(část první)

…ptal se pod prvním vyvěšeným výběhem z letních Alp na DailyMile kamarád Dušan. Řekněme, že náš návrat do Niedernsillu k R. a V. do Pensionu Gassner jsem si v těch nejideálnějších barvách představovala jako to první říznuté tím druhým s nějakým tím prostorem na práci (kteréžto jsem si, jak je mým špatným zvykem, přivezla asi pětkrát víc, než bych mohla zvládnout, i kdybych měla denně osm hodin čistýho času jen na ni).

Pátek 3.7.

Dnešek má být ve znamení balení a vyřizování posledních nezbytností, protože zítra brzy ráno vyrážíme směr Východní říše. Plán je následující: T. vezme holčičky a sjedou vyzvednout jejich pasy, nakoupit a na myčku a já zatím zabalím. První kámen úrazu je hned na dveří MÚ pro naši Prahu: páteční ordinační hodiny nejsou pro veřejnost. Výborně! Hlavně, že jsme se na to v úterý oba dívali, když jsme tam přijeli pozdě. Nevadí, můj muž by vnutil mrtvýmu zimník a pasy nakonec odváží. V půl jedný, když mám téměř vše sbaleno a začínám je vyhlížet, neb K. musí jíst a jít spát a M. bude taky hladová, telefon. Máme všechno, jen drobnost: z myčky jsme už nedojeli. Stojíme na pumpě, auto nestartuje, dojeď pro holky. Zbytek odpoledne si hrajeme a tatínek jezdí po všech čertech a zbývající satanáše obvolává, ale s pomocí rodinného automechanikera z příznaků diagnostikovali podělaný startér s nutností sehnat nový. Dobrá věc se nakonec krkolomně podaří, nicméně v servisu konstatují, že to je baterka, nikoli startér a tak na konci dne máme už (!) v jedenáct sbaleno, naloženo a vezeme s sebou nový, netknutý startér v hodnotě takřka měsíční mateřské. Výborně!

Sobota 4.7.

V šest začíná akce Kulový blesk. T. jede do Nbk pro babičku, s ní pak do Phy. Já obstarávám postupně se probouzející děti a dobaluju asi miliardu věcí. V době, kdy T. s babi dorazí, už hysterčím, ječím, nervy popraskaný, prostě klasický veselý stav před odjezdem na zaslouženou dovolenou. 

Cesta je v pohodě. Jen venku je asi šedesát stupňů ve stínu a Kačence rostou zuby, takže má tělesnou teplotu podobnou té za oknem. Nepohybovat se v Čechách rychlostí raněný srny tlačící kolečko plný cihel, byli bychom na místě cobydup. Takhle jedeme skoro sedm hodin, ale holky jsou moc hodný, zvracet se mi tentokrát nechce, cpu se a užívám si, že po dlouhý době někam míříme a to něco není školka/domov/víkendový azyl u babi. 

Do letních Alp jsem jela poprvý až v roce 2012 s ani ne roční Madlenkou (jak mi tehdy už přišla veliká!) a nikdy by mě nenapadlo, že v nich může být takový horko, jaký nás přivítalo tady. A je tu stejně krásně jako v zimě, v mnoha směrech snad ještě krásnějc.

 Vybalíme, a když Kačenka usne, vyrážím si protáhnout nohy. Ze zimy známá trasa má v létě úplně jiný nádech (okořeněný pohnojenými poli), okouknu místní koupaliště a zarazí mě až v kopečku nad vedlejší vsí zavřená branka na pastvinu. Nejsem si jistá, jestli skrz ni normálně můžu, navíc by tam mohly být krávy, že ano, tak se radši otáčím a mažu domů. Slíbila jsem návrat do hodiny, tak mám co dělat. Sluníčko se schovalo za jeden ze štítů, barvy se prohloubily, řeka hučí, deset dní dovolený před námi.

Neděle 5.7.
Vedro, vedro, podej mi to vědro. Kačenka dál horečkuje a tak zůstávají s babi na ubikaci a my s Mášou vyrážíme po vzoru V. a R. na ledovec Weissee. Jsme tam za chvilku, vydrápeme se serpentýnama a hurá na lanovku. Máša je nadšená, nádherný výhledy, ale jako největší pecka se ukáže pár zapomenutých sněhových políček.

Cesta dolů je akční, zvolíme tu nejblbější, co můžeme, ze srázu plnýho šutrů s docela brutální sklonem a regulérním singletrackem transportujeme M. Po pár metrem mi podjedou fajfky a sunu se po zadku. M. jde s Tomem naštěstí přede mnou a nevidí mě, tudíž nezačne hysterčit. Zvládli jsme to nakonec bez ztráty kytičky s jedním zaprášeným zadkem.
Sranda dne vypukla večer, když jsem vyrazila běhat. Na recepci tu je k dispozici klíčová záležitost: Wanderguide, kde jsou mapičky a popisky všemožných turistických tras v okolí, různě dlouhých a různě náročných (modrých, červených, černých). Vybrala jsem si trasu modrou, nenáročnou, hezky v protějším kopci, kus asfalt a pak už jen cestičky, kolem kapličky, prostě to měla být pohoda. Předesílám, že mám iracionální strach z volně se pasoucích krav, které tu potkáváte skoro na každým kroku a racionální ze psů, kteří často na volno vartují u místních statků v kopcích.
Vyběhla jsem dost pozdě, hodiny nad kulaťákem u baráku hlásily pět minut po osmý a příjemných 29°C. Žmoulala jsem si mapičku s popisem cesty a odvážně po dvou nebo třech kilometrech přelezla ohradu a pustila se vzhůru. Nepříjemný pocit z úzký cestičky - z jedný strany plot s ostnatým drátem, z druhý sráz, přehrazené hromadou branek na řetízek nebo západku vygradoval ve chvíli, kdy na konci jedné cesty stály krávy. Dvě. Velký. Fakt velký. V tu chvíli byly v mých očích větší než godzilla a tesáky měly jak tyranosaurus rex, oči podlitý krví, no prostě Pamplona hadr, navíc se, jakmile mě spatřily, vypravily ke mně. Připadala jsem si asi nějak takhle:

V návalu paniky jsem se začala drápat do toho šílenýho svahu, co jsem měla po levici (po pravici byl ten plot s ostnatým drátem a za ním - další krávy!) a snažila se nemyslet na to, že ony přeci ale do kopců lízt umí. Bylo by to asi trochu trapný a úsměvný, kdyby tam nebylo to trnitý křoví a já neskončila rozklepaná za brankou s nohama a rukama do krve, protože jsem blbá a patří mi to. Nagelköpfel je hezký místo, kaplička s nádherným výhledem. Kdyby se nezačínalo šeřit a já nebyla bez čelovky a teprve v půlce, bylo by to ještě hezčí.

