...zoufala jsem si. Zároveň je ale nutné jedním dechem přiznat, že jsem za celou tu patálii s úponem asi vděčná, protože poskytuje neprůstřelné (byť dost bolavé) alibi, proč neběhat. Na to totiž v současný době opravdu prostor nezbývá.
Vím, vím, já jsem poslední, kdo by tohle měl říkat, vždyť jsem vždycky razila (a stále razím) teorii, že čas si může udělat každý a celý je to jen otázka priorit a vůle. Jenže teď prostě není, kde brát - doma obě děti, na krku homeschooling, muže zasekaného na novém projektu, kterému celá tahle situace značně znepříjemnila příchod na svět, pracovní povinnosti a navrch všechny ty běžný věci kolem, který prostě nějaký ten čas sežerou, ať chceme nebo ne.
A do toho ještě běhat?

Hihi.
Kachna.

Takže týden nedělám podle plánu nic.
Jako opravdu nic.
Teda - dělám všechno, jen nesportuju. A necvičím.
*Jsem klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec.*

Po týdnu už začínám být víc než jen hodně popudlivá a konečně mužů (doslova) oprášit svůj skládací sranda rotoped s odporem nula nula nic, na kterým se můžete sice skvěle zpotit, ale žádnou velkou rychlost z něj nevymáčknete. A cvičím. Ježiš, já fakt cvičím - upřímně, cvičení nesnáším a hlava mi nebere, jak to někdo může dělat s chutí, ale tak lepší než drátem do oka.
Po letech příležitostnýho plácání sebou o koberec jako vyvržený vorvaň (tato činnost bývá obvykle pevně spjata s blížícím se závodem a tím pádem oprávněnou hrůzou z toho, že můj povolený střed těla mi to dá zase pěkně sežrat) se dostávám v Hard Core workoutu na druhý level. Vydržím to dva dny. Pak se mi na loktech udělají strupy velikosti padesátikorun a s cvičením je na chvíli konec.
Šlapu. Šlapu ráno a šlapu večer. Šlapu v obýváku, protože to může dělat, když jsem s dětma sama doma.
*Jsem klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec.*

Mezitím přicházejí ze světa tam venku zprávy, který sice čekám, ale stejně je nechci slyšet.
Přesouváme letenky na červen.
Organizátoři Lakelandu začínají účastníky připravovat na to, že se akce možná nebude konat.
Angláni jsou stejný jako já a slyšet to nechtějí. Mám na ně kvůli tomu vztek, protože jestli budou zavřený hranice a akce se stejně bude konat, netuším, jestli mi třeba převedou startovný na další rok.
Co když opravdu budou ještě v červenci zavřený hranice?
Děsivá představa.
Protože je letošek tak nakloněný realizaci cestovatelských plánů, poprvé jsme už v lednu zaplatili letní dovolenou.
Přichází e-mail z cestovky.
Necháváme to koňovi (čti: nic neměníme), ten má na to hlavu - chci věřit tomu, že v srpnu už bude všechno dobrý nebo aspoň na dobrý cestě.
*Jsem klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec.*

Přesvědčuju se, že šlapání na kole je vlastně fajn. Pohybuju se přitom na škále od hurá, konečně zase můžu něco dělat, přes ale to bude dobrý, jsi skvělá, bojuj, přidej, to-bude-dobrý - což prá dní mohutně podporuju sledováním motivačních videí na youtube po dopsíprdelejátonenávidím! Ve chvíli, kdy se mi nevyhnutelně nepěkně osype ta jediná část těla, která je v kontaktu s koženkovým sedlem a já po 14 dnech bez běhání vyběhnu, abych zjistila, že se v šátku dusím a noha dál bolí, přestanu být *klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec* - kromě všech kolem to odnese i nebohé skládací kolo, kterému buším do displeje tak dlouho, dokud neopadne. Ehm.

*Jsem naprosto nevyrovnaný jedinec, který nechce nic jinýho, než aby se jeho život vrátil zpátky do normálu. Protože tak, jak to bylo, mi to naprosto vyhovovalo, díky pěkně.*

(Světélko na konci tunelu - včera mě ratolest vytočila do takovýho bílý žáru, že jsem šla pozdě večer běhat a bylo to fajn. Bylo to moc fajn. - tak snad to není lokomotiva.)

#07

Miřenka Čechová

BALETKY

Některé knihy jsou jako vana plná horké vody. Nořit se do nich musíte opatrně a pomalu, chvíli to trvá, ale pak je to nesmírně příjemné. Jiné jsou jako vlažná sprcha v horkém dni - osvěžující, nicméně pocit z nich moc dlouho nevydrží, protože jste stejně za chvíli zase zpocení. Jsou samozřejmě i knihy, které připomínají kohoutky chrlící hnědou sračku, v níž byste neopláchli snad ani vašeho psa, který se právě vyválel v dobře uleželé chcíplotině. A pak jsou tu knihy, které jsou jako skotský střik - namíří na vás a mezi oči vám napálí pořádně prudký proud ledové vody; je to nepříjemné jako ďas, ale utéct nemůžete, proud míří níž a vy kuckáte a dusíte se, jen abyste o chvilku později schytali zásah na solar tak prudký, až vás to odhodí na vykachlíkovanou zeď za vámi. Sklouznete na zem, zůstanete ležet, nicméně proud vás na pokoji nechá teprve tehdy, kdy bude on chtít.
Tak přesně takové jsou Baletky.

Je to nesmírně intenzívní proud cynických obrazů, výjevů, fragmentů, vzpomínek, pocitů a poznámek holky, která se ocitla zkraje divokých devadesátých let v deseti letech sama na pražském intru. Protože chtěla dělat to, co nejvíc milovala. Nebo si to aspoň myslela. A protože ji vybrali. Kdo by nechtěl být elita?
Ale pozor, není to žádný ubulený, ufňukaný příběh zhrzené ženy, která se nedokáže vypořádat s vlastními traumaty. Není to ani nakoukání klíčovou dírkou do světa špiček a Čajkovského. Jsou to rozražené dveře se zvednutým prostředníčkem. Bolelo to? Jasně. Chtěla jsem to? Jasně. Bylo toho na jednu malou holku příliš? O tom nepochybuj.
Nečekejte dojemný příběh o éterických vílách, které dřou jako koně, ale nakonec uspějí. Tohle vás dojímat nebude. Tohle vás s rozběhem nakopne do žaludku (anebo prdele) a vy tomu ještě poděkujete.


Miřenko, jsi hustá, díky ti za ten kopanec, už dlouho se mi nestalo, abych knihu zhltla bez kousání na jeden zátah. Na dva, tři, jasně, ale na jeden?

#09

Vítězslav Nezval

EDISON

"Už zas trhat ve snách bledé lilie
už zas jíti do kavárny Slávie
už zas srkat každodenní černou kávu
už zas míti stesk a nachýlenou hlavu
už zas nespát už zas nemít záruky
už zas pálit vše co přijde do ruky
už zas slyšet tóny tlumeného pláče
už zas mít svůj stín hazardního hráče

Naše životy jsou jako noc a den
na shledanou hvězdy ptáci ústa žen
na shledanou smrti pod kvetoucím hlohem
na shledanou sbohem na shledanou sbohem
na shledanou dobrou noc a dobrý den
dobrou noc
sladký sen"

#10

Philip Pullman

ZLATÝ KOMPAS

Napínavý úvod do epického vyprávění o dobru a zlu, o lásce a nenávisti, o přátelství a zradě, zkrátka o všem, co k pořádným příběhům patří. A protože je to tak trochu pohádka (spíše pro dospělé nebo dospělejší, na děti je to přeci jen trochu drsné), nechybí kouzelné bytosti a originální nápady, za kterými v momentě, kdy příběh přestanete vnímat jako pohádku, naleznete metaforu mnohého.

(Nedivím se, že církev řvala. Měla důvod.)

#11

Markéta Schneiderová

U NÁS NA SKLÁDCE

Civilní, lidský a reálný protipól hysterickým, absurdně populárním novelám, napsaný lehkou rukou, s humorem a nadhledem a vším, co "etablovaným" autorkám tolik chybí.

Jaká škoda, že o téhle knížce skoro nikdo neví a že si ji asi málokdo přečte. Je to subtilní příběh o tom, že můžeme milovat i ty, kteří chybují - a že je lze milovat i s těmi jejich chybami, že dobrotou lze ubít nenávist a že žít se prostě musí.

#12

Přemysl Krejčík

MALEJ NY

Rap pro mě byli a asi už navždy zůstanou ti týpci, co čuměli čuměli čuměli na bednu, až z toho měli prdel dřevěnou a už se nezvedli a žili na Jižním městě, periferii... Klukům, kteří si hráli na černochy, jsme se v dobách dospívání z povýšenecké pozice temných gothiků (ano, to jako vážně) smáli (kam on maj big black batha, let's smoke some crack in da neighbe'hood, let's beat some cooops...) a Malej NY pro mě fungoval právě proto, že z textu bylo jasně patrné, že má autor od doby svého dospívání odstup.
Slang a pohled do komunity, která mi byla až do teď naprosto skrytá, mě bavil, stejně jako mě bavila všechna ta známá místa, protože Malej NY byl, je a bude navždycky moje město, to vám holt z krve nikdo nevydestiluje. Je super, že o tom našem městečku, kde se zastavil čas, píše konečně i někdo jinej (peace, pane Hrabal, no offence).
Kulisy, jazyk, terapie jako šikovný nástroj, jak postavu rozmluvit, to všechno mě bavilo, stejně jako samotná zápletka. To, jakým způsobem ji autor rozvinul už o něco méně - ano, do jisté míry je pravda, že tu kámen šuká cihlu a že je to tu jedna velká, solidně provázaná vesnice (což jsme si měli možnost ověřit na vlastní kůži, že?), nicméně na mě těch náhod a svázaných konců bylo příliš mnoho (a ty uzly byly příliš velké). Stejně jako bylo příliš mnoho cliffhangerů na koncích kapitol a vedlejších, s dějem nijak nesouvisejících příběhů, které možná stálo za to spíš uschovat a použít v jiném vyprávění.
Nicméně nejsem čtenář žánru, těch pár knih, co  se mi v poslední době z kategorie thriller dostalo do ruky a které se, soudě dle ohlasů, opravdu povedly, mě o tomhle tušení jen utvrdily. Čili možná jsem to celé četla blbě. Každopádně pro odrostlé fanoušky rapu to bude, hádám, návrat do mládí, co půjde na komoru, pro mě to byl zajímavý výlet do neprobádaných vod.
Enjoy, bitches!

