Čtyři z řady vybočující hrdinové, každý svým způsobem výjimečný a zvláštní, každý úžasně originální a svůj, jeden tajný dům, jedna tajná akademie, jedna kouzelná síla dobra a jeden zákeřný padouch - a veliký zlovolný plán na ovládnutí lidstva způsobem, z něhož až zamrazí (no vážně - jen počkejte!), který je nutné za každou cenu překazit.
Veliké dobrodružství tajemného bratrstva pana Benedikta je bez přehánění jednou z nejlepších knih pro děti a mládež, které jsme s dětmi četli - je to originální, napínavý, svižný příběh prostý logických lapsů, který si nemusí pomáhat žádnými prapodivnými berličkami ani vykrádačkami navíc ve velice zdařilém překladu.
#22
Džabrá Ibráhím Džabrá, Abdarrahmán Muníf
SVET, KTORÝ NIE JE NA MAPE
Spolupráce dvou velkých osobností, dvou velikých talentů, dvou Spisovatelů, kteří se zapsali do dějin moderní arabské literatury tak tučným a výrazným písmem, že se o nich učíme všude na světě. Muníf, pan vypravěč, právě pod hrotem jeho pera ožívá poušť a příroda hraje často klíčovou roli, Džabrá, básník, prozaik, experimentátor. A Svět, který není na mapě - tolik možností, tolik cest, kterými se mohli vydat... a místo velkého příběhu tu máme jen zas a znovu převyprávěný osud rodiny z horních vrstev společnosti - boháčů a intelektuálů, kteří si mohou dovolit všechno to drama a hysterii, všechny ty výkřiky a hroucení se, protože běžný život s jeho strastmi se jich netýká. Univerzální exaltovaná smetánka v univerzálním městě. Potud je kniha zábavná a zajímavá, náznak sociální a politické kritiky bohužel nejde dál, a dál než za běžné rodinné drama nejde ani příběh samotný. Pro arabskou prózu typicky meandruje, odbíhá, aby odvyprávěl příběh toho a onoho. Oproštěn od místa, zasazen do času, se snaží obsáhnout všechno a nakonec jako by nepojímal nic a rozmělňoval se v nudě.
Přehnané emoce a vypjaté scény působí až divadelním dojmem - pokud vás velká gesta baví, pokud vás otravují, uvidíte v nich spíš lacinou telenovelu.
Co pro mě byl nakonec největší zabiják, byla postava tety Nasrat. Sakra, pane Drozdíku, pří vší úctě, to jste ji nemohl přejmenovat třeba na Fátimu? Nasrat se nakonec postarala o to, že Svět, který není na mapě, pro mě nakonec vždycky sklouzl ke komedii.
Veliké překvapení - anotace mě spíš odpuzovala, než lákala, ještě, že mám přátele, kteří znají můj čtenářský vkus lépe než já. Šalina do stanice touha je svižná groteska o mladých zdravých perspektivních Moravácích, kteří by rádi žili na vysoké noze, ale nemají na to jaksi prostředky - ani finanční a žel ani inteligenční, aby je třeba vydělali. Sandra s Mirkem jsou spolu od střední školy, ona je krásná a tak trochu blbá, on je krásný a úplně blbý. Ona by byla ráda hvězdou instagramu (a ještě lépe bulvárních časopisů), on by chtěl podnikat, ale vinou všech kolem padá jen do větších a větších dluhů (kdo podobné typy nezná, zvedne ruku!). A protože jsou oba hrdinové takoví lumeni, vymyslí, že se Sandra provdá za bohatého skladatele, zabije ho a shrábne dědictví. Jak těžké to jako může být?
U Sandřiných zabijáckých pokusů (a místy nejen u nich) jsem se musela smát nahlas, u grandiózního finále v duchu šestákových detektivek jsem se vysloveně tetelila blahem.
Je to zábavné, chytré a jedovaté víc než Pepa s Ferdou.
#24
BYTOSTI SCHOPNÉ ZEMŘÍT:
FRANCOUZŠTÍ PROKLETÍ BÁSNÍCI 20. STOLETÍ
"'Avšak jako střípky skla z posledního okna, i zákaz popichuje. Tvá duše ať je dech pozdrženého pádu; vykřičník světa skřípnutý pomlčkou...'
A tak povstává KOČKOTAJ skrze křišťálovou chvíli. Jeho hlava je vykutálená zbraň vržená proti věži Zvířeného Prsu, krychlovému hrbu času, v jehož stěnách jsou uchyceny okovy větru..."
(Jean Pierre Duprey; s. 188)
Některé texty, některá za sebe na oko nedbale a přitom dokonale vršená slova ve mně vzbuzují podivnou touhou ne nepodobnou té, kterou cítil Kemal k Füsun a která ho nutila olizovat kliky, jichž se dotýkala a cucat vajgly jejích cigaret. Stává se to je výjimečně, jistě, jsem přeci seriózní dospělý člověk, ale ano, přiznávám, stává se to. Výbor z děl prokletých básníků dvacátého století je neskutečná záležitost - taková, u které bych nejradši, abych ji mohla nechat vpít kůží, protože na tohle oči nestačí a mozek se místy vzpírá a brání a nestíhá... chudák... vždycky byl o krok pozadu, nemějte mu to za zlé.
"Vydechuji abych vyvrátil strom života
Foukám zlověstný proud vzduchu na svůj popel
Hořím touhou zbožňovat noc šelem kdy podříznu modly šílenství
Objímám smečku vlků aby vyli mou lásku k noci která mi tě vrátí"
(Stanislas Rodanski; s. 135)
A nejde jen o básně samotné a o autory, o nichž často ani v domovské Francii příliš nevědí, jde o úžasný převod do úžasné češtiny, kdy ani za mák nelituju, že si umím francouzsky objednat už tak maximálně bagetu a jsem ráda, když v novinách pochytím z článků smysl.
Osm géniem a životem ztýraných umělců, bytostí, které byly schopné zemřít.
"...žil jsem, abych věděl, a nevěděl, jak žít."
(Roger-Arnould Riviere, s. 181)
#25
Chálid Chalífa
SMRT JE DŘINA
Mé dítě - vymodlené, vypiplané. Mé milované přemilované dítě.
Abdallatíf si dovolil udělat nevídané: uprostřed zuřící občanské války pokojně umírá. Před smrtí přiměje svého syna Bulbula, aby mu slíbil, že ho určitě pohřbí v rodné vsi vedle jeho dávno zemřelé sestra Lajly.
Nic z toho by nebyl problém, kdyby cestu, jež dřív trvala tři hodiny, nepřetínaly desítky kontrolních stanovišť spravovaných desítkami znepřátelených skupin a trojice sourozenců vyrážejících splnit otcovo poslední přání dávno nepřekročila onen životní Rubikon, za nímž už některé věci nejen že nejdou vrátit, ale nikdo se o to už ani nehodlá snažit.
Chálid Chalilfa vykresluje osudy jedné rodiny i celé Sýrie a s jistou dávkou ironie ztvárňuje bolestivou realitu života civilistů uvízlých ve válečném konfliktu. Obyčejných lidí, jako jsem já nebo vy.
O Arabech jsme si toho v posledních letech mohli přečíst strašně moc. Nastal čas číst věci od nich.
Z každého prodaného výtisku jde deset korun na konto Člověka v tísni v Sýrii. Tíseň, v níž tamější lidé, lidé jako já nebo vy nebo kdokoliv, koho znáte, s kým pracujete, koho potkáváte na ulici, žijí, je pro nás - naštěstí - nepředstavitelná. Modleme se, aby to tak i zůstalo. A pomozme - v rámci možností - pomozme a nebuďme slepí k hrůzám, byť se jich na nás valí denně tolik, že by to oslnilo každého...
Slíbila jsem si v parafrázi na nejspíš nejznámější báseň Dylana Thomase, když jsme minulý týden v sobotu odjížděli z Brd, kam jsme vyrazili s Petrem za Martinem – proběhnout se po jeho brdských pětistovkách.
Pražská stovka se nekoná, protože Olaf má covida, a chvíli to vypadalo, že poprvé po téměř dvanácti letech, co pravidelně běhám, nebudu mít za rok ani jeden absolvovaný závod, aniž bych byla těhotná (nejsem). Na chvíli mě to sebralo. Nebudu lhát, že ne – za poslední dva roky se toho tolik nekonalo, tolik se toho odložilo, zrušilo, stokrát přeložilo a nakonec úplně stornovalo. A já nejsem člověk, který by úplně pružně reagoval na změny. Teda ne že bych to neuměla, jen to prostě nemám ráda. Na P100 jsem se navíc opravdu těšila.
Petr velice brzy (po pěti minutách?) přichází s několika nápady, co bychom teda mohli podniknout místo toho, když už máme vyblokovaný víkend.
S tím odjíždíme do Brd.
A domů se vracíme s jasným plánem – Lužky Redemption, ještě jednou a tentokrát, prosím, lépe.
Následující dny se skupinový chat na whatsappu plní tipy na trasy, debatami o tom, kudy nejlíp, nejrychlejc, a jak. Martin píše Dušanovi, který napodruhý osekal svůj premiérový čas a o celých šest hodin a zvládl 18 vrcholů pospojovat velice sympatickým okruhem o 98 kilometrech. Odpověď o tom, kterak to krásně pereš ze Sokola, rup zug haluz a seš dole nás všechny pobaví a zvolíme Radkovu, o poznání konzervativnější 105kilometrovou trasu (mistr ji má od velmistra, který se dušoval, že je to celý běhatelný – tak já bych, prosím, ráda viděla velmistra běžet na Malý Buk, a dala bych si k tomu to velký menu, jak nabízete: kolu a nachos se sýrovou, děkuju!). Rup zug haluz se nicméně uchytí jako motto celý akce.
Ve čtvrtek večer se svěřuju T., že se bojím. "Čeho?" Já: "No je zima a je to hrozně dlouhý!" T.: "Ale tak to máš ráda, ne? Tě to přece baví..." Já: "No to jako jo, ale je to furt sto pět kilometrů!" T: "Takže jenom fun run!" (o tohle jsem si řekla, dobře mi tak)
V pátek odpoledne vyrážíme na fun run. Mám pocit, že toho vezu nějak málo. "Kolik toho zase táhneš?" diví se Petr.