Po silnici ještě trochu nahoru, a pak jsem usoudila, že už to nebudu hrotit a vrátím se radši po modrý domů. Blbá volba. U statku po mně vystartoval pes, černej, zuřivej (na rozdíl od krav doopravdy). Začala jsem zdrhat v opačným směru do kopce po nějaký louce, načež jsem zjistila, že je na řetězu a daleko nedoběhne. Vyklepaná jsem se vrátila na silnici, aby ze zálohy vylítl druhej, stejnej, stejně vztekle, ale neuvázanej. Opsala jsem oblouk, utekla za branku na silnici a zjistila, že cesta pokračuje dál do hor, pryč od našeho údolí. Stála jsem na kopci a koukala z výšky na náš dům, ke kterýmu jsem se neměla jak dostat. Šeřilo se a já se klepala jak drahej pes a měla slzy na krajíčku. Co budu dělat?! V pravý čas se mi vybavilo Honzovo: "Nejhorší je smrt z rozděšení!" a vypravila jsem se po cestě zpátky, holt ty psy nějak oběhnu nebo já nevím. V tu chvíli jsem zmerčila lesní cestičku klesající mým směrem a už jsem se jí nepustila. Pádila jsem dolů, co mi nohy stačily a během deseti minut stála na silnici, po který jsem běžela nahoru a domů už to byl jen kousek. Roztřeseně a polohystericky jsem svůj zážitek líčila R. s V., který seděly na zahradě. "Tak máš aspoň zážitek, ne?"

Pondělí 6.7.
V pondělí neběhám. V pondělí je volno. Naštěstí. Protože v pondělí bylo vedro. Vypravili jsme se proto k místnímu rybníku. Jestli si pod rybníkem tak jako já představujete kačák smrdící rybinou, nedočkáte se. Místní koupaliště to je posekaný anglický trávníček, čistá voda, na dně oblázky, tobogan pro dětičky, atrakce ve vodě, čistý zázemí, pizzerie, vstup za dvě eura a když bydlíte u R., dostaneme formulář k FunCard a můžete tam zadarmo.

Úterý 7.7.
Dopoledne výprava do Kaprunu na bobovou dráhu a hřiště. Byli jsme tam v zimě, tak jsme tušili, co nás tam čeká. Že to bude vpravdě multikulti zážitek, nás ale nenapadlo.

Večer pak jen okruh po druhým kopci do kopečka, lesem a domů pak podél potoka po rovince. A chystání na dlouhou na další den. Bojím, těším, v tak velkých horách jsem ještě nikdy neběhala. 

Jak to bylo dál?

Pojď, ukážu ti cestu rááájem...

...nebo aspoň jeho okrajem. O tom, jak jsme se hezky proběhli po silnicích kolem Vlastibořic, a jaké bylo Okolo Vlasti 2015.

Na DM mám kamaráda Dušana. Kamarád Dušan pořádá půlmaraton v domácích Vlastibořicích. Na prvním ročníku jsem byla, na druhém ne, to jsem doufala, že budu už konečně rodit a ten letošní jsem si prostě nemohla nechat ujít. Těšila jsem se moc. Bála jsem se trochu. Pak začali meteorologové k nadšení mnohých hlásit po ochlazení v týdnu horký víkend. Začala jsem se bát o něco víc. Naděje umírá poslední, a když bylo dneska vedro už v půl sedmý ráno, zemřela okamžitě a bez bolestí. 32°C. Panebože. To bude zase jízda! Totiž, vedro nesnáším. Opravdu hodně moc ho nesnáším. Potím se jako prase, motá se mi hlava, jsem celá ulepená, ufuněná, piju jak žíznivá čára a celkově je pro mě ideální počasí 16 stupňů pod mrakem (přesně proto jsem se profesně sepjala se zeměmi na jihu a jihovýchodě, kde je přes léto obvykle ve stínu nějakých těch umrcasených čtyřicet, že ano...).

T. po snídani popakoval holčičky a vyrazili k babi na zahradu, aby ten krásný letní den mohli strávit spokojeně naložení v bazénu a bazénku. Já si spakovala batůžek a šla vyhlížet Jonnyho, kterýžto mi měl pro dnešní den dělat závozníka. Chudákovi jsem hned na první dobrou trochu rozhodila sandál, já jsem totiž malá, ale trochu hlučnější a asi to úplně nečekal. Nicméně cesta proběhla v pohodě. Sice jsme poskakovali nějakou dobu po radiále, kde byly takhle při sobotním ránu hned dvě nehody, ale na Čerňáku se to navzdory zúžení, kde si chlapci zase šetří práci, už rozjelo, a pak jsme vesele uháněli na start. Probrali jsme kde co, došlo i na krávy. Překvapivě se nejednalo o příslušnice křehkého pohlaví, na které ve zvýšené koncentraci narazíte především na úřadech všeho druhu, ale o skutečný čtyřnohý zvířata s rohama a vemenama.

Ve Vlastibořicích jsem se stihla tak akorát pozdravit se všemi známými a kamarády, se kterými jsem se ve většině případů viděla po fakt dlouhý době, s novými kamarády a známými se seznámit, vyzvednou číslo a parádní trička pro sebe a Máďu (to její je obzvlášť boží, žlutý ve velikosti 110 s logem a nápisy :-) a nachystat se do hloučku na start.