Petra Dvořáková

VRÁNY

Vrána sedí na křesle a kouká do blba. Právě doposlouchala audioverzi knihy, která hýbe internetem a která jí měla změnit život a přemýšlí, co ji sakra přimělo k tomu, aby za tohle dala skoro tři stovky. Kdyby je radši prožrala.

Obrovská vlna nadšení a emocí, které Vrány vyvolaly, mě přiměly porušit slib, jenž jsem si dala (už žádnou Dvořákovou, stačilo) a knihu jsem si pořídila. Ach jo. Příště prosím nějakého mého Kendyho, aby mi, až budu zase holce skládat básničky, dal přes hubu. Díky.
Jsem totiž buď emočně zakrnělá nebo jsem slyšela něco absolutně jiného, než všichni ostatní četli. Ne, nechci zlehčovat problematiku týraných dětí, ale takový Harry Potter, Faramir nebo Matylda zkusili víc a nikdo nad nimi nebrečí...
Od začátku mě iritovalo, jak jasně se autorka rozhodla postavy vykreslit, jak je jasné, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo je bílý a kdo černý, kde je ta propracovaná psychologie z komentářů? Matka je omezený primitiv, což je hned jasné, protože stejně jako v Popelce nadržuje jedné z dcer - jedné dceři říká hezky a druhé hnusně, jedné nestříhá vlasy, druhé ano a jednu obléká barevně a druhou ne tak moc. Jo a obě je nutí uklízet, protože to je jasný znak primitivnosti - když máte doma rádi uklizeno a dokonce, bohajeho, žehlíte, musíte být divná. Žádná jiná charakteristika netřeba. Pak tu máme dceru, které má být dvanáct, ale většinu času se projevuje jako o dost mladší dítě, až jsem si říkala, jestli není třeba opožděná? Její (zlá) sestra je v podstatě jen figurka. o té nevíme nic, a otec víceméně taky, toho charakterizuje jen to, že si doma dává pivo a čte knihy o válce (docela jako asshole z ikonické písně Denise Learyho) a asi je trochu divnej. Proč jsou v rodině tak strašně podělaný vztahy, se nedozvíme, protože to asi není podstatný.
Děj se má nejspíš odehrávat v současnosti, nicméně všechno, až na zmínky o filmové verzi Pána prstenů a mobilu, který hrdinka vezme za celou knihu do ruky dvakrát (!!! máte kolem sebe 12leté dítě? Víte, jak často drží 12leté dítě v ruce mobil? A co teprve osamělé 12leté dítě? A viděli jste už V síti? Tak to byste měli), aby poslala smsku (mámě a ségře), by spíš odpovídalo přelomu 80. až 90. let, možná raným devadesátkám, kdy jsme jako děti byly auf z vložek, návodů v tampónech a lesklých krabiček s kondomy. Tohle už ale není žádné novum. A btw holčičí časopisy už v podstatě nevychází, dneska si každý najde všechno na internetu... jo, to by ale středostavovská rodina s domem musela mít doma počítač... ehm.
Největší kámen úrazu jsou pro mě ale neustále se opakující témata, která se táhnou celou autorčinou tvorbou. V Já jsem hlad jsem měla od určitého momentu pocit, že ještě jednou se bude řešit menstruace a rodidla, budu řvát nahlas. A tady to máme zas. Menstruace, výtoky, sexuálně chtivý muže, sexem manipulující ženy, atd. atd. Mě to prostě nebaví.
Petra Dvořáková je pro mě prostě další Radka Třeštíková - obě umí psát čtivě, nicméně to mně nestačí. Ne, abych o něčem řekla, že je to dobré.
Jo a ty metaforický vrány, ty měly celému příběhu dodat nějakou lyricko-mystickou hloubku?

Poznámka k audioverzi: Přestože se obě narátorky snaží a poslouchají se hezky, nemohla jsem se ubránit úvahám o tom, jak by celá kniha vyzněla, kdyby byla matka čtená jinak - ne hystericky a exaltovaně, ale unaveně, strhaně, ztrápeně. Jako člověk, který se upřímně snaží, ale stejně má doma dítě, kterému prostě vůbec, ale vůbec nerozumí a ono mu v tom pochopení nijak nepomůže.

Do karantény s knihou! (část I.)

Zjistila jsem, že jsem v letošním roce úplně zanedbala literární zprávy - jsem si jistá, že vám děsně chyběly.

Zatímco venku zuří pandemie koronaviru, uvnitř (už víc jak dva měsíce) zuří můj úpon lýtkovýho svalu, který jsem řešila vloni na jaře. S mr. jediem jsme přistoupili k druhému nejradikálnějšímu řešení hned po amputaci - týden bez běhu, týden bez kola, rotopedu, cvičení. Týden KLIDU. Taky úplně cítíte, jak se za tím na první pohled líbezným slovem tyčí hrozivé stíny, z nichž tu tam pomrkávají rudě žhnoucí oči stvůr tak děsivých, že je vyvrhlo i samo peklo?
Navíc to bude týden KLIDU v situaci, kdy mám doma nonstop holky s jejich zvonivými hlásky, z nichž mi nejpozději v devět ráno už solidně zvoní v hlavě a od desíti mi do rytmu tiká alespoň jedno oko. Tolik mateřského štěstí! Čím jsem si to zasloužila?
V době, kdy bloggerky a instagramerky vyzývají ke zpomalení, nahlížení do nitra (no fuj!) a všeobecnému všeobjímání, se snažím se nezhroutit z toho, že covid-19 se podle všeho živí nejen lidmi, ale i časem, jinak by nemohl mít aktuální den těch deset, maximálně dvanáct hodin, co má. A narvěte do toho svoji práci, domácnost, školu jedné, předškolní přípravu druhé (bacha, to teď fakt existuje!), housle, snídaně, obědy, večeře, svačiny, zdravotní procházky a ještě se usmívejte! Můžete totiž na 60 metrech čtverečních trávit celé dny v kompletní sestavě!

Ne. Nestěžuju si. Jen jsem unavená. ALE zatím nikomu ani v okruhu mých blízkých není nic vážnějšího, než na oko běžná chřipka (bez teplot). O práci nikdo v rodině nepřišel a snad ani nepřijde. Ségra našila roušky. Myjeme si ruce, snažíme se poslouchat, chovat se zodpovědně a rozumně.
S těžkým srdcem jsem přesunula velikonoční výlet do Anglie na druhou polovinu června, snad bude v té době už všechno v pořádku, snad budeme na tohle období vzpomínat jako na dobu, kdy se skutečně ukázalo u mnohých, jací doopravdy jsou a pomohlo nám to si utřídit priority.
Zkrátka: Zatím spolu, zatím živí. Díky za každé nové ráno!

Navíc je to naprosto ideální doba dohnat nějaké ty čtenářské resty...

Zkraje roku jsem se rozhodla pro malý knižní experiment: při uklízení knihovny jsem z každé police vybrala dvě knihy, které jsem ještě nečetla a přečíst si chci. Odvážným cílem je ty komínky do konce roku zdolat. Tohle lezení by mi mohlo jít.

#01

Ondřej Lipár

SKOŘÁPKY

"Tati

dnes ráno mě západní civilizace sledovala až před barák.

Můžu si ji nechat?"

"Jistěže ne, chlapče.

A koukej od ní dát ruce pryč.

Vždyť ani nevíš, s kým se kde flákala."

Za tohle se autor stydět určitě nemusí. Škoda, že nepsal dál, některé obrazy a obraty jsou půvabné a zábavné a zajímavé.

#02

Mathias Énard

KOMPAS

Rakouský muzikolog Franz Ritter nemůže spát. Trápí ho čekání na diagnózu, kterou nad ním má vyřknout jeho lékař, ale mnohem větší neklid mu způsobí nečekaný dopis. Franzovi píše jeho celoživotní láska a připraví mu tak noc plnou vzpomínek, úvah a přemítání. Je to noc vyprávění se střípky příběhů rozkročených od básníků kmene Udhra a Chajjámových čtyřverší přes Liszta, Beethovena, Manna nebo třeba Aloise Musila po události islámské revoluce a tažení tzv. Islámského státu Sýrií...

Kompletní text recenze na iLiteratuře TADY.

#03

Tzvetan Todorov

ÚVOD DO FANTASTICKÉ LITERATURY

Nenáročné, určitě zajímavé, nicméně z dnešního pohledu už nijak zvlášť objevné dílko, které analyzuje knihy, o nichž jste zhusta nejspíš ani neslyšeli, natož abyste je četli. Todorova mám zařazené jako toho "nejpřístupnějšího" a tady mi potvrdil, že jsem se nesekla. Úvod je dobře přeložené nakoukání pod pokličku fantastické literatury 19. století (a podstatně starší), které je přesně tím, co avizuje v názvu: úvodem. Koneckonců se na dosti omezeném prostoru (144 stran bez doslovu) ani víc rozmachovat nemůže.

#04

Rainer Maria Rilke

LODICE ČASU

Skvěle sestavený výbor doplněný obsáhlou (ale nikoli nudnou) předmluvou, která i člověku, jenž se s autorem setkává poprvé (mně), výborně zasazuje jeho tvorbu a život do kontextu doby. Výběr básní zdařile reprezentuje obsáhlou tvorbu básníka zmítaného vnitřními démony, uchvacovaného přírodou, neschopného milovat, se slabostí pro prostý venkovský život a jeho lidi.

"Můj domov, ten je mezi dnem a snem,

kdy usínají děti rozjívené

a starci večer hledí do plamene

v přísvitu průzračném a překrásném.

Můj domov, ten je mezi dnem a snem,

kde klekání se ztrácí v šeru strání,

a dívky, teskné z toho doznívání,

u studní mdlí v tom klidu úžasném.

I do té lípy zamilován jsem;

v ní mlčí všechna uplynulá léta

a každé znovu z jejích větví vzlétá

v té chvíli bdění mezi dnem a snem."

(s. 62)

#05

Umberto Eco

FOUCAULTOVO KYVADLO

Taková milá, fajnová, nenáročná dedektívka k vodě nebo k plotně! Rozhodně si ji všichni přečtěte!! A kdybyste jí náhodou nerozuměli nebo ji nepochopili, nezapomeňte, že debil je VŽDYCKY autor. *Mucky muck*

(Vloni jsem si jakožto literární cíl stanovila zdolání Odyssea a Kyvadla, s mírným zpožděním, ale přece! Yessss...)

