Legendy v pekle nezastavují (Lakeland 100 2025)

"No tak, teď to přece nevzdáš! Víš moc dobře, proč ses postavila na start, víš, proč tu jsi. A jenom ty víš, kolik jsi tomu, abys tady a teď byla, obětovala. No tak! Jsi bojovnice! A ty přece nikdo živý nedostane."

Zvedne ke mně oči zalitý slzama.

"Nechci, už nechci, nemůžu, je mi zle, strašně to bolí, je to ještě děsně daleko, ty kopce jsou šílený, nemůžu běžet dolů, ne, tohle je o tolik větší než já, že s tím nemůžu dál bojovat."

"To je klidně možný, tak pojď, budeme o tom přemýšlet cestou!"

Slabě se na mě usměje. Oplatím jí to. 

Brány pekla se za mnou s rachotem zabouchnou, překročím práh, pohltí mě tma a zrcadlo na záchodech na CP v Kentmeru zůstane za mými zády prázdný.

Šest dlouhých let. Pořád ta samá písnička. Kolikrát ohřívaný sen může ještě chutnat? Zas a znovu ona mantra: Coniston-Seathwaite-Boot-Wasdale Head-Buttermere-Braithwaite-Blencathra Centre-Dockray-Dalemain-Howtown-Mardale Head-Kentmere-Ambleside-Chapel Stile-Tilberthwaite-Coniston, no tak, vstávej, jde se běhat, jde se cvičit, jde se makat, sezením na zadku a sněním to fakt neurveš.

Jenže ten věčný strach, že makáním urvu něco jinýho, se mi usídlil tak hluboko v mozkovým kmeni, že při každým píchnutí panikařím. Ublížila jsem si? Obnovila jsem si něco? Plán, podle kterýho jsem měla letos pracovat podstatně míň než vloni, vzal velice rychle za svý. Brečím. Často. Je toho všeho moc.

"A neříkalas, že se těšíš?" ptá se T. tři dny před odletem, když už zase vzlykám. "Ale já se těším! Jen nevím, co bude, když to nezvládnu." "Ty to ale zvládneš."

Zvládnu? Poslední dva týdny mě začalo bolet levý koleno - to, co mi Franta spravil jako první. Začalo to absolutně zničehonic před barákem. Asi proto, že jsem nahlas řekla, že mi je dobře a že mě po letech nic nebolí. 

Bum ho.

Jak jsem stará, tak jsem nepoučitelná a blbá.

Tvářím se, že bolavý koleno není moje, že mám jen jedno a druhý prostě nepotřebuju.

Ve středu večer dosedá letadlo na přistávací plochu manchesterskýho letiště, nalodíme se do auta a během dvou hodin jsme v Bowness on Windermere. Je to jako přijet domů. Známe to tady, tvary kopců, barvy, poťouchlý smích racků. Všechno je to známý.

Páteční ráno uteče jak nic a než se naděju, vyrážíme na start. Všechno je stejný a všechno je jiný. Parkujeme na tý samý louce, počasí je víc než fantastický, osmnáct stupňů, neprší, a pršet ani nemá. V poslední době lilo vydatně, takže o bahno a vodu na zemi nebude nouze, ale jinak přijmou běžecký bohové naše obětiny se zalíbením.

Registrace probíhá jinak než dřív. Čárový kód, který jsem dostala dvě neděle zpátky, usnadňuje vyhledávání, do stanu smí jen účastníci, ze stále stejně masivní povinný výbavy kontroluje marshalka jen tři náhodný věci, obálku s číslem, tracker na batoh, good luck a tudy, prosím, ven.

Stavuju se ještě pro mikinu s letošním logem, kterou jsem si objednala předem, abych zjistila, že ji bez britský adresy nezaplatím, psala Marcovi, co mám dělat a ten mi slíbil nechat ji na registraci s tím, že ji zaplatím na místě. Pán, který mi ji vydává, je notně zmatený, neb nemá potuchy, jak přečíst moje jméno (to dvojité J je stoprocentní zabiják) a to, co mi napsali na obálku s číslem mu fakt nepomůže. "Džitla?!" "Ehm, Jitka, tohle je K a my J nečteme jako dž ale jako j." Základy češtiny snadno a rychle.

A pak už jen čekat. Sníst pizzu, udělat fotky, dojít si milionkrát na toitoiku, absolvovat fantastický briefing, který je stejně vtipný, jako v předchozích letech. "Podívejte se na člověka vedle sebe a domluvte se, kdo z vás nedokončí," vybízí nás Marc. "Statisticky to totiž bude každý druhý z vás." Otáčím se na holku vedle mě a říkám jí, že s ní to řešit nebudu, protože to dokončíme obě, ať se domluví s klukem za sebou a obracím se doprava. "Ok. Přijela jsem z Prahy jenom kvůli tomuhle závodu. Jenom kvůli němu mám čtrnáct šroubů v holeních, tenhle rok je můj, je mi líto," oznámím mu na jedno nadechnutí. "No já vloni běžel padesátku za dvanáct hodin." "To je moc pěkný, ale stovka je úplně jiná disciplína." "Ale fakt jsem dost trénoval..." "To já taky, to je samozřejmost!" "Tak si střihneme?!" "Ani omylem! Tohle není o náhodě. Promiň, seš mladej, zvládneš to za rok!" Poulí na mě kukadla jak raněná srna. Mohl by se klidně i rozbrečet, ale bylo by mu to prd platný. Jestli to mám být já, nebo ty, milej zlatej, půjde na špalek stokrát a pak ještě jednou tvoje hlava.

