Týden se o mě lehce otřel a zase zmizel.

Říkala jsem si, že si budu poctivě zaznamenávat rekonvalescenci, že budu mít určitě strašně moc volnýho času a nebudu vědět, jak ho všechen zabít, že budu strašně moc číst (ani ne), strašně moc si hrát (vůbec ne), dokoukám všechny filmy a seriály na Netflixu (pátá řady Koruny je dost lame, Arrietty je plná typického Ghibli-kouzla) - že se budu třeba i, dokonce, panejo, ne, ne to ne, nudit! A ono zase nic.

Čas je ale pořád stejně splašený, teď ho navíc nekrájí na dílky povinnosti a radosti, teď se kolem valí v jednom velkým chumlu jak stepní běžec. A já si ani toho Bílýho rusa podle vzoru Biga Lebowského nemůžu namíchat, protože a) nemám doma kahlúu a b) nesmím pít alkohol, protože heparin.

Smutný příběh.

Minulý týden jsme slavili sedmnáctý listopad. Já konečně sepsala recenzi, kterou jsem dlužila do Hrotu a obrazně (kecám, doslova) sfoukla prach z Adonise a dneska vítězoslavně dokončila téměř rok rozpřekládanou poměrně rozsáhlou, dvanáctistránkovou veršovanou báseň z jeho raného období. Byla to, jako vždy, jízda. Normálně ve chvíli, kdy hledám slova (takže u poezie skoro pořád) chodím. Teď toho moc nenachodím, takže sedím, čumím z kuchyňskýho okna a lovím v hlavě slova. A věřte mi, že tenhle lov je strašlivě náročnej a vyčerpávající a vyžaduje přesně tolik čokolády, kolik výroba řádné kožní řasy. (Až budu plakat, z čeho ji mám, tak ze všech těch řádně ztrestaných margotek.)

Ve čtvrtek se něco zlomilo. Noha se podle všeho hojí dobře, všechno je v pořádku, jde to pomalu, ale jde to pořád kupředu. A stejně. Něco se zlomilo. Něco uvnitř. A ta prasklina se šířila, až mi vytryskla očima. 

Na vlastní kůži jsem si tak ověřila, že sdílení opravdu pomáhá a dopaminový rush způsobený podporou virtuálních i skutečných známých a neznámých je reálná věc. Děkuju všem. Fakt jsem to potřebovala.

V pátek jsem odložila práci. Vzala si krabici s radostí na tisíc kousků, kterou mi T. večer předtím přivezl ("Potřebuju něco pro radost!" "Ok. Zařídím.") a na devět a půl hodiny vypnula svět. Vrátila jsem se do něj ve chvíli, kdy byly všechny dílky na svém místě a rovnováha byla tím pádem znovu nastolena.

Včera jsem měla první fyzioterapii. Mechanismus chůze je zatraceně složitá věc, být chodec-teoretik, daleko nedojdu. Má fyzioterapeutka A. je ale kouzelnice (měla by si to napsat za lomítko do CV, její čarování mě kolenům navzdory dostalo až na Mardale Head) a podařilo se jí dostat do mě i tohle. A tak znovu chodím. Teda, snažím se. A taky mám seznam cviků. A je to radost - neironicky - je to opravdu radost. Trvají mi osmdesát minut a zatím jsou ty různé drobné pohyby na a kolem pilates balonku jak sto kilo na benchi. Za dva týdny mě budou otravovat, jasně, že jo, ale teď, teď je to jako ležet zasypaná třpytkama na růžovým obláčku s jahodovým koktejlem v ruce.

Zítra další kontrola u pana P.

Zítra by měl být dostupný můj Frankenstein z Bagdádu. Udělejte si a mně radost a kupte si ho, je to skvělá kniha.

Další den z dalšího týdne. Další chumel pampeliškových padáčků líně putuje kolem mě. 

Noha se hojí, nezvedám ji kyčlí, ale hezky stehnem, sunu se po nakloněný rovině vzhůru. Každý krok je dílek položený na místo. To by bylo, abych ten obrázek nesložila.

Reportáž psaná na kapačce (týden druhý)

Existuju v divným bezčasí. Je ráno a je večer. Večer znamená píchnout si injekci. Vnitřní budík jsem nastavila na 19:45. Proč? Nevím. Je ráno a je večer. 19:45. Je ráno a je...

A mezitím noci. Nespím. Ležím na gauči na zádech - odpadnu na hodinu a jen co se pohnu, jsem vzhůru další tři hodiny se snažím srovnat. Řekli mi přece, že noha musí být natažená, že jinak spát nesmím. A já mám hrůzu z toho, že si s tím něco udělám, že si s něčím pohnu, že mi do toho budou muset znovu rýpat, nedej bože to předělávat! A tak nespím.

Přes den dokončuju překlad - pozorně to po sobě celý přečíst. Učesat. Všechno znovu ověřit. Jde to pomalu. 

Ve čtvrtek je kontrola. Poprvé od úterního rána, kdy přišel pozdravit, vidím pana doktora P. Sestra mi vyndává stehy. Konečně se dozvím, co mi dělal - v nemocnici se se mnou nikdo nebavil. "Tak by samozřejmě komunikace vypadat neměla," omlouvá se pan P. Vysvětluje mi, co mi teda vlastně dělal. Meniskus byl v takovým stavu, že se nedal normálně sešít - vyvrtal mi díru do kosti, protáhl ho jí a přišil. A pak mi rozřízl holeň, strčil do ní organickou výplň, která časem sroste s kostí, na tu dal kovou destičku a tu přichytil šesti šrouby. To vysvětluje, proč moje noha vypadá, jak vypadá. A co mě tam tak tlačí a táhne a proč je noha na dotek jak tvář poté, co vám zubař opíchne dáseň novokainem. "Vy jste takový zvláštní případ," říká doktor - přesně to člověk chce od doktorů slyšet, že. "Ta výplň mívá normálně do osmi milimetrů, vy máte dvanáct." "Ale jak budu chodit? Tělo něco dorovná samo, ale asi ne všechno, ne?" "No, něco srovnají vložky do bot -" Ok, ale já nechodím furt v botách! "- a za rok zapomenete na to, jak hrozný to bylo a budete chtít udělat i druhou nohu. Stejně to bude potřeba, aby se tam meniskus nedostal do stejnýho stavu."

A pak už jen pokyny. Do příští kontroly za dva týdny pokrčit nohu na 90 stupňů - ne víc. Objednat se za dva týdny na první fyzio. A spát můžu, jak chci. "Oni vám řekli, že musíte spát na zádech? ... No, tak nemusíte." 

Tak spím, jak chci. A konečně spím. A je to krásný. Ten zbytek už tak krásný není. Ale v pátek se po poměrně komplikovaných manévrech zvládnu umejt doma. Malá vítězství. 

V sobotu odevzdám překlad. 

Je ráno. Je večer. 19:45. Noc. Ráno. Večer...

Snažím se ohnout nohu. Moc to nejde. Sleduju, jak mi před očima mizí svaly. Překládám. Čtu. Dýchám. Snažím se brát věci tak, jak přichází a nemyslet na to, že tohle není konec, že tohle je začátek a že ta cesta, na kterou jsem se vydala, bude mnohem delší a plná mnohem větší bolesti, než jsem čekala.

Kam se fyzická bolest ale hrabe na tu psychickou, pramenící z vlastní neschopnosti, nemožnosti, omezenosti, z toho, že najednou okolí visíte na krku jak šutr, že si sami nepodáte ani pitomý kafe, protože máte jen jednu nohu a plný ruce berlí - ta bolí víc než všechny šrouby světa. 

Říká se, že většina vytrvalostních běžců jsou control freaci - dokážeme si poručit, dokážeme se kousnout, dokážeme spoustu věcí. A já jsem teď zbavená kontroly. Jsem teď odkázaná na okolí. A je to strašně těžký.

Vím, že musím myslet optimisticky, že se vlastně nic neděje, však co se mi děje? Všechno to, k čemu jsem se upínala teď působí jako z jinýho světa, z jinýho života, jako něco, s čím bych se měla radši pomalu a jistě loučit. Copak by tyhle nohy mohly ještě někdy běhat? 

V pondělí večer odevzdám zanesenou redakci Sabaa Tahir, kterou jsem překládala v létě.

Mezitím čtu. O knížky se začnu postupně dělit. Mám tu resty za posledního půl (?) rok, tak se tu teď trochu zavalíme knihama.

A jednou pozvánkou na online koncert mých zamilovaných youtuberů (ano, piano gang and violin mother here!) Breta a Eddieho z Two Set Violin - ve čtvrtek ve 12:30 našeho času bude na jejich youtube kanálu live stream z koncertu se singapurským symfoňákem - hrát budou na zapůjčených stradivárkách ze "zlatého věku" Mendelssohnův koncert e moll a Bachův koncert pro dvoje housle. Začala jsem je sledovat před čtyřmi lety, když Mandlenka začala hrát na housle a já se zoufale snažila zjistit, jak funguje vibrato. Baví mě od té doby. 

Můj život není jenom běhání. I když to tak může vypadat. I když si to můžu občas i přát. Není.

Naštěstí pro mě.

Reportáž psaná na kapačce (týden první)

pondělí 31.10. nemocnice Kladno

Jsem vyděšená k smrti, mám co dělat, abych nepředvedla svoji parádní školkovou scénku, kdy jsem se jako dvouletá věšela venku na kliku a hystericky brečela, protože jsem nechtěla dovnitř, nechtěla jsem, aby rodiče odcházeli a nechávali mě tam. Kliku jsem ale už před nějakým časem přerostla a tak mi nezbude, než se na oddělení rozloučit s T. a nechat za sebou zavřít dveře od pokoje. Sdílím ho prozatím se dvěma dámami (1942 a 1943), které už mají obě radost, kterou na místním úrazovo-ortopedickým oddělení rozdělují, vybranou a teď čekají, kdy je vykopnout ven.

