Než se pustíme do "od(e)čítání" knih, o něž jsem od jara nepodělila, mám pro vás dva poměrně čerstvé vánoční knižní tipy. Oba tituly jsou moje děti a jsem přesvědčená, že s nimi nemůžete šlápnout vedle - ať už zvolíte jednoho, druhého nebo oba dva. 

Ahmad Saadáwí

FRANKENSTEIN Z BAGDÁDU

Frankenstein z Bagdádu se vzpírá jakékoliv škatulce - i adjektiva, kterými ho lze popsat, se rozpřahují napříč definující škálou. Je to mnohovrstevnaté makabrózní černohumorné vyprávění s prvky magického realismu, které nám přináší obraz Iráku po pádu režimu Saddáma Husajna. Je zároveň nesmírně silnou výpovědí o zemi, kterou zásah ve snaze zbavit ji zla, nevytáhl z pekla, kdeže, jen ji posunul do jeho jiného kruhu. Je to bolestné čtení odlehčované absurdními okamžiky, tragické postavy nejsou bez vtipu a všeobecná tíha doby se nadnáší na křídlech bizarních situací.

V jediném okamžiku se uprostřed noční bouřky střetne snaha upokojit rozbolavělou duši po ztrátě přítele, usilovná modlitba matky desítky let čekající na návrat syna, který nikdy nepřijde, a elektrický výboj. Zrodí se nástroj věčné touhy po pomstě, který v ulicích občanskou válkou zmítaného Bagdádu nakonec není o nic méně absurdní, než to, co se skutečně dělo.

Mnohohlasý text mistrně odhaluje nesmírnou diverzitu mnohdy svérázných obyvatel Iráku, jeho dějiny i současnost.

Saadáwí viděl a Saadáwí vypráví.

A my můžeme číst - máme totiž v češtině konečně první irácký román vůbec.

Na rozdíl od slovenského vydání se jedná o kompletní text přeložený z arabštiny, ne z osekaného anglického vydání, což je prasárna, bohužel k téhle praktice stále dochází - méně, ale ano. Pojďme dokázat nakladatelům, že Češi chtějí číst arabskou literaturu, že chtějí vědět, poznat, slyšet, vnímat, pochopit, porozumět... 

Tuhle jsem k překladu vybírala já a jsem přesvědčená, že je prostě a jednoduše skvělá. Nenechte si ji ujít.

David Attenborough

VÝPRAVY NA DRUHÝ KONEC SVĚTA: DALŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ MLADÉHO PŘÍRODOVĚDCE

"Přál bych si, aby byla planete dvakrát tak velká a polovina jí byla stále ještě neprobádaná." pravil kdysi Sir David Attenborough.

A já bych si přála dokázat nahlížet na svět jeho očima, mít jeho odvahu a srdce stejně dokořán tak jako on, když se vydával před půl stoletím napříč světem, putoval deštnými pralesy Madagaskaru a australskými pouštěmi, sledoval iniciační rituály Paupánců a obdivoval aboriginské umělce. Chtěla bych mu stát tiše za zády a jen přihlížet tomu, jak tento velký muž dokázal s lehkostí a nesmírnou otevřeností objevovat pro miliony diváků a čtenářů zákoutí světa, kam s drtivá většina z nás nikdy nepodívá.

Stejně jako svět z předchozí trojice deníků, ani ten z Výprav na druhý konec světa, už neexistuje. Je to časová schránka, pozdrav z minulosti, krásná zpráva o věcech, které odvál čas a o přístupu k lidem a přírodě, který stále ještě můžeme přijmout za svůj, pokud se budeme snažit.

I mé druhé setkání se sirem Davidem bylo krásné, aktuálně pracuju na jeho další knize a i když se dají překládáním vydělat peníze podstatně snáz (i tím literárním), čas strávený v jeho společnosti je nezapomenutelný.

Reportáž psaná na kapačce (týden čtvrtý)

A taky poslední, protože o čem pořád psát, když se noha pomalu a snad i jistě hojí, žádný velký dramata mě nepotkávají, protože většinu času sedím / ležím doma a celkově teď musím být prostě jenom trpělivá. Což mi místy jde a místy ani trochu.

Kontrola. 

Dvě hodiny v čekárně, pět minut v ordinaci. Vypadá to dobře, konstatoval doktor. "Kdy budu moct šlapat na rotopedu?" "To už klidně můžete." "A kolik maximálně?" Doktor poulí oči, zjevně nechápe, co po něm chci. "Potřebuju, abyste mi dal strop, jinak je riziko, že z toho nesleze." Směje se. "Tak třeba hodinu?" zkouším to opatrně. "Ne! Deset minut! Tím začnete a do příští kontroly maximálně půl hodiny!" 

V pondělí se konečně dostanu k tomu, abych to zkusila. Mám jasnou představu, jak mi to půjde.

Má jasná představa je zcela zcestná.

Noha totiž absolutně neví, co má dělat - co to po ní jako chci?! Točivý pohyb se jí ani trochu nelíbí, vzpíná se, brání, má to blbý, nakonec ji přeperu, ale místo, abych měla ze sebe radost, to ořvu. V červenci jsem běhala po horách, v listopadu nedokážu šlápnou do pedálu. To bych se z toho...

Ty propady nálad jsou, naštěstí, jen dočasný. Překvapivě pomáhá sdílení, mám asi kliku na lidi kolem sebe - ty skutečný, i ty virtuální. 

Noha se hojí. Denně cvičím, přesně podle předpokladu mě to velmi rychle přestalo bavit, ale pro zábavu jsem to stejně nikdy nedělala. Jizva prý vypadá dobře, mně přijde šílený, ale prý ne. Tak věřím povolanějším a zkušenějším.

V pondělí se naposledy píchnu do břicha. Ta flaška plná použitých injekcí je něco, co bych v životě nevěřila, že zvládnu. Člověk si fakt dokáže v mnoha směrech poručit.

Jsem ale upřímně ráda, že už nemusím (a ano, vím, že jsou lidé, co si musí píchat injekce denně a mnohem dýl než já a ano, uvědomuju si, že o nic nejde - ale mně jo, mně bohatě stačilo tohle). 

Druhý točení nohama je o poznání optimističtější.

A příště už knihy - dost bylo sebelítosti a škaredých jizev.

Vyšel Frankenstein - připomínám.