Po briefingu, na kterým jsem šprťácky seděla v první řadě, seberu odvahu a jdu za Marcem a ptám se ho, jestli se s ním můžu vyfotit. Směje se a volá i strejdu Terryho. Na pracovním stole mám v rámečku selfíčko Petra s Courtney Dauwalter. Před odjezdem jsem říkala, že se s Marcem vyfotím a dám si vedle Courtney jeho.

V půl šestý rozdám pusy a jdu se postavit do špalíru před startem.

Z repráků zní Now We Are Free a mně se hrnou do očí slzy. Ještě jsem ani nevyběhla a už se dojímám. Jsem tu. Za každou jednu minutu v nemocnici. Za každou jednu minutu bolesti. Za každý jeden šroub. Za každýho jednoho člověka, který uvěřil doktorovi, který hloupě tvrdil, že už nikdy. Za každý jeden trénink, kdy to nešlo, za každou jednu černou myšlenku, za každý jeden zoufalý hrdelní řev v autě na parkovišti na Závisti. Za každý jeden okamžik, kdy jsem věděla, že tohle už nikdy nebudu dělat a odmítla to akceptovat. Za to všechno teď půjdu a poběžím.

Nessun dorma. Ano, za úsvitu zvítězím, zvítězím! Three... Two... One... GO!

Coniston - Seathwaite: 11,3 km (659 up, 606 down)

Sedm set lidí shromážděných před John Ruskin School se dává do pohybu. Snažím se dostat co nejvíc dopředu. V kopci za vesnicí odbočuje celý zástup na most a z něj se nastupuje na single trail. Špunt vzniká okamžitě. Čekám jedenáct minut, než se znovu pohnu. Šlapeme vzhůru ve špalíru, majestátní Old Man of Coniston se nám tyčí nad hlavama, vrcholek schovaný v mraku, kolem rostou obrovské temně zelené kapradiny, na dně údolí hučí řeka. Jsem tady. Jsem zpátky. Tohle je můj rok. Jen co se cesta narovná, začnou mě houfně předbíhat lidi. Pokouším se to ignorovat a opakuju si, že jdu proti času, že s nikým z nich nesoupeřím. Pochybovačnost je ale mocná mrcha. Natahuje po mně oslizlý pařáty, škrábe mě po duši: vidíš? jsi pomalá! všichni tě předběhnout! Dopadneš jako předloni. Nemáš na to. Škráb. Škráb. Škráb.

Fotograf. Úsměv.

Jediná profi fotka ze závodu.

A pak nahoru a nahoru a nahoru. Proč mi to pokaždý přijde o tolik těžší a delší?

A pak nevyhnutelně dolů, dolů, dolů.

Vypnout hlavu. Sníst gel. Napít se. Soustřeď se na tady a teď. Máš jenom tenhle okamžik, co bylo, už nezměníš, to, co bude, nemáš jak ovlivnit - snad kromě toho, že polkneš ten gel.

Seathwaite - Boot: 11,1 km (385 up, 419 down)

Cedule "kiss the Irish" a dobrovolníci převlečení za leprechauny mě pobaví úplně stejně jako pidipanáky guinessu. Nechám si dolít lahve a odcházím. Tuhle pasáž mám ráda, přijde mi nejmilosrdnější.

Stoupání, krásný zvlněný trail a pak táhlý mokřad tak rozdupaný a podmáčený, že se nedá běžet ani omylem. Bahno klouže. Bahno se valí do bot a hladově se je snaží pohltit. Jdu rychle za jednou z holek, říkám jí, že je můj pathfinder, ale zjevně ji to pobaví o poznání míň než mě. Les, ještě víc bahna (je to možný?), "přijdu si jako prasátko Pepa, jen já teda v blátivých kalužích neskáču vůbec ráda!" Dneska zjevně můj humor rezonuje jen se mnou, a tak nechávám holku samotnou a při první příležitosti práskám do koní.

Seběh, první konverzace dne s chlapíkem, kterýho už znovu nepotkám. Vyprávím mu svůj příběh. On mně svůj. "Tenhle závod je o vazbách, o vztazích a o příbězích, které tu už osmnáct let vznikají!" říkal Marc na briefingu. Na závěr nás všechny nechal vzít se za ruce. Byl to silný okamžik. Tělocvična plná cizích lidí držících se za ruce, lidí, jejichž životy se protnou dost možná jen v tuhle chvíli, který mají ale stejný cíl, který spojuje stejná posedlost.

Brána a kameny dlážděná cesta. Sevřený krk. Tady linie mýho života uhnula na odbočku, kterou jsem v žádným případě nečekala. Tady se začal psát příběh, který bych si tak ráda odpustila. Zvedej nohy, princezno, zvedej nohy a koukej, kam šlapeš.

Boot - Wasdale Head: 8,6 km (297 up, 287 down)

Na CP vyndávám čelovku. Jsem tu mnohem pozdějc, než jsem doufala, že budu. Ale co už, hlavně se nezranit. Hlavně se nezranit! Pití, něco málo sníst a jde se dál. Ani tenhle úsek mi nedělal starosti. Tady se přece dá v pohodě běžet, stačí se dívat pod nohy. Tak určitě. Jdeme ve skupině a nikdo nedokáže v tom bahně, šutrech a vodě běžet. Jako správný stádo dvakrát zabloudíme. Jednou tak moc, že se vracíme na cestu dobrých sto metrů skrze obří drny oddělenými na pohled neviditelnou vrstvou bahna a vody. Zakopávám a padám. Kurwadoprdele. Sbírám čísi vypadlý hrnek. První část závodu jsem sbírala i odpadky, obaly od gelů a tyčinek, který lidem vypadly nebo je regulérně zahodili. Pak jsem se na to už vykašlala, zdržovalo mě to a bylo toho tolik. Nechápu. Každý jeden mě naštval. To je takový problém vzít s sebou pytlík?! Asi je.

