr hlásí, že mu je vedro a že se musí nějak zchladit. To se v sobotu odpoledne na rakouským venkově snáz řekne, než udělá. Jdu na nonstop pumpu, která je zavřená, jdu do obchodu, který je až do večera, kdy ho na dvě hodiny výjimečně otevřou, zavřený. Das ist zupa! Už poměrně zoufale zkusím jedinou otevřenou hospodu. Tam chytím pod krkem všechny svoje kovidovýma karanténa posílený sociální fóbie a začnu vysvětlovat, že nutně potřebuju led. A že jim ho zaplatím. Pán za barem je úžasný, led mi dává do utěrky – když slíbím, že ji vrátím! – a nic po mně nechce. Utíkám se vzácným nákladem zpátky a cpu ho do ručníku a vážu ho Petrovi kolem krku. Další led kupuju už v krámě a cpu mu ho pod čepici. 

The night is dark and full of terrors.

Postupně se začíná objevovat nová sada problémů, který je potřeba řešit. Supplementový minerály sice zabrání křečím, rozjedou ale jiný potíže. Začíná se stmívat. A Petr začíná bojovat. Sám pak říkal, že prvních devět hodin bylo zadarmo. A pak přišla krize, která skončila až s cílovou sirénou. 

Takhle těžký závod jsem s ním ještě nezažila. To asi říct můžu. A taky asi můžu říct, že víc než cílový časy a tempa a celkový objemy a já nevím, co ještě, je pro mě inspirativní vnitřní síla, kterou musí člověk prokázat, aby tváří v tvář bolesti vytrval, aby to nevzdal, aby se nedal tou snazší cestou. A na čtyřiadvacetihodinovce je cesta ven pořád. Kdykoliv můžete zastavit. Kdykoliv si můžete sednout. Anebo lehnout. Kdykoliv můžete zout boty a říct, že teď už nikam neběžíte. Můžete se sbalit a odjet domů. Není to jako v horách, kde musíte dojít aspoň na další CP a byť to v ten moment může vypadat jako nejhorší věc, je v tom obrovský milosrdenství, protože vždycky je tu šance, že se během té cesty znovu zvednete a dokončíte.

Tady? Tady je to jenom o tom, jak moc to chcete. Jak dobře máte srovnanou hlavu. A jak dobře zvládáte pobyt v pain cave. Co to s vámi udělá, když opravdu trpíte a víte, že tohle vás čeká možná dalších pět, deset, patnáct hodin? Bolest se navíc v případě téměř absolutní placky akorát stupňuje. Neulevíte si stoupáním, klesáním, jiným terénem, pche, zapomeňte – nic takovýho tady totiž není. Že to nezní zrovna jako reklama na 24h? To taky nemá.

Spousta problémů se dá spravit, ale není to hned, nějakou dobu to trvá. Kromě síly a vůle je proto tak, jak to vnímám já, absolutně nezbytná třetí základní ingredience: trpělivost. 

A s tou se propracováme nočníma hodinama. Petr běží, po necelých 15 hodinách padá sto mil a já čaruju. Čaruju, abych ho restartovala. Hodinu nedostává skoro nic, jen decentně vody. A pak celý systém natvrdo vypnu a začnu postupně přidávat jednotlivý ingredience a sleduju, co to udělá. Ano, teď už asi můžu říct, že tentokrát jsem byla co k čemu, protože tentokrát jsem se už ani neptala, jen si nechávala hlásit průběžný pocity a podle toho podávala.

Noc je dlouhá. Strašně dlouhá – skoro jako tohle vyprávění. 

Tábořiště zmrtvělo. Většina lidí odchází nejpozdějc kolem druhý hodiny spát. Šla bych taky, ale nemám nárok. Ve světle čelovky víří ze stromů se sypající pyl a prach zvednutý stovkama nohou, který všechno nemilosrdně pokrývá tenkou vrstvou špíny. Bojuju se sebou i se situací. U stanů hoří ohně, přijdu si jak v bublině – v samostatným uzavřeným bizarním světě, který vyrostl uprostřed toho reálnýho. A mám pocit, že v tomhle světě slunce nevychází.

Ale mýlím se. 

Obzor zesvětlá, zrůžoví a pak zezlátne. 

