Co mi mateřství vzalo

Jistě, dítě je dar. A bez přehánění je to nakonec to jediný, co má v životě opravdu smysl. To ale neznamená, že to je jednoduchý nebo že vás mateřská role nebude na škále čas od času po dennodenně v závislosti na celé řadě naprosto nepředvídatelných faktorů, ničit. Že toho nebudete mít plný zuby. Že nebudete chtít utýct. Že si nebudete (v duchu, pokud se dokážete aspoň trochu ovládat) spílat, proč jste to sakra udělaly? Proč jste se dobrovolně vzdaly normálního, pohodlnýho života? A že nebudete vzpomínat na život v časech B.C. (= before child[ren]).
Je fuk, jak moc svoje děti milujete, stejně jsou věci, který vám budou nevyhnutelně chybět. Něco, co jste nestihli, nezvládli, nemohli, nedokázali... Kostlivci ve skříni, který vám změna osobního stavu z žena na matka (nebo muž na otec, ať nediskriminuju), nejspíš už nikdy nedovolí vyhrabat a zbavit se jich.
Naprosto upřímně musím říct, že mám veliký štěstí, protože mě mateřství zas o tolik věcí nepřipravilo.
Ale pár by se jich i tak našlo:
- nejspíš už se nepodívám do části zbývajících zemí z mého seznamu "Kam musím rozhodně jet", kde z těch tak trochu šílených zůstaly naštěstí jen Kazachstán, Arménie, Libye, Alžírsko a Mongolsko
- nejspíš už nikdy nebudu spát tolik, abych přestala mít pod očima olympijský kruhy za Afriku
- ještě pár let nebudu moct jít na cokoliv do kina, divadla, na koncert nebo jen tak ven; nemůžu se nezřízeně ožrat, protože ráno musím vstávat zároveň s dětmi (nechutně brzy) a postarat se o ně; nemůžu se řízeně ožrat, protože ráno musím vstávat zároveň s dětmi (nechutně brzy) a postarat se o ně
- ještě pár let nebudu moct celou noc koukat na filmy nebo seriály, hrát počítačový hry nebo si číst, protože ráno musím vstávat zároveň s dětmi (nechutně brzy) a postarat se o ně
- nejspíš se už nikdy nebudu přátelit s lidmi, které jsem považovala za kamarády v době, kdy jsem zjistila, že se během pár měsíců rozdvojím (tenhle vývoj je pochopitelný a logický a bez ohledu na to, jak moc si přejeme, aby se to nestalo, se to v drtivé většině případů stane, protože trajektorie životů dětných a bezdětných se nevyhnutelně rozejde jinými směry...)
- nejspíš se už nikdy nestanu: filmovou režisérkou, malířkou, ilustrátorkou dětských knížek, tlumočnicí z arabštiny, spisovatelkou, profesionální cestovatelkou, pastevkyní ovcí v Libanonu, baskytaristkou, řidičkou tiráku, klavírní virtuoskou, věhlasnou akademičkou ani ničím jiným, o čem jsem v různých životních fázích snila (- aby nedošlo k mýlce, tím, čím jsem, jsem moc ráda)

A pak jsou tu věci, o nichž (naivně) nepřestávám věřit, že jsou pouze pozastavené, u ledu, na vedlejší koleji, jak chcete - a ke kterým se rozhodně (třikrát podtrženo) hodlám vrátit.

Budu zase vařit. Ne rizoto z bravčecího z konzervy nebo špagety s mletým masem. Opravdu vařit.
Budeme cestovat i jinak, než jen s CK Český řízek.
Vrátíme se do Irska a do Skotska. Podíváme se na Zéland. A do Patagonie. A do Mexika na svátek mrtvých. Tam rozhodně.
Znovu budu mluvit všemi svými jazyky. Nebudu jen rozumět. Nebo chytat sem tam slovo. Budu znovu mluvit.
A dochodím astronomický kroužek.

Jo. Přesně tak. Astronomický kroužek pražského Planetária je dvouletý kurz, který z vás udělá certifikované amatérské astronomy. Protože před pár lety, zahlcena slovy, písmeny, jazyky a vším tím humanitním věděním, který jsem se snažila pod tlakem nacpat do hlavy, jsem utekla směrem, o němž jsem už před lety pochopila, že není pro mě tím pravým ořechovým. Utekla jsem k tvrdým číslům, k přírodní vědě, k něčemu, čeho jsem se musela záhy vzdát, protože mi hlava prostě všechna ta čísla a vzorce nebrala. A já se rozhodla, že to překonám. Že to zlomím. Že to bude výzva a že když jsem se dokázala naučit tisíce slov z naprosto bizarního jazyka, naučím se i tohle - stačí chtít.