Ale teď jdeme. Ovečky s čelovkama místo zvonečků. První noc kolem nás ovinula svoje sametový křídla. Je překvapivě příjemně, mám kraťasy a triko a je mi dobře. Z čeho mi ale není ani trochu dobře, je čas. Kam se tak ženeš? No tak? Slyšíš mě? Jo, na tebe mluvím!

Místo, abych si užívala závod, začínám už teď počítat minuty. Slibuju si, že musím vydržet do Dalemainu, pak už jsou přece cuty benevolentnější. 

Sliby chyby.

Teď už je tu ale konečně cesta kolem kempu, asfalt, tráva, kde je ten most? Tak kde je?

Wasdale Head - Buttermere: 11 km (712 up, 667 down)

Kde by byl, tady je. A s ním i parta dobrovolníků oblečených jako superhrdinové. S úlevou zjišťuju, že mám víc času, než jsem si myslela. Dobrý. Tak to jo. Dám si polívku a pak čaj s cukrem a mlíkem, který budu pít celý závod, a i když si ho nejspíš hodně dlouho neuvařím, jsem přesvědčená, že sehrál naprosto zásadní roli. Sendvič s šunkou a sýrem, dolít vodu, vypláchnout Elzu, poděkovat a kšá, mrcho líná, čekaj tě nějaký kopce, který se samy nevydupou.

Děkuju, loučím se a nechávám se spolknout tmou.

Kamenitá cesta plná vody se zvedá. Pátek se překlápí v sobotu, dušu druhý krpál dne, myslím na Steva, Ira, který mě dotáhl na vrcholek v roce 2022. Myslím na sebe, zmrzlou, bolavou a vyděšenou, když jsem se musela sama vytáhnout na vrcholek o rok pozdějc. Předposlední v závodě. No tak. Jsi silnější, než si myslíš. Víš, proč tu jsi.

Píšou mi kamarádi. Píše mi mamka. Píše Tom a holky. Všichni na mě myslí. Nejsem tu sama.

Tak kde mám vrcholek? Proč jsou ty kopce o tolik delší?!

A teď dolů. Kameny jsou mokrý, jdu opatrně, mám strach. Co by se stalo, kdybych teď spadla? Co by mi to udělalo s nohama? Panická hrůza prvních týdnů a měsíců po operacích už polevila, ale jakmile hrozí sebemenší nebezpečí, cení zuby.

Ale teď jdu dolů, vdechuju gel, poctivě piju, budeš dobrá.

V hlavě mi zní hitovka, se kterou přijely holky z tábora. Musím se tomu smát. Nechávám hlavu, ať si to klidně jede ve smyčce, a slibuju si jednu klobásu z grilu a pivko k tomu, jen co tuhle bestii zkrotím.

Prozatím je ale potřeba zabrat do druhýho kopce. Nahoru, dolů. Jdu s Glynnem, bavíme se o Praze, o dětech, o běhání. Je to obrovský plešatý chlap a cesta na CP s ním uteče v přátelský debatě. Tohle bude můj první závod, ve kterým se budu bavit se spoustou lidí a bude mě to, přiznávám, bavit. Někdo bude chtít mluvit víc o sobě, někdo bude chtít poslouchat, někdo se bude mým blbým vtípkům smát, někdo ne. Někoho budu potkávat opakovaně, někoho už nikdy znovu neuvidím. Vazby. Vztahy. Traily, o který se dělíme. Jeden cíl.

Buttermere - Braithwaite: 10,5 km (573 up, 613 down)

Jsem tu a nechce se mi odtud. Piju čokoládový shake. Piju jahodový shake. Jdu na záchod. Dávám si čaj. Musím odtud a strašně nechci, protože ten kopec, co teď přijde, je naprosto odporný, a já jsem unavená. Bolí mě nohy.

Škráb. Škráb. Škráb.

A víš, že máš za sebou teprve maraton, viď?

Škráb.

Loučím se a mizím ve tmě. Na bahnitý úzký cestě se chytám dvojice holek, jejichž čísla si, bohužel, nepamatuju, ale budu jim už napořád zavázaná. Vytáhnou naši skupinku až na vrchol obludy, jejíž obrys se začíná s blížím se úsvitem objevovat na pozadí temného nebe vysoko nad mojí hlavou. Proč je to tak dlouhý? Proč je to tak prudký? Jak tohle mám vydržet? Zalehnout do svahu. Přelízt průrvu, zalehnout do svahu. Kus po vrstevnici. Bahno, bahno, bahno, zalehnout do svahu... A pořád dokola. Tohle bych bez hůlek nedala. Už takhle dvakrát málem přepadnu nazad. Ještěže mě u toho mamka nevidí.

Ale tohle už fakt není legrace, kde je ten vrcholek? Místo vrstevnice jen další škrábání se nahoru.

"Kurwáááá!!! Do prdele!!!!! Zasranej kopec!!!!" vrčím nahlas.

"You can do it! We are almost there!" uklidňuje mě Andy, který jde za mnou. Několikrát se ho ptám, jestli chce pustit přede mě. Nechce, prý je to fuk, stejnak by se moc daleko nedostal.

Nahoře si dávám pauzu, funím, poctivě vdechuju gel, jím solnou tabletu, piju.

A pak se ženu do údolí.

Svítá, vypínám čelovku, jak nádherný je běžet z kopce, když vás nic nebolí.

Nebo skoro nic.

Mám rozmáchaný chodidla a cítím, jak mi praská puchýř na pravý noze, ale když bolí jen jedna věc, dá se to poměrně dobře odpružit. Aspoň teda zatím.

