V pátek jsem s pobavením sledovala, kdo všechno z mých známých čte Hospodářské noviny.
Na podobný sociální experiment stačí, aby vám redaktorka páteční přílohy napsala, že chystá článek o běhajících ženách, a jestli byste jí neodpověděla na pár otázek. Inu, proč ne, ego je zapotřebí občas pošimrat - tak proč ne Egem? Vždycky jsem si říkala, podle čeho do podobných článků ty lidi vybírají. Pořád tomu nerozumím, ale budiž všem, co by o něco podobného stály/i, nadějí, že když jsem tam mohla skončit já (he?), tak rozhodně můžete i vy.

Ve stejné době, kdy známí a kamarádi nevěřícně zírali na můj cukry nadopovaný maniakální obličej zachycený v okamžiku těsně před cílem Kaisermarathonu, mě můj pan manžel drtil na záběhlickém kurtu.
Po šesti letech jsme totiž vyrazili na squash. Kdysi, v době B.C. jsme ho hrávali i vcelku pravidelně, ne že bychom byli nějací přeborníci, nejspíš jsme nikdy nebyli ani průměrňáci, ale bavilo nás to oba. T. na rozdíl od mě v poslední době hrát chodil, ale já si děsně věřila, koneckonců polykám bez žvýkání ty B2B, že jo, jsem teď děsně drsná, že jo, tak mě přece fotr od počítače neporazí! No. Tak. Ehm.
Smázl mě jako zpocený vokno.
Namazal si mě na chleba.
Sfoukl mě jak svíčku.
A ani se při tom nezapotil!
Potvrdila jsem si, že mě to 1. baví a za 2. stále ještě neumím prohrávat.

"Co se divíš, squash není s během kompatibilní," konstatoval mudarrib druhý den, když jsem mu brečela po whatsappu, že jsem při dvacce málem chcípla, že mě všechno bolí, že jsem ani netušila, jaký svalový skupiny na prdeli a nohou mám. Naposledy jsem se plazivými přískoky vpřed pohybovala po B7. Bolelo mě fakt naprosto všechno. Po doběhu mě musel T. svlíct, protože jsem nedokázala zvednout ruku. Štítivě mě z toho potem nasáklýho kusu lycry vysvobodil.
Poníženě jsem musela požádat, aby mě zbavil i spodního prádla.
Do vany jsem se nějak vyškrábala sama, protože víc munice na to, aby si ze mě dělal zbytek víkendu srandu, by už ani neunesl.
Jo... jsem drsná. Nejdrsnější. Dneska se už třeba dokážu i sama oblíct!

#21

Christopher Moore

ŠPINAVÁ PRÁCE

Špinavá práce je kombinace humoru černočerného jako peří kanálové harpyje a správně odvážené dávky kulturních stereotypů, dojemnosti a laskavosti.

Charlie, čerstvý vdovec a stejně čerstvý otec, beta-samec každým coulem a antikvář najednou zjistí, že kromě toho, že v jeho světě najednou nic nedává smysl, stal se z něj jako bonus ještě pomocník Velkého Smrtě. Nebo že by byl možná Velkým Smrtěm on sám?
Každopádně síly Temnoty se hlásí čím dál intenzivněji o slovo a Charlie Asher bude tím, kdo se jim nakonec postaví - aby zjistil mimo jiné i takové bizarnosti, jako jaké to je, když vám ručně pomůže jedna z Morríghan nebo co všechno se (ne)vešlo do truhlíku paní Lingové.
Moore je pestrobarevný a zabijácky zábavný - jako kosatka posypaná flitry

#22

Christopher Moore

POUŽITÉ DUŠE

Moore se po letech rozhodl vrátit ke jedné ze svých nejúspěšnějších knih a vzniklo volné, podstatně umírněnější pokračování Špinavé práce, které – v mých očích – na svou umírněnost trochu doplácí. Nemá to ten švih, ten spád, tu slinu - prostě už to není ta flitry posetá kosatka. Mytologií se mísí dohromady až příliš, takže koktejl trošku ztrácí na výraznosti, ale i tak je to furt fajn, oddechové čtení, které rozhodně ani v nejmenší neuráží inteligenci a toho si já cením.

"Ty jsi jeptiška?" zeptala se Sophie.
"Ale zajisté, drahoušku, my všechny," odpověděla sestra.
"Jeptišky v mojí škole jsou protivné."
"Já jsem trochu jiná jeptiška."
"Létající?"
"Ne, ale díky za optání." Sestra zamávala křidélky.
"Tak rajcovní?"
"Nevím sice, co to je, zlato, ale líbí se mi, kam tím míříš. Ne, my jsme spíš jako - jako víly."

"Víly?" Otevřela pusu dokořán a ukázala na prázdné místo ve spodní řadě zubů. "Tak to mi, svině, ještě pořád dlužíte prašule za tohle." (s. 205).

#23

Fredrik Backman

MEDVĚDÍN

Ove - Babička - Britt-Marie, tři Backmanovy předchozí, skvělé knihy, u nichž můžeme dlouho debatovat, která je nejlepší a proč.

A pak je tu Medvědín. 

Že je to kniha o hokeji nebo že je stejná jako Backmanovy předchozí romány, jak jsem se všude možně v uživatelských komentářích dočetla, může napsat jen ten, kdo ji ne(pře)četl. Protože Medvědín je docela jiný a docela jinde. Je mnohem výš. Je to Backman v plné formě a plné polní.
Vyprávění o městečku kdesi na severu, kde dávají medvědi dobrou noc a kde celá komunita stojí a padá na hokeji, se nejdřív jeví jako příběh o vášni, o lásce, o tom, kolik jsme té své posedlosti ochotní věnovat, jak moc dokážeme dřít a co to o nás vypovídá. A ano, je tam hokej, ale klidně ho nahraďte fotbalem, jízdou na koni nebo třeba pletením či šachy. Nejde o to, že je to hokej, jde o to, jak moc je něco tak zbytného vlastně nezbytné.
Jenže pak se příběh začne rozvíjet dál, Backman bravurně přemísťuje pro mnohé autory absolutně nezvladatelné množství postav po šachovnici, kterou snad radši ani nechcete vidět, ale musíte otáčet stránku za stránku, protože cosi vás pohání vpřed. Snad víra, že to nakonec všechno dobře dopadne.
A tak sledujeme vyprávění o životě po životě, o síle stesku, smutku, ale i rodičovské lásky, bezmoci a nejistoty. Backman je mistr emocí a do krátkých obrazů dokáže vyskládat láhve s jejich hutným koncentrátem do výšky, že se až hlava točí.
Ale to není všechno. Nemůže být. Dva lidi totiž udělají největší chybu svého života. A zaplatí za ni, tak jak nás dějiny učí, nakonec mnohem víc ten, komu už všechno vzali. V době, kdy jsme se naučili hashtagu metoo spíš vysmívat než ho brát vážně, je Backmanův hlas jako šlehnutí bičem přes obličej. Tvář po něm pálí a sliny chutnají po kovu.
Vyjmenovat všechny překrásné postavy by stálo příliš mnoho času, mě i vás, co tohle čtete. Místo toho si raději přečtete Medvědín. Není to laskavé ani příjemné čtení, je to čtení palčivé, hrubé, ve své otevřenosti a přímosti kruté. A zároveň tak krásné.
(Audioverze v podání Pavla Soukupa je skvělá. Po dlouhé době jsem nevydržela jen poslouchat a knihu jsem tak částečně slyšela, když jsem nemohla číst, a pak dohltla v papírové podobě... aby mi došlo, že to ona zhltla mě.)

