Pátý až dvanáctý týden

pátek 6. prosince 2013

Z předsevzetí, že si budu zapisovat, co se každý týden dělo, evidentně nic moc není. Když ono ani nebylo moc o čem psát.
Běhat jsem přestala poměrně rychle, o to jistěji. Párkrát jsem vyběhla do lesa na slabých šest kilometrů, vždycky jsem se vracela nadšená a přesvědčená, že další den určitě vyběhnu, ale většinou jsem se donutila (ano, donutila, ani jednou se mi nechtělo) dvakrát týdně. Naposledy jsem vyrazila před měsícem, protože tehdy se rozpoutala apokalypsa. O blicí historky vás ochudím (jedna z věcí, o kterou bych docela ráda ochudila i sebe samu), stačí, když přiznám, že jsem byla tři neděle ráda, že jsem se z gauče doplazila do kuchyně. Nemohla jsem nic jíst, nemohla jsem nic pít. Z obyčejný vody, která spolu s birellem běžně tvoří skoro sto procent mýho pitnýho režimu, se mi navalovalo jen při představě, že bych ji do sebe mohla nalít. Co šlo líp, byly vody s bublinkama. Ale ne samotný. Vrátila jsem se o dvacet let v čase a milou sodovku pila se šťávou. Ale až po třech dnech strávených čistě na kompotech. Další retro - kompot jsem naposledy jedla před pěti (?) lety. Holt sranda musí být. Strava složená převážně z čehokoliv sladkýho, pokud možno s marmeládovou náplní se záhy projevila a já bobtnám jako ježík obecný.
Ráda bych naprosto upřímně napsala, že mi to ale vůbec nevadí. Jenže vadí. Ale co nadělám, svět je plnej marmeládou plněných věcí čekajících na to, až je sním. A já je přeci nemůžu zklamat!
Po třech týdnem mi začalo být o něco líp, přestala jsem po nocích budit všechny sousedy sdílející s námi stoupačky v jednu, ve tři a v pět ráno dávivými zvuky, abych jim dopřála ještě dohru kolem sedmý, kdy vstáváme. Byla jsem schopná vypít sodovku bez šťávy a objevila absolutní manu v podobě jablečnýho džusu.
Z módu: můžu se ještě vůbec považovat za běžce? Jsem plynule přešla přes: byla jsem vůbec někdy běžec? Do: jak mě to mohlo někdy bavit? Abych, když mi teď už trochu otrnulo, začala zase zvažovat, že bych to přeci jen ještě zkusila. Můj pan doktor je vtipnej. Na otázku, jestli můžu po měsíční pauze znovu začít nebo jestli bych neměla radši plavat, mi řekl, ať začnu kreslit. Na poznámku, že tím se těch endorfinů moc nevyplaví a navíc mě M. nic podobnýho dělat nenechá, dodal, že teď už je to jedno, hlavně ať sebou nikde neříznu a jestli běhám aspoň po lese? Běhám a řezat nic nehodlám, sebe už vůbec!
Tenhle týden končí první trimestr. Dneska jsem byla u doktora na kombinovaným genetickým ultrazvuku, na němž se zjišťuje, jestli netrpí miminko Downovým, Edwardsovým a ještě jedním příšerným syndromem, jehož jméno jsem radši už zapomněla. Zdá se, že netrpí. Naopak. Hopsá si v břiše nahoru a dolů. Ruce před očima, nožky ležérně pokrčený, s žaludkem, játry, páteří, očima a horním rtem tam, kde má být.
A je to holčička :-)

Týden pátý: Tepovka

středa 13. listopadu 2013

(kolem 26.10.2013)

Testy zdá se nelžou. Hádám, že když je ta druhá čárka na čtyřech, bude i na pátém a rozhoduji se za další neutrácet (čehož následně lituji, protože co když zmizela?!? Jak jen se to dozvím?). Takže se poměr x-nožců v domácnosti zvýší na 4:1 ve prospěch těch hloupých, po zadních chodících a nelovících. Znamená to taky, že mě čeká pár měsíců běhu podle úplně jiných pravidel. Odmítám si připouštět, že by to mohlo dopadnout jako s Máďou, kdy jsem ani tak nedoběhala, jako ani běhat nezačala. Leden 2011, léčím ITBS a následně zjišťuji, že bude miminko. Koleno jsem doléčila v době, kdy už jsem blila jak šakal a byla ráda, že jsem ráda... na všechny čtyři jsem před porcelánovým božstvem přestala (později už jen po ránu, ó jaká úleva) padat až v osmnáctým týdnu a to už jsem tak dlouho neběhala, že začínat mi přišlo jako šílenství.

