#64, 65
Andrej Sapkowski
ZAKLÍNAČ
(POSLEDNÍ PŘÁNÍ, MEČ OSUDU)
Každý, kdo víc nebo třeba i hodně čte, má knížky, po kterých může sáhnout, když je toho skutečného světa prostě příliš a potřebujete z něj na aspoň na chvilku vypadnout.#64, 65
Andrej Sapkowski
ZAKLÍNAČ
(POSLEDNÍ PŘÁNÍ, MEČ OSUDU)
Každý, kdo víc nebo třeba i hodně čte, má knížky, po kterých může sáhnout, když je toho skutečného světa prostě příliš a potřebujete z něj na aspoň na chvilku vypadnout.Září nám přineslo velké změny. K. nastoupila do první třídy, takže všechno jinak, všechno nové, nové prostředí, noví kamarádi, nová paní učitelka, družina, jídelna, nové kroužky... Já do toho překládala pro Argo poslední knížku Jenny Colganové, která píše takové limonády, ale vlastně docela hezké limonády, které neuráží intelekt. Aspoň tahle mi taková přišla.
#60
Jenny Colganová
KNIHKUPECTVÍ U JEZERA
Snění s Jenny
„Vůně ginu s tonicem v pátek večer. Přátelé,
jak jinak – čím starší díl, tím lepší. Cesta na letiště, ať už někam mířím já,
nebo jedu někoho vyzvednout – v obou případech jsou to chvíle plné
vzrušujícího očekávání,“ psala Jenny Colganová před pár lety ve sloupku pro
britský deník The Guardian. „Pro mě jsou nejdůležitější ony malé balíčky
plné radosti, které nám pomáhají nedělat si příliš těžkou hlavu s opravdu
závažnými věcmi.“
Její první knižní „balíček radosti“ vyšel v českém překladu v Argu poprvé v roce 2014 a následovalo šest dalších. Romány Jenny Colganové mají jedinečnou schopnost odpoutat čtenáře od každodenních starostí, odvést ho na krásná, čokoládou, čerstvým chlebem nebo třeba tiskařskou barvu provoněná místa a nechat ho tam snít.
Stand-up, papuchálek i
Doctor Who
Jenny Colganová se narodila v roce 1972
v přímořském skotském městečku Prestwick. Po studiích na Edinburghské
univerzitě pracovala ve zdravotnictví, ale už v té době si přivydělávala
jako kreslířka a stand-up komička. Svým čtenářům je známá především jako
autorka romantických příběhů, ve kterých nechybí vtip ani dojetí. Colganová
ovšem píše také knihy pro děti o Polly a papuchálkovi a science-fiction. Je rovněž
autorkou několika knih vycházejících z kultovního televizního seriálu Doctor
Who. Jenny je vdaná, má tři děti a svůj čas dělí v současnosti mezi
Londýn a Paříž.
Svůj první román Amandina svatba (Amanda’s Wedding)
vydala v roce 2000. Její tvorba se dočkala opakovaného ocenění od Asociace
autorů romantických románů. V roce 2013 si za Rosiin sladký krámek snů
odnesla cenu za nejlepší román roku a o pět let později za Kavárničku na
pobřeží cenu za nejvtipnější román roku.
Všechny autorčiny hrdinky mají jedno společné: život (ani láska) jim neleží u nohou a o své štěstí se musí poprat. Ať už je to třicetiletá Anna z Báječného krámku s čokoládou, která se po úrazu vydává ze severu Anglie do Paříže, nezaměstnaná zdravotní sestra Rosie, která v Rosiině sladkém krámku snů zamíří na anglický venkov pomoct pratetě prodat cukrárnu, nebo knihovnice Nina, jež se v Pojízdném krámku snů vydává na strastiplnou cestu za životem, který skutečně stojí za to žít. V Ostrovu s vůní čerstvého chleba a volně navazujícím Létě s vůní čerstvého chleba nepřekvapí, že se život hlavní hrdinky, která našla útočiště na ostrůvku v Cornwallu, netočí kolem kovoobrábění, ale kolem pekárny. Ta však stejně jako v další, volně navazující dvojici románů Kavárnička na pobřeží a Nekonečná pláž, hraje nakonec jen roli zajímavé voňavé kulisy. Hlavním poselstvím románů Colganové je důraz na hodnoty, které jsou klíčem ke spokojenému životu, a na nutnost budovat skutečné, pevné vztahy ať už v rámci rodiny nebo komunity.
