Ten, jenž mi dal druhé jméno, řekl: "Over and out."

A tak jsem běžela.

Araf deg mae

mynd ymhell

Vím, že už jsem v poslední době musela všem, co mě znají, s UTW silně připomínat jisté vyprávění o jistém hudebním táboře. Jenže když se vám počet závodů do roka smrskne na dva až tři a vy se na ně tím pádem připravujete většinu roku, těžko se o nich nezmiňovat (jasně, možností je o běhání vůbec nemluvit, že jo... haha. A teď tu o Karkulce.) A ještě těžší je o nich nemluvit, když poprvé nejsou vaším vlastním výmyslem, plánem, cílem, s nímž jste si v duchu pohrávali, převraceli ho, oprašovali, rozmotávali a zase z něj splétali složité vzory, než jste s ním přišli na světlo a museli jste si ho obhájit. Ne. Tentokrát bylo všechno jinak. Všichni, kdo mě znají - anebo stačí, aby to tu nějakou dobu četli -, vědí, jaký má T. vztah k běhání. O tom, že jeho vztah k mému běhání a především mému (ultra)závodění je asi tak vřelý jako Arménie s Tureckem, už jsem toho napsala dost. Takže pro mě byly letošní Vánoce opravdu kouzelné. Ani Ježíšek by to totiž nezvládl líp.

Jojo. Nevěřila jsem vlastním očím. Pak už nezbylo, než to celé naplánovat, co nejvzorněji plnit dune runnerský modrý život podle T-Birda a v srpnu nahnat celý ten náš cirkus do letadla, vyrazit směr vesnička Trawsfynydd na břehu jezera - kdo by to byl řekl - Trawsfynydd a nestačit žasnout nad tou nádherou kolem.

Párkrát jsem to tu oběhla, podívali jsme se na pár hradů, obešli nějaký ten les a kopec a byl čas vyrazit den před startem do Dolgellau na registraci. Poprvé v životě jsem pakovala na tři hromádky - toto je císaře, toto kněží a toto připadne rytířstvu (neboli tohle na sebe, tohle do prvního dropbagu, tohle do druhýho).

Na první ročník závodu na 50 mil (nebo pro ty, kdo počítají v normálních vzdálenostech na 80 km) přes místní hory a doly bylo přihlášených 120 lidí, což slibovalo komorní akci přesně podle mého gusta. Registrace začínala v pátek v poledne a s sebou jsme museli kromě poměrně normálních věcí mít i pečlivě vyjmenovanou lékárničku, která čítala asi víc položek, než ta povinná výbava do auta a mně se okamžitě vybavil chlapec, který při registraci na loňském GGUTu na dotaz slečny, jež mu měla vydat číslo na 30kilometrovou trasu, kde má lékárničku, zašátral v kapse a vylovil totálně usmolenou, křivě ustřiženou náplast s polštářkem a s úsměvem jí ji odprezentoval. 

Tady ovšem kontrolovali pečlivě. Zjevně měli organizátoři velký strach, že jim někdo někde zůstane viset a sežerou ho místní nádherně bílý ovečky. Kromě mě a asi deseti pořadatelů v místním rugbyovém klubu, jenž tvořil zázemí závodu, nikdo nebyl, takže celá akce "vyzvedáváme číslo, odevzdáváme dropbagy" zabrala míň času, než nalití mlíka do čaje. 

 Jelikož tu máme úžasný domácí, dostanu kromě hromady parádních věcí v plátěný tašce od organizátorů, taky velšský přáníčko s českým přáním "hodně štěstí". Celý je to dojemný a já se těším a bojím, protože celých osm dní, co jsme tu zatím strávili, převážně pršelo na škále mrholí po leje jako z konve. Už předem bylo v propozicích jasně psaný, že některá místa budou asi dost mokrá, když teda bude pršet. Protože nejsem na facebooku, napadne mě podívat se na stránku závodu až den předem. Krátké video zachycující aktuální stav sestupu z Diffwysu mi nahrne žaludeční šťávy na horní patro. Tak jo. Až doteď jsem žila v domnění, že mě má T. fakt rád, teď si začínám říkat, jestli ten závod není přeci jen  nějaký to kafe od Maryši po běžecku.
Čas ale kvapí, ještě nachystat jídlo pro smečku na další den a pak zkusit spát. Překvapivě rychle usínám a budí mě až telefon nastavený na sladkých 3:45. Mám v hlavně jasný harmonogram toho, co musím udělat, abychom mohli ve 4:30 odjíždět (menší vsuvka: Původní plán počítal s tím, že se na start odvezu sama, klíčky nechám, tak jako na Lazovce, u někoho z organizátorů a T. pak s holkama dorazí pravidelným busem a auto si odvezou. Už ve chvíli, kdy jsem si na letišti sedla do půjčeného karoqa, jsem měla jisté pochybnosti o svých řidičských schopnostech. Celých osm hodin cesty do Walesu jsem křečovitě svírala sedačku a ječela na T., že jede DĚSNĚ BLÍZKO středový čáry, že přijdeme o zrcátko, že prorazí kolo o obrubník, že tam se přece nemůžeme vejít!!! Místní úzký silnice lemovaný (z Irska dobře známými) kamennými zídkami mě v mých pochybnostech jen utvrdily. Tak tohle ne. Tohle nedám. T. navrhl, že tu holky nechá a hodí mě na start. To mi přišlo moc drsný. Přeci jen tam a zpátky je to minimálně 35 minut. Tak jsem navrhla já, že napíšu organizátorům, jestli by nevěděli o někom, kdo v sobotu ráno pojede kolem Trawsfynyddu a kdo by mě byl ochotný nabrat a odvézt. To přišlo pro změnu dost zbytečný T. Nakonec jsme se dobrali k rozhodnutí holky strčit v pyžamech do auta a dojet tam hromadně s tím, že mě jen vykopnou a pofrčí domů.). Ve 3:46 se otevírají dveře pokojíčku, v nich stojí totálně probuzená K. s plyšovým psem pod křídlem a hlásí, že nemůže spinkat a jestlipak si k ní nepůjdu lehnout? No to teda nepůjdu! Takže když nikdo neblije, nemá zánět středního ucha a horečku, nebo něco podobně výživnýho, bude vstávat ve čtyři ráno? K. na mě visí a pláče, že nechce, abych někam běžela. Ježišikristepanenkomrajáskákavánotomiposerzáda. Nemilosrdně ji posílám do postele, přichází rozespalý T. (s písní na rtech a úsměvem v očích) a mizí s K. ve tmě pokoje.
Překvapivě nakonec skutečně odjíždíme na čas. Je to téměř neuvěřitelné, ale v půl pátý je jedenáct stupňů (to je jako hodně), během sedmnácti minut už stojím na parkovišti, loučím se a mířím do houfu houfujících se běžců.
Všichni, jako obvykle, vypadají nesmírně nabušeně. V 5:15 začíná brífink. A organizátoři to berou opravdu z gruntu, mluví půl hodiny. O tom, jak jsou rádi, že tu jsme a že jsme ochotní stát se testovacími králíky prvního ročníku jejich podniku. Mluví o tom, že mají 100 dobrovolníků, kteří jim to celé pomáhají zajišťovat, což je při 120 účastnících téměř jeden dobrovolník na hlavu ("To na UTMB za týden fakt mít nebudou."). Startovalo nás nakonec jen osmdesát sedm, takže se poměr dokonce ještě obrátil.
V šest to celé na trávníku za klubem někdo odmávl. Hlouček bláznů se v hustém mrholení dal do pohybu. Čelo jsem ani nezaregistrovala. Já si stoupla dozadu a tam se nikdo nikam nehnal. Prvních pár set metrů jsem strávila řešením zásadní otázky "Co to tu sakra pípá?!", abych zjistila, že jsem si v nějakém pomatení smyslů někdy zapnula v hodinkách metronom. Dalších několik set metrů jsem se ten pitomej krám snažila vypnout. Pípat mi to celou dobu, mám už hezký vypolstrovaný pokojíček s dveřma bez kliky.
Šlapeme do kopce. Přestává pršet. Mám radost. Čirou, prostou radost, že tam jsem. Automaticky jsem přeskočila do veverkovskýho módu "tady a teď" a ke svýmu nesmírnýmu překvapení a nadšení z něj doteď nevypadla. Asfalt po nějaký době přechází v trávu a ta potom v trailovou cestičku a už se škrábeme vzhůru směrem ke Cadair Idrisu. Z 12 metrů nad mořem se dostaneme během 7,5 kilometru do 860. Teď ale šlapeme vzhůru, poprvé mi nateče do bot bahnitá voda, poprvé se otáčím a s otevřenou hubou zírám na tu nádheru pod sebou a kolem. Jako děcko na pouti nadšeně sděluji spoluběžcům: "Look! Look! There's a rainbow!!" A fakt tam je. A za chvíli i druhá.

