Uvezu to, pane Lorenc? (II.)

Přes léto jsem neměla v plánu žádný závody. Vloni mi teplo na JUTu neudělalo ani trochu dobře, tak proč to drásat, navíc hned první týden v září mám B7, tak se budu pilně připravovat, na dovolený v Rakousku běhat kopce a všechno to pak krásně zúročím. Takový byl plán. A plány jsou, jak známo, od toho, aby se měnily.

Týden před odjezdem do Niedernsillu píšu uprostřed noci při práci R., kolik že si máme připravit za ubytování a haha hihi, jaký budou hosti, jestli tam mají zase arabskou invazi, že bych si pošprechtila. R. na to, že kdepak, teď tu budou jenom skyrunneři. A proč vlastně na GGUT neběžím aspoň třicítku? He? Jak GGUT? Ten byl přece v červnu! Kdepak, teprve bude: 22.-24.7. Tahle na první pohled naprosto nevinná konverzace vedle k broukovi v hlavě, který do rána přerostl i Řehoře Samsu a nezbylo, než ho vyvlíct na světlo boží a něco s ním udělat. 

Probrala jsem to doma, probrala jsem to s HH (uvezu to, pane Lorenc?) a pak se přihlásila. 

Rozhodování zabralo pár hodin, chystání povinný výbavy, z níž jsem doma měla akorát čepici a rukavice a výlet pro zapůjčené hůlky a cenné rady další tři dny a v pátek nezbývalo, než to všechno zabalit (co si mám vzít s sebou? Co si vezmu na sebe? Co když bude pršet? Co když bude vedro? Co když mě sežerou vlci? Žijí tam vůbec vlci? Co když spadnu z nějaký skály? Co když to nebudu schopná dojít? Co jsem to zase udělala??). Jako vždycky jsem doma nechala třetinu věcí, který navzdory heslu našeho spolku „Co nemáš, nepotřebuješ“, potřebuju.

Na horách je jako vždycky krásně. Nejdřív je teda docela hnusně, ale to nevadí, jedeme se koupat do lázeňského Bad Gasteinu, dáváme první turistický okruh, který Máša celý ujde (skoro sedm kilometrů), jedeme lanovkou na Schmittenhöhe, kde nosím Káťu na zádech v nosítku a večer jsem rudá jako inčočúna (a Máďa znovu ujde v kopcích přes pět kilometrů), jedeme do Triassic parku, kde zase nosím spící Káťu na zádech, běhám. Na Nagelköpfel, na protější kopec, poprvé s holema na kopce vedle baráku, brodím se bahnem v lese a bolí mě nohy, jsem unavená a neumím si představit, že za pár dní strávím v kopcích celý den. Po posezení s R. kamarádem Jonasem, který Glockner trail běžel vloni, dostanu opravdu strach. Proti mně totiž sedí potetovaný horal, který mi dramaticky popisuje lezecké pasáže, strašná stoupání a drsná klesání, nohy na maděru a dodává, že nahoře teď napadl metr sněhu a padají kameny. Oči mám navrch hlavy, svaly mi tuhnou v křečovitým úsměvu a T. dostává vztek. Kams to zase vlezla? Proč to děláš? Co si pořád musíš dokazovat?!

Seznamuju se s Radkem Ambrožem, který taky poběží padesátku. Jak už je v rámci běžecký komunity zvykem, je to moc milý seznámení. A pak už je pátek a nezbývá, než dojet do Kaprunu, sehnat waterproof jacket a rukavice (který zůstaly doma) a vyzvednout si číslo. Vlítnu do prvního sportu. V mrňavým, podivně sociálně vyhlížejícím Hervisu obsluhuje zvláštní chlapík, který mi prodá údajně dostatečně waterproof bundu, kterou ale, jak posléze zjistím v autě, nenacpu do batohu, aniž bych nemusela všechno ostatní vyndat. Chce se mi zvracet, protože bunda byla drahá. Jedeme do města, kde je hned proti zázemí třípatrový Intersport a v něm přesně to, co jsem hledala. Bundu od Dynafitu, lehoučkou, třívrstvou, 20 000 vodní sloupec, navíc zlevněnou ze 200 éček na 140 (není nad to být výhodná). Rukavice seženu v lyžařským oddělení. Platím a teď už se mi chce i brečet. Co budu dělat s tou první? Můj muž má na mě sice kvůli celýmu tomuhle podniku vztek, ale i přes to, jak ho štvu, mě má zjevně furt rád, protože dojde tu první vrátit. Uleví se mi, na chvíli se mi uleví hodně, pak si ale vzpomenu na profil, vykřičníky a vstávání za nějakých dvanáct hodin a je mi zase zle. Ve stanu vyskládám povinnou výbavu, vyzvednu číslo a je to.

Večer balím věci, jsem nervózní. Nikam se mi nechce. Co jsem to zase vymňoukla? Nemůžu usnout, když už se mi to konečně povede, dá mi Madla ze spaní dvakrát patama do ledvin. Plazím se na gauč do kuchyně. Ve 3:15 mi zvoní budík. Hrabu se z postele. Ve třičtvrtě jsem podle domluvy před barákem. R. je tak zlatá, že nás veze do Kaprunu na autobus, který běžce odveze do Kalsu na start. Máme to na knop.

Záhy se ukáže, že co nemáš, můžeš sakra potřebovat. Po pár minutách třeštím oči a vřeštím, že jsem nechala na pokoji hůlky. R. otáčí auto, letím do patra, letím zpátky, je mi zle. Představa, že autobus, co má odjíždět 4:00 vyrazí kvůli mojí blbosti bez nás, mi nedělá ani trochu dobře (kam se v tu chvíli hrabou tři vykřičníky z profilu). Dokola se omlouvám Radkovi, který zachovává dekorum, a jestli si myslí něco o debilních krávách, nechává si to pro sebe.

Na parkoviště vjíždíme ve 3:58. Tři nastartovaný autobusy jsou plný lidí. Vbíháme do posledního, hůlky mám rozložený a nastavený, abych to nemusela řešit, poslední volná dvousedačka je úplně vzadu. Všichni se mě dívají jako turisti, co museli v rozpálený karose čekat na nějaký pitomce, co si nemohli vybrat ten správný suvenýr. Za odměnu za trpělivost je při procházení pobodám hůlkama.

Ve 4:04 vyjíždíme. Lidi kolem pospávají, snídají, povídají si. Za okny předává pozvolna noc vládu dnu, svítá, a když parkujeme v Kalsu, už je světlo. A zima. Z vyhřátého klobouku se jim vůbec nechtělo a při čekání jsem vděčná za svou krásnou novou bundu (kterou pak už celý den jen ponesu s sebou). 

Sedáme si, dál si povídáme, a protože je svět malý, hned za zády nám sedí dva Slováci. Humoru mám ještě na rozdávání. Do startu stihnu jít ještě desetkrát na záchod, z brífingu neslyším skoro nic (stojím totiž zrovna čirou náhodou ve frontě na záchod) a už je čas jít na start. 

Vyhlížím svůj oblíbený slabý kus stáda. Aspoň jednoho člověka předběhnout. A pak ho uvidím. Stojí vedle mě. Má pupek, vousy, výraz obecního blba a v kapse báglu hromadu jídla včetně velkýho vakuovýho balení párečků! Tak snad… když on, tak přeci i já!

Organizátoři začínají odpočítávat start, výstřel a dáváme se do pohybu a já mám tak možnost to záhy zjistit…