Killing me softly

Poslední měsíc byl běžecky, na moje poměry, masakrózní. Březen jsem skončila s rekordním objemem. Většinou běhám pětkrát týdně, jen tenhle týden jsem byla šestkrát, neb jsem po návratu z víkendového výletu do Německa prostě už večer nezvládla vyběhnout a tabulka je neúprosná.

Myslím, že bych měla mudarriba překřtít na puppeteera nebo-li loutkáře.
Jasně, že jsem na sebe zvrhle pyšná, byť je to iluzorní hrdost na něco tak praštěnýho, jako je pobíhání kolem baráku. Nemluvě o tom, že s každým dalším, delším B2B cítím, jak blízko na hraně se pohybuju a jak blízko mám k tomu, aby se to celé zvrhlo v něco, co nebude vůbec dobrý, natož příjemný. Ale zatím držím, občas drtím zuby, občas si nadávám, ale držím. A plním a poslouchám loutkáře. Protože na rozdíl od sebe samé věřím, že on ví, kam mě vede.

Kamarádi mi odpustí, že ukazuju jejich objemy, jestli to je někomu nepříjemný, napište, smáznu to, jo?

"Připadám si trochu jako Olaf, řeknu plovací vesty s sebou, po mostě běhaj jenom silničáři, a 100 lidí fakt bude v prosinci plavat," psal mi tuhle.
Duben přede mnou, vestu s sebou!

#19

Émilie Du Châtelet

ROZPRAVA O ŠTĚSTÍ

Skvěle sestavená kniha o neuvěřitelné ženě, jejíž jméno je neprávem opomíjeno. Dagmar Pichové se podařilo útlý svazek doslova nabít informacemi. Úvodní text, věnovaný osobnosti Émilie, následuje překlad samotné Rozpravy o štěstí, jež má i dnešnímu čtenáři stále co nabídnout. I po téměř třech stoletích nám při pozorném čtení může dát víc než stoh knih o seberozvoji. Musíme být jen dostatečně střídmí a zároveň si nesmíme odříkat své vášně a sny, naopak je musíme přiživovat, přičemž tou hlavní, kterou bychom měli opečovávat, je vášeň po vědění. Následná studie pak Rozpravu zasazuje do kontextu doby. Vše doplňuje ještě rozsáhlý poznámkový aparát. Chystanou monografii o Émilii si rozhodně nenechám utéct.

#20

Ladislav Zibura

UŽ NIKDY PĚŠKY PO ARMÉNII A GRUZII

Ládík Zibura, ještě před pár lety neznámé jméno je dneska svého druhu fenomén, jenž vyvolává celou škálu reakcí - tak jako to mívají fenomény ve zvyku. Od těch nadšených (já), po ty krajně nenadšené (můj muž). Někomu vadí to, jak intenzivně sám sebe propaguje na všemožných sociálních sítích, jiní mu vyčítají, že na cestách vyžírá chudé lidi, další, že byl ve své druhé knize až zlý při popisu osob, s nimiž přišel do kontaktu a najdou se i tací, kterým chybí větší "hloubka" nebo "informace". Nemluvě o tom, že se Ladislav na Kavkazu neustále opíjí a vlastně je ta jeho kniha stejná jako ty předchozí.

Být překvapený, že Zibura píše jako Zibura je asi stejně duchaplné, jako si na letní dovolené s CK v Egyptě stěžovat, že písek je horký, moře slané a ani jednou za celý pobyt nebyl dobrý salám. 

A ano, Ladislavova třetí knížka je v zásadě stejná, jako ty předchozí - a v jeho případě je to jedině dobře. Protože to znamená, že je vtipná, zábavná, sice místy na můj vkus zbytečně "čtyřdohodovská", ale pořád taková, že jsem se u ní smála nahlas a to se mi stává skutečně jen málokdy. 

Tentokrát se podíváme do Arménie a Gruzie, vypijeme obrovské množství vodky a vína, přespíme u celé plejády tamějších obyvatel a dojde i na nějaké ty památky. 

Celá kniha je navíc v provedení grafického dua Tomski-Polanski nádherná. 

Pokud čekáte demografické údaje a hodnotné informace, kupte si bedekr. Tohle není průvodce, tohle je vyprávění o cestě jednoho mladého muže, který se nebojí v tričku s jednorožcem vyrazit v Náhorním Karabachu na noční lov s partičkou chlapů, kteří vedle něj zastavili na prázdné silnici. A kdo z nás by - aspoň občas - nechtěl mít tolik odvahy, tolik bezstarostnosti a tolik důvěry v lidi a svět a v to, že nakonec všechno dobře dopadne?

Lokh lyava!

Margaret Atwood

PŘÍBĚH SLUŽEBNICE

Co víc můžete vzít muži než život a co ženě než život, jenž stvořila? A co ještě má takovou hodnotu, že si bez toho neumíme představit své bytí? Co svoboda? Právo vlastnit, právo mluvit, právo se volně pohybovat? A co kdyby vám všechno někdo vzal? Všechno včetně té poslední cetky a tretky a řekl vám, že je to v zájmu vaší bezpečnosti? V zájmu bezpečnosti celé společnosti? Určitě byste křičeli. Jenže co kdyby se to dělo postupně? Jako s onou příslovečnou žábou, kterou když budete ohřívat postupně, nechá se nakonec dobrovolně uvařit, i když vlastně mohla celou dobu vyskočit? A tohle všechno tu už bylo. Tímhle vším už si lidstvo prošlo. Dějiny našeho druhu jsou dlážděné útlakem, násilím, zneužíváním moci, strachu a animální touhy přežít. 

Margaret Atwoodová sice stvořila teokratickou dystopickou společnost, ta však nese rysy všech diktátorských režimů minulých i současných, jež vás jen napadnou. A nese i poselství pro přítomnost i budoucnost. Nelze zakrývat oči a odvracet pohled věčně. I když se nám to nelíbí, rovnost pohlaví i v naší vyspělé společnosti zůstává mýtem – muži jsou stále lépe placeni a stále se těší větší a přirozenější úctě. Bílá rasa vymírá a není to jen proto, že ty ostatní mají vyšší porodnost. Trávíme sebe sama. Necháváme se trávit. A necháváme se děsit, manipulovat sebou a ještě za to cítíme vděk. 