Oběd. Lančmít a bramborová kaše, která je studená, musí se krájet a chutná úplně stejně jako vypadá.

Kafe s chlapíkem, kterýho čeká zítra to samý, co mě a který se k diganóze taky úspěšně prosportoval. Sluníčko svítí, je nádherně. Na chvíli jsem odvážná. Na chvíli.

Na pokoji se odpoledne objeví čtvrtý kus do party, se kterým srdnatě snižujeme věkový průměr. Je ticho. Holka trpí, ale zvládá to přes zaťatý zuby. Obdivuju ji. 

Když nepočítám nosní mandle někdy ve čtyřech letech a krční v devatenácti, mám před sebou první operaci. Absolutně netuším, co od toho (ne)můžu očekávat. Pan doktor mi slíbil, že mě to bude hodně bolet a taky že budu běhat.

Domáhám se prášku na spaní. 

Brečím do polštáře.

Zaklínám se. Coniston - Seathwaite - Boot - Wesdale Head - Buttermere - utírám si slzy, ale ať dělám, co dělám, pořád tečou - Braithwate - Blancathra - tiše smrkám - Dockaray - Delamain - vždyť přeci vím, proč to dělám, no tak - Howtown - Mardale Head - Kentmere - snažím se v duchu ztratit, snažím se zmizet - Ambleside - Chapel Stile - Tilberthwaite - Coniston. Vím. Proč. To. Dělám.

Prášek zabírá. 

Usínám.

úterý 1.11. Den D

Od půlnoci nesmím jíst a pít. Po osmý hodině se v pokoji objeví doktor P. Přišel zkontrolovat holku vedle, který dělal plastiku obou zkřížených vazů. Zdraví mě, prý půjdu na řadu v poledne. 

Sestry distribuují drogy. Dostávám něco na nervy. Chvíli jsem v limbu.

Pak ale haha prášek přestane fungovat, a když v poledne rozvážejí obědy, žízním jak účastník Maratonu des Sables a na dotaz sestry, co mám za problém, se mi láme hlas - že mi řekli v poledne, je 12:14 a nikde nikdo... Těžko bych jí vysvětlila, že mám velký problém s tím, když někdo nedodržuje čas. Během pár minut se objeví sestry a pak to jde ráz na ráz. 

Vezou mě na sál. Přijdu si jak v americkým seriálu z nemocničního prostředí. Nad hlavou mi ubíhají zářivky. Snažím se dělat vtipy, ale moc mi to asi nejde. Přelízt na lehátko, laskavý oči mladý anestezioložky, říkám jí, jak hrozně se bojím. Vysvětluje mi, co se bude dít. Kanila. Něco do žíly. Maska s kyslíkem. "Už na vás jde spaní?" "Spíš si přijdu, jako kdybych měla omdlít." "Tak se tomu nebraňte."

Střih.

Chvíli nevím, kde jsem. Strašná bolest. A zima. Zuby mi cvakají tak, že se chvíli bojím, že si vymlátím drahý bílý plomby. Zcestně se mi vybaví Pražská stovka. Jenže teď se nemám jak zahřát. Sestra. Říkám, že mě to hrozně bolí. Nebo se o to aspoň snažím. Přes zubní kastaněty to jde blbě. Injekce do stehna. Kňourám. Aspoň že sklovinou pokrytý perkuse zvládají trochu utlumit i to.

Cesta na pokoj.

Z jednoho místa v pekle na jiný.

Zatím mi je docela dobře. Jsem sjetá. Dostávám večeři - šest knedlíků a uho. Rovnou to nechávám odnýst.

Noc je dlouhá. Ale z těch, co přišly pak, ještě nejsnazší. Jsem zničená. Ale ještě mě nebolí záda. To má teprve přijít.

středa 2. 11. - pain cave 2.0

Vizita. Doktor, kterýho jsem viděla včera a který ani nevím, jak se jmenuje, mi nekompromisně vezme zpod nohou molitan. Vzápětí mě chytne za koleno a propne mi ho. 

Zařvu.

A pak mi vyhrknou slzy.

"No to musíme!"

Tak určitě.

Drze se ptám, jestli se operace povedla. "Nejste na JIPce, takže zjevně jo." Ha ha. Miluju český zdravotnictví. Jakmile si dovolíte si třeba přečíst, co podepisujete ("To je ale dlouhý! To tu budete dlouho!!") nebo se zeptáte, co vám píchají ("To je na bolest!" Tak pěkně šukran, a já myslela, že mi po tom vyraší na hlavě sedmikrásky), jste za potížistu. "Pan doktor říkal, že jsou různý varianty toho šití menisku..." snažím se ze sebe dostat. Místo mozku mám vatu. Těžko se mi hledají slova. V noze škube. Strašně to bolí. Kurva. To. Tak. Strašně. Bolí. "Hm," doktor bere kartu. "No jo, tak jo, tak to musel navrtat do kosti."

Na holeni mám deseticentimetrový stehy v místech, kde mi doktor udělal osteotemii - rozřízl mi kost, vložil mi do ní klín, a zase ji sešil, čímž mi narovnal osu. Na koleni mám dvě zašitý díry po laparoskopii, kterou mi navrtal díru do horní kosti a přišil k ní rozdrcený zadní meniskus. Dvě za cenu jedné. Nekup to.

Hodinu brečím bolestí než mi konečně dojde, že bych si mohla o něco říct. Hodinu trvá, než mi konečně píchnou opiáty. Sestra je černovlasá příbuzná té z Přeletu.

Nemůžu jíst. Nutně potřebuju na záchod. Jen co usnu, budí mě rehabilitační sestra a nutí mě vstát. 

Poprvé se mi zatmí před očima hned u postele. "Já budu zvracet!" 

Nezvracím. Zatím.

Ehm.

Holku vedle pouští domů. Přichází místo ní jiná paní.

Odpoledne mě zkouší znovu postavit. To už rehabilitační sestry, ty nejmilejší ze všech, prosím, aby mě odvezli na záchod, že to se fakt nedá. Člověka ultra naučí, že nic lidského nám není cizí, ale některý věci prostě úplně nedávám. Holky kejvaj. Statečně dojdu k vedlejší posteli. Pak mám černo. Posazujou mě na křeslo. Stihnu ještě všem oznámit, že budu zvracet. A pak jsem jak z americký komedie z devadesátých let. Na rozdíl od nich se ale nikdo nesměje. Já se klepu a brečím. 

Z toho záchoda už ale doskáču o berlích do postele. 

Bylo mi blbě, je mi líp.

Odpoledne přijede šéftrenér. Na oddělení ho mají všichni za manžela. Těším se, až se tu zítra objeví Tom a já budu za největšího polyandrickýho zabijáka.

Noc je zlá. Noha bolí. Bolí i záda. Nevím, jak si lehnout, musím spát na zádech, nemůžu se přetočit, noha musí být pořád natažená. 

Pouštím si koupený Normální lidi od opěvované Sally Rooney. Musím to vypnout. To je ale sračka.

Noc.

Noc.

Noc.

Kdy už bude sakra ráno?

Dočkám se. Jasně, že jo. Vždycky nakonec přijde.

čtvrtek 3. 11. - na cestě

Relativita času v praxi. Co jsou dva dny? Jedna urvaná nožka mušky jenom zlaté!

Anebo taky věčnost.

Vizita. Usmívám se, jsem hotová reklama na pohodu a svěžest - už mi chybí jenom kelímek jogobelly! Doktor se dívá na nohu. "Chcete jít domů?" "Jasně, že chci jít domů." "Tak můžete jít domů."

Během chvilky mám propouštěcí zprávu. Snažím se opatrně sbalit. Nikomu neříkám, jak hrozně mě ta noha bolí.

Sestra mě vybaví receptem a injekcí heparinu. Moment. Tohle jsme si ale nedomluvili. "Co 24 hodin si to píchnete do břicha, jako jsem vám to tu dělali." Moment, moment, moment. Jako já vydržím ledascos. Vydržím žrát dvacet čtyři hodin jenom gely. Vydržím nespat. Vydržím trpět a vydržím dávat nohu před nohu. Vydržím toho fakt hodně. Ale vy po mně chcete, abych do sebe píchala a ne jen tak někam, ale do břicha?! Jako kurva wtf?? Čumím jak vrána. "Já se ale nedívala..." zmůžu se na protest (z jehel se mi totiž dělá zle). "To zvládnete!" prohlašuje ta černá z Přeletu a mizí. 

Tak to mi ho teda vyndej.

Tom. Hopsám k autu. Je rád, že mě veze domů. Není vůbec rád, že mě veze domů. Má strach, že mě pustili moc brzo. A strach mu nedovolí to říct nahlas. Doma jsem už úplně vyrychtovaná. Padnu na gauč. Je mi zle. 

Píšu Kateřině K., jestli nemá nějakýho zdravotníka, který by mi mohl píchnout injekci? Píšu kamarádce zdravotní sestře z Motola, která mě ujišťuje, že to v pohodě zvládnu! Koukám na youtube na návody, ale všechny ženy tam mají tu kožní řasu takovou, že by se pod ní v pohodě schovalo všech sedm trpaslíků. Já od pondělka nejedla. Pod moji řasu by se neschoval ani Paleček. Kateřina píše, že má a že přijedou.

Tom mi meje vlasy v lavoru. Celá se můžu umýt nejdřív v sobotu. Jestli budu ještě chvíli smrdět po špitálu, začnu křičet.

Večer se tu K. opravdu objeví. Její kamarádka T. je zlatá. Jak vejdou do obejváku, rupnou mi nervy a brečím - sebelítostí, pak bolestí a pak vděčností. Až dojdou překlady, dám se na kariéru profesionální plačky.

Noc je zlá a plná hrůz.

Moje záda.

Pátek 4. 11.

Konstatuju, že třetí řada Love is Blind je absolutní sračka. Zbinguju Killer Sally. Dočtu Nočního hosta. Večer se poprvé píchnu sama do břicha.