Plíživý úsvit odhalí stanový městečko, který vypadá jako po bitvě. Ve čtyři hodiny se rozezpívali ptáci, v šest se ozvali krkavci – zjevně se začínali slétat k hostině. Na stolech i na zemi jsou zbytky po nočním plenění. Překračuju kaluže blitek a porůznu ležící a sedící zkroucený odpadlíky.

S ránem přijde i jistota, že dneska můžeme na původní plán zapomenout. Pořád je ale reálný porvat se o osobák. Ta možnost zůstává někdy do sedmi do rána, a pak je i s tímhle konec. Pak začíná závod v závodu. Je to závod sám se sebou, s vlastním egem, se zklamáním, s bolestí a smutkem, na který teď opravdu není prostor a který musíte zavřít pečlivě v sobě do chvíle, kdy si ho budete moct dovolit prožít, odsmutnit a nechat plavat. Protože Slovinec Luka – celý den druhý muž závodu – dotahuje a je potřeba aspoň chodit a chodit dost rychle na to, aby se nemohl dostat do čela.

Protože i když 250 nebude a nebude ani 243+, zlato si Petr vzít rozhodně nenechá. 

Luka se nevzdává, nevzdává se ani třetí muž závodu, který naopak stahuje Slovince. Dvacet čtyři hodin se v závěru mění v boj. "Kde je? Vidíš ho?" – "Nevidím!" S tabulkou v ruce chodím půl kola s Petrem. Mezitím mě Luka míjí a ukazuje mi prstem a ukazováčkem, jak malinkato mezi nimi je, já se na něj sladce usmívám, protože vím, že nemá šanci – ale vím to? 

Kolik vůle se může vejít do jednoho těla? Kolik síly? A jak poznáte, že to druhý už opravdu došlo a to první byste měli zkrotit?

Chodíme, chodíme, hore po dědině...

Nepřeju si už nic, jen aby byl konec. Levá před pravou, pravá před levou, čas je neúprosný, stejně jako Murphyho zákony – siréna ukončující utrpení přeživších zazní ve chvíli, kdy je Petr na deset metrů od místní kapely, která přišla běžcům na závěr předvést něco z rakouského folklóru. Dechovka burácí a Petr se hroutí do připravenýho křesílka. 

236,9 kilometru.

Jeho druhý nejlepší výkon na čtyřiadvacetihodinovce.

Závěr je značně antiklimatický, žádná velká radost, žádný velký emoce. Jen trubky, pozouny a tuba.

Ale aspoň tu máme tradice. A tak se Petr kácí k zemi a další dvě hodiny pobíhám sem a tam a snažím se ho nějak zvednout. Sbalím a naložím věci, přeparkuju. Pak jdu shánět doktora, protože to už přestává být vtipný. Tak doktor není, je jen jakási zdravotní sestra, která přinese slaný tyčinky a přivede své dvě malé děti, které zvědavě okukují zhroucenýho pána. Tak jo, mám pocit, že už si ze mě fakt dělají legraci. Po necelých třech hodinách a spoustě nevybraných výrazů z mých úst včetně zapřísáhání se, že tohle už nikdy, ale nikdy nehodlám absolvovat, se Petr nakonec zvedne. 

Odnáším křeslo a krámy do auta. Petr se křepce plouží na start, kde se budou vyhlašovat vítězové. 

Vloni náhrobní kámen, letos přířez (plus pivní podtácek v kategorii)

Ceny jsou rozdaný, je čas zkontrolovat kohoutky, světla, zavřít, zamknout a vrátit se do skutečnýho světa. 

Do Prahy přijíždíme v deset v noci. Do postele padám o půlnoci po jednačtyřiceti hodinách na nohou, dvaašedesáti tisících krocích, protože když supportujete tohle, na zadku toho moc nestrávíte, a pěti stech kilometrech za volantem. 

Tenhle závod jsme plánovali několik měsíců. Cítím se stejně, jako když na Štědrý den vyhazuju do kontejneru balicí papíry. Tolik času a energie a pak je najednou po všem. Podivný smutný prázdno. 

A tak refreshuju web BBC a doufám, že ho přece jen budu moct zaplácnout obřím lakedistrictským soustem. 

Jednu věc totiž se sny nikdy nesmíte udělat – nesmíte na ně rezignovat. A o velkých plánech to platí dvojnásob.