Reportáž psaná na kapačce (týden třetí)

Týden se o mě lehce otřel a zase zmizel.

Říkala jsem si, že si budu poctivě zaznamenávat rekonvalescenci, že budu mít určitě strašně moc volnýho času a nebudu vědět, jak ho všechen zabít, že budu strašně moc číst (ani ne), strašně moc si hrát (vůbec ne), dokoukám všechny filmy a seriály na Netflixu (pátá řady Koruny je dost lame, Arrietty je plná typického Ghibli-kouzla) - že se budu třeba i, dokonce, panejo, ne, ne to ne, nudit! A ono zase nic.

Čas je ale pořád stejně splašený, teď ho navíc nekrájí na dílky povinnosti a radosti, teď se kolem valí v jednom velkým chumlu jak stepní běžec. A já si ani toho Bílýho rusa podle vzoru Biga Lebowského nemůžu namíchat, protože a) nemám doma kahlúu a b) nesmím pít alkohol, protože heparin.

Smutný příběh.

Minulý týden jsme slavili sedmnáctý listopad. Já konečně sepsala recenzi, kterou jsem dlužila do Hrotu a obrazně (kecám, doslova) sfoukla prach z Adonise a dneska vítězoslavně dokončila téměř rok rozpřekládanou poměrně rozsáhlou, dvanáctistránkovou veršovanou báseň z jeho raného období. Byla to, jako vždy, jízda. Normálně ve chvíli, kdy hledám slova (takže u poezie skoro pořád) chodím. Teď toho moc nenachodím, takže sedím, čumím z kuchyňskýho okna a lovím v hlavě slova. A věřte mi, že tenhle lov je strašlivě náročnej a vyčerpávající a vyžaduje přesně tolik čokolády, kolik výroba řádné kožní řasy. (Až budu plakat, z čeho ji mám, tak ze všech těch řádně ztrestaných margotek.)

Ve čtvrtek se něco zlomilo. Noha se podle všeho hojí dobře, všechno je v pořádku, jde to pomalu, ale jde to pořád kupředu. A stejně. Něco se zlomilo. Něco uvnitř. A ta prasklina se šířila, až mi vytryskla očima. 

Na vlastní kůži jsem si tak ověřila, že sdílení opravdu pomáhá a dopaminový rush způsobený podporou virtuálních i skutečných známých a neznámých je reálná věc. Děkuju všem. Fakt jsem to potřebovala.

V pátek jsem odložila práci. Vzala si krabici s radostí na tisíc kousků, kterou mi T. večer předtím přivezl ("Potřebuju něco pro radost!" "Ok. Zařídím.") a na devět a půl hodiny vypnula svět. Vrátila jsem se do něj ve chvíli, kdy byly všechny dílky na svém místě a rovnováha byla tím pádem znovu nastolena.

Včera jsem měla první fyzioterapii. Mechanismus chůze je zatraceně složitá věc, být chodec-teoretik, daleko nedojdu. Má fyzioterapeutka A. je ale kouzelnice (měla by si to napsat za lomítko do CV, její čarování mě kolenům navzdory dostalo až na Mardale Head) a podařilo se jí dostat do mě i tohle. A tak znovu chodím. Teda, snažím se. A taky mám seznam cviků. A je to radost - neironicky - je to opravdu radost. Trvají mi osmdesát minut a zatím jsou ty různé drobné pohyby na a kolem pilates balonku jak sto kilo na benchi. Za dva týdny mě budou otravovat, jasně, že jo, ale teď, teď je to jako ležet zasypaná třpytkama na růžovým obláčku s jahodovým koktejlem v ruce.

Zítra další kontrola u pana P.

Zítra by měl být dostupný můj Frankenstein z Bagdádu. Udělejte si a mně radost a kupte si ho, je to skvělá kniha.

Další den z dalšího týdne. Další chumel pampeliškových padáčků líně putuje kolem mě. 

Noha se hojí, nezvedám ji kyčlí, ale hezky stehnem, sunu se po nakloněný rovině vzhůru. Každý krok je dílek položený na místo. To by bylo, abych ten obrázek nesložila.

Reportáž psaná na kapačce (týden druhý)

Existuju v divným bezčasí. Je ráno a je večer. Večer znamená píchnout si injekci. Vnitřní budík jsem nastavila na 19:45. Proč? Nevím. Je ráno a je večer. 19:45. Je ráno a je...

A mezitím noci. Nespím. Ležím na gauči na zádech - odpadnu na hodinu a jen co se pohnu, jsem vzhůru další tři hodiny se snažím srovnat. Řekli mi přece, že noha musí být natažená, že jinak spát nesmím. A já mám hrůzu z toho, že si s tím něco udělám, že si s něčím pohnu, že mi do toho budou muset znovu rýpat, nedej bože to předělávat! A tak nespím.

Přes den dokončuju překlad - pozorně to po sobě celý přečíst. Učesat. Všechno znovu ověřit. Jde to pomalu. 

Ve čtvrtek je kontrola. Poprvé od úterního rána, kdy přišel pozdravit, vidím pana doktora P. Sestra mi vyndává stehy. Konečně se dozvím, co mi dělal - v nemocnici se se mnou nikdo nebavil. "Tak by samozřejmě komunikace vypadat neměla," omlouvá se pan P. Vysvětluje mi, co mi teda vlastně dělal. Meniskus byl v takovým stavu, že se nedal normálně sešít - vyvrtal mi díru do kosti, protáhl ho jí a přišil. A pak mi rozřízl holeň, strčil do ní organickou výplň, která časem sroste s kostí, na tu dal kovou destičku a tu přichytil šesti šrouby. To vysvětluje, proč moje noha vypadá, jak vypadá. A co mě tam tak tlačí a táhne a proč je noha na dotek jak tvář poté, co vám zubař opíchne dáseň novokainem. "Vy jste takový zvláštní případ," říká doktor - přesně to člověk chce od doktorů slyšet, že. "Ta výplň mívá normálně do osmi milimetrů, vy máte dvanáct." "Ale jak budu chodit? Tělo něco dorovná samo, ale asi ne všechno, ne?" "No, něco srovnají vložky do bot -" Ok, ale já nechodím furt v botách! "- a za rok zapomenete na to, jak hrozný to bylo a budete chtít udělat i druhou nohu. Stejně to bude potřeba, aby se tam meniskus nedostal do stejnýho stavu."

