A to je dovolená nebo soustředění?

 (část první)

…ptal se pod prvním vyvěšeným výběhem z letních Alp na DailyMile kamarád Dušan. Řekněme, že náš návrat do Niedernsillu k R. a V. do Pensionu Gassner jsem si v těch nejideálnějších barvách představovala jako to první říznuté tím druhým s nějakým tím prostorem na práci (kteréžto jsem si, jak je mým špatným zvykem, přivezla asi pětkrát víc, než bych mohla zvládnout, i kdybych měla denně osm hodin čistýho času jen na ni).

Pátek 3.7.

Dnešek má být ve znamení balení a vyřizování posledních nezbytností, protože zítra brzy ráno vyrážíme směr Východní říše. Plán je následující: T. vezme holčičky a sjedou vyzvednout jejich pasy, nakoupit a na myčku a já zatím zabalím. První kámen úrazu je hned na dveří MÚ pro naši Prahu: páteční ordinační hodiny nejsou pro veřejnost. Výborně! Hlavně, že jsme se na to v úterý oba dívali, když jsme tam přijeli pozdě. Nevadí, můj muž by vnutil mrtvýmu zimník a pasy nakonec odváží. V půl jedný, když mám téměř vše sbaleno a začínám je vyhlížet, neb K. musí jíst a jít spát a M. bude taky hladová, telefon. Máme všechno, jen drobnost: z myčky jsme už nedojeli. Stojíme na pumpě, auto nestartuje, dojeď pro holky. Zbytek odpoledne si hrajeme a tatínek jezdí po všech čertech a zbývající satanáše obvolává, ale s pomocí rodinného automechanikera z příznaků diagnostikovali podělaný startér s nutností sehnat nový. Dobrá věc se nakonec krkolomně podaří, nicméně v servisu konstatují, že to je baterka, nikoli startér a tak na konci dne máme už (!) v jedenáct sbaleno, naloženo a vezeme s sebou nový, netknutý startér v hodnotě takřka měsíční mateřské. Výborně!

Sobota 4.7.

V šest začíná akce Kulový blesk. T. jede do Nbk pro babičku, s ní pak do Phy. Já obstarávám postupně se probouzející děti a dobaluju asi miliardu věcí. V době, kdy T. s babi dorazí, už hysterčím, ječím, nervy popraskaný, prostě klasický veselý stav před odjezdem na zaslouženou dovolenou. 

Cesta je v pohodě. Jen venku je asi šedesát stupňů ve stínu a Kačence rostou zuby, takže má tělesnou teplotu podobnou té za oknem. Nepohybovat se v Čechách rychlostí raněný srny tlačící kolečko plný cihel, byli bychom na místě cobydup. Takhle jedeme skoro sedm hodin, ale holky jsou moc hodný, zvracet se mi tentokrát nechce, cpu se a užívám si, že po dlouhý době někam míříme a to něco není školka/domov/víkendový azyl u babi. 

Do letních Alp jsem jela poprvý až v roce 2012 s ani ne roční Madlenkou (jak mi tehdy už přišla veliká!) a nikdy by mě nenapadlo, že v nich může být takový horko, jaký nás přivítalo tady. A je tu stejně krásně jako v zimě, v mnoha směrech snad ještě krásnějc.

 Vybalíme, a když Kačenka usne, vyrážím si protáhnout nohy. Ze zimy známá trasa má v létě úplně jiný nádech (okořeněný pohnojenými poli), okouknu místní koupaliště a zarazí mě až v kopečku nad vedlejší vsí zavřená branka na pastvinu. Nejsem si jistá, jestli skrz ni normálně můžu, navíc by tam mohly být krávy, že ano, tak se radši otáčím a mažu domů. Slíbila jsem návrat do hodiny, tak mám co dělat. Sluníčko se schovalo za jeden ze štítů, barvy se prohloubily, řeka hučí, deset dní dovolený před námi.

Neděle 5.7.
Vedro, vedro, podej mi to vědro. Kačenka dál horečkuje a tak zůstávají s babi na ubikaci a my s Mášou vyrážíme po vzoru V. a R. na ledovec Weissee. Jsme tam za chvilku, vydrápeme se serpentýnama a hurá na lanovku. Máša je nadšená, nádherný výhledy, ale jako největší pecka se ukáže pár zapomenutých sněhových políček.

