Jak jsem nikam nejela

neděle 19. září 2021

V pondělí ráno přišly pokyny - bylo v nich všechno, co jsem si přála vědět a ještě něco navíc.

Ten samý den jsem zakoupila lístek na vlak, zhluboka se nadechla a začala se chystat. 

Ve středu přišel večer pozitivní výsledek PCR testu T. Ve čtvrtek K., ale to už bylo jasné, že je zle, protože K. není z dětí, které by dobrovolně přišly v šest večer s tím, že jsou unavené a chtějí jít spát. Poté, co jsem jí naměřila horečku, už byl výsledek odpoledního testu jen formalitou.

A tak jsme tady. V karanténě.

Teda. Oni jsou v izolaci, M. je v karanténě a já můžu ven, protože jsem negativní a očkovaná. A tak ven chodím. A smutním za dalším závodem, na který jsem ses těšila a zase na něj nemohla a doufám, že budou všichni v pořádku a říkám si, jak šílená je to doba a jak to bude vypadat dál a ne, prosím, žádné spekulace ani covidové debaty rozpoutávat nechci. Jen... jen je to prostě trochu šílené a neumím si představit, že se to takhle bude dělat už napořád. To by toho ty děti školy moc nenachodily. A to je jen špička ledovce.

Protože nejlepším lékem na smutek ze zhacených plánů jsou nové plány, a protože mistr Jedi řekl, že po mně nemůže chtít, abych mu kolmo supportovala Ultrabalaton, protože budu rozsekaná ze Štefánika, sundala jsem včera po roce a půl (?) z háku kolo a rozhodla se, že je na čase zažít zase trochu něco jinýho.

A pak, pak už si konečně něco zaběhnu.

Mezitím vám třeba něco málo povím - o tom, o čem tu normálně moc nepíšu: o sobě mimo běhání a o svojí práci:


#11

Ajelet Gundar-Gošenová

PROBUDIT LVY

Možná jsem se těšila příliš dlouho, možná jsem si ji příliš dlouho šetřila, ale když jsem se ke Gundar-Gošen konečně dostala, nenašla jsem v ní to, co jsem očekávala.
Probudit lvy pro mě bylo úmorné čtení. Absence dialogů a postav, které by mě přiměly do nich citově investovat, mě mořila, stejně jako nesmírně pomalu se posouvající děj, v němž se v zásadě nic neděje (a to, co se děje, není dvakrát uvěřitelné).
Stejně jako u jihokorejské Kim Čijong ročník 82, i u Lvů jsem měla neustále pocit, jako kdyby si autorka napsala na papír všechna témata, která chce ve svém román nějakým způsobem zpracovat, a pak je jedno po druhém odškrtávala. Všechny situace a momenty jako kdyby jen sloužily k tomu, aby mohla autorka prezentovat nějakou stránku lidské duše a vzájemných vztahů, postojů izraelské společnosti (kde panuje stejný rasismus a šovinismus jako všude jinde).
Snad kdybych knihu četla v jiné době, v jiném rozpoložení. Byl by výsledný dojem lepší, protože je tu všechno, co mám jinak opravdu ráda.

#12
Tove Jansson
ČARODĚJNÁ ZIMA
Muminci budou mít v mém srdci vždycky zvláštní místo.
Teď, když je po víc než čtvrtstoletí od prvního setkání čtu svým dětem, nacházím v nich úplně jiné příběhy, než kdysi. Obrázky jsou pořád stejně kouzelné a muminka bych pořád chtěla mít doma (dobře, klidně celou rodinku, aby mu nebylo smutno), ale místo pohádkového světa teď v knihách paní Tove nacházím svíravou atmosféru a hluboká životní moudra.
Čarodejnou zimu můžeme číst jako příběh o tom, kterak Muminek jako první mumin v historii muminů zažije zimu, setká se s novými i starými přáteli a zažije různá dobrodružství.
Ale můžete ji taky číst jako podobenství o osamění, o krutosti okolního světa a lidí v něm, o tom, že kolem sebe vždycky budete mít nějakou Malou Miu, kterou sice budete mít rádi a ona vás svým způsobem bude mít taky ráda, ale nikdy, nikdy nedá přednost vám před sebou. Že je možné žít v davu a být zoufale osamělý. Že je potřeba poslouchat a vnímat, protože jinak za to můžete zaplatit životem - a že je pak fuk, jak krásní jste byli, ani vám se smrt nevyhne. Že jsou lidé, kterým nikdy nemusíte porozumět a s nimiž nikdy nenajdete společný jazyk, i když se budete snažit. Že některé Velké Pravdy na první pohled (anebo poslech) strašlivě bolí, ale časem zjistíte, že tak to prostě je, tak to prostě chodí, ať se vám to líbí nebo ne (ne, nelíbí se vám to a nikdy se vám to líbit nebude, pokud se z vás tedy nestanou zhrublí, sebestřední cynikové). Že jsou na světě lidé, kterých je všude plno a zároveň si všichni přejí, aby pokud možno nebyli nikde. A že nakonec přijde po každé zimě jaro a že bychom se všichni měli snažit, abychom byli aspoň trošičku jako Muminkova maminka. Svět by pak byl totiž mnohem hezčí místo. 