Braithwaite - Blencathra Centre: 13,7 km (478 up, 305 down)

První kontrola pod střechou. Dusno na chcípnutí, smrad, že by jeden pad. Fronta na jediný funkční záchod. Paráda! Jenže na ten já fakt urgentně musím a stejně tak si musím převlíct ponožky a najíst se. Nějak se to všechno neslučuje s tím, že mám 45 minut na cut a slíbila jsem si, že na žádným CP (s výjimkou Dalemainu) nebudu v žadným případě vysedávat.

A nevysedávám. Stojím jako debilka jedenáct dlouhých minut frontu na záchod. Pak složitě zuju narychlo koupený psí dečky, pro který mi Tom dojel do Kendalu v den závodu, protože svoje jsem zapomněla doma. Rozvážu zabahněný boty, sloupnu ponožky a usoudím, že je to v prdeli, ale to nevadí, tam už jsem byla, tam to znám, to mě nemůže rozházet.

Otřu bahno ubrouskama na zadek, puchejře, chodidla a zrasovaný prsty vezmu dezinfekčníma čtverečkama, který mi zbyly po heparinový legraci, otřu pořádně vložky do bot, namažu nohy lubrikantem od durexu (ano, čtete správně - je to zázračná věc, ale berte jen ten silikonový), natáhnu čistý fusekle, jedním plynulým pohybem lžící si po vzoru krmný husy nahrnu do pusy těstoviny s kečupem, spakuju svoje šapitó a vzhůru na další štaci!

Venku se mezitím stihlo úplně rozednít. Zpívají práci. Rozklepe mě zima, ale furt to vidím všechno růžově. Už zase jsem totiž vytěsnila, co přesně mě čeká. Pamatuju si jenom běhatelný kus vysoko nad údolím, navíc se dávám do řeči s místňákem Danielem, se kterým se budeme potkávat až do Howtownu, kde jeho letošní cesta skončí.

Asfalt, vesnice, kopec. Kurňa, ale ten je nějakej prudkej a velkej, jak jsem ho předloni vylezla? Inu, vylezla.

Po nádherným trailu vysoko nad údolím se rozběhnu, seberu pár lidí, nemilosrdně je nutím uhýbat, teď jsem v laufu, tak mě nechte běžet. Ženu se na dno a pak vzhůru, sbírám Litevce, který ale žije v UK, povídáme se až na CP.

Tady pro mě předloni cesta skončila. Před třemi lety to tady začalo jít zprudka z kopce. Letos to nehodlám dopustit.

Jak se ukáže, něco si můžu ale jenom přát.

Blencathra Centre - Dockray: 14 km (417 up, 381 down)

Vyrážím z CP a záhy doháním staršího chlapíka, jehož jméno si, bohužel, nepamatuju. Chvíli si povídáme, začnu si ale uvědomovat, že velká část lidí, který ve svojí bublině potkávám, má úplně jiný cíl než já. Přišli to prostě zkusit, mají za sebou různý počet úspěšných a neúspěšných pokusů, mají za sebou nějaký ty zranění, někdo ještě v pondělí netušil, jestli se vůbec postaví na start. Všichni to sem mají maximálně pár hodin jízdy autem. Když to nepůjde, prostě skončí. Žádná hrůza.

Kvůli tomu tu já ale nejsem. Na dlouhý asfaltový cyklostezce se snažím aspoň šoupat nohama, když už mi teď nejde běžet. A pak je tu travnatý bahnitý mokrý kopec a nahoře nekonečná zvlněná cesta. Vím, že se musím dostat k lesu, kde byla stanice. Letos je posunutá ještě o kilák a půl dál do vsi. Ale nemůže to být přece ten les támhle na obzoru. Ten je děsně daleko!

Může.

A je.

A kurva.

Pamětliva toho, že na smutky je nejlepší jídlo a že když bojuju s tím, abych se po dalším vdechlým gelu nepoblila, nemám čas se litovat, lovím nejspíš tisící maurten. Jen ho vidím, hrnou se mi sliny do krku, ale co už, udělej áááá princezno. A opovaž se to vyblejt, stálo to sto dvacet korun!!

Chvíli jdu s Abbey. Jí to nejde do kopce a z kopce letí jak vítr, já šlapu do kopce značně stabilně, z kopce je to slabší. Je to zábava, vzájemně si říkáme, jak jsme dobrý a jak to zvládneme.

Konečně les, konečně asfalt, konečně budou mandarinky, o kterých jsem vykládala všem, koho jsem potkala. Před třemi lety tu totiž měli ty nejlepší mandarinky na světě. Úžasná dobrovolnice mi jich rychlostí světla oloupala snad kilo a já je všechny snědla a pak mi bylo ještě chvíli krásně, než to šlo všechno štandopéde tam, kam ani slunce nesvítí.

Nejdřív ale úzkou silnici lemovanou místní hitovkou v podobně zrcátka drtících kamenných zídek přehradí stádo ovcí. Na okamžik mám pocit, že už mám asi halucinace, ale ne, nemám. Stádo ovcí ženou čtyři psi a kluk. Zastavuju se a čumím. Nevím, co mám dělat. Mám jít dál? Nekousnou mě ty psi? Nekousnou mě ty ovce?! Kluk z nás nemá moc radost. "Pojďte, pojďte!" vybízí nás netrpělivě, jako kdybysme snad všichni měli vědět, jak se v takový situaci zachovat.

Jako ve snu procházím stádem ovcí. Psům jsme naprosto ukradený, ty jsou v práci a my je nezajímáme. "Díky," říká kluk. "Není za co, já děkuju, tohle by se mi doma nikdy nestalo," odpovídám.

