Co mě v roce 2019 naučilo ultra

úterý 31. prosince 2019

Za prvé: Méně není nikdy více. Objem nenahradíš a kdo chce běhat daleko, musí prostě běhat daleko.

Za druhé: V jednu tabulku věřiti budeš. Co ona řekne, to odběháš.

Za třetí: Tělesné potřeby nesmí stát v cestě výkonu a sláva přebíjí sebeúctu.

Za čtvrté: Všechno jde, když se chce a když to nejde, je zapotřebí to sečíst.

Za páté: Když vypijete příliš mnoho coly, skutečně se můžete poblít. To, že jste přitom uběhli sto kilometrů s tím souvisí jen okrajově.

Za šesté: Přátelství tvrzená během závodů jsou unikání a uznání ultra-kamarádů je velmi specifické: "Pěkně zvracíš! Nezastavuj, umíš to i za běhu!" případně: "Ty brečíš? Ale to je hezký, jak umíš dát najevo emoce!"

a

za sedmé: Před smrtí je potřeba vypnout si garmin!


#66
Guillaume Basset
OHEŇ TVÝCH BLÍZKOSTÍ
Vířivý tanec praporců
Tonoucích v barvách
Opíjí se jiskrnými vodami

A pro tohle darované nebe
Naše prapodivné sny
Neukojené
Plují v meandrech

Jako dlaně přibité budoucím bytím
K zemi
(s. 51)

Číst básně někoho, koho matně znáte, je hodně podobné voyeurismus (ne, že bych měla zkušenosti) - nakukujete mu do nitra, hodnotíte, zvažujete... Jste vpuštěni tam, kam byste se jinak nikdy nedostali a je to zvláštní, až nepříjemný pocit. Navíc jsme se Guillaumem (až na výjimky) někde minuli. Francouzsky bohužel neumím natolik, abych si vychutnala originální texty, které jsou ve sbírce zrcadlově uvedené proti českým překladům a ty mě nechaly v podstatě chladnou. Překládat poezii je TAK těžké...

Čas
Je jen roztříštěný obraz
Věčnosti

(s. 103)

#67
Ibn Síná
LÁSKA JAKO CESTA K BOHU
(přeložila, předmluvou a studiemi opatřila Magdaléna Vitásková)
Čtyři traktáty, jeden z největších arabských učenců v dějinách (podle jeho Kánonu medicíny se vyučovalo na všech evropských lékařských fakultách ještě v 17. století), čtyři studie, jedna česká filosofka. Stručný, věčný a přesto vyčerpávající úvod, slovníček, literatura, prostě to, co byste od knihy vydané v Academii v edici Orient čekali. A přesto je to něco víc. Láska jako cesta k Bohu je pro mě výjimečná svou přístupností, tím, že si doprovodné studie nekladou za cíl ohromit kolegy, ale usilují o interpretaci textů Ibn Síny nám, kdo o nich (zatím) nic moc nevíme a podobného výkladu symbolů bychom (možná) nebyli schopní. Jak trojice iniciačních, alegorických příběhů, tak čtvrtý text argumentativní, jsou navíc nádhernou ukázkou dokonalosti arabštiny, kdy jazyk desátého století můžete číst dnes, překládat jej dnes a výsledkem je srozumitelný český text.

#68
Christopher Paolini
ERAGON
Přidanou hodnotou Eragona je věk, v němž jej Paolini stvořil - to knihu povyšuje nad ostatní deriváty Dračáku a LOTRa.
Je to až roztomile prosté, nevinné a naivní a zároveň svět, který vystavěl, minimálně v prvním dílu funguje docela dobře a v zásadě logicky. Pro začínající, obzvláště mladší čtenáře fantasy je to příjemně lineární, vývoj děje je logický, postavy mají jasně dané místo a roli. A je tu modrý drak, takže co chtít víc?
Kritizovat by se samozřejmě dalo ledacos, ale přijde mi to tak nějak zbytečné - trochu jako mačkat povedený obrázek ze školní družiny.
Jestli zvažujete, zda číst odrostlejším dětem před spaním, klidně se do toho pusťte. U nás to fungovalo.