#06

Omar El Akkad

AMERICKÁ VÁLKA

War never changes...

Občas (často) mi zůstává rozum stát nad tím, podle jakého klíče se z některých nově vydaných knih stane hit a jiné zapadnou a v podstatě po nich (zhusta neprávem) neštěkne ani pes.

Americká válka je dokonalým příkladem druhé kategorie. Je to kniha, která má obrovský potenciál v současném světě zarezonovat, přimět lidi se zastavit a zamyslet se nad geopolitickou situací, nad tím, že skutečně žádná planeta B neexistuje a že karty, se kterými teď hrajeme nejen, že mohou v příštím kole přijít do ruky jinak, ony můžou přestat platit úplně. Autor zároveň pracuje s naprosto základními principy, jež jsou známé každému z nás: s rodinou, se sílou krve, s vlastenectvím a jeho tu mělkými, tu hluboce zapuštěnými kořeny, s touhou po pomstě i s tím, že nejnebezpečnější nejsou ti, kdo mají co ztratit, ale ti, co už ztratili úplně všechno. A přesto o knize není vůbec slyšet. Chyba!

Americká válka je postapokalyptický román z ne až tak vzdálené budoucnosti o Sarat a její rodině, o životě v místech, kde se technicky žít ani nedá a o tom, že válka a mocenské hry byly, jsou a vždycky budou svinstvo - to se prostě nikdy nezmění.

Osobně jsem v knize našla výrazný předobraz v palestinsko-izraelském konfliktu, snad že k němu mám "nejblíž" a zajímalo by mě, jaký - a jestli nějaký - v ní viděli jiní.

(Pochvalu Pavlu Bakičovi za překlad, přestože je to místy hutné a hnusné čtení, pořád ho máme v krásné češtině.)

Karel, Kilian a já

Bude tě to to stát strašnýho času, budeš muset dělat hromadu věcí kolem, který neděláš, protože tě nebaví nebo seš na ně prostě moc líná, máš děti a práci a domácnost a povinnosti - chtít se v tvojí aktuální situaci připravovat na stomílovku je blbej nápad. Fakt blbej nápad. Za mě ne.

Takhle nějak by se dalo shrnout, co mi - o něco přívětivěji, pravda - napsal mr. jedi, když jsem vloni v létě s tímhle dobrým nápadem přišla.

Napsala jsem, že jasně, chápu, má pravdu, ale že tam chci.

OK. odepsal on (nebo tak nějak). Ale musím počítat s tím, že to, co jsme běhali doteď, je legrácka, šťouchání klackem do skla chřestýšova terária, otužování se v kožichu, jízda po modrý sjezdovce, prostě: nemáš ani ánung, jak s tebou těch 100-120 týdně, co bys měla běhat, zacvičí.

Nemám. Připustila jsem. Ale udělám všechno pro to, abych se připravit zvládla.

OK. Kapituloval. Jak chceš, tvůj boj. Jestli se zabiješ nebo rozvedeš, za mnou brečet nechoď.

Do závodu zbývá necelých pět měsíců. Koupila jsem si buzolu. Koupila jsem si letenky. Koupila jsem si další letenky - na Velikonoce, kdy chystáme s T. výsadek do Lake Districtu v duchu in and out. Napsala jsem organizátorům, abych měla jistotu, že mě tam nic nesežere ani nebude mít nikdo povolený mě zákonně odstřelit, když se budu po trati potulovat sama. Požádala jsem o radu, jaký úseky by bylo nejrozumnější znát předem? Odpověď byla okamžitá a nesmírně srdečná. Úseky jsou tam blbý jen dva - takže jeden mám v plánu první den, druhý (překvapivě) v den druhý - a zároveň poslední. Úhrnem pokryjí sto kilometrů.

Měla bych se tu buzolu naučit používat.

Zatím se motivuju čtením Pullmanových Jeho temných esencí a říkám si, že když se naučila dvanáctiletá Lyra s alethiometrem, musím se přeci já naučit zacházet s buzolou. (Ne, nechci slyšet, jak moc se mýlím.)

V mezičase běhám. Běhám tak, že mám pocit, že už nic jinýho nedělám. Na krabicích s keckama by mělo být stejný varování jako na krabičkách cigaret doplněný fotkama odpadnutých nehtů, výronů, modřin, sedřenin, opruzenin, plísní, zánětů a všech dalších dobrot, který si pro vás tenhle krásný sport chystá - nadměrné běhání způsobuje odumírání mozkových buněk. Většinu času si přijdu jako po vopici. Jako po vopici, během který jsem se z legrace mlátila železnou tyčí přes holeně. Fór je, že kvůli běhání už ani nepiju.

To, co mi dřív přišlo nemožný, je teď základ.
To, co jsem dřív oslavovala, je teď minimum.
Kde se tohle zastaví?

Na instagramu sleduju pár lidí, kteří by se v létě měli taky postavit na startovní čáru. Fascinují mě a děsí zároveň. Jsou to drsní týpci, kteří si dávají felly ke snídani a vydrželi by nejspíš běžet až do skonání světa. A tihle týpci mají z toho letního dobrodružství sakra respekt. Kam jsem to zase vlezla?

V mezidobí se snažím udržet motivaci a víru v to, že i tentokrát se ukáže, že těžko na cvičišti lehko (ehm, ehm) na bojišti. Skvěle na mě fungují všemožná videa a dokumenty o těch nejlepších z nejlepších. Jako je třeba Karel Sabbe.

KAREL SABBE - OUT THERE

(A Journey to the Barkley Marathons)

Barkley je moje obsese. Dobře, obsese je asi silný slovo, ale je to zkrátka podnik, který mě nesmírně fascinuje. Už jsem tu o něm psala, takže se nebudu opakovat. 

Karel Sabbe je ve světě ultra fenomén. Nesbírá medaile z velkých závodů, ani nepózuje na plakátech známých firem. Je to belgický zubař, který má na svém kontě mimo jiné FKT z PTC i AT - a těmi, jakožto prologem k samotnému Barkley, dokument začíná.

Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak to v podání těch nejlepších vypadá snadno. Běžet pětapadesát dní v kuse v průměru pětaosmdesát kilometrů denně? Jasně, proč ne. Dát si jako přípravu Marathon des Sables? Jak jinak - kdo je připraven, není překvapen! Překonat stávající rekord na AT o 110 (!) hodin? Tss, jen si vypnu vrtačku a jdu na věc.

Čím víc informací o Barkley mám (vřele doporučuju obzvlášť dvoudílný podcast Bad Boys Running s Lazem), tím víc mě fascinuje selekce lidí, kteří se ke žluté bráně postaví, jejich motivace, to, kolik do přípravy musí dát a přestože až na výjimky jeden po druhém selhávají, vracejí se a vracejí jako tažní ptáci a zkouší to zas a znovu. (Letos tak budeme moct znovu fandit třeba Garymu Robbinsovi!)

Karlův pokus působí stejně lehce jako jeho běhání po amerických stezkách - a kdo si pustil třeba dokument zachycující tamější pokus Nicky Spinks, ví, jak drsný loňský ročník byl (koneckonců zlomil i Pavla Paloncého (snad to skloňuju dobře) a to je něco, co se jeví jako fyzikálně nemožné).

"Mám pocit, že jsme se včera koukali každý na něco jinýho," konstatoval druhý den T., když jsem se s monologem plným planoucího obdivu oblíkala, abych mohla jít polykat další kilometry. "Já tam viděl jen nesmyslný utrpení a obrovský sobectví a sebestřednost." Párkrát jsem předvedla, jak dělá ryba a raději odešla.

Nad hlavou mi zůstala viset otázka, jestli to všechno opravdu není jen zbytečný, trpělivost okolí neustále testující sobectví...

INSIDE KILIAN JORNET

(Celý film je zdarma dostupný na rakuten.tv )

Jestli mám pocit, že Karla lidi znají, Kiliana skutečně není nutné představovat.

Nejnovější dokument sleduje Kilianovo světové turné, kdy během 12 dní obletěl se svým týmem zeměkouli, aby zapromoval sebe a značky, jež mu umožňují žít život profesionálního atleta. Absolvoval v prostředí, které mu není zrovna po srsti, desítky rozhovorů a tiskovek, moc toho nenaspal a usilovně se snažil to celé vydržet a nehodit do toho vidle.

Záběry z velkoměst rozbíjí vyprávění o posledních pár letech, kdy se v jeho jinak plynulém běhu životem objevily karamboly očekávané i ty nečekané, ty dobré i ty špatné. Je to takové sympatické a hezké. 

Pokud vás Kilian sere, rádi ho mít nezačnete, pokud jste jeho fanoušci, bude vás to bavit. Jestli jste něco mezi tím, je to prostě další profi dokument o ultramaratonské legendě - a těch není nikdy dost.

Že já si nedám pokoj

Phil Hewitt

BĚŽ DÁL

V době, kdy byla kniha britského novináře a maratonce Phila Hewitta horkou novinkou, tedy v roce 2014, o ní psal kamarád Karel. Karel byl vždycky tím, kdo nahlížel na věci z pozice světlé strany Síly. Nicméně ani jeho dobrosrdečné já nedokázal Phil přesvědčit. A jeho dojmy ovlivnily ty mé natolik, že jsem se knize instinktivně roky vyhýbala.

Přestože jsem přečetla z naštěstí už snad pomalu vysychajícího proudu běžeckých knih, jež svého času chrlila Mladá fronta, téměř všechno (a co ne, to mě nejspíš ještě čeká, protože jsem prostě nepoučitelná), od Phila jsem si držela odstup. Až do chvíle, kdy jsem ho objevila v Levných knihách za nějakou absurdní částku, jako je 29 korun nebo tak něco, a to pardon, to se prostě nedá odmítnout, zvlášť když má parádní přebal.

A tak putoval chlapec k nám domů, a přestože jsem ho nečetla tak zoufale dlouho jako Běžkyni, i Philovi se dostalo "pocty", kterou si obvykle vyhrazuji pro literaturu faktu, již chci přečíst, ale vlastně mě vůbec nebaví. Uplatnila jsem pravidlo jedné kapitoly denně.

Má vůbec cenu, abych se explicitně rozepisovala, že mě kniha zoufale nebavila?