Nacisty nečekejte
Nejinak je tomu i v jejím posledním románu Knikupectví u jezera (česky 2021), jehož děj se odehrává na Skotské
vysočině, kde na břehu jezera stojí malé pojízdné knihkupectví. „Chtěla jsem
napsat románovou verzi Za zvuků hudby,“ svěřila se Colganová The
Sunday Post. „Můj nakladatel souhlasil, a tak vznikl příběh o vdovci, který
má pár vlastních nevychovaných dětí, a o Zoe, jež přijíždí se svým vlastním
dítětem, aby se o ně postarala. Žádné nacisty tu ale nečekejte,“ směje se
autorka, kterou baví přivádět postavy, jež její rodné Skotsko neznají, do tamní
nádherné přírody a nechávat je zamilovat se do ní.
„Každý den s knihou je o něco lepší než den bez knihy a
já vám přeju ty nejšťastnější ze všech dnů,“ píše Colganová v předmluvě ke
svému románu Pojízdný krámek snů. Pokud nehledáte čtení o palčivých
otázkách současnosti, ale naopak něco, co vám umožní si od nich odpočinout,
jsou to právě ony „balíčky radosti“ Jenny Colganové, které vám mohou pomoci,
aby byly vaše dny o něco šťastnější.
V září odešel navždy pan profesor Oliverius. Loňský rok to kosil hlava nehlava a poté, co v únoru zemřel můj milovaný pan profesor Veselý, který u nás na katedře přednášel středověké dějiny, jsme se museli rozloučit s dalším z velkých pánů profesorů, u nichž jsem měla tu čest studovat a na které nikdy nezapomenu.
Na to konto jsem se rozhodla podívat se na překladovou arabskou literaturu v češtině a slovenštině a něco si o starších kouscích napsala.
#61
Abdarrahmán Muníf
ŽIVÁ PÚŠŤ
aneb dneska o tom, kterak je na lidových moudrostech spousta pravdy a všechno zlé bývá nakonec vždycky k něčemu dobré.
Na začátku byl chirurg. Nebo vlastně nebyl, na začátku byla kardioložka Hanka, která vloni pomohla šéftrenérovi z hrobníkovy lopaty zpátky do kecek a ke který jsem ve chvíli, kdy to karanténní opatření na jaře dovolila, naklusala na testy i já. Vzhledem k možnýmu dědičnýmu zatížený jsem usoudila, že když je tu možnost, je fajn mít jistotu, že mi můj nenáročný koníček nepomůže předčasně do futrálu.
(Ok, tak neusoudila, protože nejsem rozumná a nemám ráda doktory (nebo aspoň ne ty opravdové - moji přátelé z řad opravdových doktorů mi prominou), šla jsem, protože mě jedi donutil a mě už nebavilo poslouchat to věčný: "Blbě dejcháš!" - "Fakt blbě dejcháš!" - "To je divný, jak HROZNĚ blbě dejcháš!!" - "Koukej si zajít k doktorovi!" kdykoliv jsme vyrazili na dráhu a postupem času vlastně i na jakýkoliv běh.)
(Dobře, dobře, tak jsem šla až ve chvíli, kdy mi řekl, že mi jinak už nenapíše do tabulky ani čárku, ale to už je fakt svatá pravda a přesně takhle to bylo!)
Každopádně v květnu mě po srdeční stránce Hanka prohlásila za zcela zdravého jedince, jen teda ta pupeční kýla, o tý vím? A neměla bych si ji nechat spravit? A vy máte i diastázu? To si nechte zašít, to je škoda! (Taky vás fascinuje s jakou lehkostí mluví medicínou propluvší jedinci o řezání, šití, trhání, vyndávání a implantování v podstatě čehokoliv kamkoliv? O injekcích, hadičkách strkaných do všemožných otvorů, sběru tělesných výměšků atd. ani nemluvě. Co s nima na tý škole dělaj?!)
A protože závody letos žádný být neměly a padlo cosi o tom, že by to mohlo souviset s tím, že se mi blbě dejchá, rozhodla jsem se, že to teda budu po těch šesti letech (ano, vím, ano, mám ji dlouho, děkuji ti má drahá druhorozená dcero za to, že ses v tom břiše tak děsně roztahovala a děkuju i sama sobě za ty druhý a třetí večeře, díky nimž tam místo na roztahování měla) nějak řešit. Hnutím osudu (známá V. na ig psala - tak si to nech udělat u Š.! Psal na fb, že bere pacienty!) jsem skončila u populárního Tomáše Šebka (ano, i s rouškou byl nesmírně sličný a ano, i naživo byl super), který mi sdělil, že - jo, to se musí odoperovat, přes to vlak nejede, kýla se sama nezhojí a neodcvičíte ji, ani kdybyste se na hlavu postavila.