Běhání v těhotenství se, zdá se, dle všech chytrých článků, publikací a zatím jedné jediné knihy, která na toto téma vyšla, řídí v zásadě třemi zlatými pravidly: POSLOUCHEJ SVÉ TĚLO, ZPOMAL a PIJ!

Pokud jste na tom jako já a vaše tělo vám tak maximálně říká: Přidej, lemro!... Koukej, jak všichni koukaj!... Makej, makej, makej!!... Tomuhle ty říkáš běh?!... atp. bude se vám hodit ještě čtvrtá prostá rada, běhejte vždycky s tepovkou pod 80%maxTF.

Takže vyrážíme do garminu - chystám druhý pokus o koupi prémiového hrudního pásu. Ten první jsem provedla na začátku září. Našla jsem si na Heurece, kde ho mají nejlevnější, a protože jsem v tom krámě už zjevně někdy něco kupovala, s klidným srdcem ho objednala a zaplatila, Ach já hloupá! Čekala jsem týden, dva, třetí se tam snažila dovolat. Nikdo to nebral. Tak píšu mail. Za dva dny mi přichází odpověď, že čekají na doskladnění a že když to do pátku nebude, vrátí prachy. Žádný balíček nedorazil, na účet nic nepřišlo, telefony nikdo nebere, maily mi MailerDeamon obratem vrací. A na webu? Na webu mají jen nápis: Je nám líto, žádáme o zařazení do insolvenčního rejstříku. No nemám já štěstí? A takhle, takhle se vážení šetří, hned mě ty dvě stovky, o který to bylo lacinější, než všude jinde, hřejou víc v kapse! Ehm.

Korunu tomu nasazuje borec v garminu.

Já: "Vy jste tu měli takovou hezkou akci, že byla sleva na nový zařízení, když člověk vrátil to starý. Vztahuje se to i na ty doplňkový?"
On: "Jojo, třeba u navigací do auta je to..."
Nečekám až odpoví a lovím svůj starý hrudní pás.
Já: "A co na tohle?!"
On: "Na tohle bohužel ne. Ale já vám ho můžu dát za tisícovku!"
Já: ":-DDDD!!!!!"

A takhle, takhle se vážení dělají nadšení zákazníci ;-).

Novej hrudní pás se od toho starýho liší asi jako dámský plavky z dvacátých let od těch z letošního roku. Je parádní, lehoučký, v pračce pratelný (!) elastický proužek, na hrudníku krapet vystuženější. Tam, kde jste u starého modelu měli od žeber k žebrům plast, je teď materiál, který stočíte do roličky. Snímač je o něco málo větší než moje 310 a rozhodně tenčí. A čísla ukazuje jako o život.

Takže běhám s pásem. Hlídám si tepy. Zapomínám si brát pití, což je zásadní chyba. V neděli je nádherně a já se vydávám, ač se mi nejdřív vůbec nechce, na dvacku podél Labe. Klušu závratným tempem 6:30-6:50, i tak se držím na zhruba 75%maxTF. Dávám si za úkol zjistit, jestli se tepovka v těhotenství nezvyšuje, protože to by byla teda trénovaná jak stehno. Na pátým kiláku lovím mobil a volám T., který v garáži natírá police a knihovnu Madlence do pokojíčku. Prosím, jestli by mi nepřivezl vodu, že jsem ji zapomněla a že se mi krásně běží a nechce se mi to otáčet. K mému překvapení (nutno dodat, že samozřejmě příjemnýmu), mě neposílá do háje. Místo toho se potkáváme na jedenáctým kilometru, kdy už se vracím. "To je nechutná dálka!" brblá a duše na kole, jehož přehazovačka se dávno vypravila do věčných lovišť. Myslela jsem, že si budeme třeba povídat, ale mlčí, tak ho pět kilometrů před domovem posílám napřed. Maluju si, jak budu tyhle delší běhy aspoň jednou týdně provozovat. Haha. Kdybych jen věděla...