Po šestý hodině se ve Svoru potkáváme s Martinem, který přijel po vlastní ose vlastním vozem. Nachystáme drop-bagové krabice (poučeni nenažranými defekujícími zvířaty z léta), Martin jednu odveze do Falknova, my dáme jednu do Petrovic a druhou k Pochcaný myši (za Pěnkavčí vrch) a sejdeme se v Chřibský. Tam nechá Martin auto jakožto hlavní CP a společně se vracíme do Svoru. U místního vánočního stromku už není moc na co čekat. Dooblíct, zapomenout se vyfotit a před devátou si to odmávneme.
Hra o draka může začít.
V rámci vzájemného ještě předpražskostovkového hecování padla sázka: Když vydržím do 60. kilometru nebrečet a nestěžovat si a nenadávat, pojede se mnou Petr za rok a kus na můj vysněný Dragon's Back Race; když ne, mám za úkol přečíst poslední titul M. Š. a vypracovat z něj obsáhlý referát, který budu muset s upřímným nadšením odprezentovat. Petr si byl naprosto jistý tím, že něčeho takového nejsem schopná (nebulení, ne prezentace) – a víte, jak to s tou jistotou v životě chodívá, že? Člověk se pak vždycky děsně diví...
Strategie byla prostá: já, sluchátka, hudba a totální bublina. Nevidím, neslyším, nemluvím, šlapu a běsním, zuřím, plápolám.
Teplota klesla pod nulu, běží se krásně, je mi teplo, dobře jsem se oblíkla, batoh netáhne, dobře jsem si sbalila, levá před pravou, pravá před levou. Stěny bubliny jsou tlusté, jsem nespolečenská a vím, že mi to kluci odpustí.
Míříme k prvnímu kopci. Zkraje jsou od sebe hodně daleko, navigační mazec nastane až zítra. Nemyslet na tu vzdálenost. Nemyslet na všechny ty hodiny, co máme před sebou. Nemyslet ideálně vůbec na nic.
Sokol. Radkova trasa je k mým terénním schopnostem značně přívětivější. Ne že by nás nečekaly kopce plný šutrů, klacků, listí, bahna, sněhu, námrazy, kopce, z nichž nevede cesta, nebo kopce, na které/ze kterých po cestě nepůjdeme, ale většina byla tentokrát podstatně schůdnější.
Míříme na Popovku. Pořád to jde dobře. Svačím. Dostanu kartáč, že zdržuju a těch pět minut nám bude chybět. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet, tak se směju. "Mám tě radši než těch pět minut!" Na Popovce fičí, cáry mlhy halí vrcholek, rychle se vyhrabat po schodech a zase rychle dolů, tady je Mrazíkovo.
První CP. Rychle dolít vodu, nacpat do kapes gely. Tak jo, na nějaký hodování nejsou podmínky – většinu toho, co jsem si nachystala, nesním a nevypiju, padnou veškerý zásoby agave – to jediný budu schopná do sebe nacpat. Pod každým kopcem něco vdechnout, vydusat nahoru a v seběhu už zase kručící žaludek. A tak pořád dokola.
Hvozd. Bublina drží a já šlapu. A šlapu tak, že v tý námaze, v tom, jak mi hoří stehna, jak mi stékají čůrky potu po zádech a po spáncích, jak se plíce urputně dožadují většího množství kyslíku, nacházím po dlouhý době nesmírný uspokojení. Nahoře pokrývá všechno vrstva jinovatky. Rychle odbavit, co je potřeba, a co nejrychleji dolů.
Rozdíl proti létu je markantní v tolika směrech, že to ani nejde vypovědět. Zima vás žene pořád vpřed. Jasně, není to nic příjemnýho být dvacet+ hodin venku v propocených hadrech (ano, zjevně ráda trpím, až takhle ale zase ne), jasně, jakmile jsme trochu zpomalili, okamžitě mi prochladly prsty a bolely jak tisíc čertů – ale záhy jsem zjistila, že nejpozdějc za tři písničky to zase přejde. Celou noc, celý den a kus další noci jsem odměřovala na písničky – za jak dlouho vyjdeme nahoru? Dvě? Tři? Když natáhnu nohy, budu tam, než tahle dohraje. Vzpomínala jsem na legendární Stephanie Case a její vítězství na Rondě del Cims, kde, jak popisovala, posledních pár desítek kilometrů běžela a tančila – a jak můžete být zničení, když tančíte? Tančím lesem.
Tančím, protože jsem šťastná v přítomný chvíli. Tady a teď. Vím, že o zpřítomňování se hodně mluví a většina toho zní jako marketingový bullshit (protože to v drtivý většina případů marketingový bullshit taky je); myslím, že to není něco, co si můžete naordinovat. Něco se ale přecvaklo, nevím co, nevím kde, ale poprvé po osmi letech, co ultra běhám, jsem netrpěla. Nebo ano, jasně, že jsem trpěla, nejsem stroj, ale ne tak, aby mi to vadilo. Pořád jsem čekala, kdy to přijde.
Plešivec číslo jedna. Vyhlížím krizi. Pořád čekám, kdy mě sejme z obláčku – jako když víte, že na hlavního hrdinu brzy někdo vybafne – bude to ze skříně? Ze dveří? Zpoza křesla? V okně? Ježiš, tak už to zkraťte! Hodně piju, to jsem, upřímně, v týhle zimě nečekala. A je to docela mazec, protože voda je, samozřejmě, strašlivě studená. Nad ránem mi zamrzne v cucákách na flašce a budu muset vždycky rozkousat led, než se budu moct napít.
Kluci jdou přede mnou, běží, jdou, čas od času se ohlídnou, jestli mě neztratili. Už vzdali snahy si se mnou povídat. Prý na mě zkraje mluvili, ale já nereagovala. Omlouvám se. Byla to daň za to, že jsem zjistila, že i já se umím obrátit dovnitř, kde překvapivě nepanoval obvyklý chaos, ale ticho, klid, vodní hladina, kterou nic nečeří – běžecký zen.
Luž. "Hele, tady je ten hotel, cos mi tam bral vodu! Ale dneska dolů po šutrech nepůjdeme, že ne? Budou klouzat!" Kluci: "Jasně že ne, půjdeme hezky cestičkou po německý straně."
Tak určitě.
Spodní část omrzlých klouzavých šutrů na Luži – urputně se snažím nevzít to plavmo
Pěnkavčí vrch. Už teď mám problém si část kopců vybavit. Cestou do Lužek jsem jich zvládla vydolovat asi pět, přičemž čtyřem jsem dávala blbý jména. Na místě mi ale naskočily všechny, dokonce i problematický místa, kde jsme bloudili, naskakovaly a já věděla; byl to skvělý pocit.
O navigaci se drtivou většinu cesty starali kluci. Měla jsem skvělý servis a patří jim za to neskonalý dík. Opravdu.
Druhý CP, druhá krabice. A první a jediný místo setkání – čeká tam na nás Kuba H. Jedno z kouzel běžecký komunity a sociálních sítí v praxi. S Kubou se vzájemně sledujeme na instagramu, o víkendu byl zrovna s rodinou v Lužkách, tak se rozhodl si přivstat a dojet nás na pár vrcholů doprovodit. Chvíli si povídáme, ale musím to vzdát, nemám sílu. Nemám sílu přemýšlet, nemám sílu vést hovor, mám sílu mlčet a šlapat. A tak mlčím a šlapu a doufám, že mi to Kuba odpustí.
Sněží. Fouká.
Stoupáme na Jedlovou, o který jsem byla přesvědčená, že je to Hvozd (Hvozd jsem, mimochodem, říkala dalším čtyřem kopcům – žádný z nich nebyl Hvozd, Hvozd byl ten, kterýmu jsem říkala Luž...). Nahoře je vrstvička sněhu.
Otočit se a zase dolů. Pomalu začíná svítat. Běžím, protože můžu, protože to teď jde. Endorfiny mě zaplavují jako růžová vlna a nesou mě do údolí. Nic se mě nemůže dotknout, nic mi nemůže zkazit náladu. Tak jo, krize, kde jsi?
Stoupáme na druhý Plešivec. Vypínáme čelovky. Konečně vidím, jak to tu vypadá v zimě za světla. Snídaně šampionů: zmrzlá snickerska a ledová cola, není nic lepšího. Martin si nahoře dává kávičku z termosky, kterou celou dobu táhne s sebou. "Přesně to jsem vždycky chtěl udělat, dát si ranní kávu a housku na Plešivci!"
duo Yamaha a doprovodný triangl v akci
Cesta dolů po šutrech. Vybavuje se mi léto, kdy mi to nešlo o nic líp. Rup zug haluz, jak jinak.
Míříme na Široký vrch. "Jé, tady jsem zvracela!" hlásím nadšeně za přejezdem. "A tady mají takovou pěknou skládku, vypadá to tu docela jako v Modřanech!"
Na Širokém vrchu se loučíme s Kubou. Běží za rodinou a my běžíme za autem do Chřibský.
"Jak dlouho ti ty sluchátka vydrží hrát?" ptá se Martin. "To nevím, hrajou už nějakých deset hodin." Za minutu se vypnou. Spolu s nimi ohlásí low battery i hodinky.
V Chřibský se snažím všechno napojit na kabely, vyndávám záložní normální sluchátka a zapichuju je do mobilu, ano, bublinu je potřeba udržovat. Martin si nalévá specialitu dne: horký ionťák. Víčko mu v tu chvíli vyskočí ze zmrzlý ruky a poroučí se dolů do potoka. S Petrem ho považujeme za definitivně ztracený. Martin se však bez boje nevzdává. "Tak si pro něj vlezeš pak, neblbni, dyť budeš mokrej!" varuje ho Petr. Martin se však bez boje skutečně nevzdává! Přeleze zábradlí, spustí se na dno a během chvilky je zpátky mezi živými i s víčkem. No to mi ho teda vyndej. I proto je dobrý mít ve výpravě horolezce.