Mandarinky, ani žádný jiný ovoce na cp není. Piju čaj.

Dockray - Dalemain: 14,6 km (370 up, 509 down). Zatím celkem 94,8 km

Tenhle úsek mi poprvé zlomil vaz. Sice jsem došla ještě o dvě cp dál, ale tady se to rozhodlo. Byla jsem připravená se tentokrát poprat do poslední kapky krve.

Běžím, co běžet jde. Potkávám strašně moc lidí. Drápeme se do kopce nad jezerem. Nádherný zvlněný trail nebere konce, už chci být v Dalemainu, chci se přezout, chci si sednout, chci vidět Toma a holky, chci vědět, že tohle jsem zvládla, že jsem bezpečně za polovinou.

Ale bolí to, ne že ne. Bolí mě nohy, jsem unavená, snažím se popobíhat, ale jde to čím dál tím hůř.

Jdu s Nicem, kterýmu není sice moc do řeči, ale nakonec nám kus vcelku uteče. Je z malinkatýho britskýho ostrůvku o pár domech. Bude jeden z mála chlapů kolem mě, kdo dokončí v limitu. Na udílení ho uvidím s malou dcerou. Teď jsme ale v lese a snažíme se nerovný boj s trasou neprohrát.

Konečně pastviny, přes který tentokrát běžím. Pomalu, ale běžím.

Silnice. Hurá.

Myslím na kluka, se kterým jsme to tu poprvé šli společně. On blil, já pajdala. běžet jsme nemohli ani jeden. Doteď si vzájemně fandíme na instagramu. Takhle dlouhý to ale přece nebylo? Co tu dělá ta vesnice? A ta další? Co tu dělá ta šílená cesta? Tak kde už to je?

Teď jdu s jiným klukem. Vypráví mi, že jde na počest táty, o kterýho před osmnácti měsíci přišel. Je ukecaný, nepustí mě ke slovu a mně je to úplně jedno. Vykládá mi o nemocný mámě, o kterou se s přítelem starají, o sourozencích, neteřích, psech a koních, který má, o cestování. Během necelý hodiny mi převypráví skoro celý svůj dospělý život. I tohle s váma udělá ultra - nevím, jestli je to únavou nebo tím, že je to často jako výprava do paralelního světa kdesi za hranicema skutečnýho časoprostoru, ale lidi mají tendeci se svěřovat úplným cizincům s otevřeností, s jakou by po ulicích každodenního života nikdy nekráčeli.

Dalemain - Howtown: 11,5 km (294 up, 285 down)

A pak je konečně uvidím. Nejdřív Máju, pak Káťu, nakonec Toma. Jsou tu všichni. "Smrdíš!" sdělí mi starší dcera. "Já vím. Smrdím, jako kdyby v tom triku někdo před čtrnácti dny umřel. Musím se převlíct, jinak se usmrdím."

Projdu stanem, nechám si dolít pití a donýst čaj a jídlo a svalím se do ovčíma hovnama posetý trávy. Převlíknu si podprsenku a triko, zuju boty a opečuju si nohy, Tom mi dá na chvíli nabíjet hodinky. Hrnu do sebe jídlo. Větrám nohy, T. mě ale popohání, abych se moc nerozseděla.

Přebalím batoh, vyndám to, co už nebudu potřebovat, zapakuju, co bych ještě mohla, a jdeme. Doprovází mě loukou. Bolí mě nohy jako prase. Dalemain jsem si odškrtla a teď mě začíná svírat úplně jiný strach. Sedmdesát kilometrů do konce. Jak tohle můžu jenom vydržet?¨

Škráb.

Další dva úseky ještě umím a znám, ale co je potom? 

Škráb. Škráb.

Nikdy jsem takhle dlouho nešla. Nikdy jsem nebyla vzhůru tak dlouho. Fakt to tak moc chci?

A proč vlastně?

Zatím se snažím dostat pryč z Pooley Bridge. Na filosofický otázky bude čas, jen co najdu nějaký místo, kde se budu moct vyčůrat.

Ze záhadných důvodů jsem si myslela, že cesta do Howtownu je krátká. Není. Je nekonečná.

Snažím se běžet, ale nejde to. Co budu dělat? Čas už zase letí jako splašený. Moment, neměly být ty cuty benevolentnější? Jenže tak to vůbec není. Už zase jsem si popletla pojmy s dojmy.

Howtown - Mardale Head: 15,2 km (765 up, 672 down), celkem 121,5 km

Dobíhám na stanici. Je mi úzko. Mám strašný strach z další části trasy. Jsem hrozně unavená. Na stanici se ptám, jestli nemají náhodou nějaký jiný ovoce než jen banány? Holka neváhá a doběhne mi do auta pro svoji síťku s mandarinkama, kterou si přivezla na svačinu. Rozbrečím se. Jsou tu na mě tak strašně hodný. Loupu mandarinky a cpu si je po hrstech pusy. Přináší mi mističku s nakrájenýma broskema. "Nikomu to neříkej." Neřeknu. Dávají mi dvě mandarinky a zbytek broskve do pytlíku s sebou. "Neboj, je to jenom kopec. Jenom kopec. Počítej do dvaceti, dvacet kroků a pak znovu. A než se naděješ, budeš nahoře!" Bulím, nedokážu ten nápor vlídnost snýst. Všechny moje struny jsou napjatý k prasknutí. Omlouvám se, děkuju, odcházím.

Vím, co mě čeká, a strašně nechci.

Proč že tu jsem?