Stalo se vám někdy, že jste se ocitli na místě tak krásným, až se vám z toho svíralo srdce a chtělo se vám brečet?
O kus výš dřepí jeden z několika fotografů, který budeme ten den potkávat. Obdivuju jeho nasazení. Fotí, popobíhá, fotí znovu. Zubím se jak ta s kosou. Nemůžu si pomoct, asi nějaká genetická vada. Začíná znovu mrholit, pak pršet, pak se přidá vítr, spolkne nás mrak a je po srandě.
S pár šediváky se suneme vzhůru na první vrcholek, sbíháme kousek dolů a znovu vzhůru.

Vidět je velký kulový, ale vrcholek Cadairu se přehlídnout nedal - když už pro nic, tak pro dva záchranáře s promočeným veselým labradorem, kteří tam hlídkovali.
Nechávám se vyfotit a čeká nás pro mě nejnáročnější část dne - po mokré skále někudy dolů. Mám své silné stránky a mám své slabé stránky a pak je tu slejzání čehokoliv prudkýho, co klouže.

V tu chvíli se kolem mě prosmýknou dvě holky, co jsem celou dobu táhla kus za sebou a který se spolu neustále vykecávaly. A to nahlas. A dost nepříjemně posazenými hlasy. Ještě předtím, než mi předvedly, jak se na lopatu sedá, jsem si je stihla dost neoblíbit. Tohle ovšem neměly!
(Poznámka mimo číslo dvě: Na ultra u nás se obvykle moc holek neschází. Snad že je to furt tak trochu zábava pro ty, co mají hromadu volnýho času... Tady to ale bylo jiný kafe - z přihlášených 120 lidí bylo 40 holek. Konkurence teda veliká. Mužský skalp se počítá, ženský je povinnost.)
V seběhu se dostávám nakonec před ně a ve stoupání jim mizím.

Hřeben je dlouhý jedenáct kilometrů, klesáme a zase stoupáme vzhůru, zem je podmáčená tak, že není kam stoupnout, aby se vám s každým krokem nevalily do bot kýble sraček, pardon bahna. Po chvíli rezignuju a usoudím, že co nateče dovnitř, vyteče ven a že se na první stanici přezuju. Na konci hřebene přestane pršet a začne krutě foukat. Běžím podle plotu, vpravo mám prudký svah klesající... až... panebože. Až k moři!

Chce se mi řvát radostí. Běžím z kopce, lesem, bahnem, na sedmnáctém kilometru je první možnost dolít vodu. Je tam paní s miskou skladkostí, chválí mě, objímá a přeje šťastnou cestu. Padím z kopce, co terén dovolí. A pak je tu silnice, trochu prší, na občerstvovačce si beru svůj pytel a volám T., kde jsou? On že doma! Že se doteď nikde nezobrazovalo, jak na tom jsem, a je slyšet, jak se mu ulevilo, že žiju, že šlapu, že se posouvám k cíli. Nakonec jsem ráda, že nedorazili, nebylo by se ani pořádně kam schovat, chvíli zvažuju, jestli se přezuju, ale nakonec na to dlabu, jestli bude na druhým kopci stejný sajrajt, nepomůžu si. Zmatená jak lesní včela se nakonec vracím ještě dvakrát (jednou nemůžu najít telefon, podruhý tam nechám hole, ehm, a tenhle znáte? Včera měl narozeniny Alois Alzheimer. Zase si na ně nikdo nevzpomněl). Pak už konečně vyrážím na druhý úsek.
Jsem ve třech metrech nad mořem. Doslova. Běžím po dlouhém, dřevěném mostě po němž přejíždí místní mikrokolejka - dětský výletní vláček. Jsou tu rybáři a lidi na vycházce. Dělá se nádherně. Vlevo moře, vpravo Alon Mawddach. Přede mnou dva běžci, kteří jdou, a další fotografka. Tady si někdo dal záležet s výběrem míst na focení.
Za mostem se drápeme do docela prudkýho asfaltovýho kopce. Ten střídá travnatý koberec. Chvíli běžím s jedním šedivákem, všechno kolem je příliš barevný, příliš krásný, než aby to mohla být pravda.
Tráva je zelená, ovce bílý, kamenný domky tmavě šedý, moře modrý a nebe nad ním ještě modřejší.