Druhá padesátka

středa 6. listopadu 2013

aneb O mé zodpovědné přípravě na ultra

Rozhodla jsem se, že přípravu na první pořádné ultra rozhodně nepodcením. A protože věřím radám ultra-matadora Běhajícího stína, který pravil, že co dítě, to padesát kiláků, představuji vám svou druhou Padesátku:
vpravo je hlava (černý flek je čtvrtá mozková komora :-), vlevo tělo, mezi tělem a hlavou jsou ručičky, úplně nalevo nožičky ;-)
A jelikož jsme spolu zatím naběhali nějakých 170 kilometrů a doletěli na tiskovku do Milána s americkým spisovatelem afghánského původu, je jasný, že to bude pořádný světo-běžník, kterého náš globalizovaný svět jen tak nezaskočí a právem mu náleží pracovní jméno Hilarius Rambo (Hilarius je oficiálně uznaný český jméno a kdysi jsme, na jedný z předlouhých hodin arabštiny odehrávající se v knihovně páně Petráčka, jižto po smrti odkázal našemu slovutnému ústavu a kterou halí desetiletí neuklízená vrstva prachu, s kamarádkou Martinou objevily mezi všema těma odbornýma publikacema stařičkou edici Jak se bude jmenovat? od nesmrtelný paní Knappový. Při listování (ano, přesně proto neumím arabsky tak, jak bych chtěla :-) jsme narazily kromě Polykarpa, Neptuna, Oceána nebo Mstislava i na Hilaria... M: "Hej, to je super jméno. By se představoval: 'Hi, I'm Hilarious!!'" No kdo by to nechtěl? :-)

Měří 18,52 mm, srdéčko mu tluče jako o závod a když se nic nepodělá, uvidíme se s ním v polovině června ;-).

Kontrolorka kvality

(post)dovolenkový

neděle 13. října 2013

Čím dál častěji narážím na běžeckých blozích na zprávy s takřka totožným zněním: my, stará garda, co jsme tu byli před dlouhou dobou, co jsme psali, když vy jste pomalu ještě nechodili, jsme znechucení množství textů, které o běhu blijí ti, co: běhají chvíli, běhají ještě kratší chvíli, v zásadě vlastně neběhají, jenom o tom píší a pak taky všichni ostatní, co se na běžecký vlně přiživují. My jsme jiní, my jdeme proti proudu a tím pádem přestáváme psát, jsme zahlcení a budeme radši běhat potichu.

Asi (určitě) patřím k tý nováčkovský vlně, protože mám trochu jiný problém: na psaní není čas. A když je čas, není už energie. Navíc si uvědomuju nepříjemnou skutečnost - to samé se mi začíná dít s běháním. Kilometráž mi poslední dva měsíce spadla po roce a půl pod dvě stě. V srpnu jsem to sváděla na nemoc, v září už nemám na co. Snad jen na lenost. A říjen? Říjen bude vůbec tragédie.

Protože:

Vrátili jsme se po týdnu z Afriky do mrazu. Ráno byla na střeše krámu, na který z okna ložnice koukáme, jinovatka. Nekecám. Teplotní rozdíl třiceti stupňů byl jak z blbýho vtipu. Vzpomněla jsem si, jak jsem před třemi lety na začátku prosince přiletěla po pár měsících z Egypta a totálně nevybavená na místní počasí jsem se brodila na parkovišti sněhem v látkových balerínkách, ve kterých jsem měla narvaný tlustý fusekle. Pohled pro bohy.