Příběh služebnice není prostým vyprávěním, nebo možná je, pokud nejste schopni vztáhnout si jednotlivé výjevy k širším souvislostem. Představa absolutního vykořenění, devastace hodnot a změny řádu je nesmírně děsivá, ale ne nereálná. 

Skutečně jeden z nejsyrovějších a nejsurovějších příběhů, které se mi v poslední době dostaly do rukou. 

Audioverze v podání Zuzany Kajnarové na mě silně zapůsobila. V protikladu k jejímu výkonu je tu otřesný doslov režírovaný jako konferenční panel, pan Myšička mi potvrdil, že mi posazení jeho hlasu a způsob interpretace textu nejsou ani trochu příjemné a hlasy „z publika“ jsou pak vyloženě amatérské. O dodaném smíchu, potlesku a cvakání klávesnice ani nemluvím, nebýt to do té doby tak strhující záležitost, hodně by to celkový dojem devalvovalo. Už jsem se chtěla One Hot Book v duchu omluvit, nicméně opět nezklamali a aspoň část audioknihy nese jejich rukopis, kvůli němuž se jejich adaptacím raději vyhýbám.

Jo a jestli někoho to moje povídání o knížkách baví, kupte si po neděli nové Euro, otvírák Lightu je můj a je o knižních bestsellerech.

Jedna

Před pár dny jsem při ufuněným a těžce nekoordinovaným přepínání songů na youtube při (výjimečném) cvičení ve snaze najít dostatečně úderný song, jenž by mě přes těch deset minut, který mi má oblíbená sada cviků na core zabere, přenesl co nejrychleji, narazila na kolkolem podprůměrnou popovou záležitost, jež mě ale přivedla na poměrně zásadní, takřka ontologickou otázku (taky čekáte, kdy ta věta konečně skončí? Já taky.) - kdybyste mohli prožít jeden jediný den svého života ještě jednou, který by to byl? A protože tady se bavíme o běhání (nebo se tak aspoň snažím víceméně zdárně tvářit), trochu si to omezíme: kdybyste si mohli prožít jeden jediný běžecký okamžik ještě jednou, který by to byl?
A já těch pár dní přemýšlím, co bych si vybrala já. A nevím. Nějaký doběh do cíle? Nějaký okamžik, kdy jsem byla totálně vyšťavená a šťastná zároveň, kdy mě všechno bolelo, ale zase jsem si dokázala, že to dokážu? Nebo nějaký jiný moment? Chvíli, kdy jsem se dopotácela do finiše první desítky, zoufale poslední, zoufale zoufalá a místo, abych hodila ručník do ringu, jsem si řekla, že příště to bude líp a dál? Nebo první ŠUTR? Kdy mi jedno kolo přišlo příšerně dlouhý a těžký, ale zároveň to byla láska na první trail a já věděla, že tohle je to, co mě fakt baví. Anebo ještě něco jinýho? Jediný závod, který jsme s taťkou běželi spolu? První maraton? První ultra? Grossglockner? B7? Anebo bych nakonec sáhla po nějaké chvíli z tréninku? Po těch vzácných okamžicích, kdy se všechno sejde a vám je prostě dobře, protože jste teď a tady, protože jste venku, protože můžete dýchat a běžet a dělat to, co vás baví. Anebo něco docela jiného? Pozávodní pivo? Ty chvíle, kdy už nikam nemusíte, kdy si můžete jen přehrávat to poslední, právě prožité dobrodružství? Zatím jsem nepřišla na to, co je natolik výrazný moment, abych mu dala přednost před všemi ostatními. A co vy? Dokázali byste, kdybyste měli možnost, zvolit jeden jediný okamžik, který byste mohli prožít ještě jednou? A který by to byl?

#17

Orhan Pamuk

JINÉ BARVY

Více než sedmdesát esejů z let 1986–2006 doplňuje dosud nepublikovaná povídka, děkovná řeč, kterou zřejmě nejznámější turecký romanopisec Pamuk pronesl při příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu, a rozsáhlý rozhovor s ním. Texty spojují témata známá z jeho románů: Turecko a jeho minulost, láska ke knihám a ostrá kritika zkorumpovanosti a pokrytectví Východu i Západu. CELÝ TEXT (pokračovat na web iLiteratury)

#18

Ruta Sepetysová

SŮL MOŘE

Konec druhé světové války. Hitler prohrává a z Říše prchají před postupujícími Rusy stovky tisíc civilistů. Shromažďují se na severu v naději, že je lodě dopraví do bezpečí. Mezi nimi je i mladá medička z Litvy, Joana, ještě mladší Polka Emilia, tajemný Prušák Florián, osiřelý chlapec, starý švec, rázná Eva a mezi německými vojáky zfanatizovaný Alfred. Jejich osudy se nevyhnutelně spojí, aby se mohli stát součástí jedné z mnoha děsuplných kapitol lidských dějin, o nichž se ví a mluví příliš málo.
To, co napíšu, bude znít jako naprostý paradox, ale kniha se četla snad až moc dobře. A rychle. Než jsem se stihla vzpamatovat, než mě stihla víc a hlouběji poznamenat, byl konec. A ten je skutečně velmi silný. Vícehlasost ulehčuje čtení, odlehčuje dopad jednotlivých, tragických událostí a osudů krutě poznamenaných výplodem toho nejhoršího v člověku - touhou bojovat, zabíjet, válčit. Tragédie doprovázející operaci Hannibal jsou jen jedním ze střípků nepředstavitelných hrůz, jež slepené dohromady stvořily monstrum druhé světové války. Je to kniha důležitá, je to kniha ve své výpovědní hodnotě významná. Naděje, že se třeba jednou lidstvo poučí z vlastních chyb, totiž umírá poslední.

Suzanne Collins

HUNGER GAMES

K dneska už ikonické trilogie žánru "young adult" jsem se dostala dost po zenitu. Všechny tři díly už stihl Hollywood zfilmovat a výsledky nejsou zrovna perlami kinematografie. Ale všichni o knihách básní, a tak došlo i na mě.

Vzala jsem rovnou kompletní edici a dobře jsem udělala - první i druhý díl končí cliffhangerem a je proto záhodno počítat s tím, že budete stejně dokupovat další díly, protože budete nejdřív chtít vědět, co bude dál, a pak jak to teda dopadne.

Kostra je hotová klasika postapokalyptických románů - v nedefinované budoucnosti na nedefinovaném kontinentu existuje pozůstatek někdejší civilizace - třináct krajů a Kapitol. V hrozné občanské válce Kapitol vzbouřivší se kraje porazil, Třináctý kraj zničil úplně a aby podrobeným oblastem pravidelně připomínal, že snahy o svržení jejich moci jsou pěkně blbej nápad, stvořil tzv. hladové hry. Každý rok musí každý kraj poslat dvě děti ve věku 12 až 18 let, jednoho kluka a jednu holku, do Kapitolu, odkud budou všichni tzv. splátci odvezeni do speciálně vymyšlené a navržené arény - části světa plné pastí, kde se budou muset vzájemně povraždit. Kdo zbude poslední, vyhraje. Všechno je to na bázi jedné velké reality show - Kapitolané se baví, obyvatelé krajů trpí. 