Na dvanácti kilometrech se postupně dostaneme do 733 metrů. Prudký stoupání - klesání - kousek běhatelný - přelézt plot - stoupání - běžím - lezu přes plot - bořím se do bahna - a žasnu nad tou krásou kolem.
A pak je slyším. UžJSOUtuZAS! A teď jsou tři a hlučej tak, že jsou slyšet na kilometry. Sakra, ženský, to neumíte mlčet? Aspoň chvilku? Bože. Začínají mi rozhazovat zen. Prchám do hor, aby na mě chvíli nikdo nemluvil. Víte, asi to bude velký překvapení, ale já nejsem zrovna Mlčenlivej Bob. Jenže co mám holky, naučila jsem se vážit si ticha. A to jako hodně. Jako moc! A teď tu budu trávit den s nějakejma dvěma uječenejma, co si to nemůžou vyříkat někde v kavárně?! Mám dvě možnosti, buď je pustím před sebe, což by ale znamenalo, že a) mě budou muset dojít b) je možná nakonec zase někde stáhnu. Nebo jim prostě uteču.
A protože teď, právě teď a tady, se mi vrací ty hodiny dřiny, který jsem do přípravy dala, běžím.
Diffwys.

Teď začne ta pravá sranda. Na dvou kilometrech sklesáme o pět set metrů. Bez holí bych asi ještě stála nahoře a brečela strachy. Takhle prostě jdu, pomalu, opatrně a zvažuju, jestli to zkusím vyfotit nebo radši ne, protože pak by mě maminka už asi nikam nepustila. V jednom místě odkládám hole, sedám si a pomalu se spouštím pod sebe. Technický běžec jak stehno, fakt že jo. Kus běžím v korytě potoka. Klouže to. Ale všechno má, jak známo, svůj konec, takže i tady sedí u branky tři záchranáři a pouštějí mě do lesa, na cestičky, vstříc druhý polovině, která bude úplně jiná, než ta první.
O kousek dál stojí u širší lesní cesty auto. Konečně voda. Tu už nějakou dobu nemám. Chlapík s mladým klukem jsou, jako všichni ten den, naprosto úžasní. Dolívají mi vodu, chlapík mi vaří kafe! Piju, jím brambůrky, co dávají v televizi?
Marně se snažím chytit signál, abych zavolala T., aby vyrazili. V telefonu totiž nacházím mimo jiné i smsku od T-Birda: Co se stalo? Co by se stalo, nic! Je mi dobře, ne, je mi skvěle! Trochu mě bolí stehna, ale to je tak všechno, a běžím, hurá, zase běžím - cesta je lehce z kopce a já nechávám gravitaci a svoje stehna, aby dělaly, co umí.
Nejdřív vidím naše domácí, kteří mi přišli fandit (no fakt!) a pak je tu T. s holkama.
Tentokrát už přezouvám, mám úplně vymáchaný nohy, piju, jím, přemazávám, převlíkám se, zapojuju hodinky na kabel. Zdržím se mnohem dýl, než bych chtěla, ale nakonec vyrážím.

Rozhýbávám ztuhlý nohy. Cestu značenou po běžeckých trasách v Coed y Brenin jsem obhlídla v týdnu, je to skoro jako vyběhnout doma. Vím, že teď to bude dobrý. Teď to bude snazší. Začínám věřit, že když se nebudu flákat, mohla bych zvládnout plán A.

Široký cesty střídají většinou dost prudký seběhy po kamenech, koryty potůčků a bahnem v lesích tak temných a hlubokých, že i v plným slunečním jasu je tu tma jako v pytli a jen čekáte, kdy po vás natáhne ruku nějaký to mytágo. Štve mě, že nejsem schopná do mírných kopců běžet, po rovině a dolů to ještě vcelku v pohodě jde, ale nahoru už moc ne. Šedesátý kilometr. Šedesátý pátý. Kameny. Les. Cesta. Občas dodávka s fandící trojicí, která přejíždí, aby povzbudila co nejvíc lidí, kteří se ještě plácají na trase. Jsou - jak jinak? - úžasní.

A pak se otočím a uvidím ho. Cadair Idris. I on se nakonec vynořil z mraků; tam jsem byla, tam jsem běžela. Už zase ten stažený krk.
Doběhnu pár lidí, který něco bolí, a tak se už sotva vlečou, ale je jich minimum.
Pak už je tu jen poslední stoupání, šlapu po schůdcích v lese, po cestičce a nahoru, výš a výš na Precipice Walk, kde jsme byli s T. a holkama v týdnu. Tehdy ale pršelo a velká část tý nádhery se schovávala v mraku. Teď se mi odmění růžovou zátokou v dálce. Slunce míří k západu. Volám T., že můžou vyjet. Zničehonic se za mnou vyhoupnou ty ukecaný holky a prosviští kolem mě jako rakety. Prý běhají místní felly a tohle je jejich první ultra. Jedný z nich je čerstvě padesát, vypadá mladší než já. Zjevně něco dělá dobře. Nebo já blbě.

Čtyři poslední kilometry. Čtyři Poslední Kilometry.
Běžím.
Teda, mám pocit, že běžím, protože hodinky tvrdí, že se sotva vleču. Trvá to strašně dlouho. Přes pastviny s ovcemi, přes ploty, dolů, domů.
Vím, teď už vím, že ultimátní cíl - doběhnout, aniž bych musela vyndat čelovku - mám na dosah. Těsně před Dolgellau míří cesta do lesa. Prudce klesá bahnem a kameny a já nevidím vůbec nic. Ne. Ne, ne a ne! Hole před sebe a živou mě nedostanou!
Silnice. Krám. Tady už to znám. Tady už jsem byla.
Přechod. Most. Parkoviště. Louka. Knedlík v krku.
Madlenka. Káťa. T. na mě volá: zahoď hole!
Zahazuju a: Ó, Lurdy! Běžím s každou za ruku k cílový bráně.
14:36:57.

Plán A říkal 14 hodin. Plán B 16. Plán C bylo dokončit v limitu - 18 a půl hodiny.
Doběhla jsem 60., vítěz to zvládl za 8:43:20, první holka, celkově druhá, za 9:42:04.
Nedokončilo všehovšudy pět lidí.
Poslední došel do cíle za 18 hodin a 45 minut.
V zázemí si vyzvedávám cenu. Místní kámen s keramickou plackou a velšským nápisem finišer. Hlavní organizátoři mi gratulují, jeden z nich mě vyhlašuje, všichni mi tleskají. Chytají mě v rychlým sledu křeče do obou stehen. Mám co dělat, abych se tam neskácela k zemi.