Před sebou vidím pár lidí, moc jim to nejde. Za sebou mám po chvíli taky pár lidí. I ti se sotva plazí. Dobře. Tak jo, jdeme na to. Jedna, dva tři... do dvaceti budu v následujících patnácti hodinách počítat ještě mockrát.

Fusedale je strašný kopec, má několik falešných vrcholů, vršek je obří pláň, po který se jde nekonečně dlouho, a seběh dolů je absolutně smrtící a o hubu. Nesnáším ten kopec, celej.

Ale vydrápu se na něj bez jedinýho zastavení. Na počest holek z CP sním obě mandarinky a broskev, chytím se Skota Ewana a nechám si od něj celou cestu až k Haweswateru vyprávět o závodech, který běžel a který se běžet chystá. I jeho cíl je jiný. 

A tak se trhám, jakmile to jde, protože začínám vyšilovat kvůli cut-offu.

Cestou potkávám Abbey. Sedí na kameni, končí. Zvrací a už to nejde. "Ale ty jdi! Jdi za všechny holky!" volá za mnou.

Jdu, Abbey, jdu.

Haweswater je strašně dlouhý. Je to úzký trail lemovaný vysokýma kapradinama plný velkých šutrů, bahna a vody. Někdo by v tom dokázal běžet. Já ne. Ne v tomhle stavu. A tak jdu. A počítám.

A počty mi přestávají vycházet.

Poprvé mě napadne, že to možná nestihnu.

Škráb.

Pak zjistím, že je cut o hodinu pozdějc, než jsem si myslela, a trochu se mi uleví.

Zároveň vím, že dál už jsou jen lvi, dál jsem v závodu nikdy nebyla. Co mě tam čeká? Jaký přízraky si na mě chystá druhá noc?

Mardale Head - Kentmere: 10,4 km (511 up, 589 down), celkem: 131,9 km

První kopec si pamatuju. Ten bude v pohodě. Kluk na cp sliboval, že je maximálně na čtyřicet minut. Znovu jsem nasadila čelovku, rychle se šeří, navíc se vydatně rozpršelo. Vytahuju bundu. Na vrcholku třikrát sundávám batoh, hrnek, který celou dobu držel, najednou nedrží vůbec. Pokaždý se mi zamotá pravý popruh s trackerem. Pořád stojím. Pořád něco opravuju. Pořád vyklepávám boty. Čas letí. A na scénu přichází úzkost, zatleskejte jí, prosím.

Tohle jsem přece tenkrát o Velikonocích běžela dolů, tak proč mi to teď přijde neběhatelný? Proč se ke mně najednou blíží lidi a ty přede mnou mi utíkají? Jak na tomhle můžou běžet?!

Chvíli se držím Anny, co vloni dokončila s devíti minutama na limit. Nevím, jak vypadá zepředu, ale zní jako veselá ženská. Další kamínky v botě a Anna je pryč. Chytám se Lucy, se kterou se taky potkáváme už pár hodin. Povídáme si kus dalšího kopce. Má za sebou působivou sbírku závodů a má, na rozdíl ode mě, sílu.

Já se propadám do propasti zoufalství.

Celý to začíná být na moji malou pusu trochu moc velký sousto.

Co s ním? Vyplivnout? Polknout? Ale jak?

Druhý kopec jsem si pamatovala matně. A byla to chyba.

Protože byl naprosto strašlivý.

Lvi se začínají stahovat. Tuší slabý kus. Cítí krev.

Ze tmy kašle ovce, zní, jako kdyby se dusila. Zdá se mi to nebo ne? Mám jí jít pomoct? Dává se ovcím Heimlich? Umím Heimlicha? Co že tu dělám?

Ať je to cokoliv, už nechci.

A pak je tu asfalt a já nevím, kam mám jít.

Přelízku z kamenných nášlapů si matně pamatuju, kam dál ale nevím.

Najednou kolem mě nikdo není. Nad sebou vidím světýlka čelovek, v dálce slyším hlasy. Volám na ně, ale nikdo mi neodpovídá. Brodím se nějakou trávou a bahnem, je mi zima, chce se mi už zase brečet. To mě tu fakt necháte? Já ale nevím, kde jsem. Je naprostá tma, gpska na hodinkách podivně skáče. Těch pět minut čirý paniky bylo jak pět let.

Vrátím se po vlastních stopách. Chytím se jiný skupinky. Dojdeme na CP. Vypadá to, že jim narušuju kamarádský kruhy, nebo že by se k nám na podiu připojila slečna Paranoia?

Kentmere - Ambleside: 11,8 km (491 up, 602 down), celkem 143,7 km

V Kentmeru už pomalu pakují CP. Najednou mám na odchod půl hodiny. Musím si ale přezout ponožky, tohle by byl mega průser. Musím se i najíst. Na chvíli mi nějaký blbeček nakuká, že je tu cut-off až ve čtyři ráno. Jenže ten je až v Ambleside. Pár minut klidu střídá záchvat paniky.

Tohle nemůžu zvládnout. Nemůžu. Jsem unavená. Bolí mě nohy a bolí mě žaludek a chci spát. Prosím. Už ne.

Místo toho se balím.

Překročím práh a brány pekla se za mnou s rachotem zavřou ve chvíli, kdy mě znovu spolkne noc.

Klepu se jak drahej pes. Už zas ty slzy. Stoupáme naprosto příšerným kamenitým kopcem, který je děsně dlouhý. Vím, že tu byl a že mi na něm bylo horko, ale vůbec si ho nepamatuju takhle příšernýho. Mám do krve rozedřený vnitřní stehna. Začíná mě trápit kašel. Zakašlu a počůrám se, super, tak to se mi taky ještě nepovedlo. Nebyla by to žádná tragédie, jenže to schytaj ty rozedřený stehna. Kurwabober, co je tohle za idiotskou komedii?! Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Ultra je prostě samá krása a malebný záběr. Jenže vůbec.

