Pojď, ukážu ti cestu rááájem...

...nebo aspoň jeho okrajem. O tom, jak jsme se hezky proběhli po silnicích kolem Vlastibořic, a jaké bylo Okolo Vlasti 2015.

Na DM mám kamaráda Dušana. Kamarád Dušan pořádá půlmaraton v domácích Vlastibořicích. Na prvním ročníku jsem byla, na druhém ne, to jsem doufala, že budu už konečně rodit a ten letošní jsem si prostě nemohla nechat ujít. Těšila jsem se moc. Bála jsem se trochu. Pak začali meteorologové k nadšení mnohých hlásit po ochlazení v týdnu horký víkend. Začala jsem se bát o něco víc. Naděje umírá poslední, a když bylo dneska vedro už v půl sedmý ráno, zemřela okamžitě a bez bolestí. 32°C. Panebože. To bude zase jízda! Totiž, vedro nesnáším. Opravdu hodně moc ho nesnáším. Potím se jako prase, motá se mi hlava, jsem celá ulepená, ufuněná, piju jak žíznivá čára a celkově je pro mě ideální počasí 16 stupňů pod mrakem (přesně proto jsem se profesně sepjala se zeměmi na jihu a jihovýchodě, kde je přes léto obvykle ve stínu nějakých těch umrcasených čtyřicet, že ano...).

T. po snídani popakoval holčičky a vyrazili k babi na zahradu, aby ten krásný letní den mohli strávit spokojeně naložení v bazénu a bazénku. Já si spakovala batůžek a šla vyhlížet Jonnyho, kterýžto mi měl pro dnešní den dělat závozníka. Chudákovi jsem hned na první dobrou trochu rozhodila sandál, já jsem totiž malá, ale trochu hlučnější a asi to úplně nečekal. Nicméně cesta proběhla v pohodě. Sice jsme poskakovali nějakou dobu po radiále, kde byly takhle při sobotním ránu hned dvě nehody, ale na Čerňáku se to navzdory zúžení, kde si chlapci zase šetří práci, už rozjelo, a pak jsme vesele uháněli na start. Probrali jsme kde co, došlo i na krávy. Překvapivě se nejednalo o příslušnice křehkého pohlaví, na které ve zvýšené koncentraci narazíte především na úřadech všeho druhu, ale o skutečný čtyřnohý zvířata s rohama a vemenama.

Ve Vlastibořicích jsem se stihla tak akorát pozdravit se všemi známými a kamarády, se kterými jsem se ve většině případů viděla po fakt dlouhý době, s novými kamarády a známými se seznámit, vyzvednou číslo a parádní trička pro sebe a Máďu (to její je obzvlášť boží, žlutý ve velikosti 110 s logem a nápisy :-) a nachystat se do hloučku na start.

Dušan hlásil, že je trať těžší než posledně a já mu to, samozřejmě věřila, ale taky jsem věřila sobě a fandila si, jak že si ten předchozí čas (2:04:něconěco) nezlepším. No tak je trošku teploučko, no bóže. Jenže se vyběhlo a už někde na čtvrtým kilometru jsem věděla, že tohle, tohle bude sakra velká jízda. A pěkně vyhřátá. Snažila jsem se běžet, fakt běžet, necourat se, hezky makat, nechat tam všechno, vyždímat se, říkejte tomu, jak chcete.

Jenže ono to nešlo. Blbě se mi dejchalo, všechno mě bolelo, nohy se brodily metrovou vrstvou lepivý bramborový kaše, tý, co dávaly k placatýmu, zelenýmu řízku ve školní jídelně (jojo, přesně tý). Na pátým občerstvovačka, k nepříjemnýmu překvapení jsem zjistila, že Pavel, co dělal vodiče na dvě hodiny, je hned za mnou. To jako jak? Dyť to tam rvu na krev?! Asi málo... Další dva, tři kilometry jsem běžela s ním, Pavel se vážně snažil, hecoval mě, radil, vyprávěl mi, připomínal Dana Orálka trénujícího na Badwater na rotopedu v sauně (co je proti tomu tohle!?), prostě ideální vodič, nicméně jsem zjistila, že já na tohle asi nejsem ten správný materiál.