Převlíct, nafasovat jídlo, čaj a buchtu, pogratulovat všem, s nimiž jsem celou cestu míjela a potkávala, a pak už nezbývá, než odjet domů.
A taky poděkovat - kamarádům za podporu a organizátorům za to, že přivedli k životu úžasnou věc. Kdybyste nevěděli, kam vyrazit, zkuste Ultra Trail Wales, věřím, že se vám tu bude líbit, tak jako mně.
A pak T-Birdovi, trenérovi, který mi během těch pár měsíců posunul hranice. A pak ještě jednou, aby mi nakonec dal do ruky bourací kladivo a ukázal mi, že když budu chtít, žádný hranice nebudou existovat.
No a pak je tu moje silná trojka bez který by nic z toho nebylo. Těm děkovat nebudu, protože ti to všechno vědí nejlíp, protože ti u toho byli od samýho začátku, až do sladkýho konce.

Benthyg dros amser byr yw popeth a geir yn y byd hwn

...tak toho nezapomínejme pořádně využít!

Co se mi v poslední době dostalo do ruky

Asi trpím nějakou nesaturovanou potřebou z raných dětských let, kdy nic jako reklamní propisky, ořezávátka, kšiltovky, trička nebo třeba igelitky neexistovalo. Každá samolepka se sto let šetřila (takže už pak nelepila) a všichni, kdo vyrůstali na sklonku bývalého režimu mi potvrdí, že samolepky ze žvýkaček z porevolučního trháku Beverly Hills zdobí nejedu vyřazenou skříňku z někdejších dětských pokojíčků. Takže ve chvíli, kdy mi někdo něco nabídne, mám podivný Pavlovův reflex okamžitě kývnout. Jasně, že dětem vysvětluju, že si nemají brát bonbony od cizích lidí, a ano, měla bych jít příkladem, ale když mi bylo po mailu nabídnuto, jestli nechci otestovat obal na mobil a něco o něm výměnou napsat na blog, souhlasila jsem s vervou hloupého děcka, jemuž podivný cizí pán v parku nabízí karamelu.

A tak ho mám doma. Futrál. Naposledy jsem s něčím takovým běhala... no... to už je hodně dlouho. V době, kdy jsem dostala ipod touch, jenže se u applu ukázal být slepou vývojovou větví a kdo nepamatuje, ten už nenajde.
Retro futrály vypadaly nějak následovně:

 Byly buď těžký nebo se mlžily a mívala jsem z nich odřenou ruku. Iluze, že se vám k nim vleze ještě něco jinýho než konkrétní zařízení byla vpravdě... iluzorní.

Z mobilni.cz mě nechali vybrat, co bych si tak přála vyzkoušet. Protože jsem trubka a zásadně si nepamatuju, co přesně vlastním za zařízení (skončila jsem někde u nokie 3310 což byl, podle mě, nejlepší telefon ever a poslední tlačítkový telefon jsem hájila málem vlastním tělem ještě před pár lety, než jsem se vzdala a usoudila, že mít foťák pořád v kapse je přeci jen docela výhoda), usoudila jsem, že univerzálním kouskem nic nezkazím. A tak mi přišlo futrál Haweel:

Na rozdíl od retro modelů je měkkoučký, lehoučký a mnohem větší, než můj mobil. Ehm. Nevadí! Podstatnou výhodou v takovým případě je, že se k němu vejde buď externí zdroj nebo třeba klíče, pokud teda na svých klíčích nenosíte ještě klíče od domu rodičů, chaty babičky a několik(set) rukodělných přívěsků. Má reflexní okraj, což je výhoda, když (tak jako já) vyběhnete v podvečer, někam se lehce zaběhnete a najednou je tma jak v řiti a vy se musíte dostat domů. Jsou v něm na patřičných místech díry na sluchátka a napájecí kabel.
Mám vlastně jen dvě výtky, s jednou výrobce nic dělat nemůže, protože velikost pouzdra je holt odvislá od velikosti plácaček (aneb jak stojí v jednom výborném kresleném vtipu - telefony se zmenšovaly do té doby, než někomu došlo, že by se na nich mohlo dát sledovat porno...) a pokud jste pomenšího vzrůstu, budu vám sahat přes většinu nadloktí.

Druhá výtka směřuje k obvodu paže - já mám kolem bicepsu 26 cm, T., jenž posiluje především myší a klávesnicí, občas vzepře nějaký ten nákup nebo dítě, 36 cm. U mě to bylo ještě v pohodě, u něj už manžeta skoro nestačila. Takže s tou univerzálností to není až tak horký.

Každopádně pokud hledáte finančně dostupný futrál na telefon, jenž je větší než iPhone 5se (aspoň už vím, co mám, ehm) a nejste zrovna typ bicáktricákzádanagolema, není důvod, proč byste si Haweela neměli koupit za 279 korun koupit.

S tímhle už se opakuju, ale nějak se mi nakupily knihy, tak aspoň pár...

#47

Rabih Alameddine

AN UNNECESSARY WOMEN

Na Rabiha Alameddineho a jeho brilantní román Koolaids jsem narazila před lety při psaní diplomky. Alameddine je to totiž první arabský autor, jenž se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci. Původem je Jordánec, žije ale už celou věčnost v exilu ve Spojených státech a Koolaids jsou bizarním, brilantním a bolavým obrazem života za občanské války, problematiky gay komunity na Blízkém východě a ne nadarmo nesou podtitul Umění války.

Takže když jsem hledala další e-knihu, kterou budu číst, byl jeho poslední román, jehož název by se dal lakonicky přeložit jako Zbytečná žena, jasná volba. Aaliya (nebo taky Álija, kdybychom použili českou transkripci) žije sama v poválečném Bejrútu, má na poměry velký byt, je rozvedená, bezdětná. Celý svůj život zasvětila knihám a vědění a teď je z ní stará ženská, která si jednou ráno omylem obarví vlasy na modro a my s ní pak prožijeme jeden den plný vzpomínek, odkazů na knihy, které přečetla a přeložila. Je to sonda do soukromí, do nitra hrdinky, ale i pohled za zdi společnosti, jež je pro nás ještě pořád natolik exotická, že nás dokáže hodně děsit. 

Pokud máte slabost pro celoživotní intelektuály a kvanta citací a parafrází velkých děl vás neštvou nebo vás dokonce baví, Alameddineho Zbytečnou ženu určitě nevynechejte. 

"Kdokoliv, kdo tvrdí, že pero je mocnější než meč se nikdy nedíval do hlavně." (s. 203)

...