Prohlašuju, že vědět, co mě čeká, nikdy bych na operaci nešla. Posraný běhání. Za tohle mi to fakt nestojí.

Nespím.

Sobota 5. 11.

Holky jsou na výpravě. Tom mě veze ke kamarádům. Doma máme jenom vanu a ještě malou. Nevylezu do ní. Oni mají v přízemí moderní koupelnu se sprchovým koutem na úrovni podlahy a vůbec jim nepřijde divný, že se k nim přijdu mejt. 

Sedím na stoličce, teče na mě voda a já se dívám na svoji zmordovanou nohu. Co s tebou? Ty fakt budeš ještě někdy fungovat? Budeš někdy sama chodit? Běhat? Jako fakt?

Sprcha mě zničí na zbytek dne.

Po dvou letech si pouštím Zaklínače. Protože kdy jindy, když ne teď?

Noc je nepřítel. Spánek přede mnou kličkuje jak vyplašená srna.

Já se nemůžu na nohu ani postavit, natož abych se za ním mohla rozběhnout a chytit ho.

Neděle 6. 11.

Pracuju. Trochu. 

Nestihla jsem odevzdat překlad. Nedá se nic dělat.

Realita škrábe na okno.

Gauč je ostrov, moře mi na něj vyplavuje další a další věci. 

Holky se vrací z výpravy. Peru v lavoru na gauči zabahněný ponožky.

Pondělí 7. 11.

Kill Bill. Teď už to po sobě jenom přečíst. Uf.

Sprcha. Malé radosti.

A mekáč! Chce to větší kožní řasu. Včerejší injekce se mi nepovedla a připomněla mi, jak strašně to může bolet.

Měla bych jít spát. Jenže se bojím, že budu zase po dvou hodinách vzhůru a další dvě hodiny se budu snažit srovnat tak, abych neměla pocit, že mi upadnou záda.

Možná bych měl zkusit jinou básničku Conwy - Nant Gwynant - Dolgellau - Ceredigion - Elan Valley - Powys - Brecon Beacons - Gaerdydd... Vědět, co mě čeká, už bych do toho nešla. Jednu věc mi to ale dalo už teď - vím s jistotou, koho mám ve svém rohu, na koho se můžu spolehnout. Zrno od plev. Čím větší plameny zachvacují svět, tím snáze se odděluje. 

Proseto.

Zhasnuto.

Dobrou noc, internete.

Verdikt

13.10. odpoledne

Sedím v ordinaci pana doktora, kterého mi dohodil RB (a komu už věřit víc než RB, když dojde na operace a kolena a nohy, který mají ještě běhat?). Pan doktor působí důvěryhodně, sympaticky, velmi velmi profesionálně a zkušeně.

Mlčím.

Kývám.

Mlčím usilovněji.

Zuby nehty se držím okraje propasti, která se přede mnou otevřela.

Propasti plný všeho, čeho se tak děsím.

"Dobře. Tak kdy nejdřív to můžeme absolvovat?"

Dostávám harmonogram:

31.10. nástup do nemocnice.

1.11. operace - meniskus, narovnání kostí v koleni.

Ve čtvrtek (snad) domů.

Tři týdny žádný pohyb.

Čtyři až šest týdnů omezený pohyb o berlích.

Rehabilitace.

Po cca třech měsících opatrný návrat k běhu.

Po šesti do plného tréninku.

Mezitím...

Jsem si před dvěma týdny převzala tvůrčí ocenění od Obce překladatelů . 

Z 92 letos nominovaných titulů nás v zemi, kde vychází tisíce knih ročně, vybrali osm. Osm nejlepších překladů za rok 2021.

Jestli jste Smrt je dřina ještě pořád nečetli, máte o důvod víc to napravit.

Zkraje roku mě pozvala do svého podcastu překladatelka a básnířka Jitka Hanušová.

 Arabská literatura by si rozhodně zasloužila mnohem větší pozornost českých nakladatelství. Ne všechna místa světa můžeme proběhat, na některá se nedostaneme nikdy, tím spíš bychom o nich měli číst. O nich a od nich - jen poznání může vést k porozumění a pochopení a jen porozumění a pochopení může vést k dialogu a k míru. To, že mír není samozřejmost ani v Evropě jednadvacátého století, si bolestně uvědomuje letos všichni.

V den, kdy budu nastupovat do Kladně do nemocnice, půjde do tiskárny můj třetí román přeložený z arabštiny. Tentokrát iráckého autora Ahmada Sa'adáwího. Kniha vyjde pod názvem Frankenstein z Bagdádu a je skvělá. Je to první irácký román, který v češtině budeme mít a troufám, si tvrdit, že je to jeden z nejlepších vůbec.

...a mezitím...

Nepřestávám snít.

Nepřestávám snít o všech těch neskutečných místech, kde běhat jde, kde běhat chci a jednou poběžím.

Nepřestávám věřit.

#13

Robert A. Heinlein

HVĚZDNÁ PĚCHOTA

"Válka není jednoduše jen násilí a zabíjení, válka je řízené násilí, účelné násilí. Účelem války je podpořit vládní rozhodnutí silou. Účelem nikdy není zabít nepřítele jen proto, abys ho zabil... ale abys ho donutil udělat, co chceš, aby udělal. Ne zabíjení..., ale řízené a účelné násilí. Ale rozhodovat o účelu nebo řízení není tvoje ani moje věc. Voják nemá co mluvit do toho, kdy, kde, jak ani proč, voják bojuje. Rozhodování je věcí státníků a generálů. Státníci rozhodnou proč a jak moc, po nich věc převezmou generálové, aby nám řekli kde, kdy a jak. My dodáme násilí, oni - 'starší a moudřejší hlavy', jak si říkají - dodají vedení. A tak to má být. To je nejlepší odpověď, jakou ti můžu dát. Jestli ti to nestačí, můžu ti zařídit pohovor u velitele praporu. Když tě ani on nedokáže přesvědčit, můžeš jít domů a do civilu! Protože v tom případě z tebe nikdy nebude voják."

(s. 69-70)

Tohle není zábavná sci-fi o vybíjení obřích brouků na cizích planetách v roce 4567. Není to ani glorifikace války nebo armády. Stejně tak to není akční strhující text. A jestli vám tohle někdo tvrdil, lhal.

Hvězdná pěchota je zamyšlením nad úlohou profesionální armády ve společnosti a nad rolí vojáka - v četě, při výcviku, při akci, při rozhodování se ohledně případné profesionální kariéry. Je to i otevřená kritika příliš benevolentního přístupu při výchově dětí, trestání mladistvých delikventů a prosazování přístupu malý dvorek, velký bič a všichni dětští psychologové do dolů. Stejně tak byl autor evidentně stoupencem nevšeobecného, nerovného volebního práva (s čímž se při pohledu na výsledky voleb v posledních letech nedá než souhlasit).

Boj s brouky - tajuplnou cizí rasou, o níž lidé vlastně nic neví, neznají ji, nerozumějí ji, jen na sebe vzájemně od jisté doby útočí a drasticky se vzájemně vyhlazují, jakmile k tomu mají možnost - by mohl přeneseně posloužit pro jakýkoliv konflikt s "cizím" nepřítelem - ať už to byli v autorově době Korejci, později Vietnamci nebo pak třeba Afghánci, Iráčané, Libyjci... stačí si vybrat.

Vojenská mentalita je stejnou měrou ve své zodpovědnosti vůči celku a zároveň v rozpuštění individuality v tom samém celku obdivuhodná i děsivá.

A ano, budete muset při čtení zapnout mozek - ale vyplatí se to.

#14

Petra Stehlíková

NASTAREA

Varování: komentář může obsahovat SPOILERY!

(Byli jste varováni.)

 Rovnou přiznávám, že si z prvních pár dílů pamatuju jen hrubou kostru a možná - možná - kdybych četla všechny tři v těsnějším sledu, byl by výsledný dojem lepší, ale jak říká klasik, kdyby byly v prasečí řiti ryby, nepotřebovali bychom rybníky.

První desítky stran by se daly snadno využít jako party hra: kdo si nebude pamatovat význam jednoho z miliardy vymyšlených (a často naprosto zbytečných) slov, ten pije! S alternativou "you flinch, you lose", když se při pohledu na sto padesátou osmou "prasečí řiť" neovládnete. Nejpozději na straně osmnáct by byla celá skupina nakalená jako to prase a pak by zbytek možná začal dávat smysl a konečně bychom třeba ocenili hloubku všech těch toporných říkadel, jež jsou v textu hojně rozesety nejspíš v dobré víře "ještě jedna básnička, zazáří ti očička!" (Sežere tě kočička? Rozsvítí se lampička? Znovu plná bude jinak prázdná krabička?). Vzhledem k žánru asi není na místě autorce vyčítat nulovou psychologii postav, jež jsou ploché jako přistávací dráhy letišť prvního světa, nicméně ta míra byla přeci jen poněkud rušivá (pokud jste kupříkladu měsíce vězněni a mučeni na temném místě, kde jste svědky brutality nejtěžšího zrna včetně kanibalismu, asi pak nevyskotačíte na sluníčko ve stejném rozpoložení jako dřív a nevyřešíte to jen tím, že na to prostě nebude myslet - jako co ti jebe, na to prostě nemysli, ne?!). To, jak se nám děj rozplizává do stran, místo aby nám putoval kupředu, trošku smrdí nejistotou, kam vlastně s ním a jsem zvědavá, zda celá -logie dopadne jako GoT, kdy autor - a na to vsadím život své bábinky - absolutně netuší, jak to má celé dopadnout, ergo to nikdy nedopíše.