Samotnou mě překvapilo, jak mě první díl chytil a bavil. Jasně, hlavní hrdinka se sice chová od začátku jako zpovykaná slepice, ale mnohé se dá svést na věk.
S postupem děje mě ale čím dál víc fascinovalo, že zjevně v žánru YA je v pohodě povraždit tisíce lidí, dramaticky ztvárnit střílení do sirotků, jejich upalování, mordování mutanty atd., ale víc než pusu si ani v osmnácti dát nemůžete. Protože vraždění, krev a vyhřezlý střeva jsou v cajku, sex už nikoli, přestože by k tomu nejedna scéna vysloveně nabízela (a ne, nejsem tím posedlá, fakt ne!).
Druhý díl se ukázal jako pouhá mezihra mezi dílem prvním a třetím, děj posunul minimálně a posloužil jako nástroj k uvedení dalších postav - potenciálních obětí - na scénu.
Třetí díl a vyvrcholení pak bylo, žel bohu, průhledné jak igeliťák na svačinu, ale stejně - těch třicet hodin uběhlo překvapivě rychle. A jasně, ty postavy, obzvlášť ty klučičí, jsou naprosto nereálný, ale co na tom - při běhání jsem si aspoň mohla říkat, že i když mi TB dává brutálně zabrat, furt jsem na tom líp než splátci v aréně. A to se počítá.

O velice zdařilou interpretaci se postarala Tereza Bebarová, díky jí za to. Je pro mě důkazem, že to fakt jde, že herečky umí nejen dobře číst, ale i vyslovovat a dokonce se ani nemusí pitvořit. Hurá!

Kde všichni ti běžci jsou...

...kde mohou být?
Takhle o víkendu se to u přehrady úplně nezdá, ale při pohledu na seznam píšících spoluběžců to vypadá, že ti, co vydrželi běhat, už nemají potřebu psát, případně pověsili běh na hřebíček úplně a našli si nějaký jiný, zábavnější koníček, třeba ježdění na koloběžce, koukání do zeleně nebo zavařování.
Čím to, že se všichni vytratili? Že by měl člověk jen určitý počet závodů, o kterých má chuť referovat nebo jen určité množství situací, které mu připadají hodné zaznamenávání? Můžou za to sociální sítě, na nichž se referuje snáz a rychleji? Máme méně času nebo jen méně chuti? Nebo jsme prostě už řekli všechno, co jsme chtěli?
Je fakt, že časem ta běžecká témata dojdou, když nejezdíte na dva závody do měsíce a nemáte kliku na hromady bizarních situací jako dnes už nestor běžecké blogosféry 12Honza. Ono taky co furt psát o tom, že dáváte jednu nohu před druhou, občas vdechnete nějaký ten gel nebo housku se sadámem. Někdy se vám běží líp, jindy hůř, občas je vedro, jindy zase zima. A tak si tu v těch svých běžeckých světech žijeme den za dnem, týden za týdnem a z měsíců jsou najednou roky. Prvotní nadšení vyprchá a buď se s během rozejdeme nebo si vytvoříme trvalý partnerský vztah, v němž není třeba zas tolik slov, prostě stačí spolu být, protože víme, že i když to třeba není absolutně dokonalý, je to pro nás to nejlepší (ano, pořád ještě mluvím o sportu). Není asi divu, že většina běžeckých blogů nepřežije onen přesun statusu z absolutní zamilovanosti do trvalého svazku. Je to stejný jako se všemi populárními romány - kde nejsou zápletky, karamboly, katastrofy, zvraty, peripetie a rozuzlení, tam to není široce čtenářsky přístupný a oceňovaný příběh.
A deníčky typu přišel jsem, viděl jsem, snědl jsem, běžel jsem domů, ty nemůžou nikoho dlouhodobě bavit číst ani psát. Nebo aspoň mě ne.
Ale stejně. Kde všichni jste? A kdo teď stojí za čtení?

# 14

Lynn Gaspard

DON'T PANIC I'M ISLAMIC

Don't Panic I'm Islamic je podivná směska esejí a ukázek uměleckých děj, která by ráda předvedla odlišné pohledy na muslimy a představila je jako úplně normální lidi z masa a krve, kteří prožívají úplně stejné starosti a radosti jako nemuslimové a ještě nějaké navíc, které pramení z šířící se paniky z islámu. Místo toho tu ale máme plejádu podivných, extrémních osobností - je tu pár gayů, jedna drag queen, za rohem pak radikální feministka a další a další podobného střihu. Upřímně mi v první řadě uniká, co má tahle sbírka vlastně být? Eseje na začátku knihy jsou extrémně vtipné a reagují většinou na to, jaké to je být muslimem v post-trumpovském světě. Některé sice mohou vyznívat snad až příliš radikálně, ale mně se líbily. Jenže pak se tón začne měnit a s ním i témata a otázku, jaké to je být v současném světě muslimem, vytlačí mindrák, který zjevně lidé odlišné barvy pleti neustále prožívají v ultlačovatelské, majoritní, bílé společnosti. Jakože cože? Naprosto nevybalancovaná je pak kvalita jednotlivých textů, na pár skutečně dobrých je tu podstatně víc slabých a pár špatných. Suma sumárum je to průměrná sbírka, jež nevyužila obrovský potenciál. O to větší zklamání pro mě představovala.

# 15

Václav Hrabě

BLUES: BLUES PRO BLÁZNIVOU HOLKU

"Mrtví romantici zmrzlí v zákopech 

něžným chraptivým hlasem zpívají 

nejlepší dílo Ludvíka Beethovena. 

Také to byli lidé. 

Teď jsou to jenom jména. 

Guláš a kvér a řády. Ono to láká. 

Ale Beethoven? Beethoven? 

Pánové, co je to za vojáka? 

Červená, lidská krev v kalužích hasne. 

A hvězdy na nebi 

jsou cynicky krásné!" 

(z Půlnoční mše v dešti, s. 129) 

A je úplně fuk, kterou bych vybrala, protože všechny jsou "cynicky krásné", silné, dojemné, imaginativní a tak přístupné! 

Už je to spousta let, co jsem četla Hraběte poprvé a stihla jsem zapomenout, jak geniální byl básník, stejně jako jak tragicky mladý zemřel. Stejně jako jsem si pamatovala jen to, že se mi jeho verše líbily, jak moc mě ale dokážou zasáhnout, to jsem odhadnout nedokázala. Beatnická láska, zdá se, nerezaví.