A pak už jen pokyny. Do příští kontroly za dva týdny pokrčit nohu na 90 stupňů - ne víc. Objednat se za dva týdny na první fyzio. A spát můžu, jak chci. "Oni vám řekli, že musíte spát na zádech? ... No, tak nemusíte." 

Tak spím, jak chci. A konečně spím. A je to krásný. Ten zbytek už tak krásný není. Ale v pátek se po poměrně komplikovaných manévrech zvládnu umejt doma. Malá vítězství. 

V sobotu odevzdám překlad. 

Je ráno. Je večer. 19:45. Noc. Ráno. Večer...

Snažím se ohnout nohu. Moc to nejde. Sleduju, jak mi před očima mizí svaly. Překládám. Čtu. Dýchám. Snažím se brát věci tak, jak přichází a nemyslet na to, že tohle není konec, že tohle je začátek a že ta cesta, na kterou jsem se vydala, bude mnohem delší a plná mnohem větší bolesti, než jsem čekala.

Kam se fyzická bolest ale hrabe na tu psychickou, pramenící z vlastní neschopnosti, nemožnosti, omezenosti, z toho, že najednou okolí visíte na krku jak šutr, že si sami nepodáte ani pitomý kafe, protože máte jen jednu nohu a plný ruce berlí - ta bolí víc než všechny šrouby světa. 

Říká se, že většina vytrvalostních běžců jsou control freaci - dokážeme si poručit, dokážeme se kousnout, dokážeme spoustu věcí. A já jsem teď zbavená kontroly. Jsem teď odkázaná na okolí. A je to strašně těžký.

Vím, že musím myslet optimisticky, že se vlastně nic neděje, však co se mi děje? Všechno to, k čemu jsem se upínala teď působí jako z jinýho světa, z jinýho života, jako něco, s čím bych se měla radši pomalu a jistě loučit. Copak by tyhle nohy mohly ještě někdy běhat? 

V pondělí večer odevzdám zanesenou redakci Sabaa Tahir, kterou jsem překládala v létě.

Mezitím čtu. O knížky se začnu postupně dělit. Mám tu resty za posledního půl (?) rok, tak se tu teď trochu zavalíme knihama.

A jednou pozvánkou na online koncert mých zamilovaných youtuberů (ano, piano gang and violin mother here!) Breta a Eddieho z Two Set Violin - ve čtvrtek ve 12:30 našeho času bude na jejich youtube kanálu live stream z koncertu se singapurským symfoňákem - hrát budou na zapůjčených stradivárkách ze "zlatého věku" Mendelssohnův koncert e moll a Bachův koncert pro dvoje housle. Začala jsem je sledovat před čtyřmi lety, když Mandlenka začala hrát na housle a já se zoufale snažila zjistit, jak funguje vibrato. Baví mě od té doby. 

Můj život není jenom běhání. I když to tak může vypadat. I když si to můžu občas i přát. Není.

Naštěstí pro mě.

Reportáž psaná na kapačce (týden první)

pondělí 31.10. nemocnice Kladno

Jsem vyděšená k smrti, mám co dělat, abych nepředvedla svoji parádní školkovou scénku, kdy jsem se jako dvouletá věšela venku na kliku a hystericky brečela, protože jsem nechtěla dovnitř, nechtěla jsem, aby rodiče odcházeli a nechávali mě tam. Kliku jsem ale už před nějakým časem přerostla a tak mi nezbude, než se na oddělení rozloučit s T. a nechat za sebou zavřít dveře od pokoje. Sdílím ho prozatím se dvěma dámami (1942 a 1943), které už mají obě radost, kterou na místním úrazovo-ortopedickým oddělení rozdělují, vybranou a teď čekají, kdy je vykopnout ven.

Oběd. Lančmít a bramborová kaše, která je studená, musí se krájet a chutná úplně stejně jako vypadá.

Kafe s chlapíkem, kterýho čeká zítra to samý, co mě a který se k diganóze taky úspěšně prosportoval. Sluníčko svítí, je nádherně. Na chvíli jsem odvážná. Na chvíli.

Na pokoji se odpoledne objeví čtvrtý kus do party, se kterým srdnatě snižujeme věkový průměr. Je ticho. Holka trpí, ale zvládá to přes zaťatý zuby. Obdivuju ji. 

Když nepočítám nosní mandle někdy ve čtyřech letech a krční v devatenácti, mám před sebou první operaci. Absolutně netuším, co od toho (ne)můžu očekávat. Pan doktor mi slíbil, že mě to bude hodně bolet a taky že budu běhat.

Domáhám se prášku na spaní. 

Brečím do polštáře.

Zaklínám se. Coniston - Seathwaite - Boot - Wesdale Head - Buttermere - utírám si slzy, ale ať dělám, co dělám, pořád tečou - Braithwate - Blancathra - tiše smrkám - Dockaray - Delamain - vždyť přeci vím, proč to dělám, no tak - Howtown - Mardale Head - Kentmere - snažím se v duchu ztratit, snažím se zmizet - Ambleside - Chapel Stile - Tilberthwaite - Coniston. Vím. Proč. To. Dělám.

Prášek zabírá. 

Usínám.

úterý 1.11. Den D

Od půlnoci nesmím jíst a pít. Po osmý hodině se v pokoji objeví doktor P. Přišel zkontrolovat holku vedle, který dělal plastiku obou zkřížených vazů. Zdraví mě, prý půjdu na řadu v poledne. 

Sestry distribuují drogy. Dostávám něco na nervy. Chvíli jsem v limbu.

Pak ale haha prášek přestane fungovat, a když v poledne rozvážejí obědy, žízním jak účastník Maratonu des Sables a na dotaz sestry, co mám za problém, se mi láme hlas - že mi řekli v poledne, je 12:14 a nikde nikdo... Těžko bych jí vysvětlila, že mám velký problém s tím, když někdo nedodržuje čas. Během pár minut se objeví sestry a pak to jde ráz na ráz. 

Vezou mě na sál. Přijdu si jak v americkým seriálu z nemocničního prostředí. Nad hlavou mi ubíhají zářivky. Snažím se dělat vtipy, ale moc mi to asi nejde. Přelízt na lehátko, laskavý oči mladý anestezioložky, říkám jí, jak hrozně se bojím. Vysvětluje mi, co se bude dít. Kanila. Něco do žíly. Maska s kyslíkem. "Už na vás jde spaní?" "Spíš si přijdu, jako kdybych měla omdlít." "Tak se tomu nebraňte."