Ale zpátky k Naslouchači, takže kam nás dostává třetí díl? Si stručně shrňme základní rozvržení jeho kulis: proti jednomu světu stojí jiný svět, který si ten první zotročil, ale netuší (ani jeden), že pod nima je ještě třetí svět, a za hranicema jejich světů je další svět, kam se jakože nesmí, protože je to tam jedovaté a žijí tam nasterey a ty jsou taky rozdělené na dva světy a vlastně spolu asi nekámoší a jejich důležitost se pozná podle velikosti (čím větší tím lepší, hehe), první svět zná tajemství, který se uchovalo ve třetím světě, přičemž druhý svět si ten první zotročil proto, že chce nerost, který se těží v prvním světě, ale ve skutečnosti by rád ještě jeho jinou verzi, která je upgrade té první a tu zase mají v tom třetím světě... ééé? Nakonec všechny ty otázky, na něž čtenář (opět) nedostane odpověď a jejichž počet naopak ještě naroste (wtf?), zastínila jediná: o čem že to vlastně bylo?

#15

John Flanagan

HOŘÍCÍ MOST

Druhý díl úspěšně drží vysoko nastavenou laťku - znovu tu máme dobrodružný příběh, který bez problémů učtou nadějní, plus mínus desetiletí hraničáři. Znovu je to vyprávění, která myslí primárně na svoje čtenáře, takže je dostatečně lineární, aby nemátlo, není nijak strašně krvavé, byť o drsné scény není nouze a klade důraz na správné hodnoty. Na

nezodpovězené otázky z prvního dílu dostanou postavy odpovědi, je tu i moment překvapení a dojetí a konec je prostě skvělý, ten se skutečně povedl. A nechybí ani patřičný cliffhanger - ideální brána do světa fantasy.

#16

Elle Cosimanová

FINLAY NA ZABITÍ

Finlay je tak trochu v háji. Má dvě mrňavé děti, exmanžela, který od ní utekl s jejich realitní makléřkou, dluhy a šibeniční termín na odevzdání knížky, kterou ještě nezačala psát (ale agentce o tom neříkejte). A protože zoufalí lidé dělají, jak známo, zoufalé věci a zoufalé matky jsou speciální podskupinou zoufalých lidí, než se Finlay vzpamatuje spirála omylů se roztočí tak, že vyskočit z ní by se rovnalo jistý smrti. A když už jsme u tý smrti, neslyšel jste náhodou někdo něco o tom, jak se - jen čistě hypoteticky - co nejlíp zbavit těla?

Finlay na zabití je trochu střelená detektivka, ve které ve vedlejších rolích vystupuje kobercovka, travní koberce, šmírácká sousedka, pohledný detektiv, spinning anebo taky koupelnový závěs a mrazicí pulty v akci.

Ideální odpočinková záležitost.

(Moje práce z loňského podzimu)

#17

Lukáš Palán

SUROVÝ TVAR

Další výprava na českou ves, kde dost možná sovy nebudou tím, čím se zdají být.

V nejmenovaném koutě zemí českých, kde se chlapi perou zásadně jen kosou anebo sekerou, se pije místo vody pivo, maminky se nechávají dobrovolně zabetonovávat do podlah kuchyní a ty sovy mi prostě ani dva týdny po dočtení nedají spát.

To, co vám zpočátku přijde naprosto jasné, totiž na v zásadě drobném rozsahu ztrácí pevné kontury, čas se natahuje, postavy deformují, absurdita získává navrch a výsledek je - i díky nesmírně okouzlujícímu vypravěčskému stylu - odporně zábavný. Takový brutální magický surrealismus.

Upřímně, moc ráda bych vytáhla ze skrýše v břiše vycpaného jednorožce lahváče, otevřela ho zubama a nabídla ho panu Palánovi výměnou za to, že by mi pověděl, jak to teda myslel. A na důkaz, že to myslím fakt vážně, bych případně přihodila i desetikorunu.

Do umění ztrácet proniknout dá se hned

Jedno umění

Do umění ztrácet proniknout dá se hned;
tolik věcí jako by ztraceno být chtělo,
že s jejich ztrátou nezhroutí se svět.

Ztrať něco každý den, zvykni si na to, jaké to je nevědět,
kde skončily klíče, co vlastně poslední hodinu se dělo.
Do umění ztrácet proniknout dá se hned.

Pak zkoušej ztrácet víc, větších věcí změť,
jména a místa a kam že se to mělo
jet. Z ničeho nezhroutí se svět.

Ztratila jsem máminy hodinky. A taky! poslední nebo
předposlední z trojice mých milovaných stavení zmizelo.
Do umění ztrácet proniknout dá se hned.

Ztratila jsem dvě města, moc pěkná. A co nevidět
i pár mých království, dvou řek a kontinentu ubylo.
Chybí mi, ale nezhroutil se svět.

– I tebe jsem ztratila (žertovný tón, gesto
co tak ráda mám), neměla bych lhát. Jasně už zaznělo,
že do umění ztrácet proniknout dá se hned,
byť může se zdát (zapiš si!), že zhroutil se ti svět.

Elizabeth Bishop

(překlad já)

"Za sebe doporučuji operaci, ta vám ale nezajistí, že budete bez bolesti, nejspíš už nikdy nebudete běhat to, co jste běhala, nic tak dlouhého, žádný těžký terén, i když rovinu možná taky ne..."

Víc neslyším. Nebo slyším, ale pořádně nevnímám. Mlčím. Asi vypadám, že je potřeba mě přesvědčovat, protože to doktor zopakuje ještě několikrát. Na monitoru je snímek mého levého kolene z magnetické rezonance, kde jsem byla dva týdny předtím.

"Šest týdnů po operaci se noha nesmí zatížit vůbec. Běhat zhruba pět měsíců poté." Odpovídá na dotaz, kdy teda budu moct vyběhnout.

Sedím v ordinaci a koukám. Na něj. Skrz něj. Skrz zeď. Koukám na všechna ta místa, kde jsem běžela a vidím všechna ta místa, kde jsem běžet ještě měla.

A je to, jako kdyby část mě umřela.

A je to, jako kdyby se ve mně rozvinula veliká, hutná nicota. 

A je to, jako bych šlápla do prázdna a měla už napořád padat.

Je to přece jenom běhání. No ne? Si najdete jiný koníček. No ne? Tak budete plavat. Nebo jezdit na kole. No ne?

No, ne.

#8

Erika Fatland

SOVĚTISTÁN: NA CESTĚ TURKMENISTÁNEM, KAZACHSTÁNEM, TÁDŽIKISTÁNEM, KYRGYZSTÁNEM A UZBEKISTÁNEM

Pokud o Střední Asii víte jen to, že tam žijou chlapíci s knírkem, kteří nosí zářivě zelené zařízlé plavky a že tam někde stál Bajkonur, mohl by vás Sovětistán zaujmout. Pokud si nepotrpíte na dějiny a moc nestojíte o nějaký velký příval faktických informací, ještě lépe. A nejlépe, když oceníte nějaký ten lidský příběh a cestování prosté jakéhokoliv dramatu a divočiny.

Protřepejte, klidně zamíchejte a viola: máme tu knihu norské novinářky Eriky Fatlandové. Autorka si vytyčila značně ambiciózní cíl: procestovat a zmapovat dějiny a současnost všech pěti středoasijských "-stánů" a zpracovat je do zábavné knihy. Na první pohled jí z toho vyšla slušná bichle o bezmála pěti stech stránkách, jenže na jednotlivé země vychází plus mínus sto stran a to už není úplně velký prostor. Nota bene, když se na něm mísí vyčtené poznatky o minulosti s tím, co autorka sama na místě prožila a viděla s historkami, které cestou (ne)nasbírala (to ne je tam záměrně, neboť záhy začne čtenáři dost možná vrtat hlavou, jak jen se jí dařilo narážet na chodící encyklopedie přesně v okamžicích, kdy je nejvíc potřebovala?).

Tam, kde by autorčin styl skvěle fungoval v reportáži, na rozsah knihy prostě nestačí. První dvě země zhltnete jako nic, třetí vám začne růst v krku a další dvě se repetetivně opakuje to samé: přijede do země, o které (zdánlivě) nic neví - dozvíme se velice stručně o dějinách dvacátého století (s výjimkou Tádžikistánu, tam jako by se autorce nedostávalo informací o dnešní situaci a tak si tak trochu vypomohla zdlouhavým a poněkud zmateným exkursem do dějin Afghánistánu, který koneckonců s Tádžikistánem sousedí, je to taky -stán a taky solidní mrdník, tak si toho třebas nikdo ani nevšimne....), pár kusých informací od řidičů taxíků, kterými se vozí a pár zážitků z turistických atrakcí (kdybych chtěla být zlá, mohla bych napsat, že to působí podobně, jako kdybyste v Egyptě zaskočili do manufaktury na koberce a mejdlo a popsali z toho, jak země vypadá).

Jako první nakoukání do oblasti určitě fajn. Pokud o oblasti něco víte nebo se chcete dozvědět více, jiný titul by se mohl ukázat jako vhodnější. 

#9

David Attenborough

VÝPRAVY DO DIVOČINY: DOBRODRUŽSTVÍ MLADÉHO PŘÍRODOVĚDCE

Nádherné vyprávění nádherného člověka. Zápisky z raných cest sira Davida (konkrétně jeho druhé, třetí a čtvrté cesty, které podnikl v letech 1955, 1956 a 1958)  vyšly v sebraném revidovaném vydání doplněném (rozhodně ne odpadními - naopak) fotkami a jsou laskavou, humornou a nesmírně cennou zprávou o světě, který však už (díky činnosti nás lidí, tleskám nám, jsme prostě borci) neexistuje.

Sir David se jako sedmadvacetiletý mladík vydává do světa natáčet a odchytávat zvířata pro londýnskou zoo (v padesátých letech ještě celá řada exemplářů v zoologických zahradách nebyla) a s nesmírnou láskou a obdivem vůči všemu živému - přírodě, zvířatům i lidem - popisuje své zážitky. Každý příběh má obvykle velice vtipnou pointu a dynamika dua Attenborough / jeho dvorní kameraman a přítel Charles Lagus funguje perfektně. Místy jsou vyprávění nesmírně dobrodružná - ať už jde o okamžik, kdy si Attenborough při pádu v džungli zlomí žebra a vzápětí ho skolí malárie nebo dramatickou plavbu na ostrov Komodo na malinkém člunu uprostřed bouře, jindy jsou dojemná nebo kouzelná a vždycky jsou fascinující a strhující.