Protože, jak už jsem psala, miluju doktory a nemocnice zvlášť a tahle láska mě dovedla až k ambulantnímu porodu, kdy jsme tři hodiny po akci a čtyři od příjezdu odcházeli i s K. domů, našla jsem si kliniku jednodenní chirurgie ve Vysočanech a tam mi pan doktor zopakoval to, co řekl sličný chirurg. Na rozdíl od něj si mě ale ve špitálu nechtěl nechat minimálně tři dny, ale slíbil, že mě nejspíš ještě ten den vykopnou.
Ok. Tak jo, to bych mohla zvládnout.
Mezitím jsem si střihla kladenský debakl, kdy mi po příjezdu domů bylo tak strašně zle, že to jsem ještě nezažila. Víte, když jste dlouho na nohou a snažíte se běžet a pak se zastavíte, není to nejspíš pro nikoho žádná lambada. Nebo aspoň pro mě ne - začnou mě bolet nohy, občas i žaludek, první noc obvykle spím jen s ibalginem a když je závod opravdu dlouhý (přes 24 hodin) tak ani on mi nepomůže k tomu, abych se opravdu vyspala. Tohle bylo ale jiný. Tohle bylo peklo. Ležela jsem rozpláclá na zemi v obýváku a nemohla se pohnout. Řešila jsem, jak bude muž vysvětlovat v nemocnici, co se mi stalo a jestli nás nepošlou rovnou za Ráďou do Bohnic. Nakonec jsem se, jak jinak, po pár hodinách zvetila a připsala svůj stav celkové neschopnosti. Jsem prostě lempl, ještě líp ultralempl, a lepší už to nebude. Hodná na sebe zase být umím, to jo.
Do srpnové operace zbýval měsíc. Ten jsem už vysloveně proplazila. Stylem, že už ani mně se to nezdálo. Po patnácti kilometrech jsem byla vyřízená, jak kdybych běžela minimálně jednou tolik. Zastavovala jsem co dva kilometry a zoufale lapala po dechu. Potácela jsem se tempem šest čtyřicet pět, tepala jak netopýr a měla pocit, že se udusím. Bylo to k vzteku. Bylo to k pláči. Bylo to k uzoufání. Tak sem jsem se po víc jak deseti proběhaných letech dostala? Proč mi to sakra neběhá? Upínala jsem se k tomu, že mi spraví břicho a bude to zase dobrý.
Jenže žádná operace se nekonala. Po předoperačním vyšetření mi obdvoďák poměrně zděšeně sdělil, že mám výraznou anémii a s těmahle hodnotama mě nikdo plánovaně neodoperuje, navrhl nějaká vysvětlení, která nic nevysvětlovala a napsal mi železo. Za měsíc kontrolní odběry, z těhle hodnot (hemoglobin 90 (norma je 120 a víc), ferritin 3,5 - tam je norma něco jako 4,5 až asi milion) se budete vzpamatovávat tak čtvrt roku, predikoval.
Ok. Tak jsem si vyzvedla léky, nakoupila supplementy podle rad strýčka google, sestavila top10 potravin s obsahem železa a jala se bojovat. Čím víc studií jsem přečetla (protože to jsem celá já - "četla na internetu"), tím jasněji jsem viděla souvislost s mými objemy, kterou ale zatím všichni doktoři, u kterých jsem byla (a že jich bylo pak ještě víc) smetávají okamžitě ze stolu jako nepřicházející v úvahu.
Každopádně já při zpětném pohledu vidím minimálně bod, kdy to začlo jít fakt z kopce, poměrně jasně. Ještě před rokem bylo všechno vcelku v pohodě. Dali jsme P100, v lednu jsem začala navyšovat objem, v únoru uběhla poprvé přes 400 km za měsíc, v březnu začala karanténa a problémy s holení. V okamžiku, kdy zrušili Lakeland, nebyl důvod se dál drásat. Vyléčila jsem holeň. Cvičila, šlapala na rotopedu, zoufale se snažila zvládat homeschooling druhé třídy, předškoláka a práci v situaci, kdy muž měnil práci a z pozice zástupce šéfredaktora budoval nový týdeník (takže toho času doma trávil přesně tolik, kolik mohl). V květnu už jsem zase běhala, ale něco bylo špatně. Tempo klesalo, tepy stoupaly. Na konci května šly holky konečně zpátky do institucí, ale můj stav se neměnil. A pokud ano, spíš k horšímu.