Dušan hlásil, že je trať těžší než posledně a já mu to, samozřejmě věřila, ale taky jsem věřila sobě a fandila si, jak že si ten předchozí čas (2:04:něconěco) nezlepším. No tak je trošku teploučko, no bóže. Jenže se vyběhlo a už někde na čtvrtým kilometru jsem věděla, že tohle, tohle bude sakra velká jízda. A pěkně vyhřátá. Snažila jsem se běžet, fakt běžet, necourat se, hezky makat, nechat tam všechno, vyždímat se, říkejte tomu, jak chcete.

Jenže ono to nešlo. Blbě se mi dejchalo, všechno mě bolelo, nohy se brodily metrovou vrstvou lepivý bramborový kaše, tý, co dávaly k placatýmu, zelenýmu řízku ve školní jídelně (jojo, přesně tý). Na pátým občerstvovačka, k nepříjemnýmu překvapení jsem zjistila, že Pavel, co dělal vodiče na dvě hodiny, je hned za mnou. To jako jak? Dyť to tam rvu na krev?! Asi málo... Další dva, tři kilometry jsem běžela s ním, Pavel se vážně snažil, hecoval mě, radil, vyprávěl mi, připomínal Dana Orálka trénujícího na Badwater na rotopedu v sauně (co je proti tomu tohle!?), prostě ideální vodič, nicméně jsem zjistila, že já na tohle asi nejsem ten správný materiál.

Mě ty řeči spíš demotivují než cokoliv jinýho, já potřebuju běžet sama, protože neumím ve společnosti mlčet. Takže navíc mluvím a mluvím a jsem vyšťavenější a vyšťavenější. Někdy na sedmým jsem se rozhodla, že to dotlačím do poloviny a počkám na holky, na Lucku s Ritou, který byly kdesi na za mnou. Mezitím mě předběhlo pár ženských, což mě teda vážně ani v nejmenší nepotěšilo a demotivovaná jsem se potácela vpřed.

Sluníčko pralo do asfaltu i mojí hlavy, nohy se lepily k silnici a nechtělo se jim se hýbat. Proč to sakra dělám? Co je tohle za debilní sport? Co z toho jako mám? Proč nejsem doma?  Proč jsem vlastně tady? Já na to kašlu, tohle nemám zapotřebí! JUT? Ani náhodou! To nedám. Na to nemám. Ty jsi chtěla někdy běžet Transvulcanii? Ty? Chacha, zapomeň! Leda že by ses chtěla originálně zprovodit ze světa... V hlavě prostě bujarý mejdan, hotová nadšená oslava běhu, co vám budu povídat.

Po desátým kilometru ale najednou nádherný seběh lesem. Konečně něco, co se mi líbilo. Velmi, velmi se mi to líbilo. Tak moc, jsem že jsem přestala řešit, že bych neměla světu moc ukazovat svůj post-dvou-dětný břuch a sundala si promáchaný tílko a pustila to z kopce tak, jak síly dovolily. A najednou to šlo. Najednou to bylo zase krásný. Triko jsem si zamotala za krk a běžela. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Při dalším seběhu jsem dokonce i tři kluky předběhla (aby mě před koncem zase dali, to jen pro úplnost) a až na devatenáctý si to těžce užívala. Sice teda Trávničák a au au šlapu do kopce jako pako, stehna hoří, plíce též, je to nekonečný, ale nahoře je další pití (občerstvovačky na každým rohu, fakt paráda!) a dobrý, běžíme dál. Někde tam jsem doběhla Zdeňka S., se kterým jsme to pak dotáhli společně do konce. Kousek před cílem mi na naprosto stejným místě, jako předloni s Kájou, došlo. Big time! Necelý dva kiláky od domova, to, co normálně ani nevnímáte jako nějakou vzdálenost, mi najednou přišly nekonečný a dál ni krok. I malý kopeček jsme už šli, ale cílem to vzali do plných a proběhli jím po dlouhých, řádně vypečených a vlastním potem skutečně v hojné míře podlévaných dvou hodinách a patnácti minutách.

Tam jsem padla k zemi. Zula si promáchaný boty od vody, kterou jsem si lila na každý občerstvovačce na hlavu a chvíli zdevastovaně seděla. Pak už nezbývalo, než teda vstát a pokusit se nějak zcivilizovat. Téměř vypuštěná nádrž plná studený vody bodla neskutečně, stejně jako pivko a grilovaný kuřecí stehno a posezení s kamarádama. Jediná škoda byla, že jsem to musela tak brzy zavinout a odjet domů, neb K. je stále nadšenou fanynkou mateřskýho mlíka a to dokonce do tý míry, že stejně jako M., ani ona nechce pít nic jinýho (a z ničeho jinýho než ze mě). Naložila jsem závozníka a vyrazili jsme k domovu. Cestou se začaly kupit mraky a samozřejmě se během odpoledne ochladilo a začalo nádherně pršet.

Dneska jsem se naučila pár užitečných věcí:
1. mák olejný obsahuje jen zlomek účinné látky co mák opiový, ten první u nás roste, ten druhý ne
2. kráva musí být úplně blbá a mít tele, aby na vás zaútočila, mezi cizí stádo však není radno se vrhat a kontakt tělo na tělo s dobytčetem se nedoporučuje
3. po půlmaratonu ve vedru jsem schopná v pohodě řídit
4. nežerte indický jídlo večer pod závodem, když už ho žerete, nezalejvejte ho bílým vínem
5. chcete-li běhat lehce jako Satan, který, když mě za sychrovským zámkem míjel, vypadal, že je na lážo plážo turistickým výletu (v triku s dlouhým rukávem), máte prý pít dostatek nápojů - těch alkoholických

Byla to parádní sobota. Tak za rok repete! Jestli vám zbude v červnu v běžeckém kalendáři volný chlíveček, napište si do něj OkoloVlasti, nebude zklamaní. To slíbuju.

Samozřejmě, že to jde...

...někomu snáz, někomu hůř, někomu rychleji, někomu pomaleji, ale jde to.

A každá, která je zdravá a tvrdí, že ne, si lže do kapsy.