#69
Tara Westover
EDUCATED
Výborně napsané paměti o věcech tak hrozných, že si je (doufám) nikdo z nás nedovede pořádně ani představit. Tara vyrostla v mormonské rodině vedené otcem trpícím bipolární poruchou (a možná i schizofrenií), jenž připravoval celou rodinu na konec světa, který měl v jeho představách přijít každým dnem. V rodině s paranoidními rodiči, kteří odmítali medicínu i vzdělávání, věřili ve velké vládní spiknutí a v to, že Bůh se postará - a co se stane, stane se a taková je Jeho vůle. Věřili, že žena patří do kuchyně a má poslouchat a zavírali oči před tím, když jedno z dětí surově týralo své sourozence. Stejně tak žili v přesvědčení, že antibiotika jsou jed, paralen způsobuje neplodnost a všechna zranění (a že ji členové rodiny postupně utrpěli solidní řadu) lze vyléčit homeopatiky, energií a bylinkami.
Tara se ale v šestnácti letech rozhodla, že přeci možná chce žít trochu jiný život a během pár měsíců se zvládla připravit na přijímací zkoušky na mormonskou univerzitu. Z ní se jako nadaná studentka dostala na stipendium do Cambridge, kam pak přesídlila jako plnohodnotný student. Během deseti let se z v podstatě pologramotné loutky změnila v silnou ženu s doktorátem z Harvardu a vlastním hlasem tak silným, že už jí nedovolil ustoupit - a zaplatila za to ztrátou rodiny, pro které je nebezpečná a posedlá ďáblem.Celý příběh je nesmírně dramatický, podmanivý a znovu se budu opakovat - skvěle napsaný. Tara má bezesporu veliký vyprávěcí talent.
Jenže o tom, co píše, nesmíte zas až tolik přemýšlet, protože když budete, objeví se v obraze její rodiny tak, jak jej prezentuje, trhliny a ty se budou s každou další prasklou lebkou a převozem vrtulníkem do nemocnice zvětšovat.
Zhruba od třetina ve mně začalo neodbytně hlodat, KDE na to všechno berou peníze - na nové stroje, na léčbu v nemocnicích, když už není zbytí nebo je tam někdo nechá odvézt (protože žádné zdravotní pojištění samozřejmě nemají), na nová auta poté, co ta stará zdemolují a ano, i na studia. Přestože BYU není v porovnání s jinými univerzitami v USA drahá, i tak stojí školné na rok cca 130 000 korun, a to není málo. Tara dostala stipendium na polovinu školného - ale JEN školného. O tom, kolik stojí cesty přes oceán a jaké budou asi náklady na život v Cambridgi ani nemluvím. Že by rodiče nebyli až tak chudí? Nebo jak to bylo?
Další velký otazník se vznáší nad všemi těmi strašnými úrazy, které jednotliví členové rodiny postupně přežijí. Moje zkušenosti mluví spíš o tom, že člověk je podezřele křehká bytost a zabít ho je snazší, než by si jeden pomyslel. Westoverovci jsou ovšem z jiného těsta - padají na hlavu tak, že je jim vidět mozek, mají masivní popáleniny, obrovské rány, poškozené mozky a ze všeho se vylízají pomocí homeopatik a zaříkávání. Tak že by to možná vážně fungovalo? Anebo to nebylo až tak dramatické? Lidská paměť je potvora zrádná... (Pozor! Nechci říct, že by Taru bratr netýral nebo že by její rodiče nebyli pro sebe a své nejbližší nebezpeční fanatici, jen že mi to prostě nesedí.)
A poslední veliký otazník je ona mizerná domácí výuka, kdy Tara v šestnácti nerozpozná při listování učebnicí jediný matematický symbol, aby se o půl roku později dostala na vysokou školu a tam zvládala absolvovat předměty pro pokročilé. Jedna věc je se něco našprtat, druhá navazovat na naprosté prázdno. Nebo že by to nebylo až tak prázdné? (To s holocaustem je nicméně poměrně věrohodné - na studijním pobytu v Arizoně před nějakými dvaceti lety můj spolužák v testu z historie suverénně napsal, že se holocaust odehrál v 60.-70. letech.)
Memoáry Tary Westover se čtou jako kovbojka, jsou napínavé a strhující, jen mám prostě problém spoustě věcí stoprocentně věřit. Ale čert to sper - i kdyby si některé situace (ať už úmyslně nebo ne) přibarvila, pořád je to kniha, ze které vám polezou oči z důlků a těch zas tolik není.