"Pokud jde o filosofii, trvalo dlouho, než jsem se z obracečky stránek stala čtenářkou." (s. 209)

...

"Dětství se odvíjí v cizím jazyce a naše paměť je překlad Constance Garnettové." (s. 255)

...

#48

Gaute Heivoll

KRÁLOVO SRDCE

Temný, syrový a surový příběh o jedné plavbě z Norska do Dánska, o záhadné nemoci, které devastovala na přelomu osmnáctého a devatenáctého století Nory bez rozdílu věku, o uzdravení a smrti.
Nic víc, než že dánský lékař nalodí třináct Norů na palubu a odveze je do kodaňského špitálu, aby pak ty, co dokážou uzdravit, zase poslali zpátky domů, se v knize nestane, takže pokud jste fandové silných příběhových linií, hloubkové charakteristiky postav, sledování jejich vývoje, peripetií, zápletek a rozuzlení, Heivollovi se vyhněte obloukem, protože jinak budete otrávení, zklamaní a nejspíš to stejně nedočtete, protože vás to nebude vůbec bavit.
Síla celého vyprávění se skrývá v jazyce a v atmosféře, kterou jím autor buduje. Rozhovory postav a scény, v nichž vystupují, jsou enormně úsporné, rychlé a osekané na minimum. Výjevy ze snů a okolí naopak nedělí odstavce a plynou jako stříbrné ryby pod hladinou moře. Opakování výjevů stupňuje dramatický efekt a čtenář chce vědět víc, chce odpovědi, chce, aby se postavy ptaly víc a aby odpovídaly, když se jich někdo ptá...
(Celé ve skvělém překladu Kateřiny Krištůfkové, která alespoň na část otázek odpovídá v doslovu, díky za něj.)

#49

Steve Biddulp

TAJEMSTVÍ VÝCHOVY DÍVEK

Nesmírně důležitá knih o nesmírně důležitých věcech.
Od té doby, co mám děti, knížky o výchově nečtu. Stejně jako celá řada jiných matek, jsem se na příchod potomků přepečlivě připravovala, načetla jsem kde co, abych, tak jako celá řada jiných matek přede mnou a po mně, zjistila, že ty skutečné děti se od těch papírových nemůžou lišit víc.
Ale australský psycholog Steve Biddulph je čestná výjimka. Jeho papírové děti nešustí, knížky jsou čtivé, přístupné, jasné, srozumitelné. Nemoří vás balastem, ani neuspávají příliš nudným stylem psaní. Nenutí vás být jiným člověkem, než tím jednadvacátého století vzešlým z nějaké kultury existujícím v nějaké době. Autor nenásilně reflektuje dobu a radí, jak se s ní vypořádat tak, aby z našich dětí vyrostly co nejsilnější, nejšťastnější a nejvyrovnanější osobnosti, které se v té džungli tam venku dokážou zdravě prosadit, orientovat a hlavně: přežít (pokud možno ještě se vztyčenou hlavou).
Tajemství výchovy dívek shrnuje v první polovině po kapitolách zásadní mezníky vývoje dítěte od narození do osmnácti let - na co se jako rodič soustředit, co podpořit, čemu se vyhnout. Druhá část pak probírá potenciálně velké problémy, které vaši dceru mohou na cestě k dospělosti potkat, a jimž se nejspíš zcela nevyhne - a radí, jak se k nim postavit.
Je to zajímavé čtení. Většinu toho znáte a víte, spoustu si toho pořádně neuvědomujete, některé věci jsou překvapivé, jiné zarážející. V každém případě spousta materiálu k zamyšlení.

Michaela Klevisová

ZMIZELA V MLZE

Příjemný detektivní příběh s nenáročnou zápletkou, dobře usledovatelným počtem postav, jež jsou hnány vcelku pochopitelnými motivy a s detektivem, kterému se sice daří všechno, na co sáhne, ale na druhou stranu - o čem jiném by to mělo být? O tom, jak s ním nikdo nemluvil, nic nevypátral a jen tam deset dní okouněl, chodil na ryby a jedl skořicový šneky? To by nás asi moc nebavilo, že ne? Půlku zápletky jsem odhadla od začátku (tleskám si), druhou kousek před koncem (jsem prostě skoro stejně dobrá jako sám Bergman). Osobně oceňuji absenci hektoliktrů krve, zvrácených vraždících maniakálních perverzních úchyláků a taky sympatický, civilní přednes Kristýny Kociánové. Na běhání zn. Ideál.

Kdysi dávno v předaleké galaxii...

...se ukázalo, že na některé hory lze vylézt teprve tehdy, když nejdřív sestoupíte až úplně dolů, do údolí.

Moc často se mi nestává, abych nevěděla, kde začít. Jasně, lakonická odpověď zní: Tak asi nejlíp na začátku. Jenže v tomhle případě to vážně není tak prosté.
Abych se mohla pustit do vyprávění o tom, kterak se mistr se svým padavanem na Kladno vypravil, aby si kov nejcennější domů odvezl, musíme se nejdřív podívat trochu víc na jihovýchod. Přesněji nějakých osm set padesát kilometrů.

V květnu jsem bedlivě sledovala přímý přenos z mistrovství světa v běhu na 24 hodin, který se konal v rumunském Temešváru. Parta našich reprezentantů se tam snažila vyběhat co nejlepší výsledek (jen malá a nejspíš naprosto zbytečná vsuvka - čtyřiadvacetihodinovka spočívá v tom, že na omezeném, uzavřeném okruhu běháte (nepřekvapivě) 24 hodin a snažíte se během nich uběhnout co nejdál. Kdo natočí nejvíc kilometrů, vyhrál. Okruhy mívají většinou kilometr, ale běhá se i 24h na dráze. A jak pravil v neděli Bubo, nikdo nemusí být smutný, protože na konci mají všichni stejný čas jako vítěz.) a samozřejmě jsem usilovně fandila T-Birdovi. Při všem tom sledování a fandění ve mně vzklíčilo semínko touhy se jednou na nějakou čtyřiadvacetihodinovku taky podívat. Tehdy jsem ještě neměla tušení, jak brzy a v jaké roli se mi tenhle ještě-vlastně-ani-nerozesněný-sen splní.
To, že v Temešváru dopadla většina naší repre jak sedláci u Chlumce, netřeba rozmazávat. Přetočme na červenec - konkrétně na pátek šestého. Mezi debatou o tréninku a tréninku padl zásadní dotaz, jestli bych náhodou nechtěla jet s T-B. na Kladno jako support? Panejo, no jo, jasně, když můžu, pomůžu. Opušťák jsem dostala bez větších problémů ("...no když si TAKHLE představuješ zábavný víkend..."), a pak už byl prostor na pochyby, jestli to zvládnu, jestli nebudu spíš ku škodě, a co když nebudu ta užitečná mašinka, kterou bych chtěla a měla být? Bude to znamenat víc vražedných B2B v tréninkovém plánu?
Krátce před závodním víkendem dostávám mailem podrobný "Manuál na použití T-Birda". V kombinaci s tím, že jedu v sobotu, v den startu, ráno ještě dokoupit zásoby vazelíny, tu máme zjevný příslib toho, že na Kladně to bude tentokrát fakt kvalitní porno.
U Válků přeskládáme věci, naložíme pár nezbytností, jež potvrzují, jak laciný sport to běhání je a jak na něj v zásadě vůbec nic nepotřebujete a vyrážíme směr Kladno, to je to město.