Menší výlet do minulosti: S Madlenkou jsem během devíti měsíců přibrala 26 kilo. Během dalšího roku jsem naběhala 1800 kilometrů 31 kil shodila. Roční rozdíl vypadal nějak takhle:

S Kačenkou jsem začínala na své historicky nejnižší zdravé dospělé váze. Malovala jsem si, jak tentokrát tolik nepřiberu, budu běhat, budu zdravě jíst, budu si těhotenství užívat, budu... ha ha, ha.

I tohle miminko mi ukázalo, že plánovat si můžete ledacos, poslední slovo bude ale nakonec vždycky mít dítě. Takže jsem během dalších devíti měsíců opět zmutovala v giganta, který s sebou k porodu vláčel navíc 28 kilo. 28!!

V porodnici jsem jich nechala všehovšudy osm. Čekalo mě úplně nová životní (dvoj)role a taky spousta dřiny a odříkání, pokud jsem ještě někdy chtěla vypadat jako dřív. A běhat jako dřív. Protože ono se rozběhnout s dvaceti kily navíc, to není jen tak. To mi můžete věřit. Běhání je naštěstí fér a když se snažíte, výsledky se dostaví. Na všech frontách.

Vlevo začínám 39. týden těhotenství a ještě netuším, že za jedenáct dní porodím

Rozdíl jednoho roku, 28 kilo a 2186 kilometrů

Jo, jsem na sebe pyšná. 

Fakt že jo.

Jaká je Merrell All Out Peak

Před měsícem a půl mi domů přišel balíček. Jeden z těch, co dokážou udělat tu skutečnou radost. Byl v nich můj první testovací pár bot. Vybírala jsem z aktuální nabídky Merrell a volba padla na trailovou All Out Peak.
Jak jsem s ní (ne)byla spokojená a jaké jsou mé dojmy, se můžete dočíst ZDE. Tak se nebojte a klikněte.
Dál už jen pár fotek.

Pochopitelně prošly drsným testováním:

VYPADAJÍ SUPER!

 A tady jsou v akci:

Pane doktore, vy jste se zase kochal...

Drží dobře, jen s navigací nepomůžou (rovně? doprava?)

ŠUTR54 - Po hlavě do pr....

Dno má jednu zásadní výhodu - docela slušně se od něj dá odrazit. Problém je, když k němu namíříte rychleji, než jste pak schopní vystoupat na hladinu (a to výrazně).

Tři kolečka na ŠUTRu představovaly jednu z mých pěti položek na to-run listu, který jsem sepsala vloni, tuším, v únoru. Brdskou 2015 jsem si odškrtla, a když jsem startovný na Kaisermarathon dostala od Běžíška, usoudila jsem, že nebude od věci, vzít to z jedný vody na čisto a smáznout letos co se dá.
Ha ha.
Moji kamarádi tomu říkají počítačové hrdinství.
To takhle sedíte u klávesnice a říkáte si: To dám! Proč bych to jako neměl dát? Bude to su-per! Bude to LU-XUS-NÍ! Kliknete, jakmile přijde potvrzovací email, zaplatíte a už se můžete jenom těšit. S bušícím srdcem jsem odklikla tři kola. A je to. Budu mít, co jsem chtěla.
Tři neděle před akcí nadhazuju na DM a v rámci ITB, jestli by se nenašel nááhodou někdo, komu by se chtělo sjet si v sobotu hodně brzy do Šárky na jedno kolečko? Na DM asi všichni radši vyspávaj :-P ITB je ovšem jiná liga. Během chvíle mi píše T-Bird, co je tohle zase za akci, říkám, že to je moje akce a že on se teda přidá. Ještěže máme ty kamarády, co nás v případě, že dostaneme jalový nápad, donutí ho uskutečnit (přeci teď necuknu, že?). Domlouváme se nakonec na všechní den, a když se přidá ještě VP, je jasno. Ranní výlet je parádní, neskutečně mi pak v den závodu pomohl. "Za chvíli se k nám připojí Martin..." "Ááá, tady stál ten favorit!" (Byli jsme za kvalitní kazišuky, koho by ale napadlo, že si to někdo bude v šest ráno rozdávat ve starý škodovce na kraji Šárky?) "Za chvíli bude kostelík, tam jsem fotila" "Tady se bude Martin odpojovat" "Schody, schody, jak to Petr říkal: jsou to vlastně jen dvě minuty, to vydržíš!" Po příjezdu domů mám totál fialovou pusu a jsem grogy. A to poběžím třikrát?