Začínám se nekontrolovatelně klepat. Chce se mi spát. To mě spolu s bolavou levou patou trápí asi nejvíc. A tak to všechno rychle spakovat a vyrazit. Míříme na Chřibský vrch. Tančím loukou. Jak můžu myslet na to, co mě bolí, když tančím?
Tentokrát jdeme po cestě. Jaká radost.
Z Chřibskýho vrchu to zase běží a já se ženu po cestách a já se ženu lesem a já se ženu přes mýtiny a já jsem šťastná.
Javor. (Byl. Musel být. Je v itineráři a je v mapě a já vůbec nevím, který to byl.)
Studenec. I v zimě (právě v zimě?) dělá čest svému jménu – pocukrovaný poklop na krajině. Dobíháme k němu a stoupáme po kamenech k rozhledně. Nebe je nádherně blankytně modrý. Stromy jsou schovaný pod námrazou. Na obzoru se vlní kopce ve všech odstínech tmavě modrý. A je to úchvatný.
Po silnici dolů. Nechat nohy točit se tak rychle, jak jen chtějí, tak rychle, jak jen to svedou.
Na Střední vrch.
Cesty rozježděný od těžký techniky. Hromady bahna a vody, naprosto neschůdný, hledáme kudy. Nacházíme kudy.
Nádherná cesta nádherným lesem. Ledový vzduch na tvářích. Ledový vzduch v nose. Jsem tu a můžu dýchat. Onen krystalický okamžik, kdy vás na prsou cosi malinkýho zahřeje tak moc, až se vám to přelije přes okraje víček. Obrovský vděk za to, že jsem, že jsem byla v životě požehnaná zdravýma nohama, který dokážou přeběhnout hory, kamarády, který se mnou přes ty hory běží, rodinou, která mi toleruje, že občas potřebuju být pryč, že občas potřebuju zmizet, ztratit se, abych se mohla zase najít a být.
Ještě že už ode mě nikdo nečeká, že budu mluvit, otevřít teď pusu, rozbrečela bych se definitivně.
Výstup na Střední vrch mě z dojetí rychle vyléčí. Drápeme se rozježděným krpálem a pak dál rozježděným kopcem a pak dál cestou necestou pod kopec. Kacířsky opakuju, jak hezkou cestou jsme to šli v létě a jak hezky by se nám po ní šlo i dneska. Když se s náma jinak nebavíš, teď tě nikdo poslouchat nebude.
Skálu nakonec ztečeme a tečeme rychle zpět do vsi, na jejímž konci na nás čeká naše dnešní poslední bedna. A po ní už jen rup zug pět vrcholů a tahle haluz je u konce.
S prstem v nose, ne?
A zkoušeli jste někdy s prstem v nose běhat?
Sokol II. Tam a zase zpátky. Taková hezká cesta tam byla. Tak jsme po ní radši nešli, abysme jim ji tam neochodili. V létě jsem cestou na vrchol bulela, protože to bylo hrozně do kopce a bylo to hrozně těžký a já už nemohla a já už nechtěla a já už... Už...
Tak dneska na dvě písničky. Nahoře visím v hůlkách, lapám po dechu a směju se. Směju se jako blázen. Tak poď mi hopa, Jituno! Už je to za pár!
Velká Tisová. Spousta bloudění. Velká spousta. Polomy místo cest. Cesty totálně rozbagrovaný těžkou technikou. Cestou na Velký Buk padne tma.
Petr vidí vlka.
Není to překlep. Vidí – nemá.
Vidí kruciprdelživýhovlka.
Naštěstí má dost rozumu, aby mi to neříkal.
Velký Buk je nekonečný. Naštěstí v naší dimenzi platí fyzikální zákon, který praví, že i ten nejnekonečnější kopec má vrcholek.
Dolů a vzhůru do bezvědomí. Bloudíme a lovíme cesty necesty – že by tímhle směrem? Nebo spíš kousek doprava? Kde máš šipku ty? Fičí. Už zase mrzne. Všichni tři civíme do svých zařízení a řešíme: Kam dál? Už zase ten třas, tohle je blbý, tohle je moc blbý. "Já si asi budu muset vzít druhou bundu..." kníkám. Martin mi půjčuje svoji péřovou vestičku, ruce se mi klepou tak, že mi ji musí zapnout. Fňuknu si. Jsem TAK unavená.
Už nikam nechci – teda chci, chci na Klíč a do auta a převlíct se do suchýho, už nechci bloudit po lesích. Už ne.
Jsi ultra želvička, ďi ďi ďi, nabádám se. Ďi ďi ďi. Hlavně se nezastavuj. Hlavně Se Nezastavuj.
A jdu. Jednou želvička, vždycky želvička.
Malý Buk. Jak jsem jen mohla zapomenout? Jako jak? Z. by řekla: "It's trauma, baby!" Tak asi tak.
Stojíme pod kolmým kopcem plným namrzlýho listí. Když zakloníte hlavu, vidíte ho tak daleko, jak vaše čelovka dosvítí. "Tam přece nemůžeme, to nejde..." protestuju chabě. "No, musíme!" rozhoduje vedoucí výpravy a vrhá se vpřed. Vyběhne setrvačností deset metrů a po čtyřech klouže dolů. Nevěřícně na Petra zírám. Jakože cože? Jakože vážně? No, jakože vážně. Martin se vydává za ním. A tak jdu taky.
Kloužu dolů. Hole mi kloužou dolů. Strašně se bojím. "Kluci, já se strašně bojím!" kňourám. "Jako čeho? Maximálně ti to trochu ujede." "Jako čeho? Tohle je o zranění!" Drápu se vzhůru. Proč tohle dělám? Asi nějaká vada na mozku. Celou dobu, co se plazím nahoru a střídavě bojuju o kyslík a s rostoucí panikou, myslím na to, co bude sakra s dětma, když tu umřu? A já tu umřu. To je jako naprosto jistý. Tohle Nemůžu Vydržet. Ne-mů-žu.
Jsme na silnici. Snažím se běžet, ale je to už hodně legrační parodie.
Bolí to. Bolí to pekelně. Bolí mě ruce od hůlek, dlaně od popruhů, chodidla, stehna, záda, hlava, bolí mě celý člověk.
Tak kde je ten Klíč?
Tady je. Vzhůru, vzhůru, vzhůru.
Na prvním kamenným poli ze sebe vyrazím nekontrolovaný hrdelní vítězní výkřik, zaberu a vyrazím. Nepochopitelná vlna síly mě vynese do poloviny kopce. A pak je tu vrcholek. A pak je tu už jen cesta k autu (na který se znovu dostaneme do polomu a znovu zabloudíme a znovu se drápeme větvema jakýmsi směrem, kamsi, tam, někam, do vsi...)
Strašně chci doběhnout pod 23:00:00. Strašně moc.
Popoháním kluky, najednou jsem to já, po tom všem mám tu drzost. Petrovi zhasíná čelovka, to aby to neměl moc lehký.
"Musíme běžet!" A kluci běží. A já taky. Ze všech sil. Poprvé upřímně a celým svým bytím věřím, že až na to dojde – a ono na to dojde – těch sto mil zvládnu. Mám na to. Je to ve mně. Je to tam.
Hole buší do asfaltu, sípu, viadukt, strom, auto, kluci. Zastavit. Objímáme se. Děkuju. Nechápu, že je konec. Nechápu, že jsem to zvládla.
Ne. Oprava.
Nechápu, JAK jsem to zvládla.
O tom, že můžete běžet závod a nezažít žádný velký low, jsem vždycky jenom četla. Marketingový bullshit. Poker face. Říkala jsem si. Anebo: já chci taky. Proč všichni a já ne?
Tak já už taky.
Lužky Redemption.
Duo Yamaha a doprovodný triangl oběhli osmnáct prominentních vrcholků Lužických hor za 23 hodin, nula minut a 23 vteřin.
Mám takový jeden oblíbený meme, na který průběžně narážím.
Obrázek na pozadí se mění, jak už je memů zvykem, ale text v zásadě vždycky říká to samé v duchu:
"Mám milion padesát problémů, povinností a starostí.
A proto půjdu běhat a budu je hodinu ignorovat."
Má neschopnost říkat ne a odmítat pracovní nabídky, mě tradičně dostává do situací, kdy ten počet dosahuje ne jednoho ale několika milionů a neúprosnost času a - doprčicpročpročproč? - omezená zásobárna sil mě zatlačují do čím dál menšího koutu. A proto je potřeba nechodit běhat na hodinu, ale aspoň na pět, šest, protože když už tak už (ne, rozhodně nemám megalomanský sklony a kdo to říká, ten to je).
Protože občas není nic ozdravnějšího, než mít na pár hodin na práci je dávat levou před pravou a pravou před levou. Nevěříte? Zkuste to.
A protože Pražská stovka se blíží, je na čase začít tančit.
#16
Petr Borkovec
LIDO DI DANTE
Zakryj si oči, čas pádí. Jsme tady a teď a pak jsme později a pořád tady a možná o kousek vedle. A ty jsi ty a já jsem já.
A taky jsem ten chlapík v červených plavkách, co pobíhal s jiným chlapíkem po ulici a taky jsem ten legrační chlap na nudapláži, co na nás tak blbě čuměl, když jsme tam omylem přimotali v plavkách, a taky jsem ten spisovatel, co přijel na čtení a taky jsem to dítě, co s Erikem pozorovalo vodní ptáky a možná taky Jóžina, jo, toho, co vylézá z bážina. A možná jsem zabil a možná jsem podvedl a možná jsem to nebyl vůbec já, možná jsi to byla ty.
Ale i když se vracíme, i když to znovu zkoušíme, ty už nejsi ty a my už nejsme my, změnili jsme se z lesa plnýho vášně v krajinu po ohni, černou a křehkou, trochu víc foukne a zmizíme docela, musím se k ní brodit hlubokou vodou, oblečení si držím nad hlavou, přelézám ploty a průvodcem mi je naše dítě, už ne ty. Protože ty spíš.