Střih.

Chvíli nevím, kde jsem. Strašná bolest. A zima. Zuby mi cvakají tak, že se chvíli bojím, že si vymlátím drahý bílý plomby. Zcestně se mi vybaví Pražská stovka. Jenže teď se nemám jak zahřát. Sestra. Říkám, že mě to hrozně bolí. Nebo se o to aspoň snažím. Přes zubní kastaněty to jde blbě. Injekce do stehna. Kňourám. Aspoň že sklovinou pokrytý perkuse zvládají trochu utlumit i to.

Cesta na pokoj.

Z jednoho místa v pekle na jiný.

Zatím mi je docela dobře. Jsem sjetá. Dostávám večeři - šest knedlíků a uho. Rovnou to nechávám odnýst.

Noc je dlouhá. Ale z těch, co přišly pak, ještě nejsnazší. Jsem zničená. Ale ještě mě nebolí záda. To má teprve přijít.

středa 2. 11. - pain cave 2.0

Vizita. Doktor, kterýho jsem viděla včera a který ani nevím, jak se jmenuje, mi nekompromisně vezme zpod nohou molitan. Vzápětí mě chytne za koleno a propne mi ho. 

Zařvu.

A pak mi vyhrknou slzy.

"No to musíme!"

Tak určitě.

Drze se ptám, jestli se operace povedla. "Nejste na JIPce, takže zjevně jo." Ha ha. Miluju český zdravotnictví. Jakmile si dovolíte si třeba přečíst, co podepisujete ("To je ale dlouhý! To tu budete dlouho!!") nebo se zeptáte, co vám píchají ("To je na bolest!" Tak pěkně šukran, a já myslela, že mi po tom vyraší na hlavě sedmikrásky), jste za potížistu. "Pan doktor říkal, že jsou různý varianty toho šití menisku..." snažím se ze sebe dostat. Místo mozku mám vatu. Těžko se mi hledají slova. V noze škube. Strašně to bolí. Kurva. To. Tak. Strašně. Bolí. "Hm," doktor bere kartu. "No jo, tak jo, tak to musel navrtat do kosti."

Na holeni mám deseticentimetrový stehy v místech, kde mi doktor udělal osteotemii - rozřízl mi kost, vložil mi do ní klín, a zase ji sešil, čímž mi narovnal osu. Na koleni mám dvě zašitý díry po laparoskopii, kterou mi navrtal díru do horní kosti a přišil k ní rozdrcený zadní meniskus. Dvě za cenu jedné. Nekup to.

Hodinu brečím bolestí než mi konečně dojde, že bych si mohla o něco říct. Hodinu trvá, než mi konečně píchnou opiáty. Sestra je černovlasá příbuzná té z Přeletu.

Nemůžu jíst. Nutně potřebuju na záchod. Jen co usnu, budí mě rehabilitační sestra a nutí mě vstát. 

Poprvé se mi zatmí před očima hned u postele. "Já budu zvracet!" 

Nezvracím. Zatím.

Ehm.

Holku vedle pouští domů. Přichází místo ní jiná paní.

Odpoledne mě zkouší znovu postavit. To už rehabilitační sestry, ty nejmilejší ze všech, prosím, aby mě odvezli na záchod, že to se fakt nedá. Člověka ultra naučí, že nic lidského nám není cizí, ale některý věci prostě úplně nedávám. Holky kejvaj. Statečně dojdu k vedlejší posteli. Pak mám černo. Posazujou mě na křeslo. Stihnu ještě všem oznámit, že budu zvracet. A pak jsem jak z americký komedie z devadesátých let. Na rozdíl od nich se ale nikdo nesměje. Já se klepu a brečím. 

Z toho záchoda už ale doskáču o berlích do postele. 

Bylo mi blbě, je mi líp.

Odpoledne přijede šéftrenér. Na oddělení ho mají všichni za manžela. Těším se, až se tu zítra objeví Tom a já budu za největšího polyandrickýho zabijáka.

Noc je zlá. Noha bolí. Bolí i záda. Nevím, jak si lehnout, musím spát na zádech, nemůžu se přetočit, noha musí být pořád natažená. 

Pouštím si koupený Normální lidi od opěvované Sally Rooney. Musím to vypnout. To je ale sračka.

Noc.

Noc.

Noc.

Kdy už bude sakra ráno?

Dočkám se. Jasně, že jo. Vždycky nakonec přijde.

čtvrtek 3. 11. - na cestě

Relativita času v praxi. Co jsou dva dny? Jedna urvaná nožka mušky jenom zlaté!

Anebo taky věčnost.

Vizita. Usmívám se, jsem hotová reklama na pohodu a svěžest - už mi chybí jenom kelímek jogobelly! Doktor se dívá na nohu. "Chcete jít domů?" "Jasně, že chci jít domů." "Tak můžete jít domů."

Během chvilky mám propouštěcí zprávu. Snažím se opatrně sbalit. Nikomu neříkám, jak hrozně mě ta noha bolí.

Sestra mě vybaví receptem a injekcí heparinu. Moment. Tohle jsme si ale nedomluvili. "Co 24 hodin si to píchnete do břicha, jako jsem vám to tu dělali." Moment, moment, moment. Jako já vydržím ledascos. Vydržím žrát dvacet čtyři hodin jenom gely. Vydržím nespat. Vydržím trpět a vydržím dávat nohu před nohu. Vydržím toho fakt hodně. Ale vy po mně chcete, abych do sebe píchala a ne jen tak někam, ale do břicha?! Jako kurva wtf?? Čumím jak vrána. "Já se ale nedívala..." zmůžu se na protest (z jehel se mi totiž dělá zle). "To zvládnete!" prohlašuje ta černá z Přeletu a mizí. 

Tak to mi ho teda vyndej.

Tom. Hopsám k autu. Je rád, že mě veze domů. Není vůbec rád, že mě veze domů. Má strach, že mě pustili moc brzo. A strach mu nedovolí to říct nahlas. Doma jsem už úplně vyrychtovaná. Padnu na gauč. Je mi zle. 