#13

Robert Holdstock

LAVONDYSS

Přečetli jste Les mytág a neodradil vás? Jste dokonce zvědaví, co se bude dít dál? Pak gratuluji, postupujete do druhého levelu a vítejte v Lavondyss.

V Lesu mytág postavil pan Holdstock na stůl hrací desku, vybavil nás figurkami a kostkami a sledoval, jak se s jeho poněkud nezvyklými pravidly popasujeme. V Lavondyss desku smete ze stolu, figurky nahází do kanálu a kostky sní. A hrajeme!

Malá Tallis, nevlastní sestra Harryho Keetona, má jisté nadání - vidí a slyší to, co většina lidí vidět ani slyšet nedokáže. Zatížená svými schopnostmi i slibem, který dá bratrovi ("Najdu tě!"), nakonec nevyhnutelně mizí v Ryhopském lese. Tentokrát se autor neobtěžuje s žádným vysvětlováním, pokud se vlak rozjede rychleji, než ho vy stíháte dohánět, máte smůlu. Od samého začátku je jasné, že tentokrát půjde hlavně o slova-jména a sílu, kterou jim připisujeme (kterou mají?) od úsvitu času. Koneckonců na počátku přeci bylo Slovo.

Vyprávění o středu všeho, o samotném jádru toho, co je nám všem napříč dějinami společné - o touze a nutkavé potřebě vyprávět příběhy a zajistit si skrze ně nesmrtelnost -, vyžaduje enormní soustředění. Čas totiž v druhé polovině neplyne ani lineárně, ani ve spirále, místo toho se šmodrchá, přeskládává, plete. Nakonec se ocitneme ve zpřítomnělé budoucí minulosti a kdo v téhle fázi neztratil dech (ani sebe), může se pustit do Hloubení.

Při prvním čtení mě Lavondyss znechutilo. Štvala mě Tallis, ubíjely mě zdánlivě samoúčelné manýry a všechna ta na první pohled zbytečná krutost, někde u zříceniny jsem se ztratila a pamatuji si, že Tallisin průchod do Lavondyss mě definitivně dorazil (rozuměj: wtf?). Teď, vyzbrojena skalpem desítek tisíc dalších slov, jsem četla úplně jinou knihu. Tentokrát jsem připravená pokračovat dál. 


#14

Jakuba Katalpa

ZUZANIN DECH

Románů z druhé světové války vzniká pořád nesmírné množství a pocit, že už tohle téma muselo být vytěžené do mrtě, ve mně Katalpina kniha ještě posílila. Dlouho jsem se podobným titulům vyhýbala prostě proto, že mě nijak netěší číst si o utrpení druhých. Nemluvě o tom, že je to v zásadě pořád na jedno kopyto - můžete si nakreslit pavouka postav a jejich osudů a zas tolik možností se před vámi neobjeví. I tady se vše vyvíjí až na pár momentů pavoukovitě, plus je tu nějaké to násilí navíc, snad aby čtenář neměl pocit, že si to utrpení druhých nemohl pořádně vychutnat. Nechybí ani mrtvé zvíře, tím si pojistíte, že vzbudíte emoce i v těch nejzatvrzelejších. Co na tom, že je to po sto padesáté osmé to samé. Pokud jste alespoň trochu zručný spisovatel (a to Katalpa je - a mnohem víc, než jen trochu), úspěch na sebe nenechá dlouho čekat.
Zuzanin dech útočí na čtenáře skrze vůně a vjemy, skrze romantické okamžiky, které jsme alespoň v duchu všichni prožili (vůně rybníků v letní podvečery, zlaté klasy, rozpálené léto, ledové zimy...), skrze jídlo a pití a skrze neustále připomínanou tělesnost (bylo by zajímavé přečíst si knihu znovu a zkusit najít postavu která: nemočí, nekálí (jak do textilu, tak mimo), neslintá, netečou jí nudle, nepotí se, nekrvácí (menstruačně, z ran)). A samozřejmě sází na hluboce zakořeněný smysl pro spravedlnost.
Zajímavý je pro mě motiv návratu vězňů z koncentračních táborů a přístupu společnosti k nim. To je další rozměr celé tragédie holocaustu, na který se často zapomíná - protože osvobozením to mnohdy zdaleka neskončilo.