Zajícovo rozvržení běžeckého kufru

Na Kladně jsme za chvíli. Petr se jde zaregistrovat a představí mě pár lidem. Připadám si dost nesvá, trochu jako když vás partner poprvý přivede do party kamarádů - všichni se mezi sebou znají, vás si nechtějí prohlížet příliš okatě, protože civění je neslušný, zároveň jsou někteří zvědaví a jiným nestojíte ani za pozdrav (pánžto se s vámi beztak do měsíce rozejde, tak nač na vás plýtvat energií?). Kromě kufříčku táhneme ještě stolek a dvě křesílka, já mám batoh a karimatku a ještě tašku (protože kdo nejede na 24h s polštářem, ten vůbec neví, vo co jako vopravdu de). Po okruhu v tu dobu už 23 hodin krouží účastníci 48 hodinového běhu (ano, ono se běhá i 48 hodin, to kdyby vám náhodou těch 24 přišlo jako drsných a šílených - kdepak, hranice toho, co je opravdu ultra jsou v případě ultra hodně flexibilní), snažím se nepřekážet, snažím se nevypadat tak strašně nervózně, jak se cítím. Pořadatel nám ukáže, kde bude naše místo, já si rozložím nádobíčko a už je čas jít na prezenčku.
Z disciplíny, který byla ještě před pár lety skutečně jen záležitostí pár bláznivých (a výkonnostně stále nepřekonaných!) běžců jsou skoro Běhej lesy - celkově vyráželo kroužit po Sletišti 107 mužů a žen. Drtivá většina z nich jsou zkušený atleti, který moc dobře vědí, co dělají a jejich výkony jsou pro nás obyčejný smrtelníky z říše snů (nebo nočních můr - v závislosti na vztahu k běhu).
V poledne je odstartováno a barevný houf se dává do pohybu. Já se dávám taky do pohybu. Mířím ke svýmu aluminium thronu, který se mi stane na delší den a noc domovem. Znovu kontroluju návod, abych se ujistila, že vím, kolik míchat ionťáku a v jakým poměru chystat colu s vodou, znovu probírám jednotlivý přihrádky kufříčku, abych si potvrdila, že vím, kde co je a jsem to schopná rychle najít.
Velká část tratě se vine pod stromy, to vine není rádobypoetická volba slovesa, ale skutečný popis podoby trati - chodníček místy zatáčí i dost prudce, což zkraje je asi fuk, ale ke konci už je znát, že to je solidní maso. Ale je tím pádem ve stínu. Část s časomírou, tabulí s průběžnými výsledky, jídelním stanem a zázemím pro podpůrné týmy nebo pro osamělé běžící vlky, je přes den na přímým slunci, nad hlavou mám stan a i ve stínu se začínám solidně potit. Teplota nemilosrdně stoupá a zastaví se na 31 stupních.

Většinu odpoledne to pak vypadá nějak takhle: Petr krouží a krouží rychle, hodně pije, takže když ho zmerčím, vyskočím a počkám, jestli bude chtít v dalším kole pít, když jo, připravím si pití. Když chce hned, podám, co je hotový. V dalším kole vypitou láhev seberu. Jednou do hodiny přihodím gel. Mezitím si čtu. Říkám si, že jsem se bála totálně zbytečně, že je to naprostá pohoda, obzvlášť, když se TB poměrně brzy usídlí v čele tabulky, na nic si nestěžuje, nic ho nijak zvlášť netrápí, ani nebolí. Já dočítám Nejlepší pro všechny a utvrzuji se, že je Petra Soukupová moje nejoblíbenější česká současná autorka.
Pozdějc odpoledne se navíc objeví Jana Š., která přijela až z Ústí jen proto, aby povzbudila kamarády. Povídáme se, Petr krouží, pije, jí... Večer se jdu proběhnout, plán říká deset, tak prostě deset, když vás navíc vyžene trenér osobně, nezbývá, než poslechnout a vyrazit. Navíc je tu Jana, která se o Petra v pohodě zvládne postarat, což taky dělá.
Bloudím po Kladně, protože jsem lama a blbě jsem uhnula. Trvá mi to sto let. Po návratu je Petr stále první a ve sprše neteče teplá voda. Skotský střiky zajistí, že jsem probraná víc, než bych si přála. Všichni se mi smějou, že je tu hned u nosu nádherný les, tak co jsem proboha hledala na druhý straně Kladna? No, asi moudrost a zjevně ji tam neměli.
Padá tma. Petr zkouší převlíkat, protože má studený záda a obavu, aby mu nevystavily stejnou stopku jako v Rumunsku. Snažíme se usušit super funkční zelený triko, ale protože začíná pršet, nedá se říct, že by se nám to zrovna dařilo.
Další hodiny mi začínají splývat. Takže telegraficky: Petr krouží. Krouží rychle a bez přestávek. Začíná se mi chtít spát. Petr si bere zelený mokrý triko a přes něj zimní bundu. Tři kola běží, jedno hodně rychle z větší či menší části jde. Myslím, že po osmi hodinách a padesáti minutách padá stovka. Objevuje se převlečený Rudo Krajča a všechny baví neskutečnými historkami v takovém podání, že kdyby se rozhodl místo kaktusů dělat stand-up komedianta, můžou si všichni ti, co se tím doteď živí, zajít koupit žebrací misku. Brzy se jim bude hodit.

Petr pořád běží a běží rychle. Běžci se vytrácí na spaní, část jich postupně odpadá, lehnout si jdou aspoň na chvíli skoro všichni 48hodináři a okruh se vyprazdňuje. Prší. Jana po půlnoci zvažuje, že půjde spát. Má krizi a já taky. Domlouváme se, že by šla a ráno bych si třeba na chvíli lehla pro změnu já a prostřídaly bychom se. Nakonec na spaní vůbec nedojde. Přes noc naplánujeme nějaký závody a průběžně cpeme do Petra jídlo, pití, gely. Poctivě všechno polyká - energii i kilometry.

