Jedna

Před pár dny jsem při ufuněným a těžce nekoordinovaným přepínání songů na youtube při (výjimečném) cvičení ve snaze najít dostatečně úderný song, jenž by mě přes těch deset minut, který mi má oblíbená sada cviků na core zabere, přenesl co nejrychleji, narazila na kolkolem podprůměrnou popovou záležitost, jež mě ale přivedla na poměrně zásadní, takřka ontologickou otázku (taky čekáte, kdy ta věta konečně skončí? Já taky.) - kdybyste mohli prožít jeden jediný den svého života ještě jednou, který by to byl? A protože tady se bavíme o běhání (nebo se tak aspoň snažím víceméně zdárně tvářit), trochu si to omezíme: kdybyste si mohli prožít jeden jediný běžecký okamžik ještě jednou, který by to byl?
A já těch pár dní přemýšlím, co bych si vybrala já. A nevím. Nějaký doběh do cíle? Nějaký okamžik, kdy jsem byla totálně vyšťavená a šťastná zároveň, kdy mě všechno bolelo, ale zase jsem si dokázala, že to dokážu? Nebo nějaký jiný moment? Chvíli, kdy jsem se dopotácela do finiše první desítky, zoufale poslední, zoufale zoufalá a místo, abych hodila ručník do ringu, jsem si řekla, že příště to bude líp a dál? Nebo první ŠUTR? Kdy mi jedno kolo přišlo příšerně dlouhý a těžký, ale zároveň to byla láska na první trail a já věděla, že tohle je to, co mě fakt baví. Anebo ještě něco jinýho? Jediný závod, který jsme s taťkou běželi spolu? První maraton? První ultra? Grossglockner? B7? Anebo bych nakonec sáhla po nějaké chvíli z tréninku? Po těch vzácných okamžicích, kdy se všechno sejde a vám je prostě dobře, protože jste teď a tady, protože jste venku, protože můžete dýchat a běžet a dělat to, co vás baví. Anebo něco docela jiného? Pozávodní pivo? Ty chvíle, kdy už nikam nemusíte, kdy si můžete jen přehrávat to poslední, právě prožité dobrodružství? Zatím jsem nepřišla na to, co je natolik výrazný moment, abych mu dala přednost před všemi ostatními. A co vy? Dokázali byste, kdybyste měli možnost, zvolit jeden jediný okamžik, který byste mohli prožít ještě jednou? A který by to byl?

#17

Orhan Pamuk

JINÉ BARVY

Více než sedmdesát esejů z let 1986–2006 doplňuje dosud nepublikovaná povídka, děkovná řeč, kterou zřejmě nejznámější turecký romanopisec Pamuk pronesl při příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu, a rozsáhlý rozhovor s ním. Texty spojují témata známá z jeho románů: Turecko a jeho minulost, láska ke knihám a ostrá kritika zkorumpovanosti a pokrytectví Východu i Západu. CELÝ TEXT (pokračovat na web iLiteratury)

#18

Ruta Sepetysová

SŮL MOŘE

Konec druhé světové války. Hitler prohrává a z Říše prchají před postupujícími Rusy stovky tisíc civilistů. Shromažďují se na severu v naději, že je lodě dopraví do bezpečí. Mezi nimi je i mladá medička z Litvy, Joana, ještě mladší Polka Emilia, tajemný Prušák Florián, osiřelý chlapec, starý švec, rázná Eva a mezi německými vojáky zfanatizovaný Alfred. Jejich osudy se nevyhnutelně spojí, aby se mohli stát součástí jedné z mnoha děsuplných kapitol lidských dějin, o nichž se ví a mluví příliš málo.
To, co napíšu, bude znít jako naprostý paradox, ale kniha se četla snad až moc dobře. A rychle. Než jsem se stihla vzpamatovat, než mě stihla víc a hlouběji poznamenat, byl konec. A ten je skutečně velmi silný. Vícehlasost ulehčuje čtení, odlehčuje dopad jednotlivých, tragických událostí a osudů krutě poznamenaných výplodem toho nejhoršího v člověku - touhou bojovat, zabíjet, válčit. Tragédie doprovázející operaci Hannibal jsou jen jedním ze střípků nepředstavitelných hrůz, jež slepené dohromady stvořily monstrum druhé světové války. Je to kniha důležitá, je to kniha ve své výpovědní hodnotě významná. Naděje, že se třeba jednou lidstvo poučí z vlastních chyb, totiž umírá poslední.

Suzanne Collins

HUNGER GAMES

K dneska už ikonické trilogie žánru "young adult" jsem se dostala dost po zenitu. Všechny tři díly už stihl Hollywood zfilmovat a výsledky nejsou zrovna perlami kinematografie. Ale všichni o knihách básní, a tak došlo i na mě.

Vzala jsem rovnou kompletní edici a dobře jsem udělala - první i druhý díl končí cliffhangerem a je proto záhodno počítat s tím, že budete stejně dokupovat další díly, protože budete nejdřív chtít vědět, co bude dál, a pak jak to teda dopadne.

Kostra je hotová klasika postapokalyptických románů - v nedefinované budoucnosti na nedefinovaném kontinentu existuje pozůstatek někdejší civilizace - třináct krajů a Kapitol. V hrozné občanské válce Kapitol vzbouřivší se kraje porazil, Třináctý kraj zničil úplně a aby podrobeným oblastem pravidelně připomínal, že snahy o svržení jejich moci jsou pěkně blbej nápad, stvořil tzv. hladové hry. Každý rok musí každý kraj poslat dvě děti ve věku 12 až 18 let, jednoho kluka a jednu holku, do Kapitolu, odkud budou všichni tzv. splátci odvezeni do speciálně vymyšlené a navržené arény - části světa plné pastí, kde se budou muset vzájemně povraždit. Kdo zbude poslední, vyhraje. Všechno je to na bázi jedné velké reality show - Kapitolané se baví, obyvatelé krajů trpí. 

Samotnou mě překvapilo, jak mě první díl chytil a bavil. Jasně, hlavní hrdinka se sice chová od začátku jako zpovykaná slepice, ale mnohé se dá svést na věk.
S postupem děje mě ale čím dál víc fascinovalo, že zjevně v žánru YA je v pohodě povraždit tisíce lidí, dramaticky ztvárnit střílení do sirotků, jejich upalování, mordování mutanty atd., ale víc než pusu si ani v osmnácti dát nemůžete. Protože vraždění, krev a vyhřezlý střeva jsou v cajku, sex už nikoli, přestože by k tomu nejedna scéna vysloveně nabízela (a ne, nejsem tím posedlá, fakt ne!).
Druhý díl se ukázal jako pouhá mezihra mezi dílem prvním a třetím, děj posunul minimálně a posloužil jako nástroj k uvedení dalších postav - potenciálních obětí - na scénu.
Třetí díl a vyvrcholení pak bylo, žel bohu, průhledné jak igeliťák na svačinu, ale stejně - těch třicet hodin uběhlo překvapivě rychle. A jasně, ty postavy, obzvlášť ty klučičí, jsou naprosto nereálný, ale co na tom - při běhání jsem si aspoň mohla říkat, že i když mi TB dává brutálně zabrat, furt jsem na tom líp než splátci v aréně. A to se počítá.

O velice zdařilou interpretaci se postarala Tereza Bebarová, díky jí za to. Je pro mě důkazem, že to fakt jde, že herečky umí nejen dobře číst, ale i vyslovovat a dokonce se ani nemusí pitvořit. Hurá!