Mě ty řeči spíš demotivují než cokoliv jinýho, já potřebuju běžet sama, protože neumím ve společnosti mlčet. Takže navíc mluvím a mluvím a jsem vyšťavenější a vyšťavenější. Někdy na sedmým jsem se rozhodla, že to dotlačím do poloviny a počkám na holky, na Lucku s Ritou, který byly kdesi na za mnou. Mezitím mě předběhlo pár ženských, což mě teda vážně ani v nejmenší nepotěšilo a demotivovaná jsem se potácela vpřed.

Sluníčko pralo do asfaltu i mojí hlavy, nohy se lepily k silnici a nechtělo se jim se hýbat. Proč to sakra dělám? Co je tohle za debilní sport? Co z toho jako mám? Proč nejsem doma?  Proč jsem vlastně tady? Já na to kašlu, tohle nemám zapotřebí! JUT? Ani náhodou! To nedám. Na to nemám. Ty jsi chtěla někdy běžet Transvulcanii? Ty? Chacha, zapomeň! Leda že by ses chtěla originálně zprovodit ze světa... V hlavě prostě bujarý mejdan, hotová nadšená oslava běhu, co vám budu povídat.

Po desátým kilometru ale najednou nádherný seběh lesem. Konečně něco, co se mi líbilo. Velmi, velmi se mi to líbilo. Tak moc, jsem že jsem přestala řešit, že bych neměla světu moc ukazovat svůj post-dvou-dětný břuch a sundala si promáchaný tílko a pustila to z kopce tak, jak síly dovolily. A najednou to šlo. Najednou to bylo zase krásný. Triko jsem si zamotala za krk a běžela. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Při dalším seběhu jsem dokonce i tři kluky předběhla (aby mě před koncem zase dali, to jen pro úplnost) a až na devatenáctý si to těžce užívala. Sice teda Trávničák a au au šlapu do kopce jako pako, stehna hoří, plíce též, je to nekonečný, ale nahoře je další pití (občerstvovačky na každým rohu, fakt paráda!) a dobrý, běžíme dál. Někde tam jsem doběhla Zdeňka S., se kterým jsme to pak dotáhli společně do konce. Kousek před cílem mi na naprosto stejným místě, jako předloni s Kájou, došlo. Big time! Necelý dva kiláky od domova, to, co normálně ani nevnímáte jako nějakou vzdálenost, mi najednou přišly nekonečný a dál ni krok. I malý kopeček jsme už šli, ale cílem to vzali do plných a proběhli jím po dlouhých, řádně vypečených a vlastním potem skutečně v hojné míře podlévaných dvou hodinách a patnácti minutách.

Tam jsem padla k zemi. Zula si promáchaný boty od vody, kterou jsem si lila na každý občerstvovačce na hlavu a chvíli zdevastovaně seděla. Pak už nezbývalo, než teda vstát a pokusit se nějak zcivilizovat. Téměř vypuštěná nádrž plná studený vody bodla neskutečně, stejně jako pivko a grilovaný kuřecí stehno a posezení s kamarádama. Jediná škoda byla, že jsem to musela tak brzy zavinout a odjet domů, neb K. je stále nadšenou fanynkou mateřskýho mlíka a to dokonce do tý míry, že stejně jako M., ani ona nechce pít nic jinýho (a z ničeho jinýho než ze mě). Naložila jsem závozníka a vyrazili jsme k domovu. Cestou se začaly kupit mraky a samozřejmě se během odpoledne ochladilo a začalo nádherně pršet.

Dneska jsem se naučila pár užitečných věcí:
1. mák olejný obsahuje jen zlomek účinné látky co mák opiový, ten první u nás roste, ten druhý ne
2. kráva musí být úplně blbá a mít tele, aby na vás zaútočila, mezi cizí stádo však není radno se vrhat a kontakt tělo na tělo s dobytčetem se nedoporučuje
3. po půlmaratonu ve vedru jsem schopná v pohodě řídit
4. nežerte indický jídlo večer pod závodem, když už ho žerete, nezalejvejte ho bílým vínem
5. chcete-li běhat lehce jako Satan, který, když mě za sychrovským zámkem míjel, vypadal, že je na lážo plážo turistickým výletu (v triku s dlouhým rukávem), máte prý pít dostatek nápojů - těch alkoholických

Byla to parádní sobota. Tak za rok repete! Jestli vám zbude v červnu v běžeckém kalendáři volný chlíveček, napište si do něj OkoloVlasti, nebude zklamaní. To slíbuju.