Pak se začne blížit ráno a poté, co má po devatenácti hodinách za sebou dvě stě kilometrů, si musí i on připustit, že dneska to prostě bude veliký. Propočítáváme co a kolik a jak. Řešíme strategii na plán A, B i C. Tvrdím, že to klapne (což jsem ostatně tvrdila už den předtím ráno - a ježiš, kdo by nerad řekl: "Já to říkala!"), Petr se bojí si to připouštět, aby si to nezakřikl, ale i on ví. Aspoň já jsem si jistá, že to moc dobře ví.

Po pátý hodině se objeví rudá záře nad Kladnem. Vyjde sluníčko a začíná poslední čtvrtina závodu. Objevuje se masér Karel, který veze domluvenou coca-colu pro Petra a kafe pro mě. Piju kafe. Otepluje se. Dál mícháme s Jani ionťáky a colu, řešíme, co dát T-Birdovi k jídlu, protože nabídka je dosti... řekněme vhodná spíš na horský ultra než na podobný podnik (jakože luštěniny a vajíčková pomazánka, rýže, která vypadá jako kdyby byla organického původu a mohl by z ní za příznivých okolností vzejít nový život a spousta dobře vypadajících a skvěle chutnajících buchet) a on sám už nemá chuť vůbec na nic. Počítáme čas a kilometry, oboje letí. A zároveň se to celý strašně vleče.
Začínám být solidně vyhoukaná.
Pak je tu poslední hodina.
V 11:07 píšu Radkovi Brunnerovi, že má Petr osobák. 227 km.
V 11:26 posílám fotku tabule s 229 km.
V 11:31 hlásím, že je to tam - 230!

Kdybyste ve Zbyňkovi nepoznali Borata z letošního PIMu, tak vězte, že to je on

Atmosféra u časomíry připomíná rockový koncert. Všichni běžcům tleskají, povzbuzují je, ti probíhají a usmívají se, jako kdyby za sebou neměli čtyřiadvaceti nebo dokonce osmačtyřicetihodinové martyrium.
S klukama počítáme, kolik by to mohlo ještě dát. Zbývá 29 minut. A Petr běží. Běží!

11:38  231!
11:48  232
Klepu se jak drahej pes. Chce se mi brečet. Místo toho křičím a fandím, i když jsem slibovala, že to nebudu dělat, protože to T-B. nemá zrovna dvakrát rád. Ale nejsem sama, tak se to snad ztratilo.
11:54  233
A on běží a rve se neskutečným způsobem - a protože hlava je mocná a když to tam je, tak to tam prostě je, je z toho nakonec 234,353 km. Petr pouští nafasovaný pytlíček s jeho číslem na místě, kde se v okamžiku, kdy se areálem rozezvučela siréna, zastavil, aby mohli pořadatelé změřit přesnou vzdálenost. Objímá Janu. Děkuje. Objímá mě. Děkuje. Gratulujeme mu, myslím, že můžu mluvit i za Janu, že máme obě obrovskou radost a jsme na Petra pyšný.

Teď ale ještě není prostor na velký dojímání. Teď je nutný ho odvést zpátky k aluminium thrones a uložit na nachystanou karimatku, polštář (! já to říkala!), přikrýt a počkat, až se mu srovná tlak, aby sebou nesekl.
To, že se to pak stane a na vyhlášení ho kluci (včetně Romana Tomáška, který 24 hodin kroužil!) nesou na židli, bude zábavná historka i bez mých podrobností. Čumím jak sůva z nudlí, mám o Petra strach - a když říkám, že dokud ho nesrovnají, odmítám ho vzít do auta (protože co bych jako asi dělala, kdyby mi támhle začal omdlívat na dálnici, jako?), myslím to smrtelně vážně.

Ve chvíli, kdy parkuju auto v místech, kde ještě před chvílí stál stan s jídlem, je zázemí už skoro rozebrané a ani se nezdá, že by tu poslední dva dny skoro jedenáct desítek borců (obojího pohlaví) pro mnohé absurdně extrémním způsobem testovalo svou výdrž.
Většina běžců už je dávno pryč. Skládám svůj trůn do kufru. Petr se skládá na sedadlo spolujezdce. S očima navrch hlavy jedu do Prahy.
Trochu pomačkaného a polámaného ho vracím manželce s obavou, jestli ho, až ho takhle uvidí, vůbec ještě někde pustí ven si hrát.
Pro mě jakožto podporu to totiž bylo nesmírné divadlo - drama do posledního okamžiku, které jako divák prožíváte s herci o to intenzívněji, oč lepší oni jsou. A že se tenhle víkend na Kladně sešla běžeckoherecká elita.

Celé vyprávění by nemohlo být kompletní bez série díků, které si nemůžu a nechci odpustit:
Jani, děkuju, žes tam se mnou byla a žes mi - a potažmo Petrovi - pomáhala, bylo to celý o poznání snazší.
Kluci, Rudo a Zbyňku - takovýho týmovýho ducha jsem ještě neviděla, četla jsem o něm, ale nevěřila bych, že to není jen pohádka. Není.
Všichni, co jste pomáhali při kříšení a vyhlašování s tou neskutečnou samozřejmostí, klidem a vyrovnaností - jste pro mě živoucím důkazem, že se kolem ultra motají skvělí lidé.
Kamarádi na telefonu - bylo úžasný vědět, že tam jste, držíte palce a fandíte.
Karle, děkuju za kafe a obětavost, sice jsme některý věci viděli jinak, ale zájem jsme měli stejnej, ani si nás nikdo nemusel brát stranou a připomínat nám to.

No a Péťo, trenére, mistře jedii, co říct? Děkuju. Děkuju, že jsem u toho mohla být a mohla si tenhle ultrasen takhle zblízka prožít.

Jo, takhle nějak si představuju zábavný víkend!

(Část fotek je z objektivu Zuzany Urbanové - krásná dokumentace, díky moc za ni!)

Na sever, Scotte, na sever!