Cesta dolů je akční, zvolíme tu nejblbější, co můžeme, ze srázu plnýho šutrů s docela brutální sklonem a regulérním singletrackem transportujeme M. Po pár metrem mi podjedou fajfky a sunu se po zadku. M. jde s Tomem naštěstí přede mnou a nevidí mě, tudíž nezačne hysterčit. Zvládli jsme to nakonec bez ztráty kytičky s jedním zaprášeným zadkem.
Sranda dne vypukla večer, když jsem vyrazila běhat. Na recepci tu je k dispozici klíčová záležitost: Wanderguide, kde jsou mapičky a popisky všemožných turistických tras v okolí, různě dlouhých a různě náročných (modrých, červených, černých). Vybrala jsem si trasu modrou, nenáročnou, hezky v protějším kopci, kus asfalt a pak už jen cestičky, kolem kapličky, prostě to měla být pohoda. Předesílám, že mám iracionální strach z volně se pasoucích krav, které tu potkáváte skoro na každým kroku a racionální ze psů, kteří často na volno vartují u místních statků v kopcích.
Vyběhla jsem dost pozdě, hodiny nad kulaťákem u baráku hlásily pět minut po osmý a příjemných 29°C. Žmoulala jsem si mapičku s popisem cesty a odvážně po dvou nebo třech kilometrech přelezla ohradu a pustila se vzhůru. Nepříjemný pocit z úzký cestičky - z jedný strany plot s ostnatým drátem, z druhý sráz, přehrazené hromadou branek na řetízek nebo západku vygradoval ve chvíli, kdy na konci jedné cesty stály krávy. Dvě. Velký. Fakt velký. V tu chvíli byly v mých očích větší než godzilla a tesáky měly jak tyranosaurus rex, oči podlitý krví, no prostě Pamplona hadr, navíc se, jakmile mě spatřily, vypravily ke mně. Připadala jsem si asi nějak takhle:

V návalu paniky jsem se začala drápat do toho šílenýho svahu, co jsem měla po levici (po pravici byl ten plot s ostnatým drátem a za ním - další krávy!) a snažila se nemyslet na to, že ony přeci ale do kopců lízt umí. Bylo by to asi trochu trapný a úsměvný, kdyby tam nebylo to trnitý křoví a já neskončila rozklepaná za brankou s nohama a rukama do krve, protože jsem blbá a patří mi to. Nagelköpfel je hezký místo, kaplička s nádherným výhledem. Kdyby se nezačínalo šeřit a já nebyla bez čelovky a teprve v půlce, bylo by to ještě hezčí.

Po silnici ještě trochu nahoru, a pak jsem usoudila, že už to nebudu hrotit a vrátím se radši po modrý domů. Blbá volba. U statku po mně vystartoval pes, černej, zuřivej (na rozdíl od krav doopravdy). Začala jsem zdrhat v opačným směru do kopce po nějaký louce, načež jsem zjistila, že je na řetězu a daleko nedoběhne. Vyklepaná jsem se vrátila na silnici, aby ze zálohy vylítl druhej, stejnej, stejně vztekle, ale neuvázanej. Opsala jsem oblouk, utekla za branku na silnici a zjistila, že cesta pokračuje dál do hor, pryč od našeho údolí. Stála jsem na kopci a koukala z výšky na náš dům, ke kterýmu jsem se neměla jak dostat. Šeřilo se a já se klepala jak drahej pes a měla slzy na krajíčku. Co budu dělat?! V pravý čas se mi vybavilo Honzovo: "Nejhorší je smrt z rozděšení!" a vypravila jsem se po cestě zpátky, holt ty psy nějak oběhnu nebo já nevím. V tu chvíli jsem zmerčila lesní cestičku klesající mým směrem a už jsem se jí nepustila. Pádila jsem dolů, co mi nohy stačily a během deseti minut stála na silnici, po který jsem běžela nahoru a domů už to byl jen kousek. Roztřeseně a polohystericky jsem svůj zážitek líčila R. s V., který seděly na zahradě. "Tak máš aspoň zážitek, ne?"

Pondělí 6.7.
V pondělí neběhám. V pondělí je volno. Naštěstí. Protože v pondělí bylo vedro. Vypravili jsme se proto k místnímu rybníku. Jestli si pod rybníkem tak jako já představujete kačák smrdící rybinou, nedočkáte se. Místní koupaliště to je posekaný anglický trávníček, čistá voda, na dně oblázky, tobogan pro dětičky, atrakce ve vodě, čistý zázemí, pizzerie, vstup za dvě eura a když bydlíte u R., dostaneme formulář k FunCard a můžete tam zadarmo.

Úterý 7.7.
Dopoledne výprava do Kaprunu na bobovou dráhu a hřiště. Byli jsme tam v zimě, tak jsme tušili, co nás tam čeká. Že to bude vpravdě multikulti zážitek, nás ale nenapadlo.

Večer pak jen okruh po druhým kopci do kopečka, lesem a domů pak podél potoka po rovince. A chystání na dlouhou na další den. Bojím, těším, v tak velkých horách jsem ještě nikdy neběhala. 

Jak to bylo dál?