Běž dál je pro mě dalším z nepochopitelných titulů, u nichž mi při čtení neustále běží na pozadí zásadní otázky: Proč tohle vlastně vyšlo? A proč v překladu? 

Koncept memoárů novináře, který propadl maratonu a z tvora, jenž měl na břiše pekáč buchet jen tehdy, když si ho na něj položil, aby nenadrobil, se změnil v nadšence, jenž objíždí svět a usilovně trénuje, aby se zlepšil, nezní špatně. Realita je nicméně trochu jinde.
Kniha působí jako sebrané deníčkové zápisky o tom, kterak jsem běžel tu či onde maraton. Netuším, jestli tohle v nějakých chichesterských timesech vycházelo jako sloupky, nebo jestli si to Phil psal na nějaký svůj blog, každopádně celou knihu skutečně tvoří jen a pouze záznamy závodů. Co kapitola, to jeden závod. V té první se dozvíme něco málo o tom, jak se Phil k maratonu připletl, že má manželku a dvě děti, rodiče a tchány, a tím veškeré informace o zázemí vypravěče končí.

Naopak se dozvíme spoustu informací o tom, kde na kterém závodu zahýbal doprava a kde doleva, a že na maratonce číhá celá řada nástrah, jež mohou zásadně ovlivnit jeho výkon. Jeden by si pomyslel: Jistě - trénink, strava, zdravotní problémy, případně taková drobnost, jako je u amatérů běžný, každodenní provoz. Ale to se bude jeden mýlit na plné čáře. Phila totiž zásadně rozhazují věci, nad kterými jsem nestíhala zavírat údivem pokleslou sanici: nehezká trať (v žádném velkoměstě nebyla snad jediná, které by neměl co vytknout), nedostatečná podpora ze strany fanoušků (wtf? Vytrvalostní běh je, buďme k sobě upřímní, pro diváky asi stejně zábavný, jako sledování kynoucího těsta nebo zasychající barvy - lidi skutečně nemají povinnost vám fandit), rozmary počasí - tu moc velká zima, onde moc mokro, jindy moc velké teplo nebo moc velký smog (!); další nepříjemná překvapení mu chystaly tratě, když vedly místy, která nečekal (co se třeba nejdřív podívat na mapu, jak bude trať závodu, na nějž se chystám letět (!), vypadat? A zvážit, jestli se mi třeba bude líbit? A když ne, tak tam, já nevím, nejezdit?), v případě pár trailových maratonů šok z toho, že nemají certifikovanou trať (vzpomeňme památné hlášky Dana Orálka z behej.com, kdy na příval stížností absolventů Silva Nortica Maratonu, kteří byli celí hyn, protože trať měřila něco mezi 43 a 44 kilometry, napsal něco ve smysl: dva kiláky navíc - a není to už jedno?), a že jsou na nich kopce nebo dokonce, má ty hrůzo, bahno! Pekelně ho otráví i neorganizované vydávání batožiny po závodě nebo fakt, že na startu závodu, kterého se účastní tisíce lidí, nemůže hned běžet naplno atd. 

Jak už podotýkal Karel, jakmile se Philovi nepovede se zlepšit, má pokaždé v rukávě dostatek trumfů na svou obhajobu, ale nikdy neviní nedostatečné úsilí v tréninku. O jeho skladbě se toho dozvíme jen velmi málo, kromě toho, že ho časem přestane bavit i trénovat, a pak už se zbytkem knihy jen proskuhrá. 

Phil navzdory tomu, že je novinář, píše dost nudně. To se, samozřejmě, nevylučuje, ale jeden by očekával od člověka, kterého živí kladení slov za sebe (a má doktorát z Oxfordu), trochu lepší výkon než od profesionálních švihadel. A kostrbatý český překlad mu ani trochu nepomáhá. Kromě obvyklých chyb, jako je Střední východ (ne, je to Blízký východ) nebo dálkový běh (ne, nejsme autobusy ani běžkaři, ten sport, kterému se věnujeme, se jmenuje vytrvalostní běh), jsou tu třeba záhadné "vesty", které mají závodníci na sobě nebo "termo přikrývky", jež dostávají v cíli (ale to by bylo zase fajn, odnést si ze závodu místo igelitky s letáky nějakou hezkou deku, ne?). Nechybí věty typu: "Jistota a radost běžely ruku v ruce a unášely mě s sebou, především když se objevila značka osmnácté míle, vždy oblíbené číslo v mých hrách s nimi, které jsem teď uvítal o to víc. Organizátoři nám tam nabízeli sáčky s energetickým gelem, který měl dodat výkon našim umdlévajícím nohám." (s. 86); "Dokonce víc než obvykle jsem doplňoval tekutiny také správně načasovanými energetickými gely, včetně několika velmi nabitých energií, které mi na posledních několik kilometrů dal Michael." (s. 160) a můj favorit: "Ukázalo se, že do cíle maratonu jich doběhlo 1372, do cíle půlmaratonu 2977 a do cíle závodu na deset kilometrů 1795, k tomu různí chodci a severští chodci." (s. 220) - tak aspoň, že to nejsou norští (nebo bílí) chodci.... 

Nicméně Běhej dál by nespasil ani sebelepší překlad, koncept knihy od samého začátku odsuzuje k tomu, aby byla nudná a aby z ní Phil vyšel jako věčný remcal, který by rád bez práce spoustu rekordních koláčů.

Je samozřejmě svatá pravda, že já skutečně nejsem cílová skupina a silniční maratony obzvlášť ve velkoměstech mě nechávají totálně chladnou. Se svou výkonností na nich nevidím absolutně nic přitažlivýho a Philovu výchozí premisu, že maraton je nejvíc, prostě nesdílím. Čili šance, že si sedneme, byla vlastně od začátku mizivá. Zdlouhavé popisy tratí obvykle následované stížnostmi, jsou materiál k pivu nebo třeba na blog - ty to v pohodě snesou. Stejně jako euforii ze závodů vydařených. Na knihu je to ovšem zoufale nedostačující.

Co mě v roce 2019 naučilo ultra

Za prvé: Méně není nikdy více. Objem nenahradíš a kdo chce běhat daleko, musí prostě běhat daleko.

Za druhé: V jednu tabulku věřiti budeš. Co ona řekne, to odběháš.

Za třetí: Tělesné potřeby nesmí stát v cestě výkonu a sláva přebíjí sebeúctu.

Za čtvrté: Všechno jde, když se chce a když to nejde, je zapotřebí to sečíst.

Za páté: Když vypijete příliš mnoho coly, skutečně se můžete poblít. To, že jste přitom uběhli sto kilometrů s tím souvisí jen okrajově.

Za šesté: Přátelství tvrzená během závodů jsou unikání a uznání ultra-kamarádů je velmi specifické: "Pěkně zvracíš! Nezastavuj, umíš to i za běhu!" případně: "Ty brečíš? Ale to je hezký, jak umíš dát najevo emoce!"

a

za sedmé: Před smrtí je potřeba vypnout si garmin!

#66

Guillaume Basset

OHEŇ TVÝCH BLÍZKOSTÍ

Vířivý tanec praporců
Tonoucích v barvách
Opíjí se jiskrnými vodami

A pro tohle darované nebe
Naše prapodivné sny
Neukojené
Plují v meandrech

Jako dlaně přibité budoucím bytím
K zemi
(s. 51)

Číst básně někoho, koho matně znáte, je hodně podobné voyeurismus (ne, že bych měla zkušenosti) - nakukujete mu do nitra, hodnotíte, zvažujete... Jste vpuštěni tam, kam byste se jinak nikdy nedostali a je to zvláštní, až nepříjemný pocit. Navíc jsme se Guillaumem (až na výjimky) někde minuli. Francouzsky bohužel neumím natolik, abych si vychutnala originální texty, které jsou ve sbírce zrcadlově uvedené proti českým překladům a ty mě nechaly v podstatě chladnou. Překládat poezii je TAK těžké...

Čas
Je jen roztříštěný obraz
Věčnosti

(s. 103)

#67

Ibn Síná

LÁSKA JAKO CESTA K BOHU

(přeložila, předmluvou a studiemi opatřila Magdaléna Vitásková)

Čtyři traktáty, jeden z největších arabských učenců v dějinách (podle jeho Kánonu medicíny se vyučovalo na všech evropských lékařských fakultách ještě v 17. století), čtyři studie, jedna česká filosofka. Stručný, věčný a přesto vyčerpávající úvod, slovníček, literatura, prostě to, co byste od knihy vydané v Academii v edici Orient čekali. A přesto je to něco víc. Láska jako cesta k Bohu je pro mě výjimečná svou přístupností, tím, že si doprovodné studie nekladou za cíl ohromit kolegy, ale usilují o interpretaci textů Ibn Síny nám, kdo o nich (zatím) nic moc nevíme a podobného výkladu symbolů bychom (možná) nebyli schopní. Jak trojice iniciačních, alegorických příběhů, tak čtvrtý text argumentativní, jsou navíc nádhernou ukázkou dokonalosti arabštiny, kdy jazyk desátého století můžete číst dnes, překládat jej dnes a výsledkem je srozumitelný český text.

#68

Christopher Paolini

ERAGON

Přidanou hodnotou Eragona je věk, v němž jej Paolini stvořil - to knihu povyšuje nad ostatní deriváty Dračáku a LOTRa.
Je to až roztomile prosté, nevinné a naivní a zároveň svět, který vystavěl, minimálně v prvním dílu funguje docela dobře a v zásadě logicky. Pro začínající, obzvláště mladší čtenáře fantasy je to příjemně lineární, vývoj děje je logický, postavy mají jasně dané místo a roli. A je tu modrý drak, takže co chtít víc?
Kritizovat by se samozřejmě dalo ledacos, ale přijde mi to tak nějak zbytečné - trochu jako mačkat povedený obrázek ze školní družiny.
Jestli zvažujete, zda číst odrostlejším dětem před spaním, klidně se do toho pusťte. U nás to fungovalo.