Pocitu, že tohle nebude moc haha, nahrává, že mi prostě ne a ne vyjít žádný běh nad třicet. Vlastně pořádně ani nad dvacet. Ku ku ku kurňa! Do toho bolí od Brdský levá kyčel. Protože začne bolet brutálně i koleno, nevydržím a přes svůj odpor se objednávám na fyzioterapii. Ujme se mě borec v Institutu sportovního lékařství a je skvělej. Primárně chápe, že neběhat je až poslední možnost. Konstatuje, že mám odpálený obě kyčle. Zkroutí, co se zkroutit dá, natáhne, co jde natáhnout, vybaví mě cvikama a pošle domů. V mezidobí mi přichází první pár testovacích bot - Merrell All Out Peak. Jako původce bolavý kyčle jsem diagnostikovala na sklonku zimy koupený Salomony a Merrelly proto přichází právě včas. Moje první trailový boty. Jsou nádherný. Ale krása, stejně jako barva v případě auta, neběhá. I kdyby ta bota byla šeredná jak náš fyzikář na střední, byla by v mých očích dokonalá. Ale o botě příště.
Před dnem D a hodinou H rozesílám maily na všechny (dvě) strany. Domlouvám se T-B., že ráno pojedeme spolu (bude-li nás víc, možná se nervozitou ani nepobliju) a z VP tahám rozumy. Těším se. A taky se bojím, průběžně balím, nervuju se, ještě trochu víc se těším, představuju si trasu, představuju si sebe, jak to tam valím v nějakým luxusním čase. Krátce po desátý padám na hubu a spím spánkem batolete (= budím se, jsem buzena na kojení K., převlíkám počůranou M. a celkově si dopřávám kvalitního odpočinku před náročným sportovním výkonem). V 5:45, tři čtvrtě hodiny před nařízeným budíkem (!), se probouzím. Nevydržím ležet, o spaní nemůže být ani řeč. Vstávám a začínám zmateně pobíhat po bytě a chystat všechno na svoji nadcházející absenci. Jako bonus si K. vybrala po mnoha měsících jako první noc, kdy nebude od půlnoci do rána pít dvakrát, ale jen jednou, tu dnešní. Stav mého hrudníku je odpovídající. Jelikož vstává takřka zároveň, raduju se, že to aspoň vychlastá a bude pohoda. Jenže ona jako na potvoru pít nechce. Polohystericky krámuju odsávačku a autobus stíhám taktak.
S T-B. se potkáváme na Floře, nepokrytě a asi hodně hlasitě obdivuju jeho nový Fénixy 3, a když se pak cestou na start přizná, že vlastně pořádně neví, kde jsme a kudy tam jdeme, pokouší se o mě mdloby. Start ale najdeme, konečně se osobně poznávám s Renatou a Jitkou, zdravíme se s dalšími známými a kamarády, dokonce na chvíli chytnu i Dušana s Luckou. Evžen mi chválí zápisek. Pýřím se. Člověk píše cestovatelsko-mateřský, smířlivý (ok, tak skoro) blog pět let, a pak mu jednou ta smířlivost dojde a hned je slavnej :-). Den bude teplý, to už je jasný. Do startu to nějak uteče, nikomu se nechce natěšeně stát v první lajně a asi dvě minuty po devátý vybíháme. Přesně podle předpokladů mi čtyřikoloví rychlíci zmizí během chvíle z očí, za zády mi zůstanou jen dva kluci v triku Vltava Run (ti ovšem jen do začátku třetího kola) a borec v červeném.

První kolo. 54 km do cíle.
Bolí mě nohy. Po prvním kopci se nemůžu rozběhnout. No to bude ještě žrádlo! Padesát čtyři, tři, dva... Po zhruba půl hodině se to jakš takš rozbíhá. V táhlým stoupání ke hřbitovu mi Petr utíká, za což jsem vlastně vděčná (ne že bych si tvoji společnost neužívala). Vnitřní rádio se tentokrát na rozdíl od jediného Šutru, který jsem do té doby závodně běžela (podzim 2012, 1 kolo) naladilo na snesitelnou muziku, a tak si do občerstvovačky pořád dokola místo Boowy a Kwaly zpívám

Kolem občerstvovačky prosvištím, jde to nádherně a čeká mě ten snazší kus. Běžím, z kopců to valím, jde to parádně, boty držej jak přibitý. Tušit, co trailová bota zvládne, koupila jsem si nějaký už dávno. Rádio přelaďuje a já dalších pět kilometrů řeším, co se zpívá mezi "unicorn" a "kilo"

Když konečně přijdu na toho Charlieho, obíhám zrovna lesík před vyhlídkou na Podbabě (moje třetí nejoblíbenější místo na trati), musím se smát a šlapu dál. Po betonový mrše zahnout do lesa, a tam už je jasný, že k 1:50 to nebude ani náhodou. Tak to valím bartasovsky po hlavě do pr**le, abych stihla aspoň 1:55. Kterej kterén může mít takovej blbej nápad, když ho čeká ještě 38 kiláků týhle srandy? První kolo probíhám za 1:56, těsně před startem dvoukoláků.

Druhý kolo. 36 km do cíle.
V prvním kopci mi dojde. Big style! Ťapu nahoru, předbíhají mě první borci na dvě kola. Pak další a další a další. V druhým kopečku už i první holka...

Snažím se rozběhnout. Jenže kde nic není, ani smrt nebere. Co jsem to zas vymňoukla? Co to bylo za jalovej nápad? Proč já blbá to první kolo neběžela pomalejc? Už zase mi naskakuje těhotenská paralela. První kolo. 54 dní do porodu. Těšíte se, chystáte se, jste optimističtí. Měsíc před? Bože, ať už je konec! Ať už tu to mimino je, ať už je to celý za mnou! Můj oblíbený seběh. Potkávám se s Honzou, chvíli s povídáme. Pak mi samozřejmě utíká. Všude je kolem nějak moc lidí. Nejde mi to. Ba co víc, bolí mě to. Bolí mě kyčel, bolí mě stehna (nějaká neviditelná svině mě do nich mlátí baseballkou, evidentně ji to hodně baví, protože od chvíle, co začala, už nepřestane). Míjí mě Iva. Na občerstvovačce si sypu sůl do ran (ok, tak jen na ruku), piju, strašně piju. Vybavuju si Zuzčin zápisek z Transvulcanie, jak pila s opatrností, aby se nepřepila. Vzhledem k tomu, že jsem, jak když mě polejou kýblem, hádám, že většina, co jde dovnitř, jde okamžitě ven (a ne, nepočůrala jsem se, díky za optání). Zvažuju, že si vyndám muziku. V první kopečku to taky dělám. Jenže to mě dobíhá Jirka z Ostravy, takže ji zase balím. Jdeme chvíli spolu. Kecáme. Vypráví o Zegamě, kam se jel podívat jako divák. Tyjo. To se někdo má! U Podbaby mu "utíkám". Na občerstvovačce tvrdnu fakt dlouho, piju, jím, stěžuju si. Vybíhám. Druhý kolo za 2:20. To máš za to, že jsi blbá a nepoučitelná!

Třetí kolo. 18 km do cíle.