# 16

Anna Blundy

ŠPATNÉ A JEŠTĚ LEPŠÍ ZPRÁVY

K téhle knížce mám velmi osobní, až niterný vztah. Poprvé v životě jsem totiž právě u ní viděla, jak vzniká český překlad. T. na ní dělal v době, kdy jsme spolu začínali chodit a já tehdy absolutně nechápala, jak něco takovýho může zvládat? Kniha vedle klávesnice, otevřený word, pohled na anglický text, zabušení, český překlad na obrazovce. Před očima se mi rodila nová verze starého. Kouzlo. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že i já budu jednou přivádět na svět nové podoby starého, nevěřila bych. 

Minulý týden jsem si potřebovala nutně a rychle zalepit bebíčko na dotčené dušičce, když na press trip do Izraele a Palestiny odjel kolega, jenž má v redakci zastávat spíš pozici univerzála a ne já. Máloco pomáhá na podobný bebíčka líp než čtení. Teda aspoň mně. A když už jsem tam nemohla být, mohla jsem si o tom aspoň číst.

Knížku jsem si pamatovala jen mlhavě, pamatovala jsem si, že mě bavila hlavní hrdinka a že mě bavil celý příběh.

A na tom se za ty roky fakt nic nezměnilo.

Špatné a ještě lepší zprávy  jsou zábavná a napínavá detektivka, která vám dovolí nahlédnout do kuchyně zahraničních dopisovatelů. Hlavní hrdinka Faith je ještě relativně mladá britská novinářka, se kterou se život nemazlil a která se rozhodla, že ani ona není vlastně mazlící typ a bez sebelítosti naložila s tím, co má a co jí bylo dáno, jak nejlíp dovede. Je drsná, tvrdá a ostřílená. A je uvěřitelná. Román je všechno, jen ne naivní a nerealistický, jak mu je vytýkáno na databázi knih - při intifádě zemřela spousta lidí a pokud se pokusíte rozkrýt ruský gang obchodníků s dětmi navázaný na izraelské armádní špičky, můžete velice snadno přijít k úrazu s vedlejším, smrtelným účinkem. Novináři a to, jak fungují, jsou popsáni bez růžových brejliček a zkreslených představ á la "mám kauzu". Blundy píše dostatečně dostatečně cynicky (a sama má za sebou dost osobních zkušeností), abyste se aspoň na chvíli doopravdy připojili v baru k bandě ožralých, utahaných a všemožně poznamenaných jedinců, kteří pro nás v mezičase chystají televizní stand-upy z válečných zón a popisují boje v článcích, které přelétáme očima u ranního kafe.

Severní vítr je krutý

"Nevíte, jak v autě nastavit klimatizaci na - 6°C? V rádiu říkali, že by rozdíl mezi vnitřkem vozu a venkem neměl být větší než dvanáct stupňů..."

"Ráno mě vzbudilo ťukání na okno. Říkal jsem si, hergot, co to má být, dyť bydlím v sedmým patře. Byl to teploměr a bušil na mě, abych ho pustil dovnitř, že je venku kosa."

Vsadím se, že jste v poslední pár týdnech oba (a spousta dalších na podobný téma) četli.
Jo. Byla zima.
Jasně, to se tak, ehm, v zimě stává, že je zima, že ano, ale ona byla svinská zima. Nevím, jak u vás, ale v Praze i mínus 12 zasluhuje pozornost a v noci padaly teploty ještě podstatněji hloub. A k tomu ani památka po sněhu.
Chodníky a parky se vyprázdnili a instagram zaplnili sportovci, kteří se fotili při svých výkonech venku, aby dokázali světu, jak drsní jsou, že i takovým počasí běhají!
Můžu na ně teď machrovat, jak jsem na rozdíl od nich nad věcí, protože ač jsem běhala, nemám jedinou zmrzlou fotku, ale nebudu to dělat, protože žádnou zmrzlou fotku nemám ne proto, že bych byla tak děsně nad věcí, ale proto, že mi byla tak strašná zima, že zastavit, abych něco fotila, umrznu.
Aby toho nebylo málo, samozřejmě mi v tabulce vyšly na mrazivé dny věhlasné T-Birdovy B2B běhy. To znamená, že dva dny za sebou běžíte něco dlouhýho, co vás dostatečně zrasí. Pokud se to nepovede hned první den, je tu den druhý, který vás 100% dorazí. Zatímco mudarrib si dává třeba dvě padesátky za sebou, pro mě i vidina prvních dvou dvacek - nejdelších běhů od POPu - byla dostatečně děsivá, abych se od pondělka děsila pátku.
Zima totiž  na TB-ho seznamu výmluv figuruje hezky vysoko, někde vedle přílišnýho horka, kocoviny a nutnosti udržovat domácnost čistou a její členy spokojené, najedené a pokud možno v něčem, co není pytel od brambor přepásaný stočeným pytlem na odpadky.
A že mrzne? Mám být prý ráda, že nežijeme víc na severu. Tam totiž mrzne ještě víc. A tak jsem běhala v mrazech a ještě větších mrazech, doma fňukala ve sprše, když jsem se snažila rozmrazit zrudlý stehna, zadek a břicho a doufala, že znovu nelehnu.

O tom, že je běhání kouzelný sport, nikdo nepochybuje. Jeho kouzlo spočívá mimo jiné i v tom, že vám začne vliv běžeckých kamarádů prosakovat do ostatních sfér života, protože každý z nich je má vedle záliby v dlouhých bězích i další, poměrně specifické koníčky. Můj pan trenér (to je za ty dvě třicítky příští týden!) má třeba rád Dánsko. A všechno dánské. I dánskou literaturu. Ve snaze se zavděčit (a počet třicítek v tréninkovém plánu pokud možno snížit), jsem zastřihala ušima v okamžiku, kdy v únoru probleskly první zprávy o tom, že bude v Praze pravděpodobně nejslavnější žijící dánský autor a bude s ním beseda. "No tak půjdeš taky, ne?" No... ehm. Tak jo no. Beseda s Peterem Høegem, od nějž jsem do té doby zvládla akorát rozečíst Cit slečny Smilly pro sníh byla, překvapivě, zábavná. Kromě toho jsme se tam sešli i s Tučňákem a Nikie, což bylo obzvlášť fajn. A mně se znovu potvrdilo, že běhání je prostě super, kromě lesů, vod a strání, vás totiž dokáže zavést na místa, kam byste se nikdy nepodívali. Třeba do knih dánského autora.