#69

Tara Westover

EDUCATED

Výborně napsané paměti o věcech tak hrozných, že si je (doufám) nikdo z nás nedovede pořádně ani představit. Tara vyrostla v mormonské rodině vedené otcem trpícím bipolární poruchou (a možná i schizofrenií), jenž připravoval celou rodinu na konec světa, který měl v jeho představách přijít každým dnem. V rodině s paranoidními rodiči, kteří odmítali medicínu i vzdělávání, věřili ve velké vládní spiknutí a v to, že Bůh se postará - a co se stane, stane se a taková je Jeho vůle. Věřili, že žena patří do kuchyně a má poslouchat a zavírali oči před tím, když jedno z dětí surově týralo své sourozence. Stejně tak žili v přesvědčení, že antibiotika jsou jed, paralen způsobuje neplodnost a všechna zranění (a že ji členové rodiny postupně utrpěli solidní řadu) lze vyléčit homeopatiky, energií a bylinkami.
Tara se ale v šestnácti letech rozhodla, že přeci možná chce žít trochu jiný život a během pár měsíců se zvládla připravit na přijímací zkoušky na mormonskou univerzitu. Z ní se jako nadaná studentka dostala na stipendium do Cambridge, kam pak přesídlila jako plnohodnotný student. Během deseti let se z v podstatě pologramotné loutky změnila v silnou ženu s doktorátem z Harvardu a vlastním hlasem tak silným, že už jí nedovolil ustoupit - a zaplatila za to ztrátou rodiny, pro které je nebezpečná a posedlá ďáblem.Celý příběh je nesmírně dramatický, podmanivý a znovu se budu opakovat - skvěle napsaný. Tara má bezesporu veliký vyprávěcí talent.
Jenže o tom, co píše, nesmíte zas až tolik přemýšlet, protože když budete, objeví se v obraze její rodiny tak, jak jej prezentuje, trhliny a ty se budou s každou další prasklou lebkou a převozem vrtulníkem do nemocnice zvětšovat.
Zhruba od třetina ve mně začalo neodbytně hlodat, KDE na to všechno berou peníze - na nové stroje, na léčbu v nemocnicích, když už není zbytí nebo je tam někdo nechá odvézt (protože žádné zdravotní pojištění samozřejmě nemají), na nová auta poté, co ta stará zdemolují a ano, i na studia. Přestože BYU není v porovnání s jinými univerzitami v USA drahá, i tak stojí školné na rok cca 130 000 korun, a to není málo. Tara dostala stipendium na polovinu školného - ale JEN školného. O tom, kolik stojí cesty přes oceán a jaké budou asi náklady na život v Cambridgi ani nemluvím. Že by rodiče nebyli až tak chudí? Nebo jak to bylo?
Další velký otazník se vznáší nad všemi těmi strašnými úrazy, které jednotliví členové rodiny postupně přežijí. Moje zkušenosti mluví spíš o tom, že člověk je podezřele křehká bytost a zabít ho je snazší, než by si jeden pomyslel. Westoverovci jsou ovšem z jiného těsta - padají na hlavu tak, že je jim vidět mozek, mají masivní popáleniny, obrovské rány, poškozené mozky a ze všeho se vylízají pomocí homeopatik a zaříkávání. Tak že by to možná vážně fungovalo? Anebo to nebylo až tak dramatické? Lidská paměť je potvora zrádná... (Pozor! Nechci říct, že by Taru bratr netýral nebo že by její rodiče nebyli pro sebe a své nejbližší nebezpeční fanatici, jen že mi to prostě nesedí.)
A poslední veliký otazník je ona mizerná domácí výuka, kdy Tara v šestnácti nerozpozná při listování učebnicí jediný matematický symbol, aby se o půl roku později dostala na vysokou školu a tam zvládala absolvovat předměty pro pokročilé. Jedna věc je se něco našprtat, druhá navazovat na naprosté prázdno. Nebo že by to nebylo až tak prázdné? (To s holocaustem je nicméně poměrně věrohodné - na studijním pobytu v Arizoně před nějakými dvaceti lety můj spolužák v testu z historie suverénně napsal, že se holocaust odehrál v 60.-70. letech.)
Memoáry Tary Westover se čtou jako kovbojka, jsou napínavé a strhující, jen mám prostě problém spoustě věcí stoprocentně věřit. Ale čert to sper - i kdyby si některé situace (ať už úmyslně nebo ne) přibarvila, pořád je to kniha, ze které vám polezou oči z důlků a těch zas tolik není.

#70

Adonis

JEVIŠTĚ A ZRCADLA

Plakal minaret

dokud nepřišel cizinec, a nepostavil

nad ním komín

---

Slunce je okem kočky...

Týden poté

Technicky teda týden a dva dny poté, protože v neděli jsem se k sepsání nedostala a včerejšek mi někdo ukradl, ale to nezní tak dobře.

neděle - den první
Nechodím. Spím. Tom mi chystá na mou žádost snídani. Jím. Koukám na netflixu na dokument o Hříšném tanci. Tom mi na mou žádost objednává hamburgr. Spím. Koukám na netflixu na dokument o Sám doma. Jím. Spím.
Někde se tu kolem potulují děti. Ve chvíli, kdy se mi podaří udržet oči na pár milimetrů otevřené, zvládnu zhodnotit, že na sobě nemají pytle na odpadky a dvoudenní absence matky se na nich, zdá se, nepodepsala ani jiným způsobem.
Spím.

pondělí - den druhý
Když se snažím vstát ze záchoda, křičím už jen maličko. Jdu na oběd s KK. JDU a nemusí mě podpírat! V restauraci si zvládnu sednout a vstát, aniž bych u zbytku hostů vzbudila dojem, že mě právě postihl infarkt a mrtvice naráz.
Už zvládnu dát dohromady i jednoduché (smysluplné!) souvětí (anebo je moje okolí tak hodné, že se tak minimálně tváří).

úterý - den třetí
Chodím zase o něco líp. Křičím už jen když se zapomenu a omylem si kleknu a pak se pokouším vstát. Pročítám si vlnu krásných komentářů, kterou moje zpráva na instagramu a vyprávění na blogu, vyvolalo. Ta podpora od rodiny, známých i neznámých je úžasná a nesmírně mě těší. Zažívám ony vzácné pozávodní okamžiky radosti, hrdosti a nadšení, které přichází, když už vás to zas tolik nebolí a zároveň víte, že teď jste na nějakou dobu hájení a nikam (rozhodně ne takhle daleko) teď běžet nemusíte.

středa - den čtvrtý
Funguju. Pořád ještě si neumím představit, že bych šla běhat. Otlaky mizí, rozedřený dvoupatrový puchýř na prstu pravé nohy, který jsem na Karlštejně vyhodnotila jako shrnutou ponožku, se zdárně hojí. Začínám vstřebávat fakt, že jsem tam opravdu byla a že jsem opravdu uběhla/ušla 138 kilometrů na jeden zátah. Jsem hustá - to je na pašáka!

čtvrtek - den pátý
V červenci to ale bude o třicet kilometrů delší. A žádné dokonalé značení trati. Vlastně vůbec žádné značení trati. Panika.

pátek - den šestý
Mr. Jedi se stavuje mezi dveřmi pro padarok. "Vypadáš nějak odpočinutě. Co kdyby sis šla už zaběhat?"

sobota - den sedmý
Velmi intenzivní vzpomínání, kde jsme touhle dobou zrovna byli a jaké to bylo. Velmi, velmi intenzivní...

neděle - týden poté
Obouvám se a vybíhám podél Labe. Nohy překvapivě vědí, co se po nich chce. Po půl hodině jsem totálně utavená. Jak jsem tohle mohla zvládnout 27krát? Nechápu. Ale od toho tu, koneckonců, nejsem. Jsem tu od toho, abych dál dávala levou před pravou a pravou před levou. Zbytek nechám koňovi, ten má na to dost velkou hlavu, já se teď musím akorát vydrápat zpátky do sedla a pokusit se v něm zuby nehty udržet.

#61

Alice Munroová

NEPŘÍTEL, PŘÍTEL, CTITEL, MILENEC, MANŽEL

Pokud nemáte rádi povídky, bylo by asi na místě knihu POVÍDEK vynechat a čas využít na čtení něčeho, co vás nebude a priori iritovat tím, že je to KRÁTKÝ a o postavách se toho zas tolik nedozvíte a konec možná nebude tak docela dořečený. Fascinuje mě, kolik komentářů se točí na hlubokém zklamání, které způsobuje základní charakteristika povídky.
Jestli ovšem povídky rádi máte, budu nejspíš s chválou těch Alice Munro nosit sovy do Athén. Jsou to malé příběhy o životech nás, malých lidí, kteří přijdou na svět a zase z něho jednoho dne odejdou a mezitím obvykle nevykonají nic zásadního - ani se jim nic až tak zásadního nestane. Prožijeme si dětství a dospívání, jdeme možná studovat a možná taky ne, vdáme se a oženíme, máme anebo taky nemáme děti, žijeme den za dnem, možná jsme svým partnerům věrní a možná taky ne, onemocníme nebo jsme těmi, kdo nakonec pečují a pak zemřeme. Tam, kde jiní sahají po adjektivu "laskavý", bych já v případě, že by po mně někdo chtěl jedno, které podle mě povídky Munro vystihují nejlépe, volila "tísnivý". Snad pro to věčné vzpírání se malosti a naději, že ten můj život bude o něco zásadnější (nebude, pokud budu mít jen trochu štěstí, jeho zbytek bude ještě dlouhý a klidný).
Hlavní hrdinky - a jsou to bez výjimky ženy bez ohledu na to, kdo je vypravěč - povídek jsou nádherně skutečné, živé bytosti. A jejich hlavní charakteristikou je schopnost milovat - a nejen partnery, ale i tety, sestry, přítelkyně, děti, milence a sebe samotné. Jsou to ženy, které se obětovaly a přijaly role manželek a matek, stejně jako ženy, které se odmítly své svobody vzdát a rozhodly se jít tvrdě a bezohledně proti proudu, jsou to ženy, které podlehly a ženy, které odolaly, jsou to manželky mužů laskavých, nevěrných, marných... jsou to ty, které se staraly i ty, o něž je pečováno.
Děj příběhů je střídmý, nečekejte žádné zásadní zvraty, síla point je v jejich uvěřitelnosti, v tom, že mnohdy se stane právě to, že se nestane nic.
(Jen slovíčko k provedení knihy - původní přebal je pro mě tak odpudivý, že nebýt kniha svého času vychválená na ilit, nikdy bych ji - stejně jako Útěk, který má přebal snad ještě ohavnější - nekoupila. Ještě, že už mají v Pasece jiné grafiky - nic ve zlém, ale kdyby se našel někdo, kdo by mi vysvětlil ty třešně/višně na obálce a umělecký záměr, který se za nimi určitě skrývá, budu vděčná!)