#15

Elsa Aids

PŘÍPRAVY NA VŠECHNO

Výsek života, do kterého se okamžitě zanoříte tak hluboko, že vlastně ani nepotřebujete vědět, kdo je kdo, nebo kdo jaký je, vy to vlastně tak nějak víte, protože tenhle typ lidí vlastně tak trochu znáte. Zkrachovalci, hledači, nenacházeči, ti, co na společenském žebříku nevylezli nikdy moc vysoko, odpad, chtělo by se říct, ale jak do toho shánění laciných potravin a šňupání ketaminu patří ty galerie, děti, domovy, všechny ty běžné dny?
Přípravy na všechno jsou tragikomickým výsměchem uměleckým kruhům a literatuře, která se snaží být hlubší než hrdlo Lindy Lovelace. Bezejmenný hlavní hrdina, který nedává jména ničemu, kromě pornohereček, a na němž život tak nějak ulpívá a on ho to nechává dělat, přináší svědectví o ztrátě nevinnosti, o světě, který stojí na trojnožce tvořené fascinací násilím, hladem po sexu a paranoií. Střetává se tu vysoká kultura s nízkým životem, a společně se vyrovnávají jako bublina ve vodováze. Tolik ironie na tak malém prostoru. Kondenzovaný pocit zdaleka nejen posledního roku.

"Odnášíme skládací židle, sbíráme kelímky od džusu, namáčíme mopy v saponátu a vytíráme. V misce na stolku zbyly sušenky. Ochutnám. V lednici někdo nechal energy drink. Dám si ho. Potom zjišťujeme podivnou věc: koš je plný obložených baget. Jsou rozbalené, ale žádná není nakousnutá. Zvláštní. Vybírám jednu po druhé. Nemůžu tomu uvěřit, už je jich celá taška.
Když je uklizeno, přichází produkční. Záhada se vysvětluje. Protože hostující umělci odmítají bílé pečivo a výrobky živočišného původu, zbylo z jejich občerstvení všechno kromě tofu a salátových listů.
Před odchodem se na chvíli posadím do kožené pohovky a listuju v kulturní revui, kam jsem dřív psal. Nedělám to ani tak ze zájmu, spíš proto, abych se necítil jako nádeník. Články jsou takové, jak si je pamatuju. Chytré a dlouhé, namířené proti nerovnosti a konzumu."
(s. 39)

7 komentářů:

  1. Ze všech těch zrušených/odvolaných závodů už jde hlava kolem. Neboj, zaběhneš, pokud u jezera na tom kole nezmrzneš :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vůbec nechápu, proč má potřebu něco takového psát. A je mi z toho upřímně smutno.

      Vymazat
  3. Kam chodíš na ta přirovnání? Chechtal jsem se celé odpoledne. Díky za rozšíření obzorů, českého básníka Elsu Aids jsem neznal. Pokud bude s přechodem k próze stejně úspěšný jak Stančík, nebo Borkovec... Zkusím to, dík za tip. BTW, zkus koloběžku, je mnohem zábavnější než kolo a nedělá při dlouhém používání hemeroidy. Pěkný den, Radek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě moc těší, že dokážu pobavit :-) Přiznám se, že pro mě byl Elsa Aids taky zjevením a chci si ho doplnit - zatím zůstávám po hříchu u plánů. A s kolem to nehodlám do budoucna přehánět, jakožto zrozenec Polabí mám sice kolo zakódované v DNA a zase jsem si potvrdila, že mě to fakt baví, ale dokud budou nohy běhat, bude do dycky běh ;-) Krásný den i tobě!

      Vymazat
  4. A já pořád čekám na spisek o Štefánikovi a ono je to takhle! Ovšem okolo Balatonu na kole to je taky pěkná challenge. Duo Yamaha opět v akci, sledovanost bude konkurovat Spartathlonu!

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!