Běžím na západ
Běžím na východ
Dovolená byla krásná. Moře nádherný, hotel poloprázdný, pláž opuštěná (jako opravdu, na čtyřech kilometrech pláže stály osm set metrů od sebe všeho všudy dva hotely, z toho jeden náš), běhat se dalo, prostě paráda. Jen tradičně to nemohlo být jen tak. Dva dny před odletem začala Madlenka zvracet. A protože nezvracela v zásadě nikdy, ani jako miminko a jediný spolehlivý recept na šavli v jejím podání je jogurt+auto, měli jsme docela nahnáno. Cestou na letiště se zblila hned třikrát, nicméně jsme odletěli a já tam první dva dny psychovala, že jsem odvlekla nemocný dítě na jiný (a jaký!) kontinent, že jsem strašná matka, sociálku na mě, a že to bude hrozný a že už to neudělám. Druhou noc blil už i T. a já ráno brečela, že to bude stát všechno za starou belu, běhat zase nebudu, všichni nemocný a bééé, já se tak tešilááá. No, nakonec se z toho v zásadě všichni vylízali, já si za ten týden čtyřikrát proběhla tam a zpátky pláž - nejdřív s pohledem zabodnutým do alžírských hor a pak směrem k místní marině a bylo to nádherný a zenový a pochopila jsem, že: chci být děsně bohatá, mít vlastní ostrov v Karibiku a běhat denně s mořem po boku, protože to šumění je lepší než tisíc psychiatrů; že jsou lidi, co si na pláž vezmou kecky; že teplota je relativní a pro místňáky začínal už asi podzim, neb tam pár borců běhalo ve dvaatřiceti stupních v šusťákových bundách, jeden měl dokonce i tepláky; a že jsem asi líná, protože mi těch osm stačilo. Odpoledne bylo pod mrakem, klidně bych si to mohla dát ještě jednou, ale ne, mně se nechtělo. Nechtělo!!

Po návratu mě čekala realita. Bordel v bytě. Druhá fáze tréninku v podobě metr a půl vysoký hromady v koši na žehlení. Okna špinavý tak, že Madlenka při pohledu skrz ně hlásí, že "puntík puntík hvězdička!" případně "p-ší, p-ší!" i když tam zrovna svítí sluníčko. Seznam dalších domácích prací vyhotovím na přání... Prostě asi jako normálně na podzim v kombinaci s krosnou a dvěma koši plnýma špinavýho prádla.
A to tam ještě není vidět balkon...
Do toho všeho se garmin rozhodl, že se přestane kamarádit s počítačem. Ten se tváří, že trpělivě čeká na novou dávku dat, hodinky je ale jaksi odmítají dodat. Čekám jeden, dva, tři výběhy. Po návratu jdeme v sobotu pouštět draka. Při té příležitosti zjišťuju, že kilometr od baráku mám nádherný kopec. A když říkám nádherný, myslím tím opravdu nádherný. Šotolinka, dvě ostřejší pasáže, jinak furt krásný stoupání, kolem
stromy, dole zlatý pole. A protože mi nestačí těšit se z tý nádhery, ale potřebuju znát i převýšení, abych měla tu radost kompletní (přeci jsem tam nefuněla jako pako, aby to pak dalo úhrnem nastoupanou slabou stovku, žeáno), nastal čas volat do garminu. Pán mi řekl, že takhle to nevyřeší a že mám přijet. Vzhledem k tomu, že jsem si ten den navíc otestovala kvalitu svého svěrače (u mě dobrá!), neb jsem byla poté, co mi definitivně praskla podrážka na minimuskách a ty tudíž putovaly do věčných lovišť (malešické spalovny?), byla nucena tu šotolinku seběhávat v bare-iksech a dvakrát si plnou vahou dupla patou na nehezky velký a ještě šerednějc ostrý kámen, bylo rozhodnuto - vyrazíme na výlet do garminu a trailpointu. Vyřídím stick, pás a boty. V mezičase se projdeme s M. po Letný, snad usne v kočáru.

Vidíte to, jo? Vnímáte to kouzlo urbanisticko-pragocentricko-v zásadě lehce úchylnýho přístupu? Někdo jezdí na výlety na hrady a zámky, jiní chodí do muzea, MY jeli do garminu a do tralipointu ;-). Pochodila jsem velmi, velmi dobře. Nový hrudní pás a nový botky samoběžky jsou v testovacím procesu, zatím mě jen drásá, jak ty trailrocy na alsfaltu úpí a jak škemrají, abych je vzala nějak do přírody. Jenže do ní nám bohužel betonářská lobby většinu cestiček a stezek vyasfaltovala a nezbývá, než se tam nějak dostat.
Takže dnešní otázka: V čem běháte, když vás čeká trasa tak půl a půl asfalt/polní nebo lesní cesta? Existuje vůbec ideální bota, která umí asfalt i trail? 