Kéž bychom měli víc lidí, jako je sir David.

(Na stěně za knížkou je dopis, který mi Sir David poslal poté, co jsem mu napsala s dotazem ohledem počtu kamer a fotoaparátů, které s sebou na výpravách měli - anglicky je totiž všechno camera a já potřebovala vědět, jaké číslo mám použít... Mám nádherný, ručně psaná dopis na hlavičkovém papíře, ve kterém se píše, že měli jednu kameru a jeden fotoaparát. Přišel mi rychleji než M. dopisy na tábor.)

#10

John Flanagan

HRANIČÁŘŮV UČEŇ: ROZVALINY GORLANU

Krásný, napínavý příběh pro všechny, kdo mají ráda napětí a dobrodružství a který může posloužit jako ideální úvod do fantasy literatury pro začínající samostatné čtenáře a který v pohodě stráví i ti, co ho sami ještě neučtou. Zároveň je ale natolik inteligentní, že bude bavit i dospělé, čili ideální win-win kniha na čtení před spaním.

Vyprávění sleduje v zásadě lineární příběh Willa, sirotka, který naplní svůj potenciál, jeho sympatického, málomluvného učitele a přátel. Postav je tak akorát, aby je dětští čtenáři usledovali, jsou dostatečně reální, aby se s nimi mohli ztotožnit, zlo je potrestáno, dobro odměněno.

Pro věkovou skupinu kolem deseti let naprosto ideální.

#11

Chaim Potok

NA POČÁTKU

Moje zatím nejméně uspokojivá "potokovina". Je tu všechno, co mám u Chaima ráda a přesto to působí fragmentárně, jako tři příběhy oslími můstky ("a čas plynul...") spojeny v jeden - úvodní část o dětství abnormálně nadaného dědice nejen jména ale i pronikavého intelektu Davida, jeho rodičů - židovských přistěhovalců z Polska -, newyorské komunity ortodoxních (?) židů a jeho světě mě dost ubíjela.  Neustále se opakující pasáže o šikaně pětiletého, věčně nemocného chlapečka mi působily až fyzickou tíseň. Prostřední část o otcově úpadku a vzestupu byla lepší a poslední část, Davidova studia, mi pak přišla asi nejzajímavější, byť zpracovávala v zásadě tytéž motivy jako Slib a Vyvolení. I tady jsem ale pořád čekala, až se NĚCO stane, něco zásadního, velkého, až odhalíme nějaké tajemství nebo tak něco - jenže tak jako v životě, ani v tomhle románu nedošlo na žádné rodinné kletby nebo hysterická dramata. Čtenář (já) si musí vystačit s tím, že vnitřní dilemata jsou mnohdy to nejstrašnější, co můžeme prožívat. A přiznávám, že mě prostředí nadmíru inteligentních, pilných a horlivých studentů prostě fascinuje - opět jsem zatoužila být ve studentských letech taky taky inteligentní, pilná a horlivá.

A pak je tu ona Potokova schopnost dívat se na věci z odstupu - celou knihou je jako nitka táhne linie nenávisti a strachu, prožívané na obou stranách pomyslné barikády. Anebo kdo jsi bez viny... a kameny leží dál až na věčnost.

Shrnuto podtrženo: To, co je na Potokovy poměry slabé nicméně drtivou většinu aktuální románové produkce pořád o pěkný parník převyšuje. 

#12

Roland Barthes

ŘÍŠE ZNAKŮ

Roland Barthes miloval Japonsko - obsese touhle dálnovýchodní zemí je pro mě pochopitelná jen o něco více než obsese Indií, ale každý zbožňujeme něco. Třeba já překlady Petra Zavadila, které mě uchvacují stejnou měrou jako Barthese haiku, anebo Barthese samotného, protože u něj mi je většinou vcelku jedno o čem mluví, hlavně když ho můžu poslouchat.

Lakeland 100 - The Untold Want

The untold want by life and land ne’er granted,

Now voyager sail thou forth to seek and find.

- Walt Whitman

Lakeland 100 - Go big or go home!

"A nejsou jednodušší způsoby, jak si dělat bolest? Třeba se nechat mlátit tyčí přes nohy?" 

(I., který nás přijel vyzvednout na letiště)

"Zapomeň, že bys nestíhala cuty! Za tenhle kolotoč jsme zaplatili už tolik, že se na něm budeš vozit, dokud se nepobliješ!!"

(z T. motivační řeči před startem)

pátek 29.7., Coniston, John Ruskin School - registrace 

Jsem tady. Musím se štípnout, abych tomu uvěřila a stejně mi to moc nejde. Stojím na louce, na který už teď, čtyři hodiny před startem stomílovky, parkují desítky aut. Je teplo a dusno, sluníčko svítí, ale nad okolními kopci se kupí černý mraky a slibují počasí tak typický pro Lake District (čili déšť a pak ještě víc deště). Nade mnou se tyčí Old Man of Coniston a před mnou se táhne přes hory a doly vidina sto sedmdesáti kilometrů, na jejichž konci bych se měla ocitnout znovu tady.

Tady.

Konečně.

Po všech těch týdnech, měsících a nakonec i letech čekání jsem opravdu tady. Make legends not war vybízí v barvách ukrajinský vlajky vyvedený letošní motto závodu, který se nese v duchu hipísáckých festivalů. V zázemí místní školy to opravdu působí jako na fesťáku: stánky s občerstvením, kadibudky, spousta lidí, stanů, psů, dětí, obytňáků, vevnitř pípy a dobrá nálada.

Organizátoři 50LL100 jsou všeobecně věhlasní tím, že do téhle akce dávají víc než jen trochu sebe sama. Byla jsem už na spoustě běžeckých akcí, ať už v roli toho, kdo se snažil se dostat do cíle nebo toho, kdo pomáhal do cíle jiným, ale od začátku do konce se nic nikde a nikdy nevyrovnalo zážitku, který nám připravili tihle lidi. Jestli o někom můžu říct, že jsou to totální srdcaři, jsou to místní marshalové. 

Ve stanu, kde se mám nahlásit a předvést masivní povinnou výbavu, ve který chyběl snad už jen vrtulník a náhrdelník od Cartiera, je vedro a fronta se vine skoro až ven. Odbavujících je ale tolik, že jsem za chvíli na řadě. Paní si mě odškrtne, pán v důchodovém věku v kytičkatým klobouku, pestrobarevných kalhotách a s obrovským symbolem míru na krku mě nechá vybalit celou pracně napěchovanou krosničku, pečlivě kontroluje všechno včetně lepených švů na nepromokavý bundě a kalhotách. Ještě číslo, tracker, fotku a můžu jít.

Venku se fotím u tabule. Směju se na celý kolo, ale vevnitř je malá dušička. Nevěřím si totiž ani za mák. Od prosince jsem v podstatě nic nenaběhala. Strachy jsem se na svoje měsíční objemy radši ani nedívala. Od prosince do března jsem neběhala vůbec - jedno koleno v háji, pak pár opatrných výběhů a druhý koleno v háji. V dubnu výsadek a v květnu výron kotníku. Nakonec jediný těžší a delší trénink představoval výlet s mistrem jediem do Krkonoš a noční výšlap z polský strany na Sněžku. Příprava, o který bych řekla, že mě může dostat možná do cíle maratonu, rozhodně ne závodu v těžkým terénu, který tvoří čtyři maratony za sebou. 

A kdyby šlo jen o vzdálenost! Kromě ní jsou tu ještě neúprosný cut-offy - časy, kdy se musíte dostat na check-point - kontrolní stanoviště, kde se můžete najíst, doplnit si pití, obstarat, co potřebujete a pak si pípnete odchod. Pokud se na další CP nezvládnete dostat ve vymezeným čase, končíte. Strašně jsem se bála, že nezvládnu ani první cut (pět hodin v Bootu), natož pak ty další. 

Ležím ve vlhký trávě. Mám za sebou brífink, na kterým nám hlavní organizátor Marc (kterýmu jsem za ty roky napsala spoustu mailů a musela jsem být tím neojtravnějším účastníkem, který se pořád ještě nezúčastnil) mimo jiný řekl, že nejvyšší úspěšnost za čtrnáct konaných ročníků byla 64 procent. Sedíme na podlaze v tělocvičně školy, je nás tu skoro šest set, a Marc pokračuje: dřív jsem vždycky říkal, abyste se podívali na člověka nalevo, podali mu ruku a domluvili se, kdo z vás nedokončí, protože statisticky to bude téměř každý druhý. Letos, vzhledem k tomu, co se děje, to ale uděláme jinak. Vždycky jsem mluvil o tom, že jsme tu jedna velká lakelandská rodina a chci, abyste se teď podívali na člověka vedle sebe a řekli mu - vítám tě do rodiny, až nebudeš moct, udělám všechno pro to, abych tě dostal do cíle. Podávám si ruku s klukem vedle mě a slibujeme si, že až se najdeme na nějakým CP ležet s hlavou na stole a/nebo v jídle, pomůžeme si vstát a pokračovat. 

Cestou z brífinku potkávám Sabrinu Verjee (kdo neví, kdo je Sabrina, googlí a pak se jde stydět do kouta), ale neodvažuju se ji poprosit o společnou fotku (čehož posléze lituju). Je maličká a hubená a jinak vypadá stejně jako na všech videích, který jsem s ní viděla (další den poběží padesátimílovku, která startuje v Dalemainu, a dá ji za osm a půl hodiny; zabiják, ta holka).

Ležím ve vlhký trávě. Připadá mi, že všechno sleduju očima nezúčastněnýho člověka. Necítím najednou nic. Ani strach, ani nervozitu, ani radost, nic. Jsem prázdná schránka obalená hromadou lycry.

