Viděla jsem to úplně jasně před sebou: ještě je tma, ale úsvit není daleko, stojíme na travnatém nádvoří hradu v Conwy, po obvodu se třepotají národní vlajky, sbor se dává do zpěvu, rudé světlice zbarvují okolí do barvy Jeho očí a pak se dáváme konečně do pohybu. Po obdobu hradeb, podchodem a pak nahoru a nahoru na Carneddau a dál do Cwm Idwal, Tryfan, Glyderau, Crib Goch, Yr Wyddfa… všechna ta místa, kde jsem už byla, jsem měla v červnu v plánu doplnit a v září se měl konečně český lev postavit velšskýmu drakovi v epický bitvě vůle, výdrže, síly a odhodlání. Byla jsem připravená udělat všechno, abych ve chvíli, kdy na mě ty svoje rubínový oči upře, neuhnula pohledem. A taky jsem pro to všechno dělala. Poprvý v životě jsem si zaplatila profi trenéra, chlapíka, který DBR dvakrát dokončil a zároveň si před dvěma lety prošel vážným zraněním zad, ze kterýho se velice dlouho hrabal a nebylo vůbec jasný, jestli bude ještě někdy běhat. Potřebovala jsem někoho, kdo ví, co mě tam čeká a kdo ví, jaký to je, nečekat týdny ani měsíce, ale zkurvený roky a dřít jako vůl do zdi, než to konečně zase začne aspoň připomínat to, co jste znávali dřív. Než to budete zase vy.
A tak jsem se začala připravovat pod vedením Garyho House na Tan y Draig – první dva dny DBR, který bylo nově možný běžet. Letošek měl být rokem draka, ochutnávkou, zjištěním, jestli na to vůbec mám – nejen na ten terén a cutoffy, ale i na všechno mezi tím, protože tenhle závod byl spíše než cokoliv jinýho expedice. Spaní ve stanech s cizími lidmi, kemp, kde platí přísná pravidla, pozdní doběhy, brzká vstávání, veganský jídlo, žádná sprcha, sbal, vybal, sbal, vybal, ale pytel na týden nesmí vážit víc než 15 kilo a ten na den, ve kterým budeš mít všechno, co si chceš poslat na CP, na kterých je jinak jenom voda, 2,5. Po většinu trasy není signál, ne, tady tě nikdo neuslyší křičet, ty, navigace, mapa, nekonečný velšský nebe a bažinatý kopce. Proč jsem si to chtěla udělat? Nevím, proto. Ze stejnýho důvodu, proč jsem si vzala T. a vystudovala arabštinu. Protože jsem prostě věděla, že tohle je to ono. Vždyť já se kvůli tomu závodu naučila velšsky! (Je to fantastická řeč a všem vám to doporučuju.)
Všechno, co jsem posledních osm let dělala, směřovala k drakovi, pořád tam na mě čekal a já věděla, že se jednoho dne setkáme a až se tak stane, naježí český lev hřívu a hrdě zvedne hlavu a nenechá se zastrašit.
A pak přišel minulý čtvrtek večer mail, který sděloval, že organizátor Ourea Events vyhlásil bankrot a všechny závody se ruší. Lusknutím prstu jsem otevřením toho mailu překročila hranici mezi světem, ve kterým jsem měla svůj veliký sen a cíl a světem, ve kterým už neexistoval. A ano, vím, je to jenom závod a svět je v plamenech, děkujeme pěkně, jenže zatímco na to rozhodování psychopatických dědků tady i za oceánem nemám žádný vliv, svoje osobní sny a jejich realizaci ovlivnit můžu. Nikdy by mě ale nenapadlo, že v tomhle balíčku je i karta „organizátor zanikl, závod se ruší“.