Dovolenkové běžecké haiku

pátek 4. října 2013

vlny příboje
a písek mezi prsty
život JE (krásný)
سعيدية - المغرب

Jednatřicet není osmadvacet!

neděle 8. září 2013

O tom, jak jsem chtěla kvůli Radkovi, který nemohl běžet, překonat sebe samu, jak se mi to nepovedlo a jak jsem se znovu přesvědčila, že běhání je o hlavě. A taky o jednom splněném snu: o Baroko maratonu.

Když jsem začínala před pár lety zmateně pobíhat po Strašnicích tempem, při němž mě předcházeli vágusáci s pruhovanýma taškama (matně si vybavuju, že jeden měl dokonce berle... nebo to byla spíš dřevěná noha?), začala jsem řešit problém, který jsem nevyřešila dodnes. Jakmile běžím delší dobu v teple, začnou mi natejkat ruce. Podle Náčelníka to může být tím, že málo piju nebo naopak tím, že piju dostatečně, takže to už neřeším. Nicméně tehdy mě to proděsilo a vyhnalo ke googlu, který mě neomylně odvedl na běhej.com. Jako Alenka v říši divů jsem pročítala vlákna od běžců, kteří pro mě lítali jako fagule, desítku za hodinu považovali za tempo rychlejší chůze a kteří si hromadně chválili (půl)maraton v Plasích - trailové Baroko. Aniž bych tušila, co to vlastně ten trail je a jak že je ten půlmaraton dlouhý, rozhodla jsem se, že si ho tam jednou odběhnu. Totiž: reklamní fotka dámy chvátající přes můstek v lesích naznačovala, že by to mohlo být prima akční dobrodružství.

O čtyři roky a skoro pět a půl tisíce kilometrů později jsem stála v chumlu na startu maratonu vedle svých nedostižných vzorů: 12Honzy a Běžícího stína. Sluníčko slibovalo nechutný vedro a já byla rozhodnutá vzít frontálním útokem čas 4:30 jménem kamaráda Radka, který si ho stanovil jako cíl a nakonec nemohl kvůli potížím s kotníkem běžet. Kdyby mi tohle někdo řekl předloni, ťukala bych si na čelo tak důrazně, až bych si zapíchla prst do šedé kůry mozkové.

Přihlášení na Baroko doma proběhlo bez komentářů, menší debata vyvstala kolem organizace během dne samotného a vichřice se strhla cestou na start v autě, kdy jsme kufrovali po Plzni, já nepříčetná, protože jsem (ZASE!!) jela pozdě, ječela na muže, že měl najít cestu, on mi, čím vzteklejc jsem ječela, blazeovanějc a blazeovanějc odpovídal, že start stíhám, tak co vyšiluju?! Start ano, ale - prezence byla do devíti a my ještě v devět pět kroužili Plzní, navíc - mělo se tam sejít TOLIK známých, se kterýma jsem se chtěla aspoň pozdravit. "Tak jedeš na závod nebo na společenskou akci?!" sekl po mně muž. Zamyslela jsem se. "Na společenskou akci, kde si trochu zaběháme!" kontrovala jsem.