Píšu Kateřině K., jestli nemá nějakýho zdravotníka, který by mi mohl píchnout injekci? Píšu kamarádce zdravotní sestře z Motola, která mě ujišťuje, že to v pohodě zvládnu! Koukám na youtube na návody, ale všechny ženy tam mají tu kožní řasu takovou, že by se pod ní v pohodě schovalo všech sedm trpaslíků. Já od pondělka nejedla. Pod moji řasu by se neschoval ani Paleček. Kateřina píše, že má a že přijedou.

Tom mi meje vlasy v lavoru. Celá se můžu umýt nejdřív v sobotu. Jestli budu ještě chvíli smrdět po špitálu, začnu křičet.

Večer se tu K. opravdu objeví. Její kamarádka T. je zlatá. Jak vejdou do obejváku, rupnou mi nervy a brečím - sebelítostí, pak bolestí a pak vděčností. Až dojdou překlady, dám se na kariéru profesionální plačky.

Noc je zlá a plná hrůz.

Moje záda.

Pátek 4. 11.

Konstatuju, že třetí řada Love is Blind je absolutní sračka. Zbinguju Killer Sally. Dočtu Nočního hosta. Večer se poprvé píchnu sama do břicha.

Prohlašuju, že vědět, co mě čeká, nikdy bych na operaci nešla. Posraný běhání. Za tohle mi to fakt nestojí.

Nespím.

Sobota 5. 11.

Holky jsou na výpravě. Tom mě veze ke kamarádům. Doma máme jenom vanu a ještě malou. Nevylezu do ní. Oni mají v přízemí moderní koupelnu se sprchovým koutem na úrovni podlahy a vůbec jim nepřijde divný, že se k nim přijdu mejt. 

Sedím na stoličce, teče na mě voda a já se dívám na svoji zmordovanou nohu. Co s tebou? Ty fakt budeš ještě někdy fungovat? Budeš někdy sama chodit? Běhat? Jako fakt?

Sprcha mě zničí na zbytek dne.

Po dvou letech si pouštím Zaklínače. Protože kdy jindy, když ne teď?

Noc je nepřítel. Spánek přede mnou kličkuje jak vyplašená srna.

Já se nemůžu na nohu ani postavit, natož abych se za ním mohla rozběhnout a chytit ho.

Neděle 6. 11.

Pracuju. Trochu. 

Nestihla jsem odevzdat překlad. Nedá se nic dělat.

Realita škrábe na okno.

Gauč je ostrov, moře mi na něj vyplavuje další a další věci. 

Holky se vrací z výpravy. Peru v lavoru na gauči zabahněný ponožky.

Pondělí 7. 11.

Kill Bill. Teď už to po sobě jenom přečíst. Uf.

Sprcha. Malé radosti.

A mekáč! Chce to větší kožní řasu. Včerejší injekce se mi nepovedla a připomněla mi, jak strašně to může bolet.

Měla bych jít spát. Jenže se bojím, že budu zase po dvou hodinách vzhůru a další dvě hodiny se budu snažit srovnat tak, abych neměla pocit, že mi upadnou záda.

Možná bych měl zkusit jinou básničku Conwy - Nant Gwynant - Dolgellau - Ceredigion - Elan Valley - Powys - Brecon Beacons - Gaerdydd... Vědět, co mě čeká, už bych do toho nešla. Jednu věc mi to ale dalo už teď - vím s jistotou, koho mám ve svém rohu, na koho se můžu spolehnout. Zrno od plev. Čím větší plameny zachvacují svět, tím snáze se odděluje. 

Proseto.

Zhasnuto.

Dobrou noc, internete.

Verdikt

13.10. odpoledne

Sedím v ordinaci pana doktora, kterého mi dohodil RB (a komu už věřit víc než RB, když dojde na operace a kolena a nohy, který mají ještě běhat?). Pan doktor působí důvěryhodně, sympaticky, velmi velmi profesionálně a zkušeně.

Mlčím.

Kývám.

Mlčím usilovněji.

Zuby nehty se držím okraje propasti, která se přede mnou otevřela.

Propasti plný všeho, čeho se tak děsím.

"Dobře. Tak kdy nejdřív to můžeme absolvovat?"

Dostávám harmonogram:

31.10. nástup do nemocnice.

1.11. operace - meniskus, narovnání kostí v koleni.

Ve čtvrtek (snad) domů.

Tři týdny žádný pohyb.

Čtyři až šest týdnů omezený pohyb o berlích.

Rehabilitace.

Po cca třech měsících opatrný návrat k běhu.

Po šesti do plného tréninku.

Mezitím...

Jsem si před dvěma týdny převzala tvůrčí ocenění od Obce překladatelů . 

Z 92 letos nominovaných titulů nás v zemi, kde vychází tisíce knih ročně, vybrali osm. Osm nejlepších překladů za rok 2021.

Jestli jste Smrt je dřina ještě pořád nečetli, máte o důvod víc to napravit.

Zkraje roku mě pozvala do svého podcastu překladatelka a básnířka Jitka Hanušová.

 Arabská literatura by si rozhodně zasloužila mnohem větší pozornost českých nakladatelství. Ne všechna místa světa můžeme proběhat, na některá se nedostaneme nikdy, tím spíš bychom o nich měli číst. O nich a od nich - jen poznání může vést k porozumění a pochopení a jen porozumění a pochopení může vést k dialogu a k míru. To, že mír není samozřejmost ani v Evropě jednadvacátého století, si bolestně uvědomuje letos všichni.

V den, kdy budu nastupovat do Kladně do nemocnice, půjde do tiskárny můj třetí román přeložený z arabštiny. Tentokrát iráckého autora Ahmada Sa'adáwího. Kniha vyjde pod názvem Frankenstein z Bagdádu a je skvělá. Je to první irácký román, který v češtině budeme mít a troufám, si tvrdit, že je to jeden z nejlepších vůbec.

...a mezitím...

Nepřestávám snít.

Nepřestávám snít o všech těch neskutečných místech, kde běhat jde, kde běhat chci a jednou poběžím.

Nepřestávám věřit.

