Příliš dlouhý příběh o (asi) dlouhém běhu

Znáte jméno Lizzy Hawker? Pokud nejste fandové ultramaratonu, moc vám to nejspíš neřekne. Lizzy je ve světě dlouhých a ještě delších běhů fenomén. Patří ke generaci Scotta Jureka, letos oslavila čtyřicáté narozeniny a většinovému proudu profesionálních sportovců se vymyká tím, že má PhD z fyzické oceánografie. V roce 2005 se zdánlivě jako kometa objevila na ultramaratonském nebi a kam přišla, tam zvítězila. Běhala tak rychle, že netrvalo dlouho a mohla oceánografickou práci pověsit na hřebík a s The North Face v zádech se začít věnovat výhradně běhání. Nějakou dobu to fungovalo, později už to zjevně fungovalo méně, načež jí tělo vystavilo ráznou stopku. A pak ještě pětkrát.
A o tom je titul Běžkyně - Krátký příběh o dlouhém běhu, který vyšel letos v nakladatelství Mladá Fronta, a o němž mohu bez skrupulí prohlásit, že je to nejnudnější kniha, kterou jsem v roce 2016 četla (a to jsem během něj, prosím, zvládla i takové tituly, jako je Narativ a virtuální realita).

Knihy miluju. Knihy jsou posvátné. Knihy zabírají většinu prostoru v našem bytě, který si nestihly přivlastnit děti. Hromadím knihy. Sbírám knihy. Systematicky buduju knihovnu. Ale tady jsem si prostě nemohla pomoct - pomsta je pokrm, který nejlépe chutná servírovaný tužkou dvojkou.

Stejně jako v případě Kiliana nebudu vůbec zpochybňovat, jak fenomenální běžkyní Lizzy byla, to, že to, co dokázala, je prostě dechberoucí. Budu psát čistě a jen o knize, protože stejně jako v případě Kiliana i tady platí, že švec by se měl držet svého kopyta a běžec kecek.
Je určitě fajn, že Lizzy přistoupila ke své zpovědi (zdánlivě) otevřeně a upřímně. Soustředí se ve vyprávění především na emoce, na to, co jí běh dává (ale co bere už nezmiňuje), jak jej vnímá a proč vlastně běhá. To je všechno prima, ale...
...v prvé řadě by kniha potřebovala naprosto zásadní redakci. Bohužel i v zahraničí je trend takový, že knihy je třeba dělat co nejlevněji a pořádná redakce je drahá. Často se stává, že kniha ani žádnou redakci nemá a pokud ano, je velmi vágní. Na Běžkyni se to podepsalo fatálně. Kniha nedrží pohromadě, rámcový příběh (běh ze základního tábora Everestu do Káthmándú) je příliš slabý a místo, aby vyprávění svíral, jej ještě více drolí, postavy, který v knize vystupují, nejsou nijak představené, Richardové se pletou s Roberty a ti s dalšími lidmi, filozofujících, úmorně repetitivních závěrečných zhruba padesát stran je náhle psaných jako otevřený dopis (asi Richardovi - jsou partneři? Kdo ví), což ze stylistického hlediska nedává smyl.

Stejně jako v Kilianově případě jako by kniha nevěděla, co vlastně chce být. Na jednu stranu by se mohla tvářit jako seriózní paměti brousící dokonce faktografickou hranu, protože v každé kapitole je přibližně pět poznámek pod čarou (ty najdete na konci knihy) a je doplněná bibliografií (wtf?) - ty odkazy by se mimochodem daly naprosto bez problémů pár slovy zakomponovat do textu, takhle působí vyloženě rušivě až legračně. Na druhou stranu, aby se podpořilo autorčino tvrzení, že jí na závodech vlastně tolik nesejde, nedočtete se v podstatě nic konkrétního o tom, co a kde běžela - vnímáte ten rozpor? Poznámky pod čarou ale jen jedenkrát je (v samém závěru) zmíněno, jak dlouhá je vlastně ta trasa Everest - Káthmándú.