Je to velká hra vůle. A já jako bych nasedla na tobogán a ženu se dolů. Nedokážu myslet na nic jinýho, než že to nestihnu, že nestihnu cut a že mi to nevadí, že ho stihnout nechci. Už nechci. Jsem v závodu přes třicet jedna hodin, co je za Ambleside, netuším, ale vím, že je to mimo moje schopnosti.

Vesnice, stoupání po asfaltu. Vytahuju telefon a volám Tomovi.

Cyklím se. Nemůžu, nedokážu, nechci, nemůžu, nestíhám, nedokážu. Ne. Ne. Prosím. Už ne.

A zároveň v hloubce pod sebou vidím Windermere, na kterým září parníky a je to překrásný pohled.

A pak: co budu dělat s tou mikinou? Přece nemůžu nosit mikinu ze závodu, který nedokončím?

A co řeknu všem těm lidem, co o tomhle ví?

Zvažuju, že prostě smažu instagram a blog, a nikdy mě už nikdo nenajde.

A běhat už nebudu. Nebo jo, ale jen občas. Jen trochu.

Škráb. Škráb. Škráb.

Jsi slabá. Jsi slabááá. Slyšíš?

Nemáš na to. Vzdej to.

Kdesi v hloubi se ale pohne ještě něco dalšího. Zvíře se zvedne na zadní a mávne křídly.

Klec se otřese.

Ne.

Ne.

NE!

Pravá, levá, pravá, levá. Jedna, dva, tři.

Takhle snadno mě nedostanete.

Mě ne!

Snažím se běžet. Hecnu tím Lucii, kterou jsem před Mardale Head předcházela úplně prošitou a povzbuzovala ji, že to dá. Teď má lauf ona, žene se z kopce. Dobíháme k jedný ze stovek bran. Nejde otevřít, tak ji prostě přeleze a já za ní.

Vybije se jí baterka v čelovce, chce zastavit a vyndat záložní. Já přepnu svoji na vyšší výkon, svítím jí pod nohy a nemilosrdně lovím svoji druhou a nasazuju jí ji. "Jsi můj Pogačar a já jsem tvůj Vingegaard!" sděluju jí. "Sama takhle běžet nedokážu, musím se tě držet. Imituju každý tvůj krok."

A Lucie běží. Žene se lesem, přes kameny, kořeny, potoky. Brutálně nadrsno se rve před skupinky, který potkáváme, a já za ní. Kam šlápne ona, tam šlápnu já. A pak už tam já vůbec nejsem. Sleduju to celý z dálky.

Ambleside.

Tom. Je tu Tom. Jde vedle mě. Já se snažím běžet, ale je to takový tempo, že vedle mě může jít.

"Jsi skvělá! Nechápu, jak to zvládáš! To už dotáhneš, jasný?! Za chvíli se rozední, bude to dobrý, jen nesmíš zastavovat. To vyjde!"

Ke kostelu dorážíme s necelýma dvaceti minutama na cut.

Ambleside - Chapel Stile: 9 km (234 up, 213 down), celkem 152,7 km

Už zase bulím. Dobrovolníci na mě koukají trochu vyděšeně, omlouvám se. Prý je to v pohodě, tohle zvládnu, teď bude hezký úsek, jeden kopec, ale malý a pak cesta podél řeky. Budu dobrá. Všichni na check-pointech jsou neskutečný zaříkávači koní, co by z jalový krávy vymámili tele. Jsou laskaví, ale neoblomní, ne, nebudeš končit, půjdeš, protože jsi došla takhle daleko, půjdeš, protože Coniston na tebe čeká. Půjdeš, protože i když si tím teď nejsi vůbec jistá, my víme, že to chceš a chceš to moc.

Tom mě doprovází za CP. Dochází mi baterka v hodinkách. Tady jsem nikdy nebyla, tady vůbec nevím, co čekat. Ale jdu. Jdu, stoupám do kopce, počítám a počítám, jsem zaseklá ve změti čísel, v krocích a minutách.

A pak se rozední a já šoupu nohama podél řeky a zpívám si že ešťa sa nejde, ešťa sa nejde spať a uklidňuje mě, že šoupáním předcházím pár kluků. Paranoia ale velí, že oni určitě nechtějí dokončit, že jim to je jedno.

Mně už to ale jedno není. Nevím, jak to udělám, protože už nemůžu, ale teď už skončit nechci.

Chapel Stile - Tilberthwaite: 10,6 km (387 up, 322 down), celkem 163,3 km

Do Chapel Stile dorazím s desetiminutovou rezervou. Stihnu toitoiku a čaj. Malinká paní mě vyprovází a valí mi do hlavy, že to bude dobrý, že to zvládám, že to stíhám, že musím jenom jít, už zase brečím, ta jejich lidskost, ta snaha pomoct, ta ochota a energie, kterou vynakládají na úplně cizí lidi prostě proto, je tak masivní, že ji nedokážu unýst. Ne v tomhle stavu.

Je tu Lucy a je tu Courtney a je tu Nic.

A já mám vybitý hodinky a absolutně netuším, kam jdu. Musím zastavit, vylovit zdroj a nějakou dobu nesu v jedný ruce hůlky a ve druhý zdroj a hodinky. V prvním masivním kopci je musím odpojit a znovu všechno uklidit. Nahoře dobíhám Courtney, je to její první stovka, je mladá a srší energií. Jak to jen dělá? A i když jí to do kopce nešlape, dolů letí jako vítr.