A pak je čas. Nahodím krosničku, rozloučím se s T. a jdu na start. Já, robot. Stojím v houfu lidí. Moc přátelská atmosféra tu teda nepanuje, obzvlášť dívky a dámy působí dost nabroušeně. Nessun dorma není skoro slyšet a vůbec netuším, jestli celou tu srandu někdo odstartovával. Najednou se ale dali lidi přede mnou do pohybu, a tak jsem zmáčkla start na hodinkách a vydala se za nima.

Coniston - Seathwaith (11,3 km - 659 m up)

Prvních třicet kilometrů jsem znala, ty jako by se nepočítaly - a bylo to jedině dobře. 

Cukr času zaoblil místní kopce, narovnal terén, vymazal kameny i bahno, všechno bylo ve vzpomínkách snazší...

Stoupáme ve špalíru nad Coniston, sbíháme k parkovišti, tuhle cestu znám, tady se dá běžet, a tak jsem tady člověkem a tady běžím. Následuje první stoupání, je delší, než si pamatuju, prudší, kameny jsou větší, ale pak je tu vrcholek a dolů to můžu na rozdíl od jara pustit. Kolena jsou mi zatím nakloněna.
V Seathwaithu jsem překvapivě rychle. Tak fajn. Všechny minuty navíc ukládám do banky, pořádně se napiju, doplním lahve a vyrážím dál.

Seathwaith - Boot (22,4 km - 1044 m up)

Cestou do kopce za Bootem potkávám chlapíka, který mluví v jednom z lakelandských videí. Ptá se mě, odkud jsem - na startovním čísle na batohu mám českou vlaječku. "Já vás znám! Vy jste taťka Dave! To video jsem viděla snad tisíckrát!" smějeme se. Tuhle stovku běží už počtvrtý - a není zdaleka jediný, kdo se nepřestává vracet. Téměř všichni lidi, se kterýma prohodím pár slov, běží už poněkolikátý. Téměř nikdo z nich nemá za sebou všechny pokusy úspěšně, všichni mi říkají, že jsem si na první stovku nevybrala ani trochu lehký závod, ale že je to nejkrásnější, co kdy běželi. Postupně jim dávám čím dál víc za pravdu. Teď se ale šeří, cesty jsou plný vody a bahna, kousek před Bootem blbě zakopnu, něco mi lupne v levým koleni a najednou nemůžu došlápnout. Do hajzlu! 

Do hajzlu fialovýho modrýho zelenýho, tak krásně to šlo! Z kopce a po rovině jsem zvládala klusat, do kopců šlapat poměrně svižným tempem a najednou tohle. Jít můžu, běžet se nedá. Zatínám zuby, mířím na CP a doufám, že to přejde stejně rychle, jako se to objevilo.

Boot - Wesdale Head (31 km - 1341 m up)

Na stanici v Bootu je hromada lidí. Odkládám batoh a sahám pro čelovku. Tam, kde měla být, není. Oblívá mě horko. Že by mi někde vypadla? Co budu dělat? Klid. Dejchej. Půjdeš se záložní malou. Ale ta mi nevydrží! Vydrží. Klid. Nakonec velkou čelovku nacházím vevnitř v batohu, ale těch pár desítek vteřin bylo pekelných. 

Beru si flapjack, vdechuju gel, dolejvám vodu, piju colu a odcházím do noci. 

Zase špalír. Chlapec Christopher přede mnou se chová jako debil a nepodrží mi ani větvičku. Když pak zahučí po koleno do bažiny, přeju mu to. A protože být svině se nevyplácí, hučím poprvé - a jak se ukáže ani omylem naposled - do bažiny po koleno o pár kroků dál i já.

Cesta do Wesdale Head je vlastně strašně snadná - travnatá pláň, nějaký stoupání tu, samo, je, ale není to zdaleka tak hrozný. Jenže... Jenže to by to nesměly být Lakes. Země je jedno velký bahniště, na kterým stojí voda - liší se to jen poměrem voda/bahno. Co dvacet kroků zapadám po kotník, je to studený, snaží se mi to sežrat botu (pozor na světýlka, miláškové!), kleju jak starej námořník. Začíná pršet. Absolutní tmu krájí světýlka čelovek ostatních běžců. Špalír se roztrhal, pořád ale běžím v dosahu někoho a orientace tím pádem na jinak nijak neznačený trase není problém. 

Netrvá dlouho a sbíháme do kempu, od něj už jen po silnici, trávě, přes most a výprava do neznáma může začít.

Je to dlouhý? To mě mrzí... Tak si hezky poposedněte, protože zdaleka nekončíme. Věřte, že mně to přišlo ještě delší.

Wesdale Head - Buttermere (42 km - 2053 m up)

Místní marshalové jsou převlečený za 101 dalmatinů. Každý CP má svoje téma, někde to berou vážně víc, jinde míň, ale všichni jsou stoprocentně připravený pomoct absolutně s čímkoliv (jak později zjistím).

Mám necelý dvě hodiny na cut. O tom se mi ani nesnilo. Jím sendvič, piju kafe, budu potřebovat ještě dva bílý maurtení gely, abych zahnala strašlivou spací krizi, ale mám před sebou nejprudší a nejtěžší stoupání závodu. To, který jsem se na jaře kvůli kolenům rozhodla radši nejít - a jen co CP opustím a cesta se zvedne a já vysoko, převysoko nad sebou uvidím had čelovek šplhající na Black Sail Pass, uvědomím si, kolik rozumu jsem měla.

Záhy se chytám Stevena, který je podle vlaječky na čísle z Irska. Šlape naprosto mechanickým tempem, to mám od Petra nacvičený, to mi vyhovuje, zavěšuju se za něj jak na Tour. Vím, že měl modro žlutý hoky, černý ponožky, černý kraťasy a modrý tričko a číslo 376. Půjdu s ním další dvě hodiny, pomůže mi dostat se přes technicky nejtěžší pasáž závodu, ale kdybych teď vedle něj seděla, nepoznám ho. 

Šlapeme do kopce, kameny záhy začnou tvořit schody, serpetiny jsou nekonečný a prudký a já mockrát v duchu děkuju za výpravu na Sněžku, který jako by to z oka vypadlo. Na CP jsem si vzala bundu a teď jsem za ni nesmírně vděčná - prudký vítr žene ledový déšť, vedle cesty kus pod vrcholem sedí tři běžci a vedle nich leží někdo zabalený v oranžovým pytli i s hlavou. Není to hezký pohled.

Steven šlape jako stroj a já se ho držím, jako kdyby na tom závisel můj život. V duchu Marcovy výzvy se stávám Stevenovým otravným příbuzným, tím, kterýho se prostě nemůžete zbavit, ať děláte cokoliv. 

Přejdeme vrcholek a místo seběhu za odměnu nás čeká technická pasáž dolů. Mokrý kameny, proudy vody, kam šlápne Steven, tam šlápnu já, dýchám mu na záda, pořád tak trochu čekám, že se otočí a z toho půl metru, co nás dělí, mě požádá, jestli bych už laskavě nemohla jít do hajzlu. 

Neudělá to.

Cesta se dole narovná jen na pár metrů a následuje další stoupání a po něm další klesání. Celý svět se smrskl na hoky přede mnou.

Chce se mi spát, mám hlad, jsem hrozně unavená. Ale mám překvapivě hodně síly a žádný temný myšlenky. Jdu od CP k CP. Od jídla k jídlu. Od cutu ke cutu. Jdu. Levá před pravou, pravá před levou.

Stevena opravdu uvisím až na CP v Buttermeru. Těsně před ním mu děkuju a slibuju, že mu v cíli koupím pivo. Říká mi, že hlavní je přečkat noc, a pak už mi mizí z očí tak rychle, jak jen to zvládá.

Buttermere - Braithwaite (52,5 km - 2626 m up)

Tohle CP má jako motiv dio de los muertos. Dostanu tu vynadáno, že s plnou pusou (párku v toasťáku) se nemluví, ale jahodovej milkshake dostanu i tak. Mám chuť tý krásně vyzdobený paní něco říct, ale to bych musela znovu otevřít pusu plnou polorožvejkanýho párku a dostala bych nejspíš tím pádem další kartáč a na to jaksi nemám sílu.

A tak slopu nejdřív jahodový mlíko a pak čokoládový a jím toast a lebedím si, jak hezky se mi to bude pozdějc zvracet. Nikdo se nesměje. Zjevně nejsem ve formě.

Paní od koktejlů vyprovází svýho partnera, který taky běží. "Jdi si svým tempem. Nedovol nikomu, aby ti vzal tvůj závod. Dokážeš to. A teď zvedni prdel a koukej mazat!!"

Leje, promáčený boty začínají zavánět dost nepříjemnýma problémama s chodidlama, a tak se zvedám taky (obrazně, není si tu kde sednout - naštěstí) a mažu. 

Mám to štěstí (anebo smůlu, záleží na úhlu pohledu), že si pod čísly v road booku, který detailně popisuje trasu, neumím vlastně pořádně nic představit. Ale 573 výškových metrů, který mám teď nastoupat, jsou míň než 667, který jsme zdolali v poslední etapě, takže to přeci musí být snazší, ne? Dneska mi to s tím humorem ale opravdu jde...

Visím v holích a stoupám kolmo po bahnitý cestičce strání kamsi vzhůru. Vysoko nad sebou vidím řídký had čelovek, který putují po vrstevnici, aby se po chvíli stočily znovu kolmo vzhůru a takhle ještě několikrát.

