Dobývati velehory není sranda pro brambory

Středa 8.7.
Budík mám na 5:40, naleju do sebe kafe, vpravím aspoň kousek snídani a v šest nula čtyři zapínám před barákem hodinky a vyrážím s R. přes most. Tam se rozdělujeme, ona běží do vedlejší vsi pro pečivo, já vzhůru do hor. Čeká mě podle mapky ve Wanderguidu dvanáct kilometrů stoupání, během kterýho překonám 1730 metrů a pak jedenáct a půl kilometru klesání na opačnou stranu.Měla bych oběhnout horu, na kterou koukáme z balkonu. Těším se, bojím se, jsem zvědavá. Dva kilometry asfaltu plynule přejdou ve zpevněnou lesní cestu. Stoupám vzhůru, prvních sedm kilometrů běžím, občas se zastavím, abych si vyfotila odkud jdu a kam mířím. Projedou kolem dvě auta, řidiči i závozníci vypadají dost překvapeně, asi tu moc lidí nevídají. Jako jo, nečekala jsem cestu na Sněžku pod lanovkou, ale že opravdu nepotkám za celou dobu ani jednu lidskou nohu?!

 Po hodině vybíhám z lesa, chvílema jdu, chvílema běžím. Dostávám se mezi pasoucí se stádo krav a začíná se ve mně zmenšovat dušička. Kam ta cesta vede? Ježiš, kam se to proboha dostanu?

Snažím se něco sníst, protože mi začne šplouchat v žaludku, což bývá jasný pokyn k tomu, abych poslala něco dobrýho, ale přestože jsem co do jídla vybavena výrazně líp než co do oblečení (vůbec, debil, debil, debil), nejsem schopná nic sníst. V kopci se mi, když jím, blbě dejchá a blbě jde, což je momentálně hlavní program dne a odmítám se zastavit a najíst se, protože přeci chci být doma co nejdřív (debil, debil, debil).
Že to doteď byla legrácka pro beznohé jednooké válečné veterány zjistím ve chvíli, kdy začíná, jak se v mapce, kterou jsem už uklidila, protože jsem ji potem stihla skoro rozmočit už během první pár kilometrů, "Pfad". Rakouský Pfad se vyznačuje tím, že neexistuje. Ve svahu jsou poházené cik cak turistické značky, které povětšinou nejsou nijak extra dobře vidět. Drápu se vzhůru, tempo padá k závratným 21 minutám na kilometr, zoufale přelejzám ploty, motám se přes hrboly, vyhýbám se obrovským dírám, snažím se při každým zakvílení ptáka a zaštěkání čehosi připomínajícího bobra neposrat strachy a stoupám vzhůru. Žaludek se mi sevře ještě víc, když si po prvních pár kapkách musím připustit, že fakt bude pršet a míň foukat s narůstající výškou nebude, já jsem propocená durch a nemám nic na převlečení, kromě tílka. Výborně. Pršet naštěstí po chvíli přestává, měním tričko za suché tílko. Fičí ledový. Je mi zima, stehna mě pálí a chce se mi brečet. Vracet se mi ale nechce, cestu hledám s obtížema a podle mapičky vím, že horizontem nade mnou stoupání nekončí. Přijde klesání a po něm dalších tři sta výškových metrů. Hodinky to vše potvrzují, navíc tvrdí, že to celé bude minimálně o kilometr delší. Super!

Odtud jsem přišla...

...a tam jsem mířila

furt dál

a ještě dál

Pak se vydrápu k ceduli, která mě směřuje kamsi ze srázu přes plot s ostnatým drátem. Zalapu po dechu, ať se mi to líbí nebo ne, jsem prostě "vertically challenged". A v tuhle chvíli to prostě nepotlačím.

 Držím se trsů trávy a snažím se neskutálet se do hlubiny pode mnou. Sem tam se mi smekne noha, což mi na odvaze nepřidá. Mám pocit, že klesám moc dlouho a moc daleko. Postupuju bolestivě pomalu. Chci být doma. Chci být u holčiček. Když spatřím v dálce přibližující se temnotu, je ve mně malá dušička. Konečně ale před sebou vidím další rozcestník, i ty kolem něj se pasoucí krávy vítám, jsou pro mě známkou civilizovanýho života. Jenže rozcestník mi ukazuje zpátky tam, odkud jsem přišla. Mám pocit, že si ze mě někdo dělá blbou legraci. Nakonec zjistím, že zpátky se vracím jen o pár desítek metrů a dál moje cesta vede do příkrého svahu. Poslední stoupání. A tma se blíží. Optimismus, který jsem na chvíli cítila, se vytrácí a já ze všech sil šlapu vzhůru a marně doufám, že tomu, co se ke mně žene, uteču. Neuteču. Najednou jak když někdo vypne světlo. Zešeří se, značky jsou milosrdně blízko, myslím jen na každou další, ke které se musím dostat. Tmu následuje mlha jako mlíko. Šlapu v mraku, jsem jako Popelka, mha přede mnou, mha za mnou. Nevidím na krok, fouká studený. Točím se kolem sněhového pole a nemůžu najít značku. Vydávám se paprskovitě od té poslední směry, kde ji tuším a nenacházím. Nakonec je někde úplně jinde, ale je tam. Každou chvílí čekám, že se kolem mě vynoří White Walkers. Jsem nahoře. Konečně. Nakloním se na druhou stranu a zalapám po dechu. Zelený sráz s kameny, má cesta domů. Hodinky tvrdí lehce přes 13 km.

Tady končí stoupání

Odtud jsem přišla

Během chvíle ale vítr mrak odnese. Sedím za kamenem v závětří, jím banán a psychicky se připravuju na minimálně desetikilometrové klesání, spíš delší. Na protějším svahu se pasou tři černí koně.

Odtud jsem přišla

a tam jsem pokračovala

klesám...

prchající bílá tma

Sestup jde dobře, nejdřív pomalu a opatrně, a pak čím dál rychlejc. Sem tam popoběhnu, kde to jde a kde jsem si jistá. Jakmile se z kamenů, drnů a přelejzání všudypřítomných pramínků stane cestička, rozběhnu se. Kilometr deset minut, osm minut, minu kamennou chatu, najdu vrátka a sbíhám po bahnitých serpentýnkách níž do údolí. Je tepleji. Je mi líp. Bojím se jen, aby tu neměli nějakýho hlídacího psa na volno.

odtud

tam

Jakmile se ocitnu na šotolinové cestě, jde to už dobře, vcelku rychle, kilometr za pět třicet, kilometr za pět... nekonečné dvanáctikilometrové klesání. Nepotkat stádo krav na cestě, nic zvláštního se ani nestane. Unavená jsem se jimi propletla, protože prostě nebylo kudy jinudy. Nakonec jsem se po bez mála pěti hodinách a nějakých pětadvaceti kilometrech ocitla před barákem. Vydrápala jsem se do pokoje, umyla se a zjistila, že nejsem nijak extra unavená, že mě nic moc nebolí.
Jen další dva dny se mi sevře krk kdykoliv se podívám z balkonu. Psychicky to pro mě bylo mnohem náročnější než fyzicky. Na tohle jsem moc malý pívo. Hlava tu osamocenost v nekonečným prostoru nezvládá. Chci znovu, ale ne sama. Sama už ne. Aspoň zatím ne.