(Kdo touží po "psychologicky pečlivě vykreslených postavách", "komplexním ději" nebo vůbec "ději" plynule pokračuje k dalšímu titulu, pantofle nechte, prosím, u vchodu, nikdo mi v nich neodcházejte, děkuji!)
#17
Petr Borkovec
SEBRAT KLACEK
Výňatek ze slovníkového hesla:
Borkovec, Petr, básník, prozaik, zakladatel a čelný představitel nového žánru českého venkovského podivna
Už delší dobu mám pocit, že PB/PS svoje čtenáře (a ještě více čtenáře, kteří nejsou jeho) testuje. Že zkouší, kam až může zajít. Zjišťuje, co všechno mu ještě projde. Že všechny ty odvalený kameny, všechny ty užovky a brouci, všechny ty utopený koťata, babičky nebabičky, smažený ptáci, stažený králíci a utopený hvězdy jsou jen od toho, aby se mohl pěkně pohodlně opřít, popíjet červený víno (nevím proč červený, zkrátka to tak vidím) a ve společnosti pana Erika se všem těm uhranutým inteleguánům smát a smát.
A u mě mu to prochází hladce jako nůž máslem nebo kudla rybím břichem. Jsem pořád stejně uhranutá a před každým posledním odstavcem zatajím dech a pak se slastně staženým krkem, když to zase přijde, vydechnu. (Anebo se směju a pak čtu nahlas a pak znovu potichu a pak si říkám, jak málo slov těm, co vědí, jak věci říct, stačí na to, aby je řekli. A jak to navíc někteří dokážou tak, že přitom prožíváte ono příjemněnepříjemno, docela jako když vám kočka olizuje ruku.)
Být odvážná, vytočím telefonní číslo z klece s andulkami a pana básníka se zeptám: "Pane Borkovče, dobrý den, víte, že mám spoustu opravdu pohledných a mladých přítelkyň, které by s vámi mnohem raději dělaly úplně jiné věci, než vás četly?" A aniž bych čekala na odpověď, pokračovala bych: "A které by radši knížky plné vašich fotek než písmenek?" A po tomhle dělu na vrabce bych mohla položit v porovnání naprosto neškodnou, leč podstatně zásadnější otázku: "A pane Borkovče, neděláte si z nás tak trochu úplně prdel?"
Ještě, že odvaha nikdy nebyla moje silná stránka.
#18
Václav Dvořák
PÍSEČNÍCI A BLUDNÝ ASTEROID
Tohle bylo ovšem veliké překvapení - a v dobrém.
Dobrodružný sci-fi příběh ideálně pro děti kolem deseti let, které mají rády Harryho Pottera a ještě jim nijak zvlášť nevadí místy do očí bijící inspirace obrýleným kouzelníkem (která je, podle mě, trochu (víc) zbytečná, protože autor tuhle berličku vůbec nepotřebuje - jak strhující scény dokáže napsat, totiž předvede hned v úvodních scénách v dole).
Příběh sirotka Tomáše ze zapadlé planety Písečnice, který oplývá záhadným nadáním, s nímž si tak docela neví rady a jeho kamarádů, které potká na mezihvězdné akademii pro stejně nadané děti, je sice stokrát přelitý týž pytlík čaje, ale odehrává se v natolik výjimečných kulisách, že ho rozhodně stojí za to nevynechat.
Škoda jen, že se knížka tváří jako první díl -logie, ale nikde jsem nedokázala najít informaci o tom, zda budou další díly - pokud ne, je to trochu zrada na čtenáři. Těch nezodpovězených otázek zůstává příliš, než aby mohli Písečníci fungovat plnohodnotně samostatně.
#19
Alec Ross
OBORY BUDOUCNOSTI
Ač se mohou témata diskutovaná v Oborech budoucnosti jevit na první pohled jako složitá, neklade kniha na čtenáře v podstatě žádné nároky, co se odbornosti týče. Naopak. Čím míň toho ví, tím lépe. Bohatě stačí, aby se něco dozvědět chtěl. Styl populárně naučné eseje, členění do řady podkapitol a krátké odstavce čtení ještě více usnadňují. Je tedy zřejmé, že titul není určen třeba aktivním těžařům kryptoměn, ale spíše lidem, kteří si pořád nejsou jistí, co že to ten blockchain vlastně je, a byli by rádi, kdyby jim to někdo konečně srozumitelně vysvětlil.
Obory však nevyhnutelně trpí stejným neduhem, jako všechny tituly, které se snaží nahlížet do budoucnosti. I ony stárnou rychleji než vakcíny Pfizer v poušti a jejich trvanlivost je, na rozdíl například od publikací, jež se věnují, dejme tomu, druhé punské válce, značně omezená příchodem oněch dní budoucích.
Pět let po vydání originálu tak můžeme místy jen pobaveně sledovat, jak naivní i čelný odborník svého času byl a kolik z jeho růžových vizí zůstalo nenaplněno.
- pro zájemce celá recenze, která vyšly v časopisu Ekonom TADY
#20
Robert Holdstock
HLOUBENÍ
Velké zklamání. Po Lavondyssu, který představoval výzvu šedým buňkám mozkovým, servíruje Holdstock lineární příběh ověšený pár mizerně přilípnutými slepými rameny, které vzbuzují dojem, že mu zůstaly v podobě rozpracovaných povídek ležet v šuplíku a bylo mu prostě líto je vyhodit.
Po slibném začátku se děj začíná odvíjet podle stejného kopyta jako předchozího romány - opět se do centra dění dostává původně vedlejší postava, opět je tu motiv hledání drahé osoby. Zapomeňte však na komplexní cestování napříč legendami, místy i časem, které nám bylo naservírováno v Lavondyss. Z Ryhopského lesa, který odmítal kohokoliv vpustit, který se bránil a vzpjačoval, se v Hloubení stává místo nabízené cestovními kancelářemi, pěkně all inclusive i se zásobami v samotném nitru. Už žádné proměnlivé počasí, žádné zničující putování. Teď prostě chodí skupinka sem a tam, ví kudy, bez problémů nachází stejná místa, bez potíží může kdykoliv odejít domů.
Legendy přicházejí za nimi, ale překračují vlastní rámec, fungují nahodile a fragmenty vyprávění prostě nedrží pohromadě.
I tentokrát se, alespoň první třetinou, vine jako rudá nit motiv toho, co máme všichni uložené v jakémsi cloudu lidského druhu a všichni to sdílíme - tentokrát to ovšem nejsou příběhy, ale samotná slova a nazývání - a aby náhodou někdo netápal (protože proč se obtěžovat s důvěrou ve čtenářovy schopnosti si něco domyslet nebo třeba dohledat), pojmenujeme rovnou jednu z hlavních postav Lacan. Ehm.
Holdstock při psaní zjevně ubral na psychedelicích a přidal na vláknině. A tak je Hloubení jen dalším průměrným fantasy, které u mě končí dokonce v podprůměru, protože nenaplněné naděje jsou pomstychtivé svině.
Jsi nejkreativnější a nejvíc fascinující člověk, jakého znám. Máš nejširší úsměv a nejkrásnější záplavu pih. Buduješ své vlastní světy a zatím se nebojíš tančit a zpívat na ulici. Zatím se nebojíš říkat ne a nebojíš se říkat ano. Zatím se nebojíš být tím, kým doopravdy jsi.
A já ti, Madlenko moje, přeju z celého srdce, aby ses nikdy bát nezačala.
"Jestli má na Balatonu nějaký support smysl, je to na kole."
- mistr jedi
"Představuješ si to jako Hurvínek válku. To už bych spíš věřil, že to uběhneš."
- pan manžel
"Hojrá!"
- všichni, všude, pořád
Ultrabalaton se, jak už název napovídá, neběhá kolem Mácháče, ale kolem největšího jezera ve střední Evropě, kterému se podle Wikipedie přezdívá Magyar tenger a já mu říkala "ten jejich rybnik, kterej tu nejspíš stejně vůbec neni!"
První ročník se konal v roce 2007, takže má v rámci silničního dlouhýho ultra už slušnou tradici (kromě Spartathlonu je to asi nejdelší silniční evropský ultra). Jeho dýlka se během let několikrát změnila od nějakých 207 km po 221 (jestli se pletu, opravte mě a já si to opravím). Letos nás čekalo 216 kilometrů většinou po asfaltu, výjimečně po štěrku, písku nebo kostkách. Nás.
Protože na jaře, když padla 24h v Basileji, kam jsem měla jet Petra supportovat, jsem řekla, že jestli poběží Ultrabalaton, ten support na kole mu tam pojedu udělat. Udolaná karanténama, domácí výukou a nekončící náloží domácího štěstí bych upřímně jela klidně do Donbasu, San'á nebo třeba Kábulu. Takže jestli Balaton nebo Banát, beru všechno.
V rámci jarních radostí ale padaly plány všech na všechno jako zralý hrušky, a na Ultrabalaton tak přišla řada až s podzimem. Nejdřív to vypadalo, že já nebudu nakonec ve hře vůbec, protože - ach ty plány - jsem měla startovný na Štefánika po Tomovi S. (jemuž pro změnu přesunutý termín z jara kolidoval s jinými závody) a dva týdny po sto padesáti kilometrech ve slovenských Karpatech bych fakt na podobný podnik neměla myšlenky, natož sílu.
Jak to dopadlo se Slovenskem, víme, takže přetočme o další týden.
Doma postupně odpadli všichni - kromě mě. A tak jsem mohla ven. A tak jsem mohla říct, že ano, opravdu chci nakouknout za brány pekla, ano, pojedu ti ten UB odsupportovat.
Jedenáct dní před závodem mi T. sundal kolo z háku a já po dvou letech vyjela.
Abych se po osmi stech metrech vracela, protože vedle zadního ventilku zela díra jak do baně.
Takže znovu.
Na poprvé jsem se podívala za Vraný a zjistila, že ujet padesát kilometrů není nic nemožnýho.
V následujících sedmi dnech jsem najela dvě stě a jeden kilometr na vrch, v Decathlonu jsme kolo ověsili brašnama a já až do středečního večera, kdy jsem zmateně pobíhala po bytě jak kuře bez hlavy a snažila se zabalit ("JAK se mám sbalit? Jak se na něco takový člověk BALÍ? Co potřebuju? Kolik si mám vzít oblečení? A jídla? Šmarjápanno, já bych to snad radši běžela než tohle..."), nevěřila, že fakt odjedu. Že se to bude fakt konat.