#13

Robert A. Heinlein

HVĚZDNÁ PĚCHOTA

"Válka není jednoduše jen násilí a zabíjení, válka je řízené násilí, účelné násilí. Účelem války je podpořit vládní rozhodnutí silou. Účelem nikdy není zabít nepřítele jen proto, abys ho zabil... ale abys ho donutil udělat, co chceš, aby udělal. Ne zabíjení..., ale řízené a účelné násilí. Ale rozhodovat o účelu nebo řízení není tvoje ani moje věc. Voják nemá co mluvit do toho, kdy, kde, jak ani proč, voják bojuje. Rozhodování je věcí státníků a generálů. Státníci rozhodnou proč a jak moc, po nich věc převezmou generálové, aby nám řekli kde, kdy a jak. My dodáme násilí, oni - 'starší a moudřejší hlavy', jak si říkají - dodají vedení. A tak to má být. To je nejlepší odpověď, jakou ti můžu dát. Jestli ti to nestačí, můžu ti zařídit pohovor u velitele praporu. Když tě ani on nedokáže přesvědčit, můžeš jít domů a do civilu! Protože v tom případě z tebe nikdy nebude voják."

(s. 69-70)

Tohle není zábavná sci-fi o vybíjení obřích brouků na cizích planetách v roce 4567. Není to ani glorifikace války nebo armády. Stejně tak to není akční strhující text. A jestli vám tohle někdo tvrdil, lhal.

Hvězdná pěchota je zamyšlením nad úlohou profesionální armády ve společnosti a nad rolí vojáka - v četě, při výcviku, při akci, při rozhodování se ohledně případné profesionální kariéry. Je to i otevřená kritika příliš benevolentního přístupu při výchově dětí, trestání mladistvých delikventů a prosazování přístupu malý dvorek, velký bič a všichni dětští psychologové do dolů. Stejně tak byl autor evidentně stoupencem nevšeobecného, nerovného volebního práva (s čímž se při pohledu na výsledky voleb v posledních letech nedá než souhlasit).

Boj s brouky - tajuplnou cizí rasou, o níž lidé vlastně nic neví, neznají ji, nerozumějí ji, jen na sebe vzájemně od jisté doby útočí a drasticky se vzájemně vyhlazují, jakmile k tomu mají možnost - by mohl přeneseně posloužit pro jakýkoliv konflikt s "cizím" nepřítelem - ať už to byli v autorově době Korejci, později Vietnamci nebo pak třeba Afghánci, Iráčané, Libyjci... stačí si vybrat.

Vojenská mentalita je stejnou měrou ve své zodpovědnosti vůči celku a zároveň v rozpuštění individuality v tom samém celku obdivuhodná i děsivá.

A ano, budete muset při čtení zapnout mozek - ale vyplatí se to.

#14

Petra Stehlíková

NASTAREA

Varování: komentář může obsahovat SPOILERY!

(Byli jste varováni.)

 Rovnou přiznávám, že si z prvních pár dílů pamatuju jen hrubou kostru a možná - možná - kdybych četla všechny tři v těsnějším sledu, byl by výsledný dojem lepší, ale jak říká klasik, kdyby byly v prasečí řiti ryby, nepotřebovali bychom rybníky.

První desítky stran by se daly snadno využít jako party hra: kdo si nebude pamatovat význam jednoho z miliardy vymyšlených (a často naprosto zbytečných) slov, ten pije! S alternativou "you flinch, you lose", když se při pohledu na sto padesátou osmou "prasečí řiť" neovládnete. Nejpozději na straně osmnáct by byla celá skupina nakalená jako to prase a pak by zbytek možná začal dávat smysl a konečně bychom třeba ocenili hloubku všech těch toporných říkadel, jež jsou v textu hojně rozesety nejspíš v dobré víře "ještě jedna básnička, zazáří ti očička!" (Sežere tě kočička? Rozsvítí se lampička? Znovu plná bude jinak prázdná krabička?). Vzhledem k žánru asi není na místě autorce vyčítat nulovou psychologii postav, jež jsou ploché jako přistávací dráhy letišť prvního světa, nicméně ta míra byla přeci jen poněkud rušivá (pokud jste kupříkladu měsíce vězněni a mučeni na temném místě, kde jste svědky brutality nejtěžšího zrna včetně kanibalismu, asi pak nevyskotačíte na sluníčko ve stejném rozpoložení jako dřív a nevyřešíte to jen tím, že na to prostě nebude myslet - jako co ti jebe, na to prostě nemysli, ne?!). To, jak se nám děj rozplizává do stran, místo aby nám putoval kupředu, trošku smrdí nejistotou, kam vlastně s ním a jsem zvědavá, zda celá -logie dopadne jako GoT, kdy autor - a na to vsadím život své bábinky - absolutně netuší, jak to má celé dopadnout, ergo to nikdy nedopíše.

Ale zpátky k Naslouchači, takže kam nás dostává třetí díl? Si stručně shrňme základní rozvržení jeho kulis: proti jednomu světu stojí jiný svět, který si ten první zotročil, ale netuší (ani jeden), že pod nima je ještě třetí svět, a za hranicema jejich světů je další svět, kam se jakože nesmí, protože je to tam jedovaté a žijí tam nasterey a ty jsou taky rozdělené na dva světy a vlastně spolu asi nekámoší a jejich důležitost se pozná podle velikosti (čím větší tím lepší, hehe), první svět zná tajemství, který se uchovalo ve třetím světě, přičemž druhý svět si ten první zotročil proto, že chce nerost, který se těží v prvním světě, ale ve skutečnosti by rád ještě jeho jinou verzi, která je upgrade té první a tu zase mají v tom třetím světě... ééé? Nakonec všechny ty otázky, na něž čtenář (opět) nedostane odpověď a jejichž počet naopak ještě naroste (wtf?), zastínila jediná: o čem že to vlastně bylo?

#15

John Flanagan

HOŘÍCÍ MOST

Druhý díl úspěšně drží vysoko nastavenou laťku - znovu tu máme dobrodružný příběh, který bez problémů učtou nadějní, plus mínus desetiletí hraničáři. Znovu je to vyprávění, která myslí primárně na svoje čtenáře, takže je dostatečně lineární, aby nemátlo, není nijak strašně krvavé, byť o drsné scény není nouze a klade důraz na správné hodnoty. Na

nezodpovězené otázky z prvního dílu dostanou postavy odpovědi, je tu i moment překvapení a dojetí a konec je prostě skvělý, ten se skutečně povedl. A nechybí ani patřičný cliffhanger - ideální brána do světa fantasy.