#62

Alice Munroová

ÚTĚK

Tam, kde jsem k Nepříteli, příteli... mohla mít (a měla) jisté vnitřní výhrady, protože a přesto, že mi jednotlivé příběhy přišly velice dobré, nedokázaly ve mně (většinou) vzbudit žádné silnější emoce, tam mi Útěk dal všechno, co bych si od povídky jen mohla přát.
Eponymní ústřední příběh celý soubor skvěle otevírá a pro začátek servíruje pozvolný rozjezd, po němž přichází jeden lidský osud za druhým jako šlehání bičem. Munro na to, aby se člověk zajíkl, nepotřebuje žádné velké drama, nevypomáhá si přelomovými, dramatickými událostmi ani efektními kulisami. Její příběhy se klenou přes dvacáté století, mění se doba, mění se chování postav a mění se přístup společnosti, a protože jsou i v tomto případě ústředními postavami všech příběhů ženy, je ona transformace postojů okolí o to markantnější. Triptych povídek Náhoda, Už brzy a Mlčení úplně křičí po hlubší analýze vztahu matka-dcera, nevědomého opakování modelů a ceně, kterou musíme zaplatit, když chceme tenhle kruh prolomit (a kterou zaplatí všichni zúčastnění) a jež připomene Americkou idylu P. Rotha. Vášní začíná soubor gradovat, ve Vinách jsem měla hned několik "no to snad..." a "a sakra" momentů, Hříčky jsou nádhernou poctou Shakerspearovým dramatům a Schopnosti, které v sobě spojují vše, co jsem zatím shledala jako pro vyprávěné Munro typické, příhodně výbor završují.
Snad ani u jediného příběhu se mi nepodařilo odhadnout, jak se celá situace  vyvine, pokaždé jsem čekala, že se stane něco víc, něco "literárnějšího", "románovitější" - však na stránkách se to může! - a to mě (kromě skvělé atmosféry) bavilo na čtení asi nejvíc.

#63

J. R. R. Tolkien

NÁVRAT KRÁLE

Cesta Společenstva je u konce. Všechny volné konce jsou svázány, všechny uzly dotaženy a pro zvídavé (a vytrvalé) tu je ještě šestice dodatků, po nichž nezůstává nevyřčeno snad už vůbec nic (a dozvíte se mnohem víc, než by vás nejspíš napadlo, že chcete vědět).

Literární Návrat krále se od toho filmového liší snad nejvíce. O to větší zážitek přináší. Hrdinové jsou udatní, ti, o nichž všichni zkraje pochybovali, prokáží odvahy nad krále, přátelé se nezrazují, zlo padne, dobro zvítězí - ale ne úplně, ne navždy, zdvižený prst varuje, že nic netrvá věčně a tím méně klid a mír.
Tolkienova trilogie je úhelným kamenem fantasy, je to jen jeden příběh z komplexního světa, který Tolkien vybudoval a jemuž vdechl život tak dokonale, že jej i po šedesáti letech a o kus světa dál vidíme, vnímáme a nepřestáváme nad ním žasnout.
"Skřeti a skalní obři však mluvili, jak uměli, bez lásky ke slovům a věcem, a jejich jazyk byl ve skutečnosti upadlejší a nečistější, než jsem ukázal. Nepředpokládám, že někdo bude toužit po přesnějším překladu, třebaže vzory je snadné nalézt. Mezi těmi, kdo myslí jako skřeti, se dodnes slyší velmi podobná řeč do omrzení omílající nenávist a pohrdání, příliš dlouho vzdálená od dobra na to, aby si uchovala šťávu aspoň ve slovu - leda pro uši těch, kterým jen nečisté zní silně." (s. 362)

#64

Adonis

KNIHA PROMĚN A MIGRACE V OBLASTECH DNE A NOCI

Třetí Adonisova sbírka, další intenzivní setkání. To, jak pracuje s jazykem, jeho výjevy a hlavně pointy mě strhávají... 

"Telegram ze zemí, jejichž jména

jsem zapomněl:

Země jsou malé. Krabička sirek.

Slunce tu nevychází - u vás skutečně ano?" (s. 141)

#65

Liou Cch'-Sin

VZPOMÍNKA NA ZEMI

Většina malířů pracuje s průměrně velkými plátny, někomu stačí ale i malinkatý prostor, aby vytvořil dokonalé dílo, nad jehož propracovaností navzdory danému prostoru zůstává rozum stát. Pravým opakem miniaturistů jsou autoři velkoformátových děl. A to Liou Cchi'-Sina je skutečně epické. Napříč galaxiemi i věčností srší takovým množstvím nápadů, že jsem si až říkala, jestli by méně nebylo více, jestli ten či onen motiv neměl nechat stranou a jestli by si nezasloužil rozpracovat do "normálně" formátové podoby jinde a jinak. Udržet pohromadě vyprávění čítají takřka dva tisíce stran je totiž obrovský kumšt. A stejně jako se nám rozpadá v Liouově díle vesmír, drolí se mu místy i vyprávění - těch náhod už je prostě příliš, geniální nápady přicházejí jako blesk z čistého nebe a pasáže, kdy čtete a čtete a vlastně se nic neděje, aby pak autor luskl prsty a vy zůstali zírat, se nepříjemně protahují. Chápu smysl každé z nich a zároveň bez mučení přiznávám, že mě rozsah krapet ubíjel. Celá trilogie je nicméně fascinující čtení, autor rozhodně netrpí nejen přehnanou, ale nejspíš vůbec žádnou sentimentalitou, což příběhu jen napomáhá a Liouova imaginace je temným lesem, kam bych si sice bála vyrazit, ale který bych skutečně chtěla navštívit.
Potlesk za překlad, neopakovat se čím dál rozšířenější slovakismus "mít věk" (nemáme dvacet let, je nám dvacet let), tleskala bych ve stoje.
Audioverze je také velmi povedená. Zbyšek Horák čte opravdu moc příjemně, jen mu měl někdo říct, že "halo" není "hello" - Beyoncé přeci nevidí "tvoje nazdar". Takové utrpení jako [Hary] Potter v podání pana Lábuse to sice nebylo, ale neříkejte mi, že je takový problém mu to v režii připsat foneticky. Když někdo zvládne v pohodě opakovat "Heršingemosiken", určitě by zvládl i "hejlou".

Postav se na nároží snu

A BOJUJ!

Praví jeden z nejznámějších citátů jednoho z mých nejoblíbenějších moderních arabských básníků, Palestince Mahmúda Darwíše. V pátek o půlnoci jsem se postavila na nároží jednoho ze svých velkých, snad až přehnaně odvážných snů a začala bojovat.

...jsme v lese. Je tma a je tma už spoustu hodin. Ve výseči světla vrhaném čelovkou vidím mokrý listí a nejbližší stromy, kameny, kořeny, svoje hůlky a špičky bot. Právě jsme překročili 115. kilometr. Nikdy v životě jsem naráz takovou vzdálenost neabsolvovala. Netuším, co mě tam čeká. Netuším, jestli dokážu udělat ještě krok, natož dalších dvacet tisíc. Přesně tolik mě totiž dělí od cíle.
Dál už jsou jen lvi.

Než to všechno začalo
Po rakouském debaklu mi nechal Mr. Jedi na whatsappu vzkaz, kde mi říkal, jak moc ho mrzí, že jsem nemohla dokončit, že to je na prd, a aby mi udělal radost a zvedl mi náladu, prohlásil, že bychom si teda mohli dát společně Pražskou stovku. Po loňském DNF, kdy jsem zbaběle končila někde v polovině trasy, jsem měla z téhle legendy, z tohohle běžeckého Mordoru zase o něco větší respekt, ale všichni moc dobře víme, že jsou nabídky, které nejde odmítnout.
V září se objevily parametry trasy - 135 km a 4800 výškových metrů +.
"Když se nebudeme flákat, za 24 hodin to musíme dát!" prohlásil Mr. J. Já si vymínila, že mě nenechá vzdát a nebude mi mít za zlý, když budu zlá. "Dotáhnu tě do Modřan třeba za nohu!" zněla tehdy odpověď.
A pak tu byl pátek šestého a já se snažila sbalit všechno, co budu potřebovat a zároveň to nepřehánět, abych zas netáhla stokilový batůžek plný věcí, které nakonec stejně ani nevytáhnu.
"Co tam proboha vlečeš?" ptá se nevěřícně Petr, když mu dávám poté, co mě po půl desáté večer vyzvedává, potěžkat svůj batoh. No, jen to nejnutnější, co "sparks joy", jak by řekla Marie Kondo - třeba pytlík salámků nebo velkou margotku, to dá rozum!
Během hodiny jsme v mýtské sokolovně, kde probíhá prezence. Vyplníme si kontrolní kartu, nafasujeme tradičně neskutečně podrobný itinerář trasy a čip. Posedáváme s bezmála třemi sty blázny, kteří stejně jako my považují mnohahodinové pobíhání cestou necestou za zábavu.
Někdo se snaží dohnat poslední minuty spánku, jiný využívá situace, aby se pozdravil se starými známými a kamarády, někdo jí. Vidím Filipa, kterého jsem se před třemi lety držela zuby nehty na posledním úseku z Jílového do Prahy, nevím, jestli si mě pamatuje a nechci být za divnýho stalkera (tak kdyžtak zdravím a gratuluju ke skvělýmu času!), potkávám se s Martinem (s tím se psouny), s nímž jsem se seznámila vloni na SUMu, zdravím se s Liborem, se kterým už skoro tradičně prokecáme hodiny na POPu.

S Petrem si dáváme za cíl nebýt optimističtí kreténi, ale to, že bychom to chtěli zvládnout za 24 hodin, zůstává viset ve vzduchu.
Před půlnocí se vydává štrúdl mamilů na plácek za vesnicí, načež se dává do pohybu. Můj reparát dokončení plnotučné trasy Pražské stovky může začít.