A tak jsem vyslala T. na podzim 2010 do Stromovky, aby mě zapsal, zatímco já seděla na český ambasádě v Káhiře. Po návratu jsem se pokusila dohnat všechno, co se probralo. Každou středu jsem sedávala v sále s kupolovitým stropem a fascinována malostí, zbytností a pomíjivostí nejen mého vlastního života ale celé lidské rasy, jsem hltala každý slovo. Dokonce jsem s odřenýma ušima napsala postupový test. V tý době jsem ale už čekala Madlenku. A Madlenka už od samýho začátku svý - v tý době buněčný - existence rozhodla, že já si nic plánovat nebudu. Bylo mi zle jak psovi. Když už jsem konečně začala jakš takš fungovat a přestala jsem se potácet jak herák ve výslužbě, byli už v kurzu tak daleko s praktickým pozorováním a výpočty, že jsem neměla šanci je dohnat.

Dalekohled, který jsme dostali svatebním darem, leží sbalený v krabici a já, protože zatím nepřichází v úvahu, že bych mohla každou středu v šest večer zasednout do křesla pod kupolovitým stropem, se nechávám vesmírem ve vší jeho fascinující nepostižitelnosti pohltit aspoň tak, jak to sama zvládnu a umím. Čtu.

Andy Weir

MARŤAN

#3

Marťan, třetí román amerického programátora Andyho Weira (*1972) je mou první knihou, kterou jsem viděla, slyšela i četla a kdybych mohla, tak ji i sním. 

A to myslím smrtelně vážně.

Nejdřív jsem ji vloni poslouchala při běhání a byla nadšená. Film je fajn, ale kvalit knihy v žádným případě nedosahuje. A protože mi spousta technických pasáží při poslechu unikla, nechala jsem si ji dát pod stromeček. Přeci jen při čtení má člověk víc času si všechno přechroupat.

Po dočtení mám tak silnou literární kocovinu, že nejsem už několikátý den schopná se začíst do něčeho jinýho.

O co jde? Hlavní hrdina Mark Watney je jedním z šesti astronautů, který v rámci třetí pilotovaný mise na Mars přistál na rudé planetě. Tam se měli dle plánu zdržet dva měsíce, jenže celá mise byla kvůli počasí už o šestém solu předčasně ukončena. Všichni se vrací zpět na Zemi, teda kromě Marka. Ten je totiž podle všeho mrtvý. Cestou k odletovýmu modulu ho nabodla letící anténa a kolegům se ztratl z očí. Jeho skafandr hlásil nulový životní funkce. Tak co byste jako velitel dělali vy? Jasně, odletěli byste, vyčítali si to a nakonec to přijali jako fakt.

Jediný fakt ovšem je, že Mark Watney přežil. A teď je na Marsu. Je na Marsu docela sám a musí se pokusit přežít do doby, než na planetu dorazí mise Ares 4. Takže nějaký dva roky. A sakra.

Mark je vesmírný Robinson Crusoe. Jeho deník z Marsu je dokonale vyváženou směsí sci-fi a cynických hlášek. Je to vtipná, svižná, napínavá a zábavná kniha. Nečekejte žádný zelený ufouny, nikdo nebude nikoho paprskovat ani se na scéně neobjeví mimozemský organismy. Kdepak. Celá kniha je o to, jak by to doopravdy mohlo být, kdybychom létali na Mars a jeden z "našich" by tam nechtěně zůstal viset. 

"Moje konverzace s NASA ohledně recyklátoru vody byla nudná a plná technických detailů. Proto vám ji shrnu: Já: 'Očividně se něco ucpalo. Co kdybych ho rozebral a podíval se na vnitřní potrubí?' NASA (po pěti hodinách rozjímání): 'Ne. Posereš to a umřeš.' A tak jsem ho rozebral..."

Je to kniha, která bezskrupulózně zaujala místo v mém top10 žebříčku.

Navíc je opravdu velice dobře přeložená a její interpretace nemá chybu. 

"Den jsem zahájil nicotným čajem. Nicotný čaj se vaří snadno. Nejdřív ohřejete vodu a pak do ní nepřidáte nic. Před pár týdny jsem experimentoval s bramborovou slupkou. Čím míň o tom řeknu, tím líp..."

Protože nakonec i s dětmi je to jako se vším. Můžou vám vzít jen to, co je vzít necháte. Já se některých věcí navzdory tomu, že to ze mě rozhodně nedělá maminečku roku, vzdát nehodlám. A mezitím? Mezitím si o tom budu aspoň číst...