Pravidelná dávka papírových emocí

Protože jsem zjistila, že jsem se úspěšně uvrhla do záporných čísel a vyhlídky na to, že bych se překlopila do plusu, začínají být krapet mizivé, rozhodla jsem se, že k číslo z vlastní padesátkové výzvy přihodím ještě skutečný počet - pro svůj vlastní dobrý dojem, jaký že to nejsem velký čtenář.

Nejdřív jsem totiž zjistila, že krátce před svými šestapadesátými narozeninami zemřel bývalé šéfredaktor vydavatelství Paseka, Milan Macháček. Vděčíme mu za finální podobu nesmírně dlouhé řady knih, mimo jiné i Nabokova nebo nového vydání Pána prstenů. Několik let jsme se průběžně scházeli a diskutovali případný překlad z arabštiny. Padla spousta návrhů, došli jsme v jednom roce dokonce i do finální selekce, všechno mělo klapnout, ale neklaplo. A přestože jsem se tehdy hodně zlobila (anebo mi to možná bylo jen líto, ona ta hranice mezi těmihle emocemi bývá mnohdy hodně tenká), je mi opravdu líto, že už žádnou knihu nebudeme mít možnost do toho konce dotáhnout.

Někdo si na náhlé přívaly smutku koupí panáka, kabelku nebo boty. Já chodím do knihkupectví.

Pane Macháčku, bylo mi ctí a díky za všechny knihy!

No, takže když si přinesete domů tohle, není úplně pravděpodobné, že se vrhnete na něco, co doma máte roky. Nebo snad ano?

#2 (32)

Kurt Vonnegut Jr.

MECHANICKÉ PIANO

Vonnegutova mechanická dystopie představovala jeden z mých zásadních knižních restů (tím druhým je Úcta ke světlu Svena Nykvista, dvorního kameramana snad nejslavnějšího švédského režiséra Ingmara Bergmana). Dostala jsem ji k miléniovým Vánocům a nějak jsem nikdy nenašla sílu se do ní začíst. Tentokrát mi vlastně nic moc jiného nezbylo, protože ji mám uloženou na poličce v pokojíčku u maminky, kde jsem uspávala K. a zděšeně zjistila, že jsem si nevzala nic na čtení. A promarnit půl hodiny? To bych taky nemusela přežít, že ano?

Ve vzdálené budoucnosti, jejíž kulisy velice intenzívně připomínají 50. léta 20. století, byli po poslední velké válce všichni lidé osvobozeni od strastí práce a nahrazeni stroji. Drtivá většina z nich má teď před sebou perfektně nalinkovaný život v závislosti na testech IQ, které určí, zda se z vás stanou "lopaty", "vojclové" nebo budete moct studovat a přejdete pomyslný most na opačný břeh obývaný hrstkou "inženýrské" elity. Všichni jsou v této ideální společnosti šťastní, protože vlastně nemají nic na práci, nemusí přemýšlet, dostávají málo peněz, za které si nemůžou nic moc koupit, všichni mají stejně, žijí stejně a tím pádem by přeci měli i stejně myslet (nepřipomíná vám to něco?)

Mechanické piano je metaforou odosobněné společnosti, která ve své honbě za pohodlím a rovností zbavila lidi jejich pravé podstaty - jejich odlišností, jejich tvůrčí energie, zbavila je smysluplné práce a nechala je živořit v nenaplněných, předurčených škatulkách. Nečekejte žádnou třeskutou zábavu, ani velké drama. I revoluce proti strojům, jež stejně nakonec ukáže, že lidé jsou z podstaty neměnní a že je stejně ve finále bude nejvíc fascinovat mašinka, do níž hodíte korunu a ona vám za to vyplivne kelímek s limonádou, je spíše pomalá, stejně jako celé tempo vyprávění. Pokud chcete u čtení přemýšlet, a tak trochu si v duchu zahořekovat na tím, jak pravdivé a stále platné jsou Vonnegutovy myšlenky, vzhůru na palubu - dokud ještě nemáme jen 12 kategorií knih podle 12 strojově vypočítaných kategorií čtenářů. Brahous brahouna, houna saki. Ippi goura Brahouna ta tippo a mismit.