0. - 15. km - Birthday Girl
(Mýto - Zbiroh, K3 - občerstvení Trailpoint a Trailmaniacs)
Začátek je nejlehčí a nejtěžší zároveň. Proplétáme se davem, hledáme tempo, které bych byla schopná v klidu držet, nebylo by příliš pomalý, ale zároveň ani moc rychlý. Barevný had čelovek se postupně natahuje. Nohy jsou čerstvý, hlava taky, zároveň ale víte, že celý ten koláč potu a bolesti před vás teprve postavili a než se jím pokoušete, bude to sakra trvat (o tom, že to bude bolet ani nemluvě - ale to my víme a s tím počítáme, tohle bolí každýho, rozdíl je jen v tom, jak se s tím (ne)dokážeme vypořádat).
Je na čase rozjet největší narozeninový mejdan mého života. Co jste si k šestatřicetinám nadělili vy?
Na prvních dvou kontrolách se tvoří špunty. Fixka je totiž v obou případech na samém vrcholku kopce, ve druhém případě šplháme po malé skále a zase dolů, ještě, že tohle nevidí maminka, napadá mě. Ale je chladno, v polích studeně fičí, takže běžíme, co to jen jde, a že to zkraje jde. Kilometry ubíhají a netrvá dlouho a dostáváme se na první čipovou kontrolu.
Ta je na zahradě, hoří tu oheň, je tu Michal z Trailpointu, zdravíme se s lidmi, kteří se rozhodli strávit celou noc péčí o bandu zpocených bláznů. Něco málo sním, vypiju pár kelímků čaje a honem pryč, zima se do mě zakusuje a není čas ztrácet čas.

1.5 - 35,2. km - "Ty běžíš od žrádla k žrádlu!"
(Zbiroh - Skryje, K5 - občerstvení Rakovnická 60)
Běžíme po rovině. Běžíme z kopce. Do kopce chodíme. Teď, když se o dva dny později dívám do itineráře trasy a na záznam z garminu, si nejsem schopná vybavit, co přesně se v téhle fázi odehrávalo. Vzpomínám si na Skryjská jezírka - soustavu mostků, cestičku kolem skal, kde to musí být za světla nádherný. Ale nic moc víc.
Pomalu a jistě ustavujeme model fungování: Petr běží přede mnou tak, abych mu taktak stačila, ale abych ho musela pořád stíhat. Občas jdeme, to když si potřebuju chvilku odpočinout. Nemluvíme. Když, tak málo. Dechem je třeba šetřit. Aspoň tím mým rozhodně.
Konečně se dostáváme do vesnice. Začínám intenzivně vnímat tmu kolem sebe a pocit, že už nutně, ale fakt nutně potřebuju na chvíli na světlo.
V penzionu je teplo. Jsou tam kamna, spousta lidí, kteří jedí jednu ze dvou výborných polívek, co máme na výběr a zakusují to ještě lepšími frgály. Zaleju to navrch vineou a notně nacukrovaná vyrážím zpátky do tmy.

35,2. - 51,3. / 53,3. km - Duo Yamaha vrací úder
(Skryje - Velká Buková, K10 - hospůdka Na Kovárně)
Venku mě okamžitě rozklepe zimnice. Jsem durch propocená, i kalhoty mám skoro po kolena promáčený. Vyndávám sluchátka, stejně nemluvíme, tak co - chce se mi strašně spát, potřebuju se soustředit na něco jinýho. Potřebuju se nesoustředit.
Vzápětí si při rovnání propocenýho kulicha přetaženýho přes propocený buff zatížený čelovkou, která se z lehoučkého zařízení už stihla změnit v briketu, připravím o gumový čudlík na sluchátkách. Zbytek času budu tak mít v uchu zabodnutou plastovou tyčku - já si prostě umím udělat dobře.
Začíná svítat.
Jdeme po hřebeni kopce, čelovky už nejsem potřeba. Před námi se rozprostírá nádherná krajina, pod námi jsou Roztoky. Po silnici padající z kopce vidíme běžet lidi a na téčkové křižovatce tak rychle vyhodnotím nalepené šipky jako dolů směřující. Na silnici navazují serpentýnky, seběh je to dlouhý, dobrý kilák a půl. Dole začnu pátrat po hospodě, do který teď míříme (ano, běžím od žrádla k žrádlu, přiznávám se a nestydím se za to). Ptáme se holky s klukem, kteří se vyloupnou za námi, jestli už byla čipová? No jo, byla! Kde? Nahoře, na kopci!
Ne. Ne ne ne ne. NEEEE!!!!
Ale jo.
Takže čelem vzad a vracíme se.
Vyšlápneme si celou tu věc nahoru a pokračujeme dál do hospůdky Na Kovárně. Ztratíme půl hodiny, Petr to korunuje tím, že je to vlastně dobře - na Lakelandu všechny výškový metry jako když najdu. Haha. To jsem se ještě zvládala smát.
Hospůdka je kouzelná. Lidová tvořivost na zdi s jednoprsou ženou s bobrem mě totálně uhrane.

Vdechuju polívku a turka prohlásím za nepitelnýho. Převlíkám se. Měla jsem si ty suchý hadry schovat na později, ale teď se potřebuju nějak nakopnout, namotivovat, povzbudit se. Sloupávám mokrý vrstvy a tlačím je do batohu. Všechno mi strašně trvá.
Konečně vyrážíme.

51,3./53,3. - 63,8./65,8. km - Run boy, run
(Horní Buková - Sýkořice, K13 - nejlepší garáž na celým světě)
Vyšlo slunce. Mraky se protrhávají a my znovu sbíháme do Roztok, kde už to známe. Šlapeme do kopce, potkáváme Pavla Fenyka a míříme ke Křivoklátu. Paprsky se opírají do zeleného mechu, kameny jsou černé, listy mají tisíc odstínů od zlaté po temně hnědou a pod sebou sem tam vidíme vlnící se Berounku.
Pohled na majestátní hrad je vždycky úžasný a Křivoklát majestátní sakra je. Trail kolem něj je boží, peru to z kopce, nerozumně ale s nadšením dospívajícího bígla, teď a tady. Teď a tady se skvěle bavím, tak mě nechte.
U hradu prohlašuju, že bychom si taky měli udělat selfíčko, aby bylo jasný, že jsme tu byli. Můj výraz vydá za deset tisíc slov.

Wuhúú!
Cesta pokrytá popadaným listím vysoko nad řekou je jeden z nejkrásnějších úseků celé trati (určitě byly i podobně krásné, leč na ty jsme se dostali buď ještě potmě nebo už zase potmě). Snažím se běžet.
Nakonec se dostáváme do Sýkořic, kde je v garáži jednoho z rodinných domků další čipová kontrola. A taky naprosto úžasná obsluha. Skáčou tu kolem nás, k jídlu a pití tu dostanete v podstatě cokoliv včetně husy! Petr se ptá, kdy tu byli první - prý už je to dlouho, vlčáci, co trhali asfalt. První tři kluci to tam naprali neskutečným stylem - neumím si představit, jak to v jejich podání vypadalo, ale muselo to stát za to. Vítěz šel skoro dvakrát tak rychle, co my.
Dojídáme palačinku a vynikající čočkovou polívku, ještě chleba s pomazánkou do ruky, docvaknout čaj a šup šup, tohle za tebe nikdo neodběhne!

63,8./65,8. - 74./77. km - Walk, come with me now!
(Sýkořice - Nižbor - sokolovna)
Z tlustých do tenkých. Chvíli to zase jde - vždycky, když se najím a že jsem tentokrát vydržela celou dobu vzorně jíst jako ještě nikdy (za to si dávám velkýho pašáka!), je to tak hodinku, hodinku a půl dobrý. Můžu popobíhat, sice pomalu, ale můžu, jen co se po pauze znovu zahřeju, jsem zase optimistický kretén. Ale ty časy se citelně zkracují. Nemyslete si, že je člověk při podobný akci jedno velký vysmátý sluníčko. Není. Nebo aspoň já nejsem. To přece nemůžu vydržet! Honí se mi hlavou. A taky - kam zas běží? Kam zas jde? To na mě nemůže sakra počkat?? No, nemůže, protože kdyby čekal, tak už mě nikdy nepřinutí se pohybovat aspoň trochu rychle. V tu chvíli už ale nejsem schopná moc rozumně uvažovat. Začínám totiž trpět.
Brána pain cave se za mnou s bouchnutím zavřela.
Kopce nahoru, kopce dolů. Střelba myslivců nahání strach. Bahno je místy lepivý a kluzký. Jen zvedat v něm nohy dá zabrat. Musím pít, abych se nevysušila, jenže když piju, musím čurat, a věřte mi, v zimě se vám, když jste holka, opravdu v těch propocených hadrech nechce se furt svlíkat a oblíkat. O tom, jaká výzva je si s přibývajícími kilometry dřepnout, ani nemluvím.
Z jednoho z kopců v lese to pouštím do plných. Je to blbej nápad, který se mi vymstí. Ale já potřebuju chvíli běžet.
"Geroniiiimooooo!!!!" ženu se lesem s větrem o závod. Dole se směju. (To mě rychle přejde.)
Lezeme do kopce, kam lézt nemáme, slejzáme o kus dál. Cestička se vine podél řeky, bahno, listí, rybáři.
V nižborské sokolovně dostáváme kafe. Snažím se do sebe nasoukat nějaký chleba a sýr. Někdo tu spí na žíněnkách. Hned bych se přidala.

"Zkus se netvářit jako přirození!"

Odcházíme. Pouštím se do boje s čím dál vtíravějšími myšlenkami na to, jak dlouho tohle můžu ještě vydržet? Hodinu? Dvě? Ale to nestačí.
Ukáže se, že jich budeme potřebovat ještě víc než deset.

74/77 - 89/92 km - To hell and back
(Nižbor - Vráž - K19, sokolovna)
Plešivec. Zalehnout do svahu a stoupat. A stoupat. A stoupat. A když si myslíte, že už bude vrchol, stoupat dál. Intenzívně se mi vybavují pocity ze závěrečného stoupání před lety na JUTu, na to vedro a nekonečnou cestu lesem. Na vrcholku sípu jak Dejdar v léčebně. Zapisujeme kontrolu a pokračujeme. Tady to ale znám - tady jsem předloni běžela s Evčou na Karlštejn a pak dál do sv. Jána. Začíná se pomalu a jistě šeřit. Už zase ta tma. Ochlazuje se.
Vylejzáme z lesa na silnici. Posílám Petra napřed na kontrolu, kdyby byla polívka, ať vyzvedne jídlo. Snažím se běžet, ale uvědomuju si, že připomínám spíš komparzistu z Noci oživlých mrtvol než srdnatého maratonce.
Ve vrážské sokolovně sice není polívka, ale je chleba s pomazánkou a okurkou a taky džus a teplo. Chvíli jím a piju, vyndávám čelovku. Osm hodin tmy, osm světla. Poprvé v životě mě čeká na trati druhá noc, tak vzhůru do ní.