V polovině předchozího kola bych přísahala, že to prostě nedám. Že už to nepůjde. V první seběhu uhýbám Radkovi Brunnerovi, který mi dává kolo. Něco nesmyslně blábolím. Dělám si mentální poznámku, že už nebudu nikoho komentovat, což nedodržím, když mě předbíhá další borec. Můj projev je ještě nekoherentnější, takže už fakt držím pec. Taháme se se zrzkou, co běží dvě kola. Zapínám hudbu s tím, že už je to fuk a spousta borců, co mě předbíhali, měli sluchátka a nikdo další by mi snad už kolo dát neměl... V seběhu na 38. kiláku, který je jak cesta do pravěku a který mám jednoznačně nejraději, mě tak bolí stehna, že mám co dělat, abych se udržela na nohou (výhodou je, že přes tu bolest necítím ani v nejmenší kyčel a soudím, že asi přestala bolet), přichází neuvěřitelná katarze. Všechna ta bolest se přerodí v neskutečný vděk za to, že jsem tady, že žiju, že můžu dělat to, co mě baví, že mám skvělou rodinu, úžasný přátelé, báječnýho muže a dvě překrásný, zdravý děti. Jsem šťastnej člověk. Mám všechno. Běžím. Dobře, je to spíš parodie na běh, ale nejdu. Míjím zrzku, kterou pak potkám až v cíli. Chvíli se pak přetahuju s holkou v černým, občerstvovačka, něco sníst, něco vypít a no tak, už jen domů! Týden do porodu. Valím se. Funím. Pláču, že už to nevydržím, že puknu! Prosím miminko, aby to už neprodlužovalo. Teď prosím nohy, ať to ještě vydrží. V kamenitým seběhu potkávám Lucku, prosím nohy, ať mě teď nepodráží, ať to ještě vydrží. Míjím dalšího kluka, prošitějšího než jsem já. Šlapu do svahu, kde byla před třemi lety vtipná cedule.

 Mám toho jak buchet. Už není poloha, ve který by nohy nebolely. Myslím na Honzu a doufám, že ho nesežral nějaký polský medvěd. A taky na Romanu a na to, že jsou bolesti mnohem horší, než ty od namožených svalů. Naposledy betonová bestie, seběh. a pak už borec v zeleném, kterého jsem stíhala od stoupání ke hřbitovu. Až ex post ze zápisků na DM zjistím, že je to Libor. Stoupáme spolu do schodů. Čeká ho čtvrtý kolo, křečuje a před cílem se odpojuje k občerstvovačce. Já finišuju. Je konec. Hotovo. Vymalováno. 6:43.25. Třetí kolo za vražedných 2:26. Trvalo mi to výrazně dýl, než jsem čekala. Bylo to mnohem těžší, než jsem myslela. Takhle jsem si ještě nikdy nikde nehrábla. Tentokrát jsem tam vážně nechala všechno. Do mrtě. 

Zdravím se s Ritou, je tu PavelZ, Karel a vůbec valná část ITB. Potácím se do stanu převlíknout. To je totiž jedna z věcí, kterou vám nikdo neřekne. Porod je síla. Veliká síla. Ten skutečnej rock'n'roll ale začíná až po něm. Střídavě se přidržuju kluků trousících se do stanu, abych se zvládla zout, sundat fusekle, podat si věci. Trvá mi snad sto let, než se převlíknu. Už zase mám modrou pusu jak warlockové z Qarthu. Zapomněla jsem fusekle, takže se bosa potácím k medikům a prosím o náplast na od Brdský urvanej, na vlásku visící nehet. Sedám si. Blbej nápad. Nejsem schopná vstát. Všechno, ale naprosto všechno mě bolí (ve sprše zjistím, že mám navíc sedřený záda od podprsenky a ramena od batohu). Přijíždí T. s Kačenkou. Ta se pořádně napije až v klidu doma, ale zase - s kojením žádný problém ani na jedný straně. Jen ke konci už to bylo trochu nepohodlný. 

Vyhlašují se vítězové. Zdravím se s druhou Renatou, který vypadá, jak kdyby šla z kavárny a ne ze závodu. Dobíhá Dušan, VP a T-B. Čekám na vyhlášení tříkolových holek, když jste na trasu přihlášený jenom tři, tušíte, jak to může dopadnout. Co ovšem netušíte a nečekáte, je, že ten, kdo to vyhraje, budete vy. Krapet hystericky se tomu směju ještě večer. 

Jinak se teda ale moc nesměju. Stehna mám na fašírku, sotva lezu, spím jak zabitá a dneska, ráno poté, jsem výrazně dobitější než po porodu.

Všechny jsem vás moc ráda viděla, s těmi, co jsme se na vlastní oči viděli poprvé, se moc ráda seznámila. Bylo to skvělý. Přes to přese všechno to bylo skvělý. Trasa parádně značená, lidi v zázemí výborní, klobásy jako cena nemají chybu :-) Fotky jsou si půjčila od Digiho, díky za ně!

No a za rok znovu, jo?

Za běžce radostnější! aneb Kdo neplácá s námi, plácá proti nám

Před časem jsem narazila na označení hejt. Neměla jsem tušení, co to je, ale záhy jsem to zjistila.

Hejt je v podstatě taková jedová slina. Šlápnutí na kuří oko. Výkřik do tmy. Stížnost směřovanou na lampárnu. Zkrátka a dobře když už vás něco, co beztak nemůžete změnit, sere tak, že to nedokážete držet v sobě a začnete si na to stěžovat, to, co z vás padá, je hejt.

A protože doma už nikoho opravdu ale opravdu moje běžecký hejty nezajímají a ti, co je vydrží poslouchat, umí zatím dohromady asi šest slov a nelze od nich tedy očekávat absolutně žádnou zpětnou vazbu, nezbývá, než to poslat do éteru tudy. 