Obrečela jsem to. „Chovala se, jako kdyby někdo umřel,“ sdělil mi T. On taky umřel. Drak bylo to první, co mě kdysi v ordinaci pana doktora Jůzka napadlo: A co drak? A drak najednou nebyl. Nebyla mrkev na tyčce, nebyla tyčka a nebyl ani ten, kdo ji držel.
Věděla jsem, že bude jiný závod, jiný a lepší, ale nedokázala jsem si představit, co by to mohlo být, aby mě to rozechvívalo aspoň z poloviny jako DBR. Už během večera jsem vymyslela náhradní plán na letošní léto. Má 102 kilometrů, 6500 výškových metrů a oběhneme při něm za 24 hodin slovinský Triglav. Bude to rychlý, bude to zubatý, bude to těžký, bude to krásný. Po letech se vrátím do Alp. Áchám při pohledu na fotky a videa? Ano. Líbí se mi, že nás bude maximálně 150? Strašně. Bojím se, že mi všichni utečou? Jako vždycky. Nepochybuju o tom, že to bude těžký a že to bude úžasný den ve velikých horách a že si to užiju sakum prásk na celý ultraškále. Udělám všechno pro to, abych dokončila? Jasně. Rozechvívá mě to? Ne tak docela.
Od pátku převaluju v hlavě zbrusu nový závod pod taktovkou Pegasuse. Calon lân 300. Formát Spine Race, trasa kopírující Cambrien Way, od moře v Conwy k moři v Cardiffu. 483 kilometrů, 22 000 výškových metrů, 180 hodin.
Dívám se na trasu, opakuju si slova velšskýho hymnu z 19. století – Nid wy'n gofyn bywyd mythus / aur y byd na'i berlau mân: / Gofyn wyf am galon hapus / calon onest, calon lân… Neprosím se o život v přepychu, zlato světa ani krásné perly, prosím o šťastné srdce, o upřímné srdce, o čisté srdce… Dívám se na siluetu žlutýho draka v logu a dovoluju si znovu snít. „Draci se nezabíjejí, draci se chovají,“ napsal mi T., když jsem v den, kdy se v roce 23 otevřela registrace na DBR, fňukala na whatsappu, že tohle měl být můj rok, měl to být rok, kdy skolím svýho prvního draka, tak jako by podle legendy každá holka do čtyřiceti měla. Calon lân yn llawn lioni / tecach yw na'r lili dlos: / Dim ond calon lân all ganu / canu'r dydd a chanu'r nos… čisté srdce plné dobroty / je krásnější než lilie: / Jen čisté srdce může zpívat / dnem i nocí... Jak mě vůbec napadlo na něco takovýho myslet? Týden v kuse venku? Pět set kilometrů? Nezbláznila jsem se už? Jak bych mohla něco takovýho zvládnout? Jenže s rostoucím množstvím přihlášených a počtem účastníků omezeným na 150 se mě najednou zmocní úplně jiný strach: co když se nevejdu? Co když se nevejdu a nebudu moct běžet? Sevře mě strach. A v tu chvíli to vím – ne, já s tím drakem nikdy neměla bojovat, neměla jsem bojovat ani s ním ani s časem ani sama se sebou, ne v rámci brutálních cut-offů a lámání sebe sama do tvaru, který by propadl správným okýnkem společenskýho chování. Ne, měla jsem běžet s ním a vedle něj, měla jsem ho obdivovat a z jeho majestátnosti se mi měl tajit dech. Můj drak vždycky vypadat takhle. Start, cíl, všechno ostatní bude jenom na mně. Udržet krok s drakem není nic snadnýho ani pro lva, ale s čistým srdcem slibuju, že udělám všechno a nechám tam všechno, abych se od moře na jedné straně dostala k těm na druhé, aby se do mě ta země, která mi tak učarovala, mohla otisknout tak hluboko, že už budeme napořád součástí našich příběhů. Budeme si zpívat dnem i nocí a poběžíme.
Drak čeká // Mae'r draig yn aros
a já musím jít // a mae rhaid i fi fynd