#70
Adonis
JEVIŠTĚ A ZRCADLA
Plakal minaret
dokud nepřišel cizinec, a nepostavil
nad ním komín

---

Slunce je okem kočky...

6 komentářů:

  1. První dva komentáře, co se mi ztratily v éteru mi přišly celkem vtipné:), tak do třetice raději.. "civilně":).. třeba to projde:).
    K tomu "objemu" mi bylo poraděno, ať říkám, že trénuji podle Ferrariho, který jak známo už tehdy tvrdil, že objem ničím nenahradíš:).
    Ultra je ultra:)... a určitá míra diskomfortu pomáhá v polarizaci vztahů:). Tak ať ty "drobné" emoční výkyvy při ultra zvládneme, já už si pro jistotu teď tiše na zkoušku mumlám svoje pozitivní... doprd*le, doprd*le..:). 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano! Přesně tak :-) Můžu ti dělat brumendo se svým: jak moc to chceš? Jak moc to chceš?

      Vymazat
  2. Ahoj,chci se zeptat,prosim,jestli behas pouze objemy nebo i fartlek,intervaly,rovinky,podle srdecni frekvence. Objem je zaklad,ale pokud to neprokladas,muze se clovek i tak zlepsovat? Diky za odpoved.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, jasně: neběhám jen objemy - dvakrát týdně se pokouším o nějakou rychlost - obvykle je to buď pár kilometrů v nějakém rychlejším tempu nebo třeba nějaký úsek naplno a pak stejná vzdálenost (nebo poloviční, když mám obzvlášť masochistické choutky) výklus. Fartlek mi často vyplyne sám od sebe, ten cíleně nezařazuju. Pokud jde o zlepšování, mně se potvrdilo, že když člověk neběhá rychle v tréninku, běhat rychle prostě nebude ani v závodě. Ale na druhou stranu mně v těch závodech, na které chodím, vlastně nejde o čas, jde mi o dokončení pokud možno ve stavu, který mi umožní během pár dní znovu vyběhnout - cílem pro mě je se nezrasovat a být připravená tak, aby tělo sneslo tu šílenou zátěž, které ho po určitou omezenou dobu vystavím a nerozbilo se. Pokud jde o běhání, neděsí mě nic víc, než že bych nemohla dlouhodobě běhat. :-)

      Vymazat
  3. Ahoj Jitko,
    díky za Christophera Moora. Skvělý odkaz ve Tvém čtenářském deníčku. Četl jsem o vánocích Nejhloupějšího anděla a bylo to dobré. BTW, jméno překladatele je jen shoda jmen? Když jsem si listoval originálem, tak myslím, že český řeklad je ještě o kousek lepší. Už jsem objednal další knížky tohodle autora. Dobře zapadá mezi mé oblíbené (Gaiman, Pratchet, Adams...).
    Hezké pobíhání, Radek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Radku :-) Děkuju moc za chválu - shoda jmen to není, panu manželovi vyřídím, nic nemůže potěšit víc, než takováhle slova. Snad se budou líbit i Špinavá práce a Použité duše (ty jsou za mě nejslabší).

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!