Jsem jediná, komu se otevře rybička v kapse pokaždý, když si od někoho vyslechne (nebo si někde přečte) tisícerou variantu na: "To JÁ běhám pro radost!"? A my ostatní běháme jako pro co? Pro nasrání? Z povinnosti? Pro prachy? Kvůli ženským/chlapům? Ale no tak... Většina z nás je ráda, že doma už nějakou tu Penelopu má a doufáme, že nám kvůli běhání neuteče, protože komu by se chtělo ukrajovat čas, jenž je možný věnovat tréninku, na hledání nějaký nový Penelopy? Peníze ani nekomentuju. Ty do běhání cpeme. Z opačný strany padají maximálně tak propisky sponzorů některých závodů.
Takže přišel čas na zásadní odhalení: to, že někdo běhá víc nebo dokonce i hodně hodně, vede si tréninkový deník, řídí se nějakým plánem, má/nemá hodinky, má/nemá minimalistický boty, chodí na závody, že zkrátka běhá jinak než vy, ještě neznamená, že z toho nemá radost. Co myslíte, že může člověka donutit zvednout se a vyrazit z tepla/chladu nory do deště/vedra? To že jednomu vyhovuje běhat nějak neznamená, že každý, kdo běhá jinak, se obouvá s kudlou na krkavici, kterou třímá Velký duch běhu s krví podlitýma očima, sjetý endorfinama vyplavenýma milionem běžců, kteří zrovna v tu chvíli po celém světě krouží po parcích, lesích, horách, cyklostezkách a pláčou na běhátkách (aniž by si to uvědomovali). Jasně, že ne vždycky je to prima, ne vždycky si to užíváme, ale proboha, co si člověk vždycky užije? A věřte nevěřte tam, kde nechápete, co je radostnýho na konzistenci, úsilí, energii a času věnovanýmu systematickýmu pobíhání, tam já nejsem schopná vidět radost ve dvou pětikilometrech týdně. Co na tom je příjemnýho? Dýl se chystám než běžím, nikam se neposunu, furt se budu akorát ploužit šnečím tempem, furt budu funět a furt budu čekat, kdy mě to začne bavit a nezbude mi, než se v duchu zaklínat mantrou: já-to-ale-dělám-pro-radost-já-to-ale-dělám-pro-radost...

A když jsme u těch závodů, nesmí chybět větička: "To JÁ si to chci hlavně užít!" Co je tohle za kokotskej alibismus? Proboha, na závody se snad jde závodit, ne? Co je to vůbec za strašlivej trend, chodit si "užívat" závody? To si jako zaplatíte startovný, trmácíte se kamsi v přesně stanovený den a čas (čímž samozřejmě jdete proti podstatě běhání - oné svobodě a volnosti, která z něj činí snad nejdostupnější sport vůbec), abyste tam pak běželi stejně, jako běháte každý jiný den? Není samotnou podstatou závodů to, že by měly být jakýmsi vyvrcholením předchozí přípravy? Že by měly být krokem na cestě kamsi? Že by se měly odlišovat od běžnýho dne? Vysvětlí mi někdo podstatu onoho závodního "užívání", který se dává do protikladu k - ehm - závodění? Proč tam teda chodíte, když nechcete závodit? Nikdo přeci neříká, že je cílem každýho porazit támhle Radka Brunnera nebo Núrii Picas (anebo 12Honzu, Honzu Bartase nebo čarodějku Zuzku, Lídu atd., dosaďte si své Hrdiny všedních dní), my normální smrtelníci většinou soupeříme maximálně tak se sebou, se svýma limitama, hlavou, maximálně tak támhletím chlapíkem v modrým tričku nebo touhle slečnou v růžových podkolenkách, který nás přece sakra nemůžou dát. Jestliže v sobě člověk nemá nějakou touhu po vítězství (a nemusí to znamenat hned bednu), co ho pak žene do cíle? Nic? Tak znovu: proč za to někdo platí? S kamarády se přeci můžeme sejít i tak. Na výletě taky nutně nemusíme mít na břiše přišpendlený startovní číslo. Nebo je to o těch startovních číslech? A medailích? (A tričkách a igelitkách plných reklamních kravin?) O tom, že můžeme kámošům na sociálních sítích napsat: Byl jsem tam! ?? 

Protože oni nás pak poplácají nulama a jedničkama po ramenou. 

A to nám dělá dobře. (Mě nevyjímaje.)

Jasně. Není nad to nechat se podrbat za uchem. Kdo tvrdí, že mu chvála nedělá dobře, kecá. Jenže jedna věc je podpořit, povzbudit, pochválit výkon zasluhující pochvalu a druhá je mazat někomu med kolem úst neřku-li huby ve chvíli, kdy to náhodnému kolemjdoucímu musí vyznít v lepším případě jako silná ironie, v horším jako automatická odpověď nastavený pro případ nepřítomnosti v kanceláři. Nebudu tu znovu propírat prohlášení Barborky on the Run, že se pokusí kvalifikovat na další OH ani Jakuba Maraton3ra, jenžto blahé paměti v létě 2010 na Běhej jako naprostý začátečníka prohlásil, že poběží následující rok PIM pod tři hodiny (o pár měsíců a nula naběhaných kilometrů později svůj názor poupravil na čtyři hoďky, kdy přednesl svůj takřka legendární plán, podle něhož mu v tom případě přeci stačí, když to celý poběží tempem šest minut na kilometr a na poslední dva nějak zrychlí!). Ty řešili jiní jinde už tolikrát, že bych se nutně musela opakovat. K tomuhle hejtu  mě vyburcovalo úplně jiné prohlášení. To jsem si takhle před pár dny narcisticky prohlížela statistiky u svých textů na Bezvaběhu, když mi padlo oko na blog s názvem Desítka za 40 minut (nebo tak nějak). Inu, to je už hodně smělý plán, obzvláště dá-li si ho za cíl žena (když se namátkově podíváte na výsledkový listiny desítek, který se běžely v posledních pár týdnech, zjistíte, že většina vítězek má čas lehce pod čtyřicet, případně brousí čtyřicítku). Každý, kdo aspoň trochu běhá a má soudnosti, co by se za nehet vešlo, ví, že desítka pod čtyřicet u ženský, to není jen tak. To vůbec není jen tak. Jedna věc je běžet deset kilometrů šestkovým tempem, jiná pětkovým a úplně, ale úplně jiná čtyřkovým. To není jako když se chcete zlepšit z hodiny a pěti minut na pětapadesát. Kdepak. 