V posledních dvou letech jsem totiž investovala příliš mnoho energie do podniků, které se nekonaly, a žádná mi už zjevně nezbyla.
Ale ráno přišlo. A přišel i moment, kdy jsem sledovala, jak kluci rvou kolo na střechu. A potom jsem fakt zabouchla dveře a opravdu jsme se rozjeli směr Balatonfüred (ne, žádné vtípky na führera následovat nebudou, protože jsem žádný nedělala, protože jsem korektní a všichni se teď zadíváte tady na to kyvadýlko a na tři mi to uvěříte!)
Kolik ultramaratonců je potřeba k přidělání jednoho kola na střechu?
Na místo jsme dorazili pozdě odpoledne. Perfektní časový plán doznává prvních trhlin poměrně záhy. Hned poté, co jsme vyrazili z absolutně dokonalého reliktu éry minulé, který mi tak připomněl tatranský hotel Odborári, v němž jsme s rodiči před, bratru, pětadvaceti lety strávili jarní prázdniny, do té míry, až jsem musela zamáčknout nostalgickou slzu (včetně lobby prosyceného chlórem linoucím se z bazénu), jsme zjistili, že start se nenachází 400 metrů, jak Petr nadšeně avizoval. Ale dál. Mnohem dál.
Ale tak zase jsme se prošli, že jo.
Annabella SUPERIOR!
V zázemí Ultrabalatonu probíhá technický brífink. Pořadatel: "Does everybody speaks Hungarian?" Já: "NOOO!!!" Pořadatel: "Good, so I will say it only in Hungarian!" *polk*
Kdo jste nikdy neslyšel maďarštinu, doporučuji doplnit. Nerozumíte ani prd. Jako fakt. Je to neskutečný jazyk. Záhy jsme objevili další kus české výpravy: Lenku, se kterou jsme se konečně na křtu naší knihy poznaly osobně a bylo to ono pověstné setkání jedno ne z milionu ale ze stovek milionů, Ondřeje J. a Přemka. Vyzvedli čísla (já dostala svoje), náramky, který mě opravňovaly plenit občerstvovačky, Petr podepsal vlastní krví, že když umře, je to jeho smůla, a já že místopřísežně slibuju, že ho kdyžtak zakopu, aby s ním neměli oplétačky (a vice versa) a mohli jsme vyrazit pro dropbagy. A pak už jenom pivo, dobalit, provrtat díry do čísla, nachystat kupičku a dobrou s kobrou.
Instruktáž obrazem: vpravo se drž jinak nehodu způsobíš, plantážníku!
Let's get this party started
Pět třicet. Rvu ověšený kolo, který má stoprocentně přes třicet kilo, protože mám velký problém ho uzvednout už teď, do výtahu (P. včera: "Myslíš, že nám dovolí ho vzít na pokoj?" Já: "A myslíš, že se budu někoho ptát?"). Jsem bez sebe strachy. Co jsem to zase udělala? Kam jsem se to zase nacpala? Venku je tma a zima. Nasedám, zapínám světlo a šlápnu. Kolo se pod mnou zavlní a já mám co dělat, abych to ukočírovala. Tak takhle se cítí člověk, když se učí jezdit. To bude ještě veliká legrace.
Brzy zjistím, že se kolo chová prostě jinak a je potřeba s tím počítat. Vzhledem k tomu, že se mi povedlo nespadnout, dokonce mi ani kolo samotný za celou dobu nespadlo, tuhle část jsem asi vcelku zvládla.
V zázemí se kupí běžci. Svítá. Nebe zrůžoví, zezlátne a zmodrá, babí léto v celý svý kráse.
Nacházím Lenku, společně čekáme na start. Před sedmou spustí moderátor (nejspíš) motivační řeč, pak se rozezní hudba z Pirátů z Karibiku, chlapík to (nejspíš, možná taky recitoval Vergilia nebo četl nákupní seznam, kdo ví?) odpočítá a špalír se dává do pohybu.
Je na čase, abychom se seskupili i my, co jsme se rozhodli se na dalších maximálně dvaatřicet hodin, který představují limit závodu, zhostit role velbloudů, tažných koní, napáječů, kuchařů, podavačů... prostě holek a kluků pro všechno, na všechno a za všech okolností.
Snažím se zahnat myšlenky na to, že jsem v životě ujela nejvíc nějakých osmdesát kilometrů. Že jsem nikdy na kole neseděla dýl jak čtyři hodiny. A že tohle se navíc odehrálo před dvaceti lety. Že jsem opravdu Hurvínek a vyjíždím po odpočtu v 7:30 do války vyzbrojená těžkým kolem a chabou sebedůvěrou.
Vidíte ty stojánky? Tak ten jsem já neměla. Chcete vědět, jak moc mi chyběl? TAKHLE MOC!
Zkraje jedu s Kvidem, který podporuje kamaráda Dana. Jede UB už podruhý, včera večer v hospodě měl v rukávu hned několik nesmírně zábavných (anebo pěkně děsivých, v závislosti na úhlu pohledu) historek, a začátek mi tak v jeho společnosti hezky uteče.
Po pár kilometrech mezi malebnými vinicemi a s lesknoucí se hladinou Balatonu na obzoru se setkáváme se špalírem běžců. Nekonečně dlouho se probojovávám na špičku, kde konečně nacházím Petra.
Zařazuju se vedle něj. Zařazuju se za něj. Jedu chvíli před ním. Přichází první společná občerstvovačka. Přichází první test toho, jak to bude celý fungovat.
Mám jednu ruku dlouhou
Čtyřiadvacetihodinovky máme za sebou společný tři. Plus jednu šestihodinovku. Tohle je ale o ligu výš. Tady mě čeká dvacet plus hodin v pohybu a k tomu všechno to ostatní, co na 24h dělám (minus zapisování a sledování času, o to se, upřímně, ani nepokouším, protože to je nad moje síly). Celý to bude nakonec strašně rychlý. Tak rychlý, že teď, den poté, vlastně pořád nechápu, jak a kdy se to odehrálo.
Dolejvám vodu, chystám do ní agáve, v brašnách mám strašnej bordel, nemůžu nic najít, panikařím, pověsím si flašku tak pitomě na řidítka, že to pak málem narvu do jinýho supportéra, protože nemůžu zabrzdit, ale na druhý občerstvovačce už to jde líp a nakonec se mi i tohle podaří dostat do paže.
Když už jsme u tý paže. Strašně jsem se bála, jak to zvládnou mé sedací partie. Protože jak známo, ty z kola bolí jako svině. Po pár zkušebních vyjížďkách se mě zmocnily obavy i o má nebohá, nad klávesnicí věčně nahrbená záda. Že mě ale jako první začne po čtyřech hodinách bolet pravá ruka u ramena způsobem, že kdybych mohla, radši si ji snad uhryžu, to jsem teda nečekala. A že nepřestane a jediný, co se stane, bude to, že se k ní postupně přidají další podivný části těla, to jsem teda taky nepředpokládala.
Šlapu. Petr běží. A běží krásně. Stejně krásně poběží za dalších pět hodin. A za deset hodin. A za patnáct hodin. Nechápu, jak to dělá, ale přišla jsem si postupem času jako kobra sledující zaříkávačovu flétnu. Svist, ťap, svist, ťap doprovázený šustěním řetězu - soundtrack spousty hodin. Až vyrostu, chtěla bych umět taky tak krásně běhat. Asi si napíšu Ježíškovi.
Občas mluvíme, nevím o čem, nejspíš technický věci prokládaný debilníma fórama.
Necháváme za sebou desítky vesnic a osad, parků, lesů, kilometry asfaltu. A čas.
This is the greatest show
Útržky vzpomínek: konečně jsme u vody. Jedu zrovna napřed na druhou velkou stanici, kde je dropbag. Promenáda. Stojící ruské kolo. Obrovský park se stromy, lavičkami, dětskými hřišti. Dokonale zastřižený trávník. Široké chodníky. A nikde ani noha. Pocit absolutní osamělosti.
Střih.
Úzká cyklostezka. Okolo vysoké rákosí a bažiny. Pocit naprostý nekonečnosti. Kolik světů ještě projedu, než se dostaneme do cíle?
Střih.
Třetí stanice s dropbagem. Deset hodin v závodu. Vyndávám všechno z brašen a rovnám to na stůl. Co potřebuju a co už ne. Sklízím to a rozděluju, co se mnou pojede a co už ne. Ruce se hýbou strašně pomalu. To brzy. Vracím pytel a konečně zase vyrážím. Pojedu nekonečně dlouho, než se mi podaří Petra zase dohnat. Svíravá panika, co všechno jsem tam určitě zapomněla (fyi nic).
Střih.
Odbočila jsem správně? Fakt tam ta šipka byla? Neukazovala jinam? Značení bylo opravdu hodně sporý, občas šipky na reflexním pozadí na sloupech, občas zelený šipky na zemi, často nic. Mapu v hodinkách jsem měla, ale nezapnula si ji, abych neplácala baterku v naivní víře, že to bude určitě dobře značený. Co budu dělat, když ho nedojedu? Je tu někde někdo? Proč tu nikdo není? Strach (fyi neztratili jsme se ani jednou).
Začíná se šeřit. Vyndávám čelovky. Petr běží. A běží. A běží. Logicky. Vykopávat řepu sem nepřijel.
A já šlapu. A šlapu. A šlapu.
Padne tma. Jedu za Petrem, protože mám na kole červený světlo, tak aby byl vidět. Silnice. Nekonečný roviny. Vesnice za vesnicí. Tak stejný jako u nás. Tak jiný.
Občerstvovačky. Jedna jako druhá. Nabízí až na pětici velkých pořád to samý. Už to jen vidím a je mi na blití. Začíná se mi chtít spát. Krize přicházejí a odcházejí. Ty moje. O Petrových nic nevím, protože na rozdíl ode mě si nestěžuje.