(Až přízračná mi přišla zpráva o překladateli Jaroslavu Kořánovi, jejž se Mechanického piana výborně zhostil, která se na informačních webech objela jen pár dní poté, co jsem knihu dočetla... Další velká ztráta pro knižní svět. Tak už by to zase na chvíli stačilo, ne?)

#1 (33)

Adam Chromý

REVIEM ZA PLUTO

Krátce po nezávratném Vertigu jsem neodolala a přitáhla domů další knihu nadějného mladého českého autora prostě proto, že se mi ohromně líbila obálka.

No. Tak Vertigo to není, tohle mě alespoň v první čtvrtině bavilo (jenže druhá už lehce otravovala a zbývající dvě nudily). David s Alicí se měli kdysi rádi, moc rádi a teď už se rádi nemají. Vlastně se asi nesnáší. Nechtějí spolu být a nevědí, jak to udělat, aby byli bez sebe. A jak hledat jistotu ve světě, kdy stačí pár astronomů pod jedním kupolovitým stropem k tomu, aby byla vyškrtnutá planeta z naší sluneční soustavy a něco, co jste se učili od dětství, se najednou kymácí v základech? Opakující se motiv Pluta je sice zkraje zábavný a možná i roztomilý, ale kromě té sluneční soustavy - alespoň tedy nám - v dětství vštěpovali i to, že opakovaný vtip není vtipem. A přesně na tohle celý Rekviem dojíždí. 

Kolem ústřední dvojice se motají šablonovité postavy, vtípky se opakují a stávají se čím dál násilnějšími, až přejdou (stejně jako vztah ústředních hrdinů) do křeče a následné rigor mortis. David je, tak jako autor sám, bulvární novinář, který samozřejmě musí chodit do baru a balit holky a mít děsivě provinční rodiče tak černobílé, že sám musí být nejspíš pruhovaný. Alice je učitelka výtvarky na ZŠ. I ona je obklopena archetypy jak z nablblých vtípků o kantorech a její matka je klimakterický diblík se všemi rysy klimakterických diblíků. Stárnoucí diva je jako jediná alespoň hezká postava, ostatní jsou jen více či méně protivný. Nadšení z prvních stran vystřídala znuděnost, postavy mi byly naprosto ukradené a konec nemohl přijít dřív. Jestli takhle fungují "normální" vztahy, tak jsem opět extrémně vděčná, že normální nejsem. Možná kdyby se původní scénář dočkal realizace, mohl to být zábavný krátký film, takhle je to jen podprůměrný útlý román s krásným přebalem. Druhá šance pro začínajícího českého autora v měsíci a na dlouho asi zase poslední.

Tenhle týden jsme musely do knihovny. Madlenka je pravidelnou návštěvnicí místní pobočky Městské knihovny a já se skutečně velice, velice dlouho držela a nic - až na sem tam nějaký ten komiks - jsem si nepůjčovala. Dokonce jsem si záměrně nechala propadnout kartičku! Tentokrát jsem ale jako gambler, jenž se nad ránem po pár pivech ocitl v kasinu prodělala těžkou (doslova) recidivu.

Ach jo.

#0 (34)

Jana Kiliánová, Vilém Koubek

KOREKTOR

Přemýšleli jste někdy, kdo vlastně stojí za finální podobou textů? A napadlo vás, co asi dělá takový redaktor/editor/korektor? A chcete to doopravdy vědět? Pokud jste alespoň jednou přikývli, pak jsou tyhle tří obrázkové stripy přesně pro vás. A jestli ne, stejně si je přečtěte.
Korektor poskytuje nezasvěceným výborný vhled do duše zástupce této profese; nám profesně spřízněným nezbývá, než mezi výbuchy smíchu pobaveně pokyvovat hlavou. Skvělá záležitost. A ano, většina z nás je taková – pokud ne rovnou všichni. Jsme (tak trochu a někdy i více) asociálové žijící v zajetí písmenek a textů, schopní pohrdat každým, kdo nedokáže rozlišit mezi holt a hold, nemůžeme za to, holt profesní deformace.