Nakonec mi igelitku s číslem vyzvedl Náčelník (díky čemuž mám, hádám, památeční tričko ve velikosti L... Není to proto, že si myslíš, že mám eLko, že ne?!?) a já se uklidnila, až když jsme parkovali a jeden z organizátorů nás směroval na parkoviště za řekou s tím, že ostatní jsou plná a že se nemáme bát, že na nás s registrací počkají. Naložili jsme Máďu, která v noci od čtyř pofňukávala, aby ve čtvrt na šest usnula a já ji musela o půl sedmý budit (což se dařilo blbě, zabral až příslib slona a žirafy a tygra, na který se pojedou s tatínkem v mezičase podívat), do kočáru a vyrazili ke startu. Cestou jsme potkali Honzu se ženou, která mě sprdla, kde se courám, že na mě David už čeká a já si pak marně lámala hlavu s tím, jestli to byla Leona nebo kdo to byl? (došlo mi to někde na pětadvacátém kilometru, tímto Slunéčko zdravím!) a nepřehlédnutelný zelený dvoukočár s kompletním osazenstvem :-). Náčelníka jsem u skákacího hradu opravdu našla, vzala si igelitku, dostala kompresky (vřelé díky, ať ti to běhací Manitou oplatí v Drážďanech!), popřáli jsme si hodně štěstí a já se jala dooblíkat, poprvý šmodrchat čip přímo na botu a standardně předzávodně rozřesenýma rukama připínat startovní číslo. S potěšením jsem se konečně osobně seznámila se Soňou a hlavně s Romčou a její rodinou. Moc mě mrzí, že jsme si nic moc neřekly, musíme to nutně, nutně, ale opravdu nutně někdy (brzy) napravit! Znovu jsem se viděla s Ivou, báječný setkání! Doufám, že ten společný běh vyjde, než opadá listí :-). A i když se Máďa nechtěla s nikým kamarádit, nedošlo (doufám) na žádný větší zásek a než se vystála fronta na záchody, byl pomalu čas srotit se před startem. Tam jsem potkala Pavla z běžecký hospody a konečně se osobně seznámila s Běžícím stínem, kterýžto - věřte nevěřte - je naživo úplně stejný jako v Honzových zápiscích :-). První kolečko kolem louky jsem se k nim drze přifařila, po deseti minutách jsem musela připustit, že běžet s nimi, maraton z toho rozhodně nebude a mohla bych naprosto reálně ulehnout pod smrček před prvním kopcem a usnout spánkem věčným. Tak jsem jen koukala, jak se mi vzdalují, hlídala si tempo a doufala, že to nějak půjde.
Někomu jde líp běhání, jiným  holt to kecání... (po pravici Honza, po levici Stín)
Totiž, bylo fakt vedro. Nebo aspoň na mě. Já radši mínus pět než plus pětadvacet. Během chvíle jsme dorazili k prvnímu stoupání. Snažila jsem se běžet, co to šlo, předběhla jsem dost lidí, kteří přešli do chůze. Z lesa nás cesta vyplivla na silnici, do který to solidně pražilo. Barevný had běžců se vinul do kopečka a stáčel do luk, kolem se otvíraly úžasný výhledy do krajiny a já se musela usmívat, protože to bylo celý prostě a jednoduše pohádkový - Čechy krásné, Čechy mé... Během chvíle jsme dorazili na první občerstvovačku. Ty, jak se ukázalo, byly pak skoro na každým kroku. Organizátoři/dobrovolníci na občerstvovačkách byli skvělí, vždycky nabízeli aspoň vodu, většinou měli i ionťák, rozinky, banány, sůl, občas i energetický tablety, čokoládu... Kolem desátýho kilometru jsem poprvé předběhla kluka v pětiprsťákách. Už v té době jsem si gratulovala, že ty moje zůstaly v batohu a já ten blbý nápad to v nich zkusit zahnala a zbytky pokory zvítězily nad frajeřinou. On ale krásně cupital, v sebězích po štěrku a šotolině jsem mu většinou o kousek utekla, na rovinkách a ve stoupáních mi utíkal on. Nakonec jsem mu v jednom z posledních delších klesání prchla, abychom se potkali až po závodě na louce, on stále v tom stejném bavlněném triku, v němž běžel, bez jediný kapičky potu. Já bych byla zpocená jako prase v tomhle počasí jen chodit. On nic. Už cestou jsem mu říkala, že to běží hodně na pohodu. On že se nechce unavit. Nedalo mi to a po závodu se ho ptala, jaký má na maratonu osobák? Prý žádný, nikdy předtím maraton neběžel. A takhle se, vážení, na lopatu sedá! :-)