#16

Elle Cosimanová

FINLAY NA ZABITÍ

Finlay je tak trochu v háji. Má dvě mrňavé děti, exmanžela, který od ní utekl s jejich realitní makléřkou, dluhy a šibeniční termín na odevzdání knížky, kterou ještě nezačala psát (ale agentce o tom neříkejte). A protože zoufalí lidé dělají, jak známo, zoufalé věci a zoufalé matky jsou speciální podskupinou zoufalých lidí, než se Finlay vzpamatuje spirála omylů se roztočí tak, že vyskočit z ní by se rovnalo jistý smrti. A když už jsme u tý smrti, neslyšel jste náhodou někdo něco o tom, jak se - jen čistě hypoteticky - co nejlíp zbavit těla?

Finlay na zabití je trochu střelená detektivka, ve které ve vedlejších rolích vystupuje kobercovka, travní koberce, šmírácká sousedka, pohledný detektiv, spinning anebo taky koupelnový závěs a mrazicí pulty v akci.

Ideální odpočinková záležitost.

(Moje práce z loňského podzimu)

#17

Lukáš Palán

SUROVÝ TVAR

Další výprava na českou ves, kde dost možná sovy nebudou tím, čím se zdají být.

V nejmenovaném koutě zemí českých, kde se chlapi perou zásadně jen kosou anebo sekerou, se pije místo vody pivo, maminky se nechávají dobrovolně zabetonovávat do podlah kuchyní a ty sovy mi prostě ani dva týdny po dočtení nedají spát.

To, co vám zpočátku přijde naprosto jasné, totiž na v zásadě drobném rozsahu ztrácí pevné kontury, čas se natahuje, postavy deformují, absurdita získává navrch a výsledek je - i díky nesmírně okouzlujícímu vypravěčskému stylu - odporně zábavný. Takový brutální magický surrealismus.

Upřímně, moc ráda bych vytáhla ze skrýše v břiše vycpaného jednorožce lahváče, otevřela ho zubama a nabídla ho panu Palánovi výměnou za to, že by mi pověděl, jak to teda myslel. A na důkaz, že to myslím fakt vážně, bych případně přihodila i desetikorunu.

Do umění ztrácet proniknout dá se hned

Jedno umění

Do umění ztrácet proniknout dá se hned;
tolik věcí jako by ztraceno být chtělo,
že s jejich ztrátou nezhroutí se svět.

Ztrať něco každý den, zvykni si na to, jaké to je nevědět,
kde skončily klíče, co vlastně poslední hodinu se dělo.
Do umění ztrácet proniknout dá se hned.

Pak zkoušej ztrácet víc, větších věcí změť,
jména a místa a kam že se to mělo
jet. Z ničeho nezhroutí se svět.

Ztratila jsem máminy hodinky. A taky! poslední nebo
předposlední z trojice mých milovaných stavení zmizelo.
Do umění ztrácet proniknout dá se hned.

Ztratila jsem dvě města, moc pěkná. A co nevidět
i pár mých království, dvou řek a kontinentu ubylo.
Chybí mi, ale nezhroutil se svět.

– I tebe jsem ztratila (žertovný tón, gesto
co tak ráda mám), neměla bych lhát. Jasně už zaznělo,
že do umění ztrácet proniknout dá se hned,
byť může se zdát (zapiš si!), že zhroutil se ti svět.

Elizabeth Bishop

(překlad já)

"Za sebe doporučuji operaci, ta vám ale nezajistí, že budete bez bolesti, nejspíš už nikdy nebudete běhat to, co jste běhala, nic tak dlouhého, žádný těžký terén, i když rovinu možná taky ne..."

Víc neslyším. Nebo slyším, ale pořádně nevnímám. Mlčím. Asi vypadám, že je potřeba mě přesvědčovat, protože to doktor zopakuje ještě několikrát. Na monitoru je snímek mého levého kolene z magnetické rezonance, kde jsem byla dva týdny předtím.

"Šest týdnů po operaci se noha nesmí zatížit vůbec. Běhat zhruba pět měsíců poté." Odpovídá na dotaz, kdy teda budu moct vyběhnout.

Sedím v ordinaci a koukám. Na něj. Skrz něj. Skrz zeď. Koukám na všechna ta místa, kde jsem běžela a vidím všechna ta místa, kde jsem běžet ještě měla.

A je to, jako kdyby část mě umřela.

A je to, jako kdyby se ve mně rozvinula veliká, hutná nicota. 

A je to, jako bych šlápla do prázdna a měla už napořád padat.

Je to přece jenom běhání. No ne? Si najdete jiný koníček. No ne? Tak budete plavat. Nebo jezdit na kole. No ne?

No, ne.

#8

Erika Fatland

SOVĚTISTÁN: NA CESTĚ TURKMENISTÁNEM, KAZACHSTÁNEM, TÁDŽIKISTÁNEM, KYRGYZSTÁNEM A UZBEKISTÁNEM

Pokud o Střední Asii víte jen to, že tam žijou chlapíci s knírkem, kteří nosí zářivě zelené zařízlé plavky a že tam někde stál Bajkonur, mohl by vás Sovětistán zaujmout. Pokud si nepotrpíte na dějiny a moc nestojíte o nějaký velký příval faktických informací, ještě lépe. A nejlépe, když oceníte nějaký ten lidský příběh a cestování prosté jakéhokoliv dramatu a divočiny.

Protřepejte, klidně zamíchejte a viola: máme tu knihu norské novinářky Eriky Fatlandové. Autorka si vytyčila značně ambiciózní cíl: procestovat a zmapovat dějiny a současnost všech pěti středoasijských "-stánů" a zpracovat je do zábavné knihy. Na první pohled jí z toho vyšla slušná bichle o bezmála pěti stech stránkách, jenže na jednotlivé země vychází plus mínus sto stran a to už není úplně velký prostor. Nota bene, když se na něm mísí vyčtené poznatky o minulosti s tím, co autorka sama na místě prožila a viděla s historkami, které cestou (ne)nasbírala (to ne je tam záměrně, neboť záhy začne čtenáři dost možná vrtat hlavou, jak jen se jí dařilo narážet na chodící encyklopedie přesně v okamžicích, kdy je nejvíc potřebovala?).