Na jedný ze stanic se musím nutně převlíknout jinak je průser na světě. Ale není kde. Opřu kolo stranou u toitoiky, kde zrovna nikdo nestojí. Vylovím věci a začnu se svlíkat. Jako na potvoru se před kadiboudou vytvoří fronta. Odhopkám za keř, abych zjistila, že tam parkuje celá dodávka štafetářů. Z paměti vyplouvají obrazy koedukovaných sprch na Brdské 50 a poslední bariéry studu a soudnosti se prolamují. Tak se koukněte, jestli to doma nemáte. A taky: kdybych byla chlap, řešil byste to někdo?!
Z tlustých do tenkých.
Zhasíná mi malá čelovka. Přední světlo se odmlčelo už před třema hodinama. Zastavuju a lovím velkou čelovku. Sundat helmu, sundat vybitou čelovku, nasadit novou, nasadit helmu, uklidit všechno, nasednou, rozšlapat se. Proč to svítí jenom červeně? Kristovanoho, jak se to přepínalo? Psalas o tom, musíš to vědět! Tak jak? JAK?? Zastavit. Sundat helmu, sundat čelovku, přepnout, ok. Nasadit oboje, zapnout. Síla 1600 lumenů mi to napere přímo do očí, protože jsem si protočila světlo ke ksichtu, aniž bych si to uvědomila. Dalších deset minut nevidím vůbec nic.
"Hojrá! hojrá!" pokřikují všichni. Prý to znamená vstávej a koukej makat, říkal Radek Brunner. Slovník maďarsko-slovenský (v jiném jsem to nenašla) to překládá jako Nože! Hore sa! Do toho! Vpred! Uprostřed noci se tak soustředím, abych blížícímu se štafetáři, který půjde přes nás, neřekla moira, až na něj ve chvíli, kdy probíhá, volám: "Mojrá! Mojrá!" Královna lingvistiky odchází ze scény, potlesk utichá.
I got my ticket for the long way 'round the one with the prettiest of views...
"Piiionýýýři piiionýýýýýři malovaný děti!" halekám si nahlas a dupu do kopce. Mám pocit, že se potácím nad propastí šílenství. Na kopci se vyloupne občerstvovací stan. Vsadím se, že ti Maďaři tam si tím byli jistí.
Na žádným závodě jsem nezažila tak netečný, až nepříjemný osazenstvo občerstvovaček. Tentokrát bych na prstech jedný ruky spočítala ty s lidma, který byli milí a ochotní a nápomocní.
Je hluboká noc. Chcete vědět, co dělá Petr? Běží.
Pořád běží.
Občas jde, chvilku, kousek, a pak zase běží.
Chcete vědět, jak to dělá?
Já taky.
Kolo vydává divný zvuky. Přehoupla se druhá v noci. Pak třetí. Mám na sobě zimní triko s dlouhým rukávem, šusťákovou bundu, triko s krátkým rukávem, přidávám ještě památeční mikinu z prvního ročníku JUTu a rukavice. Všechno mě bolí. Absolutně všechno. Tohle přece nemůžu vydržet.
Dvě stě.
Prošla jsem zrcadlem na druhou stranu. Teda, projela.
Dvě stě.
Magická hranice.
Vzdálenost, na kterou si ani neodvažuju myslet.
Vzdálenost, kterou si ani neumím představit.
A víte co?
Je to strašná dálka.
Jenže do cíle je to ještě šestnáct. A tak pokračujeme dál.
A já držím.
Never enough
Blíží se konec. Nevyhnutelně. Všechno krásný i hrozný je od prvopočátku odsouzeno skončit.
Ruce se mi už klepou tak, že mám problém udržet řidítka i oběma naráz. Něco za jízdy podat, začíná být fakt velký problém. Velký problém je i nasedání na kolo. Hlava přestává fungovat. Když otevřu pusu, akorát si stěžuju, tak ji radši držím zavřenou.
Ve čtyři hodiny píšu Lence, která říkala, že by nám přiběhla naproti. Nespí. A přiběhne.
Předposlední CP. Dlouhý stoupání tmou. To jsou ty maďarský roviny.
A dole Lenka. Petr se dává do veselý nenucený konverzace. Povídají si až do cíle. Já přestávám cítit nohy od kotníků dolů. Jsou tam. Musí tam být. Jen je vůbec necítím.
Kousek před poslední odbočkou je toho najednou moc. Celá ta dálka, všechny ty hodiny, všechen ten strach, jestli to dokážu, jestli nebudu nakonec jen přítěž, všechno to najednou končí a stává se další vzpomínkou. Zpod brejlí se mi vyhrnou slzy, tečou mi po tvářích a setkávají se na bradě a mě tak bolí ruce, že se nemůžu ani pustit, abych si je utřela.
A pak už je opravdu konec. Terén k cílový bráně je nejhorší za celý den. Poprvý musím slízt a kousek tu krávu těžkou jako bejk vést, protože pískem bych teď neprojela ani omylem a spadnout teď, to by bylo i na mě příliš vtipný.
Pípnout.
Naposledy. A pak už jen k oblouku.
A pak už se konečně zastavit.
A pak už konečně nikam nemuset.
Je půl šestý ráno.
Petr zvládl uběhnout 216 kilometrů za 22 hodin a 39 minut.
Je třináctý celkově, jedenáctý muž.
Děkuju, že jsem u toho mohla být. Že jsem si tohle mohla prožít.
Bylo to... bylo to... všechno. Všechno a ještě mnohem víc. Bylo to ultra.
Oba dostáváme medaili. Odsouvám láhve s vodou z jediný lavičky široko daleko a pokouším se o nemožný: lehám si. Dostávám své pověsti slušně vychované dívky, která nejde pro prdel daleko.
Vím, že musím vstát. Vím, že tu jsem od toho, abych se postarala já. Ale nejde to. Nakonec vyskočím jako srna, když se mi do lýtka zakousne křeč.
Po bouři zavládne ticho.
A pak za okny začne šumět realita. Je na čase se do ní vrátit.
Jdeme k autu. Lenka mi dává kolo na střechu. Neumím si představit, jak bychom ho tam my dva rvali. To by byla podívaná.
Poskytne nám azyl u nich v apartmánu. Pár hodin po nás doráží Ondra Jerhot, který to taky celý zvládl skvěle, porval se s krizí a z boje odešel vítězně a se vztyčenou hlavou.
Po pár hodinách jsme jakžtakž schopní se vrátit do zázemí.
Zafandíme zbytku český výpravy. Neskutečný výkony. Neskutečný příběhy za každým jedním z nich. Obrovský respekt. Obrovský.
Fotka s vlajkou a pětice vyhoukaných ultráků v akci: "A nemáme ji blbě? Nemá být opačně?"
V pondělí ráno přišly pokyny - bylo v nich všechno, co jsem si přála vědět a ještě něco navíc.
Ten samý den jsem zakoupila lístek na vlak, zhluboka se nadechla a začala se chystat.
Ve středu přišel večer pozitivní výsledek PCR testu T. Ve čtvrtek K., ale to už bylo jasné, že je zle, protože K. není z dětí, které by dobrovolně přišly v šest večer s tím, že jsou unavené a chtějí jít spát. Poté, co jsem jí naměřila horečku, už byl výsledek odpoledního testu jen formalitou.
A tak jsme tady. V karanténě.
Teda. Oni jsou v izolaci, M. je v karanténě a já můžu ven, protože jsem negativní a očkovaná. A tak ven chodím. A smutním za dalším závodem, na který jsem ses těšila a zase na něj nemohla a doufám, že budou všichni v pořádku a říkám si, jak šílená je to doba a jak to bude vypadat dál a ne, prosím, žádné spekulace ani covidové debaty rozpoutávat nechci. Jen... jen je to prostě trochu šílené a neumím si představit, že se to takhle bude dělat už napořád. To by toho ty děti školy moc nenachodily. A to je jen špička ledovce.
Protože nejlepším lékem na smutek ze zhacených plánů jsou nové plány, a protože mistr Jedi řekl, že po mně nemůže chtít, abych mu kolmo supportovala Ultrabalaton, protože budu rozsekaná ze Štefánika, sundala jsem včera po roce a půl (?) z háku kolo a rozhodla se, že je na čase zažít zase trochu něco jinýho.
A pak, pak už si konečně něco zaběhnu.
Mezitím vám třeba něco málo povím - o tom, o čem tu normálně moc nepíšu: o sobě mimo běhání a o svojí práci:
#11
Ajelet Gundar-Gošenová
PROBUDIT LVY
Možná jsem se těšila příliš dlouho, možná jsem si ji příliš dlouho šetřila, ale když jsem se ke Gundar-Gošen konečně dostala, nenašla jsem v ní to, co jsem očekávala.
Probudit lvy pro mě bylo úmorné čtení. Absence dialogů a postav, které by mě přiměly do nich citově investovat, mě mořila, stejně jako nesmírně pomalu se posouvající děj, v němž se v zásadě nic neděje (a to, co se děje, není dvakrát uvěřitelné).
Stejně jako u jihokorejské Kim Čijong ročník 82, i u Lvů jsem měla neustále pocit, jako kdyby si autorka napsala na papír všechna témata, která chce ve svém román nějakým způsobem zpracovat, a pak je jedno po druhém odškrtávala. Všechny situace a momenty jako kdyby jen sloužily k tomu, aby mohla autorka prezentovat nějakou stránku lidské duše a vzájemných vztahů, postojů izraelské společnosti (kde panuje stejný rasismus a šovinismus jako všude jinde).
Snad kdybych knihu četla v jiné době, v jiném rozpoložení. Byl by výsledný dojem lepší, protože je tu všechno, co mám jinak opravdu ráda.
#12
Tove Jansson
ČARODĚJNÁ ZIMA
Muminci budou mít v mém srdci vždycky zvláštní místo.
Teď, když je po víc než čtvrtstoletí od prvního setkání čtu svým dětem, nacházím v nich úplně jiné příběhy, než kdysi. Obrázky jsou pořád stejně kouzelné a muminka bych pořád chtěla mít doma (dobře, klidně celou rodinku, aby mu nebylo smutno), ale místo pohádkového světa teď v knihách paní Tove nacházím svíravou atmosféru a hluboká životní moudra.