Zvědavá na obsah, na to, jak takový trénink vypadá, jsem rozklikla a nevěděla, jestli se mám dřív smát nebo brečet. Autorka blogu Jana Ch. víc neběhá než běhá (za měsíc naběhá celých 70 km), osm kilometrů zvládne za padesát minut, ale je přesvědčená, že v červnu zaběhne desítku za čtyřicet. Potud ok. Každý máme své (více či méně reálné a splnitelné) sny, ale proč jí někdo proboha nenapíše, že je to naprosto mimo její možnosti?! Proč jí nevysvětlí, že to, co dělá, je volovina? Proč jí někdo neřekne, ok, tak si zkus tím tempem běžet kilometr! (Já nemůžu, protože nejsem na FB a kvůli tomu, abych někoho nasrala, si ho fakt zakládat nebudu.) Ne. Hezky Janu poplácáme po zádech a řekneme jí: jasně že jo, to dáš! I když je to asi tak pravděpodobný, jako že Maratone3 dá ten PIM pod tři. 

Proboha lidi, buďme soudní! Fanděme si, podporujme se, ale trocha brzd a protivah by neuškodila!

Běhání je savý sport a radost pohlcuje jako mycí houba vodu. Až se budete příště zaklínat tím, že vy ale běháte pro radost, uvědomte si, že z tý houby teče tím víc vody, čím víc ji ždímáte...

B.O.B pro Báru (a samozřejmě nejen pro ni)

V komentářích pod základním kamenem spolku běžeckých ultras se Bára ptala na pár doplňujících informací k BOB Utility Sport. Tenhle text se jich bude týkat, takže vy, co s kočárem neběháte a běhat nebude, neztrácejte čas jeho čtením :-)

Baru a vy ostatní:

v prvé řadě gratuluju k, podle mě, skvělému rozhodnutí a dobré koupi, budeš určitě spokojená! S normálním kočárkem se podle mě plnohodnotně běhat nedá, byť vím o (minimálně) jednom případu, kdy mi bylo předvedeno, že to jde (a jak!). Každopádně zpátky k věci.
Síť proti muchám a komárům jako taková na B.o.ba není. Prodává se ale sluneční clona.

Z venku se sice zdá, že by měl jeden problém najít deset rozdílů, ale je skrz ni v pohodě vidět a je parádně prodyšná. Nahoře se přetahuje přes střechu a zajišťuje se na sucháče na zadní straně boudičky. Na boku ji zachytíš gumičkama za odpružení a žádný komáři se dovnitř nedostanou. Ty se na druhou stranu dovnitř dostaneš v pohodě - korbička je pod madlem na sucháče a dá se odklopit.

 Na první fotce mám odklopenou zadní část korbičky a objektiv míří ven zhruba ve výšce pasažérových očí. Na druhý mám clonu hozenou přes hlavu, je přes ni vážně parádně vidět. Výrazně líp než třeba integrovanou clonu, kterou měl Red Castle, se který jsem běhala předtím.

Fusaky - je mi jasný, že ten jejich zimní je drahá sranda. Dva tisíce za fusak je dost peněz. Já si ho ale koupila a musím říct, že je skvělý. Je teploučký, chlupatý a krásně do kočáru pasuje. To je i odpověď na to, jak běhat v zimě - běhala jsem přes celou zimu a byli jsme s kočárem i v Alpách. Kačenka v něm přes den spí venku a spala v něm v pohodě i tam. Ve sněhu, v mrazu a naprosto v pohodě :-). Dostala na sebe zimní kombinézu, kulicha, namazala jsem jí tváře dětským krémem proti mrazu a už mazala. Když byla hodně velká zima, omotala jsem ji ve fusaku ještě jednou dekou, případně z venku fusaku další. Vzhledem k tomu, že se dá stříška skutečně neskutečně sklopit, nefoukalo na ni a zvládli jsme to bez ztráty kytičky. 

Ta sklopená střecha zakrývá téměř celý kočár, takže jsem clonu ještě nepoužila, nebylo to potřeba. Kačenku zvládne v pohodě zastínit. Možná až bude větší a bude třeba víc čumákovat nebo jí budou trčet nohy ven... ale zatím bohatě stačí střecha kočáru.
K tomu, jestli do něj jde dát normální pětibodový. Oficiálně ne. A hned ti ukážu proč. Normálně máš popruhy na ramenou odepínací od těch, co vedou od boků. U BOBa to tak není. Boční pásy jsou napevno přidělaný z těm ramenním.

Jestli už ale normální zimní fusak máš, nevěš hlavu. Samozřejmě to jde udělat, jen to bude chtít menší zásah. Není třeba ani čekat na to, až přijde shůry, stačí nůžky a nit s jehlou. Zašiješ díry na ramenní popruhy, které tam jsou a místo toho ho rozstřihneš od ramenních otvorů po ty boční, stejně jako to je na tom jejich origoš. 

Jestli jsi, na rozdíl ode mě, zdatná švadlena, přišiješ si tam i ty sucháče, aby se ti to nemohlo rozlejzat. Já si takhle upravila jarní/podzimní fusak (mínus sucháče, na to jsem už neměla kapacitu):

Tím se dostávám k dotazu, co na dítě a kam s ním, když je venku jako v poslední době. Tenhle fusak je z Aestheticu a nedám na něj dopustit (navíc si sama můžeš zvolit barevnou kombinaci a že je z čeho vybírat). Je na jaro/podzim a flísová deka se dá dole zacvaknout, aby neplandala. Oblečení. V čem do něj závisí na počasí. Dneska měla bodýčko s dlouhým, slabý tepláky a slabou flísovou kombinézu. Ve včerejší prádelně jen bodýčko, holý nohy a odkrytá. Když je tak nějak mezitím, tak punčocháče, dlouhej rukáv a mikinu na zip, abych jí ji mohla kdyžtak rozepnout a případně i svlíknout a samozřejmě zapnutej fusak. Případně s sebou nosím ještě tenkou deku a když začne foukat studený, hodím ji ještě přes ni, abych neměla nerva, že mrzne.

Snad jsem na nic nezapomněla. Kdyby tě cokoliv další napadalo, ptej se :-) Jestli budeš chtít, napiš mi na sebe mail a můžeme zůstat v kontaktu - zatím přeju hodně sil, samé klidné noci a ať ten měsíc čekání rychle uteče!