Tam, kde by autorčin styl skvěle fungoval v reportáži, na rozsah knihy prostě nestačí. První dvě země zhltnete jako nic, třetí vám začne růst v krku a další dvě se repetetivně opakuje to samé: přijede do země, o které (zdánlivě) nic neví - dozvíme se velice stručně o dějinách dvacátého století (s výjimkou Tádžikistánu, tam jako by se autorce nedostávalo informací o dnešní situaci a tak si tak trochu vypomohla zdlouhavým a poněkud zmateným exkursem do dějin Afghánistánu, který koneckonců s Tádžikistánem sousedí, je to taky -stán a taky solidní mrdník, tak si toho třebas nikdo ani nevšimne....), pár kusých informací od řidičů taxíků, kterými se vozí a pár zážitků z turistických atrakcí (kdybych chtěla být zlá, mohla bych napsat, že to působí podobně, jako kdybyste v Egyptě zaskočili do manufaktury na koberce a mejdlo a popsali z toho, jak země vypadá).

Jako první nakoukání do oblasti určitě fajn. Pokud o oblasti něco víte nebo se chcete dozvědět více, jiný titul by se mohl ukázat jako vhodnější. 

#9

David Attenborough

VÝPRAVY DO DIVOČINY: DOBRODRUŽSTVÍ MLADÉHO PŘÍRODOVĚDCE

Nádherné vyprávění nádherného člověka. Zápisky z raných cest sira Davida (konkrétně jeho druhé, třetí a čtvrté cesty, které podnikl v letech 1955, 1956 a 1958)  vyšly v sebraném revidovaném vydání doplněném (rozhodně ne odpadními - naopak) fotkami a jsou laskavou, humornou a nesmírně cennou zprávou o světě, který však už (díky činnosti nás lidí, tleskám nám, jsme prostě borci) neexistuje.

Sir David se jako sedmadvacetiletý mladík vydává do světa natáčet a odchytávat zvířata pro londýnskou zoo (v padesátých letech ještě celá řada exemplářů v zoologických zahradách nebyla) a s nesmírnou láskou a obdivem vůči všemu živému - přírodě, zvířatům i lidem - popisuje své zážitky. Každý příběh má obvykle velice vtipnou pointu a dynamika dua Attenborough / jeho dvorní kameraman a přítel Charles Lagus funguje perfektně. Místy jsou vyprávění nesmírně dobrodružná - ať už jde o okamžik, kdy si Attenborough při pádu v džungli zlomí žebra a vzápětí ho skolí malárie nebo dramatickou plavbu na ostrov Komodo na malinkém člunu uprostřed bouře, jindy jsou dojemná nebo kouzelná a vždycky jsou fascinující a strhující.

Kéž bychom měli víc lidí, jako je sir David.

(Na stěně za knížkou je dopis, který mi Sir David poslal poté, co jsem mu napsala s dotazem ohledem počtu kamer a fotoaparátů, které s sebou na výpravách měli - anglicky je totiž všechno camera a já potřebovala vědět, jaké číslo mám použít... Mám nádherný, ručně psaná dopis na hlavičkovém papíře, ve kterém se píše, že měli jednu kameru a jeden fotoaparát. Přišel mi rychleji než M. dopisy na tábor.)

#10

John Flanagan

HRANIČÁŘŮV UČEŇ: ROZVALINY GORLANU

Krásný, napínavý příběh pro všechny, kdo mají ráda napětí a dobrodružství a který může posloužit jako ideální úvod do fantasy literatury pro začínající samostatné čtenáře a který v pohodě stráví i ti, co ho sami ještě neučtou. Zároveň je ale natolik inteligentní, že bude bavit i dospělé, čili ideální win-win kniha na čtení před spaním.

Vyprávění sleduje v zásadě lineární příběh Willa, sirotka, který naplní svůj potenciál, jeho sympatického, málomluvného učitele a přátel. Postav je tak akorát, aby je dětští čtenáři usledovali, jsou dostatečně reální, aby se s nimi mohli ztotožnit, zlo je potrestáno, dobro odměněno.

Pro věkovou skupinu kolem deseti let naprosto ideální.

#11

Chaim Potok

NA POČÁTKU

Moje zatím nejméně uspokojivá "potokovina". Je tu všechno, co mám u Chaima ráda a přesto to působí fragmentárně, jako tři příběhy oslími můstky ("a čas plynul...") spojeny v jeden - úvodní část o dětství abnormálně nadaného dědice nejen jména ale i pronikavého intelektu Davida, jeho rodičů - židovských přistěhovalců z Polska -, newyorské komunity ortodoxních (?) židů a jeho světě mě dost ubíjela.  Neustále se opakující pasáže o šikaně pětiletého, věčně nemocného chlapečka mi působily až fyzickou tíseň. Prostřední část o otcově úpadku a vzestupu byla lepší a poslední část, Davidova studia, mi pak přišla asi nejzajímavější, byť zpracovávala v zásadě tytéž motivy jako Slib a Vyvolení. I tady jsem ale pořád čekala, až se NĚCO stane, něco zásadního, velkého, až odhalíme nějaké tajemství nebo tak něco - jenže tak jako v životě, ani v tomhle románu nedošlo na žádné rodinné kletby nebo hysterická dramata. Čtenář (já) si musí vystačit s tím, že vnitřní dilemata jsou mnohdy to nejstrašnější, co můžeme prožívat. A přiznávám, že mě prostředí nadmíru inteligentních, pilných a horlivých studentů prostě fascinuje - opět jsem zatoužila být ve studentských letech taky taky inteligentní, pilná a horlivá.

A pak je tu ona Potokova schopnost dívat se na věci z odstupu - celou knihou je jako nitka táhne linie nenávisti a strachu, prožívané na obou stranách pomyslné barikády. Anebo kdo jsi bez viny... a kameny leží dál až na věčnost.

Shrnuto podtrženo: To, co je na Potokovy poměry slabé nicméně drtivou většinu aktuální románové produkce pořád o pěkný parník převyšuje. 

#12

Roland Barthes

ŘÍŠE ZNAKŮ

Roland Barthes miloval Japonsko - obsese touhle dálnovýchodní zemí je pro mě pochopitelná jen o něco více než obsese Indií, ale každý zbožňujeme něco. Třeba já překlady Petra Zavadila, které mě uchvacují stejnou měrou jako Barthese haiku, anebo Barthese samotného, protože u něj mi je většinou vcelku jedno o čem mluví, hlavně když ho můžu poslouchat.