#13

Peter Høeg

CIT SLEČNY SMILLY PRO SNÍH

Ze zasněžené střechy domu, kde žije Smilla, třicátnice, na půl Dánka a na půl eskymačka, spadne malý chlapec. Chlapec, kterého Smilla znala a jako jednu z lidských bytostí měla skutečně ráda. Od začátku, protože na rozdíl od většiny smrtelníků pro ni sníh není jen to bílý, studený, z čeho se dají plácat huhuláci, věděla, že tu něco nehraje. To něco se dokáže být mnohem rozsáhlejší, než by si troufala představit s případnými důsledky tak šílenými, že na ně fantazie snad ani nestačí.
Cit slečny Smilly pro sníh je zpočátku napínavou detektivkou. Je to kniha enormně zajímavá, zalidněná neotřelými, v mnohém originálními postavami, které se dostávají do napínavých situací. Jenže pak přijde druhá půlka, děj se přesune na moře, množství postav se snad ztrojnásobí a já se definitivně ztratila. No a přerod Smilly v Laru Croft byl na mě prostě moc.
Kdyby se Høeg držel v celé knize toho, co pro mě tak brilantně fungovalo v první polovině, odpustila bych mu i nadliské výkony Smilly a ohraný syžet. Protože mi zprostředkoval svět, o němž jsem měla jen velice mlhavé tušení. Protože jeho popisy Grónska, tamějšího života a svérázu obyvatel svérázného místa planety, mi učarovaly. Magičtěji na mě už působily jen popisy jídla. Snad nikdy jsem ještě nečetla knihu, ve které by bylo něco tak prostého, jako je vaření, popsáno s takovou poetikou. Bavila mě většina postav "před lodí", detektivko-thrillerová linie byla na mě moc překombinovaná a vlastně mě vůbec nezajímala. Ale vůbec. V jednu chvíli už to všechno začalo být prostě jen absurdní, Smilla Nesmrtelná a všechno takové uklopýtané, udýchané, upocené. Jako pardon, ale kdyby se jí chtěli zbavit, tak ji prostě hodí do vody a nazdar, ne? Uklouzla ve sprše a přepadla přes zábradlí, nazdar. Nějak jsem si neuměla představit, jak to mohlo celé vypadat. I to byl nakonec poměrně velký kámen (haha, vnímáte tu paralelu?) úrazu.
A pořád mi v hlavě vyskakoval Deception Point od Browna - nicméně ten vznikl až celých deset let po Smille, takže jestli se někdo od někoho inspiroval, je jasné, kdo a od koho.

Nicméně si stejně něco dalšího od Høega přečtu a to nejen proto, že se mi podepsal.

O zlobě

Když člověk nemůže dělat to, co má rád, zlobí ho to. Nebo aspoň mě.
Měla jsem zlost, že jsem nemohla běhat.
Měla jsem zlost, že bez ohledu na to, kolik prášků a kapek a čajů jsem do sebe nacpala a nalila, mi nebylo vůbec líp.
Měla jsem zlost, že jsem sotva vydržela u práce.
Měla jsem zlost, že mi nic nešlo od ruky.
Měla jsem zlost, že jsem byla roztěkaná a nekonzistentní a vlastně na všech frontách, kterých mám standardně otevřeno tak o tři víc, než kolik je v mých silách zvládat, selhávám, protože nestíhám.
Měla jsem zlost, protože jsem zase neměla věci pod kontrolou.
A taky proto, že jsem měla konečně ten barevný tréninkový plán a jediné, co dělal, bylo, že na mě vyčítavě civěl ze dveří, jak to, že neplním předepsaný kilometry?
Vyběhla jsem totiž dvakrát a bylo mi hůř než předtím.
Do tý doby optimistický mudarrib mě začal honit k doktorovi. Žádný běhání. Na rentgen musíš jít, kašel dlouho táhne se ti, zápal plic být by to mohl, pravil jako mistr Yoda.
Nikam jsem nešla.
Ne proto, že bych byla tak paličatá, ale prostě proto, že jeden doktor na rok je na mě až až.
Nakonec se to všechno začalo lepšit.
Jenže jenom ve filmech máte umírající a po střihu nebo po pár efektivních záběrech už protíná cílovou pásku na čele pelotonu. V životě, aspoň tom mém, je to docela jinak.
Druhý pokud se rozběhat jsem vzala podstatně vážnější než ten první. Pomalu jsem tempem rychlé chůze v parodii na běh kroužila po nejrovnějším úseku parku, který jsem u školky našla. I mírný kopeček znamenal přechod do chůze. Kilometr mi trval i devět minut. Že to nezní jako velká sranda? No však tak nebyla.
Mezitím by se mi mělo ulevit, že ano. Už žádná zloba, protože přeci můžu běhat.
Jenže ani to tak rychle nešlo.
Ale i tohle se postupně začalo zlepšovat.
Alláh ma'a sábirín, cituji často soudruhy velbloudáře. Bůh je s trpělivými.
To je takové to naše trpělivost i růže přináší.
A není to tak, že bych byla zenový mistr, kterého už nic nevytočí.
Kdeže.
Ten ansámbl věcí a situací, kdy mě může čert vzít, se nijak nezmenšil.
Jen s tím, jak konečně zase - zatím pořád aspoň pomalu - běžím, se mi daří to rychleji hodit za hlavu.
Nechat to za sebou. Přestat se pořád na všechno a všechny zlobit.
Svět se vrací do rovnováhy. Aspoň ten můj.
Už bylo na čase.

#11

Mathias Énard

ULICE ZLODĚJŮ

Bezvýchodná životní perspektiva ve společnosti svázané striktními pravidly přiměje mladého Maročana Lachdara k útěku: nejprve od rodiny, poté pořád dál až do Evropy. Lachdar ale neutíká za konzumními požitky, jeho sny živí svoboda, literatura, láska. Román vyšel ve Francii roku 2011, kdy se přes Blízký východ a severní Afriku přelila vlna arabského jara, a dodnes je velmi aktuální. A také atraktivní. Možná proto, že namísto konfrontačního přístupu Énard pečlivě volí spíše smířlivý tón... CELÝ TEXT NAJDETE TADY (nebojte (bohužel?), nebudete přesměrováni na stránky pro dospělé, jen na web iLiteratury).

#12

Andrés Sanchez Robayna

V TĚLE SVĚTA

"...A byly to verše
(ne první, ale takové,
které pronikly do ryzího vědomí.)" (s. 162)

Málokdy se mi stane, že narazím na knihu, při které zapomínám dýchat, na knihu, která ke mně promlouvá tak zblízka, že se až srdce svírá. Imaginární svět Robayna, básník z Kanárských ostrovů. pevně svazuje s tím skutečným, z jeho obrazů kanárské krajiny sálá horko a tříšť mořské vody visí ve vzduchu a bez ohledu na to, kde jeho sbírku budete číst, budete teď a tam s ním a uvidíte slunce odpočívající v kočičích očích.

"Četl jsem a četl.
A v té četbě
se čas vracel
do pohřbeného kamsi
a do bezčasého času,
Ve tmě lampička
hotelového pokoje
střežila pouze
okamžik, jenž plál,
náhlý granát, a hasl.
A všechno byla četba.
Já sám byl čtený časem." (s. 166)

"A každou noc se utvářel, pomalu,
v rozechvění nebes, rukopis.
Noc plná živin, noc k pití litá,
temnota hvězdných hltů
v pohroužení. A hltal jsem
a pil tu knihu, ta písmena,
až jsem užasl na černém nebi
a dohmátl na žlutý blesk." (s. 172)

John Steinbeck

NA VÝCHOD OD RÁJE

Některé knihy asi není potřeba nijak zvlášť představovat. Předpokládám, že jsem jedna z mála, kdo Na východ od ráje nečetl. Audioverze v podání Pavla Rímského má přes třicet hodin a i když mi občas přišla dlouhá, byl to veliký zážitek.