Čarodejnou zimu můžeme číst jako příběh o tom, kterak Muminek jako první mumin v historii muminů zažije zimu, setká se s novými i starými přáteli a zažije různá dobrodružství.
Ale můžete ji taky číst jako podobenství o osamění, o krutosti okolního světa a lidí v něm, o tom, že kolem sebe vždycky budete mít nějakou Malou Miu, kterou sice budete mít rádi a ona vás svým způsobem bude mít taky ráda, ale nikdy, nikdy nedá přednost vám před sebou. Že je možné žít v davu a být zoufale osamělý. Že je potřeba poslouchat a vnímat, protože jinak za to můžete zaplatit životem - a že je pak fuk, jak krásní jste byli, ani vám se smrt nevyhne. Že jsou lidé, kterým nikdy nemusíte porozumět a s nimiž nikdy nenajdete společný jazyk, i když se budete snažit. Že některé Velké Pravdy na první pohled (anebo poslech) strašlivě bolí, ale časem zjistíte, že tak to prostě je, tak to prostě chodí, ať se vám to líbí nebo ne (ne, nelíbí se vám to a nikdy se vám to líbit nebude, pokud se z vás tedy nestanou zhrublí, sebestřední cynikové). Že jsou na světě lidé, kterých je všude plno a zároveň si všichni přejí, aby pokud možno nebyli nikde. A že nakonec přijde po každé zimě jaro a že bychom se všichni měli snažit, abychom byli aspoň trošičku jako Muminkova maminka. Svět by pak byl totiž mnohem hezčí místo.
#13
Robert Holdstock
LAVONDYSS
Přečetli jste Les mytág a neodradil vás? Jste dokonce zvědaví, co se bude dít dál? Pak gratuluji, postupujete do druhého levelu a vítejte v Lavondyss.
V Lesu mytág postavil pan Holdstock na stůl hrací desku, vybavil nás figurkami a kostkami a sledoval, jak se s jeho poněkud nezvyklými pravidly popasujeme. V Lavondyss desku smete ze stolu, figurky nahází do kanálu a kostky sní. A hrajeme!
Malá Tallis, nevlastní sestra Harryho Keetona, má jisté nadání - vidí a slyší to, co většina lidí vidět ani slyšet nedokáže. Zatížená svými schopnostmi i slibem, který dá bratrovi ("Najdu tě!"), nakonec nevyhnutelně mizí v Ryhopském lese. Tentokrát se autor neobtěžuje s žádným vysvětlováním, pokud se vlak rozjede rychleji, než ho vy stíháte dohánět, máte smůlu. Od samého začátku je jasné, že tentokrát půjde hlavně o slova-jména a sílu, kterou jim připisujeme (kterou mají?) od úsvitu času. Koneckonců na počátku přeci bylo Slovo.
Vyprávění o středu všeho, o samotném jádru toho, co je nám všem napříč dějinami společné - o touze a nutkavé potřebě vyprávět příběhy a zajistit si skrze ně nesmrtelnost -, vyžaduje enormní soustředění. Čas totiž v druhé polovině neplyne ani lineárně, ani ve spirále, místo toho se šmodrchá, přeskládává, plete. Nakonec se ocitneme ve zpřítomnělé budoucí minulosti a kdo v téhle fázi neztratil dech (ani sebe), může se pustit do Hloubení.
Při prvním čtení mě Lavondyss znechutilo. Štvala mě Tallis, ubíjely mě zdánlivě samoúčelné manýry a všechna ta na první pohled zbytečná krutost, někde u zříceniny jsem se ztratila a pamatuji si, že Tallisin průchod do Lavondyss mě definitivně dorazil (rozuměj: wtf?). Teď, vyzbrojena skalpem desítek tisíc dalších slov, jsem četla úplně jinou knihu. Tentokrát jsem připravená pokračovat dál.
#14
Jakuba Katalpa
ZUZANIN DECH
Románů z druhé světové války vzniká pořád nesmírné množství a pocit, že už tohle téma muselo být vytěžené do mrtě, ve mně Katalpina kniha ještě posílila. Dlouho jsem se podobným titulům vyhýbala prostě proto, že mě nijak netěší číst si o utrpení druhých. Nemluvě o tom, že je to v zásadě pořád na jedno kopyto - můžete si nakreslit pavouka postav a jejich osudů a zas tolik možností se před vámi neobjeví. I tady se vše vyvíjí až na pár momentů pavoukovitě, plus je tu nějaké to násilí navíc, snad aby čtenář neměl pocit, že si to utrpení druhých nemohl pořádně vychutnat. Nechybí ani mrtvé zvíře, tím si pojistíte, že vzbudíte emoce i v těch nejzatvrzelejších. Co na tom, že je to po sto padesáté osmé to samé. Pokud jste alespoň trochu zručný spisovatel (a to Katalpa je - a mnohem víc, než jen trochu), úspěch na sebe nenechá dlouho čekat.
Zuzanin dech útočí na čtenáře skrze vůně a vjemy, skrze romantické okamžiky, které jsme alespoň v duchu všichni prožili (vůně rybníků v letní podvečery, zlaté klasy, rozpálené léto, ledové zimy...), skrze jídlo a pití a skrze neustále připomínanou tělesnost (bylo by zajímavé přečíst si knihu znovu a zkusit najít postavu která: nemočí, nekálí (jak do textilu, tak mimo), neslintá, netečou jí nudle, nepotí se, nekrvácí (menstruačně, z ran)). A samozřejmě sází na hluboce zakořeněný smysl pro spravedlnost.
Zajímavý je pro mě motiv návratu vězňů z koncentračních táborů a přístupu společnosti k nim. To je další rozměr celé tragédie holocaustu, na který se často zapomíná - protože osvobozením to mnohdy zdaleka neskončilo.
#15
Elsa Aids
PŘÍPRAVY NA VŠECHNO
Výsek života, do kterého se okamžitě zanoříte tak hluboko, že vlastně ani nepotřebujete vědět, kdo je kdo, nebo kdo jaký je, vy to vlastně tak nějak víte, protože tenhle typ lidí vlastně tak trochu znáte. Zkrachovalci, hledači, nenacházeči, ti, co na společenském žebříku nevylezli nikdy moc vysoko, odpad, chtělo by se říct, ale jak do toho shánění laciných potravin a šňupání ketaminu patří ty galerie, děti, domovy, všechny ty běžné dny?
Přípravy na všechno jsou tragikomickým výsměchem uměleckým kruhům a literatuře, která se snaží být hlubší než hrdlo Lindy Lovelace. Bezejmenný hlavní hrdina, který nedává jména ničemu, kromě pornohereček, a na němž život tak nějak ulpívá a on ho to nechává dělat, přináší svědectví o ztrátě nevinnosti, o světě, který stojí na trojnožce tvořené fascinací násilím, hladem po sexu a paranoií. Střetává se tu vysoká kultura s nízkým životem, a společně se vyrovnávají jako bublina ve vodováze. Tolik ironie na tak malém prostoru. Kondenzovaný pocit zdaleka nejen posledního roku.
"Odnášíme skládací židle, sbíráme kelímky od džusu, namáčíme mopy v saponátu a vytíráme. V misce na stolku zbyly sušenky. Ochutnám. V lednici někdo nechal energy drink. Dám si ho. Potom zjišťujeme podivnou věc: koš je plný obložených baget. Jsou rozbalené, ale žádná není nakousnutá. Zvláštní. Vybírám jednu po druhé. Nemůžu tomu uvěřit, už je jich celá taška.
Když je uklizeno, přichází produkční. Záhada se vysvětluje. Protože hostující umělci odmítají bílé pečivo a výrobky živočišného původu, zbylo z jejich občerstvení všechno kromě tofu a salátových listů.
Před odchodem se na chvíli posadím do kožené pohovky a listuju v kulturní revui, kam jsem dřív psal. Nedělám to ani tak ze zájmu, spíš proto, abych se necítil jako nádeník. Články jsou takové, jak si je pamatuju. Chytré a dlouhé, namířené proti nerovnosti a konzumu."
Tak co teď, kam teď? ptala jsem se sama sebe v zásadě vzápětí po Lužkách. Hlavu jsem tam nechala třikrát kompletně dokola, nohy jako by se odmítly účastnit, takže jim to běhalo v podstatě hned, jako kdyby se nechumelilo.
No jo, ale tak co teda teď? Nejdřív jsem zkusila podnítit plameny velkých snů a přesvědčit T., abychom během třídenní výpravy do Skotska, která se měla konat tenhle víkend (a nekonala, protože jsme usoudili, že opravdu, ale opravdu ještě nezaplatíme pět tisíc za další covidový testy druhý den po příletu, když třetí den zase mizíme domů), sjeli do Walesu a já si odběhla jednu šílenou a šíleně nádhernou stovku tam. "Jak chceš, ale uvědom si, že z potenciálně klidnýho a hezkýho víkendu děláš zase harakiri, který bude bavit jenom tebe," pravil pan manžel. Ok. Tahle červená linie sobectví byla popravdě tak tlustá, že jsem ji moc dobře viděla i já a rozhodla se ji (aspoň pro jednou) nepřekračovat.
Tak ale co? Tak ale kam?
Zaujala mě Stovka podkrkonším. Na webu nic moc informací, ale parametry slibují slušný mordor. Posílám e-mail organizátorovi se sadou dotazů a čekám. Po téměř roce se schází ITB v hospodě a já se snažím tvrdé jádro, které se objevilo, přesvědčit, že rozhodně nutně a nezbytně chtějí být všichni zkraje října na startu. Nechce nikdo. Mé fluidum asi není dostatečné anebo jsme všichni zestárli a vyměkli a bláznivé akce nám už nic neříkají. Když se tak koukám, co kamarádi podnikají, bude to to fludium. Ještě, že mě neživí telemarketing, to bych se dávno pásla někde v parku.