No a co udělá maratonec Olda, když nemůže? Přidá. Jak jinak. Tak jsem přidala. A spirála se roztáčela ještě víc. Čím víc jsem dřela, tím hůř mi to běhalo. To snad ale už ani není možný, ne? Je. Celé utrpení vyvrcholilo kladenským debaklem. Netuším, jak moc jsem si tam tehdy zavařila. Ale trochu asi jo. Vyčerpaný, železa zbavený tělo jsem dovláčela na 105. kilometr, než jsem konečně usoudila, že to stačí.
V září jsem běhala jen lehce a opatrně (zhruba 200 za měsíc), týdně jsem spořádala kilo vepřových jater a co se nedostalo do železného top ten, to si nezahrálo. Odběry po měsíci ukázaly, že jistá, pro vytrvalostní běh podle mě nezbytná zaťatost je přenositelná i do jiných částí života. Hodnoty jsem měla v pořádku. A kdybych chtěla, na operaci jsem vesele mohla.
Jenže já už nechtěla, protože já mohla najednou zase běhat.
A dýchat.
Je to neskutečný, co s váma nedostatek jednoho jediného minerálu dokáže udělat. Jak vyladěný stroj lidský organismus je. Jak dokonalý ve své neskutečné funkčnosti. A jak odolný.
Mám za sebou tři měsíce s železem. A další dva měsíce homeschoolingu, tentokrát třetí a první třídy, práce, kterou jsem ještě na jaře mohla z části odsunout, ale kterou jsem už teď neměla kam odsunout a prostě ji musela (a musím) udělat a muže v časopise, který se na pultech objevil v tu nejblbější možnou dobu. Jak dělat novinařinu v době, kdy se nesmíte setkávat?
Mám za sebou bez přehánění fyzicky nejnáročnější rok života. Nikdy bych nevěřila, že vydržím tolik, kolik jsem vydržela letos. Ani to, že jsem pořád ještě zjevně měla rezervy - časové i silové.
A zároveň jsem za tu situaci nevyhnutelně vděčná, protože odjet v tomhle zdravotním stavu do Lake Districtu a pokoušet se v něm odběhnout 168 neznačených kilometrů v tamějších divočině, by bylo od začátku odsouzené k nezdaru. Kolik bych vydržela? Padesát? Osmdesát? Nebo ani to ne?
Teď mám druhou šanci se připravit.
A protože jsem nezdolný optimista, věřím, že se budeme zase setkávat, budeme zase cestovat, budeme zase společně běhat a budeme zase závodit.
Že to bude všechno zase dobrý.
Luboš Brabec
JEŠTĚ JEDEN MARATON
„Proč jsem se tedy v jedné slabé chvíli rozhodl znovu se pořádně rozběhnout, ačkoli mám mizivou šanci, že se budu zlepšovat? Kde je aktuálně ukryté kouzlo, které ve svém snažení vidím? Co mě žene skoro každý den ven?“ ptá se sám sebe ve své poslední knize Ještě jeden maraton novinář a běžec Luboš Brabec. Všichni, kdo pravidelně běháme, známe tyhle otázky v různých obměnách až moc dobře. A právě tento pocit sounáležitosti vyzdvihuje Ještě jeden maraton nad šedý průměr regálů „běžecké literatury“.
Hrdí na své rekordy
Luboš Brabec (*1974) není pro čtenáře běžecké literatury
žádné neznámé jméno. Je autorem několika knih se sportovní tematikou a zkušeným
sportovním novinářem a editorem, což se na jeho knize pozitivní způsobem
odráží. Na rozdíl od řady jiných, na českém trhu dostupných běžeckých
publikací, které jsou jen sebranými, halabala za sebe naházenými blogovými
zápisky, nechybí Ještě jednomu maratonu jednotící linka v podobě
eponymního ještě jednoho dobrého maratonu.