Ale zpátky na trať. Po pár kilometrech se většina pole odděluje, zahýbá doprava a mizí na půlmaratonskou trať. Mně se daří po chvíli předběhnout holku, která mně dala na Sedmistovkách skoro hodinu. Zdravíme se, říká, že jí to dneska nějak nejde. Jsem odhodlaná jí těch padesát minut vrátit i s úrokama, i když spíš čekám, že ji na nějakým třicátým, pětatřicátým znovu uvidím, ukáže mi záda a bude vymalováno. Prvních pětadvacet kilometrů jsem si říkala, co sem budu vlastně psát? Že jsem vyběhla, běželo se mi krásně, ve stoupáních tempo klesalo k 6:30, v klesáních stoupalo k 6:11, že svítilo sluníčko, na devátém kilometru v nádherným seběhu to byla euforka jako z katalogu, tak nějak si představuju pořádný trip na LSD - barvy jsou barevnější, vzduch je krystalický a vám se chce řvát štěstím, že žijete a že jste tady a teď. Že jsem na čtrnáctým zakopla a cítila, jak se mi otočil nehet na pravý noze. Chvíli jsem zvažovala, jestli se mi nerozhodl dát definitivně sbohem ten černočerný na ukazováčku, ale posléze to vyhodnotila jako prostředníček. Že jsem kolem dvacátýho kilometru začala lehce cítit stehna, ale pokaždý, když se podívala na hodinky, na nich bylo o dva kilometry víc. Tak jsem uvažovala, že vám sem dám aspoň mapu a taky nějaký garminovský grafy, ať z toho taky něco máte.


Ach ouvej, já nepokorná! 

První polovinu závodu kilometrovníky na stromech víceméně odpovídaly údajům naměřeným garminem. Podle něj jsem měla většinou o nějakých dvě stě metrů víc, což jsem neřešila (vzhledem k tomu, že na PIMu jsem podle něj naběhala o patnáctistovku víc, že). Jenže pak cedulky zmizely, hodinky říkaly 30,5 a bum, cedulka na stromě  28.km! V tu chvíli se lámal chleba. Pomalu jsem začala s odpočítáváním, jedenáct a půl mi přišlo v pohodě, v duchu jsem mířila stokrát naběhanou trasou přes park k přehradě na obrátku a domů. Ale čtrnáct? To ne, to je moc, na to jsem už moc unavená, bolí mě nohy, je vedro, od ledviny mě bolí záda, flaška s vodou váží aspoň pět kilo, každou chvílí mě musí přepůlit vedví. Nepomáhá, že začínám dobíhat chlapy, kteří mě předtím předběhli, ani to, že mi na občerstvovačce říkají, že jsem třináctá žena a v následujícím kopci předbíhám tu do té doby dvanáctou.
Mezi dvaatřicátým a sedmatřicátým je to jedna velká krize. Nekonečných pět kilometrů. Všechno mě bolí. Paradoxně bych měla být v pohodě, protože lidi jen předbíhám. Jenže... jeden leží u trati s křečí, další jde i po rovině. Bezcenný, smutný skalpy. Ale konečně se mi splní to, po čem jsem toužila od startu - jsem sama. Stejně jako na Hrbu, i tady mi to pomáhá. Na jedný z nekonečných rovin po sluníčku lesem se mi strašně živě vybaví Náčelníkův sedmistovkový pokyn: a tady to zkusíme běžet, jo? A tak běžím. Je to pomalý, ale ta letová fáze tam prostě JE. (Navíc to nepřekročilo Olafových osm minut na kilometr, kdy je prý chůze efektivnější než běh.)