Scott Jurek, Jenny Jurek

THE NORTH

Finding My Way While Running the Appalachian Trail

Scotta Jureka nemá nejspíš cenu dlouze představovat. Většina z nás četla jeho první paměti nazvané Eat and Run (česky Jez a běhej, Mladá fronta, 2013), čili víme, jak jsou karty rozdány. Pro ty, koho Scottovo jméno doteď míjelo, jen stručně zrekapituluju, že Jurek je jeden z velkých, ne-li největších ultramaratonců, který v dobách, kdy běhal na absolutním vrcholu, vyhrál kde co. V Eat and Run se nicméně nezabývá jen běháním a závody, vypisuje se v něm z traumatu, kterým pro něj byla diagnóza roztroušené sklerózy u maminky a její smrt v době, kdy studoval na vysoké škole, píše i o přísném tatínkovi, který se snažil všechno zastat a byl fakt metr, a taky oslavuje veganské stravovaní, dělí se o recepty a o poznání, kterak bychom všichni měli jít jen kytky, protože to je pro nás nejlepší (ano, nemyslím si to, kdyby to nebylo dost jasný). V běžecký literatuře patří jeho prvotina k tomu rozhodně lepšímu, jestli jste nečetli, napravte.

The North je docela jiný. Scott už nemusí vykládat, jak se dostal k běhu a jak se z něj stal vegan a závěr samotného velkého podniku, o němž se chystá vyprávět, znáte dávno dopředu. Znala jsem ho i já (koneckonců jsem o něm v roce 2015 psala) a stejně mě The North dokázal strhnout. Čtete správně, strhnout! Tak moc, že jsem konec dočítala do půl druhý do rána, i když jsem věděla, že budu muset vstávat a budu mrtvá. Tak moc, že jsem se na samotném konci dojímala jak stará bába - a to je něco, co se mi u žádný běžecký knihy ještě nestalo. Přesto to nebude čtení pro každého.

Scott se tentokrát o autorství dělí se svou druhou ženou, Jenny nebo taky JLu a partnerství je to více než funkční. Tam, kde se Scott oddává lyričtějším obrazům přírody, sluníčkářskému objímání spoluběžců a celkově trochu LSD vnímání okolí, je její hlas, jenž se dostává ke slovu na konci každé kapitoly, aby zrekapituloval, jak to celé vnímala ona, podstatně pragmatičtější a věcnější. 

Když jste vrcholový sportovec, jednoho dne se stane, že se vzbudíte a zjistíte, že se objevili noví, mladší, lepší běžci, kteří doběhnou dál, výš a hlavně rychleji a vy, ať budete dělat cokoliv, už je nikdy nepředhoníte. Navíc jste mačkali tělo do extrému (ve Scottově případě) roky a už to prostě nejde. Ne třeba hned fyzicky, ale hlava má dost. Má dost nekonečných tréninků, nekonečnýho mačkání se za hranu, už dost bylo běžeckých bičíků a latexu, teď je čas na erární papuče a froté župany. Jenže když jste dlouhé roky běh a běh je vy, nemůžete ho prostě jen tak strhnout jako náplast a zahodit. Proroste vámi, smísí se vám s krví, se svaly, s duší... A vy ty výzvy prostě potřebujete, ať se vám to líbí nebo ne. Můžete se samozřejmě pokusit nahradit je výzvami jinými - třeba jako se o to pokusil Scott s Jenny, když si řekli, tak jo, budeme mít miminko. Jenže když pak to miminko nepřichází a naopak s sebou nese další neúspěchy a bolesti, můžete zkusit tu díru zacelit jinak - a jak známo, (pomalý) běh léčí vše. 

Scott s Jenny proto napěchovali černou dodávku, jejich Castle Black, věcmi, jídlem, botami, oblečením a matrací a vyrazili na západ, na Appalačskou stezku. Ta měří šílených 3523 km a na jejich uběhnutí měl Scott 46 dní. Rozhodl se běžet míň obvyklým směrem z jihu na sever, který je náročnější - odtud název knihy. 

Celou cestu s sebou nesl sledovací zařízení, jeho žena postovala zprávy na sociálních sítích a snažili se být s rekordem co nejtransparentnější. Samozřejmě se našlo dost takových, kteří Jurekovi vyčítali, že běží, že chce lámat rekordy, že to dělá prostě blbě a že lže. Pak další hromada jiných, kteří chtěli pomoct, chtěli ho podpořit a povzbudit. Našlo se i pár hodně divných týpků, kteří hlavně Jenny, jež dělala celý ten měsíc a půl crew a přejížděla autem podél stezky na místa, kde se protíná s civilizaci, dokázali dost vyděsit. O tom všem se v The North dočtete. A dostanete ještě víc - dostanete naservírované emoce a bolesti, všechny ty ups and downs nesmírně dlouhého běhu, obraz neskutečné výdrže a železné vůle - i s nesmírnými potížemi, které Scott zažíval, totiž dokázal urazit v průměru 80,5 km denně. Oceňuji upřímnost, se kterou oba dva v knize o své zkušenosti píší, o tom, jak naivní byli, když se na cestu vydávali, o jejich vztahu - i to, že nás nechávají nahlídnout do vlastní kuchyně. 

Takhle totiž mají vypadat paměti - když nechci, aby se mi někdo šťoural v soukromí, když si ho chci chránit a nechci o něm psát, nemám vydávat memoáry! Nikdo se nebude divit, když si budu chtít jako sportovec nechat některé - nebo třeba všechny - věci pro sebe. Proč ale psát o sobě, když o sobě psát nechci?! 

The North není návodem na to, jak uběhnout etapový ultra a už vůbec ne, jak zdolat něco tak brutálního, jako je Appalačská stezka. Nenajdete tam popis tréninku ani seznamy věcí, který si s sebou vezli (i to jsem mezi výtkami jiných čtenářů našla). Je to cesta do ultrákovy duše, nejsou to žádný duhy a jednorožci, většinu času je to bolavý, protrpěný, zabahněný, propršený. Což bude možná i kámen úrazu - stejně jako jsem slyšela, že se nelíbily Danovy paměti, protože v nich vlastně jen neustále zvracel a kolaboval, nebude asi spoustě čtenářů konvenovat ten šílený boj, který sám se sebou Scott celou dobu sváděl. Mně to naopak bavilo. Navíc je tam i spousta přátel, fascinujících lidí, kterým dává Scott zasloužený prostor a vzdává jim poctu, je tam spousta lidí, které neznal a kteří mu nesmírně na jeho cestě pomohli, jsou tam vagóny emocí, spousta hlubších i mělčích myšlenek a rad (moje oblíbená je ta, že když potkáte medvěda, máte si prostě si nasadit sluchátka a pustit si hudbu o něco hlasitěji) a na konci je jeden rekord. 

Ale jak říká náš klubový patolog, tohle už fakt není zdravý - a doma to nezkoušejte, radši si o tom přečtěte. 

S Jenny v Castle Black - tady už Scott vypadá jak svůj dědeček

V cíli