Chytnu se jí a nepouštím se. Dobíháme skupinku chlapíků včetně Ewana a dvojici padesátkařů a nechávám je za sebou.

Virtuální CP na silnici, kudy jsme ve čtvrtek jeli autem, a pak dolů, dolů, dolů po asfaltu. Silnice je prudká, nemůžu běžet a je to celý za trest.

Na prašný cestě ukazuje směrovník míli a čtvrt do Tilberthwaite, kde ta vesnice je?

Potkávám chlapíka, který spí za chůze, a dalšího, který slzí dojetím, a mně trvá, než mi dojde, co se děje. Sama si za chůze podpírám hlavu hůlkama. Chci spát. Snažím se nemyslet na svoji měkkou bílou postel. Snažím se nemyslet na poslední úsek.

A pak uvidím auta za velkou loukou a pod kopcem čekající dobrovolníky.

"Nezastavuj, pořád pojď," instruuje mě holka. "Nechci tě vyděsit, ale bude to těsný, musíš jít pořád tak, jako jdeš teď, a desátou v Conistonu stíháš."

Dobře. 

Asfaltka vede mírně do kopce. Škrábání je pryč. Přehlušilo ho funění a temný vrčení.

Slyším, jak zvíře zahrabalo drápy.

Po patnácti hodinách se dávám do běhu.

Tilberthwaite - Coniston: 5,7 km (283 up, 385 down), celkem: 170 km

"Jednu věc si ujasněme," stojí v závěru pokynů pořadatelů ohledně smrdutých autobusů, který stahují lidi z jednotlivých cp, "jestli budeš chtít skončit v Tilberthwaite, měl by ses k smrti stydět. Koukej zvednout zadek a pokračovat po Jacobovu žebříku do Conistonu, kde na tebe čeká tvůj osud.

Schody do skály vytesal cumbrijský bůh Jacob a musíš zaplatit mýtné, abys mohl projít. Otestují tvoje nejslabší místo, a právě proto to bude nejlepší okamžik tvé nejlepší hodiny. Jestli jsi sem přišel něco hledat... tady to nejspíš najdeš."

Shazuju batoh na stůl, házím k němu hůlky. "Je to navigačně náročný?" "Ne, vůbec." "Takže nepotřebuju hodinky?" "Ne." Zapojím je na kabel a hodím do batohu. Doplním vodu, vezmu si toast, proleju pár posledních slz, přehodím nohu přes přelízku v plotu a vyrazím vstříc osudu.

"Je to těžký, tak hodinu čtyřicet, musíš pořád jít, stihneš to."

Opřu se do hůlek a zaberu.

Předejdu pár lidí, vyšplháme se na menší skálu a jdeme dál. Předejdu další lidi.

A pak se ocitnu na cestičce. Ozve se skřípot a praskání. To zvíře jediným mohutným mávnutím křídel rozbilo klec a dostalo se čtyřmi rychlými kroky do vzduchu. Tak tak mu stihnu ovinout ruce kolem šupinatýho krku. Vnímám, jak drápy cupuje Pochybovačnost, slyším, jak mu v tlamě praskají kosti Úzkosti. Paranoia se dává na úprk, ale nemá šanci.

Vznáším se nad cestičkou a tam, kde všichni jdou, já běžím.

Doháním další a další lidi, počítám kroky, počítám vteřiny, počítám minuty. Devátá hodina odbila, lampa zhasla.

Šedesát minut a já netuším, co mě čeká.

"Ještě tady nahoru a pak dolů."

"Je to hodně technický?"

"Jo. Fakt hodně."

Předbíhám svýho Pogačara a pak se hora zlomí a já pod sebou uvidím v hloubce údolí, kterým jsme před 39 hodinama mířili nahoru.

Na opačné straně se Old Man of Coniston tyčí hrdě k mrakům.

Pokyne mi a já mu pozdrav oplatím.

A letím dolů, letím na křídlech spletených ze slunečních paprsků odrážejících se na hladinách jezer a všech podob deště, který okolní kopce tak dobře znají.

Letím vstříc jednomu jedinýmu životu, který jsme zázrakem na týhle jedný jediný zázračný planetě dostali.

Zaplaví mě obrovská vlna vděku.

Obrovská vlna štěstí.

Dokázala jsem to.

Teď už to vím, vím, že to stihnu.

A letím.

Letím za každou jednu minutu strávenou v nemocnici. Za každý jeden šroub. Za každýho jednoho člověka, který uvěřil chybnýmu úsudku doktora a o svoje šílený sny a ještě šílenější plány se neporval. Letím a v duchu volám na taťku, že jsem to dokázala, vidíš mě? Vidíš? Vím, že jo. Tak či onak.

Letím, letím za každou Abbey, za každou jednu holku, který to tentokrát nevyšlo.

A letím za svoje holky, protože chci, aby viděly, že občas se musí některý věci zlomit, aby mohly znovu srůst. Že někdy vedou do cíle cesty oklikama, ale to neznamená, že to máme vzdávat. Moc si přeju, aby nikdy nepřestaly ty svoje vnitřní draky krmit jen těma nejžhavějšíma uhlíkama. Aby se nebály to zkoušet. Aby se nebály neuspět. Aby se nebály uspět.

A pak je tu Coniston a jsou tu fandící davy lidí, který mi vyrazí dech. Auta zastavují a troubí. Lidi bouří. 

A je tu Mája a je tu Káťa a běží se mnou a společně zahýbáme do cílový rovinky a já běžím jako o závod a lidi křičí a jásají.

Po třicet devíti hodinách a čtyřiceti čtyřech minutách probíhám cílem.

Přistanu, lehce, zkušeně.

A přivítají mě doma, mě, legendu.