Steinbeck mistrně zapsal kroniku jednoho místa a jednoho času, je to freska osudů, barvitá mozaika doby. Na východ od ráje má všechno, co má román mít, aby vás dokázal zcela ovládnout, uchvátit, vtáhnout do sebe a vy jste po celou dobu s hrdiny žili, dýchali, dívali se jejich očima a slyšeli jejich ušima. Jejich trápení vás budou drásat, budete je milovat i nenávidět, budete jim chtít pomoct, budete jim chtít napovědět, zatahat je za rukáv, zakřičet na ně, zatřást jimi. A celou dobu budete vědět, že vás nečeká žádný happy end, protože tahle kniha, ta je prostě příliš skutečná a život, to jsou spíš tisíce drobností, malinkých vítězství a drobných proher, než obří dramata vhodná spíš pro divadlo a současnými autory tak často rozehrávána jen na efekt. Tolik knih, které jsou dneska označovány za bestsellery, a které se na nás valí ze všech koutů internetu (a které jakoby v určitý okamžik četli téměř všichni), působí vedle skutečných literární děl jen jako mýdlová bublina - v jednu chvíli nádherně duhová a efektní, ale za okamžik - puf - a jako by nikdy ani nebyla. A bublina je jedna jako druhá. Jsou to deriváty románů jako je právě Na východ od ráje, jež v sobě skrývají naprosto jedinečnou výpověď - o jedné době a lidech, kteří v ní žili.

Timšel.

(Díky panu Rímskému za nádherný přednes. Jeho bych vydržela poslouchat i tři sta hodin.)

Ukázku si můžete pustit TADY - a zároveň si tam můžete knížka případně koupit.

A nakonec jedna literární pozvánka. Dorazily poslední autorské výtisky za loňský rok. 

Literární překlad je práce jako každá jiná. Většinou si nemůžete moc vybírat, co budete dělat a mezi tím lepším vám rukama projde i spousta toho horšího. Nazdar, vitamíne je útlá prvotina americké spisovatelky Rachel Khong, kterou mě bavilo číst a hodně bavilo překládat, byť jsem si u některých jazykových hříček musela slušně namáhat hlavu. Ale mě hraní se slovy baví, takže jo, tohle bylo fajn.

Pro mě je to krásné, lehkou rukou psané čtení o těžkých věcech. Nazdar, vitamíne není klasický příběh s klasickou zápletkou, kdo by to od knihy čekal, bude nevyhnutelně zklamaný. Vyprávění klouže jako kýl lodi po klidné hladině, voda pod ním je ale temná a svíravá. Objevují se tu naprosto zásadní otázky o mezilidských vztazích: lze odpustit? A lze zapomenout? A co když si ten druhý pamatuje docela jiné věci, než vy? Co když každý vidíte svět úplně jinýma očima než vaše okolí?
Není to kniha o Alzheimeru a není to prvoplánový, slzopudný doják. A není to ani třeskutá a vlastně vůbec žádná sranda, navzdory příslibu na přebalu. Je to možnost žít rok s vypravěčkou, které se nestane nic zásadního, která může být mnou nebo vámi, která vede obyčejný život, které někdo zlomí srdce, která má nemocného tátu a která se snaží nějak s tím vším žít dál a nedělá z toho vědu ani drama. A přitom se dívá kolem a píše si, co vidí a co se jí honí hlavou.

I kdyby pro nic jiného, tak pro - pro mě - zásadní myšlenku o rozdílnosti paměti a pro scénu na baseballovém hřišti, se tahle kniha stává nezapomenutelnou. Protože to je to, co nás dělá námi - vzpomínky. A když nám je někdo vezme... co pak? Co z nás zbude?

F5

Restart.

Reset.

Nový začátek.

Je fuk, jak tomu budeme říkat. V mlze bronchitického zoufalství, po roce, kdy se moje běžecké "výkony", staly "pff- haha-výkony" (+ povinný úšklebek), poté, co i můj muž ztratil s mým věčným kňučením na toto téma trpělivost ("Tak si udělej nějaký plán! ... Tak si sežeň nějakýho trenéra!!"), jsem si... sehnala trenéra.

Pět let poté, co mi bylo doma řečeno, že už žádného trenéra, ano? Už žádné tréninkové plány, jasné? Mám tréninkový plán přes celé dveře. Je přísný. Bude náročný. Věřím mu? Absolutně. 

Možná se ptáte, jak něco takového, jako je hledání trenéra probíhá. Tentokrát velice jednoduše. Vezmete telefon a začnete si přes whatsapp stěžovat kamarádovi, jak je to na prd, že marodíte, nemůžete běhat, že už to takhle nejde a nutně potřebujete, aby vás někdo vedl, ale nevíte kdo, zas aby to byl někdo, kdo vás aspoň trochu zná, kdo rozumí tomu, jak fungujete a co chcete atd. atd. - prostě valíte ty jedničky a nuly, dokud se z druhé strany neozve: "Takže chceš říct, že chceš, abych ti ten plán udělal já?" No jasně, že chci!

Easy peasy. 

Aneb jak jednou větou někoho absolutně potěšit.

A tak můžu po dlouhý době pokyvovat hlavou s pánem z reklamy, jenž sděluje svému otci, že má Axu, ale že se to dá léčit. Já mám trenéra. Trenérovi se teda vůbec nelíbí, když mu říkám trenére, tak mu budu říkat mudarrib, protože co růží zvou, zváno jinak, vonělo by stejně (jinak by mi totiž mohl za trest napařit B2B 35kilometrový a to si nelajsnu).

Každopádně se těším jako malý Jarda, v březnu bych měla jet na maraton do Plzně, zatím ale ještě dost nehezky kašlu, tepovka mi odlétá do oblak jako balonek z poutě, takže uvidíme, co kdy jak s kým a za kolik. Ale po dlouhé době se těším, až půjdu běhat. Těším se na řád, který mi celá tahle akce vnese do běhání - a i když to zní úchylně, vlastně i do celýho života. Jakmile máte svobodné povolání, pracujete z domova a je na vás, jak si den poskládáte, absence pevných bodů, kotev, je vyčerpávající. 

Když svět blázní, je prostě nutné držet se běhu!

#8

Anna Bolavá

DO TMY

Hodně divoký florální trip, v němž se iluze a bludy nakonec zcela smísí s realitou a rozpustí se v ní jako med v čaji a čtenář zůstává tápající bez jistoty jasného vysvětlení. Stejně jako v případě paní Dušejkové ze Svůj vůz a pluh..., i hlavní hrdinka Anny Bolavé, je asociální podivínka trpící nedefinovanou chorobou, jen místo zvířat miluje sběr bylin a hlavně jeho každotýdenní odevzdávání do sběrny. To je středobod jejího života a vše, co se kolem něj nedokáže točit, musí odpadnout. Rodina, příbuzní, práce... horečnatá mysl Anny coby vypravěčky nás vede příběhem zdánlivě bez příběhu, atmosférou tak hutnou, až se čtenář zalyká. Tempo a styl vyprávění přesně korespondují s Anniným rozpoložením, kdy se hranice mezi šílenstvím a realitou postupně stírá, až zmizí docela a spolu s ní se noříme hloub a hloub do tmy a pozorujeme, jak zahradnickými nůžkami přestřihuje poslední vlákna, jež ji poutají ke skutečnosti.