Hloubku pod sebou jenom tuším. Místy se cestička na chvilku narovná, slezeme po kamenech, přelezeme strž, kterou se valí voda a znovu pěkně nahoru. V pár okamžicích si uvědomuju, že by stačilo, aby mi to podjelo a čert ví, kde by mě sebrali. Zakazuju si na to ale myslet. Mám před sebou úkol, mám před sebou cestu, vede na vrchol a je to jediný, co teď na světě existuje. Moje bytí se smrsklo na kužel světla vrhanýho čelovkou. Zatím se mi daří lidi předcházet, vím, že to nebude trvat dlouho a jen co se to trochu narovná, začnou si mě zase mazat zpátky na chleba oni. Kluk přede mnou klouže v bahně a padá. Říkám si, že má teda pěknou smůlu a musím být opatrná. V dalším stoupání se pode mnou urve převis a já padám taky - naštěstí na cestu a do bahna, takže do měkkýho. Bude to můj jediný pád za celý den.

Nepřestává pršet.

A fičet.

Jako bonus se přidá mlha. Tuším v ní vrchol a tak jí to ani nemám za zlý.

Na vrcholku míjím Stevena, který hrabe bundu. Trošku škodolibě zařazuju rychlost O neboli Odvaha a pouštím se z kopce. Daří se mi běžet až do vesnice, kde mě čeká první velký CP v teple.

Braithwaith - Blencathra Centre (66,2 km - 3104 m up)

Najednou jsem z deště v suchu, je tu hromada světla a taky lidí. Sedí u stolů, jedí, převlíkají se, ošetřují bebíčka, dávají se dohromady před další cestou, končí... Já rozhodně končit nehodlám. Mluvím sama se sebou nahlas a drze využívám toho, že nás startovalo jen pět cizinců a nikdo mi tím pádem nerozumí. "Dojdeš se vyčůrat, namažeš se." ... "Supr, šikulka. Vezmeš si těstoviny a kafe." ... "Sníš to a zuješ si boty." ...notyvole. Že to není úplně dobrý mi bylo, samozřejmě, jasný - koneckonců jsou to moje nohy. To, co mě ale čekalo, když jsem sloupla (doslova) ponožky, mě poněkud šokovalo.

Tzv. "wet feet" znám jenom z běžeckýho porna. Vím, že je to problém a vím, že dokáže zlikvidovat i ty nejlepší z nejlepších. Teď sedím durch v místnosti plný smrdutých mokrých psů, který se tvářej jako lidi, a čumím jako bluma na dvě vrásčitý, úplně bílý rozbředlý filé ze školní jídelny, který kdysi bejvaly mýma chodidlama. 

Stačí jeden pohled na nehty a je jasný, že bude rychlejší dopočítat se těch, který zůstanou (dva). "A kurva." Ok. Takže vazelínu, suchý ponožky a co nejrychlejc mazat do Dalemainu, kde mám náhradní boty. Zjišťuju, že na filé se mi udělaly bonusový puchejře. Rvu nohy zpátky do bot. "Jaká rozkoš!" ulevuju si hlasitě. Nahážu do sebe trochu jídla, jeden hrnek kafe, jeden něčeho jinýho, dolít lahve, krosničku na bolavý záda a odchod, než mě začnou napadat nějaký kraviny typu, že už to možná stačilo.

Venku parkuje autobus připravený odvízt DNF chudáky domů. Věnuju jim tichou myšlenku a posilněna jejich bolestí (jednou svině, dycky svině) se vydávám vstříc úsvitu.

Čeká mě dlouhý, v podstatě rovný úsek po asfaltu. Nejsem schopná běžet. Jakmile zahneme do lesa, cejtím, že se mi otevřel batoh a než se naděju, celej jeho obsah se válí na zemi. Tak super! S použitím značnýho množství hrubý síly rvu všechno zpátky. Proč toho jenom táhnu tolik?! Předejde mě hromada lidí a mně to z nějakýho neznámýho důvodu furt vadí. Jako kdyby na tom jakkoliv sešlo.

Cesta se zvedá a příjemný stoupání se vine vzhůru. Začíná pršet. Cesta se vlní a pak vede téměř po vrstevnici na virtuální CP, který má ohlídat, že si to nikdo nezkrátí a opravdu obejde celý údolí. Je to krásný, ale teď už neprší, teď už regulérně leje. Krátce před CP mě předejde jakýsi Dave. Hodinky mě navádí na travnatou cestičku dolů, Dave to obchází o pár metrů delší kamenitou cestou, na kterou se ta moje napojuje. Vehementně na mě mává, že jdu jako blbě a musím se vrátit a obejít to! Tyvole Dave, ty seš taky debil, co?  Ale tak ok, tak se teda těch dvacet metrů vracím. Dave mi mezitím utíká, snad ho to zahřálo u osrdečníku.

Popobíhám, co jen to jde. Na hlavu mi padá proud vody ze sprchy, nohy mam ponořený v mělce napuštěný vaně plný kamenů.

Cejtím, jak se filé drolí a bobtnají na něm další puchejře. S každým krokem z kopce se fialový, odlupující se nehty dotknou látky bot. S každým krokem se mi propocená, promáčená látka kraťasů otře o rozedřený třísla. Každý krok se stává mým vlastním malým vnitřním peklem. Kolotoč se roztáčí.

Máte dost? Věřte mi, že já měla taky. Teď ale neodcházejte. Teď to začne bejt napínavý. Teď totiž začínám opravdu trpět.

Blencathra Centre - Dockray (78,5 km - 3521 m up)

Tenhle CP má rockový téma. Hudba tu hraje dobrá, ale tácy jsou vyžraný a marshalové po celý noci zjevně dost unavený. Já jsem v kopci zjistila, že mám - aniž bych si to uvědomovala - totálně ledový předloktí, venku dál leje, a tak vyndávám suchý triko s dlouhým a nepromokavou bundu. Složitě se soukám z nacucaných hadrů do suchýho. 

Venku začal nový den.

Než se vyhrabu, už jen mrholí a dělá se teplo. To triko s dlouhým byl ale blbej nápad.

Nevadí! Co vadí, je zjevně změna v trase proti loňsku a můj fail v podobě starý gpx. Naštěstí jsou kolem lidi a tak se jich zoufale držím. Oni, na rozdíl ode mě, jsou ale schopní po zbrusu nový cyklostezce běžet, já mám krizi, chce se mi spát, nohy mě bolí a cítím, jak se mi na vnější straně levýho chodidla rodí zjevně třetí noha (na puchejř je to moc velký).

Na chvíli osamím a vůbec si nejsem jistá, kam mám jít dál. Předchází mě houf lidí. To jednomu nepřidá.

Stoupáme loukama, sálá z nich dusný horko - vykouklo sluníčko a určitě nejen já jsem v tu chvíli začala znovu prosit za déšť. Po stínu tu totiž není nikde ani památky. Jdete po otevřených pláních a kopcích a paprsky vás nemilosrdně olizují. Nejsem ale sama, komu není úplně nejlíp. Je krásně vidět, jak se každýmu ta sinusoida vlní jinak - sbírám ty, co mě předběhli před deseti dvaceti kilometry a naopak mě sbírají ti, co jsem je naposledy viděla hluboko v noci.

Cesta do Dockray nepatří k těžkým částem trasy, ale táhne se jak smrad. Snažím se popobíhat nebo aspoň rychle jít. Snažím se udržet si dobrou náladu. Jsem za polovinou. No tak, dobrý je to, dobrý je to! 

Dockray - Dalemain (94,8 km - 3891 m up)

A na chvíli tomu i sama věřím. Ve stanu na parkovišti uprostřed ničeho sežeru tác mandarinek. V životě jsem jich na posezení (postavení? Sednout si se neodvažuju) nesnědla víc a v životě mi nechutnaly víc. Před odchodem volám Tomovi, cítím se překvapivě dobře. V týhle fázi ještě věřím.

Chvíli to ještě jde. Běžím s jakýmsi Alexandrem. Chvíli si povídáme (lidi jsou tu dost nepovídaví, což mi nijak zvlášť nevadí, ale je to nezvyk, to přiznávám). Je tu už popátý, třikrát dokončil. Vypráví mi, jak to poprvé bral jako přípravu na UTMB, že se považoval za dobrýho běžce, ale dolezl to tu za 38 hodin - podle něj je to těžší než ikonický francouzský ultra a zároveň je to jediný závod, na který se vrací, protože má prostě jedinečnou atmosféru a kouzlo.

Běžíme poprvý za celý den lesem. Potkáváme hodně lidí. Cestička se najednou drápe vysoko nad jezero. Kolem kvete vřes. Země je černá, kapradí sytě zelený, vřes hraje všemi odstíny fialový, kameny jsou šedý. Ta krása mě nutí zastavit a chvíli se jenom dívat.

A pak to začne jít prudce z kopce. Nohy namočený dobrých osmnáct hodin ve vodě začínají soupeřit s krvavými třísly o pozornost. Dostává se jí oběma. Nemůžu běžet, nemůžu ani rychlejc jít. Jako bonus se mi chce pekelně čůrat a není prostě totálně kam! Po obou stranách cesty roste tak hustý kapradí, že se do něj nedá zalízt. Alternují ho ploty, zídky, velice řídký les, v němž se prochází davy lidí. Teplota stoupá a moje zoufalství s ní.

Já se do toho Dalemainu snad nedostanu. 

Předcházejí a předbíhají mě další a další lidi.

A já se na spirále zoufalství propadám níž a níž.

A pak je tu sklep. 

Jestli si myslíte, že tím dno končí, jste na omylu.

Sotva pletu nohama. Mám před sebou ještě minimálně pět kilometrů na CP, nemůžu došlápnou ani na jednu nohu, třísla a stehna mám v jednom ohni. Snažím se nesoustředit na nic jinýho než na na mantru levá před pravou, pravá před levou a nevyhnutelně se dostaneš na konec. 

Na dně je poklop.

A pod tím poklopem je další prostor.

Rovná cesta k panství, kde je velký CP, odkud startuje 50mílová varianta závodu, kde mám jediný drop bag na trase a tím pádem suchý boty a oblečení a kde čeká Tom, nebere konce.

Lidi jdoucí proti mně mi fandí a chválí mě. První ještě ustojím, u druhých už brečím.