89/92 - 100,6/102,6 - Tanec v temnotách
(Vráž - Karlštejn - K21, restaurace Pod Dračí skálou)
Znovu se mi daří chvíli běžet, a tak běžíme. Netrvá dlouho a ocitáme se na silnici ve Sv. Janu pod Skalou. U kláštera se dáváme do kopce. Čeká nás jediná obracečka dne, pokud nepočítám hospůdku s jednoprsou hráčkou mariáše. Nahoře u kříže jsem nikdy nebyla, je to moje premiéra a děsím se, jak to bude vypadat, protože ač mě běhání z velké části zbavilo mé hrůzy z výšek, není to tak, že by se mnou ani nehnuly.
Stoupáme do svahu. Po chvíli se ocitám na úpatí schodů z klád a kořenů, která mizí kdesi vysoko  nad mou hlavu. Stoupám a trpím. Je mi jasný, že dolů to bude stát za to. U kříže se na lavičce tulí milenci. To musí být žraso - parádní randíčko: je kosa a fičí, ale zahřeje vás mládí a láska, že jo; ale že přes vás neustále lezou smrdutý blbečci s čelovkama a holema, aby si u zábradlí škrtli kontrolu, to snad nemůže vydejchat nikdo. "Pardon, já vás jen překročím. Díky!" Romantika na druhou.
Podle předpokladu to dolů skutečně stojí za to. Cesta na Karlštejn je nekonečná. Jdeme lesem, lezeme přes Bubovické vodopády, ve stoupání mi Petr mizí z očí. Jsem sama. Jsem sama v lese, nevím, jestli jdu správně, nevím, kam mám jít, nevím, kde je. Nořím se po krk do bažiny krize; když konečně dolezu nahoru a doženu ho, mám hrozný vztek. To na mě nemůže počkat? Ve chvíli, kdy otevřu pusu, abych mu vynadala, mi bažina spolkne hlavu a já se rozbrečím. Rozbrečím se zoufalým sebelítostivým pláčem s vytrčeným spodním rtem, který jsem v posledních letech vídala jen u svých dětí. Ano, jsou moje. O tom nemůže být pochyb.
Petr nechápe, co mi hrabe, takže mi nezbude než slzičky utřít a šlapat dál.
Nakonec se toho Karlštejna dočkám. Hospůdka je krásná, krb, teplo, skvělá zvěřinová polívka a konečně pořádný kafe. Až na jediný stůl zabírají veškerý prostor běžci. U toho posledního s rezervací se usadí pár, který se začne okamžitě obírat. Tohle je ovšem vyšší dívčí - hospoda plná smrdutých podivínů... kam se hrabe lavička ve Sv. Janu! TOHLE je ta pravá romantika.
Nicméně nemám kapacity na řešení milostných životů cizích lidí, musím vyřešit to, že do cíle zbývá 32 kilometrů a mně je strašná zima. Petr mi půjčuje svoje náhradní věci - triko, rukavice, čelenku, čepici.
Show must go on. A tak jdeme.

100,6/102,6 - 115,6/117,6 km - Hopeless wanderer
(Karlštejn - Černošice, K25 - sokolovna)
Je sedm hodin. Jsem rozhodnutá se o těch 24 hodin porvat. Jsem rozhodnutá nechat tam všechno. Chvíli se rvu jak o život. Vyrážíme. Jeden kopec, pak další, ještě chvíli to jde, a pak je jasný, že je hotovo. Vymalováno. Nohy odmítají udělat byť jediný krok. Odmítají poslechnout. Nechtějí se ohnout, nechtějí už nikam jít, už mají dost, už se namakaly až až, už ne...
Jsem na svém 115. kilometru. Nikdy jsem se takhle daleko na jeden zátah nedostala. V kuželu světla čelovky vidím mokré listy, okolní stromy a Petrovy reflexní prvky, který se s dalšími a dalšími ubíhajícími hodinami podivně kroutí a přeskupují, místy mám pocit, že se snažím dostihnout podivného ufouna a vždycky mi chvilku trvá, než si v hlavě poskládám, kdo to přede mnou vlastně je.
"Já už nemůžu..." slyším se říkat nahlas. A pak zastavuju úplně. Jsme v lese nad Černošicema. Stojím, klepu se a jsem přesvědčená, že už se odtud nikdy nedostanu. Petr mi dává náhradní bundu a strká mě z lesa. "Za dva kilometry je občerstvovačka. Zahřeješ se. Klidně si na dvacet minut usneš. To už dojdeme!" "Ne... ne... ne... já už ne-mů-žuuuu." "Ale můžeš. Blbá zpráva je, že tam musíme přes ten kopec naproti, tam, jak jsou nahoře světýlka. Pak to akorát seběhneme a budeme v tý sokolovně." "---"
A tak šlapu do kopce. Protože cesta zpátky není. Můžu jen dopředu.
Černošice. Světla v chodbě jsou strašně ostrý, v přízemí duní hudba, kontrola je v patře - dvoje schody jsou jak výsměch. Drápu se nahoru. Přijde mi, že je tam strašná zima. Piju čaj, snažím se něco sníst, ale teď už je to problém.
Na jedné z židliček sedí Michal. Ten Michal, co jsme spolu šlapali do prvního kopce na GGUTu a který mě předbíhal někde na 70. km na Baroku. Sedí tam a balí to.
Chystá se tam skončit víc lidí. Chtěla jsem skončit i já, ale jak to vidím, dostávám zdravý vztek. Tak to teda ne! Já tu nedělám třiadvacet hodin klauni, abych to tady zabalila. Živou mě nedostanou! "Jdeme." "Nechceš si ještě odpočinout?" "Ne, jdeme, musím jít, jdeme."
Balíme se.
Vycházíme před sokolovnu a necháváme se znovu, tentokrát už naposledy, spolknout tmou.

115,6/117,6 - 134,5/136,6 - We're going home
(Černošice - Praha-Kamýk, ZŠ Zárubova - CÍL)
Peklo.
Očistec.
Nebe.
Moje pokusy o popoběhnutí jsou k smíchu. Ještě chvíli to jde - tři, čtyři kilometry a pak už ne.
Schody v Radotíně jsou... prostě tam jsou a je jich hodně. Nevím, jestli se mám smát, nebo brečet.
Dostanu se ještě někdy domů?
Dostanu?
Most přes Berounku. A pak další přes Vltavu.
Na konci plot po prsa. Přeskoč, přelez, jinak dál nejdeš. Problém je, že už nezvládnu zvednout nohu pomalu ani třicet čísel nad zem. Nakonec se na něj nějak vydrápu, ale je to teda pohled pro bohy. Olaf sem měl nainstalovat kameru, výsledné video by natrhlo nejednu bránici, věřím, že podobně elegantní jsem nebyla jen já. Příště můžeme čekat plot pod proudem aneb Není nad to udržovat ovečky stále ve střehu!
Míříme k cíli, který je ale pořád strašně daleko - pět kilometrů je stejně vzdálených jako Andromeda. Komořanská rokle.
Opírám se o hůlky, nechci nic jinýho, než si lehnout a spát. Můžu si lehnout tady? Prosím? Keře a pařezy kolem se mění ve zvířata a pak zpátky v to, čím skutečně jsou. Je tu nosorožec a načesaný pekinéz. Je tu mozkomor.
A je tu poslední kontrola.
"Yeeeessss!!!" volá vítězně kluk za námi, když k ní dorazí.
Drápeme se do kopce z rokle, abychom zamířili do té Modřanské.
Mám pocit, že jsem uvízla v noční můře a do konce trvání světa budu bloudit po mokrém listí mezi kameny a kořeny po Olafových značkách. Ale všechno má svůj konec.
Poslední kopec. Drápu se nahoru, dvakrát málem přepadnu nazad, jednou se zaseknu na spadlém kmeni - jednu nohu na druhé straně a tu druhou prostě nejsem schopná zvednout a dostat nahoru.
Sídliště.
Znovu slzy. Tentokrát ze směsi obrovské úlevy, hrdosti, radosti. Tohle bylo velký, tak velký, o tolik větší než já, že je jedno, kolik tisíc znaků o tom napíšu, nepostihne to ani zlomek toho, co jsem v těch lesích nechala.
Ještě jednou mezi stromy.
Poslední kopeček.
Do tmy zářící obdélníky oken místní základky.
Naposledy pípnout. Poděkovat vrchnímu loutkáři a smeknout před ním a všemi, kdo se na téhle neskutečné akci podílí.

Tam, kde za dokončení pěti kilometrů dostaneme medaili a tričko a igelitku plnou krámů a termofolii a já nevím co všechno ještě, tady vyfasujete diplom, samolepku a placku. Myslím, že to punkovýho ducha Pražský stovky vystihuje nejvíc.

Převlíkám se, bereme ubera a jedeme domů.

Doma mi T. pomáhá do sprchy a do postele. Prý zním docela souvisle. Usínám.
Budím se za pět hodin rozsekaná jako v životě ne. Celá neděle je v mlze. Spím. Jím. Spím.

Bojuju s tím, abych uvěřila, že se to celé vážně stalo. Že jsem tam opravdu byla, že jsem to celé prožila a že jsem to přežila. Že jsem to dokázala.

Spoustu hodin na trase jsem se dušovala, že už NIKDY nic podobnýho neabsolvuju. Spoustu času jsem věnovala i přemítání o tom, jak se zbavím registrace na Lakeland. Už teď se sama sobě směju.

Jako vždycky i tentokrát musím na závěr poděkovat - a tentokrát hlavně a nejvíc Petrovi, protože i když jsem to tušila, teď už vím, že mám v tobě takovýho kamaráda, jakýho spousta lidí nenajde za celý život. Šel jsi do toho s tím, že mě do těch Modřan odvlečeš třeba za nohu a odvlekl. A nechápu, že jsi mě v tom Jánu nehodil ze skály, já bych se na tvým místě zabila už v sobotu nad ránem!

Veliké díky Olafovi a všem, kdo se podíleli na organizaci, byli jste do jednoho úžasní!
A díky i mému backupu doma, bez něj bych tohle dělat nemohla - ultra není o tom jednom nebo dvou dnech, kdy jdete na dřeň, kdy se jdete zničit. Je to o těch desítkách a stovkách hodin, které naběháme mezitím, které jsou nám doma nucení tolerovat. A tolerují.

Tak zas někdy někde příště. Snů, za které se chci ještě zkusit porvat, totiž na tom seznamu zbývá ještě pořád dost.