Stejně jako ve své prvotině Maraton a jiné pošetilosti,
i ve své poslední knize reflektuje Brabec nejen vlastní běhání, ale i aktuální otázky,
která hýbají běžeckým světem. Najdeme tu témata ryze osobní a vážná, jako je
nevyhnutelné stárnutí a zhoršující se výkonnost: „Osobních rekordů bychom si
měli uctivě vážit. Všech. Být na ně hrdí, jak to jenom v té chvíli
dokážeme. Protože nikdy nevíme, jestli zrovna tenhle nebyl náš poslední. A
takový okamžik jednou přijde, věřte mi. Je to základní jistota našich běžeckých
osudů.“ (s. 153) To je něco, o čem se příliš nemluví – jak se vypořádat
s tím, že už mi to neběhá jako dřív? Co dělat s vědomím, že už
nejspíš ani nikdy nebude?
Brabec se v knize ale věnuje i tématům odlehčenějším, jako jsou
hledání ideální snídaně (bábovka? houska? řízek?!) nebo popis věčného boje
s vnitřním schweinehundem, zákeřným našeptávačem, kterého zná každý běžec
a jenž připomene ikonického Blerche amerického kreslíře Oatmeala. Vedle osobní
roviny je tu i rovina obecnější (nakouknutí za oponu ultramaratonu ze sedadla
spolujezdce) a ryze obecná (vzestup popularity (půl)maratonu a pád bosoběhu
z piedestalu jediné správné cesty a stoprocentně účinného receptu na běžecké
osvícení).
Osobní zážitky a postřehy se střídají s fakty, konkrétní směřuje k obecnému a naopak, to vše v kultivované formě, která vyčnívá vysoko nad průměr, jemuž je český čtenář sportovní literatury vystaven, ať už jde třeba o ghostwritery psané paměti bývalých kopaček nebo mnohdy poloamatérské překlady zahraničních titulů. Obzvlášť pak pobaví citace z dobového tisku, jako třeba ta z Rudého práva z roku 1980 o Košickém maratonu, na němž směli startovat i sportovci z jiných, než atletických disciplín: „‚Na trati jsme viděli i jednotlivce, kteří své síly přecenili. Již po čtvrtině trati mleli z posledního, chvílemi si museli odpočinout tak, že šli prostě pěšky. Některé z nich potom odváželi sběrací vozy, protože dále už jejich končetiny odmítaly poslušnost. A ti, kdo se přece jen silou vůle doplazili s téměř dvouhodinovým zpožděním za vítězem na stadion, připomínali spíše lidské trosky a ne závodníky…‘ Pro kontext se sluší připomenout, že… na posledním místě doběhla 49letá ‚lidská troska‘ v čase 4:05:24.“ (s. 142-43).
Běžci versus gaučáci
V porovnání s první Brabcovou knihou, která měla
stejnou formu, působí ta poslední podstatně smířlivěji. Jako kdyby mu další
roky a tisíce kilometrů obrousily hrany. Stále se ovšem nebojí prezentovat
vlastní názory včetně těch, o nichž je dopředu jasné, že mu příliš mnoho
plusových bodů u řady běžců nepřinese. Ať už je to jeho averze vůči prezentaci
běhu jako novodobé ambry nebo sportu pro všechny provozovaného hromadně, jenž
bez záznamu na stravě nebo v podobě selfíčka zveřejněného na sociální
síti, jako by nebyl. „Jestli naše komunita dokáže být něčím protivná, je to
právě… povyšování se nad ostatní, tahle do vznešených slov zahalená arogance,
ty hromady nevyžádaných rad a doporučení, jak by druzí měli naložit se svým
životem. ‚Rozběháme celou zemi!‘ Ty vole… Ne, svět nefunguje pouze
v krajnostech. Není to my versus oni. Ušlechtilí běžci versus líní
gaučáci. Protože vztah k běhání nikdy nebyl dělící linkou mezi životními
úspěchy a neúspěchy…“ (s. 178). Nakonec je to však spíše než odsouzení
některých přístupů zamyšlení nad tím, kam vytrvalostní běh dospěl a co jej
v budoucnu čeká.
Ani kritičtější kapitoly nemohou zastřít celkový pocit,
který ve vás kniha nevyhnutelně vyvolá bez ohledu na to, zda se najdete
v popisech věčného zápasu o lepší časy, nebo vás zaujmou spíš obecnější
témata: Ještě jeden maraton je prostě milá kniha. Kniha, která vám může
pomoct překonat tuhle nemilou dobu a uvěřit, že na jejím konci na nás čeká
třeba právě ještě jeden dobrý maraton.
(text původně vznikl pro Bezva Běh)
Zbyněk Vondrák
ULTRAPŮLMARATONEC