Brečím, protože jsem si jistá, že končím, tohle prostě nejde, neumím si představit, jak bych mohla takhle pokračovat? Mám sice cca dvouhodinový náskok na cut, ale doteď jsem zvládala jít v tempu kolem pěti a půl kilometru v hodině, když jsem popobíhala, celý se to ještě zrychlovalo, ale tohle je opravdu mizérie.

Před stanem potkávám Toma. Ten má dobrou náladu, protože mi to jde hezky a věří, že budu pokračovat. V pár větách o informuju o tom, v jaký prdeli jsem. To ho nepotěší. Na stanici za mnou nemůže. Chvíli se tam motám, převlíkám se, pak si poponáším křesílko, který mi tam dali, k pásce, za kterou je T. a řešíme, co teda teď. 

Chodidla teď vypadají jako filé, který někdo nestrávený vyblil.

Fialovočerný odchlíplý nehty zdobí koruny puchejřů. Nejhorší je ale na levý noze hned pod palcem a ukazováčkem, táhne se v ohybu a mezi prsty, je hluboký, nedá se k němu dostat a hlavně se nedá pořádně zalepit. Mutant na vnější straně je tak velký, že nemůžu narvat nohu zpátky do (suchý) boty. Pravá noha nemohla zůstat pozadu a její puchejřová výstavka je taky monstrózní. 

T. se opatrně ptá, jestli teda končím. Já sedím v koutku sklepa pod sklepem a jsem na dně se silama. Jak s tímhle můžu pokračovat? Každý krok je čirý peklo - bez ohledu na množství vazelíny a pudru to bolí jako svině. Jdu si pro něco k jídlu, ale nedovedu si představit, že bych cokoliv snědla.

A pak se přede mnou objeví chlapík, který moje zmatený já odkáže zpátky na křesílko s tím, že za mnou pošle zdravotníka.

U křesílka mě odchytne další marshalka, má hipísácký kalhoty a znak míru a čelenku a je na mě tak hrozně hodná, že se znovu rozbrečím. "To zvládneš. Ošetříme nohy a to půjde. Odtud do Conistonu se to dá dojít. A víš, proč to vím? Protože jsem to šla!"

Přichází nejdřív jeden kluk, co mi okoukne nohy. Je mi ho upřímně líto. Ale prý těch zrasovaných nohou bylo dneska fakt hodně. Pak ho vystřídá jiný. Ten se pustí do lepení. Nevím, jestli u toho mám křičet nebo radši rovnou omdlít. Oba kluci jsou zlatý. "To cos dokázala je neuvěřitelný!" "Není," vzlykám. "To teda je! Tohle, co děláte, nevydrží skoro nikdo. Minulý týden jsem šel na tříhodinový trek a musel jsem to vzdát!" Ještě chvíli mi olepují nohy a valí mi do hlavy, že to dám.

Až se zvednu, mechanicky sbalím věci, dám Tomovi drop bag plnej smrdutejch věcí a zkusím udělat pár kroků. "To nejde. To prostě fakt nejde." - "Dobře, tak půjdeme tady kousek po louce a pak uvidíš. Kdyby to nešlo, dojdu pro auto a odvezu tě."

A tak jdeme.

Každý krok bolí, ale náplasti poskytují přeci jen trochu úlevy. 

Po pár set metrech se T. ptá: "Tak co?"

Nadechnu se. Vydechnu. Kam až jsem ochotná zajít? A kam až můžu?

"Vím, že toho budu strašně litovat..." - vidím, jak se T. nadechuje, aby mi řekl, že to nevadí, že jsem došla daleko - "...ale uvidíme se v Conistonu!" 

Takhle překvapenýho jsem ho za těch bez mála osmnáct společných let ještě neviděla.

Dalemain - Howtown (106,3 km - 4185 m up)

Louka je mokrá a opečovaný nohy jsou během pár minut zase namočený. Kdosi mi říká, že Howtown je jenom osm kilometrů - čemuž z neznámého důvodu uvěřím a pak mi to přijde, logicky, hrozně dlouhý.

Už zase potřebuju čůrat. Už zase není kde. Nakonec objevím jeden zakrslý keřík a pod heslem "Paula Redcliff peeing and winning" kašlu na poslední zbytky zábran. Oč to mají pánové jednodušší...

Krátce poté musím zout botu, protože mám pocit, že se mi to, čím mi chlapec obložil puchejř pod palcem, shrnulo - neshrnulo, jen jsem se připravila o dalších deset patnáct minut...

Snažím se kmitat nohama. Chvíli si povídám s chlapíkem, který v Dalemainu odložil zraněnýho kamaráda a má sil na rozdávání. Je to demoralizující. 

V Howtownu se pokouším nahodit systém mandarinkama. To, co zabralo v Dockray, ale tentokrát nezafunguje. 

Labutí píseň se chýlí ke konci.

Howtown - Mardale Head (121,5 km - 4950 m up)

Zpětně nevím, kdy přesně se to zlomilo. Z praskliny trčí ostrý třísky a zabodávají se mi do každýho kousku těla. Nejspíš jsem málo jedla, což v kombinaci s chodidly, třísly a kopcem jako prase, který mě teď čekal, vedlo k tomu, že jsem na dně pod dnem našátrala ještě jeden poklop - a zvedla ho.

Visím v hůlkách. Kopec nade mnou je prudký, bahno klouže, vím, kam jdu, byla jsem tu o Velikonocích, vím, že má několik falešných vrcholů. A taky vím, že zásobárny jsou do mrtě vyprázdněný.

Nemám co dát. 

Pod poklopem je skála. Zarývám do ní nehty.

Počítám kroky. Po deseti pauza.

Pak po dvaceti.

Pak zvládnu dvě stě naráz. 

Pauza.

Pauza.

Já. Už. Nemůžu.

Skála odmítá povolit, nehty se trhají, plní se krví...

Cpu do sebe na sílu tyčinku, žaludek se bouří, rvu do sebe gel. To nemůžu ustát.

Nakonec se vydrápu nahoru. Zvlněný hřeben je delší, než jsem si pamatovala. A totálně rozrytý od téměř tří tisíc účastníků pasedátimílovky.

Jako ze sna potkávám na cestě stádo koní. Nevím, jestli můžu jenom tak běžet mezi nima a tak je zdlouhavě obcházím.

Z kopce to bolí snad ještě víc než nahoru.

A pak je tu nekonečný sešup bahnem, kameny a kapradím na cestu nad jezerem.

A tam je to místo, kde jsem si uvědomila, že tuhle míru bolesti už snášet nedokážu. 

Každý máme nějaký limit. Hranici.

Tohle byla ta moje.

Vyhrabu telefon. K mýmu překvapení mám signál. Volám T. Bulím jak malej smrad. Říkám mu, že v Mardale Head končím. 

Bulím pak ještě chvíli. Dovolím si ten svůj veliký, převeliký sen oplakat a pak jdu dál.

Už nespěchám.

Už nikdy nebudu běhat. Je to strašně hloupý koníček. Budu dělat marmelády. Budu jezdit s dětma pomalinku na kole. Na prahu čtyřicítky dospěju a budu rozumná.

Je to nekonečný. Smráká se. Vím, že mám na cut necelou hodinu. A vím, že bych to měla zkusit. Vím, že bych to neměla vzdávat. Ale skála se ani nehnula. Kolotoč se točí tak rychle, že už nechci nic jinýho, než z něj vystoupit.

CP Mardale Head - 27 hodin 39 minut od startu.

"Jsi v pohodě?" ptá se mě marshal s brejličkama.

"Nejsem. Končím." Už zase ty slzy.

Bere mě podpaží a vede mě ke stanu. Chce vědět proč. Chce mi pomoct - něco sníš a půjdeš dál! Už je to jenom kousek!

Nepůjdu. Nemůžu. Nejde to. Ne. Jsem fakt rozhodnutá. Vím. že mám čas. 

Postupně se u mě vystřídají tři zaříkávači. Nikomu z nich se nepovede postavit mě na nohy.

Pak mi konečně někdo odstřihne tracker a kolotoč se zastavuje.

... ... ...

Jedna z marshalek mi pomáhá se kompletně převlíct. Nechápu, kde se v těch lidech bere tolik ochoty a empatie. Jsou strašně zlatý. Vedou mě do autobusu plnýho mrtvol. Smrdí to tam k zalknutí. Svezu se vedle holčiny, co si něco provedla na padesátce s kyčlí. 

Není tu signál. Jsme na konci světa. Nikdo tu nežije. Končí tu silnice. Leje. Už zase. Nakonec chytám na chvíli autobusovou wifi a píšu Tomovi, aby pro mě přijel. Čekám tam přes dvě hodiny, ale čert to vem.

V tu chvíli nelituju vůbec ničeho.

Když se konečně před půlnocí objeví, s úlevou se svezu do auta a okamžitě usínám.

V hotelu ze sebe sloupu věci. Strhám tejpy. Ve sprše se mi zatmí před očima, pobliju se a pak upadnu na čtyři hodiny do komatu.

V šest mě vzbudí pekelný hlad. 

Celou neděli strávíme tím, že spím a v mezičase mě T. vozí na jídlo. 

Večer ležím v posteli. 

V televizi pobíhá Will Smith s pomrkávajícím robotem a pak Gerard Butler s americkým prezidentem.

A já píšu hlavnímu organizátorovi Marcovi, abych mu poděkovala.

Maratonci říkají, že nebe je limit.

Ultramaratonci říkají, že na Měsíci jsou stopy.

A já mu děkuju, že nám dovolil jich na něj pár set přidat. Děkuju mu za to, jak úžasnou akci přivedl k životu a píšu mu, že už chápu, proč mi tolik lidí říkalo, že se sem nepřestávají vracet.

Píšu taky, že běžet LL100 byl můj veliký sen a on a všichni ti, kdo se na jeho realizaci podíleli, jsou už navždycky jeho součástí.

A že ten sen nekončí. Že vím, že se sem jednou vrátím a stanu se lakelandskou legendou.

A myslím to naprosto vážně.