#9

Imre Kertész

KADDIŠ ZA NENAROZENÉ DÍTĚ

Když jsem - podle věnování na předním listu - tuhle knihu dala sestře před patnácti lety k narozeninám, nechápala jsem z ní ani slovo. No, aspoň k něčemu je to stárnutí dobrý.
Kaddiš, za... je titul, na který je dobré mít dostatek času na to, abyste ho mohli přečíst naráz. Nečekejte od něj příběh, děj, vyprávění. Je to kniha náročná na pozornost, ale pokud jí ji věnujete, dočkáte se velkého literární zážitku.
Kaddiš za nenarozené dítě je litanie, elegie, zpověď, je to horečnatý výron slov a emocí, téměř bez teček a téměř bez odstavců. Je to splašený kůň emocí a proudu myšlení, jsou to výjevy a obrazy, jsou to doznání a střípky paměti. Je to otevřené zavržení náboženství, odsouzení škatulek rasy, vyznání i národnosti. Je to bolest dětství, bolest ponížení, bolest z prázdna a neuskutečnění. Je to výkřik toho, kdo se narodil, aby byl něčím, čím být nechce, čím se být necítí a čím být nikdy nehodlá. A stejně tím být musí.
Je to o ženě v červeném županu s holou hlavou usazenou před zrcadlem.
Je to pozvánka do mysli někoho, kdo prožil a přežil peklo, aby se ocitl ne v životě, ale v čekání na moment, kdy si konečně perem vykope v mracích hrob, ten samý, na nějž mu dali v Osvětimi krumpáč.
"A má žena se cítila, jako by ani neexistovala; protože se narodila jako židovka, nemá právo na žádné vlastní pocity, na žádné vlastní myšlenky, ale může mít jen myšlenky a pocity židovské." (s. 96)
"...z tohoto hlediska je úplně fuk, jestli jsem, nebo nejsem žid, ačkoli v tomto ohledu je židovství nepochybně velkou výhodou, a z tohoto hlediska - rozumíš, co říkám?! řval jsem - pouze z tohoto jediného hlediska jsem ochoten být žid, výhradně z tohoto jediného hlediska pokládám za štěstí, dokonce mimořádné štěstí, ba za milosrdenství - ne to, že jsem žid, protože na to já kašlu, řval jsem, kašlu na to, co jsem, ale to, že jsem jako ocejchovaný žid mohl prožít Osvětim a že skrze své židovství jsem přece jen cosi prožil, pohlédl jsem čemusi přímo do tváře a vím, jednou provždy a neodvolatelně vím něco, z čeho už neslevím, nikdy, rozumíš?" (s. 142)
A klobouk dolů před Danou Gálovou, brilantní práce!

#10

Kunal Nayyar

MŮJ PŘÍZVUK JE SKUTEČNÝ

Po Anně, Imrem a Énardovi, který tu bude, až recenze na ilit vyjde, jsem nutně potřebovala číst něco lehčího. Všechny tři předchozí knihy byly skvělé, ale náročné a hlavně po Kertészovi jsem měla brutální knižní kocovinu. A stejně jako s tou skutečnou, i na tuhle pomáhá hodně vody a žádné prudké pohyby (mozku). 

Můj přízvuk je skutečný ale trpí ppp - a nemyslím tím poruchu příjmu potravy - patetičností, plytkostí a překladem. Stejně jako - předpokládám - drtivou většinu dalších, kdo po titulu sáhnou, i mě zlákala oblíbenost TBBT a postavy Raje, kterou Kunal ztvárňuje. Žel bohu je "Můj přízvuk..." dalším smutným důkazem toho, že na přísloví o ševcích, kteří se mají držet svého kopyta, je stále přehršel pravdy. Kunal zjevně usoudil, že když je slavný herec, může být i dobrý - nebo, jak se z textu zdá dokonce výborný (sic!) - spisovatel. Není. Není ani jedno. A to, co vyplodil, je už zkraje února adept na nejhorší knihu letošního roku. Gratuluji k nominaci!
"Můj přízvuk..." je cosi mezi paměťmi, motivační knihou a urputnou a naprosto nefungující snahou o komedii. Kunal vzpomíná na dětství, dospívání, odchod na studia do Ameriky, na seznámení s manželkou a na svatbu. Hm. Trochu málo. Nebo aspoň v tom duchu, v jakém je to podané. Jo a taky na holky, ty mu sice ve chvíli, kdy je ve Státech, časově absolutně nesedí, ale na to se*e Bílej Tesák. Hlavní je, že se dozvíte, jak je Kunal citlivý, jak je emotivní, jak pláče, jak píše (otřesné, resp. otřesně přeložené) básně a písně, jak bylo těžké zapadnout, jak bylo všechno těžké, ale on, protože je to ON, vyzbrojen moudry svého milovaného (ach ach) otce, se s tím vždy dokázal poprat, narazit na skvělé přátele a vzít si ex-miss Indie, jež nechodí, ale pluje, jež je dokonalá a on, on není, ale i tak... ach ach... (na tomto místě se bloggerka utopila v patosu a text končí).

Překlad je posledním hřebíčkem do rakve, takže ještě něco málo k němu. Kromě toho, že je plný anglismů, šroubovaných vět, nadbytečných přivlastňovacích zájmem a perliček typu "...ohňostroje...odpálené vašima vlastníma dvěma rukama." (s. 228) - whow, tak ještě že ne třema, že jo nebo třeba: "Zbláznit se můžu taky ze zvyku žen se žabkami na nohách." (s. 207) - a kde je ten zvyk? Ehm. Extrémně rušivé jsou pak z textu jak vidle z hnoje trčící vulgarismy - překladatel s redaktorkou zjevně usoudili, že když je to zábavná kniha, našviháme tam nějaký ty hovna, prdele, sračky, šukání a já nevím, co ještě, dyť je to, přece, haha, taková bžunda, když máte plnou stranu patetických lyrických výrazů, a pak to rozstřelíte nějakým tím sraním, ne? Hahaha. Ne. Fakt ne. Ass nemusí být nutně prdel a neumím si představit, že by si někdo mohl o Hawkingovi myslet, že bude "čurák" (s. 196) - o co, že v originále je prick. Jenže, milí zlatí boubelatí, prick není jenom čurák. A mohla bych pokračovat, ale nebudu, protože mi to akorát zvedá tlak.

Ztráta času, ztráta peněz, ztráta energie. Tohle prostě číst nechcete.