Přichází odpověď a mně dochází, že jsem měla víc štěstí než rozumu, když jsem se hned nepřihlásila a že nedostatek espritu je asi spíš dobře. Letošní Stovka podkrkonoším bude punk par excellence - žádné značení, žádný itinerář, jen záchytné kontrolní body a běž. Tak na to musím ještě trochu dorůst.
Tak ale hergot už, kam?
Ze zoufalého hledání mě vysvobozuje Tomáš S., který mi píše, jestli bych nechtěla jeho startovné na Štefánik trail. Závod se přehazoval kvůli covidu už tolikrát, že teď, když se má konečně fakt konat, Tomáš se ho nemůže zúčastnit, protože má jinou akci. Koukám se na web. 145 km, 5500 m převýšení, 32 hodin limit, z Bradla do Bratislavy. Koukám se na videa na youtubu. A je to jasný. Tady není moc o čem přemýšlet.
Takže tam.
Do startu zbývá pět dní. Nevím zatím nic. Nevím, v kolik hodin odjíždí zaplacený autobus z Bratislavy na Bradlo, kde je start, takže si nemůžu koupit lístek na vlak, neb nevím, jestli ho stihnu. Nevím, jestli mi někdo odveze batoh s věcmi ze startu do cíle, nebo jestli budu muset jet jako magor v běžeckým z Prahy. Nevím, jestli se v prostoru cíle bude aspoň kde umýt. Nevím nic. Psala jsem hlavnímu organizátorovi a ze všech otázek jsem se dozvěděla jen, že autobus pojede možná v poledne, nejpozději ale o půl druhé a ubytování není zajištěné. Zbytek je vo hvezdach, mám vyčkat, přijde email (a nejspíš i kouzelník). Tak vyčkávám.
Až bude někdo žehrat, že Olafův web je outdated, uvědomte si, že aspoň obsahuje všechny podstatný informace dostatečně dlouho dopředu (včetně toho, že se nemá spát v krmelcích a zdržovat se v katastru jedné obce déle než dvanáct hodin). Tady máme sice impresivní výčet sponzorů a na facebooku fotku se sluchátka phillips - novým sponzorem. Ale jestli bude drop bag nebo co je v povinný výbavě - a je vůbec nějaká? - to ví snad jen déšť a vítr kolem nás...
Bude to legrace. Moc se těším. Stýskalo se mi po dobrodružství a tady se mi ho nejspíš dostane vrchovatě!
#5
Noelle Setevenson
NIMONA
Nimona je zábavná, vtipná a neotřelá.
Dle devítileté majitelky je navíc "cool" a je "super, že mluví úplně normálně" (pochvala za překlad i ode mě). "A taky je hustá a mění se v draka a je to napínavý a nakonec do dopadne tak jako dobře, i když ne úplně dobře."
Tolik k prvnímu plánu, v němž jde o příběh wannabe zlosynky, která se chce učit u toho nejlepšího padoucha v království. Jenže se ukáže, že sovy nejsou tím, čím se zdají být, a i když je tu na první pohled dobro bílé (ok, tak zlaté) a zlo černé, rozhodně nakonec není černobílé.
V druhé rovině lze Nimonu obraz osudu člověka, kterému tak dlouho říkali, že je zrůda, až usoudil, že bude jednodušší zrůdou být, protože lišit se se nevyplácí. Je to příběh i o tom, že je těžké odpouštět, ale stojí to za to.
Vypichovaná LGBT tématika zjevně zaujme jen dospělé - a je to dobře, protože citované majitelce knihy na ní nepřišlo vůbec nic divnýho.
#6
Jaz
OPRÁSKI SČESKÍ HISTORJE F KOZTCE
Tohle nedělám ráda, fakt ne, generalizace čtenářskýho vkusu je debilita a když má rád někdo vdolky, nemusej mu jet holky, to ví každej malej Zmikund.
Ale tohle, ciwe tohle, tohle přece musí bavit každýho.
Lidi, nebuďte Kundery, děják je super!
#7
William Faulkner
As I Lay Dying
Jedna z knih, které ve mně vzbuzují představu plavání pod ledem. Máte jen pár přesně určených míst, kde se můžete nadechnout, voda je temné, ledová, život vysávající, matoucí... A vy vytrvale kopete a děláte tempa a na určených místech se zhluboka nadechnete a pokračujete dál, až na samotný konec - u někoho sil, u jiného knihy.
Mně se u podobných knih osvědčilo nebojovat a vybrat si směr po proud; když se necháte unášet, jde to totiž všechno mnohem snáz.
Addie Bundrenová a její neobvyklé přání spočinout na hřbitově v rodném, čtyřicet mil vzdáleném městečku, se stala inspirací pro arabského romanopisce Chálida Chalífu a jeho knihu Smrt je dřina. Faulknerův polyfonní, halucinogenní proud volného myšlení je jako rozvodněná řeka, kterou musí rodina s Addieiným tělem v rakvi překonat. Máte jen pár možností, kdy se je čeho chytit a i to málo se láme a drolí. Kontrast světa tam venku, tam dole a života rodiny na odříznuté farmě, vztahy mezi jejími členy, sílící šílenství celé situace.
Po příliš dlouhé době čtenářský zážitek.
Musím si začít zase trochu víc vybírat.
My mother is a fish.
#8
David Nicholls
US
Us je jednohlasá, britská (starší) verze Věcí, na které nastal čas.
Je příběh páru, ve kterém se jeden snažil příliš a druhý udělal rozumné, praktické rozhodnutí. Je to příběh, ve kterém se mísí nesmírná bolest s bolestí o něco menší, vyvěrající z jiného zdroje - z nepochopení, z marné snahy, z energie směřované snad vždycky špatným směrem.
Přes to přese všechno to není smutné čtení, naopak. Je to příjemné, místy až groteskní, ať už budete s hlavním hrdinou soucítit a budete v něm nacházet jisté paralely s vlastním životem nebo vám bude naopak naprosto cizí.
Douglas, přírodovědec, trochu suchar, ale ne bez smyslu pro humor, potká Connie. Malířku a bohémku a krásku, která mu vyrazí dech. Connie se rozhodne, že Douglas je po všech těch karambolech přesně to, co právě teď, na prahu třicítky, v životě potřebuje. Je pro ní racionálním rozhodnutím, asi jako když si řeknete, že byste toho mekáče už opravdu měli nahradit brokolicí. A tak Connie žvýká brokolici, protože je pro ni dobrá, a Douglas se snaží, aby to, co je, Connie stačilo, jenže jeho okraje prostě nesahají do jejích kruhů a s tím zkrátka někdy nejde nic dělat. Pak přibude do rovnice neznámá, aby zase zmizela a další, aby zůstala. Syn Albie je ale jen kružnicí uvnitř té Connieiny a veškeré Douglasovy snahy jsou od prvopočátku odsouzené k nezdaru.
A teď má Albie odejít na vysokou a Connie čtvrtstoletí soužití bez průsečíků a společné plochy asi stačilo. Asi chce od Douglase odejít. Jenže Douglas se bez boje rozhodně nehodlá své rodiny jen tak vzdát.
#9
Jakub Szántó
Z IZRASTINY S LÁSKOU
Čtivě popsaná historie vzniku státu Izrael. Pro proizraelskou stranu skvělé čtení, které jí potvrdí to, co si dávno myslí. Pro propalestinskou stranu extrémně iritující, tendenční a stále se opakující sada polopravd a faktů, kdy se říká A, ale už ne B nebo naopak B, ale bez A. Pro stranu neutrální (je taková?) ideální materiál k tomu, aby se zařadila do první skupiny.
Od samého začátku je jasné, na kterém břehu v tomhle nešťastném konfliktu, kde nemá pravdu vůbec nikdo a mají ji všichni, leží autorovy sympatie. Ono to ani jinak není možné. Ve chvíli, kdy jste vírou i historií vlastního rodu neoddělitelně svázáni s jednou stranou, je jasné, za koho kopete.
Pokud by to byl osobní pohled autora na palestinsko-izraelský konflikt, bylo by to naprosto v pořádku. Pokud k tomu ovšem přistoupíte jako k populárně naučné práci prezentující fakta, je to špatně. Kniha je nezdrojovaná, čili vše, co je prezentováno, by měl laskavý čtenář brát jako holý fakt. Jenže takhle to nefuguje, pokud chci pracovat s fakty, měl by se o to do nejzazší možné míry pokoušet. A ne si vyzobávat, co se mi hodí. Nemluvě o tom, že je příliš snadné dát větší prostor jedné straně, ukázat ji v lepším světle, vysvětlit, proč je její verze ta správná. V tomhle případě je to Izrael, Židé a židé.
A je to škoda. To, že pro Palestince to není žádná Havaj, se dočteme až na straně 283 z 300. A z kontextu vyplyne, že si za to vlastně můžou sami.
Zbastlené přepisy arabských jmen a arabštiny nejspíš nakrknou jen hrstku čtenářů.
Zázrak se nekoná. Žádný netendenční grál mezi českými knihami o nejdelším konfliktu v moderních dějinách v rukou netřímáme. Je ovšem otázkou, zde se ho na šachovnici, kde nemáme ani černá, ani bílá políčka, jen různě šedá, můžeme vůbec dočkat.
(Celá má regulérní recenze na iLiteratura.cz TADY)
#10
John Morressy
KEDRIGERN A HLAS PRO PRINCEZNU
"Ja!"
Děti jsou dobré na spoustu věcí - třeba na to, že si konečně doplníte znalosti takové klasiky, jako jsou vyprávění o Kedrigernovi.
Keddie je dosud mladý, teprve stopadesátiletý čaroděj, který nesnáší cestování, lidi, společnost a hlavně a především alchymisty. Přesto usoudí, že je možná nejvyšší čas na zásadní krok: na svatbu. Kde ale najít tu pravou?Nečekejte literární skvost, toho se nedočkáte. Tady dostanete nepohádkovou pohádku, která se laskavě vysmívá žánru, plnou proradných pěvců, zákeřných princů, zkažených kouzel (nejprve ti dvanácti způsoby popíšu kvality marmelády, kterou máme k dnešní snídani!) a žabích Princezen.Po dočtení hrozí riziko touhy po vlastnictví jedné Eleanory z měděné hlavy a nejednoho domácího trola.