Na sedmatřicátým kilometru je druhý zlom. Občerstvovačka, kde mi potvrdí, že garmin ukazuje správně. Do cíle je šest, šest a půl kilometru. Prý dlouhý kopec nahoru, seběh do vsi, tam občerstvovačka, kopeček a už jen seběh do Plas. Prý to zní hrozně. Ale kdeže! Jako sen!! I kdybych to měla dát na Meresjeva, tak se do cíle doplazím! Kopec jdu, kašlu na to, že je běžitelnej a že bych se možná měla pokusit ho vyběhnout. Ve vsi nabízí metalisti na občerstvovačce vodu. Zjišťuju, jestli jsou v zázemí sprchy. Pivní stánek jsem viděla, tak vím, že se netěším marně, se sprchama by to mohlo být slabší. Tak prý na blízkým gymplu. Ach ano, ano! Sprchaaa... Pouštím se z kopečka. Vydusat ještě jeden a pak to přišlo. Úžasný dlouhý seběh lesem, kdy jsem pochopila, jak můžou prsty na nohou bolet. A bohatě mi stačilo, že hrubě protestoval jen jeden. Sbíhám kopec, prsty na pravý noze zatínám usilovně v pěst, takže mě večer bolí levý kotník jako hovado. Ale rychlost padá pod šest, což je na mě v týhle fázi luxus. Pocitově se řítím lesem, mám najednou strašně energie. Druhá euforická vlna mě pohltí a nese s sebou. Běžím, tedy jsem. Na konci seběhu je poslední občerstvovačka. Kdosi si tam polívá koleno studenou vodou. Chci mu utýct. Nakonec se mi to nepodaří. Cedule Plasy. Dva kilometry do cíle. Relativita času v praxi. Cestička a sem tam povzbuzující lidí. Louka. Proklatá louka. Nekonečný kilometr. Přidávám, jak jen to jde. Nafukovací brána. Tom s Madlenkou na ruce. Konec. Zastavuju. Vypínám hodinky. Ukážou 4:44:18, o třicet vteřin míň, než oficiální čas: 4:44:48. Jo, s tím jsem schopná žít :-). Dostávám medaili. Jedna z pořadatelek mi odstřihuje čip, nabízí mi, že se o ni můžu opřít, čehož využívám. Sedám si u stolečku s vodou. Je mi zle. Je mi strašně zle. Jsem vděčná, že je to za mnou, že jsem to dala, že jsem to zase, zase, zase (a ku*va ještě třikrát!!) dokázala. Že když se chce, jde to. Jde to navzdory tomu, že nespíte, že nemáte ideální podmínky, že neregenerujete, že pro dlouhý běhy nemáte od přírody vůbec žádný předpoklady... Že záleží opravdu jen na tom, jak moc to chcete. A já tohle chtěla sakra moc!

Zouvám boty. Je jasný, že nehet na pravým prostředníčku to nedá. Překvapeně zjišťuju, že ten levý je na tom stejně. Zvedám se. Do lýtek se mi zakusují křeče. Moment, a tohle má být jako co? Nikdy předtím jsem s křečema problém neměla. Teď trpím jako zvíře. Nemůžu stát na místě, ale nemůžu ani chodit. Snažím se hrát před mužem hrdinu, ale moc mi to nejde. Piju magneslife kupovaný na PIM, bosa se ploužím loukou ke gymplu. Koedukovaný sprchy jsou jako blbý vtip. Čekám, až se pánové dosprchují, poslouchám debatu o vítězi ("2:48?!" "To není možný!!" Tímto zdravím Radka Brunnera, ve skutečnosti to bylo za 2:46, skoro o dvě hodiny rychlejc než já... výkon z jiný galaxie ;-) a pomalu se ploužím zpátky.

Na konci louky potkávám celou tlupu - Honzu, Stína, Davida, Martinu, Leonu, Slunéčko, Nikie... Předávám igelitku s SW (ať slouží!), obdivuji diplom za třetí místo a je mi líto, že mi to všechno tak trvalo a oni musí pryč (neb je čeká noční běh Prahou :-).

Piju pivo, tleskám Radkovi při korunovaci králem Baroka. 

A pak je čas zvednout kotvy. Všichni tři jsme unavení a hladoví. Domov volá. Nakonec jsem 111 ze 149 (vidíš, D., mám dokonce o jednu jedničku víc než ty! To jsem, co?), 7. ve své kategorii. Má šťastná sedmička, číslo, který mě provází od narození. Jsem pyšná? To si pište!

Nebylo to snadný, ale bylo to krásný. Část trasy vinoucí se kolem řeky je tak nádherná, že mi naskakuje husí kůže, jen když o ní teď píšu. Cestičky mezi stromy, dřevěné mostky, louky a ta vůně. Ta vůně! Tohle mi už nikdy nikdo nevezme. I kdybych měla přestat zítra běhat. 

Další běžecký sen splněný. Poslední letošního roku. ŠUTR se přesunul na Šumavu, takže ambiciózní plán na tři okruhy padá. PIM - splněno, první lehká ochutnávka ultra na Valašském hrbu - splněno, Sedmistovky s Náčelníkem - splněny, nejstarší běžecký sen - Baroko - splněno. O čem snít teď? Kam dál? Nevím... Nějaké tipy? :-)