A tyhle rozpory mezi tím, co autorka dělá a co deklamuje, mě iritovaly tak, že jsem knihu odkládala a odkládala, až se mi její čtení protáhlo na neuvěřitelných šest měsíců. Na jedné straně jí na výsledcích nesejde, na druhé jich je pár v záhadně řazeném závěru knihy zmíněno (ale proč zrovna tyhle? Proč ne jiné?). Nikdo po ní nechce suchou reportáž z toho či onoho běhu, ale aspoň doplnit povídání sem tam mapkou, profilem, aby čtenář tušil, co vlastně ta ženská dokázala (protože toho nebylo málo) a kde to běžela, by stálo rozhodně za zvážení (a následnou realizaci). Nevím totiž jak vy, ale já nejsem typ, co by četl knihy s atlasem a Džiri může být stejně tak město v Nepálu jako africká nemoc na pět. Dozvíme se, jak je Lizzy skromná a jak usilovně naslouchá svému tělu. To ovšem nejde tak docela dohromady se šesti (!) únavovými zlomeninami, které prodělala během pouhých dvou let. Řekněme, že tohle není tak docela reklama na ultra a vtírají se otázky, co to způsobilo. Přetrénování? Osteoporóza? Amenorea? Ani jedno není zrovna známkou velkého souladu těla a mysli. Určitě není snadné o něčem takovém mluvit, ale třeba Anna Frost nebo Nikki Kimball se snaží ze svých chyb a potíží vytěžit to nejlepší, mluví o nich, snaží se varovat, snaží se, aby se jiným nemuselo stát to, co jim.

Stejně tak si říkáte, že její věčné opakování toho, kterak nevlastní ani dům, ani auto a bydlí v podnájmu a život se jí vejde do kufru, není tak docela to, čím by se měl člověk ve čtyřiceti chlubit. Navíc přestože si to Lizzy nejspíš myslí, vlastnění auta nebo domu není zrovna konvenční život. Většina z nás je ráda, když zvládne splácet hypotéku a auto koupí ojetý od kamaráda kamaráda v naději, že nebude mít stočený tachometr a nějakou zakamuflovanou hodně drahou závadu. Člověk jako já v tomhle věku za konvenční považuje spíš nějaký funkční vztah, rodinu, něco zbudovaného, něco dosaženého. Jistě, má výsledky, ale z jejího vyprávění se nezdá, že by ultra bylo slučitelné s partnerstvím. Nicméně jsou tu jiné (Núria Picas, Kasie Enman anebo naše Anka Straková), které to zvládly, takže nejen v případě toyoty, ale i ve světě ultra není nic nemožné. Tak kde je problém u Lizzy? Nechce? Nemůže? Nechce a nemůže? O osobním životě nepíše vůbec, ale vůbec nic. Nikdo nechce bulvár, ale není ten její dlouhý běh spíš tak trochu útěk? A co nástup nové generace běžkyň, jaké to bylo? Tam, kde Scott Jurek musel spolknout hořkou pilulku, čekala stejná medicína i ji, nicméně zatímco on o svých problémech s egem otevřeně píše, tam Lizzy mlčí. A pokud jste schopní hnát se několik let po stejné trati v čele, makat jak barevní, dřít se, odpírat si, pak jste závodník, a můžete o sobě tvrdit cokoliv. Když vás pak sesadí, nemůžete nad tím jen tak mávnout rukou. Tomu nevěřím.
První část knihy je tedy věnována popisu závodění, kočovnému životu a emocím (výhradně spjatým se závoděním), které Lizzy prožívala. Druhá je o životě po životě, o životě s únavovými zlomeninami mimo vrchol ultramaratonské špičky. Je plná úvah, které by slušely přemýšlivé puberťačce, u dospělé ženy ale působí mělce - třeba ta o sněhu, kdy jí trvá skoro čtyři dekády, než si uvědomí, že každou situaci je možné vnímat jako zlo i dar a příkladem jí budiž sníh, který je super, když chce lyžovat, ale na prd, když chce běhat. Hm. To by jeden nevymyslel. (Ale pozor, na databázi knih si někdo přesně tuhle pasáž pečlivě opsal, neb ji považuje za zásadní, takže je docela dobře možné, že divná jsem tu já.)
Stylisticky slabý text navíc trpí ne úplně zdařilým překladem. Množství anglismů, opakujících se slov, ne zrovna vhodně volených termínů a nonsensů nevyhnutelně vede k otázce, jestli se na překladu nepodílelo víc lidí, případně nebyl na překladatelku uvalený nějaký absurdní šibeniční termín. Nicméně stejně jako originální text, i ten překladový trpí nedostatečnou redakcí, a čtení už tak nudného a neplynoucího textu se ještě více ztěžuje.
Mladá Fronta by měla přestat chrlit běžecké knihy. Drtivá většina vůbec za překlad nestojí, jsou to knihy o ničem, o lidech, kteří nejsou nijak významní, přestože v rámci našeho bizarního sportovního odvětví dosahují skvělých výsledků. Nezažili nic, co by mohlo oslovit čtenáře, nemají v podstatě co předat, výsledné texty jsou plytkou zpovědí, která může možná fungovat na blogu nebo jako pravidelný sloupek v nějakém specializovaném periodiku. Knižní papír však naštěstí stále ještě vyžaduje nadání a příběh. A tady se nedostává ani jednoho.